Základy ekonomie produktivní spotřeby

Experimentální skripta

Věnováno památce Hermanna Heinricha Gossena (1810–1858), předchůdce marginalistického myšlení, jehož přínos byl plně doceněn až posmrtně v rámci marginalistické revoluce.

1. Úvod: cíl a vymezení přístupu

Tento text představuje koncept experimentální učebnice ekonomie produktivní spotřeby. Jejím cílem není nahradit existující teoretickou ekonomii, ale zpřesnit a přeuspořádat některé její důrazy v reakci na dlouhodobé strukturální změny soudobých ekonomik.

Z důvodu stručnosti předpokládáme, že čtenář je obeznámen s teoretickou ekonomií na úrovni standardního bakalářského kurzu mikroekonomie, včetně základů neoklasické teorie spotřebitele, teorie výroby a elementárních konceptů intertemporální volby.

Studium lze začít i od přílohy 4 nazvané „Stručný populární výklad ekonomie produktivní spotřeby“ (s. 8). Zde zájemce čeká překvapení – „komiksový“ výklad teorie, který může poskytnou základní orientaci. Vhodné zejména pro ty, kteří nemají dostatečnou teoretickou průpravu.

Ekonomie produktivní spotřeby nestojí mimo hlavní proud ekonomického myšlení. Vychází z něj – zejména z:

• neoklasické teorie spotřebitele,

• teorie intertemporální volby (I. Fisher),

• teorie lidského kapitálu (G. Becker, Y. Ben-Porath, M. Grossman, J. Heckman aj.),

• a literatury o strukturální transformaci ekonomik.

Jejím cílem je tyto přístupy syntetizovat v rámci jednoho analytického rámce, v němž se spotřeba domácností chápe nikoli primárně jako konečný akt uspokojení potřeb, ale jako klíčový investiční proces formování a reprodukce lidských schopností.

Základy ekonomie produktivní spotřeby se snažíme vyložit co nejsrozumitelněji a současně i nejstručněji. Tyto požadavky trochu kolidují, takže jde o určitý kompromis, přičemž přednost dáváme stručnosti, aby čtenář nepřehlédl něco podstatného.

Z důvodu stručnosti předpokládáme, že čtenář je obeznámen s teoretickou ekonomií na úrovni bakalářského kurzu mikroekonomie. Širšímu okruhu čtenářů napomůže slovníček použitých pojmů, který bude přiložen.

Koncept skript se sestává převážně z dříve publikovaných článků uveřejněných v odborných časopisech částečně upravených v souladu s požadavky na text, který si klade za cíl být studijní oporou studia ekonomie, která napomůže orientovat se v současné turbulentní době.

Odpovídá základnímu prizmatu, kterým tuto dobu nahlížíme:

V rámci úvodu je nutno zmínit ještě následující: Majetkovou nerovnost považujeme na přirozenou a přínosnou, pokud nedochází ke zneužívání této nerovnosti k diskriminaci jednoho subjektu druhým subjektem na kterékoli úrovni (od jednotlivce až po vztah mezi zeměmi). Ekonomie produktivní spotřeby sama o sobě nepředepisuje konkrétní hospodářskou politiku. Nabízí analytický rámec, v němž lze:

• posuzovat návratnost investic do lidských schopností,

• analyzovat dlouhodobé důsledky nerovností,

• a zkoumat podmínky souladu ekonomického a sociálního rozvoje.

Majetkovou nerovnost považujeme za přirozenou a potenciálně přínosnou, pokud se nestává nástrojem systematické diskriminace nebo blokace přístupu k produktivní spotřebě.

a) Základní vymezení pojmu produktivní spotřeby

Produktivní spotřebou rozumíme takovou osobní a rodinnou spotřebu, která:

• přispívá k rozvoji, uchování nebo efektivnímu uplatnění lidských schopností,

• a tím zvyšuje budoucí produktivní potenciál jednotlivce i společnosti.

Typickými příklady produktivní spotřeby jsou:

• vzdělání a profesní příprava,

• péče o zdraví a prevence,

• výchova v rodině,

• kulturní a sociální aktivity rozvíjející kognitivní a sociální dovednosti.

Tato spotřeba má investiční charakter, neboť její výnos se realizuje v čase – zejména ve formě vyšších budoucích příjmů, vyšší adaptability, delší ekonomické aktivity a pozitivních externalit.

b) Ekonomie produktivní spotřeby jako přesah neoklasické ekonomie

Ekonomie produktivní spotřeby je přesahem neoklasické ekonomie v hlavním směru vývoje teoretické ekonomie. Ta začíná klasickou ekonomií, na kterou navázala neoklasická ekonomie a jejíž vývoj pokračuje ekonomií produktivní spotřeby.

Klasická ekonomie (Smith, Ricardo, Malthus, Say, Marx) analyzovala ekonomiku především jako proces rozšířené reprodukce výrobních sil a soustředila se na rozdělování produktu mezi základní výrobní třídy. Spotřeba byla chápána převážně jako nutná podmínka reprodukce pracovní síly. Tento přístup odpovídal historickým podmínkám rané industrializace, kdy byla hlavním omezením ekonomického růstu akumulace hmotného kapitálu a práce, tj. historickým podmínkám průmyslové revoluce.

Neoklasická ekonomie, přesunula těžiště analýzy k jednotlivci a jeho rozhodování. Spotřeba se stala centrální kategorií a byla analyzována prostřednictvím maximalizace užitku za daného rozpočtového omezení. Pozdější rozvoj neoklasiky (intertemporální volba, teorie lidského kapitálu) již výslovně připustil, že část spotřeby má investiční charakter. Tyto přístupy však zůstávaly parciálními rozšířeními základního modelu.

Neoklasická ekonomie(Böhm-Bawerk, Wallras,Pareto, Marshal, Clarke, Fisher) se rodí v podmínkách všeobecného růstu blahobytu umožněného technologickým pokrokem, ke kterému lidskou pospolitost přivedla průmyslová revoluce. Spotřeba většiny obyvatelstva již nesloužila k prosté reprodukci kvantitativně rostoucího obyvatelstva, ale umožňovala zvyšovat užitek jednotlivých osob, výběr různých alternativ spotřeby v souladu s preferencemi každého jednotlivce. Ústředním tématem se stává maximalizace užitku člověka pojatého jako spotřebitele. Typickými nástroji neoklasické ekonomie se stává využití mezních (přírůstkových veličin), hledání rovnováhy ve spotřebě a následně i ve výrobě (z tohoto hlediska je ekonomika chápána jako „dvouaktovka“).

Ekonomie produktivní spotřeby chápe osobní spotřebu i spotřebu domácností jako produktivní proces zvyšování produktivní síly lidského kapitálu. Fenomén „maximalizace užitku“ chápe jen jako rozhodovací proces, ve kterém hrají důležitou roli lidské prožitky, který je však zaměřen na maximalizaci současné hodnoty budoucího příjmu jako ekonomického základu osobního, rodinného i společenského života jednotlivce i pospolitostí na různém stupni hierarchického uspořádání společnosti. Nachází předpoklady souladu mezi ekonomickými a sociálními aspekty ekonomického růstu. Odpovídá etapě zvyšování role produktivních služeb zaměřených na rozvoj, uchování a uplatnění schopností člověka a jejich přeměnu v dominantní sektor ekonomiky, který se tímto vrací k člověku a současně vrací člověka do ekonomiky jakožto člověka dynamicky se rozvíjejícího (a nikoli jako přívěsek technologie). Spojuje zaměření na člověka, se kterým přichází neoklasická ekonomie, s návratem k pojetí ekonomického růstu jako procesu rozšířené reprodukce. Ke zrodu ekonomie produktivní spotřeby dal první podněty již před téměř sto léty Arthur Pigou úvahami o vlivu výživy, zdraví a vzdělání na produktivitu pracovní síly, zejména v souvislosti s dlouhodobým ekonomickým potenciálem společnosti.

Tyto úvahy lze chápat jako rané intuice investičního charakteru části spotřeby, nikoli jako hotovou teorii. Na to navázal Milton Friedman konstatováním, že domácnosti využívají současný příjem k tvorbě svého majetkového portfolia sestávajícího se z lidského i nikoli lidského majetku (kapitálu), přitom tak aby maximalizovaly současnou hodnotu budoucího příjmu.

c) Analytický posun ekonomie produktivní spotřeby

Ekonomie produktivní spotřeby zkoumá spotřebu nikoli jako konečný akt užitku, ale jako investiční proces reprodukce a rozvoje lidského kapitálu, jehož výstupem je budoucí příjem, sociální stabilita a inovační potenciál společnosti.

Myšlenky směřující k této problematice najdeme například zde:

Amartya Sen: Skutečná efektivnost ekonomiky závisí na tom, jaké schopnosti lidé mohou reálně uplatnit, nerovnosti a bariéry snižují celkový potenciál společnosti, investice do lidí nejsou náklad, ale zdroj růstu.

Gary Becker: Investice do vzdělání, zdraví a rodiny mají vysoké výnosy, zanedbání těchto investic vede k dlouhodobým ztrátám, sociální politika zaměřená na rozvoj lidí je ekonomicky racionální.

Paul Romer: Inovace vznikají tam, kde lidé mají prostor tvořit, znalosti jsou nevyčerpatelné a komplementární, bariéry přístupu k rozvoji snižují celkový růst.

Elinor Ostrom: Spolupráce není jen morální, ale efektivní, komunity, které sdílejí zdroje a znalosti, dosahují vyšší produktivity, sociální vstřícnost zvyšuje efektivnost správy společných zdrojů.

James Heckman: Investice do dětí, vzdělání a sociální podpory mají extrémně vysoké ekonomické výnosy, nerovnosti v raném věku jsou ekonomicky destruktivní, sociální vstřícnost je nejefektivnější forma ekonomické politiky.

Klíčová teze:

Hlavním zdrojem dlouhodobého ekonomického růstu nejsou statické zdroje (kapitál, půda, technologie), ale schopnost lidí generovat nové investiční příležitosti.

Úkol: Seznamte se podrobněji s dílem některých z uvedených osobností, zaznamenejte si, čím vás zaujaly a průběžně konfrontujte jejich přínos s tím, co je obsaženo v tomto studijním materiálu. Přichází s něčím novým?

Ekonomie produktivní spotřeby přichází s následujícími novými tématy, resp. tématy, která nemohou být plně uchopena nástroji „staré“ ekonomie:

• Pohled na ekonomický systém prizmatem nabídky a poptávky investičních prostředků a investičních příležitostí spojený s vyvinutím obecného základu komplexu modelů, které ekonomie produktivní spotřeby využívá, a formulováním základní otázky ekonomie produktivní spotřeby.

• Objevení role pozičního investování (investování do společenské pozice, tj. využití majetkové převahy jednoho subjektu k diskriminaci subjektu druhého) a vyvinutí teoretických nástrojů analýzy pozičního investování.

• Teorie ekonomických základů vzniku a cesty k řešení konfliktů.

• Teorie ekonomických základů předpokladů trvale udržitelných pozitivních změn vycházející z teorie designu a implementace mechanismů vyúsťující do návrhu komplexních reforem využívajících komplementaritu ekonomické a sociální efektivnosti.

• Docenění problematiky generování investičních příležitostí a teoretické nástroje s tím související.

• Teoreticky podložený koncept přechodu k ekonomice založené na produktivních službách zaměřených na rozvoj, uchování a uplatnění schopností člověka, tj. inovačního potenciálu, včetně vymezení společenské polarity, se kterou je tento přechod spojen.

d) Produktivní služby a strukturální změna ekonomik

Růst významu služeb zaměřených na rozvoj lidských schopností je empiricky doloženým jevem, popsaným již v klasické literatuře strukturální transformace (Fisher, Clark, Fourastié, Kuznets).

Ekonomie produktivní spotřeby tento vývoj neinterpretuje automaticky jako zdroj neomezeného růstu. Naopak rozlišuje mezi službami s nízkým kumulativním efektem (náchylnými k Baumolově nákladové nemoci) a produktivními službami, které generují dlouhodobé výnosy. Baumolův efekt, rest. Baumolovu nemoc. Je to ekonomický jev, týkající se služeb. Popisující pomalý růst produktivity v sektorech náročných na lidskou práci (jako je vzdělávání, zdravotnictví, kultura), kde není možné technologie výrazně využít, což vede k rostoucím mzdovým nákladům i přes nízký růst výstupu, na rozdíl od technologicky pokročilých sektorů.

Příklady:

• Vzdělávání: Mzdové náklady na výuku studenta se zvyšují, protože nelze masivně zefektivnit čas učitele.

• Zdravotnictví: Lékař nemůže obsloužit více pacientů za stejný čas; zvyšující se nároky a potřeba kvalifikovaného personálu zdražují péči.

• Kultura: Počet hudebníků v orchestru nemůže být dramaticky snížen, aby se ušetřilo. 

To způsobuje, že i při stejné produktivitě musí tyto sektory spotřebovávat více zdrojů (zejména práce) a jejich podíl na celkových nákladech ekonomiky roste, což má dopad na veřejné rozpočty. 

Teoretickým úkolem tohoto přístupu je odlišit tyto dva typy služeb analyticky i empiricky, nikoli je směšovat.

e) Proč se ekonomie produktivní spotřeby ještě neprosadila jako základ ekonomického přístupu k současným problémům

Bez odpovědi na otázku, na čem vázne prosazení ekonomie produktivní spotřeby jako základu ekonomického přístupu k současným problémům by stěží bylo možné dát učebnicový text využitelný v praxi. Důvody toho, na čem to vázne, jsou dvojího druhu:

Metodologické příčiny

Každá zásadní změna v teoretických základech nejen ekonomického přístupu, ale kterékoli součásti vědecké reflexe společenského dění a společenského vývoje se musí oproti předcházejícímu stádiu poznání vymezit:

• Nastolením vlastních témat, která předcházející teorie neviděla či nedocenila jejich význam.

• Vlastním teoretickým aparátem, který obsahuje v překonané podobě teoretické nástroje již vyvinuté.

• Poznatky využitelnými v oblasti praktických aplikací, které (příslušné poznatky) nelze získat v rámci předcházejícího stupně rozvoje teorie.

• Propojením jednotlivých témat do uceleného systému.

• Srozumitelným sdělením poznatků tak, aby se mohla jakožto teoretický systém reprodukovat v hlavách lidí standardními vzdělávacími procesy.

• Nastolením vlastních badatelských a výzkumných témat s anticipováním očekávaných přínosů jejich řešení.

Přitom vše výše uvedené vzájemně propojené a vytvářející určitý systém. Než se celé soukolí nového teorií podloženého pohledu na tu či onu oblast uvede do chodu, trvá to určitou dobu.

Ideologické příčiny

Vývoj kterékoli oblasti lidského myšlení nelze vymanit ze hry a střetů nejrůznějších společenských zájmů, které se zpravidla polarizují:

• výchova v rodině,

• Na ty, které chtějí udržet stávající stav a s tímto stavem spojená nabytá privilegia, a ty, které chtějí posunout vývoj dál v souladu s jeho objektivními vývojovými tendencemi.

• Na ty, které se snaží eliminovat roli racionálního poznání a podřídit ho různým mimoracionálních či iracionálních prvků umožňujících manipulovat s lidmi, a na ty, které doceňují význam vědecké reflexe společenského dění a vidí v teorii oporu společenských změn odpovídajících objektivním vývojovým tendencím.

• Na ty, které se snaží společnost segregovat, a na ty, které hledají vyšší míru rovnosti.

Jedná se vlastně o jednu a tutéž zájmovou polaritu, kterou lze nahlížet z různých úhlů. Ta se projevuje i ve společenském dění, včetně toho, co se odehrává na akademické půdě, na které dochází ke tvorbě a šíření nových poznatků.

Když uvážíme, že se metodologické a ideologické faktory vzájemně propojují (i to, jak se to projevuje v současné situaci na akademické půdě nejen u nás, ale i v dalších částech světa), není divu, že přechod na nový základ ekonomické teorie probíhá tak ztuha.

2. Nabídka a poptávka prostředků a investičních příležitostí

a) Úvodní poznámka

Jedním z neznámějších modelů neoklasické ekonomie je model trhu pojatého jako nabídka a poptávka statků. Předpokládáme, že tento model zná a rozumí mu každý, kdo má obecný základ vzdělání nezbytného pro chápání současného dění.

Ekonomie produktivní spotřeby dělá první krok v překonání dnes vládnoucí neoklasické ekonomie jako teoretického základu poznání ekonomického základu společenského vývoje tím, že jakýkoli spotřební akt považuje za akt investiční:

• Kupujeme-li si oběd v závodní jídelně, investujeme do reprodukce našeho těla; kupujeme-li si večeři v restauraci La Degustation Bohême Bourgeoise (s michelinskou hvězdou), investujeme nejen do reprodukce našeho těla, ale i nabytí prospěšných společenských kontaktů a posunu do vyššího společenského levelu, tedy do segregování se od těch, kteří – jak se říká – „na to nemají“.

• Když si kupujeme lyže, investujeme do relaxace, která je také nutnou součástí normální reprodukce našeho života.

• Když si pořizujeme auto, investujeme o úspor času, ale (podle toho, jakou značku si pořizujeme) i do svého společenského image, zvažujeme přitom i takové parametry, jakým je bezpečnost.

Zde všude se naše prožitky „příjemného“, „radosti z pořízeného“, případně i „pýchy“ na to, co vlastníme, ukazují jako poměrně efektivní mechanismus rozhodování, který koneckonců orientuje na současnou hodnotu očekávaného budoucího příjmu s přihlédnutím k tomu, jak se nepeněžní výnosy mění různými oklikami ve výnosy peněžní.

Příklad: Zkuste tímto způsobem interpretovat různé spotřební akty, které na první pohled jako investiční nevypadají.

Člověk je v každém okamžiku svého života vystaven obrovskému množství vlivů, na které musí reagovat jak z hlediska bezprostředních důsledků, tak i dlouhodobé strategie svého žití. To nedokáže prostřednictvím kalkulu. Evoluce (a to ještě dlouho před tím, než vedla k tomu, že se stával člověkem) ho však vybavila rozhodovacím mechanismem, který je dobře kalibrován na aktuální dění, na okamžité rozhodování z hlediska dlouhodobé strategie. Tím je prožitkový mechanismus, který lze kultivovat i racionálním úsilím(například pěstováním volních vlastností). Z hlediska vztahu neoklasické ekonomie a ekonomie produktivní spotřeby je nutné zdůraznit, že se nejedná o „cíletvorný“ mechanismu („maximalizaci užitku jako souhrnu prožitků“), ale o rozhodovací mechanismus obsahující jak reagování na okamžité vlivy, tak i sledování dlouhodobé strategie. Naše pocity (prožitky) jsou jen subjektivně vnímanými projevy fungování tohoto mechanismu. Jakkoli je tento mechanismus a jeho kalibrace výsledkem dlouhodobé evoluce, může v určitých podmínkách systematicky selhávat.

Prožitkový mechanismus může selhávat. Nemusí to přitom být jen chorobná závislost na návykových látkách. Je to dáno jednak některými evolučně danými nedostatky lidského prožitkového mechanismu, ale také jeho značnou setrvačností, což vede k neschopnosti včas reagovat na změny podmínek daných mj. i technologickým pokrokem. To nebrání tomu, abychom neoklasický model nabídky a poptávky statků nahradili mnohem více vypovídajícím a do základu našeho rozhodování (prostřednictvím toho, co aktuálně prožíváme) vidícího modelem. Modelem, který vychází z nabídky a poptávky investičních prostředků a investičních příležitostí. Lze dát několik modifikací tohoto modelu.

b) Základní myšlenka modelu nabídky a poptávky investičních prostředků a investičních příležitostí

Před jeho prezentací si uvedeme jeho základní myšlenku. Následující pasáž je vhodné dobře promyslet. Každý ekonomický subjekt na každé úrovni disponuje investičními příležitostmi a investičními prostředky, tj. čím, do čeho lze investovat, a tím, co investovat. Spojením investičních prostředků a investičních příležitostí vzniká budoucí výnos, což jsou budoucí investiční prostředky. K tomu několik poznámek:

- Ekonomické subjekty mohou být různého druhu – jednotlivci, domácnosti, firmy, finanční instituce, celé země apod. Některé ekonomické subjekty mohou mít hierarchickou úroveň. Předností teoretického prizma, tj. modelu, prostřednictvím kterého budeme analyzovat ekonomickou realitu, je, že umožňuje na jednotné bázi vyjádřit základní vztahy mezi nejrůznějším typem subjektů.

- K otázce, odkud se berou investiční příležitosti, se vyjádříme později, až k tomu budou vytvořeny potřebné podmínky výkladem předcházejících témat.

Protože v souladu s velmi obecným ekonomickým principem výnosnost investičních příležitostí klesá a současně předpokládáme racionální chování ekonomického subjektu, bude příslušný ekonomický subjekt za těchto předpokladů realizovat nejdříve investiční příležitosti s nejvyšší mírou výnosnosti a poté s výnosností stále nižší. V kontinuálním případě to bude znamenat, že křivka mezního výnosu z investičních příležitostí bude klesající a plocha pod ní bude odpovídat velikosti celkového výnosu ze spojení investičních prostředků a investičních příležitostí.

Pro jednoduchost vezmeme za základ případ dvou ekonomických subjektů. Pokud mezi nimi bude existovat úvěrový vztah a pokud výnos z investiční příležitosti jednoho a druhého subjektu z realizace poslední jednotky investičních prostředků, kterou disponuje, bude odlišný, může ten subjekt, který má z poslední jednotky svých investičních příležitostí nižší výnos, poskytnout své investiční prostředky k využití investičních příležitostí druhého subjektu (těch, které mají vyšší výnos než jeho), celkový výnos z realizace investičních příležitostí se zvýší a o toto zvýšení se mohou podělit.

Podmínkou paretovského optima (tj. případ, kdy si již žádný ze subjektů nemůže polepšit, aniž by si druhý pohoršil) bude, když se poslední mezní výnos ze spojení realizovaných investičních příležitostí a investičních prostředků bude rovnat. Paretovské optimum má v tomto základním a výchozím případě, který budeme uvažovat, podobu určitého typu rovnováhy.

Abychom danou situaci vyjádřili co nejnázorněji, postavíme horizontální souřadnici jednoho a druhého subjektu popisující množství investičních prostředků „proti sobě“, tj. množství investičních prostředků jednoho subjektu bude narůstat zleva doprava a množství investičních prostředků druhého subjektu zprava doleva. Počátek souřadnic druhého subjektu je v místě součtu investičních příležitostí jednoho a druhého subjektu.

To nám umožní interpretovat křivku výnosu z investičních příležitostí jednoho i druhého subjektu jako křivku nabídky vlastních investičních prostředků a současně poptávky po cizích investičních příležitostech až do bodu, kde tato křivka protíná vertikální linii vyznačující množství investičních prostředků, kterými (zprava či zleva) daný subjekt disponuje, a od bodu tohoto průsečíku jako křivku nabídky vlastních investičních příležitostí a poptávky po cizích investičních prostředcích.

Tutéž situaci, kterou v levé část podvojného obrázku vyjadřujeme v mezních veličinách, vyjadřujeme v pravé části v celkových veličinách. Každý z obrázků lépe zvýrazňuje některé důležité prvky modelu. Získáváme tak velmi obecný a konzistentní model, který je teoretickým základem ekonomie produktivní spotřeby.

c) Model a popis modelu nabídky a poptávky investičních prostředků a investičních příležitostí

Velmi důležitá část skript. Je velmi důležité pochopit všechny aspekty tohoto modelu v jeho grafickém vyjádření. Ne nutně napoprvé, ale vracet se k němu. Zkušenost ukazuje, že jeho povrchní „vstřebání“ vede k pohledu poplatnému neoklasickému vidění.

Obrázek 1: Základní model nabídky a poptávky investičních prostředků a investičních příležitostí v mezních (vlevo) a celkových veličinách (vpravo)

Grafická interpretace modelu

Model lze znázornit tak, že:

• investiční prostředky dvou subjektů jsou kladeny na společnou osu „proti sobě“,

• křivky mezních výnosů vyjadřují současně:

  • nabídku vlastních investičních prostředků,

  • poptávku po cizích investičních příležitostech.

Tím získáváme obecný analytický rámec, který:

• zahrnuje standardní trhy,

• kapitálové a úvěrové vztahy,

• i rozhodování domácností o spotřebě a investicích.

Význam modelu

Model nabídky a poptávky investičních prostředků a investičních příležitostí:

• rozšiřuje standardní neoklasický aparát,

• umožňuje analyzovat spotřebu, investice i redistribuci jednotným prizmatem,

• vytváří teoretický základ pro analýzu:

  • produktivních služeb,

  • pozičního investování,

  • ekonomických konfliktů a institucionálních bariér.

V tomto smyslu představuje východisko ekonomie produktivní spotřeby, nikoli její uzavření.

Ekonomické subjekty a investiční omezení

Uvažujme dva ekonomické subjekty, označené jako X a Y.
Každý z nich disponuje:

• určitým množstvím investičních prostředků (čas, příjem, kapitál),

• souborem investičních příležitostí, které se liší výnosností.

Investiční prostředky jsou omezené, zatímco investiční příležitosti jsou seřaditelné podle klesajícího mezního výnosu.

Levá část obrázku: Mezní výnosy a grafické vyjádření (mezní veličiny)

Na vodorovné ose je znázorněno množství investičních prostředků.
Pro subjekt X se měří zleva doprava, pro subjekt Y zprava doleva. Tím je dosaženo společného investičního prostoru.

Na svislé ose je znázorněn mezní výnos ze spojení investičních prostředků a investičních příležitostí.

Křivky mezního výnosu:

• MY´_X vyjadřuje mezní výnos investičních příležitostí subjektu X,

• MY´_Y vyjadřuje mezní výnos investičních příležitostí subjektu Y.

Plocha pod těmito křivkami odpovídá celkovému výnosu, kterého subjekt dosahuje při daném využití investičních prostředků.

Pravá část obrázku: Celkové veličiny a hranice dosažitelných výnosů

Stejnou situaci lze vyjádřit v prostoru celkových výnosů.

Na vodorovné a svislé ose jsou vyjádřeny:

• celkový výnos subjektu X,

• celkový výnos subjektu Y.

Konkávní hranice vyjadřuje množinu dosažitelných kombinací výnosů při různých rozděleních investičních prostředků mezi subjekty.

Bod nedohody leží na této hranici, stejně jako všechny Pareto-optimální alokace.

Vyjednávací interpretace modelu

Model lze interpretovat také jako vyjednávací problém dvou hráčů:

• výchozí situace odpovídá bodu nedohody,

• množina Pareto-zlepšení tvoří množinu potenciálních dohod,

• Pareto-optimální body tvoří hranici efektivních řešení.

Nezavádíme zde konkrétní vyjednávací řešení (např. Nashovo), protože:

• cílem této části není volba jediné dohody,

• ale vymezení prostoru efektivních výsledků, z nichž mohou instituce, pravidla a mocenské vztahy vybírat.

Význam modelu pro ekonomii produktivní spotřeby

Tento model ukazuje, že:

• investiční vztahy nejsou pouze technickou otázkou efektivnosti,

• ale také prostorem potenciálních konfliktů i spolupráce,

• rozdělení výnosů závisí nejen na produktivitě, ale i na vyjednávací síle a institucionálním rámci.

Model tak vytváří přirozený most k dalším tématům ekonomie produktivní spotřeby:

• pozičnímu investování,

• ekonomickým konfliktům,

• návrhu institucionálních a reformních mechanismů.

d) Analytické vyjádření modelu

Základní model (podobně jako jeho rozšíření) mají též analytické vyjádření. Pro řešení některých úloh je vhodné. Pracuje se s ním však mnohem obtížněji a pro pochopení podstaty a aplikací ekonomie produktivní spotřeby je mnohem vhodnější vyjádření geometrické. Pro úplnost však uvádíme i vyjádření analytické:

proměnné: Y_x, Y_y, Y_x1, Y_y1, Y_y, Y_x´, Y_y´,

funkce MY_x´ = MY_x´(Y), MY_y´² = MY_y´²(Y), pro které platí (MY_x´¹(Y))´ < 0, (MY_y´²(Y))´< 0, kde:

Y_x, Y_y je současný příjem jednoho a druhého hráče,

Y_x1, Y_y1, konkrétní množství investičních prostředků (současného příjmu), kterými (kterým) hráči disponují

Y_x´, Y_y´ je budoucí příjem jednoho a druhého hráče, což jsou současně výnosy z investičních příležitostí, kterými hráči disponují

MY_x´ = MY_x´(Y), MY_y´² = MY_y´²(Y) jsou funkce mezního výnosu z investičních příležitostí, kterými hráči disponují

(MY_x´¹(Y))´ < 0, (MY_y´²(Y))´< 0, jsou první derivace funkce mezního výnosu z investičních příležitostí, kterými hráči disponují, což znamená, že uvedené funkce jsou nerostoucí, tj. hráči využívají investiční příležitostí podle míry jejich výnosnosti, což lze současně chápat jako podmínku individuální racionality hráčů

(1)

(2)

Je celkový budoucí příjem hráč jednoho a druhého hráče, pokud využívání investiční prostředky v intervalu [Y_x1, Y_x2], resp. v případě druhého hráče [Y_y1, Y_y2],

Pokud bude každý z hráčů využívat pouze své vlastní investiční prostředky a své vlastní investiční příležitosti, bude jejich budoucí příjem:

(2.1)

(2.2)

Stejný příjem bude mít druhý hráč i v tomto případě:

(3)

AB na pravé straně obrázku je oblast možných rozdělení, ve které si oba hráči polepší oproti výchozí situaci.

e) Paretovo optimum v modelu nabídky a poptávky investičních prostředků a investičních příležitostí, základní otázka ekonomie produktivní spotřeby

Z modelu vyplývá, že systém je v paretooptimálním stavu tehdy a právě tehdy, když jsou investiční příležitosti využívány podle míry jejich výnosnosti, a to bez ohledu na to, kdo je vlastníkem investičních prostředků a kdo vlastníkem investičních příležitostí, což předpokládá existenci příslušného úvěrového vztahu (věřitel nabízí investičních prostředky a poptává investiční příležitosti, dlužník poptává investiční prostředky a nabízí investiční příležitosti).

Úkol: Pokuste se samostatně provést úvahu, kterou dokážete, že pokud má být ekonomický systém ve stavu paretovského optima, musí být investiční příležitosti využívány podle míry jejich výnosnosti. – Důkaz je pod čarou.¹

Odsud vyplývá základní otázka ekonomie produktivní spotřeby: Co brání tomu, aby investiční příležitostí, kterými disponují subjekty, byly využívány podle míry jejich výnosnosti?

V prvním přiblížení lze říci, že je to nerozvinutost příslušného ekonomického systému, např. nedokonalá informovanost hráčů o míře výnosnosti investičních příležitostí, neexistence mechanismů vzájemně přijatelného rozdělení výnosů apod.

Pokud bychom vystačili s touto odpovědí, měli bychom v reálném světě pozorovat tendence, které by nerozvinutost ekonomického systému jeho vývojem postupně překonávaly. A také bychom měli pozorovat roli ekonomické teorie, která by na překonávání této nerozvinutosti orientovala.

Existuje možnost doplnění prvotního pohledu: Existuje nějaký aktivní prvek (fenomén) ekonomického systému, který vychází z využití jeho nerozvinutosti a který aktivně brání využívání investičních příležitostí podle míry jejich výnosnosti, protože si tím jeden z hráčů může zvýšit svůj výnos oproti paretooptimální situaci?

Existence takového prvku (fenoménu) by mohla vysvětlit i to, že ne každé paretooptimální rozdělení výnosů z úvěrového vztahu je přijatelné pro oba hráče.

Z modelu však bezprostředně vyplývá zásadní otázka, která tvoří jádro ekonomie produktivní spotřeby: Co brání tomu, aby investiční příležitosti byly v reálném ekonomickém systému využívány podle míry jejich výnosnosti?

V prvním přiblížení lze odpovědět, že příčinou je nedokonalost ekonomického systému, například:

• nedostatečná informovanost o výnosnosti investičních příležitostí,

• vysoké transakční náklady,

• neexistence mechanismů přijatelného rozdělení výnosů,

• institucionální bariéry bránící vzniku úvěrových vztahů.

Pokud by však šlo pouze o tyto faktory, bylo by možné očekávat, že ekonomický vývoj a rozvoj teorie povedou k jejich postupnému překonávání.

Model proto otevírá hlubší interpretační rovinu: Existuje možnost, že v ekonomickém systému působí aktivní fenomén, který využívá jeho nerozvinutosti a který má zájem na tom, aby investiční příležitosti nebyly využívány podle míry jejich výnosnosti, protože mu to umožňuje dosahovat vyšších výnosů než v paretooptimálním stavu.

Existence takového fenoménu by:

• vysvětlovala, proč některá paretovská zlepšení nejsou realizována,

• objasňovala, proč nejsou všechna paretooptimální rozdělení výnosů pro účastníky přijatelná,

• a vytvářela přirozený přechod k analýze mocenských, pozičních a institucionálních aspektů ekonomického systému.

Úkol: Pokuste se formulovat, co by tímto fenoménem mohlo být. Odpověď najdete v dalším textu.

3. Poziční investování a nástroje jeho analýzy

a) Ultimátní hra v základním modelu

V předchozí části jsme ukázali, že ekonomický systém založený na nabídce a poptávce investičních prostředků a investičních příležitostí dosahuje Pareto-optimálního stavu tehdy a právě tehdy, jsou-li investiční příležitosti realizovány podle míry jejich výnosnosti bez ohledu na to, komu náleží investiční prostředky a komu investiční příležitosti. Tento výsledek předpokládá existenci úvěrového vztahu umožňujícího oddělení vlastnictví prostředků od vlastnictví příležitostí.

Základní model však současně ukazuje, že Pareto-efektivní řešení není jediné a že množina Pareto-zlepšení tvoří interval možných rozdělení výnosů, v němž si oba subjekty polepší oproti výchozí situaci. Z hlediska čisté efektivnosti jsou všechna tato rozdělení rovnocenná. V reálném ekonomickém systému však pozorujeme, že ne všechna Pareto-zlepšení jsou subjekty přijímána.

Tato skutečnost nás přivádí k otázce, která je pro ekonomii produktivní spotřeby klíčová:

Proč racionální subjekty někdy odmítají Pareto-zlepšení, a tím aktivně udržují neefektivní stav?

Pro analýzu této otázky využijeme aparát teorie her, konkrétně ultimátní hru. V této hře jeden hráč navrhuje rozdělení určitého přebytku, druhý hráč návrh buď přijímá, nebo odmítá. Pokud návrh odmítne, nedostane nikdo nic.

Z pohledu úzké instrumentální racionality by druhý hráč měl přijmout jakékoli kladné rozdělení, byť by mu připadla jen zanedbatelná část přebytku. Empirické experimenty však opakovaně ukazují, že nabídky pod určitou hranicí (typicky pod 20 %) jsou ve většině případů odmítány, a to napříč kulturními prostředími. Nabízející hráči s tímto chováním počítají a zpravidla volí rozdělení blízká rovnoměrnému podílu.

Starší interpretace považovaly toto chování za projev „omezené racionality“ či behaviorálních odchylek. Moderní teorie her však ukazuje, že toto jednání lze chápat jako plně racionální strategii, pokud hráči zohledňují budoucí interakce, reputaci a vyjednávací pozici.

V ekonomii produktivní spotřeby nepoužíváme pojem spravedlnosti v normativním či morálním smyslu. Místo toho jej interpretujeme analyticky.

Za přijatelné rozdělení považuje ekonomický subjekt takové rozdělení, které je pozičně neutrální z hlediska jeho budoucích konfliktů a vyjednávacích možností.

Jinými slovy: hráč odmítá rozdělení nikoli proto, že by maximalizoval okamžitý užitek, ale proto, že by přijetím výrazně nevýhodného podílu investoval do zhoršení své budoucí pozice. Odmítnutí je pak racionálním nákladem, který subjekt podstupuje, aby zabránil vytvoření asymetrie, jež by jej v dalších interakcích systematicky znevýhodňovala.

Tento výklad umožňuje propojit empirické výsledky ultimátních her s obecným modelem ekonomie produktivní spotřeby.

Na tomto místě zavádíme klíčový pojem celé teorie.

Poziční investování je takové ekonomické jednání, při němž subjekt usiluje o změnu nebo udržení své relativní společenské a vyjednávací pozice, a to i za cenu snížení celkové efektivnosti systému.

Poziční investování se projevuje tehdy, když:

• subjekt využívá svou majetkovou převahu k vytváření bariér vstupu,

• odmítá Pareto-zlepšení, pokud by posílilo pozici druhého subjektu,

• nebo prosazuje institucionální uspořádání, které zachovává jeho výhodné postavení, i když brání plnému využití investičních příležitostí.

V kontextu základního modelu se poziční investování projevuje jako aktivní prvek, který brání využívání investičních příležitostí podle míry jejich výnosnosti, přestože technické podmínky pro Pareto-optimální stav existují.

Množina Pareto-zlepšení v základním modelu odpovídá úsečce AB. Z hlediska efektivnosti jsou všechny body této úsečky rovnocenné. Z hlediska pozičního investování však jednotlivé body představují odlišné investice do budoucí moci a vyjednávací síly.

Hráč, který by přijal rozdělení výrazně zhoršující jeho relativní pozici, by se vystavil riziku budoucích konfliktů, v nichž by měl slabší vyjednávací postavení. Odmítnutí takového rozdělení je proto racionální reakcí na poziční hrozbu, nikoli projevem iracionality.

Z tohoto pohledu lze ultimátní hru chápat jako mikromodel obecného konfliktu mezi efektivností a poziční racionalitou.

Zahrnutí pozičního investování do analýzy má zásadní důsledky:

1. Neefektivnost ekonomického systému není dána pouze jeho nerozvinutostí, ale může být aktivně udržována subjekty, které z této neefektivnosti profitují pozičně.

2. Paretovo optimum není automaticky dosažitelné, i když existují technické a informační podmínky pro jeho realizaci.

3. Rozdělení výnosů není neutrální, protože ovlivňuje budoucí konflikty, vyjednávací sílu a institucionální uspořádání.

4. Ekonomická racionalita musí být chápána dynamicky, tj. jako maximalizace současné hodnoty budoucího příjmu včetně jeho pozičních aspektů.

Ultimátní hra v základním modelu ekonomie produktivní spotřeby odhaluje, že klíčovou bariérou efektivnosti nejsou pouze technické či informační nedostatky, ale také racionální poziční chování ekonomických subjektů. Poziční investování vysvětluje, proč mohou subjekty odmítat Pareto-zlepšení a proč se ekonomické systémy mohou dlouhodobě nacházet v neefektivních stavech.

Tím se otevírá prostor pro další části ekonomie produktivní spotřeby, které se zaměří na:

• ekonomické základy konfliktů,

• institucionální mechanismy omezující poziční investování,

• a návrhy reforem podporujících dlouhodobě udržitelný růst založený na produktivní spotřebě.

b) Definice pozičního investování a nástroje jeho analýzy

Získali jsme dva významné podněty pro hledání fenoménu, který v ekonomických systémech aktivně působí proti jejich efektivnosti:

• První souvisí s otázkou, co brání tomu, aby investiční příležitosti byly využívány podle míry jejich výnosnosti bez ohledu na to, komu patří investičních příležitosti a komu investiční prostředky.

- Druhý souvisí s problémy rozdělení přebytku vznikajícího využitím úvěrového vztahu, přičemž tento problém má podobu ultimátní hry.

Dáme ještě třetí podnět, tentokrát z oblasti, která je teorii poněkud vzdálena:

Obrázek 2: Jak to vidí karikaturista Vladimír Renčín

Obrázek nastoluje teoretickou otázku značného významu: Mohou peníze (majetková převaha) jednoho člověka omezit svobodu druhého člověka či druhých osob? V odpovědi na tuto otázku nejde o to najít nějaké konkrétní příklady, ale identifikovat obecný teoretický základ jevů, které s tímto souvisejí. V našem přístupu využijeme k odpovědi na tuto otázku myšlenku ekonomie produktivní spotřeby, která se v rozvoji ekonomického myšlení několikrát objevila, a poskytneme nástroje analýzy fenoménu pozičního investování, tj. mechanismů, které umožňují přeměnu majetkové výhody jednoho subjektu v prostředek diskriminace druhého subjektu. Pro teorii by byla ne zcela přijatelnou situace, pokud by nedokázala vyjádřit dostatečně adekvátně svými teoretickými nástroji to, na co upozorňuje karikaturista.

Tím se dostáváme k jednomu z klíčových pojmů ekonomie produktivní spotřeby – pozičnímu investování, tedy investování do společenské a ekonomické pozice.

Poziční investování není odvozeno od pojmu „pozice na finančních trzích“, nýbrž od pojmu poziční statek. Jde o takové investování, jehož výnos není dán především absolutním zvětšením produkčního potenciálu společnosti, ale zlepšením relativní pozice jednoho subjektu vůči jiným subjektům.

Poziční investování nastává tehdy, když jsou současně splněny tyto tři podmínky:

1. Asymetrie investičních prostředků – jeden subjekt disponuje větším množstvím investičních prostředků než druhý.

2. Možnost ovlivňovat investiční příležitosti druhých – zejména prostřednictvím institucionálních pravidel, reputace, přístupu k informacím, sítí kontaktů, regulace či vstupních bariér.

3. Záměrná volba nižší celkové efektivnosti systému výměnou za zvýšení vlastní relativní pozice a dlouhodobé výnosnosti vlastních investičních příležitostí.

Definice: Poziční investování lze tedy definovat jako využití majetkové a institucionální převahy k potlačení nebo omezení realizace výnosnějších investičních příležitostí jiných subjektů s cílem zvýšit výnosnost vlastních investičních příležitostí, a to i za cenu poklesu celkové efektivnosti ekonomického systému.

Tato definice jasně odlišuje poziční investování od legitimní konkurenční výhody. Ne každá majetková převaha ani každá konkurenční strategie je pozičním investováním. Rozhodujícím znakem je aktivní deformace struktury investičních příležitostí v systému.

Historický vývoj ekonomických systémů ukazuje, že formy pozičního investování se proměňují spolu s institucemi společnosti. Průmyslová revoluce a rozvoj konkurence kapitálů dočasně omezily tradiční stavovské a feudální formy pozičního investování založené na dědičných privilegiích.

Tento proces však neznamenal odstranění pozičního investování jako takového. Naopak vedl k transformaci jeho forem. V moderních tržních ekonomikách se poziční investování přesouvá do oblastí, které jsou s trhem kompatibilní: do regulace, finančních struktur, kontroly informací, reputačních mechanismů a síťových efektů.

Ekonomie produktivní spotřeby proto nechápe poziční investování jako popření trhu, ale jako fenomén, který vzniká uvnitř tržního prostředí a omezuje jeho schopnost směřovat k paretooptimálním stavům.

c) Grafické vyjádření pozičního investování

Poziční investování lze graficky znázornit jako změnu křivek mezních výnosů investičních příležitostí jednotlivých hráčů.

Obrázek 3: Grafické vyjádření pozičního investování

Zdroj: vlastní výtvor

x⁽⁰⁾ je současný příjem hráče X

y⁽⁰⁾ je současný příjem hráče Y

x^(1)´ je budoucí příjem hráče X

y^(1)´ je budoucí příjem hráče Y

Šedě upozaděné šikmé linie jsou křivky mezních výnosů, pokud by nedošlo k pozičnímu investování.

Tučně zvýrazněné šikmé linie jsou křivky mezních výnosů, pokud dochází k pozičnímu investování.

Šipkami označenými (1), (2), (3) jsou vyjádřeny posuny příslušných křivek v důsledku pozičního investování.

Poziční investování ovlivňující míru výnosnosti investičních příležitostí, kterými hráči disponují, může "převrátit" vztah mezi věřitelem a dlužníkem.

Větším světlejším trojúhelníkem je vyznačena původní oblast paretovských zlepšení vznikajících v důsledku využití kapitálového trhu.

Menším tmavším trojúhelníkem je vyznačena oblast paretovských zlepšení vznikajících v důsledku využití kapitálového trhu po změně výnosnosti investičních příležitostí v důsledku pozičního investování.

Tuto situaci dobře známe. Chudší lidé spoří nejen proto, aby měli na horší dobu, ale i proto, že nedisponují dostatečnými investičními příležitostmi (nemají vhodnou společenskou pozici). Z jejich úspor jsou pak realizovány velké projekty těmi, kteří vhodnou společenskou pozici (image, společenské kontakty, inside informace apod.) mají.

Bez pozičního investování by hráči realizovali své investiční příležitosti podle klesajících mezních výnosů, přičemž vzniká relativně široká oblast paretovských zlepšení umožněná kapitálovým trhem.

V důsledku pozičního investování dochází k endogenním posunům křivek mezních výnosů:

• výnosnost investičních příležitostí subjektu s poziční převahou se zvyšuje,

• výnosnost investičních příležitostí druhého subjektu se snižuje nebo je jejich realizace znemožněna.

Výsledkem je zúžení oblasti paretovských zlepšení a v krajním případě i převrácení rolí věřitele a dlužníka. Tento efekt není důsledkem technologické změny, ale výsledkem mocenského působení na strukturu příležitostí.

Poziční investování pomáhá vysvětlit řadu empiricky pozorovaných jevů. Například situaci, kdy ekonomicky slabší subjekty spoří, aniž by samy disponovaly dostatečnými investičními příležitostmi, zatímco jejich úspory jsou využívány k realizaci investic subjekty s lepší společenskou pozicí, přístupem k informacím či institucionální podporou.

Nejde zde o morální hodnocení jednotlivých aktérů, ale o popis mechanismu, který je systémově dostupný těm, kdo disponují poziční převahou.

Poziční investování zároveň vysvětluje, proč nejsou všechna paretooptimální rozdělení přebytku vznikajícího z úvěrových vztahů pro hráče přijatelná. V ultimátní hře hráči nehodnotí pouze okamžitý výnos, ale i dopad rozdělení na jejich budoucí vyjednávací a mocenskou pozici.

Odmítnutí „nespravedlivého“ rozdělení tak není projevem iracionality, ale racionální obranou proti budoucím ztrátám způsobeným poziční nerovnováhou.

Identifikace pozičního investování je klíčová pro pochopení toho, proč ekonomické systémy systematicky selhávají v plném využívání investičních příležitostí podle jejich výnosnosti. Poziční investování představuje aktivní prvek, který udržuje neefektivnost systému, protože umožňuje jednotlivým subjektům zvyšovat vlastní relativní výnosy na úkor celku.

Ekonomie produktivní spotřeby tímto pojmem vytváří teoretický základ pro analýzu institucí, politik a reforem, které by mohly omezit destruktivní formy pozičního investování, a naopak podpořit rozvoj produktivních služeb zaměřených na rozvoj, uchování a uplatnění lidských schopností.

V tomto smyslu je fenomén pozičního investování nejen analytickým nástrojem, ale i klíčovým vodítkem pro hledání cesty k ekonomicky i sociálně efektivnějšímu uspořádání společnosti.

d) Poziční investování a poziční statky

Pojem „poziční investování“ má ještě jeden původ. Tím je Hirschovo pojetí „pozičních statků“ (Social Limits to Growth 1976), které umožňují interpretovat jeho „positional goods“ jako investice do segregace, tedy jako poziční investování v širším, veblenovském smyslu. Hirsch sice formálně definuje „positional goods“ jako statky, jejichž hodnota závisí na relativním pořadí, ale v několika klíčových pasážích jde dál: ukazuje, že pořizování těchto statků není jen spotřeba, ale aktivní udržování sociálního odstupu, tedy segregační investice. To je přesně veblenovská logika spotřeba jako prostředek k udržení či posílení sociální distance. Vyšší třídy pořizují statky, které nejsou hodnotné samy o sobě, ale protože zvyšují bariéry přístupu pro ostatní, čímž udržují výhodu v přístupu k příležitostem (školy, bydlení, sociální kapitál).

Hirsch mluví o spotřebě, nikoli o investičních příležitostech, a jeho mechanismus je pasivní (statky samy vytvářejí segregaci). Hirsch tedy zachycuje „měkkou“ formu pozičního investování.

To jsou velmi důležité pasáže. Hirsch není jediný, kdo se vydal touto cestou, ale v mnohém došel nejdál. Zde stojí za uvedení i konkrétní pasáže, které výše uvedené dokumentují:

„The value of positional goods depends critically on relative position.“ (Social Limits to Growth, 1976, s. 27)

Tahle věta je základ: Hirsch říká, že hodnota pozičního statku není v jeho užitku, ale v udržení odstupu. To je přesně veblenovská segregace.

„Access to positional goods is restricted by definition.“ (s. 28)

Tohle je klíčové. Hirsch tím říká, že poziční statky fungují jako nástroj vylučování. To už není jen spotřeba, to je investice do omezení přístupu druhých.

„The race for positional goods is a zero-sum game.“ (s. 30)

Zero-sum logika je přesně logika pozičního investování: jeden získává, protože druhý ztrácí a systém jako celek se nezlepšuje.

„The pursuit of positional goods is essentially the pursuit of social advantage.“ (s. 32)

„Positional competition distorts the allocation of opportunities.“ (s. 35)

Poziční soutěž deformuje přístup k příležitostem.

„The exclusionary effect is inherent in positional goods.“ (s. 38) Tohle je téměř veblenovská formulace.

Z těchto pasáží je jasné, že Hirsch:

• chápe poziční statky jako nástroj sociální distance,

• vidí jejich vylučovací funkci,

• ukazuje, že jejich hodnota je relativní,

• a že jejich užívání deformuje přístup k příležitostem.

Úkol: Čím se poziční investování, tak jak jej definiujme, odlišuje o těch forem diskriminace, kterých si všímá F. Hirsch, co je v naší definici nového a podstatného?

e) Předpoklad neutrality pozičního investování

V důsledku existence fenoménu pozičního investování jsou některá rozdělení výplat pro toho či onoho hráče (či ten či onen subjekt) nepřijatelná. Tuto skutečnost nejlépe vyjádříme tím, že (za předpokladu výchozí rovnováhy) každému přírůstku výplaty jednoho hráče musí odpovídat přírůstek výplaty druhého hráče, aby byla zachována výchozí rovnováha.

Tuto podmínku můžeme vyjádřit funkcí, resp. linií neutrality pozičního investování.

Nechť máme následující situaci vyjádřenou obrázkem 4. Která rozdělení výplat oproti výchozímu stavu můžeme považovat za optimální a přijatelná pro oba hráče?

Obrázek 4: Možná zlepšení oproti výchozímu stavu

Uvažujme dva ekonomické subjekty (hráče) X a Y, jejichž možné rozdělení výplat je popsáno množinou dosažitelných stavů S, ohraničenou hranicí technologických a institucionálních možností systému.

Označme:

• x, y – výplaty hráčů X a Y,

• d – bod nedohody, tj. výchozí rozdělení výplat v případě, že ke společné akci nedojde.

Každé přijatelné řešení musí splňovat tři základní podmínky:

1. Dosažitelnost – leží v množině S.

2. Individuální racionalitu – každý hráč si polepší oproti bodu d.

3. Skupinovou racionalitu – neexistuje jiné dosažitelné rozdělení, které by zlepšilo postavení jednoho hráče, aniž by zhoršilo postavení druhého.

Soubor bodů splňujících tyto podmínky tvoří množinu paretovsky optimálních řešení.

Úkol: Kde jsou body, které splňují tři triviální předpoklady, kterým řešení problému rozdělení výplat musí vyhovovat? Tj.:

- Dosažitelnosti.

- Individuální racionalitě.

- Skupinové racionalitě.

Souhrnně lze říci, že se jedná o body paretovského optima

Odpověď je pod čarou.²

Poznámka: Jedná se o úlohu obdobnou Nashovu vyjednávacímu problému. Jedním z případů je i rozdělení výplat na úsečka AB ve výchozím modelu.

Z existence pozičního investování plyne, že některá paretovsky optimální rozdělení jsou dynamicky nestabilní. Poskytují totiž jednomu z hráčů takový relativní náskok, který mu v dalším období umožní:

• omezit investiční příležitosti druhého,

• snížit jeho budoucí výnosnost,

• nebo přetvořit institucionální prostředí ve svůj prospěch.

Takové rozdělení, byť dnes efektivní, zasévá semena budoucí neefektivnosti.

Proto zavádíme další kritérium: neutralitu vůči pozičnímu investování.

Řekneme, že rozdělení výplat je neutrální vůči pozičnímu investování, pokud:

• žádnému z hráčů neposkytuje takovou relativní výhodu, která by mu umožnila zvýšit svou schopnost diskriminovat druhého v následujícím kole společné akce;

• možnost využívat poziční investování zůstává oproti výchozí situaci nezměněna.

Za těchto předpokladů platí, že přírůstek výplaty jednoho hráče musí být doprovázen odpovídajícím přírůstkem výplaty druhého hráče. Tento vztah lze formálně vyjádřit funkcí

y = f(x),

která určuje množinu rozdělení výplat přijatelných pro oba hráče z hlediska dynamické stability systému.

Tuto množinu nazýváme funkcí neutrality pozičního investování.

Obrázek 5: Funkce neutrality pozičního investování

Funkci neutrality pozičního investování tvoří body, ve kterých dochází k takovému rozdělení výplat, že se možnost využívat poziční investování oproti výchozí situaci nezmění, tj. pokud určité poziční investování již existuje, jeho role se ani nezvýší ani nesníží. V případě, že poziční investování neexistuje (což je zvláštní případ předcházejícího), pak jde o takové rozdělení výplat, které neumožňuje využít poziční investování žádnému z hráčů vůči druhému hráči v dalším kole, tj. při další společné akci.

Pro účely grafické analýzy a intuitivního výkladu budeme funkci neutrality znázorňovat jako linii neutrality pozičního investování.

Následující obrázek 6 ukazuje zjednodušení, které spočívá v tom, že pro větší názornost funkci neutrality pozičního investování znázorňujeme jako linii neutrality pozičního investování.

Obrázek 6: Linie neutrality pozičního investování

Vyjádření problematiky neutrality pozičního investování prostřednictvím linie je efektivním zjednodušením.

Tato linie:

• leží v množině paretovsky optimálních řešení,

• prochází takovými body, ve kterých žádný z hráčů nezískává poziční převahu,

• vymezuje hranici mezi rozděleními, která jsou dlouhodobě stabilní, a těmi, která vedou k posílení poziční dominance.

Zobrazení linie místo celé funkce je vědomým zjednodušením, které nemění podstatu argumentu, ale usnadňuje práci s modelem.

Zavedením neutrality pozičního investování se ekonomie produktivní spotřeby posouvá:

• od statické efektivnosti k dynamické stabilitě,

• od jednorázové optimalizace k opakované interakci,

• od abstraktní racionality k institucionálně a mocensky zakotvenému chování.

Neutralita pozičního investování se tak stává klíčovým kritériem pro hodnocení ekonomických uspořádání v podmínkách společnosti založené na produktivních službách a rozvoji lidských schopností.

V následujících částech ukážeme, jak porušení neutrality vede ke kumulaci poziční moci a jaké mechanismy mohou tuto tendenci omezovat nebo zvrátit.

Co je na této verzi zásadně jiné:

• Neutralita pozičního investování je definována jako dynamické kritérium, nikoli morální či psychologické.

• Funkce či linie neutrality není jen grafická pomůcka, ale hranice dlouhodobé udržitelnosti systému.

• Přesné propojení s:

  • ultimátní hrou,

  • subjektivním vnímáním spravedlnosti,

  • budoucími konflikty o prosazování investičních příležitostí.

Pokud máme zadanou množinu neutrality (množinu bodů, které jsou pro oba hráče přijatelné) a pokud každému přírůstku výplaty jednoho hráče v této množině odpovídá jednoznačně určený přírůstek výplaty druhého hráče, máme tím zadanou funkci neutrality pozičního investování y=f(x), viz obrázek 5.

Připomeňme si, že subjektivní pocity (pocit křivdy, závisti, nespravedlnosti) jsou odvozeny z individuální i přenesené společenské zkušenosti, a jako takové jsou zakotveny v rozhodovacích psychických mechanismech člověka, aniž si to dostatečně uvědomujeme. Podobné situace mohou vznikat v již zmíněných případech dělení kořisti, výsledků společenského podnikání, ve vztahu zaměstnanec-zaměstnavatel apod.

e) Formy pozičního investování

V předchozích částech byl vybudován základní model ekonomie produktivní spotřeby, vymezen fenomén pozičního investování a zavedena funkce (linie) neutrality pozičního investování jako kritérium dlouhodobé stability vztahů mezi ekonomickými subjekty. Tato má tři cíle:

1. Prohloubit interpretaci neutrality pozičního investování pomocí analogie s ultimátní hrou.

2. Systematicky rozlišit formy pozičního investování a jejich společný ekonomický základ.

3. Vymezit hranice pojmu poziční investování, aby bylo zřejmé, co jím je – a co jím naopak není.

Zpřesňuje pojem, který je ústřední pro celou ekonomii produktivní spotřeby, a brání jeho rozmělnění v pouhý hodnotový či rétorický soud.

S určitým zjednodušením lze říci, že neutralita pozičního investování plní v ekonomii produktivní spotřeby roli analogickou k roli indiferenčních křivek v neoklasické ekonomii. Nevyjadřuje však subjektivní užitek, nýbrž mez stability vztahu mezi subjekty z hlediska budoucích konfliktů o investiční příležitosti.

Tento význam lze dobře ilustrovat pomocí experimentů s ultimátní hrou. V nich jeden hráč navrhuje rozdělení dané částky a druhý hráč návrh buď přijme, nebo odmítne. Empiricky je dlouhodobě pozorováno, že návrhy typu 90 : 10 jsou ve většině případů odmítány, a to i za cenu vlastní absolutní ztráty.

Standardní interpretace tento výsledek vysvětluje psychologickými faktory (pocit nespravedlnosti, závist, emoce). Ekonomie produktivní spotřeby nabízí hlubší a analyticky konzistentnější výklad:

• Hráč nehodnotí pouze bezprostřední výplatu, ale také budoucí poziční důsledky rozdělení.

• Rozdělení, které výrazně posiluje druhého hráče, může v dalších interakcích umožnit poziční investování proti němu.

• Odmítnutí „nevýhodné“ nabídky je proto racionální strategií prevence budoucí ztráty investičních příležitostí.

Rozdělení výplat, které leží na linii neutrality pozičního investování, jsou taková, jež nemění relativní schopnost hráčů využívat poziční investování v dalším kole interakcí. Právě tato rozdělení jsou dlouhodobě stabilní a oboustranně přijatelná.

Připomeňme si, že poziční investování definujeme jako takové využití majetkové převahy jednoho subjektu, jehož cílem nebo důsledkem je omezení či potlačení výnosnějších investičních příležitostí druhého subjektu, a to za účelem zvýšení relativní výnosnosti vlastních investičních příležitostí, i za cenu snížení celkové efektivnosti systému.

Na tomto základě lze rozlišit několik základních forem pozičního investování.

1. Finanční formy: Omezení nebo podmínění přístupu k investičním prostředkům (úvěru, kapitálu, likviditě), a to selektivním způsobem. Nejde o nedostatek kapitálu jako takový, ale o cílené vyloučení určitých subjektů z přístupu k výnosným příležitostem.

2. Administrativní formy: Využití regulačních, licenčních či administrativních nástrojů k zabránění realizace určitých investičních příležitostí. Typickým znakem je selektivnost a asymetrický dopad regulace.

3. Informační formy: Selektivní zpřístupnění, zadržování nebo zkreslování informací, které jsou nezbytné pro vznik nebo realizaci investičních příležitostí. Patří sem i neformální sítě, insider informace či institucionální bariéry vstupu.

4. Silové formy: Přímá destrukce prostředků, kapacit nebo institucionálních podmínek nezbytných k realizaci investičních příležitostí. Tyto formy se objevují zejména tehdy, když poziční investování přerůstá v otevřený konflikt.

Z hlediska mechanismu lze dále rozlišit:

• Přímé poziční investování, kdy subjekt působí bezprostředně na jiný subjekt.

• Nepřímé poziční investování, kdy subjekt investuje do deformace institucionálního prostředí tak, aby systematicky znevýhodňovalo jiné subjekty.

V praxi se jednotlivé formy často kombinují a vzájemně posilují.

4. Testování univerzální přítomnosti potlačení investičních příležitostí v pozičním investování

a) Úvodní poznámka

Tato kapitola je věnována důležité otázce všudypřítomnosti potlačení investičních příležitostí ve všech formách pozičního investování. Odpověď na tuto otázku nelze dát statisticky, ale jen interpretačně: Hledáme nějaký případ, kdy jeden ekonomický subjekt využívá svou majetkovou převahu k diskriminaci druhého, aniž by docházelo k potlačení jeho investičních příležitostí. Pokud takový případ nenajdeme, můžeme potlačení investičních příležitostí považovat za univerzální atribut pozičního investování. Z toho vyplývají důležité teoretické i praktické závěry. Velmi významnou oporou při řešení této otázky je umělá inteligence, která je schopna nabídnout velké množství reprezentativních případů, u nichž je třeba prozkoumat prezentovanou otázku. Testování přítomnosti potlačení investičních příležitostí v pozičním investování hraje významnou roli při vytvoření funkční a konkrétní představy o podstatě pozičního investování a mechanismech jeho fungování.

Této problematice je věnována i druhá příloha, kde je komunikace s AI na dané téma a návazně zadán úkol, pokusit se o pokračování této komunikace s ní.

b) Co poziční investování není: vymezení hranic pojmu

Aby pojem pozičního investování neztratil analytickou ostrost, je nutné jasně vymezit jeho hranice.

Za poziční investování nelze považovat:

1. Pouhý nedostatek zdrojů, který postihuje všechny subjekty symetricky.

2. Nezamýšlené institucionální selhání, které nevytváří systematickou relativní výhodu konkrétního subjektu.

3. Omezení motivovaná bezpečností nebo technickými důvody, pokud nemění relativní výnosnost investičních příležitostí mezi subjekty.

Rozhodujícím kritériem je vždy otázka:

Zvyšuje dané omezení relativní výnosnost investičních příležitostí jednoho subjektu právě tím, že snižuje výnosnost investičních příležitostí jiného subjektu?

Pouze pokud je odpověď kladná, lze hovořit o pozičním investování v analytickém smyslu.

Model pozičního investování není univerzální v empiricko-statistickém smyslu, nýbrž v interpretačním smyslu. Jeho obecnost spočívá v tom, že umožňuje:

• systematicky identifikovat skryté zdroje neefektivnosti,

• vysvětlit stabilitu neefektivních rovnováh,

• propojit ekonomické výsledky s mocenskými strukturami.

Nejde tedy o tvrzení, že veškeré nerovnosti jsou výsledkem pozičního investování, ale o analytický rámec, který umožňuje rozlišit, kdy nerovnost vzniká jako vedlejší efekt vývoje a kdy je aktivně reprodukována prostřednictvím investic do společenské pozice.

c) Je poziční investování vždy spojeno s potlačením investičních příležitostí?

V předcházejících částech jsme zavedli pojem pozičního investování jako klíčový analytický nástroj ekonomie produktivní spotřeby. Ukázali jsme, že jde o mechanismus, jímž subjekt využívající majetkovou převahu přetváří své postavení ve schopnost ovlivňovat, omezovat či potlačovat investiční příležitosti jiných subjektů, a tím zvyšovat výnosnost vlastních investičních příležitostí na úkor efektivnosti celého systému.

V této části si klademe mezní, metodologicky zásadní otázku:

Je každé využití majetkové převahy k diskriminaci jiného subjektu vždy spojeno s potlačením jeho investičních příležitostí?

Nejde o empirické „počítání případů“, ale o ověření obecnosti pojmu – tedy o to, zda je pojem pozičního investování teoreticky konzistentní a dostatečně ostrý.

Základní zdroj nedorozumění v debatách o obecnosti pozičního investování spočívá ve směšování tří odlišných rovin:

1. Omezení investičních příležitostí obecně

2. Diskriminace mezi subjekty

3. Poziční investování jako specifický ekonomický mechanismus moci

Ne každé omezení investičních příležitostí je diskriminací.
Ne každá diskriminace je poziční investování.
Každé poziční investování je však diskriminací realizovanou skrze omezení investičních příležitostí.

Za poziční investování nelze považovat:

• omezení investičních příležitostí způsobená přírodními katastrofami, nemocí či biologickými limity,

• psychologické bariéry jednotlivce, pokud nejsou výsledkem působení jiného subjektu,

• čistě náhodné nebo technické selhání bez vazby na majetkovou převahu jiného aktéra.

Ve všech těchto případech chybí klíčový prvek: subjekt využívající svou majetkovou převahu vůči jinému subjektu. Tato omezení mohou být ekonomicky významná, ale nejsou poziční.

Složitější je situace u případů, jako jsou:

• dlouhodobý nedostatek veřejných investic,

• institucionální bariéry,

• kulturní a informační nerovnosti,

• technologická nepřipravenost určitých skupin.

V krátkém horizontu se mohou jevit jako neúmyslné či anonymní.
V dlouhém horizontu však často vykazují znaky nepřímého pozičního investování:

• jsou reprodukovány ve prospěch určitých skupin,

• stabilizují jejich výhodnou společenskou pozici,

• systematicky zužují investiční příležitosti jiných.

Jako zdánlivý protiargument bývá uváděna tzv. symbolická diskriminace – společenské znevýhodnění, které nemá bezprostřední ekonomické důsledky.

Z analytického hlediska platí:

• Pokud se symbolická diskriminace nepřenáší do přístupu k informacím, sítím, reputaci, důvěře či institucionálním zdrojům,
  pak není ekonomicky relevantní pro teorii produktivní spotřeby.

• V reálných společnostech se však symbolická diskriminace téměř vždy přenáší do budoucích kol interakcí.

Čistě „neškodná“ symbolická diskriminace je tedy limitní myšlenkový případ, nikoli empiricky významná výjimka.

d) Zdánlivé výjimky a jejich vyloučení

Na první pohled se může zdát, že existují formy diskriminace, které jsou pouze symbolické, kulturní či statusové, a tedy ekonomicky nevýznamné. Patří sem například:

• sociální znevážení, posměch či estetická diskriminace,

• vyloučení z elitních společenských okruhů bez formálního zákazu přístupu ke vzdělání či práci,

• kulturní či jazykové bariéry, které nejsou explicitně vnuceny jedním subjektem druhému.

Při hlubší analýze se však ukazuje, že tyto formy diskriminace nejsou ekonomicky neutrální. Právě naopak: fungují jako mechanismy společenské segregace, které systematicky ovlivňují přístup k sociálnímu kapitálu, reputaci, důvěře a sítím spolupráce.

A právě tyto prvky představují specifický, ale klíčový typ investičních příležitostí.

Základní omyl spočívá v úzkém chápání investičních příležitostí pouze jako:

• přístupu k financím,

• výrobním prostředkům,

• formálním pracovním pozicím.

Ekonomie produktivní spotřeby pracuje s širším pojetím: investiční příležitostí je vše, co umožňuje budoucí výnos z rozvoje lidských schopností. Do této kategorie proto patří i:

• sociální sítě,

• přístup k neformálním informacím,

• reputace a status,

• možnost vstupovat do důvěryhodných koalic a projektů.

Statusová diskriminace – jak ji detailně popsal například Robert Reich – není vedlejším kulturním jevem, ale funkčním ekonomickým mechanismem. Umožňuje privilegovaným subjektům:

• koncentrovat přístup k lukrativním zakázkám,

• přeměňovat sociální kapitál v ekonomický výnos,

• a současně bránit ostatním subjektům v plném rozvinutí jejich investičních příležitostí.

Z tohoto hlediska je symbolická diskriminace pouze ranou fází ekonomické diskriminace – rozdíl mezi nimi je často jen otázkou časového horizontu.

Zvlášť nebezpečnou formou pozičního investování je difamace, tedy záměrné poškozování reputace jednotlivce nebo skupiny. I když se může jevit jako morální či kulturní problém, její ekonomické důsledky jsou zásadní:

• omezuje přístup k důvěře,

• snižuje ochotu ostatních ke spolupráci,

• vytlačuje diskriminovaný subjekt z neformálních rozhodovacích struktur.

Tím dochází k systematickému potlačování investičních příležitostí, aniž by bylo nutné použít přímé finanční, administrativní či silové nástroje. Poziční investování zde působí skrytě, ale o to účinněji.

V ekonomickém systému, který se nachází ve stavu paretovského optima, jsou investiční příležitosti realizovány podle jejich relativní výnosnosti. V takovém systému by statusové charakteristiky subjektů (bohatší–chudší, prestižní–neprestižní) neměly hrát žádnou roli při rozhodování o alokaci investic. Jakmile však začnou tyto charakteristiky systematicky ovlivňovat selekci partnerů, projektů či spolupracovníků, vzniká otázka, zda se nejedná o formu pozičního investování.

Je proto nutné důsledně rozlišovat mezi:

• jednorázovou preferenční volbou, která může být racionální reakcí na konkrétní informace,

• a strukturální selekcí, která je dlouhodobě reprodukovaná a opírá se o statusové znaky namísto skutečné výnosnosti investičních příležitostí.

Právě druhý případ je relevantní pro analýzu pozičního investování.

Preferenční volba se mění v poziční investování tehdy, pokud splňuje alespoň část následujících podmínek:

1. Systematičnost – selekce se opakuje napříč situacemi a aktéry, nejde o výjimku.

2. Statusový základ – rozhodování je založeno na sociálních signálech (majetek, image, kontakty), nikoli na reálně posuzované výnosnosti.

3. Uzavírání příležitostí – určité skupiny jsou postupně vytlačovány z přístupu k investičním příležitostem, i když formálně „jiné možnosti“ existují.

4. Sebeposilující efekt – ti, kteří jsou selektováni, kumulují další výhody, zatímco ostatním se jejich investiční pole zužuje.

V takové situaci již nelze hovořit o neutrální selekci, ale o pozičním investování, které deformuje alokaci zdrojů a snižuje efektivnost systému jako celku.

Častým argumentem ve prospěch preferování bohatších partnerů je jejich údajně vyšší důvěryhodnost a nižší rizikovost. Tento argument je však problematický.

Důvěryhodnost zde totiž není objektivně měřeným parametrem, ale sociálně a institucionálně konstruovaným signálem, který je často produktem minulého pozičního investování.

Majetek, prestiž a síť kontaktů se tak stávají zástupnými proměnnými pro kvalitu a spolehlivost, aniž by nutně odpovídaly skutečným schopnostem či výnosnosti projektů. Výsledkem je, že trh investičních příležitostí přestává fungovat na základě výkonu a inovativního potenciálu, a začíná reprodukovat statusovou hierarchii.

Selektivní preference založené na statusu se často pojí s dalšími formami pozičního investování:

• okázalou spotřebou,

• symbolickou diskriminací,

• difamací chudších či „nepatřičných“ subjektů,

• segregačními formami společenského života.

Tyto mechanismy nejsou pouhým kulturním doprovodem ekonomických procesů, ale aktivně formují investiční pole. Sociální kapitál – kontakty, reputace, důvěra – je zde klíčovou investiční příležitostí, která je distribuována nerovnoměrně a selektivně. Tím dochází k dlouhodobé reprodukci nerovnosti a k potlačování inovačního potenciálu společnosti.

Jakmile se poziční investování stane dominantním mechanismem, začíná se prosazovat dvojí metr při posuzování porušování morálních i právních norem:

• u privilegovaných subjektů jsou excesy tolerovány nebo reinterpretovány,

• u znevýhodněných jsou i drobné odchylky sankcionovány.

Tento proces dále posiluje segregaci a oslabuje důvěru v instituce. Poziční investování se tak neprojevuje pouze v ekonomické oblasti, ale zasahuje samotné základy legitimity společenského řádu.

Metodologická poznámka k obecnosti tvrzení: Tvrzení o úzké vazbě mezi pozičním investováním a potlačováním investičních příležitostí není empiricko-statistickou hypotézou v úzkém smyslu. Jde o interpretační rámec, jehož obecnost se testuje hledáním hranic jeho platnosti. Nejedná se o tautologii, ale o heuristicky plodný koncept: každý případ, který by se tomuto rámci vymykal, by současně znamenal rozšíření teoretického poznání. Dosavadní analýza však ukazuje, že i zdánlivě neutrální selekce má v prostředí dlouhodobé nerovnosti tendenci přerůstat v poziční investování.

e) Závěrečné shrnutí

Na základě výše uvedeného lze formulovat klíčovou tezi:

Pokud subjekt využívá majetkovou převahu k diskriminaci jiného subjektu,
pak se tato diskriminace nutně projeví
– bezprostředně nebo zprostředkovaně,
– viditelně nebo skrytě,
– v krátkém nebo dlouhém horizontu
omezením investičních příležitostí diskriminovaného subjektu.

Rozdíly mezi konkrétními případy nejsou v podstatě jevu, ale:

• v časovém zpoždění,

• v institucionálním zprostředkování,

• ve stupni viditelnosti.

Tento závěr má zásadní důsledky:

• potvrzuje obecnost pojmu pozičního investování,

• ukazuje, že nejde o morální soud, ale o strukturální mechanismus,

• vysvětluje, proč systémy mohou dlouhodobě setrvávat v neefektivním stavu,
  přestože existují investiční příležitosti s vyšší výnosností.

Poziční investování není selháním racionality.
Je racionální strategií jednotlivých aktérů, která je však systémově destruktivní.

Další klíčový aspekt, jímž se ekonomie produktivní spotřeby musí zabývat, spočívá v tom, že množina (funkce, linie) neutrality pozičního investování není jednotlivými subjekty chápána shodně. Tato skutečnost nepředstavuje pouze teoretickou komplikaci, ale otevírá prostor pro zásadní společenské aplikace – zejména v oblasti vyjednávání, institucionální reformy a politiky rovnosti příležitostí. Tím, že jsme našli analytický nástroj v podobě funkce (linie) neutrality pozičního investování, otevřeli jsme velmi významnou aplikační oblast i významný badatelský prostor.

5 Odlišné vidění neutrality pozičního investování hráči – příčiny vzniku a cesty řešení konfliktů

a) Úvodní poznámka

V předchozích částech jsme ukázali, že v podmínkách existence fenoménu pozičního investování nejsou všechna paretovsky efektivní rozdělení výplat pro zúčastněné subjekty přijatelná. Tuto skutečnost jsme zachytili pomocí pojmu neutralita pozičního investování.

Nyní se dostáváme k zásadnímu kroku: neutralita pozičního investování nemusí být jednotlivými hráči chápána shodně.

Tato odlišnost není důsledkem nižší racionality, není psychologickým selháním, ale je racionálním důsledkem rozdílné informovanosti o budoucím vývoji, která je ze své podstaty vždy neúplná. Tím se otevírá prostor situace, které lze označit jako konflikt, vyjednávání a institucionální řešení.

b) Dvě cesty promítnutí budoucnosti do současného rozhodování

Skutečnost, že hráči promítají očekávaný budoucí vývoj do aktuálního rozhodování o rozdělení výnosů ze společné akce, lze modelovat dvěma základními způsoby.

První cesta: Množina vzájemně přijatelných rozdělení

Předpokládejme, že existuje množina všech dosažitelných rozdělení výplat . Ne každé rozdělení z této množiny je však pro oba hráče přijatelné. Definujme proto:

– množinu rozdělení přijatelných pro hráče X

– množinu rozdělení přijatelných pro hráče Y

Množina vzájemně přijatelných rozdělení je pak dána průnikem:

Řešení problému rozdělení výplat musí splňovat čtyři podmínky:

1. dosažitelnost,

2. individuální racionalitu,

3. kolektivní racionalitu,

4. přijatelnost, tj.

V řadě případů má množina podobu vztahu, v němž přírůstek výplaty jednoho hráče musí být kompenzován přesně určeným přírůstkem výplaty druhého hráče.

Pak lze hovořit o funkci přijatelnosti:

Ve zjednodušeném, graficky názorném případě o linii přijatelnosti:

kde:

určuje polohu linie,

její sklon.

Hráči nemusí vidět tuto linii shodně.

Uvažujme:

Cesta kompozitní (interdependentní) výplaty

Druhá cesta vychází z předpokladu, že hráči nehodnotí výsledek společné akce pouze podle vlastní výplaty, ale také podle toho, jaká výplata připadne druhému hráči, a jaké to může mít důsledky do budoucna.

Každou výplatu proto rozlišujeme na:

• primární složku – přímý výsledek rozdělení,

• korekční složku – vyjádření anticipovaných budoucích důsledků tohoto rozdělení.

Formálně:

Při lineární aproximaci:

Identifikování odlišného vidění podmínky neutrality pozičního investování připomíná standardní modely interdependentních užitků a sociálních preferencí (Fehr–Schmidt, Bolton–Ockenfels, Rabin aj.). Odlišnost však zde spočívá v tom, že se nejedná o užitky a preference, ale racionálního hodnocení dopadu vlivu budoucích výplat na pozici každého z hráčů. To, jak uvidíme, umožňuje modely v rámci ekonomie produktivní spotřeby podstatně rozšířit do oblastí, do kterých standardní teorie „nedohlédne“.

c) Poznámky k odlišnému vidění podmínek neutrality pozičního investování

Každý hráč:

• pracuje s dostupnými informacemi,

• racionálně je zpracovává,

• ale nemůže mít plnou znalost budoucnosti, která je logicky i empiricky nedosažitelná.

Rozdílná informovanost hráčů není náhodná. Je bezprostředně spojena s:

• asymetrií informací,

• náklady na jejich získávání,

• a zejména s tím, že investování do vzniku informační asymetrie je významnou formou pozičního investování.

Poziční investování zde nepůsobí přímo skrze omezení přístupu ke kapitálu, ale:

• skrze deformaci očekávání,

• skrze manipulaci s horizontem budoucnosti,

• skrze ovlivnění toho, co je považováno za „přijatelné“.

Ilustrační příklad

Dva hráči se účastní společného projektu.

• Hráč X očekává technologickou změnu, která v budoucnu výrazně zvýší jeho vyjednávací sílu.

• Hráč Y očekává regulatorní zásah, který jeho pozici naopak oslabí.

Oba hráči jsou plně racionální. Přesto:

• X považuje vyšší současný podíl Y za nepřijatelný,

• Y jej považuje za neutrální a spravedlivý.

Konflikt zde nevzniká z emocí, ale z racionálně odlišných projekcí budoucnosti.

Role arbitra a institucionální řešení

V situaci, kdy se množina zmenšuje nebo dokonce mizí, vzniká prostor pro roli arbitra.

Arbitr:

• nenahrazuje racionalitu hráčů,

• ale rozšiřuje jejich informační horizont,

• omezuje extrémní formy pozičního investování do informační asymetrie,

• vytváří podmínky pro obnovení množiny vzájemně přijatelných řešení.

Tím se model otevírá aplikacím v oblasti:

• práva,

• regulace,

• mediace,

• institucionální ekonomie.

Z hlediska role arbitra a institucionálního řešení je zde ovšem jeden velký problém, který standardní přístup vycházející z neoklasického pojetí přehlíží: Role arbitra je jednou z typických oblastí, na kterou se zaměřuje poziční investování.

Důležitá poznámka: Algebraicky lze ukázat, že obě cesta (množiny přijatelných výplat i kompozitní výplaty) mají společný základ.

Metodologická poznámka: Identifikování dvou odlišných cest, které vedou ke stejnému výsledku je pěkný teoretický výsledek, ale zatím jsme nenašli dostatečně významnou aplikaci. Snad jen to, že lépe přispívá k pochopení podstaty pozičního investování.

d) Problém odlišného vidění reality a jeho grafické vyjádření

Pokud v systému začne hrát významnou roli poziční investování, jeho dopady se neomezují pouze na zpomalení či deformaci posunu hranice dosažitelných výplat, ale promítají se i do změny očekávání, interpretací a míry důvěry mezi hráči. Tyto změny se následně odrážejí v tom, jak jednotliví hráči (nebo kolektivní aktéři) subjektivně vnímají neutralitu pozičního investování, tj. hranici, při níž další zlepšení pozice jednoho aktéra začíná být vnímáno jako nepřijatelný zásah do pozice druhého.

Na rozdíl od zjednodušených modelů nelze v reálných společenských a ekonomických situacích předpokládat, že by tato hranice byla:

• objektivně daná,

• ostře vymezená,

• a shodně vnímaná všemi účastníky.

Naopak, neutralita pozičního investování je subjektivně konstruovaná, závislá na:

• anticipaci budoucího vývoje,

• zkušenosti z minulých interakcí,

• institucionálním rámci,

• a míře vnímané reciprocity.

Obrázek 6: Problém odlišného vidění předpokladu neutrality pozičního investování (zjednodušeně)

Zdroj: Vlastní výtvor

y = N_x.x linie neutrality, jak ji vidí první hráč

y = N_y.x linie neutrality, jak ji vidí druhý hráč

Příklad: Pokuste se pokusit vyčíst z obrázku, zda je jedná o případ, který umožňuje dohodu, nebo o případ, kdy dohoda není možná a ke společné akci (případně – jak si ukážeme v jedné z interpretací – k řešení konfliktu) nedojde.

Řešení: x_Nx < x_Ny a současně y_Ny < x_Nx, tj. oba hráči požadují z hlediska toho, jak vidí linii neutrality, pro sebe menší výplatu, než je ochoten nabídnout druhý hráč. V daném případě existuje prostor pro dohodu.

I v tomto případě začneme tím nejjednodušším a dáme velmi názorné vyjádření problematiky odlišného vidění linie neutrality pozičního investování jednotlivými hráči.

Obrázek 7: Body přijatelné pro hráče X (šedě vyznačená oblast AX):

Zdroj: Vlastní výtvor

Obrázek 8: Body přijatelné pro hráče Y (šedě vyznačená oblast AY):

Zdroj: Vlastní výtvor

Nyní rozlišíme dva případy:

- Případ, kdy existuje oblast bodů přijatelná pro oba hráče (výše uvedené oblasti se přerývají):

Obrázek 9: Existuje prostor pro dohodu

Zdroj: Vlastní výtvor

Obrázek 10: Případ, kdy neexistuje oblast bodů přijatelná pro oba hráče

Zdroj: Vlastní výtvor

Neexistuje prostor pro dohodu, bíle vyznačená oblast je oblastí vznikající konfrontace.³

Zásadním zpřesněním oproti zjednodušenému grafickému vyjádření je opuštění představy ostré hranice přijatelnosti. V reálných situacích hráči (či kolektivy hráčů) obvykle nedisponují přesně definovaným prahem, od něhož by dohodu automaticky odmítli.

Místo toho lze rozlišit tři oblasti:

• oblast jednoznačně přijatelných výplat,

• oblast jednoznačně nepřijatelných výplat,

• přechodové toleranční pásmo, v němž akceptace dohody závisí na kontextu, interpretaci a očekávání dalšího vývoje.

Přijatelnost dohody tak není binární veličinou (ano / ne), ale pravděpodobnostní funkcí, jejíž hodnota se mění v závislosti na:

• absolutní výši vlastní výplaty,

• relativní pozici vůči druhému hráči,

• očekávaném vývoji budoucích her,

• vnímané stabilitě pravidel.

Toto pojetí umožňuje nejen realističtější popis chování aktérů, ale také empirickou operacionalizaci a testování.

Ve většině relevantních ekonomických a společenských situací není „hráčem“ jednotlivec, ale kolektivní aktér (firma, odborová organizace, politická strana, stát). V takovém případě nelze oblast přijatelnosti chápat bez explicitního určení rozhodovacího pravidla, kterým kolektiv formuje své stanovisko.

Rozhodující roli hraje zejména to, zda:

• postačuje většinové rozhodnutí,

• existuje veto určité frakce,

• rozhoduje vedení (leadership),

• nebo probíhá vnitřní koaliční vyjednávání.

Tvar a velikost oblasti přijatelnosti kolektivu je výsledkem agregace individuálních tolerančních pásem podle tohoto pravidla. Bez jeho specifikace zůstává analýza nutně neúplná.

Často se uvádí, že posun výplat ve prospěch jednoho hráče vede k poklesu důvěry druhého. Toto tvrzení však nelze považovat za obecně platné bez dalších podmínek.

Důvěra neklesá v důsledku samotné změny výplat, ale v důsledku její interpretace.

K poklesu důvěry typicky dochází tehdy, když je změna rozdělení přebytku vnímána jako:

• systematické zhoršování relativní pozice,

• posun nebo porušení implicitních pravidel,

• narušení reciprocity,

• nebo statusová degradace.

Naopak, důvěra může zůstat zachována (nebo se dokonce zvýšit), pokud je stejná změna interpretována jako:

• kompenzace rizika,

• investice do budoucí spolupráce,

• součást stabilního a předvídatelného institucionálního rámce.

Pokud jsou posuny v rozdělení přebytku opakovaně interpretovány jako systematicky nespravedlivé, dochází k:

• poklesu tolerance,

• zužování přechodové oblasti přijatelnosti,

• a postupnému mizení překryvu mezi oblastmi, které oba hráči považují za přijatelné.

V okamžiku, kdy tento překryv zmizí, přestává být dohoda možná a systém se dostává do stavu otevřené konfrontace.

Dlouhodobé emoční reakce, jako je animozita či antagonismus, lze v tomto rámci chápat nikoli jako mimopředpokladové psychologické jevy, ale jako endogenní změny parametrů chování – zejména tolerance, reciprocity a ochoty spolupracovat v opakovaných interakcích. Tyto změny se mohou přenášet i mezi generacemi prostřednictvím institucí, norem a sdílených interpretací minulého vývoje.

e) Shrnutí

Poziční investování se v dynamickém pojetí neprojevuje pouze přímým potlačováním investičních příležitostí, ale i deformací očekávání, interpretací a důvěry, které zásadně ovlivňují možnost budoucí spolupráce. Rozdílné vidění neutrality pozičního investování, zužování tolerančních pásem a zánik překryvu přijatelných řešení představují klíčové mechanismy, jimiž se ekonomické konflikty rodí, eskalují a institucionalizují

6. Koncept výnosů z trvalého řešení obtížně řešitelných konfliktů

a) Vymezení problému a základní teoretická východiska

V předchozích částech jsme ukázali, že poziční investování – tj. investování do společenské, politické či mocenské pozice na úkor využití produktivních investičních příležitostí – vede nejen k neefektivní alokaci zdrojů, ale také k narušení důvěry mezi subjekty a k ustrnutí dynamiky ekonomického vývoje. V mezní podobě se poziční investování přelévá do otevřeného konfliktu, v němž jsou zdroje systematicky vynakládány na udržení či zlepšení relativní pozice, nikoli na rozvoj schopností a ekonomického potenciálu.

Základní teze této části zní: Trvalé řešení obtížně řešitelných konfliktů vytváří specifický ekonomický výnos, který vzniká realokací zdrojů z pozičního investování do investic produktivních, a to jak přímým, tak nepřímým (externalitním) kanálem.

Tento výnos bývá v literatuře označován jako peace dividend. V ekonomii produktivní spotřeby jej však chápeme širším způsobem jako výnos z obnovení podmínek, v nichž mohou být investiční příležitosti využívány podle své výnosnosti, nikoli podle mocenské pozice subjektů.

b) Typy výnosů z deeskalace konfliktu

Uvažujme dva hráče, X a Y, mezi nimiž probíhá konflikt, resp. poziční soupeření, do něhož oba investují část svých zdrojů. Tyto investice mají podobu zbrojení, blokování investičních příležitostí druhého, destrukce infrastruktury, informační války apod.

Při postupném a stabilním řešení konfliktu vznikají dva vzájemně propojené typy výnosů:

1. Vlastní (interní) výnos z realokace zdrojů

Hráč X omezuje investice do pozičního investování a přesouvá uvolněné zdroje do zvyšování vlastního ekonomického potenciálu (vzdělání, inovací, infrastruktury, zdravotního stavu obyvatelstva apod.). Tento výnos označíme:

Analogicky pro hráče Y:

2. Externí výnos plynoucí ze snížení škod na straně druhého hráče

Omezení pozičního investování hráče X znamená, že hráč Y čelí menšímu ničení a blokování svých investičních příležitostí. Tím se zvyšuje i budoucí ekonomický potenciál hráče Y, což má zpětně pozitivní dopad na hráče X (např. prostřednictvím obchodu, stability, snížení bezpečnostních rizik). Tento efekt označíme:

Analogicky:

Celkový výnos hráče X z řešení konfliktu je pak dán součtem obou složek:

Analogicky pro hráče Y:

Metodologická poznámka: Tyto složky rozlišujeme tak, aby se nepřekrývaly. Vlastní výnos zachycuje čistý efekt realokace vlastních zdrojů, externí výnos zachycuje čistý efekt snížení negativních externalit na straně druhého hráče.

Mezní výnosy deeskalace a jejich interpretace:

Pro analytické uchopení problému pracujeme s mezními výnosy. Apostrof (′) označuje mezní změnu budoucího příjmu v důsledku jednotkové změny intenzity pozičního investování.

Například:

• je mezní přírůstek budoucího příjmu hráče X, pokud se o jednotku sníží intenzita jeho vlastního pozičního investování při dané úrovni zbytkové eskalace .

• je mezní přírůstek budoucího příjmu hráče X plynoucí z toho, že snížení jeho pozičního investování zlepšuje investiční příležitosti hráče Y.

Součet pak vyjadřuje celkový mezní přínos pro hráče X z dalšího kroku deeskalace.

Obrázek 12: Koncept výnosů z řešení obtížně řešitelného konfliktu

Graficky lze koncept znázornit v rovině, kde:

• Vodorovná osa měří kumulativní objem prostředků postupně přesouvaných z pozičního investování do produktivních investic.

• Svislá osa měří budoucí příjem (resp. jeho mezní změnu).

Výchozí body odpovídají objemu zdrojů, které hráči X a Y původně investují do pozičního investování. Postup zleva doprava (u hráče X) a zprava doleva (u hráče Y) vyjadřuje postupnou deeskalaci konfliktu. Zobrazené křivky zachycují mezní výnosy jednotlivých složek a jejich součty.

Y, Y´ jsou osy současného a budoucího příjmu (Y zde není označení hráče, tato nepříjemná podvojnost označení vznikla v určité tradici výkladu, problém řešíme odlišením prostřednictvím kurzívy v případě současného a budoucího příjmu a tučného zvýraznění v případě označení hráčů)

MX_x výnos hráče X z převedení investic do pozičního investování v rámci konfliktu (zbrojení) do zvyšování jeho vlastního ekonomického potenciálu umožňujícího další rozvoj.

MX_y výnos hráče X z převedení investic do pozičního investování v rámci konfliktu (zbrojení) do zvyšování ekonomického potenciálu hráče Y v důsledku zastavení ničení a blokování jeho investičních příležitostí.

MX= MX_x+MX_y

obdobně

MY_y výnos hráče Y z převedení investic do pozičního investování v rámci konfliktu (zbrojení) do zvyšování jeho vlastního ekonomického potenciálu umožňujícího další rozvoj.

MY_x výnos hráče Y z převedení investic do pozičního investování v rámci konfliktu (zbrojení) do zvyšování ekonomického potenciálu hráče X v důsledku zastavení ničení a blokování jeho investičních příležitostí.

MY= MY_y+YX_x

Postupné snižování velikosti investic do pozičního investování, které je zdrojem příslušných efektů, je v případě hráče X zleva doprava od počátku souřadnic a u hráče Y zprava doleva od Y_xp+Y_yp, tj. bodu součtu prostředků investovaných do pozičního investování jedním a druhým hráčem.

Podmínky existence prostoru pro dohodu

Grafické znázornění není pouze ilustrací, ale umožňuje formulovat základní analytické závěry:

• Existence vyjednávacího prostoru:

Pokud v určitém intervalu deeskalace platí, že součet mezních výnosů z omezení pozičního investování je pro oba hráče kladný a současně existuje překryv jejich akceptovatelných oblastí (daných jejich viděním neutrality pozičního investování), pak existuje prostor pro stabilní dohodu.

• Nutnost institucionálních mechanismů:

Pokud takový překryv neexistuje, nelze očekávat spontánní a trvalé řešení konfliktu. V takovém případě je nezbytné doplnit proces deeskalace o institucionální mechanismy – závazky, garance, sankce či arbitráž – které sníží riziko návratu k pozičnímu investování.

Obrázek 13: Předchozí obrázek se šipkami ukazujícími, jak se zastavení konfliktu projeví v nárůstu výnosů

Plochy pod lomenými čarami MX a MY jsou celkovými výnosy hráčů ze zastavení konfliktů.

Obrázek 14: Paretovská zlepšení v důsledku využití finančního trhu při obnově

Celý obrázek vyjadřující paretovská řešení, která umožňuje využití cizích investičních prostředků k realizaci vlastních investičních příležitostí (z pohledu jednoho hráče), což je totéž jako využití vlastních investičních prostředků k realizaci cizích investičních příležitostí (z pohledu druhého hráče) posuneme do bodu (x_y, y_x) a máme celkové výnosy z ukončení konfliktu a navázání spolupráce v období obnovy škod napáchaných konfliktem, viz následující obrázek.

Obrázek 15: Cesta k řešení obtížně řešitelného konfliktu

1. Posun do počátku souřadnic do bodu A se souřadnicemi (x₁, y₁) naznačený šipkou (1). Ten odpovídá stavu příměří, kdy oproti stavu, ke kterému by došlo pokračováním konfliktu, je zastaveno vzájemné ničení.

2. Posun z bodu A do bodu B se souřadnicemi (x₂, y₂) naznačený šipkou (2). Ten odpovídá využití investičních prostředků, kterými disponují znepřátelené strany, k využití vlastních investičních příležitostí prostřednictvím vlastních investičních prostředků, které do té doby byly vázány použitím na pokračování v konfliktu. Množina S ohraničena tučné zvýrazněným obloukem odpovídá dosažitelným kombinacím využití takto uvolněných investičních prostředků. Bod B odpovídá situaci, ve které každý hráč využívá své investiční prostředky k realizaci svých investičních příležitostí.

3. Posun z bodu B do bodu C se souřadnicemi (x₃, y₃) naznačený šipkou (3). Ten odpovídá využití investičních prostředků k využití investičních příležitostí podle míry jejich výnosnosti, přitom nezávisle na tom, kdo je vlastníkem investičních prostředků a kdo je vlastníkem investičních příležitostí, mj. tak, jak je vyznačeno prostřednictvím mezních veličin v prvním obrázku (šedá ploch, v tomto případě posun z bodu B do bodu C). Jedná se o hru s přenosnou výhrou. Přerušovaná linie se skonem 45° vyznačuje množinu maximálního součtu výplat, jak to odpovídá hře s přenosnou výhrou, oboustrannou tučně zvýrazněnou šipkou je vyznačena množina bodů, které odpovídají požadavkům individuální racionality, kolektivní racionality a dosažitelnosti.

Podobně lze výchozí schémata rozšířit na vyjádření problematiky řešení obtížně řešitelných konfliktů. Vlevo v celkových.

Obrázek 16: Cesta k řešení obtížně řešitelného konfliktu doplněný popiskami

Sekvenční struktura trvalého řešení konfliktu

Trvalé řešení obtížně řešitelného konfliktu lze analyticky popsat jako sled tří kroků, které na sebe logicky navazují a generují různé typy výnosů.

1) Příměří – zastavení destrukce (bod A)

Prvním krokem je příměří, tj. zastavení vzájemného ničení a blokování investičních příležitostí. Ekonomicky se tento krok projeví jako posun ze stavu pokračujícího konfliktu do bodu A se souřadnicemi (x₁, y₁).

Tento posun představuje tzv. stop-loss efekt:

• nedochází ještě k plné obnově,

• nevzniká nová kooperace,

• ale je zastaven další pokles ekonomického potenciálu obou hráčů.

Výnosy tohoto kroku spočívají výhradně v odvrácení budoucích ztrát, nikoli v jejich nahrazení.

2) Vlastní obnova – realokace uvolněných zdrojů (bod B)

Druhým krokem je postupné snižování investic do pozičního investování a přesun uvolněných prostředků do produktívních investic v rámci každého hráče.

Tím vzniká množina dosažitelných kombinací využití těchto uvolněných zdrojů, vymezená hranicí dosažitelných výplat. Bod B se souřadnicemi (x₂, y₂) odpovídá situaci, kdy:

• každý hráč investuje uvolněné prostředky,

• ale pouze do svých vlastních investičních příležitostí.

Tento krok generuje výnosy z vlastní obnovy, které již mají podobu skutečného růstu ekonomického potenciálu, avšak stále jsou omezeny vlastnickými a institucionálními hranicemi.

3) Koordinační zisk – alokace podle výnosnosti (bod C)

Třetím krokem je přechod k alokaci investičních prostředků podle míry výnosnosti investičních příležitostí, nezávisle na tom, kdo je vlastníkem prostředků a kdo vlastníkem příležitostí.

Za předpokladu existence:

• vymahatelných dohod,

• funkčních finančních trhů,

• institucionálních garancí sdílení výnosů,

se interakce mezi hráči mění v hru s přenosnou výhrou. Ekonomický systém se posouvá do bodu C se souřadnicemi (x₃, y₃), v němž je maximalizován součet výplat obou hráčů.

Tento krok vytváří dodatečný koordinační zisk, který:

• není dosažitelný ani samotným příměřím,

• ani izolovanou obnovou,

• ale pouze spoluprací založenou na efektivní alokaci kapitálu.

Celkové výnosy z trvalého řešení konfliktu

Celkové výnosy z trvalého řešení obtížně řešitelného konfliktu lze chápat jako součet tří složek:

1. Výnos z příměří – zastavení destrukce (stop-loss efekt),

2. Výnos z vlastní obnovy – realokace uvolněných zdrojů,

3. Koordinační výnos – efektivnější společná alokace investic.

Graficky lze tyto výnosy interpretovat jako plochy pod příslušnými křivkami mezních přínosů, přičemž jejich existence a velikost závisí na:

• míře důvěry,

• institucionálním uspořádání,

• schopnosti zajistit závaznost dohod.

Podmínky existence vyjednávacího prostoru

Z analytického hlediska platí:

Pokud je v určitém intervalu součet mezních přínosů z deeskalace pro obě strany kladný a existuje překryv jejich akceptovatelných oblastí, pak existuje vyjednávací prostor pro stabilní dohodu o postupném snižování pozičního investování.

Pokud tento překryv chybí, nebo nejsou zajištěny institucionální podmínky přenosnosti výhry, samotná ekonomická racionalita nestačí a trajektorie se může vracet ke konfliktu.

K tomu následující poznámky:

• Připomeňme si, že počátek konfliktu je nutné hledat v nerovném přístupu k využívání investičních příležitostí podle míry jejich výnosnosti, což je důsledkem pozičního investování v mírnějších podobách, ale hráč, který je obětí původních forem pozičního investování to pociťuje jako diskriminaci. Jeho obrana proti původním formám diskriminace pak může vést ke vzniku a vyostřování konfliktu. Tj. zakončení konfliktu třetím krokem není jen nějaký efekt navíc, ale důležitý předpoklad trvalého řešení konfliktu a eliminování půdy pro jeho obnovení. To je jeden z velmi důležitých a původních výsledků přístupu, který k identifikování a analýze fenoménu pozičního investování navrhujeme. Bez aparátu, který jsme vyvinuli, bychom tuto skutečnost nezviditelnili.

• Využití cizích investičních prostředků k realizaci vlastních investičních příležitostí (z pohledu jednoho hráče), což je totéž jako využití vlastních investičních prostředků k realizaci cizích investičních příležitostí (z pohledu druhého hráče) je důležité i z toho důvodu, že v důsledku vyostřeného dlouhodobého konfliktu, zejména v případě, kdy dojde k porážce jednoho z hráčů (ale to není nutná podmínka), jsou jeho investiční prostředky vyčerpány. Proto využití cizích investičních prostředků nabízí velmi vysoké výnosy. Především však tím startuje normální vývoje a vzniká situace, která je popsána na obrázku 16. Takže přesto že na tomto obrázku přináší třetí fáze zdánlivě jen malý příspěvek k celkovým výnosům z ukončení konfliktu, je fází nejdůležitější, protože otevírá cestu pro normální vývoj, který znamená rychlé zvyšování výnosů v každé další etapě hry.

• Nutným předpokladem využití všech tří kroků je plná změna preferencí jednoho či obou hráčů. Ta je výsledkem jiných her, které jsou sice konfliktem vyvolány (excitovány), ale pak již se řídí vlastní logikou. Pro identifikování a analýzu těchto her je námi navržený koncept významný, např. při ocenění parametrů dvoumaticových her popisujících dilemata hráčů, kteří se na hrách spojených se změnou preferencí podílejí, není však dostatečný.

Z modelu vyplývá několik klíčových závěrů, které mají obecnou platnost:

1. Příměří je nutnou, nikoli postačující podmínkou řešení konfliktu. Zastavení vzájemné destrukce a blokování investičních příležitostí vytváří tzv. „stop-loss efekt“, který je prvním zdrojem výnosů z míru. Samo o sobě však nezaručuje stabilitu dosaženého stavu.

2. Druhým krokem je realokace uvolněných zdrojů do vlastních produktivních investic. Postupné omezování pozičního investování umožňuje oběma stranám obnovovat vlastní ekonomický potenciál. Tento krok vede k paretovskému zlepšení, avšak stále ponechává ekonomiky hráčů oddělené.

3. Trvalé řešení konfliktu vyžaduje dosažení fáze společné alokace podle výnosnosti. Rozhodujícím krokem je situace, kdy investiční prostředky mohou být využívány k realizaci investičních příležitostí bez ohledu na to, kdo je jejich vlastníkem, a kdy existuje vymahatelná dohoda o rozdělení výnosů. Teprve v této fázi je maximalizován součet výplat a odstraněny strukturální příčiny obnovy konfliktu.

Zásadním výsledkem modelu je poznatek, že pokud proces řešení konfliktu „nedohlédne“ až do této třetí fáze, zůstává systém náchylný k návratu do konfliktu, i když byly dosaženy krátkodobé mírové efekty.

Realistické vidění množiny přijatelných řešení

Model dále ukazuje, že jedním z klíčových problémů obtížně řešitelných konfliktů je neschopnost hráčů realisticky vnímat množinu dosažitelných a vzájemně přijatelných řešení. Tato neschopnost není náhodná, ale je systematicky posilována pozičním investováním, ideologickými narativy a endogenními hrami, které generují reprezentace hráčů.

Z pohledu prevence konfliktů je proto nejvhodnější strategií:

• vytvářet podmínky pro transparentní identifikaci dosažitelných řešení,

• eliminovat vlivy, které zkreslují vnímání reálných výnosů z kooperace,

• a posilovat mechanismy, jež umožňují dlouhodobé zvyšování ekonomické efektivnosti všech zúčastněných subjektů.

Toto doporučení má obecný charakter a nelze je mechanicky aplikovat ve všech situacích. Model však ukazuje, že bez alespoň částečného naplnění těchto podmínek je stabilní řešení konfliktu nepravděpodobné.

V dějinách často dochází k situaci, kdy dojde k plnému (v podstatě jednorázovému či velmi rychlému) ukončení konfliktu v důsledku změny v oblasti reprezentace jednoho z hráčů či obou hráčů. K této změně může dojít:

- Porážkou jednoho z hráčů.

- Výměnou reprezentací v důsledku endogenních procesů.

Pokud se týká druhé možnosti, tak se jedná o důsledek komplexu her, kterými je reprezentace jednoho či obou hráčů generována.

Výsledkem může být obnovení důvěry mezi hráči, aniž by došlo k plné porážce jednoho z nich. Takové situace se v dějinách již mnohokráte vyskytly a z hlediska současné globální situace je dobré jim věnovat pozornost, vytěžit z bohatého materiálu, který je s nimi spojen, doporučení pro současnost.

Jedním ze společných rysů těchto situací je, že ztráty při pokračování konfliktu jsou tak velké a intenzivně dopadají na ty, kteří jsou obětí konfliktu, a na straně druhé se nabízí tak výrazné zlepšení při řešení konfliktu, že endogenní hry (hry generující reprezentace rozhodující o volbě strategií hráčů, kteří jsou nositeli konfliktu) vedou k zásadní změně strategie hráčů, mezi kterými vznikl konflikt.

c) Závěrečná poznámka

Koncept výnosů z trvalého řešení obtížně řešitelných konfliktů ukazuje, že mír a spolupráce nejsou pouze normativními ideály, ale mají konkrétní a analyticky uchopitelný ekonomický obsah. V ekonomii produktivní spotřeby představují klíčový předpoklad pro uvolnění inovačního potenciálu společnosti a pro přechod od pozičního soupeření k dynamickému, dlouhodobě udržitelnému rozvoji.

Důležitým závěrem, který lze odvodit z dosud použitých nástrojů, je koncept výnosů z trvalého řešení obtížně řešitelných konfliktů.

Dát vhodný základní koncept není jednoduché z několika důvodů:

1. Musíme uvažovat dva typy vzájemně propojených výnosů:

- Výnos hráče z převedení investic do pozičního investování v rámci konfliktu (zbrojení) do zvyšování jeho vlastního ekonomického potenciálu umožňujícího další rozvoj.

- Výnos hráče z převedení investic do pozičního investování v rámci konfliktu (zbrojení) do zvyšování ekonomického potenciálu druhého hráče v důsledku zastavení ničení a blokování jeho investičních příležitostí.

2. Zvyšování rizika pro hráče, které vyplývá z převedení investic do pozičního investování v rámci konfliktu (zbrojení) do zvyšování jeho vlastního ekonomického potenciálu umožňujícího další rozvoj. (Čím více přestane investovat do své pozice v konfliktu, tím více se může stát zranitelnější.)

3. Snížení výnosů hráče z pozičního investování v důsledku převedení investic z pozičního investování v rámci konfliktu (zbrojení) do zvyšování jeho vlastního ekonomického potenciálu umožňujícího další rozvoj.

4. Možnost ve vzájemném vztahu vytvořit (zlepšovat) podmínky pro to, aby investiční příležitosti, kterými hráči disponují, byly využívány podle míry jejich výnosností. (To je forma spolupráce, o kterou by perspektivně mělo jít.)

Uvážit všechny tyto aspekty v rámci jednoho obecného konceptu je velmi obtížné. Buď je nutné postupovat formou dílčích modelů (což bude náš postup), nebo najít elementárnější základ pro rozklíčování reality (pokud takový existuje).

V době, kdy nazrála potřeba přechodu k efektivnějšímu typu ekonomiky, ve které je dominantním sektorem odvětví produktivních služeb zaměřených na rozvoj, uchování a uplatnění schopností člověka, je nutné počítat se vznikem konfliktů, včetně těch, které přerůstají v otevřené konfrontace a které jsou obtížně řešitelné. Z modelů odvozených od základního modelu vyplývají některé důležité závěry:

- Nejvhodnější cestou předcházení problémů je hledat cesty k realistickému vidění množiny (funkce, linie) společně přijatelných řešení všemi zúčastněnými hráči. Nahlíženo z opačné strany, eliminovat různé vlivy, které se snaží realistickému vidění množiny (funkce, linie) společně přijatelných řešení všemi zúčastněnými hráči zabránit. Je to doporučení velmi obecné a v některých případech neprosaditelné, na druhé straně má i určitou doporučující roli.

- Nejspolehlivější zárukou řešení obtížně řešitelného konfliktu je vidět až do oblasti výrazného zvýšení ekonomické efektivnosti subjektů, které se nacházejí v konfliktu, využíváním investičních příležitostí, které se stávají dostupnými ukončením konfliktu a postupným obnovováním vztahů důvěry. Je nutné dohlédnout až do oblasti, kde k využití investičních příležitostí jednoho subjektu mohou být využity investiční prostředky jiného subjektu a rozdělení výnosů z těchto investičních příležitostí je pro zúčastněné subjekty vzájemně přijatelné. Pokud koncept řešení konfliktu „nedohlédne“ až do této fáze, není dostatečně perspektivní a lze očekávat, že je jen cestou ke konfliktu dalšímu.

7. Cesta k vyšší efektivnosti ekonomického systému

a) Úvodní poznámka

Tato kapitola se sestává ze dvou částí:

- První je stručným výkladem některých relevantních pasáží teorie designu a implementace mechanismů, která je jednou z oblastí teorie her a má nejblíže k praktickým aplikacím. U jejího zrodu stál nositel Nobelovy ceny Leo Hurwicz. V úvodu je dlužno poznamenat, že její stávající pojetí stojí na základech neoklasické ekonomie, a tím jsou výrazně omezeny i možnosti jejího dalšího rozvoje na teoretické bázi, která se již přežila; současně s tím jsou omezeny i možnosti její praktické aplikace. Prezentací základů teorie mechanismů si jednak připravujeme půdu pro prezentaci další významné oblasti rozvíjená na základě ekonomie produktivní spotřeby, jednak dáváme vhodnou ilustraci významných aspektů toho, v čem je rozdíl mezi neoklasickou ekonomií a ekonomií produktivní spotřeby.

Nejdůležitější otázka, která nás bude v této části zajímat, je následující: Co je nutným a nejdůležitějším předpokladem pozitivních změn?

Ukazuje se, že tato otázka velmi podstatným způsobem souvisí s obsahem a poselstvím Hurwiczovy přednášky při příležitosti udělení Nobelovy ceny v roce 2007 s názvem „Ale kdo bude hlídat strážce?“ ("But Who Will Guard the Guardians?"). Má se na mysli autority, která bude bdít nad tím, aby byla dodržována ta pravidla, bez kterých efektivní fungování navržených mechanismů není možné. Na první pohled se sice nezdá, že by problematiky předpokladů pozitivních změn souvisela s problematikou dodržování pravidel, ale ukáže se, že tato souvislost je velmi těsná.

Poznámka: Část a) je zpracována tak, aby si každý mohl udělat základní představu o tom, s čím přichází Hurwiczova teorie designu a implementace mechanismů, se kterou se lze seznámit prostřednictvím dostupného a dobře uspořádaného díla nejen jeho, ale i jeho pokračovatelů (Benerjee 2022). Proto – na rozdíl od jiných kapitol – je zde kladen větší důraz na autenticitu. Tuto kapitolu chápeme též jako odrazový můstek k pochopení toho, proč je přesah směrem k ekonomii produktivní spotřeby tak významný z hlediska pochopení současných problémů.

b) Jak to vidí stávající teorie designu a implementace mechanismů

Teorii mechanismů, jejíž základy položil L. Hurwicz, se podařilo formulovat řadu významných doporučení, v nichž využil poznatky teorie her. Ve své již zmíněné nobelovské přednášce shrnul podstatnou část svého celoživotního díla a upozornil na nejdůležitější neřešené problémy v oblasti teorie designu a implementace mechanismů.

Zdůrazňoval význam problematiky „vyšší autority“, která by uhlídala dodržování pravidel jako jeden z elementárních předpokladů fungování mechanismů, které mají zabezpečit efektivnost systému.

L. Hurwicz se zabývá problémem skutečné implementace a klade si otázku: "Jsou Nashovy rovnováhy sebevynucující?" Hurwicz pak naznačuje skutečnost, že v Nashových rovnováhách mohou existovat pro hráče výhodné jednostranné odchylky k fyzicky proveditelným, ale nelegálním strategiím. Tento poznatek ho vede nejprve k otázce, jak prosazovat legální strategie, a poté k rozlišení mezi danou "legální hrou" a větší "skutečnou hrou", do níž je legální hra zasazena. Hurwicz zavádí dva pojmy "úspěšného prosazování" (successful enforcement)": "Říci, že pravidla legální hry jsou úspěšně prosazována, znamená, že výsledky skutečné hry zajišťují, že nelegální strategie jsou méně atraktivní než legální strategie. Silná formulace úspěšného prosazování může vyžadovat, aby pro každého hráče byla ke každé nelegální strategii dominantní nějaká legální strategie. Slabá dominance by vyžadovala pouze to, aby si hráč nepohoršil, když zůstane v souladu se zákonem. To však může být příliš silný požadavek: pokud všichni ostatní jednají nezákonně, nemusí být pro hráče výhodné zůstat v souladu se zákonem. Zdá se proto rozumnější přijmout poněkud slabší koncept úspěšného prosazování pravidel daného mechanismu."

Tento slabší koncept definuje úspěšné prosazení legální hry G ve skutečné hře H postulátem, že množiny Nashových rovnováh G a H se shodují a nejsou prázdné. Myerson navrhuje oslabení úspěšného prosazení legální hry G ve skutečné hře H tím, že požaduje, aby množina strategických profilů G byla uzavřená při racionálním chování. Hurwicz uzavírá svou část o "Úspěšném prosazování a implementaci" odpovědí na svou předchozí otázku: "Důvodem, proč nelze Nashovy rovnováhy považovat za samoimplementační, je to, že předpoklad efektivnosti výsledkové funkce skrývá potřebu institucionálních opatření, která jsou k tomu obvykle zapotřebí." Pokud jde o institucionální design, je rozlišení mezi legální a skutečnou hrou pouze výchozím bodem. Pokud hráči vyšší institucionální vrstvy určují a kontrolují pravidla skutečné hry na nižší úrovni tím, že vystupují jako strážci těchto pravidel, jsme konfrontováni s Hurwiczovou otázkou: "Ale kdo bude hlídat strážce?".

V oddíle Zpět k Juvenalovi dochází Hurwicz k závěru, že "buď neexistuje způsob, jak hlídat strážce", nebo je k hlídání těchto strážců zapotřebí také "strážců druhého řádu"... "Pak ale, pokud i ti podléhají korupci, jsou zapotřebí i strážci třetího řádu atd. To vyvolává představu nekonečného regresu strážců, kdy strážce řádu k je nutný ke střežení strážce řádu k,1 s k = 2, 3 ... ad infinitum. Jestliže nekonečno strážců není obvykle k dispozici, zdá se, že to vylučuje možnost vynucení." Nicméně Hurwicz na základě "náhodné empirie" tvrdí, že v mnoha situacích jsou pravidla skutečně implementována nebo vynucována, "i když ne dokonale", a pokračuje: "Někde na konečném konci řetězce strážců mohou existovat strážci (individuální nebo kolektivní), kteří sympatizují s pravidlem (formou hry), jež činí určité chování nezákonným, např. jejichž etické normy vylučují korupční chování, a kteří mají možnost (díky moci, finančnímu majetku, osobnímu charismatu nebo postavení v kombinaci s respektem obyvatelstva k němu), jakož i sklon jednat tak, aby odradili od nevhodného chování strážce nižšího řádu. V takové situaci je pravděpodobné, že se pravidlo podaří prosadit. Dobře fungující společnosti se snaží vybírat soudce a vládce z řad takových jedinců"...

V několika jeho článcích jsou tito zvláštní opatrovníci nazýváni interventy. Hurwicz poznamenává: "Kromě modelových otázek je zde zajímavá věcná otázka. Do jaké míry je přítomnost interventů nezbytná pro dosažení společenských cílů v případě, že je nutné prosazování?" Hurwicz poskytuje (částečnou) odpověď, když píše: "Nemusíme se však spoléhat na přítomnost interventů. Existují i jiné struktury, které napomáhají úspěšnému prosazování." Pak navrhuje konečně mnoho vrstev, řekněme k, herních forem, kde občané hrající legální hru první vrstvy jsou zároveň strážci k-tého řádu kontrolující herní formu na poslední vrstvě. Dochází k závěru: "Tento typ struktury také úzce souvisí (ale není totožný) s pojmem dělby moci"...

Myerson podrobně popsal a rozebral Hurwiczovy myšlenky a naznačil další možný vývoj a navrhuje toto řešení: „Za předpokladu neutrality rizika musí být velikost těchto odměn rovna alespoň potenciálnímu zisku, který by úředník mohl získat ze zneužití pravomoci, děleno pravděpodobností, že by takové zneužití pravomoci bylo odhaleno. Pokud je tedy pokušení velké a pravděpodobnost odhalení malá, mohou být mocní úředníci třeba velmi dobře odměňováni. Měli bychom tedy očekávat, že vedoucí představitelé základních politických institucí budou velmi dobře odměňovanou elitou, vysoce motivovanou potřebou zachovat si svá privilegia".

Roger Myerson rozvíjí detailní teorii toho, jak se hráči chovají v prostředí nejistoty a asymetrie informací. Nejde o to, aby existovala "elita strážců", ale o matematickou rovnovážnou podmínku: Aby hráč neporušil pravidla, musí pro něj být výhodnější je neporušovat.

Problém je v tom, že R. Myerson nedefinuje předpoklady svého tvrzení. Přitom platí, že pokud zvýšení odměny úředníka může úředník použít ke snížení pravděpodobnosti odhalení zneužití pravomoci nebo ke zvýšení výnosu ze zneužití pravomoci, bude toto zvýšení nikoli bránit zneužití pravomoci, ale naopak podporovat možnost zneužívat pravomocí. To, že neviděl zásadní "skrytý předpoklad" bezprostředně souvisí s neoklasickým základem teorie mechanismů, v rámci kterého se pohybuje. Na bází ekonomie produktivní spotřeby, která si nutně klade otázku "Proč při dělení výnosu z využití investičních příležitostí hráči vzájemně tyto výnosy porovnávají podobně jako v ultimátní hře a proč ne s každým rozdělením výnosů ten či onen hráč souhlasí?", tento předpoklad přestává být "skrytým". Je bezprostředně spjat se zásadní rolí pozičního investování v ekonomických systémech, které přístup založený na neoklasické ekonomii nevidí, případně vidět nechce.

c) Myersonovo řešení a jeho implicitní předpoklady

Roger Myerson rozvíjí Hurwiczovy myšlenky směrem k formální teorii incentivy kompatibilního prosazování pravidel. Základní myšlenka je jednoduchá: hráč nebude porušovat pravidla tehdy, když pro něj bude výhodnější pravidla dodržovat, než je porušovat.

V elementární podobě lze tento argument vyjádřit takto. Nechť:

• je pravděpodobnost odhalení porušení pravidel,

• je výnos z porušení pravidel,

• je sankce při odhalení.

Očekávaný výnos z porušení pravidel je pak:

Prosazování pravidel je účinné, pokud je .

V tomto základním rámci jsou však pravděpodobnost odhalení i výnos z porušení považovány za exogenní parametry. Myersonovo doporučení, že klíčovým nástrojem prosazování může být vhodná struktura odměn (např. vysoké platy úředníků), implicitně předpokládá, že tyto parametry nejsou strategicky ovlivnitelné samotnými aktéry.

Poziční investování jako endogenizace prosazování

Ekonomie produktivní spotřeby tento implicitní předpoklad zviditelňuje a problematizuje.

Poziční investování zde definujeme jako strategickou volbu , jejímž cílem není přímá tvorba hodnot, ale změna podmínek hry ve prospěch daného aktéra. V kontextu prosazování pravidel může poziční investování ovlivňovat:

• pravděpodobnost odhalení (např. investice do ovlivňování dohledu, korupce, informační dominance),

• výnos z porušení pravidel (např. posílení monopolní či rentiérské pozice),

• případně i efektivní výši sankce.

Pokud připustíme existenci takového , pak se očekávaný výnos z porušení pravidel mění na:

V tomto prostředí zvýšení odměny aktéra nemusí automaticky vést ke zvýšení dodržování pravidel. Naopak platí podmínkové tvrzení:

Zvýšení odměny selhává jako nástroj prosazování pravidel tehdy, pokud část této odměny financuje poziční investování, které sníží pravděpodobnost odhalení nebo zvýší výnos z porušení pravidel natolik, že očekávaný výnos z porušení roste.

Tento mechanismus nelze interpretovat jako morální selhání aktérů, ale jako logický důsledek struktury hry, v níž je poziční investování racionální strategií.

d) Od hlídání strážců k samovynucujícím se rovnováhám
Hurwicz správně upozorňuje, že hledání řešení prostřednictvím stále vyšších úrovní dohledu není dlouhodobě udržitelné. Alternativou je vytváření takových institucionálních podmínek, v nichž se dodržování pravidel stává samovynucující rovnováhou.

Z pohledu ekonomie produktivní spotřeby to znamená:

• omezovat prostor pro poziční investování, které deformuje vymahatelnost pravidel,

• vytvářet vazbu mezi dlouhodobou ekonomickou efektivností aktéra a dodržováním pravidel,

• posilovat mechanismy, v nichž se spolupráce, důvěra a respekt k pravidlům stávají dominantní strategií i bez externího donucení.

Samovynucující rovnováhy nejsou chápány jako stav „navěky daný“, ale jako dočasně stabilní konfigurace, které mohou být narušeny změnou technologických, institucionálních či geopolitických podmínek. Právě proto je nutné analyzovat dynamiku pozičního investování a jeho vliv na vymahatelnost pravidel.

Návazně Hurwicz vyslovuje hypotézu, že řešením by mohlo být vytvoření takových podmínek, v nichž by se nikomu (nebo alespoň dostatečné většině hráčů) nevyplatilo porušovat pravidla. Tj. v takových hrách by Nashova rovnováha spočívala v dodržování pravidel a byla by samovynucující se. Tak tomu ovšem často nebývá. L. Hruwicz proto rozlišuje „legální hry“ (v nichž se dodržují pravidla) a „skutečné hry“ (v nichž hráči mohou pravidla porušovat), do nichž jsou legální hry zasazeny. Následně zavádí pojem „úspěšného prosazování (successful enforcement)“. Pravidla legální hry jsou podle něj úspěšně prosazována, když výsledky skutečné hry zajišťují, že nelegální strategie jsou méně atraktivní než legální strategie. Silná formulace úspěšného prosazování může vyžadovat, aby pro každého hráče byla ke každé nelegální strategii dominantní nějaká legální strategie. Slabá dominance vyžaduje pouze to, aby si hráč nepohoršil, když zůstane v souladu se zákonem. To však může být příliš silný požadavek: pokud všichni ostatní jednají nezákonně, nemusí být pro hráče výhodné zůstat v souladu se zákonem. Zdá je proto rozumnější přijmout poněkud slabší koncept úspěšného prosazování pravidel daného mechanismu. Mj. podobně je definována i "evolučně stabilní strategie" v případě lidských pospolitostí. Žádná se "úspěšně neprosazuje" na věky věků, protože vždy může dojít ke změně podmínek, v nichž se "legální hra" odehrává.

Jako jednu z možností úspěšného prosazení hry se samovynucujícími se Nashovými rovnováhami vidí v tom, že někde na konečném konci řetězce strážců mohou existovat strážci (individuální nebo kolektivní), kteří sympatizují s pravidlem (formou hry), jež činí určité chování nezákonným, např. jejichž etické normy vylučují korupční chování, a kteří mají možnost (díky moci, finančnímu majetku, osobnímu charismatu nebo postavení v kombinaci s respektem obyvatelstva k němu), jakož i sklonu jednat tak, aby odradili od nevhodného chování strážce nižšího řádu. V takové situaci je pravděpodobné, že se pravidlo podaří prosadit. Z toho vyplývají určitá praktická doporučení, ale v současné době bychom se s tímto „řešením“ patrně nespokojili.

Teorii designu a implementace mechanismů, jednu z nejkomplexnějších a reálné praxi nejbližších oblastí teorie her, jsme uvedli ve výše uvedených kontextech nikoli jen proto, abychom zdůraznili význam teorie her. To nejcennější, s čím přichází, je upozornění na to, že na cestě k efektivně fungujícím mechanismům přibližujících ekonomický systém (námi nahlížen prizmatem nabídky a poptávky investičních prostředků a investičních příležitostí) může být využito vytvoření podmínek pro to, aby došlo k samovynutitelnosti Nashových rovnováh založených na spolupráci, důvěře a dodržování pravidel, a to i v podmínkách, kdy v systému a jeho okolí, přičemž na různých úrovních, významně působí fenomén pozičního investování.

e) Jaké řešení nabízí teorie vycházející z ekonomie produktivní spotřeby

Cílem této části je ukázat, že problém dodržování pravidel, samovynutitelnosti rovnováh a dlouhodobé efektivnosti ekonomického systému nelze uspokojivě řešit pouze institucionálním dohledem či hierarchií „strážců“. Alternativní a hlubší řešení nabízí změna samotné struktury investičních motivací hráčů – konkrétně omezení či eliminace pozičního investování a posílení investic produktivních, které generují nové investiční příležitosti.

Teorie ekonomie produktivní spotřeby zde navazuje na poznatky teorie her a teorie mechanismů, ale rozšiřuje je o klíčový prvek: endogenní vznik a zanikání investičních příležitostí v důsledku chování hráčů.

Z následujícího modelu, který je derivátem modelu uvedeného v obrázku č. 1, a v návaznosti na výše uvedený požadavek samovynutitelných Nashových rovnováh, lze nalézt východisko cesty k řešení jednoho z nejvýznamnější problémů současné doby, ale i dlouhodobějšího historického vývoje lidské pospolitosti. Obrázek je záměrně sestaven ze tří částí:

- Vlevo nahoře je popsán ekonomický systém, ve kterém působí poziční investování.

- Vpravo nahoře je popsán ekonomický systém, ve kterém nepůsobí poziční investování.

- Dole uprostřed jsou zvýrazněny jednotlivé složky rozdílu v efektivnosti obou systémů.

(Model lze prezentovat i formou analytického vyjádření, grafické vyjádření je srozumitelnější a přispívá lépe k pochopení podstaty problému.)

Obrázek 17: Rozdíl v efektivnosti systémů, v nichž působí poziční investování, a systémů, v nichž nepůsobí poziční investování

Model, ilustrovaný na obrázku 17, porovnává dva typy ekonomických systémů:

1. Systém s působením pozičního investování,

2. Systém bez působení pozičního investování, v němž jsou investiční prostředky převážně směrovány do produktivních investic generujících nové investiční příležitosti.

x⁽⁰⁾→ zleva doprava souřadnice množství investičních prostředků hráče X

←y⁽⁰⁾ zprava doleva souřadnice množství investičních prostředků hráče Y

x⁽⁰⁾₀, y⁽⁰⁾₀ výchozí množství investičních prostředků hráče X a X

x´, y´ souřadnice mezního výnosu ze spojení investičních prostředků a investičních příležitostí

Šedou barvou je upozaděna výchozí situace daná funkcemi mezního výnosu z výchozích investičních příležitostí hráče X a Y:

f₀(x´), f₀(y´) funkce mezního výnosu ze spojení investičních prostředků a investičních příležitostí hráče X a Y

(1), (2) šipky ukazující posun funkcí mezního výnosu z nově generovaných investičních příležitostí hráče X a Y při realizaci původních investičních příležitostí

f₁(x´), f₁(y´) funkce mezního výnosu posunuté v důsledku pozičního investování (vlevo) a v důsledku generování nových investičních příležitostí (vpravo).

E₀ původní bod rovnováhy v případě fungujícího finančního trhu

E₁ nový bod rovnováhy v případě fungujícího finančního trhu

- Šedým upozaděním je vyznačena původní situace.

- Přerušovanými liniemi posuny v důsledku pozičního investování.

- Tučnými liniemi situace odpovídající rozšířenému paretovskému optimu aplikovanému na oblast nabídky a poptávky investičních prostředků a investičních příležitostí.

V systému bez pozičního investování dochází v důsledku realizace produktivních investic k posunu funkcí mezního výnosu na a , což vede k nové rovnováze odpovídající rozšířenému paretovskému optimu v oblasti nabídky a poptávky investičních prostředků a investičních příležitostí.

Naopak v systému s pozičním investováním jsou tyto posuny deformovány nebo potlačeny.

Typologie ztrát způsobených pozičním investováním

Rozdíl mezi oběma systémy lze rozložit do několika typů ztrát, které mají odlišnou povahu i dlouhodobé důsledky:

Ztráta A – ztráta potenciálního růstu
Vzniká tím, že nejsou realizovány investiční příležitosti, které by mohly být vygenerovány hráčem X v případě kooperativního chování. Jde o dynamickou ztrátu, která se kumuluje v čase.

Ztráta B – ztráta alokativní efektivnosti
Vzniká potlačením existujících investičních příležitostí hráče X v důsledku pozičního investování jiných hráčů.

Ztráta C – ztráta dynamické komplementarity
Spočívá v tom, že investiční příležitosti hráče Y, které by mohly vzniknout v kooperativním prostředí, mají nižší výnos než krátkodobé poziční zisky plynoucí z potlačení investic hráče X.

Ztráta D – ztráta obětované příležitosti
Vzniká obětováním vlastních produktivních investic hráče Y ve prospěch pozičních investic, které negenerují nové investiční příležitosti.

Součet těchto ztrát představuje rozdíl v celkové efektivnosti obou systémů vzhledem k rozšířenému paretovskému optimu.

Vztah k samovynutitelnosti rovnováh

Klíčovým důsledkem eliminace pozičního investování je změna strategického prostředí hráčů. Pokud hráči nemají možnost investovat do potlačování ostatních ani do zvyšování renty z porušování pravidel, stává se dodržování pravidel racionální strategií.

V takovém systému:

• investice do spolupráce a důvěry zvyšují mezní výnosy všech hráčů,

• porušování pravidel nepřináší dlouhodobou výhodu,

• Nashova rovnováha založená na dodržování pravidel se stává samovynucující.

Ekonomie produktivní spotřeby tak nabízí alternativní odpověď na otázku „kdo bude hlídat strážce?“: nikoli další vrstvou dohledu, ale změnou investičních pobídek, které činí porušování pravidel neefektivním.

d) Proč v ekonomickém střetu nevítězí ekonomické subjekty, jejichž efektivnost není podlomena pozičním investováním

Na první pohled by se mohlo zdát, že systémy s výrazně vyšší efektivností musí v dlouhém období převládnout. Model však ukazuje, že:

Zdrojem problému není vnitřní nefunkčnost kooperativních systémů, ale jejich interakce s okolím.

Jakmile vznikne systém, v němž se vyplatí spolupracovat a který dynamicky generuje nové investiční příležitosti, dosahuje vyšší míry efektivnosti, endogenně tím mění výplaty ostatních hráčů v širším prostředí.

Pro subjekty kontaminované pozičním investováním:

• se takový systém stává hrozbou,

• zpochybňuje jejich relativní pozici,

• a indukuje vznik konfliktních her.

Konflikt kooperativního systému s okolím jako nová hra

Odpověď nemůžeme hledat v ekonomických systémech tohoto typu samotných, ale v jejich prostředí, a to na všech úrovních. Nelze též přehlédnout, že expandující ekonomické systémy založené na vzájemné kooperaci a ekonomické systémy, v nichž převládá poziční investování, si nejsou navzájem lhostejné. „Úspěch se neopouští“ a každý z nás má nepochybně povícero zkušeností s tím, jakému tlaku byly vystaveny systémy, které měly parametry blízké těm, které – nahlíženo prizmatem nabídky a poptávky investičních prostředků a investičních příležitostí – byly blízké paretovské rovnováze, resp. těm, které znázorňuje pravá část obrázku.

Dynamicky úspěšný kooperativní systém se v širším rámci stává hráčem v nové hře, kde proti němu stojí:

• jednotlivé subjekty,

• nebo koalice subjektů,

jejichž výnosy jsou založeny na pozičním investování.

Tento konflikt může mít různé podoby:

• politickou,

• institucionální,

• regulatorní,

• mediální,

• či vnitřní (rozklad zevnitř).

Důležité je, že nejde o selhání kooperace, ale o reakci prostředí.

Empirické ilustrace

Pro konkrétnější představu lze jako příklady takových systémů uvést podnikatelský projekt Tomáše Bati (kooperace firmy, zaměstnanců, regionu a státu s výrazným investováním do schopností zaměstnanců a diverzifikací aktivit za účelem generování nových investičních příležitostí) či JZD později Agrokombinát Slušovice Františka Čuby (s obdobnými parametry s tím rozdílem, že vztah se státem byl nejdříve problematický a po změnách v roce 1989 se stát začal chovat nepřátelsky).

Jakmile se kdekoli a na jakékoli úrovni vytváří situace, ve které se zúčastněným vyplatí kooperovat, situace, ve které je z příslušného systému vytlačeno poziční investování, případně který jako nově vzniklý není pozičním investováním kontaminován, který se začíná dynamicky rozvíjet a zvyšovat svou efektivnost kaskádovým generováním investičních příležitostí, je generována další hra (případně další hry), kdy vůči ekonomickému systéme, ve kterém se vyplatí spolupracovat, jsou indukovány subjekty nepřátelské. Je to dáno tím, že ti, kteří reprezentují systém kontaminovaný pozičním investováním, se z pochopitelných důvodů cítí ohroženi. Jako dominantní hra v širším systému se tak rodí konflikt mezi dynamickým úspěšným systémem, který se dostal do pozice hráče, vůči kterému jakožto hráč či koalice hráčů stojí systémy kontaminované pozičním investováním a disponující nástroji pozičního investování ve vztahu ke svému okolí.

Historické příklady, jako:

• podnikatelský systém Tomáše Bati,

• Agrokombinát Slušovice Františka Čuby,

lze interpretovat právě tímto modelem:

• vysoká vnitřní kooperace,

• kaskádové generování investičních příležitostí,

• a následně konflikt s okolním prostředím, které bylo kontaminováno pozičním investováním.

Některá doporučení podporující vznik a expanzi systémů, v nichž se vyplatí spolupracovat, lze dát již na současné úrovni poznání. Každý subjekt, který využívá podmínky vzájemné spolupráce by měl:

• mít program kaskádového generování investičních příležitostí (tj. jak využití stávajících investičních příležitostí generuje další, ještě výnosnější investiční příležitosti, a to s konkrétní představou několika vln, resp. dostatečně velké perspektivy);

• dostatečně přesně předvídat, kde dojde ke střetům takto herně vzniklého nového hráče s okolím, tj. v jaké podobě se může objevit protihráč v konfliktní hře;

• vědět, že jakmile vznikne dynamicky se rozvíjející subjekt s výrazně vyšší efektivností, indukuje to hry směřující k jeho likvidaci; ty mohou mít různou podobu (z pozice paralelně existujících hráčů, nadřazené autority či vyššího levelu i z vnitřního prostředí);

• předpokládat, že dojde ke spolupráci hráčů spojujících se v jeho protivníka coby dynamicky se rozvíjejícího se systému; pokud má svoji pozici ustát, musí mít připravenou účinnou protihru;

• mít dostatečnou představu o svých spojencích a o tom, jak je získat, a to ve všech oblastech, kde jsou generováni jeho protivníci, volit postupné kroky, z nichž každý je završen propojením s vhodně vytipovaným komplementárním subjektem působícím v rámci ekonomického systému, ve kterém se vyplatí spolupracovat (z důvodů snížení rizika je vhodné mít určité portfolio vytipovaných subjektů).

Z modelu vyplývá několik obecných závěrů:

1. Pozitivní změny nemohou být neseny abstraktní autoritou, ale pouze konkrétními ekonomickými subjekty, v nichž se vyplatí spolupracovat.

2. Tyto subjekty nutně indukují konfliktní hry se svým okolím.

3. Stabilita kooperativního systému proto závisí nejen na jeho vnitřní efektivnosti, ale i na:

   • schopnosti anticipovat konflikty,

   • vytvářet spojenecké vazby,

   • a budovat síť komplementárních subjektů.

Tyto implikace nejsou manažerským doporučením, ale logickým důsledkem modelu, v němž se poziční investování chová jako endogenní faktor narušující samovynutitelnost kooperativních rovnováh.

8. Teoretická opora přípravy perspektivních sociálně ekonomických reforem

a) Úvodní poznámka

Cílem této kapitoly je vytvořit teoretický rámec, který umožňuje systematicky odlišit perspektivní sociálně-ekonomické reformy od reforem restriktivních, a to nikoli na základě hodnotových soudů či politických preferencí, ale na základě analyticky uchopitelných kritérií vycházejících z ekonomie produktivní spotřeby.

Základní otázka kapitoly zní:

Za jakých podmínek reforma přispívá k dlouhodobému sociálně-ekonomickému rozvoji a za jakých podmínek naopak vede k poklesu efektivnosti, stability a rozvojového potenciálu ekonomického systému?

Sociálně-ekonomickou reformou rozumíme změnu institucionálních pravidel, motivací a mechanismů, která ovlivňuje:

• alokaci zdrojů,

• chování ekonomických subjektů,

• a dlouhodobý rozvojový potenciál společnosti.

Reforma není jednorázovým opatřením, ale změnou struktury her, které subjekty v ekonomickém systému hrají.

b) Rozlišení perspektivních a restriktivních reforem

Perspektivní sociálně-ekonomická reforma je taková reforma, která současně splňuje následující podmínky:

• Rozšiřuje množinu investičních příležitostí spojených s rozvojem, uchováním a uplatněním lidských schopností.

• Zvyšuje dlouhodobý ekonomický potenciál systému (produktivitu, inovační kapacitu, kvalitu lidského kapitálu).

• Snižuje relativní výnosnost pozičního investování ve prospěch investování produktivního.

• Je samovynutitelná, tj. vytváří rovnováhu, ve které se ekonomickým subjektům vyplatí dodržovat nová pravidla bez nutnosti permanentní vnější represe.

Pouze reforma, která splňuje všechny čtyři podmínky, může být označena jako perspektivní.

Restriktivní reforma je taková reforma, která:

• omezuje chování subjektů bez vytváření nových investičních příležitostí,

• snižuje motivaci k rozvoji lidských schopností,

• posiluje výnosnost pozičního investování (kontrolu přístupu, privilegia, rent-seeking).

Restriktivní reformy mohou krátkodobě stabilizovat systém, dlouhodobě však snižují jeho efektivnost a odolnost.

K tomu podrobněji:

V současné době se nabízejí dvě krajní odpovědi na příčinu vzniku a způsob řešení současných problémů:

• Restriktivní, při jehož formulování sehrál významnou roli K. Schwab, K Swab, T. Malleret: Probíhá čtvrtá průmyslová revoluce, která vytlačuje člověka (roli jeho schopností) z ekonomiky, což si vynucuje restrikce (omezování) života člověka ve všech oblastech.

• Perspektivní, která vychází z ekonomie produktivní spotřeby a odpovědi na otázku, které lidské schopnosti jsou specificky lidské, technologiemi (včetně současného typu umělé inteligence) nenahraditelné: Probíhá přechod ke společnosti, jejímž dominantním sektorem jsou produktivní služby zaměřené na rozvoj, uchování a uplatnění schopností člověka. V motivacích a podpoře rozvoje, uchování a uplatnění schopností člověka je klíč k řešení současných problémů.

S polaritou restriktivního a perspektivního přístupu se setkáme prakticky všude:

• V sociální politice, zvláště pak při řešení otázky, jak stabilizovat penzijní systém a učinit jej odolným vůči ekonomickým a demografickým výkyvům, kde proti sobě stojí na jedné straně restriktivní opatření typu snižování dávek a administrativní, nucené prodlužování doby odchodu do důchodu a na straně druhé posilování motivační role penzijního systému k prodloužení doby dobrovolného uplatnění na profesních trzích dle konkrétních podmínek a individuálních možností.

• V oblasti vnitřní i vnější bezpečnosti, kde proti sobě stojí na jedné straně vyvolávání vnitřních a vnějších konfliktů, na druhé straně odstraňování příčin konfliktů.

• V oblasti informací, a to z hlediska pasivního i aktivního postavení člověka, kdy člověku jsou poskytovány mediálním mainstreamem informace selektivně, současně je omezováno i jeho právo své názory sdělovat, proti tomu stojí boj proti cenzuře a zneužití práva, vytváření diskusní fór atd. k zajištění normálních podmínek přístupu k informacím veřejných diskusí k významným i zásadním otázkám.

• V oblasti vztahu k životnímu prostředí, kde proti sobě stojí na jedné straně restriktivní doktrína Green dealu (omezování a zdražování vstupů, např. kupčení s povolenkami) proti – na druhé straně – perspektivní trvalé řešení, které je založeno na přechodu k novému typu ekonomického růstu; v něm se těžištěm uspokojování potřeb a maximalizace užitku stává orientace člověka na rozvoj, uchování a uplatnění jeho schopností zvyšujících inovační potenciál společnosti zaměřený mj. na snižování materiálové a energetické náročnosti produkce, přičemž současně potřeby spojené s rozvojem, uchováním a uplatněním schopností člověka jsou na rozdíl od potřeb konzumních řádově méně nákladné na materiálové a energetické vstupy.

• V řadě oblastí v podobě vnucovaných administrativních restrikcí typu genderově či grean-dealově zaměřené firemní kultury či společenské odpovědnosti firem, místo toho, aby firemní kultura či společenská odpovědnost firem byla zaměřena žádoucím směrem například na zlepšování mezigeneračních vztahů z hlediska přenosu zkušeností a kontaktů, na tvorbu tvůrčích mezigeneračních týmů, na uplatnění osob vyššího věku, kde lze spojit „příjemné s užitečným“, tj. sociální aspekty se zvýšením ekonomické efektivnosti.

• V ekonomické a mezinárodně vztahové oblasti, kdy je ekonomická, energetické či surovinová bezpečnost země podrývána uměle vytvořenými záminkami či dříve uvedeným vyvoláváním konfliktů k restrikcím, co kam lze vyvážet či odkud lze dovážet, co lze vyrábět a co ne apod., místo toho, aby ekonomická spolupráce byla základem prosperity a mezinárodní bezpečnosti.

• V neposlední řadě pak i v oblasti samotné vědy, kde na jedné straně je restrikce rozvoje vědy a omezování jejího spojení s prací zabezpečováno účelovým výběrem hodnocených finálních výstupů, které s povahou s vědou nemá nic společného, vymyká se kontrole těch, kteří dělají skutečnou vědu, podřizuje vědu dříve zmíněným restrikcím např. typu Green dealu, vytlačuje aktivní nositele rozvoje vědy z vlivu na rozvoj vědy a na akademické prostředí, na druhé straně perspektiva vědy založené na mezioborové spolupráci, projektech zaměřených na nejzávažnější reálné problémy, podpora týmové práce, o které je veřejnost průběžně informována a má možnost posuzovat efektivnost výstupů.

Jakmile si uvědomíme základ, ze kterého vychází protikladnost restriktivního a perspektivního přístupu, a reálnost prosazení perspektivního přístupu, stává se vše mnohem čitelnější. A o zviditelnění toho, komu o co jde při prosazování restriktivního přístupu, jde. Zviditelnění je prvním předpokladem omezení pozičního investování, které se propojilo s vytvářením struktur založených na vzájemném krytí porušování obecně přijatých zásad a přerostlo v globální systém koncentrované moci schopné ovládat institucionální systémy států a nadstátních útvarů.

Rozlišení restriktivního a perspektivního přístupu (které vychází z porovnání různých koncepcí přístupu k současným problémům) se dostává do bezprostřední blízkosti vymezení pozičního investování. Ukazuje se, že pojmy „restrikce“ a „poziční investování“ označující významné společenské fenomény při bližším ohledání dokonce splývají. V obou případech jde totiž o potlačení investičních příležitostí spojených s nabýváním, uchováním a uplatněním schopností člověka či skupiny osob v určitém ekonomickém systému.

V návaznosti na to lze rozlišit:

1. Rovnováha s převahou pozičního investování

   • vysoké soukromé výnosy z blokování a kontroly,

   • potlačování investičních příležitostí ostatních,

   • nízká míra kooperace,

   • stagnující nebo klesající efektivnost systému.

2. Rovnováha s převahou produktivního investování

   • nízká výnosnost pozičních strategií,

   • vysoká návratnost investic do schopností,

   • kaskádové generování investičních příležitostí,

   • dlouhodobě rostoucí efektivnost.

Reforma je zásah do parametrů hry, který mění:

• relativní výnosnost obou typů investic,

• stabilitu jednotlivých rovnováh.

Perspektivní reforma je taková, která činí druhou rovnováhu stabilní a první nestabilní.

Kritéria hodnocení perspektivnosti reformy

Každou reformu lze analyzovat pomocí následující procedury:

1. Identifikace investičních příležitostí, které reforma otevírá nebo uzavírá.

2. Dopad na výnosnost pozičního investování (zvyšuje ji, nebo snižuje?).

3. Dopad na rozvoj lidských schopností (motivuje, či demotivuje?).

4. Samovynutitelnost – vzniká rovnováha, ve které se pravidla dodržují i bez nátlaku?

5. Dlouhodobý efekt – roste, nebo klesá rozvojový potenciál systému?

Reforma, která selže v některém z těchto bodů, není perspektivní, i když může být politicky atraktivní.

Aplikace rámce na vybrané oblasti:

Penzijní systém

• Restriktivní přístup: nucené prodlužování odchodu do důchodu.

• Perspektivní přístup: motivační vazba mezi rozvojem schopností, flexibilním uplatněním a příjmem ve stáří.

Bezpečnost

• Restriktivní přístup: eskalace konfliktů a kontrol.

• Perspektivní přístup: investice do prevence konfliktů a kooperativních řešení.

Životní prostředí

• Restriktivní přístup: administrativní omezení a zdražování vstupů.

• Perspektivní přístup: inovace snižující materiálovou a energetickou náročnost prostřednictvím rozvoje schopností.

Ve všech případech platí stejná analytická logika – mění se pouze konkrétní mechanismy.

Vztah k teorii mechanismů a teorii her

Ekonomie produktivní spotřeby nenahrazuje přístupy Hurwicze či Myersona, ale rozšiřuje je o explicitní analýzu:

• pozičního investování,

• potlačování investičních příležitostí,

• dynamiky dlouhodobého rozvojového potenciálu.

Zatímco klasická teorie se soustředí na prosazování pravidel, ekonomie produktivní spotřeby klade důraz na to, jaká pravidla se vůbec vyplatí prosazovat.

c) Koncepty umožňující rozlišení perspektivního a restriktivního přístupu

Smysl a postavení konceptu

Tato část zavádí teoretický koncept, který umožňuje systematicky rozlišovat mezi:

• perspektivními reformami, jež zvyšují dlouhodobou efektivnost ekonomického systému a posilují ochotu ke spolupráci,

• restriktivními pseudoreformami, které efektivnost snižují a zároveň prohlubují animozitu mezi klíčovými skupinami aktérů.

Záměrně hovoříme o konceptu, nikoli o plně rozvinutém modelu, avšak koncept je formulován tak, aby jej bylo možné přímo převést do modelového vyjádření a použít jako analytické prizma při přípravě a hodnocení reforem.

Zásadní odlišnost oproti standardním přístupům spočívá v tom, že reformy nejsou posuzovány pouze podle dopadu na efektivnost, ale současně podle dopadu na důvěru, legitimitu a ochotu ke kooperaci, tj. podle toho, zda se reforma stává samovynutitelnou.

Základní vymezení aktérů a proměnných (minimální model)

Uvažujme dva hráče:

• Hráč X – reprezentuje subjekty, které nemají nebo mají omezenou možnost pozičního investování a jsou jeho důsledky převážně postihovány.

• Hráč Y – reprezentuje subjekty, které mají možnost pozičního investování a mohou z něj čerpat dodatečné výnosy.

Výplaty hráčů označme jako (x, y).

Dvě klíčové množiny:

1. Množina dosažitelných výplat
   – je dána technologickými, institucionálními a znalostními možnostmi systému.
   – její poloha odráží celkovou efektivnost ekonomiky.

2. Množina přijatelných výplat
   – je dána tím, co hráči považují (subjektivně) za legitimní, spravedlivé a přijatelné.
   – její velikost a tvar odráží míru důvěry, animozity a ochoty ke spolupráci.

Efektivní a stabilní reforma musí současně působit na obě množiny.

Klíčovým pojmem konceptu je linie neutrality pozičního investování.

Linie neutrality pozičního investování vyjadřuje v tomto případě kombinace výplat (x, y), při nichž je daný hráč indiferentní mezi:

• strategií spolupráce v rámci pravidel systému,

• strategií konfliktního chování založeného na pozičním investování (vytěsňování, blokování příležitostí, zvyšování bariér).

Interpretace sklonu linie:

• Čím více hráč věří, že růst výplaty druhého hráče je výsledkem kooperace, tím je jeho linie neutrality plošší.

• Čím více jej vnímá jako důsledek pozičního investování, tím je linie strmější a prostor pro dohodu se zmenšuje.

Změna sklonu linií neutrality je proto indikátorem změny důvěry v systému.

Perspektivní reforma: existence prostoru pro dohodu

Obrázek 18: Případ existence prostoru pro dohodu a důsledků dohody hráčů

Pokud platí, že: požadavky obou hráčů leží uvnitř množiny přijatelných výplat, existuje průnik mezi množinou přijatelných a dosažitelných výplat,

pak existuje prostor pro dohodu.

Výchozí situace: x_Nx < x_Ny a současně y_Ny < x_Nx, tj. oba hráči požadují z hlediska toho, jak vidí linii neutrality, pro sebe menší výplatu, než je ochoten nabídnout druhý hráč. V daném případě existuje prostor pro dohodu:

• Hráč X v nich vidí perspektivu zvýšení efektivnosti ekonomického systému a následně i možnost zvýšení vlastních výplat.

• V tomto případě, i pokud jsou reformy spojeny s určitou restrikcí (což nemusí být vždy), ale obsahují současně i perspektivu zlepšení, realizaci reforem podporuje:

• Roste efektivnost ekonomického systému (případně roste jeho odolnost vůči zátěži, které je vystaven vnějšími podmínkami, což lze vyjádřit posunem hranice dosažitelného rozdělení výplat. To je v obrázku vyjádřeno šipkami a přerušovanou křivkou odlišující novou hranicí dosažitelného rozdělení výplat od původní.

• Roste důvěry mezi hráči, čemuž odpovídá změna sklonu linií neutrality pozičního investování.

Mechanismus perspektivní reformy

Perspektivní reforma:

1. Otevírá dosud nevyužívané investiční příležitosti, zejména ty spojené s rozvojem, uchováním a uplatněním lidských schopností.

2. Posouvá hranici dosažitelných výplat směrem ven – roste efektivnost systému.

3. Rozšiřuje množinu přijatelných – roste důvěra a legitimita rozdělení výnosů.

4. Snižuje sklon linií neutrality pozičního investování – hráči méně vnímají růst druhého jako ohrožení.

Výsledkem je kumulativní proces, v němž:

• spolupráce generuje vyšší výnosy,

• vyšší výnosy posilují důvěru,

• důvěra dále rozšiřuje prostor pro spolupráci.

Restriktivní reforma: neexistence prostoru pro dohodu

Obrázek 20: Případ spolupráce hráčů a růstu ochoty spolupracovat

Pokud oba hráči požadují výplaty, které druhý považuje za nepřijatelné, množina přijatelných výplat se zužuje a přestává se překrývat s množinou dosažitelných výplat, pak prostor pro dohodu neexistuje.

Výchozí situace: x_Nx > x_Ny a současně y_Ny > x_Nx opačný případ než v situaci znázorněné obrázkem 5, tj. oba hráči požadují z hlediska toho, jak vidí linii neutrality, pro sebe větší výplatu, než je ochoten nabídnout druhý hráč. V daném případě neexistuje prostor pro dohodu:

• Hráč X (tj. ti, kterým jsou reformy určeny) v nich vidí nebezpečí otevření ještě většího prostoru pro poziční investování.

• V tomto případě realizaci reforem nepodporuje, resp. projevuje odpor vůči nim.

• Pokud se negativní očekávání naplňují, má to dva negativní důsledky:

• Klesá efektivnost ekonomického systému (případně klesá jeho odolnost vůči zátěži, které je vystaven vnějšími podmínkami), což lze vyjádřit posunem hranice dosažitelného rozdělení výplat. To je v obrázku vyznačeno šipkami a přerušovanou křivkou odlišující novou hranicí dosažitelného rozdělení výplat od původní.

• Mění se sklon linií neutrality pozičního investování ve smyslu vzdalování se od prostoru pro dohodu.

Mechanismus restriktivní reformy

Restriktivní reforma:

1. Neotevírá nové investiční příležitosti, případně je potlačuje.

2. Neposouvá hranici dosažitelných výplat, nebo ji posouvá dovnitř.

3. Zužuje množinu množina přijatelných – roste animozita a pocit nespravedlnosti.

4. Zvyšuje sklon linií neutrality pozičního investování – hráči očekávají další vytěsňování.

Výsledkem je sebezesilující konflikt:

• odpor vůči reformě,

• oslabení efektivnosti,

• další růst pozičního investování.

Reforma je restriktivní, pokud alespoň jedna z těchto podmínek není splněna.

Toto kritérium umožňuje:

• ex ante analýzu návrhů reforem,

• ex post hodnocení jejich skutečných dopadů.

Metodický postup analýzy reformy

Pro každou reformu je možné aplikovat následující postup:

1. Identifikovat, které investiční příležitosti reforma otevírá a které uzavírá.

2. Odhadnout dopad na hranici dosažitelných výplat (efektivnost).

3. Posoudit dopad na důvěru a legitimitu (změnu množiny A a sklon linií neutrality).

4. Vyhodnotit existenci či zánik prostoru pro dohodu.

Význam konceptu

Tento koncept propojuje:

• teorii her,

• teorii implementace mechanismů,

• politickou ekonomii důvěry a poziční moci.

Umožňuje vysvětlit, proč některé reformy selhávají i tehdy, když jsou „ekonomicky racionální“, a proč jiné uspívají díky tomu, že se stávají samovynutitelnými.

d) Setrvačnost konfliktů a její ekonomické příčiny

V přírodních i společenských systémech se často setkáváme s procesy, které mají výraznou setrvačnost – tj. přetrvávají i tehdy, kdy se jejich důsledky stávají pro zúčastněné aktéry zjevně nepříznivými. Typickým příkladem v ekonomii je inflace, jejíž setrvačnost nelze vysvětlit jednorázovým šokem, ale pouze vnitřními mechanismy zpětných vazeb.

Analogicky lze hovořit o setrvačnosti konfliktů v socioekonomických systémech.

Definice (setrvačnost konfliktu)

Setrvačnost konfliktu je stav, v němž konflikt mezi ekonomickými subjekty přetrvává nebo se dále prohlubuje, přestože jeho pokračování snižuje celkovou efektivnost systému, a to v důsledku endogenních pobídek k pozičnímu investování a jím vyvolaných zpětných vazeb.

Konflikt zde není chápán jako náhodná událost či výsledek iracionálního chování, ale jako rovnovážný výsledek určité institucionální a ekonomické struktury.

Mechanismus setrvačnosti konfliktu

Z hlediska ekonomie produktivní spotřeby lze mechanismus setrvačnosti konfliktu popsat jako pozitivní zpětnou vazbu mezi pozičním investováním, efektivností systému a chováním hráčů.

Základní struktura mechanismu je následující:

1. Poziční investování
   Jeden nebo více hráčů využívá investiční prostředky k udržení či posílení své relativní pozice (moci, přístupu k příležitostem, vymahatelnosti pravidel), nikoli k produktivnímu rozvoji.

2. Pokles ekonomické efektivnosti
   Část zdrojů je odváděna z produktivních investic, dochází k potlačování investičních příležitostí druhých hráčů a k omezení kaskádového generování nových příležitostí.

3. Rostoucí nároky pozičního investora
   V důsledku zpomalení růstu či poklesu efektivnosti se hráč využívající poziční investování snaží kompenzovat ztráty požadavkem na vyšší podíl na výnosech nebo další rozšíření pozičních nástrojů.

4. Zesilování vnímané diskriminace
   Hráč, který je obětí pozičního investování, vnímá rostoucí nerovnost přístupu k příležitostem jako nespravedlnost a reaguje zvýšeným odporem.

5. Eskalace pozičního investování
   Rostoucí odpor vede pozičního investora k dalším investicím do nástrojů kontroly, sankcí či omezení druhého hráče.

6. Uzavírání prostoru pro dohodu
   V terminologii předchozích kapitol se mění sklon linií neutrality pozičního investování tak, že se zmenšuje nebo zcela mizí prostor pro oboustranně přijatelné řešení.

Tento proces se může opakovat a zesilovat, čímž vzniká samoudržující se konfliktová dynamika.

Přechod od latentního konfliktu k otevřenému střetu

Konflikt přerůstá v otevřenou konfrontaci tehdy, když je splněna alespoň jedna z následujících podmínek:

• očekávané výnosy z pokračující kooperace klesnou pod očekávané výnosy z destruktivního chování,

• hranice dosažitelných rozdělení výplat se posune tak, že žádné rozdělení není oboustranně přijatelné,

• poziční investování zcela zablokuje generování nových investičních příležitostí.

V tomto bodě se konflikt stává racionální strategií alespoň pro jednoho z hráčů, a to i přesto, že dlouhodobě poškozuje celý systém.

e) Přechod od konceptu k analytickému modelu

Aby bylo možné výše popsaný koncept využít analyticky a pedagogicky, je nutné jej převést do podoby minimálního modelu. Tento model nemusí být nutně matematicky formální, ale musí mít jasnou strukturu.

Základní kroky modelování

1. Identifikace hráčů
   Vymezit subjekty podle toho, zda mají možnost pozičního investování, nebo jsou jeho obětí.

2. Identifikace forem pozičního investování
   Např. kontrola pravidel, omezení přístupu k příležitostem, regulace, informační dominance.

3. Určení toků výnosů a ztrát
   Kdo inkasuje renty, kdo nese náklady, jak se mění celková efektivnost systému.

4. Analýza zpětných vazeb
   Jak změny v jednom prvku (např. pokles efektivnosti) ovlivňují chování hráčů.

5. Identifikace bodů zlomu
   Podmínky, za nichž se konflikt stabilizuje, eskaluje nebo naopak oslabuje.

9. Závěrečná syntéza a didaktický rámec

a) Jsou to skripta?

Text, který je zde předložen, jsou skripta s perspektivou učebnice v procesu vzniku. Nejedná se o hotový odladěný kanonický výklad ve smyslu ustáleného paradigmatu, ale o systematicky strukturovaný celek nových poznatků, jejichž ambicí je přesáhnout rámec stávající neoklasické ekonomie a souvisejících teorií mechanismů.

Každá učebnice má dvojí funkci:

1. uchovat poznání,

2. umožnit jeho reprodukovatelné předávání různými vyučujícími a studujícími.

V případě ekonomie produktivní spotřeby je jádro teorie již dostatečně konsolidované, avšak:

• některé koncepty jsou rozvíjené,

• jiné zůstávají otevřenými výzkumnými otázkami.

Z tohoto důvodu je vhodné rozlišovat tři vrstvy obsahu:

• Stabilní teoretické jádro
  (produktívní spotřeba, investiční příležitosti, poziční investování, základní model nabídky a poptávky investičních prostředků).

• Rozvíjené koncepty
  (kaskádové generování investičních příležitostí, konflikty, důvěra, perspektivní vs. restriktivní reformy).

• Otevřené otázky
  (empirická operacionalizace, institucionalizace mechanismů spolupráce, politicko-ekonomické implikace).

Tento text je proto třeba chápat jako prototyp, jejíž kvalita se zvyšuje právě tím, že je konfrontována s kritickým čtením a praktickou aplikací.

b) Komu je učebnice určena?

Učebnice je určena těm, kdo mají systematický zájem porozumět společenské realitě z jiného než setrvačného úhlu pohledu. Nejde o popularizační text, ale ani o úzce specializovanou matematickou monografii.

Primárně oslovuje tři skupiny:

1. Studující ekonomie a společenských věd,
   kteří hledají alternativní teoretický rámec k vysvětlení růstu, konfliktů a institucionálních selhání.

2. Praktiky v oblasti veřejné politiky, managementu a institucí,
   kteří potřebují rozlišovat mezi reformami, jež systém rozvíjejí, a těmi, které pouze redistribuují omezené zdroje restriktivním způsobem.

3. Intelektuálně motivované čtenáře,
   nespokojené s převládajícími interpretacemi společenského vývoje a hledajícími nástroje, jak tyto interpretace analyzovat, nikoli jen hodnotit.

Text předpokládá ochotu myslet v modelech, vztazích a mechanismech, nikoli jen v ideologických zkratkách.

c) Co by si měl studující osvojit

Studium ekonomie produktivní spotřeby má vést k osvojení určitého způsobu myšlení, nikoli pouze ke znalosti izolovaných pojmů. Výstupy studia lze strukturovat do tří úrovní.

I. Porozumění základním pojmům a modelům

Studující by měl být schopen:

• charakterizovat současnou etapu vývoje lidské společnosti z hlediska role schopností člověka,

• vysvětlit rozdíl mezi produktivní a neproduktivní spotřebou,

• popsat základní model nabídky a poptávky investičních prostředků a investičních příležitostí,

• vysvětlit význam mezních veličin a paretovského optima v tomto modelu,

• definovat poziční investování a uvést jeho základní formy.

II. Analýza mechanismů a konfliktů

Studující by měl umět:

• vysvětlit, jak poziční investování potlačuje investiční příležitosti jiných subjektů,

• analyzovat rozdílné pohledy hráčů na množinu přijatelných řešení,

• popsat vznik konfliktů jako endogenního jevu ekonomického systému,

• rozlišit systémy blízké paretooptimálnímu stavu od systémů kontaminovaných pozičním investováním,

• vysvětlit mechanismus setrvačnosti konfliktů a jejich eskalace.

III. Syntéza a aplikace

Na nejvyšší úrovni by měl být studující schopen:

• rozlišovat perspektivní reformy od restriktivních pseudoreforem na základě teoretických kritérií,

• identifikovat kaskádové generování investičních příležitostí v reálných systémech,

• analyzovat rizika, jimž čelí dynamicky se rozvíjející kooperativní subjekty,

• navrhnout základní protihry vůči pozičnímu investování,

• formulovat vlastní výzkumné nebo praktické otázky inspirované touto teorií.

d) Směr dalšího rozvoje teorie

Tato závěrečná část neplní funkci shrnutí jednotlivých kapitol, ale plní tři přesně vymezené role:

1. Vyjasnění klíčové historicko-teoretické hypotézy, z níž celý koncept ekonomie produktivní spotřeby vychází.

2. Oddělení toho, co je analyticky vybudováno, od toho, co je hypotézou a výzkumným programem.

3. Vymezení hranic platnosti nástrojů představených v učebnici, včetně směru jejich dalšího rozvíjení.

Cílem není uzavřít spor o interpretaci současného vývoje, ale učinit jej explicitním, strukturovaným a testovatelným.

Základní sporná teze: změna vývojové fáze společnosti

Nejspornějším, ale zároveň sjednocujícím východiskem celé učebnice je následující hypotéza:

Hypotéza H1 (vývojová): Lidská společnost vstupuje do fáze vývoje, která je svou hloubkou a důsledky srovnatelná s průmyslovou revolucí, avšak strukturálně odlišná. Dominantním sektorem se postupně stává komplex produktivních služeb zaměřených na rozvoj, uchování a uplatnění lidských schopností.

Tento komplex zahrnuje zejména vzdělávání, zdravotní péči, sociální služby, kulturu, výchovu v rodině a další oblasti, jejichž společným rysem je zvyšování schopnosti člověka generovat nové investiční příležitosti.

Tato teze není normativním tvrzením o tom, „jaký by svět měl být“, ale analytickým tvrzením o tom, jaký typ ekonomické struktury je schopen generovat dlouhodobě udržitelný růst nové kvality.

Člověk jako generátor investičních příležitostí

Klíčovým analytickým bodem, který odlišuje ekonomii produktivní spotřeby od tradičních přístupů, je následující tvrzení:

Teze T1: Člověk je jediným prvkem ekonomického systému, který je schopen systematicky generovat nové investiční příležitosti.

Pracovní definice: Generováním investičních příležitostí rozumíme proces, při němž aktér vytváří nové kombinace schopností, informací a očekávání, které rozšiřují množinu dosažitelných výnosů v budoucích obdobích.

Technologie – včetně současných forem umělé inteligence – mohou tento proces podporovat, akcelerovat či strukturovat, ale samy o sobě jej negenerují. Z tohoto hlediska lze formulaci, že se „člověk vrací do ekonomiky jako člověk“, chápat nikoli metaforicky, ale funkčně a analyticky.

Důsledky pro konstrukci teoretických nástrojů

Všechny nástroje zavedené v této učebnici (model nabídky a poptávky investičních prostředků a investičních příležitostí, koncept pozičního investování, analýza konfliktů, linie neutrality, kaskádové generování investičních příležitostí) vycházejí z předpokladu, že:

• ekonomická efektivnost systému závisí na míře využití investičních příležitostí,

• poziční investování systematicky potlačuje vznik a realizaci těchto příležitostí,

• dlouhodobá spolupráce je samovynutitelná pouze tehdy, pokud rozšiřuje množinu dosažitelných výplat.

I v případě, že by se hypotéza H1 o změně vývojové fáze ukázala jako předčasná nebo částečně mylná, zůstávají tyto nástroje plně použitelné pro analýzu konfliktů, reforem a institucionálních změn.

Směry dalšího rozvoje: výzkumný program

Ekonomie produktivní spotřeby je v této fázi otevřeným výzkumným programem, nikoli uzavřenou doktrínou. Jeho další rozvoj lze strukturovat do tří základních oblastí:

• Didaktické doplnění

• systematický slovníček pojmů,

• standardizované kontrolní a aplikační otázky,

• metodiky laboratorních cvičení založené na týmové analýze reálných problémů.

• Teoretické zpřesnění

• formalizace modelů rozlišujících perspektivní a restriktivní reformy,

• explicitní návaznost na teorii her a mechanism design (zejména problém samovynutitelnosti),

• zpřesnění pojmu poziční investování v kontextu prosazování pravidel.

• Empirické ověřování

• návrh indikátorů produktivní spotřeby,

• případové studie (penzijní systémy, zdravotnictví, vzdělávání, environmentální politika),

• identifikace podmínek, za nichž se mění znaménko účinků reforem.

Ekonomie produktivní spotřeby otevírá řadu směrů dalšího rozpracování, z nichž za klíčové lze považovat:

• rozvoj teorie mechanismů, která explicitně zahrne poziční investování,

• propojení s empirickým výzkumem institucí, vzdělávání, zdravotnictví a sociálních systémů,

• formulaci praktických metodik, jak rozpoznávat a podporovat systémy, v nichž se vyplatí spolupracovat,

• hlubší odpověď na otázku známou z teorie mechanismů jako „kdo uhlídá strážce“, tj. jak zabránit endogenní erozi pravidel.

e) Závěrečná poznámka k základnímu textu

Smyslem této učebnice není nabídnout hotový návod na svět, ale vybavit čtenáře nástroji, díky nimž dokáže svět číst přesněji, rozlišovat podstatné od nepodstatného a rozpoznat, kdy je mu pod rouškou reformy nabízena pouhá restrikce.

Pokud text čtenáře inspiruje k vlastní analytické či praktické aktivitě, splnil svůj účel.