Obsah

Dnes jsou tomu přesně tři roky, kdy byl uveřejněn první díl seriálu Vize, jakou potřebujeme. 17. prosince 2021. Stojí za to si připomenout, co je v prvním dílu (na který navázal každý den díl další) napsáno:

Během tří let se podařilo vytvořit startovní podmínky pro přechod od stádia ujasňování základních východisek a předpokladů pěstování vize k jejímu vstupu do reálného dění.

První fázi realizace můžeme chápat jako zahájení mise dvanácti průvodců osudovým úskalím vývoje lidské pospolitosti. To si vyžaduje podrobnější objasnění:

Odpověď na všechny tyto otázky se do úvodní části této série nevejde. Dokonce se sem nevejde ani odpověď na kteroukoli z uvedených otázek, pokud nemá být natolik zjednodušená, že může někoho uvést v omyl. Proto začnu tím, co považuji za důležité, aby k nějakému omylu nedošlo.

Pojem "dvanáct průvodců osudovým úskalím" je pracovní. Je určitým konceptem a slouží k vytvoření základní představy o tom, jak může dojít k podstatně větší efektivitě sdílení vize a přechodu k její postupné realizaci. V určité fázi bude možné a patrně i vhodné představit dvanáct osob, které budou v danou chvíli nejlépe reprezentovat ty, kteří jsou schopni nejlépe veřejnost sdělovat, odkud kam jdeme, o co jde a co dělat. Pro každého z reprezentujících však platí jedno zásadní pravidlo: Pokud máš patřit mezi reprezentanty dvanáctky, musíš mít za sebou dalších dvanáct, kteří jsou schopni veřejnosti sdělovat, odkud kam jdeme, o co jde a co dělat (pochopitelně s oporou poznatků, které se rodí při tvorbě perspektivní, realistické a přitažlivé vize). Mj. každý si může vyzkoušet či ověřit, zda je schopen ve svém okolí najít dvanáct příznivců, se kterými by byl schopen najít dostatečně sjednocující a koncepční odpověď na otázku odkud kam jdeme, o co jde a co dělat. Má se na mysli odpověď "živou", tj. takovou, která je v souladu s rozvojem poznání každého i s vývojem společnosti neustále rozvíjena a konkretizována.

S tím souvisí ještě jeden aspekt, který by měl vzít každý v úvahu. Přípravnou fázi lze považovat za fázi latentní. Kromě pokračování seriálu k pěstování vize nebudou dávány žádné pokyny k tomu, jak postupovat. Ti, kteří budou uvažovat o tom, kdo patří mezi dvanáctku, případně zda by ji sami nemohli tvořit, budou působit samostatně a odpověď se dozví na základě vlastního úsilí až – jak se říká – přijde čas. Když doba nazraje k tomu, aby se aktivity vyvíjené daným směrem začaly propojovat.

Ještě jedno je nutné zmínit hned v úvodní části, aby nevznikla nějaká nedorozumění. Čtenář, i ten, který proces pěstování vize sleduje delší dobu, či dokonce se pěstování vize účastní, si oprávněně položí otázku: Posunuli jsme se za tři roky dostatečně daleko? Je snaha pěstováním vize něco ovlivnit alespoň částečně úspěšná? Má vůbec smysl se o něco takového snažit?

Všichni, kteří se účastní, byť i zpovzdálí, sledování uplynulých tří let naší práce, mně dají za pravdu v tom, že jsem od počátku upozorňoval a neustále zdůrazňoval (ostatně je to implicitně obsaženo i v prvním díle, na který jsem dal v úvodu odkaz), že se jedná o běh na dlouhou trať, že časový horizont uplatnění výsledků bude hodně dlouhý. Vždyť ono to ani nemůže být jinak. Každý si může udělat myšlenkový experiment, jak by probíhal vývoj, pokud by to hlavní, co přináší pěstování vize, začala určitá část veřejnosti sdílet, připojila se k šíření, rozvíjení i konkretizaci vize. Prakticky okamžitě by nastal proces "nabalování", přičemž zrychlujícím se tempem. Ve společnosti ideově vyprahlé (nejen u nás, ale i v okolních zemích či na celém světě) by znalost toho, odkud kam jdeme, o co jde a co dělat, vyvolala hnutí spojené s významnými společenskými proměnami v lokálním i globálním měřítku. Tomu se současná globální moc, která hají privilegia systému, který se již přežil, a tím přispívá k dalšímu úpadku toho, co se přežilo (včetně úpadku mravního i racionálního), snaží zabránit. Jak technickými prostředky (šikana na internetu, se kterou se neustále setkávám, je tím nejméně nepříjemným), využíváním vlivových sítí k rozeštvávání a dezorientování lidí (s čím musí každý počítat), manipulování s lidmi, kteří nejsou dostatečně racionálně ukotvení atd. jsou účinné a efektivně plní roli zadržování rozvíjejí se myšlenky (perspektivní, realistické a přitažlivé vize). Bylo by naivní si před třemi léty myslet, že vše půjde hladce. A jsem rád, že část těch, kteří stáli u počátků pěstování vize, naivní nebyli. Díky nim a dalším, kteří se postupně přidali, můžeme pokračovat a s pocitem dobře vykonané práce se ohlédnout za obdobím uplynulých tří let. Při této příležitosti považuji za vhodné připomenout památku JUDr. Karla Haise, který velmi pomohl v prvním roku a půl při pěstování vize: https://radimvalencik.pise.cz/10319-zemrel-pritel-a-kolega-judr-karel-hais.html

Úplně na závěr první části: Paralelně s naším pěstováním vize bylo několik dalších pokusů (grýndýlovská vize v podobě Nové dohody, manažerská v podobě Druhé transformace a další), za kterými stály tzv. "vlivné síly" i velké peníze. Všechny alternativní pokusy o tvorbu vize jsme sledovali a dali jejich analýzu, dokonce i předpověděli, proč budou neúspěšné. Téma srovnání výsledků, zejména však identifikování příčin neúspěšnosti jiných pokusů, je výživné a budu se mu věnovat v některém dalším pokračování.

Vize, jakou potřebujeme/1098 VIZE: Od počátků ke 12 průvodcům/2

Připomínáme si tři roky od doby, kdy byl uveřejněn první díl seriálu Vize, jakou potřebujeme. 17. prosince 2021. Během tří let se podařilo vytvořit startovní podmínky pro přechod od stádia ujasňování základních východisek a předpokladů pěstování vize k jejímu vstupu do reálného dění.

První fázi realizace můžeme chápat jako zahájení mise dvanácti průvodců osudovým úskalím vývoje lidské pospolitosti.

Rychle se blíží velké volby, které budou mít osudový význam. To může být pro některé lákadlem pro vstup do politiky, zapojení se do stranických aktivit některé strany. Na tom není nic špatného, pokud si člověk uchová potřebný nadhled. Z hlediska praktické realizace vize a role dvanácti průvodců osudovým úskalím doporučuji následující:

1. Mít kontakt s politickým dění, včetně zapojení do stranických aktivit je cenný zdroj zkušeností, důležité však je uchovat si potřebný nadhled. Zvláště v současné fází. Uvědomovat si, že jsme teprve v přechodu od přípravné k osvětové fází, na kterou naváže fáze realizační.

2. Lze předpokládat, že přes veškerou naši snahu (tj. snahu pěstitelů vize) strany či hnutí, která představují alternativu vůči současné vlády (vládě vyprázdněných poskoků současné globální moci), půjdou (až možná na určitou výjimku, o kterou jde a ke které se vyjádřím vzápětí) se starým typem programu "marketingově" upravených, ale prázdných slibů ve smyslu: "uděláme to a to, "zajistíme to a to" (místo vás a za vás, tj. nabídnou konzumní typ politiky). Jsem přesvědčen, že normální lidé dají přednost nabídce aktivního podílu na prosazování změn, že chtějí slyšet nikoli sliby, ale to, jak se budou moci prostřednictvím těch, které volí, tj. s využitím svých vlastních aktivit zapojit do realizace změn. Spoléhat jen na to, co se "upeče" v parlamentu, nebo co se "vyskanduje" na náměstích, nestačí.

3. Problém je v tom, že většina reprezentací politických stran včetně jejich odborného zázemí (pokud nějaké mají) nemá představu o tom, jak do konkrétních aktivit zapojit lidi, kteří mají zájem, částečně chápou, o co jde, a na základě aktivního zapojení do procesu změn chtějí ještě přesněji pochopit, o co jde a co dělat. Tuto představu konkretizovanou ve směru postupu, kroků, které je nutné udělat při přechodu od osvětové fáze k realizační, zasazenou do rámců pochopení historické změny spojené s překonáním současného osudového úskalí, je nutné nabídnout, předestřít k diskusi, začlenit do stávajících spontánně rozvíjených odborných, ideových a politických aktivit zaměřených na obranu proti devastujícímu působení současné globální moci a jejich poskoků, návazně i k nápravě současných poměrů. Zde bude mít významnou roli dvanáct průvodců osudovým úskalím, resp. hnutí "12*12".

4. Již nyní se každý, kdo chce změnu k lepšímu, může do perspektivních aktivit zapojit nenápadnými, ale potřebnými a efektivními aktivitami. K tomu drobné (taktické) poznámky odpovídající současnému stavu:

- Většina těch, kteří v rámci hnutí "12*12" vstoupí do místního či širšího povědomí jako průvodci osudovým úskalím ještě dnes netuší, jakou roli budou mít možnost sehrát.

- Při jejich iniciování k příslušným aktivitám budou hrát důležitou roli lidé s dostatkem životních zkušeností, kteří jsou otevření novému poznání (uvědomují si, že každý normální člověk má jen "neukončené celoživotní vzdělání"), jsou schopni působit na své okolí, organizovat či podílet se na organizování osvětových aktivit v oblasti svého místního či odborného působení. Ti budou současně vytvářet určité zázemí těm, kteří do hnutí 12*12 vstoupí.

- Důležitou roli bude hrát zprostředkování kontaktů s akademickou půdou a tvůrčími týmy v oblasti výroby, které v místních podmínkách působí, což není sice všude reálné, ale oporu v místním zázemí bude potřebovat každý, kdo chce dělat něco přínosného pro budoucnost.

5. Na začátku roku 2025 budeme jednat s osobami reprezentujícími odborné zázemí těch politických stran a hnutí, které lze považovat za perspektivní nositele změn, o velmi konkrétních otázkách:

- Strategických, např. z hlediska toho, jak dosáhnout udržitelnosti, zvýšení efektivnosti i posílení sociální funkce průběžného penzijního systému (jak zabránit jeho devastujícímu tunelování, ke kterému stávající vláda otevřela prostor).

- Zda v jejich programech budou formulovány konkrétní formy zapojení lidí do procesu obrany a nápravy před silami, které pustoší naši společnost, či zda příslušné politické subjekty nabídnou jen marketingově upravené programy "konzumu politiky", tj. programy, které odsuzují občana do role spotřebitele toho, co za něho budou dělat druzí. (Podle mého názoru je tato pozice z hlediska toho, k čemu se některé politické strany hlásí a jaké mají ambice, nedůstojná.)

- O významu pěstování perspektivní, realistické a přitažlivé vize a cestě k její realizaci (jaký je námi předpokládaný vývoj).

6. Na základě výsledků jednání i indikování vývoje aktivit souvisejících s hnutím 12*12 připravíme druhé kolo jednání na různých úrovních (nejen vedení politických subjektů, ale i s konkrétními kandidáty či osobami z odborného zázemí) o vzájemné podpoře ve volbách i v povolebním období. Vycházíme z toho, že i po sněmovních volbách v roce 2025 bude těžiště nápravy v osvětové práci. O výsledcích jednání budeme informovat tak, aby občané měli podklady pro své rozhodování i z tohoto hlediska, které považujeme za podstatné.
Zdroj: https://radimvalencik.pise.cz/11954-vize-jakou-potrebujeme-1098.html

Vize, jakou potřebujeme/1099 VIZE Od počátků ke 12 průvodcům/3

První fázi realizace můžeme chápat jako zahájení mise dvanácti průvodců osudovým úskalím vývoje lidské pospolitosti.

S trochou nadsázky a černého humoru by bylo možné tuto část nazvat v intencích Pelíšků: "Kde udělali soudruzi chybu?" Ale problém je to příliš vážný a citlivý. Patří hned na začátek série, protože první krok je potřeba učinit v následujícím směru:

Přejít od paradigmatu: Politická moc → znárodnění → plánovaná redistribuce umožňující vyšší produktivitu práce a současně i dosažení sociální spravedlnosti

K paradigmatu: Technologický pokrok (včetně využití umělé inteligence) → volný čas → produktivní služby měnící volný čas v inovační potenciál → nový dominantní sektor → změna charakteru ekonomického růstu

Jde o zásadně odlišné vidění reality, přitom původní, mylné paradigma sehrálo mnohem více negativní roli, než si uvědomujeme, nebo než si připouštíme. Vedlo totiž ke ztrátě kontaktu levice s rozvojem teorie a jejímu následnému úpadku, což ponechalo zcela nekrytý prostor pro devastující působení sil iracionalismu, na kterém je založena ideologie endoparazitů a endopredátorů.

Co se vlastně z hlediska historického vývoje událo? V předválečném a bezprostředně poválečném období došlo k pozitivní synergii několika významných faktorů dějinného vývoje:

- Postátnění ekonomiky v Sovětském svazu umožnilo nesmírně rychlou koncentraci kapitálu a využití dopadů této koncentrace kapitálou na urychlení ekonomického rozvoje (zejména v technologické oblasti), a to z historického hlediska nevídaným způsobem.

- Myšlenka vytvoření nové společnosti, společnosti pro člověka, vycházejí z "vyřešení hádanky dějin" (odhalení zákonitostí vývoje společnosti) měla obrovský étos, a tudíž i značnou, do té doby v tak globálním rozsahu nevídanou, integrující a motivující roli.

- K tomu přistoupila dějinná role Sovětského svazu ve 2. světové válce, následné rozšíření sféry sovětského vlivu.

Zdálo se, že globálním přeměnám vyúsťujícím ve vítězství socialismu na celém světě již nic nebrání, že ani "strategie zadržování" (která je svědectvím toho, že chybnému paradigmatu do značné míry uvěřili i protivníci socialismu, čímž toto paradigma svým způsobem "posvětili" a propůjčili mu delší život) "lokomotivu dějin" jedoucí po kolejích poznaných dějinných zákonitostí nic nezadrží. Objevily se však dva velké problémy:

- Nejenže socialismus nevítězil silou vyšší produktivity práce, ale začal beznadějně zaostávat. V. Biľak se to sice snažil obhájit argumentem, že "není důležité, jak rychle jdeme, ale to, že jdeme správným směrem". Ale už to, že tato blbost (naprosto proti duchu Marxova pojetí dějin) byly vyslovena a nepřišla na ni adekvátní odpověď od "teoretiků", o něčem svědčí.

- Místo společnosti, ve které se rozvíjí sociální prvek, prvek solidarity, docházelo k sociálnímu rozkladu na "lepší lidi a ty ostatní". Přesně podle M. Djilase začala na bázi výkonu centralizovaných vlastnických funkcí, i výkonu rozptýlených vlastnických funkcí v distribuční oblasti v podmínkách nedostatku vznikat "nová třída". Ta nakonec triumfálně zvítězila na území Sovětského svazu při jeho rozpadu, což se následně přeneslo i do většiny sovětského impéria.

Na obě systematická odchýlení konceptu socialistické revoluce od reality "marxistická" teorie nereagovala. Naopak. Obhajovala neobhajitelné, přestala být teorií, a dokonce se přeměnila v ideologii pronásledování těch, kteří se pokoušeli teorii vrátit její základní parametry (což mj. znamenalo i angažovat ve smyslu zaměření pohledu teorie na vztah mezi ní samotnou a vývojem reality).

Právě tady jsme u podstaty toho, proč došlo k odcizení levice, včetně široké veřejnosti od teorie. To, co se vydávalo za teorii, prostě přestalo být živou, rozvíjející se teorií, která neustále při svém vývoji provádí sebereflexi (zabývá se vztahem mezi ní a reálným vývojem). Jakmile z teorie tento rozměr vyšumí, stává se mrtvou a přestává být teorií.

Hnutí 12*12 může mít úspěch mj. proto, že se mu nabízí obrovský potenciál daný dvěma okolnostmi:

- Rozdíl mezi tím, co teorie může dokázat, a reálným vnímáním její role je tak obrovský, že jej lze srozumitelně vysvětlit většině lidí. To sice bude narážet na různé formy nepochopení a averze, ale ten, kdo pochopí, o co jde, pocítí svou ideovou převahu. A to je pro plnění jeho role velmi významné. Protiklad sterilního myšlení na bází vyčpělých a zdiskreditovaných paradigmat je tak zjevný, že stačí málo, aby se jeho pochopení stalo dostatečnou motivací.

- Druhý zdroj motivací směrem k angažovanému myšlení je reakce na proces dosazování ještě větších omezenců prostřednictvím stávajících omezenců, aby prostřednictvím nástrojů globální moci mohla být vynucována nekritická poslušnost v lokálních poměrech vůči cizí moci. To vidíme každodenně – zdiskreditované hlupáky nahrazují hlupáci ještě větší, kteří si svůj handicap kompenzují ještě větší servilitou vůči globální vrchnosti a ještě větší agresivitou proti normálním lidem, zejména těm, kteří používají rozum. Je to proces, který je natolik setrvačný, že ho už nikdo nezastaví, dokud jeho trapní aktéři nedohrají svou žalostnou roli. To bude pokračovat a bude to posilovat pocit sebevědomí těch, kteří začnou hledat východisko ze současné situaci. Z nich se budou rodit průvodci osudovým úskalím.

Jedná se o důležité body. Opodstatněné vědomí (a sebevědomí) ideové převahy je za určitých podmínek (o které v tomto případě jde) nejvýznamnějším faktorem vnitřní motivace těch, kteří se stanou součástí hnutí 12*12. Opodstatněné sebevědomí se pozná podle schopnosti nikoli prosazovat vlastní názor bez ohledu na názory druhých, ale ve schopnosti rozpoznat v názorech druhých to, co je přínosné a obohacující.

Vize, jakou potřebujeme/1100 VIZE: Od počátků ke 12 průvodcům/1

První fázi realizace můžeme chápat jako zahájení mise dvanácti průvodců osudovým úskalím vývoje lidské pospolitosti.

Dostávám řadu podnětů, které mě vybízejí k tomu, abych co nejdříve napsal, co konkrétně dělat, abych dal nějaký "návod k činu". Požadavek oprávněný. Setkal jsem se s ním i při diskusích o tom, jak by měl vypadat program akční politické strany: Neslibujte, co nemíníte vážně, raději řekněte, co máme dělat my sami, abychom vám pomohli změnit současný stav. – jenomže to některé strany nevědí a v tom je problém.

Proč je přechod od zastaralého paradigmatu [Politická moc → znárodnění → plánovaná redistribuce umožňující vyšší produktivitu práce a současně i dosažení sociální spravedlnosti] k novému, perspektivnímu [Technologický pokrok (včetně využití umělé inteligence) → volný čas → produktivní služby měnící volný čas v inovační potenciál → nový dominantní sektor → změna charakteru ekonomického růstu], tak zásadní a tak významný?

1. V rámci starého paradigmatu nenajdeme žádnou oporu v tom, jak čelit pseudoreformám předložené komplexní alternativy a tím ideově diskvalifikovat ty, kteří slouží cizí moci. Maximálně jsme v pozici kibice či příštipkáře. A ani si neuvědomíme, jak moc jsou navrhované pseudoreformy chybné. Dokonce někteří uvěří tomu, že restrikce jsou nutné. – V rámci perspektivního paradigmatu jsme schopni předložit komplexní alternativu vzájemně provázaných reforem v těch oblastech, které jsou perspektivním předpokladem zvýšení dynamiky ekonomického růstu nové kvality, které se obejdou bez restrikcí, které vytvoří nový vztah člověka k člověku a nový vztah člověka v přírodě. Když někdo řekne, že si to nedovede představit, tak ať si připomene celou polemiku, kterou na stránkách pěstování vize vedeme s destrukční restriktivní penzijní Jurečkovou pseudoreformou. Základní spor je, zda paušálně prodloužit dobu odchodu do důchodu, stresovat a ožebračovat budoucí důchodce, vyvolat mezigenerační spory a nedůvěru k průběžnému penzijnímu systému, nebo zda vytvořit komplexní podmínky pro dobrovolné, motivované prodloužení doby produktivního uplatnění v závislosti na individuálních podmínkách a možnostech. Naprosto zásadní. A netýká se to jen "konstrukce" penzijního systému, ale vytvoření podmínek v oblasti vzdělávacího systému, péče o zdraví, firemní kultury. Kdo nepochopí tento rozdíl, nedojde v pochopení toho, o co jde, dál. Podobně konkrétní představu je nutné mít i o reformách, které by zainteresovali vzdělávací systém na dlouhodobém uplatnění jejich absolventů, systém zdravotní peče na tom, aby člověk byl co nejvíce a co nejdéle zdráv, resp. aby se minimalizovaly dopady, které ke zhoršování zdraví vedou. Nebo třeba reformy, které zvýší roli sociální práce v oblasti podpory znevýhodněných či vyloučených tím, že do zdrojů financování této práce vstoupí všechny pozitivní ekonomické efekty, které sociální práce v těchto oblastech přináší.

2. Promítnou jak srozumitelný výklad zásadní odlišnosti výše uvedených paradigmat do obsahu vyšší forem vzdělání a metodiky vzdělání. Na co a jak připravovat absolventy? Doplnit "koncové" formy vzdělání (zejména univerzitního, ale týká se to i ostatních) výchovou a výcvikem k týmové práci. Dosáhnout toho, aby produkcí univerzit byly čerstvými absolventy průběžně doplňované absolventské sítě vyúsťující v komplementární tvůrčí týmy s možností vzájemného horizontálního propojování. Jít tímto směrem zdánlivě nic nebrání, ve skutečnosti právě zde se v realitě naráží na "vzteklou rigiditu" podporovanou evaluační

politikou a nátlakovými akcemi z pozice moci. (Zde je na místě srovnání s průmyslovou revolucí, zde se také v oblasti řemeslné výroby spoutané cechy přeměnám směrem k průmyslu a s ním spojené tovární výrobě cechovní systém bránil "vzteklou rigiditou".)

Proto je tak důležité pochopit rozdíl mezi starým a novým paradigmatem. A nejen to. Důležité je umět v konkrétních podmínkách odpovědět na otázky:

- Jak co nejlépe v konkrétních podmínkách vysvětlit rozdíl mezi oběma paradigmaty na konkrétních příkladech v obecné rovině i v místních podmínkách?

- Na jakých ideových či psychických bariérách vázne osvojení nového paradigmatu?

- Jak rozvíjet vlastní schopnost stále plnějšího chápání odlišností mezi oběma paradigmaty a praktické dopady této odlišnosti.

Vize, jakou potřebujeme/1101 VIZE: Od počátků ke 12 průvodcům/5

První fázi realizace můžeme chápat jako zahájení mise dvanácti průvodců osudovým úskalím vývoje lidské pospolitosti.

To je na první pohled poměrně jednoduchá otázka. Ve skutečnosti je dost složitá a dost významná. Pokusím se na ni odpovědět v logicky navazujících tezích:

1. Vyjděme z toho, že současná lidská pospolitost prochází na lokálních i globální úrovní osudovým úskalím (tj. vyrovnává se s problémy, s nimiž se v takové podobě ještě nesetkala, a prochází největším stavem ohrožení ze strany sebe sama, k jakému ještě nikdy nedošlo). To je fakt, se kterým je těžké nesouhlasit. A to bez ohledu na to, zda dáme přednost jinému označení než "osudové úskalí" či jak budeme interpretovat příčiny současného stavu a cestu z něj.

2. Kdokoli, kdo se chce vydávat za ideového vůdce, sdělovat, o co jde a co dělat, by si měl explicitně, poctivě a důsledně odpovědět na otázku, jak a proč jsme se do současné situace dostali a kudy vede cesta z ní. Zkrátka – ať chce či nechce, musí být průvodcem osudovým úskalím. Přitom vůbec nemusí znát mě, ani to, co píšu, případně, pokud mě zná, nemusí s řadou mých myšlenek nesouhlasit, či dokonce nesouhlasit téměř s ničím, co píšu či jinak sdělují. O souhlasu či nesouhlasu to není. Je to o poctivosti promýšlení toho, o co jde a co dělat. Je to o tom, zda je někdo ovládán myšlenkou prosazovat svůj názor, aniž by byl schopen vnímat názory druhých (mj. i proto, že názory druhých bere nikoli jako zdroj dalšího poznání, ale jako nepřátelské, které mu odnímají jeho klientelu). Ti, kteří jsou ovládání potřebou prosazovat svůj vlastní názor bez schopnosti vnímat názory druhých, obohacovat se jimi a odhalit pro sebe i pro druhé příčiny toho, proč jsme se ocitli ve stavu osudového úskalí, z pochopitelných důvodů průvodcem osudovým úskalím být nemůže.

3. V současné době znám několik významných, více či méně známých, osobností, kteří se systematicky vlastním "otevřeným" myšlení propracovávají k pochopení "parametrů" osudového úskalí (příčin kritické situace, historických rámců, do kterých je zasazena, hlavní střetu, který probíhá, sil, které do nich vstupují apod.). Většina z nich se patrně nestane přímými účastníky hnutí 12*12 (jsou to spíše sólisté), ale jsem přesvědčen, že toto hnutí v nich bude nacházet významnou oporu. Mj. i proto, že jeho účastníci budou mít možnost porovnávat dílčí odlišnosti pohledu na současnou realitu a její očekávaný vývoj, které se průběžně spojují ve shodu na tom nejdůležitějším. Ti, o kterých hovořím, jsou již nyní významní průvodci osudovým úskalím a stojí za to pozorně a pravidelně sledovat jejich ideovou produkci.

4. Za svou osobu považuji za mimořádně důležité pochopit to, o čem jsem psal v předcházejícím pokračování této série:

- Je to testovatelné kritérium (každý si může snadno ověřit, zda pochopil či nepochopil, o co jde).

- Je dobrým základem pro kvalifikovanou diskusi, kterou (dle mého názoru) nelze obejít. Konkrétně: Mohu se mýlit v dílčích aspektech toho, o co jde, ale příslušnou diskusi nelze obejít, pokud nechceme zůstat v zajetí stereotypu.

- Pochopení, toho, o co jde, s využitím výše prezentovaného pohledu na odlišnost paradigmat, je dobrým zdrojem motivací (kdo pochopil, pocítí potřebu angažovat se ve prospěch toho, k čemu nazrála doba i aktuální možnosti).

5. Ten, kdo uvažuje o tom, jak přispět k iniciování hnutí 12*12 a úspěchu tohoto hnutí, by si měl v podmínkách, v nichž žije, ověřit, zda to, jak pochopil, o co jde, je schopen sdělit či sdělovat svému nejbližšímu okolí a zda je schopen pro pochopení toho, o co jde získat dalších dvanáct osob. Tuto latentní fázi hnutí, kdy každý koná "na svoji pěst" a nechá se jen inspirovat, nelze přeskočit.

6. Současně je nutné vytvářet podmínky na straně "patronů" hnutí 12*12, a to jak v oblasti ideové tvorby (její zintenzivnění a sladění not je žádoucí a aktuální), tak i v oblasti konkrétní podpory s využitím společenských kontaktů, při organizování různých aktivit apod.

Na závěr: Tak to je takový první, pracovní nástin toho, jak začít, resp. taková metodika opora pro první kroky. Žádná "hurá akce", ale přemýšlení z nadhledu a ověřování možností v konkrétních podmínkách. Každý krůček v konkrétních podmínkách je důležitý, mj. i z hlediska překonání toho, že "se nám tu rozmohl takový nešvar", kdy politické strany či hnutí, které by měly být akční, nabízejí marketinkově upravený "konzumní" program, který nepočítá se zapojením lidí do konkrétních aktivit. Snad posun žádoucím směrem uděláme ještě v rámci těchto voleb.
Zdroj: https://radimvalencik.pise.cz/11957-vize-jakou-potrebujeme-1101.html

Vize, jakou potřebujeme/1102 VIZE: Od počátků ke 12 průvodcům/6

První fázi realizace můžeme chápat jako zahájení mise dvanácti průvodců osudovým úskalím vývoje lidské pospolitosti.

Dříve, než si řekneme, co kdo může udělat (neustále dostávám dotazy na dané téma), je nutné odpovědět na dvě otázky zformulované v názvu této série.

1. Jako myšlenkový experiment, kdy se každý zamyslí nad tím, zda a jakou dvanáctku průvodců osudovým úskalím by bylo možné vytvořit v oblasti jeho působení (dané regionem, profesní aktivitou, zájmovou činností apod.). Promítne své představy do komunikace se svým okolím. Vyhodnotit tento experiment si může každý sám, případně se s jeho výsledky podělit s dalšími či přispět s vyhodnocenou zkušeností k pěstování vize.

2. Jako test, do jaké míry lze zvýšit efektivnost přípravné osvětové fáze formou konceptu hnutí 12*12, což se po vyhodnocení zkušeností v budoucnu bude hodit. Minimálně proto, že se ukáže, co je a co není reálné.

3. Jako přípravu na turbulence a následné změny, k nimž bude docházet. Všechny kontakty, které se v rámci iniciování hnutí 12*12 vytvoří, všechny zkušenosti, které budu získány, se brzy budou hodit, všichni, kteří se v této fázi projeví tím, že vnesou něco pozitivního, sehrají roli i v době, která bude kritická.

4. Jako zahájení systematické osvětové fáze, která bude přerůstat ve fázi organizační.

Uvidíme, kam až dojdeme. Osobně to nedokážu odhadnout. Ani to, jakou budu mít zpětnou vazbu.

1. Tvůrci, to jsou ti, kteří tvoří základní koncept objasňující hlavní otázky související s parametry osudového úskalí (odkud kam jdeme, o co jde a co dělat). Lidé komplexního myšlení, které je schopné se vymanit ze stereotypů, vnést do pohledu na současnost, retrospektivu a z ní vycházející pohled na budoucnost původní vklad. Především si však, jako ti, kteří "rozumějí kumštu", vzájemně porozumět a průběžně se doplňovat při konkretizaci vize. Není jich moc, ale jsou nejméně čtyři, o nichž vím, že jsou schopni tuto roli sehrát. To je na naše poměry dostatečné množství.

2. Průvodci, to jsou ti, kteří budou personifikovat hnutí 12*12 v místních podmínkách i na celospolečenské úrovni. Ti, kteří vyvolají řetězovou reakci či efekt nabalující se sněhové koule. Kandidátů na tuto roli je velké množství, ale většina z nich to ještě ani neví. Měli by to být lidé mladší, schopni na sobě pracovat, sledovat vše nové, co při rozpracování vize a vyhodnocování zkušeností bude vznikat. Především by však měli mí schopnost vytvářet komplementární tým, ve kterém je každý hodnocen podle svého specifického přínosu a ve kterém je potlačena rivalita (podle principu – každý jsme v něčem nejlepší a jedinečný).

3. Patroni, to jsou ti (zpravidla starší a zkušenější), kteří budou pro průvodce vytvářet podmínky a zázemí pro jejich aktivity, krýt jim záda. Mezi ně budou patřit i mladší, kteří jsou plně vytíženi jinými aktivitami (v profesní či politické oblasti). Kandidátů na tuto roli je patrně největší množství, v iniciační fázi budou hrát nejdůležitější roli, mj. (ale to bude zvlášť důležité) při vyhledávání vhodný typů na průvodce a zprostředkování kontaktů mezi nimi. Kandidáti na průvodce také musí pocítit sílu zázemí, které pro svoji aktivitu budou mít. Proto roli patronů budu věnovat prvořadou pozornost v následujícím pokračování.

4. Odpůrci, to jsou ti, kteří z různých důvodů budou proti myšlence hnutí 12*12 a zejména proti její realizaci. Budou hrát rovněž významnou roli, přičemž poctiví a důslední odpůrci roli pozitivní. Pod poctivými a důslednými odpůrci mám na mysli ty, kteří budou schopni pro sebe i pro své okolí zdůvodnit své negativní stanovisku ke hnutí 12*12. Toto hnutí totiž může být úspěšné jen tehdy, když se bude průběžně zbavovat všeho, co by ho mohlo přivést na scestí nebo zavést do slepé uličky. Korekce, zejména v počáteční fázi, budou mimořádně významné.

Nyní již má každý dost podnětů k tomu, aby začal uvažovat, do které kategorie se zařadí, čím může přispět. To, co se v rámci toho, co zůstane na úrovni experimentu, či přeroste ve vážně přijatou iniciativu, podaří, bude důležité ještě z jednoho hlediska: Zda se podaří zabudovat do politických programů některých stran "akční" prvek a překonat "konzumní" podobu těchto programů. To může sehrát roli i v nejbližší volbách do Sněmovny, které při průchodu osudovým úskalím budou mít osudový význam.
Zdroj: https://radimvalencik.pise.cz/11964-vize-jakou-potrebujeme-1102.html

Vize, jakou potřebujeme/1103 VIZE: Od počátků ke 12 průvodcům/7

První fázi realizace můžeme chápat jako zahájení mise dvanácti průvodců osudovým úskalím vývoje lidské pospolitosti.

V předcházející části jsme se zabývali rozdělením rolí v rámci hnutí 12*12 na tvůrce, průvodce, patrony a odpůrce. Přestože úspěch toho, co je i určitým experimentem (nemusí to ovšem zůstat jen na této úrovni), závisí především na průvodcích, je v období startu nejdůležitější to, jakou roli sehrají patroni (zda se najdou, jací budou i kolik jich bude). Ti, kteří budou personifikovat hnutí 12*12 v místních podmínkách i na celospolečenské úrovni. Ti (zpravidla starší a zkušenější), kteří budou pro průvodce vytvářet podmínky a zázemí pro jejich aktivity, krýt jim záda. Mezi ně budou patřit i mladší, kteří jsou plně vytíženi jinými aktivitami (v profesní či politické oblasti). Kandidátů na tuto roli je patrně největší množství, v iniciační fázi budou hrát nejdůležitější roli, mj. (ale to bude zvlášť důležité) při vyhledávání vhodný typů na průvodce a zprostředkování kontaktů mezi nimi. Kandidáti na průvodce také musí pocítit sílu zázemí, které pro svoji aktivitu budou mít.

Protože patronem se může každý stát hned, na základě vlastního rozhodnutí, a vyzkoušet si, jak se mu podaří jeho roli splnit, dám určitá metodická doporučení:

1. Při vyzkoušení možnosti plnit roli patronů je dobré nebýt sám. Dva jsou vhodnější než jeden, ve třech se to podaří lépe než ve dvou. Důležité je, aby to byli ti, kteří se pravidelně setkávají a jsou schopni spolu bez problémů komunikovat.

2. Určitý sdílený ideový základ je důležitý. Bez toho nedojde k dostatečnému akčnímu sjednocení, až bude třeba, bez toho nedojde k rozšíření vlivu, zejména však to neumožní dostatečně motivovat sebe ani další potenciální účastníky hnutí. Klíčem k osvojení ideového základu jsou tři důležité teoreticky podložené momenty:

Předně: Pochopení toho, proč selhalo paradigma "od znárodnění k nové společnosti".

Návazně: Pochopení toho, proč lpění na tomto paradigmatu vedlo k opuštění teorie (tj. když toto schéma začalo selhávat, místo zaměření teorie na tento problém, byla teorie umrtvena tím, že to ti, kteří ji umrtvili, nejdříve nechtěli a potom ani nedokázali vidět).

Hlavně: Pochopení toho, jak nové paradigma (srovnání nadcházející změny s průmyslovou revolucí, ale ještě výraznější a vracející ekonomiku k člověku a důstojné roli člověka do ekonomiky) otevírá cestu k tomu nejdůležitějšímu – k tomu, jaké komplexní reformy je možné a nutné udělat, aby se společnost vymanila z pasti setrvačného vývoje.

3. To je důležité mj, proto, aby opozice vůči současné globální moci a jejím poskokům dosazeným do našich podmínek byla schopna místo "nekvalifikovaného poštěkávání" vůči návrhům zrůdných reforem dát přitažlivou, komplexní, prokazatelně nesrovnatelně efektivnější, lidštější a perspektivnější alternativu. Pak teprve bude možné přejít do úspěšné protiofenzívy (jinak současná moc dokáže využívat dále mediální převahy k tomu, aby sugerovala lež, tj. že není ekonomicky průchodná alternativa).

4. Vím, že pro řadu lidí, potenciálních patronů, není a nebude jednoduché smířit se se změnou paradigmatu ze "znárodní = socialismus, a to vyřeší vše" na paradigma "prosadit sektor produktivních služeb jako dominantní sektor ekonomiky" (měnící volný čas v plný rozvoj schopností člověka). K tomu:

- Budeme spolu s kolegy v roli tvůrců věnovat maximální úsilí o co nejpodloženější, co nejvíce vyladěný a srozumitelný výklad změny, o kterou jde.

5. Teprve na základě určité (nemusí být nutně dokonalá) představy o povaze a podstatě změny, o kterou jde, a bezprostřední souvislosti s pochopením možnosti a nutnosti této změny, se může každý z patronů (každá ze skupinek patronů) poohlédnout po tom, kdo připadá v úvahu jako kandidát na průvodce. Nezapomínat přitom na to, že mezi jeho (tj. průvodce) schopnosti musí patřit to, že s pomocí patronů na sebe nabalí další dvanáctku, případně stane součástí dvanáctky vyššího levelu.

Tímto vlastně startujeme. Kdo se považuje za toho, kdo by mohl být kandidátem, může začít nejen přemýšlet, ale i jednat. Současně s tím klást případné dotazy. Pro vytvoření zpětné vazby je role patronů nejvhodnější.
Zdroj: https://radimvalencik.pise.cz/11965-vize-jakou-potrebujeme-1103.html

Vize, jakou potřebujeme/1104 VIZE: Od počátků ke 12 průvodcům/8

První fázi realizace můžeme chápat jako zahájení mise dvanácti průvodců osudovým úskalím vývoje lidské pospolitosti.

Kdo se chce zapojit do hnutí 12*12 (teď hovořím zejména k těm, kteří uvažují o roli patrona), měl by mít alespoň obecnou představu o ideovém zázemí, které bylo během tří let vytvořeno (a jehož tvorba pokračuje). To je poměrně snadné. Na stránkách Nepodvolení, viz:

najde jak systematizované tři ročníky, tak aktuální materiály, konkrétně:

Doporučuji rozkliknou a podívat se. A také vyzkoušet nějaké téma. Otevřít soubor, podívat se na obsah; to, co někoho zaujme rozkliknout. Nebo, což je dobré, když si chce člověk připomenout nějaké téma, událost, osobnost, pojem apod. po otevření souboru stisknout klávesy "ctrlF" současně a do políčka, které se objeví, napsat to, co vás zajímá. Např. "penze". Doporučuji tento pojem, jednak je aktuální (prezident Pavel skutečně podepsal nekvalifikované, nehumánní a neefektivní svinstvo, které nejen nic neřeší, ale přispívá k rozkladu ekonomiky – a neudělal to poprvé, podobnou trapnou pokryteckou komedii sehrál už jednou, připomenu), kromě toho ještě ukazuje, že existuje propracovaná alternativa, která umožňuje odstartovat změny, o které jde. K tomu několik poznámek:

1. Když dáte pojem "penze" do vyhledávání přes "ctrlF" do souboru obsahujícího první rok pěstování viz, objeví se vám jako první tento článek: "Vize, jakou potřebujeme/318 Jurečkova zrada", viz: https://radimvalencik.pise.cz/10572-vize-jakou-potrebujeme-318.html Určitě budete překvapeni, jaký veletoč Jurečka udělal, ale také tím, jak dobře je připravena a zdůvodněna alternativa (a to více než před dvěma roky). Cituji úvod: "Nejvhodnějším, nejklidnějším a nejefektivnějším způsobem může k odstartování komplexních reforem a tím i realizaci perspektivní, realistické a přitažlivé vize dojít v oblasti reformy penzijního systému. Právě v této oblasti došlo k události, která dokumentuje současnou situaci u nás. - Jurečka zradil vlastní myšlenku a tím i naši zemi. Nic nedokumentuje tak jasně a zřetelně, že tato vláda byla dosazena s cílem likvidovat naši zemi než Jurečkova zrada. Zrada jeho vlastní myšlenky. V dubnu tohoto roku pro Peníze.cz uvedl v odpovědi na otázky (vybranou část rozhovoru odlišuji barevně):..." – Vše je zdokumentováno.

2. Pokud budete téma penze dále sledovat, zjistíte, jak je alternativa propracována, ale také jak tato vláda systematicky destruuje současný penzijní systém. Když dáte do druhého roku pěstování vize přes "ctrlF" slovo "pavel", objeví se v celé své nahotě pokrytectví, s jakým už tehdy "náš" prezident sehrál svou trapnou roli, viz např. https://www.nepodvoleni.cz/vize-rv/2023/#_Toc153784165 . A když dáte slovo "podepíše", uvidíte, jak po všech stránkách Pavel selhal už tehdy: https://radimvalencik.pise.cz/10795-vize-jakou-potrebujeme-452.html A teď už svoji trapnou roli jen opakuje.

3. Čtenář si oprávněně položí otázku: Proč už tehdy nebyl odpor vůči Jurečkovu svinstvu účinný? – Odpovím: Protože opozice byla nesourodá a hlavně, neokázala si představit alternativu, zejména pak alternativní variantu komplexních reforem, kdy penzijní reforma orientovaná na prodloužení doby je jednou z částí těchto reforem. Návazně stojí další otázka: A proč si tuto alternativu nedokázala představit? – Velmi správně položená otázka, protože právě tím se dostáváme přímo k podstatě problému: Protože je v zajetí starého paradigmatu "znárodnění vyřeší vše" a není schopná pochopit skutečnou podstatu současných změn. – Vyrovnání se s tím zásadním problémem nelze přeskočit, proto na něj kladu takový důraz.

4. Co z toho vyplývá? Je nesmírně důležité začít se ideově a následně v souladu s inspiracemi experimentu "12*12", který se může postupně přeměnit v realitu, připravovat na zapojení do aktivní účasti na změnách, které nás čekají. Všude tam, kde jsou příznivé podmínky, společným úsilím (patronů?) dorůst k pochopení toho, o co jde a co dělat. Problematika penzijní reformy je stále to nejvhodnější téma a je také kritériem toho, jak je ta či ona politická strana schopna ustát roli opozice a následně nositele změn.

5. Ne nepodstatné je i to, že v oblasti penzijní problematiky se nabízejí velmi konkrétní možnosti spolupráce angažované veřejnosti s tou částí akademické půdy, která si uvědomuje svoji zodpovědnost za budoucí vývoj:

- Rovněž tak důležitý článek Stanislava Blahy, ve kterém zmiňuje konferenci na Národohospodářské fakultě VŠE:

Místo závěru: Máme drtivou ideovou převahu. Ta sehraje svoji roli. Ovšem jen potud, pokud se o ni opřeme. Ten, kdo si myslí (a co hůř i říká), že to je složité, že "lidé to nepochopí", jde přímo proti tomu nejdůležitějšímu, o co jde. Proti snaze pochopit, to, co není triviální, a pochopit to v takové míře, aby to mohl sdělovat druhým.
Zdroj: https://radimvalencik.pise.cz/11966-vize-jakou-potrebujeme-1104.html

Vize, jakou potřebujeme/1105 ...a vyvrátil stoly penězoměnců (Stanislav Mlynář)

Pro zpestření (a také, aby si ten, kdo sleduje sérii o hnutí 12*12 zpracovanou při příležitosti 3. výročí systematické tvorby vize, mohl trochu odpočinout od poměrně náročného tématu) zařazuji článek z jiné oblasti. Světa globálních financí. Podstatnou roli (pozitivní či negativní) totiž bude muset sehrát i naše centrální banka, tj. ČNB. Jedná se o jeden z důležitých aspektů odcházení (chcípání a kolsebe kopání) jedné z nejpodstatnějších součástí současné globální moci:

Ježíš vešel do Božího chrámu, vyhnal všechny, kdo v chrámu prodávali a kupovali a vyvrátil stoly penězoměnců...

Zasílám příspěvek v rámci seriálu Zprávy z finančního bojiště, která ukazuje na probíhající kolosální mocenskou změnu, která nebude vyžadovat naši zásadní roli při rozbíjení okov, ale "jen" pochopení probíhajícího plánu a aktivní připojení se k němu. To "jen" je ale jak vidno celkem tvrdý oříšek, neb doposud vedené diskuse vůbec nepřipouští, že by se něco takového odehrávalo, ačkoli se nacházíme již v závěrečných fázích.

Bez toho, že chápeme plán, jsou veškeré diskuse zcela mimo, natož pak jakékoli činy, neboť mohou z neznalosti věci jít dokonce proti němu.

V současné době se většina globálního obchodu pohybuje přes penězoměnci kontrolovaný systém SWIFT, jež v současné době stále slouží jako "superdálnice" usnadňující globální obchod.

SWIFT také poskytuje mocný nástroj k utváření zahraniční politiky. Penězoměnci zejména prostřednictvím USA používají SWIFT jako kladivo, které nutí země, které neplní jejich příkazy tím, že jim zablokují používání systému. Používají svůj systém SWIFT k zastrašování a manipulaci jiných zemí, jak se to stalo Rusku po zahájení SVO na Ukrajině. Nebylo to poprvé, co penězoměnci prostřednictvím USA použily SWIFT k prosazování svých zahraničněpolitických cílů. V roce 2014 Obamova administrativa zablokovala několik ruských finančních institucí ze SWIFT, protože vztahy mezi oběma zeměmi se zhoršily kvůli Ukrajině a Krymu.

Dalším nástrojem penězoměnců a jejich soukromé instituce FED je fiat dluhový nástroj Federal Reserve Note falešně označovaný jako americký dolar po krádeži jeho skutečné identity jako kreatury z ostrova Jekyll.

Vzhledem k tomu, že penězoměnci ovládaný fiat dolar (někdy označovaný jako petrodolar) slouží jako světová rezervní měna a systém SWIFT pro zprostředkování mezinárodních obchodů, musí být pro vyvrácení stolů penězoměnců tento systém obejit, aby se fiat dolar a na něm postavený SWIFT zhroutily.

Spuštění alternativy BRICS k přeshraničnímu platebnímu systému SWIFT zabrání dopadům sankcí a povede k likvidaci nekrytého dolaru a k otevření dveří měnám krytým zlatem, včetně nového amerického dolaru, spravovaného Ministerstvem financí USA, jak je definováno v ústavě.

Na začátku roku 2024 guvernérka ruské centrální banky Elvira Nabiullina veřejně oznámila, že Rusko vede diskuse s ostatními zeměmi BRICS o vývoji platebního systému, který by sloužil jako alternativa k současnému systému.

Přípravu tohoto alternativního systému BRICS lze vysledovat minimálně do roku 2014, kdy ji navrhlo a vedlo Rusko a následně je vynucováno politikou národů BRICS.

Jde o systém, který vyžaduje obrovské množství integrovaných prvků, kdy každý z těchto prvků je sám o sobě velmi složitým systémem. Pokud vyjmete jakýkoli jednotlivý prvek, např. standard ISO20022, regulaci Basel III nebo token XRP, pak se celý systém stane nefunkčním. Každý prvek je tedy životně důležitý pro to, aby celý systém fungoval se 100% účinností v celkové globální finanční síti.

Když po spuštění alternativního systému BRICS 100+ zemí současně upustí od amerického fiat dolaru a bude používat pouze své suverénní měny, hodnota nekrytého dolaru penězoměnců klesne na nulu. Všechny národy s dluhem u Světové banky či MMF v nekrytých dolarech se tak stanou svobodnými!

Nic nezaručuje, že si fiat dolar udrží svou dominanci navždy. Američané pocítí dopad cenové inflace snížením kupní síly fiat dolaru. V extrémním případě by to mohlo dokonce vést k hyperinflaci.

K této de-dolarizaci pravděpodobně nedojde přes noc, ale trend de-dolarizace se zjevně silně zrychluje, a ať už k němu dojde v jakékoli míře, je to pro penězoměnce problém. Na trhu je již nadbytek amerických státních dluhopisů a to žene výnosy nahoru. To znamená vyšší úrokové náklady pro stávající penězoměnci ovládanou americkou administrativu.

Pro falešný dolar penězoměnců není v novém systému BRICS místo. Vítej zpět milovaný ústavní americký dolare. BRICS tě vítá!

Vize, jakou potřebujeme/1106 VIZE: Od počátků ke 12 průvodcům/9

První fázi realizace můžeme chápat jako zahájení mise dvanácti průvodců osudovým úskalím vývoje lidské pospolitosti. Tato část je věnována problematice vztahu mezi tvorbou vize, hnutím 12*12 na jedné straně, na straně druhé roli univerzit, mj. z hlediska potenciální role časopisu !Argument.

Většina příspěvků v této sérii bude postupnou konkretizací příspěvků předcházejících (pokusím se jít do co největších konkréten, resp. podrobností, doufám, že k tomu napomohou i příspěvky dalších autorů). Toto náročné téma zpracuji v několika bodech:

2. Právě pro univerzity platí následující analogie s průmyslovou revolucí: V případě průmyslové revoluce byla řemeslná výroba spoutaná cechovním systémem na jedné straně technologickou základnou výroby průmyslové, na straně druhé se nejvíce změně bránila (někdy i agresivně), snažila se uchovat svou rigiditu, jakmile se však začala rodit průmyslová výroba, změnila řemesla, ze kterých vycházela, k nepoznání. Podobně tomu bude i s univerzitami, které dnes povětšinou vykazují mimořádnou rigiditu vůči změnám, jakmile se odvětví produktivních služeb začne prosazovat, projdou zcela zásadními a pro řadu lidí dnes nepředstavitelnými proměnami.

3. Jedním z aspektů těchto přeměn, které si málokdo (včetně mnoha pracovníků působících i akademické sféře) nedovede ani představit. Například to, že produktem nebude jen dobře připravený absolvent (ke kterému má mnoho univerzit či fakult ještě hodně daleko), ale úplně nový produkt – absolventská sít vyúsťující v tvůrčí komplementární týmy (nositele inovačního potenciálu) průběžně doplňovaná čerstvými absolventy a nejnovějšími poznatky získanými jak v rámci původního, tak i sledovatelského výzkumu univerzit. (Jedná se o kvalitativně nový produkt.)

4. Odstartování těchto změn nebrání žádné "hmatatelné bariéry". "Kuchařku" najde zájemce (i se širším kontextem) v monografii VALENČĺK, Radim a kol. Metodologická role vize při orientování, integrování a využití výzkumu zaměřeného na problematiku společenského vývoje [online]. Praha: VŠFS, 2023. Edice SCIENCEpress. ISBN 978-80-7408-263-4, zde: https://www.vsfs.cz/prilohy/lk_metodologicka_role_monografie.pdf , zejména v kapitole:

6. Jaká by mohla být vize univerzity ....................................................................... 57

6.1 Úvodní poznámka k této části ........................................................................ 57

6.2 Jaké jsou poznatky z tvorby podnikových vizí ................................................ 58

6.3 Teoretická východiska vize univerzity ............................................................ 59

6.4 K připravované novele vysokoškolského zákona ........................................... 66

6.5 Těžiště vize univerzity .................................................................................... 67

6.6 Význam vize univerzity ................................................................................... 696.7 Předpoklady budování vize univerzity ............................................................ 71

6.8 Jak nastartovat týmovou práci ....................................................................... 73

6.9 Absolventská síť univerzity ............................................................................ 75

6.10 Společenská vize očima univerzity............................................................... 76

6.11 Co učit? – Aneb jak reagovat na nástup umělé inteligence (AI)? ................. 77

6.12 Koncept vize univerzity ve společenském a globálním konceptu ................. 79

6.13 Vize vybraných univerzit .............................................................................. 82

6.14 Souhrnná poznámka k vizím univerzit .......................................................... 85

Začít lze i tím, že vyjdeme z konceptu, který je uvedený v samostatné podkapitole a doplníme do něj to, co je v daných podmínkách reálné: 6.12 Koncept vize univerzity ve společenském a globálním konceptu. Kdo se pokusí realizovat příslušné změny, které jsou logické, přitažlivé, nabízející perspektivu, velmi rychle narazí na řadu překážek. Dříve nebo později se najdou ti, kteří je budou schopni překonávat. Zde je jedna z front revoluce srovnatelné s průmyslovou, která vyústí v novou společnost s dominantním sektorem produktivních služeb.

5. Velmi důležité bude hledat efektivní formy spolupráce univerzit (akademické půdy) s veřejností v oblasti všeobecné osvěty (z akademické půdy by měla vzejít podstatná část průvodců osudovým úskalím, měli by mít na akademické půdě, na konkrétních fakultách odborné zázemí), v oblasti uplatnění absolventů i původních výsledků bádání. Univerzity by měly hledat kontakty na perspektivní tvůrčí komplementární týmy ve svém dosažitelném okolí, zejména v těch oblastech, kde se uplatňují jejich absolventi, posilovat spolupráci s nimi a zprostředkovat horizontální spolupráci mezi takovými týmy.

6. Jedním z pojítek role univerzit se společností by mohl být časopis typu !Argument (nejlépe přímo on, ale lze uvažovat i další možnosti), který by měl část odpovídající požadavkům recenzního řízení v kategorii odborného časopisu (Jost) a tuto část standardně upravenu (ročník, svazek, číslo, ISSN). Nabízel by publikační možnosti pro výstupy zaměřené na komplexní chápání příčin současných problémů, jejich řešení a vytvořil tak půdu pro vysoce kvalifikované a současně pozorně sledované diskuse na toto téma. Jednou z podmínek splnění příslušné role takového časopisu by bylo efektivní, náročné, ale rychlé recenzní řízení organizované tak, aby zainteresovaná část veřejnosti mohla sledovat probíhající diskuse a vývoj poznání v dané oblasti. Akčnímu postupu v této oblasti také nebrání žádné "hmatatelné" překážky.

Místo závěru: Několik dalších pokračování budu věnovat právě časopisu !Argument z hlediska role, kterou při pěstování perspektivní, realistické a přitažlivé vize (zejména s důrazem na změnu paradigmatu pohledu na současné dění) hraje. To umožní ještě lépe a přesněji pochopit, o co dnes běží.
Zdroj: https://radimvalencik.pise.cz/11968-vize-jakou-potrebujeme-1106.html

Vize, jakou potřebujeme/1107 Jak se rodí vize: Časopis !Argument/54

Pokračování série tam, kde skončila, nyní budu postupovat rychleji, budu vybírat je ty příspěvky, které se bezprostředně týkají pěstování vize, konkrétněji toho nejdůležitějšího.

Příspěvek z pera Michala Ševčíka obsahuje důležité prvky vstřícnosti vůči nedogmatické diskusi. Prakticky bez časového odstupu reaguje na den před tím uveřejněné pojednání V. Prokopa a polemizuje s ním. Ševčíkův článek a svoji reakci na nej rozděluji na dvě části. V první uveřejním větší část jeho textu a doplním drobnou, ale zásadní poznámkou. Ve druhé uvedu to nejdůležitější, co je nutné v návaznosti na polemiku Prokop-Ševčík (a k tomu přibydou další) sdělit. Jako i v ostatních případech Ševčíkův text od svého odlišuji barvou:

Článek publikovaný v časopisu !Argument Mluvil tu někdo o Nové lidové frontě? od Vítka Prokopa, který se zabývá rovněž pojmem "nesocialistické levice", představuje cennou a zajímavou úvahu, avšak jeho argumentace zůstává místy nejasná a možná nesprávná z několika důvodů. Nejasná definice nesocialistické levice, může být levice nesocialistická?

Jedním z hlavních problémů článku je nejasnost ohledně toho, co autor termínem "nesocialistická levice" vlastně míní. Autor předkládá myšlenku, že existuje levicový proud, který se neřídí socialistickými principy (naznačuje, že to je Stačilo! a SOCDEM, protože se přátelí s národním kapitálem). Tím vzniká zásadní problém: bez konkrétní definice je obtížné posoudit, jaký význam má pro subjektivně pojatého pravověrného socialistu levice bez socialismu? Jestliže je socialismem pouze ta levice, která usiluje o naprosté překonání kapitalismu a tržních principů, jedná se o marxistické sektářství. Zároveň amputace socialismu levici neutralizuje a není možné o levici dále hovořit, protože socialismus je rozličná rodina politických myšlenek a ideologií, kam například docela určitě spadá odborový, samosprávný nebo tržní socialismus, přičemž tyto jmenované socialismy mohou, ale nemusí být ovlivněny marxismem. Autor také nehovoří o tradicionálním konzervatismu a jeho zásadní odlišnosti od buržoazního konzervatismu, tj. preferování nadčasových jsoucen nebo konzervování různých forem strukturálního útlaku kapitalismu prostřednictvím kulturních hodnot a statusu quo (pozůstatkem buržoazního konzervatismu je např. neschopnost vyargumentovat smysl rodiny vůči progresistům u tzv. populistické pravice, přidávání nesmyslného přívlastku "tradiční" atd.)

Další věcí je, že článek prakticky ignoruje materiální podmínky kapitalismu, do kterých by měla být jakákoli levicová politika zasazena. Autorova úvaha snad evokuje, že socialistická levice může existovat nezávisle na těchto podmínkách, ale tento předpoklad je značně zjednodušující. Jakákoli smysluplná politická strategie musí být zakotvena v materiální realitě, což zahrnuje i pochopení a reflexi ekonomického systému, v němž operuje, to se odráží v politické taktice koalice Stačilo!, kdy bude v budoucnu možná zcela vážně konfrontována s miliardářem Babišem a bude ho seznamovat se svými levicovými požadavky a nelze předpokládat, že dosažitelným krátko nebo střednědobým cílem je nová socialistická společnost, která by se rovněž i mně líbila.

Kapitalismus ovlivňuje nejen ekonomickou, ale i sociální a politickou sféru, a proto musí být jakákoli levicová politika připravena na to, že se s těmito podmínkami musí vypořádat. Pokud článek toto opomíjí, stává se jeho reflexe odtrženou od reálných podmínek, čímž oslabuje jakoukoli potenciální politickou taktiku. Prázdný antikomunismus SOCDEM a "socialistická čistota" Levice způsobí pouze jednu jedinou věc, zmíněné subjekty mohou zůstat pouze spolky politických filozofů, jako tomu bylo u mojí "rodné" ČSNS takřka více jak 20 let. A je to přesně z toho důvodu, o kterém Vítek Prokop píše, jeho tatínek nerozuměl knížce Budoucnost levice bez liberalismu. Souhlasím, že je to oprávněná kritika, která vznáší otázku, pro koho byl tento sborník vlastně sepsán (myslím si, že pro nepříliš ukotveného levicového, nebo konzervativního intelektuála, který se nemůže smířit s konzumní společností a predátorským charakterem současného Západu). Nicméně postupný a postupující úspěch Stačilo! je právě založen na oné srozumitelnosti lidovým vrstvám a široké levicové rozkročenosti, která může někdy připadat teoreticky dobře vybaveným marxistům jako hereze. Souhlasím také s možnou obavou, aby Stačilo! nebylo jen nalevo natřené Babišovo ANO. Abychom se tomuto vyhnuli máme na rozdíl od ANO propracovanou ideologii (KSČM marxistickou, ČSNS národně socialistickou), která by hrozbě extrémní ideové flexibility bránila. Koaliční subjekty Stačilo! prostě nejsou catch-all nebo big tent parties. (Pokračování)

M. Ševčík má pravdu, když říká, že "socialismus je rozličná rodina politických myšlenek a ideologií, kam například docela určitě spadá odborový, samosprávný nebo tržní socialismus, přičemž tyto jmenované socialismy mohou, ale nemusí být ovlivněny marxismem", problém ovšem v tom naprosto zásadním. VŠECHNY tyto socialismy se mýlí v tom, že vývoj jde cestou: Politická moc → znárodnění → plánovaná redistribuce umožňující vyšší produktivitu práce a současně i dosažení sociální spravedlnosti. To je to paradigma, ve kterém levice uvízla, a místo, aby hledala jiné, snažila se toto paradigma vylepšovat různými směry, což nakonec vedlo k tomu, že se rozhádala a přišlo a funkční sjednocující základ.

Sovětští "marxisté" (z nichž mnozí Marxe pořádně neznali) vnutili toto paradigma jako podmínku "nerevizionistické čistoty", přitom samo toto paradigma je určitou výraznou revizí Marxova odkazu. (Lze doložit.)

Je nejvyšší čas vrátit se ke skutečné logice dějinné změny, která nás čeká a která spočívá v následujícím: Technologický pokrok (včetně využití umělé inteligence) → volný čas → produktivní služby měnící volný čas v inovační potenciál → nový dominantní sektor → změna charakteru ekonomického růstu (který je, dodávám v tomto kontextu poprvé, i skutečným "zeleným" typem růstu na rozdíl od účelových a zneužitelných grýndýlovských pitomostí). Proč je rozdíl mezi oběma paradigmaty (setrvačným, chybným a tím, ke kterému je nutné přejít) tak významný? Tomu se budu věnovat v následující části reakce na

Vize, jakou potřebujeme/1108 Jak se rodí vize: Časopis !Argument/55

Příspěvek z pera Michala Ševčíka obsahuje důležité prvky vstřícnosti vůči nedogmatické diskusi. Ve druhé uvádím to nejdůležitější, co je nutné v návaznosti na polemiku Prokop-Ševčík (a k tomu přibydou další) sdělit. Jako i v ostatních případech Ševčíkův text od svého odlišuji barvou:

Levicová politika, která aspiruje na úspěch, musí být také ochotná přijmout určitý stupeň pragmatismu a politického realismu. V praxi to může znamenat dočasnou koalici s částmi národního kapitálu, pokud to přinese dlouhodobé zisky nebo umožní dosažení širších cílů. Tento přístup je sice v rozporu s některými ideologickými pozicemi marxismu, ale je důležitým nástrojem pro dosažení reálného politického vlivu. Nám, národním socialistům, tohle nečiní potíže, protože víme, že oslabování kapitálu a jeho moci je dlouhodobý proces. Zejména díky jeho síle a ovlivňování spotřebitele prostřednictvím různých marketingových kampaní v kulturní a hodnotové oblasti (např. LGBTIQ+ branding, zbrojení proti metafyzickému zlu apod.), to nebude otázka jedné dekády.

Autor takovou politiku považuje za nesocialistickou, ale levicovou, potom by mě zajímalo, co v jeho očích zůstává levicové bez socialismu? Tím, že se vyhýbá nutnosti diskuse o pragmatických strategiích a potřebě kompromisů, zůstává uzavřený v teoretické rovině, aniž by nabízel praktické návrhy, jak by levicová politika mohla dosáhnout svých cílů v korporátně kapitalistickém kontextu EU a kdy kapitál zcela ovládá vlády jednotlivých zemí včetně supranacionálních struktur EU. Článek Vítka Prokopa nabízí zajímavý a celkem správný pohled na konečné cíle socialismu, ale absence realistické taktiky nepovede k získání volebních zisků. Žijeme v době českého pinochetismu, což je pro socialisty všech barev nesmírně náročné období. Na závěr chci dodat, že články Vítka Prokopa čtu s chutí a nutí mě jako jedny z mála k zamyšlení, za což mu děkuji.

Nyní k tomu, proč je přechod od zastaralého paradigmatu [Politická moc → znárodnění → plánovaná redistribuce umožňující vyšší produktivitu práce a současně i dosažení sociální spravedlnosti] k novému, perspektivnímu [Technologický pokrok (včetně využití umělé inteligence) → volný čas → produktivní služby měnící volný čas v inovační potenciál → nový dominantní sektor → změna charakteru ekonomického růstu], tak zásadní a tak významný?

Odpověď na tuto otázku zde dávám poprvé v podrobnější podobě. Perspektivní paradigma lze stručně charakterizovat i tím, že jde o změnu srovnatelnou s průmyslovou revolucí, ale ještě výraznější, změnu, při které se stávají dominantním sektorem odvětví produktivních služeb. Expanze těchto odvětví zaměřených na nabývání, uchování a uplatnění schopností člověka, tj. plné využití lidského potenciálu daného každému přírodou, navrací ekonomiku k člověku a současně člověka (plný rozvoj jeho schopností) mění v nejproduktivnější ekonomický faktor. To ovšem vyžaduje provedení zásadních reforem, jejichž výsledkem bude ekologicky šetrný a současně mnohem více dynamický ekonomický růst spojený s vytvářením vztahů, v nichž svobodný rozvoj každého bude podmínkou rozvoje všech.

Aby si každý udělal konkrétnější představu o těchto reformách uvedu konkrétní příklad: Stabilitu průběžného penzijního systému z hlediska dlouhodobých trendů demografického vývoje lze zabezpečit dvojím způsobem:

- Vynuceným, paušálním prodloužením doby odchodu do penze (se všemi stresy, které to lidem přináší, s obrovskými distorzemi a ekonomickou neefektivností).

- Zvýšením motivační role nejen průběžného penzijního systému, ale i např. vzdělání, péče o zdraví, rozvoje firemní kultury apod. k tomu, aby byly vytvořeny podmínky pro dobrovolné, dle individuálních možností a vlastního zájmu prodloužení období produktivního uplatnění.

(V seriálu k pěstování vize k tomu najde zájemce velké množství materiálu, které tuto myšlenku rozvíjejí, propracovávají do detailů a srovnávají s Jurečkovým svinstvem.)

Podobně lze postupovat i v dalších oblastech: Systému vzdělání, péče o zdraví, sociální práce, výchově v rodině i výchově kulturou apod. Zde všude jsou obrovské možností jak zvýšení ekonomické efektivnosti, tak i proměny mezilidských vztahů... A současná levice (která ztratila kontakt s teorií) místo aby předložila ucelený projekt produktivních reforem jen příštipkaří (a někdy ani to). Je úplně mimo, pokud jde o pochopení toho, jak řešit ekonomické a sociální problémy. Proč? Protože staré paradigma je nefunkční, pohled jeho prizmatem vede ke slepotě.

Teprve při prosazování těchto reforem se ukazuje (a spor o reformu penzí u nás po nástupu Fialovy vlády to ukázal), jak konfliktní je provedení takových reforem z hlediska role současné globální moci a jakému zlu je nutné čelit. M. Ševčík má pravdu, když říká: "Žijeme v době českého pinochetismu". Neuvědomuje si však, že "český pinochetismus" má stejný původ jako ten chilský – je dosazen současnou globální moci. A ta se snaží doslova za každou cenu skutečné reformy nepřipustit. A k tomu je jí dobrá i teorie zbavená část levice, kterou má "pod palcem".
Zdroj: https://radimvalencik.pise.cz/11970-vize-jakou-potrebujeme-1108.html

Vize, jakou potřebujeme/1109 Jak se rodí vize: Časopis !Argument/56

82. článek: Existuje ještě opravdová levice?,4.9.2024, Pavel Tuček

Příspěvek P. Tučka je dalším pokračováním diskuse o "jednotné lidové frontě", kterou vyvolal svým článkem P. Kužel (viz 48 pokračování). Jedná se o nejurputnější a nejdelší disku na stránkách časopisu !Argument. Bohužel i jeho příspěvek ukazuje na to, kam vede Leninovo nabádání: "Kdo se pouští do dílčích otázek bez před běžného vyřešení obecných otázek, bude nevyhnutelně na každém kroku bezděčně "narážet" na tyto obecné otázky. A narážet na ně slepě v každém jednotlivém případě znamená odsuzovat svou politiku k nejhoršímu kolísání a bezzásadovosti." Konkrétně:

1. Chybně chápaná polarita současnosti: zlem současnosti nejsou "oligarchové", ale současná globální moc. Kdo tohle nepochopí, tak svými ideovými aktivitami ji nechtěně slouží. Tak je tomu i v tomto článku. K současné globální moci viz: https://radimvalencik.pise.cz/10793-struktura-soucasne-globalni-moci.html

2. Chybně chápané historické rámce současného dění. K tomu viz např. https://radimvalencik.pise.cz/11902-vize-jakou-potrebujeme-1061.html (i s podrobnou dokumentací vycházející z Marxova odkazu). Nejde o změnu současné představy o socialistické revoluci, ale o změnu obdobnou průmyslové revoluci, ale ještě výraznější, přelomovější.

Prezentaci příspěvku a reakci na něj rozdělím (vzhledem k rozsahu) na dvě části:

Reakce Michala Ševčíka na autorský článek Vítka Prokopa "Mluvil tu někdo o Nové lidové frontě" mě přivedla k rozhodnutí, podpořit klíčové myšlenky, které si vysloužily Michalovu kritickou reakci.

První bod, který Michal nedobře pochopil, se týká politického marketingu, který dnes hýbe i rádoby socialistickými stranami. ...za úspěchem Stačilo! v eurovolbách 2024 bylo především příhodné načasování (neexistence relevantní alternativy) a srozumitelné vytěžení marketingových hesel s vysokým mobilizačním potenciálem – na pokraji války, v čase mravní, sociální a hospodářské krize, je jich k dispozici nepřeberně... Bohužel i vyřídilka evropské levicové hvězdy, kterou dlouhodobě představuje Sahra Wagenknecht, vedla na domácí německé scéně jen k dalšímu štěpení tamní Levice, aniž by velkokapitál nějak ohrozila...

Sázka na zajištěné financování předvolebních kampaní penězi oligarchů levicovým dinosaurům v roce 2021 nakonec nevyšla. Lze se levicovým voličům divit, že než aby do parlamentu zvolili takto se projevující KSČM/ČSSD, raději k volbám nešli nebo dali hlas někomu jinému? Já osobně od skutečné Levice očekávám, že většinovou společnost bude před útoky velkokapitálu bránit i za cenu občanské neposlušnosti. Jestli se v něčem můžeme z historie Levice inspirovat, je to především revoluční zápal jejích špiček zcela dle zásady "Kdo chce zapalovat, musí sám hořet". Bohužel při nedávném projednávání valorizace důchodů nebo legalizace americké okupace nedržel hladovku ani jediný "opoziční" politik, nebyla svolána ani jedna demonstrace před sněmovnu atd. Přitom jak jinak mohou dnes levicoví politici vést politický boj v situaci, kdy drtivá většina masmédií (internet, televize, rozhlas, tisk) i establishmentu je na národní i globální úrovni pod kontrolou velkokapitálu!?

1. Úspěch K. Konečné či S. Wagenknechtové se přičítá lepšímu "marketingu". Jako příklad se mj. uvádí heslo "na pokraji války". Ale vždyť jsme na pokraji války! A plnou zodpovědnost za to nese ta ("progresivistická") část levice, která se nechala zmanipulovat náhradními tématy, přestala vnímat realitu a přestala být levicí. Úspěch K. Konečné či S. Wagenknechtové je dán právě tím, že se postavily proti válce, proti jejímu eskalování, které je snadno čitelným důsledkem současné globální moci, této chcípající kobyly, která kolem sebe kope, a ně nějakých "oligarchů" či "velkokapitálu". Kdo to nechce vidět, zůstane slepý a bude nadále sloužit zlu.

2. K otázce "marketingového programu". Tím je doposud poznamenána i realistická levice (tj. ta, která vnímá skutečné nebezpečí pro náš svět). Problém není v tom, že program je marketingově upraven, ale že se i v případě K. Konečné či S. Wagenknechtové jedná o programy "konzumní", tj. chápou ty, k nimž se obracejí jen jako konzumenty politiky, nikoli jako ty, kteří jsou schopni aktivně se podílet na změně stavu. Ve stávajících programech nenajdeme navržení konkrétního způsobu, jak by se lidé (kromě vhození hlasovacího lístku) mohli konkrétně a organizovaně podílet na obraně svých zájmů a realizaci perspektivních změn. To je dáno mj. že chybí přesné identifikování současné fáze vývoje. Tu lze pojmenovat jako přípravnou a osvětovou. Přípravná v tom smyslu, že si nejdříve musíme ujasnit, o co jde a co dělat (i k tomu je ještě dost daleko, pokud jde o ty, kteří jsou na čele organizovaných politických sil), a osvětovou v tom smyslu, že je nutné kvalifikovaného poznání toho, o co jde a co dělat, šířit efektivním způsobem, resp. dobře sladěnou strukturou aktivit.

3. Apelovat na demonstrace či držení hladovky je čiré zoufalství. Na otázku "Jak jinak mohou dnes levicoví politici vést politický boj v situaci, kdy drtivá většina masmédií (internet, televize, rozhlas, tisk) i establishmentu je na národní i globální úrovni pod kontrolou velkokapitálu!?"rád odpovím:

- Za prvé: Nejsou pod kontrolou "velkokapitálu", ale současné globální moci (nejvíce ovládána současnou globální mocí nejsou "velkokapitalistická média", ale veřejná, jejichž slouhové současné globální moci jsou dosazování prostřednictvím vlivových sítí. A to je velký rozdíl. Jsou i globálně působí media která jdou do střetu s touto mocí.

- Za druhé: Jak ukázalo např. i Rumunsko (ale nejen ono), lze vytvořit alternativní komplex medií, která už dnes mají větší sílu a jejich síla poroste. Právě zde se nabízí prostor pro efektivní zapojení tzv. obyčejných lidí do politiky. Tady by o sobě mohly dát vědět i politické strany představující naději na změnu. Ale zatím se neprojevily např. ani v tom, aby daly metodiku toho, jak čelit "fejkům", které diskreditují ty, kteří se chtějí podílet na změně. A nedokázali ani dostatečně využít mediální prostředky, kterými disponují, k organizování spolupráce v mediální oblasti.
Zdroj: https://radimvalencik.pise.cz/11971-vize-jakou-potrebujeme-1109.html

Vize, jakou potřebujeme/1110 33. report (1.11.2024 – 29.12.2024)

V tomto období, konkrétně 17. prosince jsme si připomněli 3. výročí zahájení systematické práce na pěstování perspektivní, realistické a přitažlivé vize. S tím byly spojeny dva obsahově významné kroky v pěstování vize:

1. Poznání, že strategickou chybou levice bylo ztotožnění se schématem: Politická moc → znárodnění → plánovaná redistribuce umožňující vyšší produktivitu práce a současně i dosažení sociální spravedlnosti. Byl to historický omyl. Diskutovalo se jen to, jak se dostat k moci (silou či demokraticky), jak znárodnit (rychle, nebo pomalu a jen částečně). Nepochopilo se a dosud nechápe, že změna, která nazrála bude probíhat podobně jako průmyslová revoluce, že se bude postupně prosazovat nový sektor, který změní roli člověka v ekonomice, sektor využití voleného času ve prospěch rozvoje člověka jako největší produktivní síly. Aplikování neaplikovatelného (teoreticky chybného) konceptu na realitu vedlo k tomu, že podstatná část levice se vzdala teorie, přestala chápat, k čemu teorie je, a dokonce i to, co to teorie je. To se prokazuje ve všech diskusích o levici v časopisu !Argument, jak si čtenář může ověřit v příslušných článcích, které byly v reportovaném období sledovány.

2. Při příležitosti 3. výročí byl rovněž odstartován experiment (který může položit počátek hnutí či dokonce přerůst v hnutí) pojmenovaný 12*12 (průvodců osudovým úskalím). Velmi důležité je z tohoto hlediska 6. pokračování příslušné série, kde se uvádí (kráceno): Iniciativu či hnutí 12*12 můžeme chápat: a) Jako myšlenkový experiment, kdy se každý zamyslí nad tím, zda a jakou dvanáctku průvodců osudovým úskalím by bylo možné vytvořit v oblasti jeho působení (dané regionem, profesní aktivitou, zájmovou činností apod.). b) Jako test, do jaké míry lze zvýšit efektivnost přípravné osvětové fáze formou konceptu hnutí 12*12, což se po vyhodnocení zkušeností v budoucnu bude hodit. c) Jako přípravu na turbulence a následné změny, k nimž bude docházet. d) Jako zahájení systematické osvětové fáze, která bude přerůstat ve fázi organizační.

Uvidíme, kam až dojdeme. Je vhodné rozlišit následující role: a. Tvůrci, to jsou ti, kteří tvoří základní koncept objasňující hlavní otázky související s parametry osudového úskalí (odkud kam jdeme, o co jde a co dělat). b) Průvodci, to jsou ti, kteří budou personifikovat hnutí 12*12 v místních podmínkách i na celospolečenské úrovni. c) Patroni, to jsou ti (zpravidla starší a zkušenější), kteří budou pro průvodce vytvářet podmínky a zázemí pro jejich aktivity, krýt jim záda. d) Odpůrci, to jsou ti, kteří z různých důvodů budou proti myšlence hnutí 12*12 a zejména proti její realizaci.

3) Z veřejných prezentací považuji za důležitý videorozhovor na Petr Bureš TV, který má téměř 10 tisíc zhlédnutí, viz: https://www.youtube.com/live/qubWlNUzPVI Je v něm podrobně rozebrána změna paradigmatu a konkrétní představa o odstartování a očekávaném průběhu experimentu 12*12.

(Důležité je červeně zvýrazněno, zeleně články k pozičnímu investování, poznámky "K tomu" se vztahují vždy k předešlému článku, případně předešlé sérii článků.)
Vize, jakou potřebujeme/1081 Jak se rodí vize: Časopis !Argument/44 605

Vize, jakou potřebujeme/1084 J. Simonová Dnešní výzvy světa – 1. část 610

Vize, jakou potřebujeme/1085 J. Simonová Dnešní výzvy světa – 2. část 612

Vize, jakou potřebujeme/1086 S. Blaha: Z práce přímo do rakve- část 1. 613

Vize, jakou potřebujeme/1087 S. Blaha: Z práce přímo do rakve- část 2. 615

Velmi důležitý díl, kde je rozvedeno to, co je v úvodu k tomuto přehledu.

Navazující část, která rozebírá roli těch, co mohou iniciativu přerůstající v hnutí odstartovat (role patronů).

Vize, jakou potřebujeme/1105 S. Mlynář: ...a vyvrátil stoly penězoměnců 640

Důležitý díl, kde je poprvé podrobněji rozvedeno, v čem a proč je přechod od zastaralého paradigmatu [Politická moc → znárodnění → plánovaná redistribuce umožňující vyšší produktivitu práce a současně i dosažení sociální spravedlnosti] k novému, perspektivnímu [Technologický pokrok (včetně využití umělé inteligence) → volný čas → produktivní služby měnící volný čas v inovační potenciál → nový dominantní sektor → změna charakteru ekonomického růstu], tak zásadní, a tak významný.

Vize, jakou potřebujeme/1111 Jak se rodí vize: Časopis !Argument/57

82. článek: Existuje ještě opravdová levice?,4.9.2024, Pavel Tuček

Další smutnou kapitolou, kterou brilantně pojímá Vítek Prokop (a opomíjí Michal Ševčík) je postoj k marketingovému projektu Green Deal. Tvrdit po dvě stě letech intenzivní průmyslové činnosti a sedminásobném zvýšení celosvětové populace, že vliv člověka na klima není prokázán – jak to přitom velmi často činí i aktuální hvězda české intelektuální levice Petr Drulák – je v naprostém protikladu s dosavadním recenzovaným poznáním přírodních (exaktních) věd. Petr se tak mimoděk stává dalším užitečným pomocníkem fosilního velkokapitálu, který přitom stále postupuje podle stejného pravidla "socializace nákladů a privatizace zisků" (pozadí Green Deal je skvěle popsáno a vysvětleno v článku Vítka Prokopa).

Za největší paradox propagandistického šílenství s názvem Green Deal já osobně považuji fakt, že pokud by socialistické Československo přežilo (geopolitické změny a touhu občanů po masovém konzumu), byla by to dnes země paradoxně nejvíce obdivovaná z hlediska green politiky. Míra osobní spotřeby tehdy byla rozhodně na udržitelnější úrovni, významnou část hospodářství zahrnovalo samozásobitelství a recyklace (v podstatě vše bylo opravitelné z tuzemských náhradních dílů). Individuální automobilismus byl spíše výjimkou, za to pravidlem byla hustá síť finančně dostupné veřejné dopravy zajišťující mj. dojížďku do zaměstnání, které se nacházelo v místě bydliště. Stát se svým občanům, kteří úspěšně prošli všeobecně dostupným a bezplatným vzdělávacím systémem odměňoval umístěnkami do relevantního zaměstnání, osoby nepřizpůsobivé naproti tomu poměrně efektivně postihoval. Výstavba sociálních bytů nebyla jen tehdejším vládním programem, nýbrž žitou skutečností a založení rodiny (jako základní podmínka početně udržitelné společnosti) celospolečensky podporovanou aktivitou. Neekologičnost některých soudobých průmyslových provozů by byla současnými technologiemi určitě (vy)řešitelná a pro (tehdejší i současnou) elektromobilitu byla tuzemskými dodavateli již tenkrát vystavěna dostatečně robustní energetická infrastruktura. Ačkoliv jedním z klíčových celospolečenských témat listopadového převratu byla ekologie, nelze se (nejen) po zhlédnutí výše uvedených reportáží o firmě AVE zbavit pocitu, že v přístupu státu k ochraně životního prostředí se za 35 let nic podstatného nezměnilo. Ostatně také k dobrému vzdělání či zaměstnání je i v současnosti zapotřebí především známosti a správné ideologické zabarvení v duchu současného prozápadního establishmentu...

Bohužel hlavní slabinou obou textů – původního Vítkova i Michalovy reakce – je zanedbání aktuálního (v podstatě globálního) stavu lidské společnosti, kdy se pomocí informačních technologií vlastněných a kontrolovaných globální či lokální oligarchií podařilo kulturně rozbít evolučně (geneticky) determinované mechanismy sociální soudržnosti. V současné atomizované společnosti, kterou svojí klecovou performancí geniálně vystihl disident Milan Kohout, je sice jednoduché v sekundě (i) pod falešnou vlajkou mobilizovat takřka miliardy, na druhou stranu jsou obyvatelé těchto internetem spojených individuálních virtuálních bublinových světů málo akceschopní v reálném fyzikálním světě a bez dlouhodobé mediální masáže nemá jejich zápal výdrž potřebnou k celospolečenské změně. Dále toto vede k prohlubování úpadku fungování demokratického systému založeného na dobrovolné volební účasti, která nyní generuje veřejné instituce reprezentujících (převážně) společenské minority...

1. Odvolávat se na "dosavadním recenzovaným poznáním přírodních (exaktních) věd" svědčí o tom, že autor vůbec nemá představu o tom, jaká cenzura v oblasti "exaktních věd" působí, jak jsou rozdělovány prostředky atd. Ale to je samostatný problém, kterému budu věnovat při jiné příležitosti.

2. Za povšimnutí spíše stojí to, jak pro prosazení restriktivního pohledu na způsob řešení současných problémů (ve stylu Klause Schwaba a jeho "Velkého resetu") P. Tuček opěvuje minulost: Restrikce spotřeby, umístěnky, doprava jen za účelem dojíždění do práce... - To už je spíše vyšinutý pohled. Horší je, že autor nevidí cestu k překonání orientace na "masový konzum" v orientaci na plný rozvoj schopností člověka a jejich uplatnění, že si neklade otázku, co je k tomu třeba a na jaké bariéry to naráží. Místo toho volá po návratu k minulosti.

3. Není divu, že jeho úvahy vyúsťují do apokalyptické vidění světa: "V době, kdy je na spadnutí trvalé fyzické připojení lidstva pomocí mozkových implantátů do internetu, jsou diskuze nad globální či lokální demokratickou změnou systému bohužel zcela odtržené od reality. Obávám se, že především toto poznání vede řadu jinak schopných intelektuálů a politiků k pragmatickému posluhování současnému systému". – Pokud lidé budou dostatečně používat svůj rozum, žádná apokalypsa tohoto typu nehrozí. Ale chce to začít jej používat. To platí i pro autora analyzovaného článku.
Zdroj: https://radimvalencik.pise.cz/11973-vize-jakou-potrebujeme-1111.html

Vize, jakou potřebujeme/1112 Jak se rodí vize: Časopis !Argument/58

...nebylo mým úmyslem kriticky reflektovat všechny obsažené myšlenky v článku Vítka Prokopa, ale zaměřit se na základní sporný moment a tím je diskrepance mezi cíli a prostředky současné české levice... - Otázkou je, jestli usiluje o naprosté překonání kapitalismu a jestli k tomu chce využít radikálních a okamžitých prostředků (klasické rozlišení reforma vs. revoluce)... koalice Stačilo! není jen KSČM a Kateřina Konečná, byť jsou jejími hlavními tvůrci a aktéry. Proto bych tuto koalici neoznačoval jako komunistickou, nýbrž jako převážně národně levicovou. Spolupráce s národním kapitálem by mohla být z marxistického hlediska problematická, ale v rámci této koalice zcela oprávněná. Někde jsem se dočetl, že ve svém článku obhajuji mesalianci s nacionalisty, tak předně nevím, kdo jsou ti nacionalisté v této koalici a pokud vím, tak některým liberálně orientovaným jedincům dělá problém rozlišit internacionalismus a kosmopolitismus... - Společný nepřítel (velkokapitál) se nyní může kritizovat ze dvou směrů; ze směru socialistického (kumulace bohatství, vykořisťování lidské práce, životního prostředí, komodifikace hodnot a tvorba kulturních válek – typicky zneužívání filozofie postmodernismu a sociálního konstruktivismu pro tvorbu nových obchodních příležitostí) a ze směru hodnotového, tj. že člověk má neměnnou podstatu a implicitní sklony ke zlu (a rovněž k dobru) a tuto podstatu nezměníme žádnými environmentálními činiteli nebo intencionální výchovou (těmito faktory ji zcela jistě můžeme ovlivňovat oběma směry)... - rozlišování dvou věcí, které opomíjí většina levičáků – existenci nadčasových jsoucen (velká zdrženlivost vůči empirickému poznání), která jsou jádrem konzervatismu a konzervováním pozic kapitálu v hodnotové oblasti (např. submisivní role zaměstnanců jako výraz hierarchie apod.)... - Tzv. levicová úprava Green Dealu je směsí antropogenního narativu hlavního proudu s požadavky určité sociální spravedlnosti a ochrany životního prostředí. Problém je jinde a tím je celý moderní výklad vlivu člověka na životní prostředí, přeceňování jeho vlivu, kvantity a rovněž přeceňování jeho zpětného vlivu na opravu tohoto stavu (Green Deal je kombinace maoistického voluntarismu se západním byznysovým viděním světa). Tato reflexe také nehovoří o nutné konkurenceschopnosti Evropy se zmiňovanými zeměmi s miliardovými počty obyvatel, kde západní příběh o člověku a jeho vlivu na životní prostředí nemá žádný religiózní a chiliastický náboj. Ochrana životního prostředí tedy vyžaduje zcela zásadní revizi (a nikoliv jen tenoučký levicový nátěr), ke které se musí připojit i jiné kulturní okruhy, které chápou ochranu životního prostředí docela jinak... - Bod, kterému musím dát za pravdu a v článku o něm nehovořím (ale píšu o něm zde a zde), jsou otázky digitálního otroctví a bezdomovectví, které považuju za klíčové pro socialisty všech směrů. Koncepce SaaS (software jako služba) a IaaS (infrastruktura jako služba) jsou nebezpečné, stejně jako např. běžná kumulace kapitálu a rentiérství. Je obrovským rizikem pro naši svobodu, ale také pro duševní zdraví a mezilidské vztahy, což zažíváme naplno u nás samých a zejména u našich dětí...

Ševčíkův text jsem maximálně zkrátil, aby vyniklo to nejdůležitější. Ukazuje mj. prospěšnost diskusí, protože posouvá pochopení problematiky o kus dál, ačkoli zůstává ve starém schématu, ke kterému se dokonce explicitně hlásí: "Otázkou je, jestli usiluje o naprosté překonání kapitalismu a jestli k tomu chce využít radikálních a okamžitých prostředků (klasické rozlišení reforma vs. revoluce)..." - Ne. Otázka z ní jinak. Platí toto schéma, které selhalo a bude selhávat nadále, nebo musíme současnost chápat jako změnu srovnatelnou s průmyslovou revolucí? – Ale k pochopení toho se M. Ševčík dle mého názoru propracuje.

Druhý velký omyl spočívá v tom, že bere jako něco samozřejmého to, že "společný nepřítel" = "velkokapitál". Je například Musk (většího "velkokapitalistu" si nedokážu představit) nepřítel, nebo spojenec v době, kdy celá lidská pospolitost prochází osudovým úskalím? Cožpak dnes už není na první pohled a pro každého, kdo má mozek v hlavě, nad Slunce jasné, že současný boj je boj mezi autokraciemi a kryprokraciemi? Alespoň ve světě USA (supervelmoci s vetřelcem globální moci v těle) a jejích vazalů či protektorátů.

Pokud si neuvědomíme, že současný globální střet je střet mezi současnou globální mocí a disparátní strukturou těch, co jí mají plné zuby, nic nepochopíme. K tomu je ovšem nutné mít jasnou představu, čemu se bránit: Velkokapitálu, nebo současné globální moci? Vždyť struktura a mechanismy působení současné globální moci jsou dobře čitelné, viz:https://radimvalencik.pise.cz/10793-struktura-soucasne-globalni-moci.html

Z tohoto hlediska spolupracovat (nikoli nutně ve volbách, ale případně i to) s "národním kapitálem" vůbec není problematické. A z "leninského hlediska" (viz jeho práce "O kompromisech") by to byl dokonce nutný předpoklad spojenectví, které má šanci porazit zlo.

Skutečná levice na sobě bude muset hodně popracovat a M. Ševčík jde správným směrem. Otázkou je, zda "ta druhá levice" (progresivistická, věřící např. v takovou lumpárnu, jakou je grýndýl, místo aby měla konkrétní představu nového typu růstu založeného na dominantní roli produktivních služeb), se (za a) chce sjednocovat (nebo sloužit současné globální moci a překrývat to "kulturními" aspekty) a (za b) jestli má smysl se s ní sjednocovat (vždyť normální lidé včetně mladých jsou již jinde, což se ukázalo v našich i dederonských volbách).
Zdroj: https://radimvalencik.pise.cz/11974-vize-jakou-potrebujeme-1112.html

Vize, jakou potřebujeme/1113 Jak se rodí vize: Časopis !Argument/59

Příspěvky Ladislava Zelinky považuji za jedny z nejlepších. Především vzhledem k jeho syntetickému myšlení. Kdo je sleduje delší dobu, může si všimnout, jak v každém z nich postoupí o krok dál k pochopení toho, o co jde a co dělat.

Kdo jasně vidí svůj cíl i cestu, jak se k němu dostat, má šanci stát se vůdčím politikem. Kdo vidí jenom cíle, ale cesty moc ne, může mu dělat ideologického tajemníka. Kdo naproti tomu "umí" jen ty cesty a s cíli si nedělá starosti, může se stát "velrybářem", "kasírtaškou" nebo jak se těmhle zákulisním hráčům říká. A když někdo z toho vyjmenovaného neumí nic, stává se politologem. Někteří z nich se pokoušejí porozumět oné spleti cílů a cest – tedy obsahu své disciplíny – a někdy se jim to daří, jindy moc ne (jak už to ve vědě bývá). Ale jiní se spokojí jen s pomocnými pracemi na vědeckém poli a donekonečna třídí, škatulkují, pojmenovávají, a hlavně stále přejmenovávají zkoumané jevy (ale to se, prosím, netýká jen politologie – i ostatní vědy mají takovýchto talentů požehnaně).

Z důvodu namnožení těch škatulkovačů či pojmenovávačů už dávno nemáme v politice jen pravou a levou stranu (a také střed), nýbrž nekonečné množství pravic a levic, ba i těch středů. Pokud někdo chvíli nesleduje masmédia, rychle ztrácí orientaci. Tak, jako se nám rozhojnilo LGBT hnutí do tolika poddruhů a podskupin, i na jiných částech politického spektra se to hemží jako na rozoraném mraveništi stále partikulárnějšími kategoriemi.

Onehdy jsem narazil v souvislosti se vznikem a volebním úspěchem německého hnutí Sahry Wagenknechtové (BSW) na pojmenování "konzervativní levice". Jak vidno, těm zmíněným pojmenovávačům už nějak začaly docházet škatulky a nálepky, a tak je začínají recyklovat. Tuhle technologii znám od své babičky (provázky jsou v plechovce od kakaa s nápisem "špunty") a proto mne ani nemate, ani nepřekvapuje. Ale – aniž jsem kmenový "nominalista" – v tomto případě cítím, že onen nálepkovací a pojmenovávající chaos může hodně komplikovat jakékoli integrační procesy (mluvím sice hlavně o levici, ale platí to i šířeji).

Problém spočívá v tom, že levice se po přelomových letech 1989/1990 "ztratila v lese" a naivně se spolehla na to, že se z něj vymotá podle turistických značek, které jí tam namalovali její protivníci. No, nevymotala se dodnes. Nejprve si nechala podstrčit zástupná politická témata (dramatik by napsal "kukaččí vejce nastražená pravicí") jako práva menšin (čím menších, tím lépe), militantní ekologismus a bezbřehé přerozdělování. Jestliže v prvním kroku by to ještě nemuselo znamenat úplnou katastrofu (pokud by levice vedle svých hlavních témat přibrala ta zmíněná jako přiměřeně vedlejší), druhý krok (kvůli kterému byla tato past nalíčena) již katastrofický byl. V myšlení lidí se to (jako vždy) otočilo tak, že všechno, co souvisí s právy menšin, žab a s bezbřehým plýtváním penězi je levicové, resp. že je to sama podstata levice jako takové. [1]

[1] Rukolapně to jde ozřejmit na příkladu konfliktu Izraele s Hamásem v Gaze. Původní ochrana práv menšin (Palestinců – tj. sociálně etnické entity) se přelila do podpory Hamásu (nábožensko-politické entity) a ve finále i islámu proti judaismu. A korunu tomu nasadili pojmenovávači, kteří dovodili, že řetěz: Palestinci – Hamás – muslimové končí u levice, takže každý správný evropský levičák by se měl stát muslimem, resp. že není levicovějšího náboženství než islám. A kdo nesouhlasí s heslem "Od řeky k moři", je přinejmenším fašoun a na levici nemá co dělat.

Není se tedy co divit, že levice se stále není schopna integrovat a lidé ji stále nevolí. Jak by také mohli! Stačí se podívat kupř. na stránky evropské levice nebo německé Die Linke (která je její páteřní stranou). Pokud dostanou ve volbách nějaké hlasy, je to buď z nostalgie/setrvačnosti nebo z protestu. Ale kdo by je volil jen podle programu?

Zde téměř není co komentovat. Místo těžkopádných diskusí chodících "kolem horké kaše" prosté sdělení, že část levice (kromě té "konzervativní", "nacionalistické", téměř "fašistické" a "proruské", která ovšem kupodivu v očích voličů představuje velkou, mnohonásobnou většinu přeživší levice), ta "správná" část levice, tj. "progresivistická", "kulturní" si nechala podstrčit "kukaččí vejce nastražená pravicí" (a přestala být levicí).

Důležitější ovšem je otázka, jak je možné, že "levice se po přelomových letech 1989/1990 "ztratila v lese"? Vždy příčinou nemohlo být nějaké "ideové vyčpění" v oblasti chápání toho, o co jde a co dělat (řešení hádanky dějin, tj. "odkud kam jdeme") během jednoho roku. Ani během deseti let. Muselo to trvat mnohem a mnohem déle. Celá desetiletí. Odpověď na otázku, jak k tomu "ideovému vyčpění" levice mohlo dojít NEMŮŽEME OBEJĺT.
Zdroj: https://radimvalencik.pise.cz/11975-vize-jakou-potrebujeme-1113.html

Vize, jakou potřebujeme/1114 Jak se rodí vize: Časopis !Argument/60

Historické dělení na pravici a levici (případně střed) vedlo skrze postoje jednotlivých skupin k tzv. systémovým otázkám. Levice vycházela z toho, že dosavadní (nevyhovující) stav je nutno změnit vytvořením jiného společenského systému a dělila se podle toho, zda mělo jít o změny reformního či revolučního charakteru. Pravice byla buď se stávajícím stavem spokojena, nebo připouštěla jeho dílčí nedostatky, jež považovala z odstranitelné v rámci systému sociálními/charitativními prostředky. Levice nacházela fundamentální oporu v teoriích založených na "pracovní teorii hodnoty"; pravice spoléhala na trh a (podle svého vnitřního členění) na určitou míru jeho regulace či deregulace.

Po otřesech v letech 1989/1990 získala pravice několik výhod. Rozklad leninsko-stalinské verze socialistických modelů okamžitě vyložila jako porážku úplně všech levicových směrů a tato interpretace byla všeobecně přijata (i na levici). Při hledání odpovědi na otázku "Jak dál?" jí pak stačilo se ohlédnout zpátky a říci, že chce obnovit to, co už tu bylo. Tomu se voličsky nedá odolat – je to hra na jistotu (víme, do čeho jdeme), netrápí nás tedy žádné mučivé nejistoty ohledně budoucna a navíc – v minulosti funguje efekt "růžových brýlí". Všichni byli krásní a mladí, kráva byla větší, kytky víc voněly a deset deka salámu – to bylo salámu!

Zato na levici, tam zbyl jen pláč a skřípění zubů. Jedni nevěděli, komu se dřív, více a za co omlouvat a od čeho všeho se distancovat. Jiní zase hledali a nenacházeli nějaký model či alespoň program, jak ten svět udělat lepším. To, že v Číně, Vietnamu atd. nějaká jeden a půl miliarda lidí funguje podle jakéhosi levicového konceptu jim ušlo. A tak jsme holt skočili u těch žab, LGBT a sebevražedné charity v podobě nesmyslných sociálních transferů.

Tato témata (programové drobty ze stolu, kde hoduje pravice) skutečně nemohou být pro levici ani nosná, ani sjednocující. Začněme kupř. oním "ekologismem". Narušování přírodního prostředí přírodou samou je integrální součástí života jako takového (zničení krajiny kobylkami, sopečným výbuchem či povodní atd.) a bylo zde od samého počátku o stovky miliónů let dříve, než se vyvinul náš živočišný druh. Poškozování životního prostředí lidmi – systémové a opakované – je až dílem člověka od konce osmnáctého století přes století devatenácté a dvacáté dodnes. Ano, i dříve se člověk tu a tam "vyznamenal", když zdevastoval mediteránní krajinu pastevectvím koz a ovcí, či když kvůli budování neporazitelné Armády odlesnil Španělsko. Ale to pravé ořechové přinesl až kapitalismus se svými "volnými zdroji".

Tady je velmi důležité zdůraznit, že v důsledku leninské koncepce (jež na rozdíl od klasiků připouštěla revoluci – a tím i budování socialismu – nikoli celosvětově, nýbrž jen v některých zemích) se vesele devastovalo nejen na západě, ale i na východě. Neboť je-li veden nesmiřitelný třídní boj o život, kdo by koukal na nějaké žáby. Ekologismus je tedy reakcí na devastační působení společenského uspořádání vztahů mezi lidmi v určité, časově omezené periodě. Jiné formy uspořádání v minulosti takové účinky neměly a lze předpokládat, že ani ty budoucí je míti nebudou.

Člověk je – jakožto živý tvor – součástí přírody a přesto, že si uvnitř ní vytváří svou "antroposféru", nemá a priori potřebu vše okolo jen ničit a poškozovat. Záleží toliko na okolnostech – většinou jde o způsob, jakým si zajišťuje prostředky pro svou obživu a přežití. Dokud je odkázán na povrch této planety, jenž využívá jako konvertor různých forem energie do pro něj použitelné formy, dotud se bude s určitými problémy ve vztahu "člověk versus příroda" potýkat. Jakmile ale dokáže potřebnou energii získávat a využívat přímo bez konverze skrze potravinové či jiné energetické řetězce, daný problém odpadne. Ale i do té doby lze úpravou nastavených společenských vztahů škodlivost působení člověka na jeho životní prostředí mírnit. I nyní je člověk schopen chovat se ke svému prostředí nejen šetrně, ale i esteticky.

Pro levici to především znamená nikoli odklon od ekologie, nýbrž důsledné vyvracení onoho zmíněného převráceného vnímání – tj. že vše ekologické je vždy automaticky levicové a kdo není fanatický "zelený", je nácek a na levici nepatří.

I zde je vše průzračně srozumitelné. Ale ani zde NEMŮŽEME OBEJĺT OTÁZKU, že došlo nejen k "rozkladu leninsko-stalinské verze socialistických modelů",ale i (přinejmenším) dezorientaci a střečkování "úplně všech levicových směrů"? Co se vlastně stalo s levicí a na levici, která kdysi dostala do vínku první vědecky dostatečně podložené chápání zákonitostí vývoje dějin? Represe přemýšlející, intelektuálně poctivé levice ze strany leninsko-stalinské verze byly (jak přímo v Sovětském svazu nahrazení Děborina Mitinem, pronásledování Iljenkova, tak v Jugoslávii poziční likvidace Djilase, u nás celého spektra v době normalizace (včetně takových osobností, jako byl např, Dubský, ani Richta to neměl jednoduché), ale tím nelze vše vysvětlit. Příčina musela být nikoli personální, ale skrytá hlouběji. Kde? A musela být spojena s tím, že široká veřejnost ztratila důvěru v poctivou teorii.
Zdroj: https://radimvalencik.pise.cz/11976-vize-jakou-potrebujeme-1114.html

Vize, jakou potřebujeme/1115 Jak se rodí vize: Časopis !Argument/61

Obdobné je to i v případě bezuzdného přerozdělování, ať už formou dotací, dávek nebo jiných transferů, a to nejlépe mimo veřejnou kontrolu cestou tzv. nevládního neziskového sektoru. Levice vždy dělila své záměry na krátkodobé/taktické a dlouhodobé/strategické. Strategicky měla (ať těmi, či jinými cestami), spět k vytvoření dokonalejšího/lepšího světa/společenského systému. Takticky vždy stála na straně potřebných, ale nikdy bez rozmyslu a jakéhokoli omezení shora. V tom je studnicí poznatků a zkušeností praxe tehdejších masových komunistických stran v Itálii, Franci, Španělsku atd., které dokázaly prosazovat ono zmíněné přerozdělování tak, aby plnilo cíle taktické, ale nekolidovalo s cíli strategickými.

Úhelným kamenem, který od sebe odlišuje jednotlivé názorové proudy zabývající se "pácháním dobra" je pochopení významu takovýchto přerozdělovacích procesů z hlediska společensko-ekonomického systému. Jedna ze dvou existujících názorových skupin spatřuje mezi mírou přerozdělování a mírou zlepšování světa lineární vztah. Tedy – čím více přerozděluji, tím lepší svět tvořím. Pokud by modelový kapitalista odevzdával ve prospěch vykořisťovaných proletářů více a více nadhodnoty ve formě svého zisku, tím více a více by se celý systém blížil socialismu. V případě úplného transferu by pak onoho socialismu bylo dosaženo, starý podlý svět by (bez nutnosti revoluce, diktatury proletariátu atp.) pokojně zhynul a zavládlo by blaho na věčné časy.

Druhá skupina spatřuje těžiště jinde (pohybujeme se v modelu "výroba – rozdělení – směna – spotřeba"). Tedy nikoli v etapě "rozdělení" (ve formě přerozdělování), nýbrž v etapě předcházející – ve "výrobě". Ve výrobě v jejím filosoficko-politicko-ekonomickém smyslu. Tedy nikoli v nějakém technologickém procesu z oblasti exaktních věd (v dějích fyzikálních, chemických, biologických atd.), nýbrž ve "výrobě" coby procesu společenském, kdy lidé vstupují do vzájemných společenských vztahů při získávání prostředku pro svůj život (při reprodukci antroposféry, jejíž jsou integrální součástí). Při takovémto rozklíčování se ukazuje, že kdyby docházelo při nezměněných společenských vztazích dokonce i k úplnému transferu celého zisku, nevedlo by to k žádnému vytvoření lepšího světa, nýbrž k jeho fatální devastaci.

Ozřejmit se to dá na příkladu ze současného ekonomického modelu, kdy jsou společenské poměry nastaveny tak, aby mezi lidmi panovaly vztahy tržní a ekonomika se, jako celek, řídila podle ziskového kritéria. V době, kdy takovýto model odpovídal aktuálnímu stupni rozvoje výrobních sil, navádělo ziskové kritérium tržní ekonomiku k optimu. Když rozvoj výrobních sil postoupil dál, tržní ekonomika vedená ziskovým kritériem začala ztrácet účinnost a kormidlovala svou efektivnost stále níže pod potenciální optimum. V určitém bodu se vzájemný rozpor mezi potenciálem ekonomiky (potenciálem výrobních sil) a nastavenými společenskými vztahy v etapě "výroby" (výrobními vztahy) začal projevovat stále silnějšími poruchami ve fungování lidské společnosti, které jsou jakýmikoli transfery či charitou nezhojitelné.

Překvapivě rychlý rozpad morálně-etické infrastruktury lidské společnosti, projevující se všeobecnou relativizací a partikularizací, politickými a bezpečnostně-vojenskými krizemi a všudypřítomným chaosem přináší nepřímé důkazy o probíhajících hlubinných dějích, které jsou zatím na povrchu pozorovatelné jen zprostředkovaně, avšak již zatraceně silně. A to je – bohužel – jen skromný začátek.

Při respektování tohoto dělení pak lze levici strukturovat poměrně zřetelně – na tzv. reformistické proudy, jež spatřují těžiště v nápravách nespravedlností systému cestou dílčích úprav a transferů, a na tzv. systémové směry, které v povrchových úpravách stávajícího systému nevidí řešení a prosazují implementaci modelu, odpovídajícího dosaženému stupni rozvoje výrobních sil. Tyto dva směry by měly být schopny spolupracovat, neboť v oblasti taktiky (krátkodobých, aktuálních řešení) mezi nimi nejsou systémové rozpory. Liší se až v oblasti dlouhodobé, ve strategickém cílení. Ale to – při reálné politické praxi sestávající z periodicky se opakujících voleb, časově omezených volebních období, způsobů hlasování atd. – nemusí automaticky přinášet konflikt každodenní a ostrý, jako spíše jen sporadicky se objevující rozkoly ve vypjatých (spíše mimořádných) situacích.

Přihořívá, přihořívá (ale ještě nehoří). Dostáváme se blíž a blíž k pochopení, toho, o co jde. Ano. Přerozdělení neřeší vše, dokonce řeší velmi málo a je zneužitelné. Ale důraz na přerozdělení přece vyplynul právě z nekritického (a často diletantského) chápání Marxovy teorie nadhodnoty: Kapitalista si přivlastňuje "přebytek" (nad reprodukčními náklady) díky tomu že má (jako třída) monopol na vlastnictví výrobních prostředků. Když mu výrobní prostředky sebereme (znárodníme, zestátníme, zespolečenštíme), budeme se moci o tento přebytek šábnout a bude nám hej! – Tady jsme u kořene. Tomu více či méně podlehla i nestalinská část levice. A když se schéma politická moc→zestátnění→přerozdělení ukázalo jako nefunkční, velká část intelektuální levice diskutovala jen o tom, zda příště zestátňovat opatrněji, postupněji, demokratičtěji. Místo toho, aby hledala jiný rámec historického pochopení změn. Kdyby znala dostatečně Marxe, našla by ho. Ale ona nehledala a postupně se zcela izolovala od teorie, která tak pochopitelně ztratila důvěru i široké veřejnosti.

V tomto má L. Zelinka nepochybně pravdu: "vzájemný rozpor mezi potenciálem ekonomiky (potenciálem výrobních sil) a nastavenými společenskými vztahy v etapě "výroby" (výrobními vztahy) začal projevovat stále silnějšími poruchami ve fungování lidské společnosti, které jsou jakýmikoli transfery či charitou nezhojitelné". Ale chce to alternativu vyjádřit konkrétněji a nebýt jen jako tajemný hrad v Karpatech a říkat, že to, co se odehrává přináší "nepřímé důkazy o probíhajících hlubinných dějích, které jsou zatím na povrchu pozorovatelné jen zprostředkovaně, avšak již zatraceně silně".

Snad jen ještě jednu připomínku k této části. Rozpor není ani tak mezi "reformistickými proudy" a "systémovými směry" (zde by byla dohoda možná), ale mezi zmanipulovanou a nezmanipulovanou částí levice ze strany současné globální moci. A s těmi, kteří se ze zmanipulování náhradními problémy nevymaní (kteří se vylíhli z kukaččích vajec), spolupracovat nelze.
Zdroj: https://radimvalencik.pise.cz/11977-vize-jakou-potrebujeme-1115.html

Vize, jakou potřebujeme/1116 Jak se rodí vize: Časopis !Argument/62

Do třetice všeho dobrého i zlého nám zůstala problematika práv menšin, v níž se střídají pohledy národnostní, rasové či podle genderové orientace. Levice se sice vždy soustředila ponejvíce na "práva většiny" ("dolních deseti miliónů" – tedy na emancipaci třídní), ale vzhledem ke svému cíli (spravedlivější společnosti) nikdy nemohla opomenout i jiné (jinak znevýhodněné) skupiny. Vždy se ale jednalo o jakýsi "nutný vedlejší produkt" – spravedlivý svět nevybudujete bez toho, aby se v něm všichni cítili komfortně.

Významnou změnu do toho přinesla až frankfurtská škola, zejména v době, kdy jeden z jejích nejznámějších členů Herbert Marcuse působil na univerzitě v San Diegu. Velmi zjednodušeně řečeno, intelektuálové sdružení kolem frankfurtské školy vycházeli z předpokladu, že problémy chudoby a třídní/sociální nerovnosti jsou v soudobém systému prakticky vyřešeny. Společnost se roztříštila (namísto původní "dvoutřídní" struktury) do více partikulárních skupin, takže ani dělnická třída, ani její "motor" v podobě bídy a sociální nerovnosti, už nemohou být nositelem a pohonem vývojových změn. A přímo či nepřímo, někteří zřetelněji a jiní méně, počali obracet pozornost k jiným utlačovaným skupinám, jejichž nespokojenost by mohla tuto "pohonnou" roli zastat. A tak se podpora utlačovaných menšin změnila ze skutku milosrdenství a soucitu na systémový nástroj pro dosažení společenské změny. Levicové proudy, které si tento koncept osvojily, tak mohly čerpat z dávných kořenů levicového anarchismu, který se také (spíše než na hlubinné filosoficko-ekonomické otázky) zaměřoval na konkrétní revoluční činy. Z tohoto důvodu problematika práv menšin vplula do levicové agendy zcela hladce a zprvu zde působila i pozitivně.

Její nebezpečí se ukázalo teprve tehdy, kdy se z ochrany slabých, bezbranných a utiskovaných náhle stala bezohledná, mnohdy až fanatická či zfanatizovaná diktatura militantních menšin, terorizujících zbylou (většinovou) společnost. Vinu za současný stav si levice jen tak neodpáře, neboť nynějším uzurpátorům "správnosti" na jejich cestě vzhůru pomáhala (mnohdy se jich zastává i teď) a včas nerozpoznala, že již dávno nekráčí po cestě ke světu, kde se lidé cítí dobře. A nejhůře se levici bude vysvětlovat, že neplatí ono převrácené vidění reality, o němž jsem se zmiňoval na počátku tohoto článku. Totiž, že ne každý militantní příslušník té které menšiny, terorizující svou netolerancí a nenávistí své okolí, je předobrazem budoucího "levicového" světa. Toto stigma se bude odstraňovat ještě hůře než ztotožnění každého levičáka se sadistickým dozorcem kdesi ve stalinském gulagu, jež dnešní levici věrně doprovází na každém kroku, zvláště pak v médiích.

Jaký se vlastně z tohoto letmého exkurzu po dnešní dezorientované, rozdrobené a poplivané levici dá učinit závěr – dá-li se udělat jaký? V prvé řadě je asi zapotřebí vyčistit stůl a začít znovu některé pojmy a kategorie používat v jejich nezkarikovaném a nepokřiveném smyslu. Levice je směr, který je nespokojen se současným stavem lidské společnosti a chce jej změnit k lepšímu. Cesty k tomu spatřuje různé – od drobných mikroekonomických korektivů přes makroekonomické úpravy na širší (celostátní, nadstátní) úrovni až po systémovou změnu uspořádání vztahů mezi lidmi (změnu společenského zřízení). Klíč k těmto změnám spatřuje v ekonomice, kde se opírá zejména o tzv. "pracovní teorii hodnoty". Svou politickou orientaci staví na sociální spravedlnosti, primárním pacifismu a souladu s přírodou. Avšak musí být připravena se hájit proti všem pokusům dělat z ní fackovacího panáka – nesmí si nechat podstrkovat "kukaččí" témata, jež jí odvádějí od jejího poslání, přerůstají jí přes hlavu a hrozí ji prakticky zlikvidovat.

To není jen nějaká taktická poznámka, jíž šeptá trenér do ucha svému svěřenci. To je historická povinnost levice (nenechat se zničit/zlikvidovat), neboť je to ona (a jen ona), kdo má svou historickou úlohu právě v této konkrétní vývojové etapě. Levice má odpovědnost za to, aby stále méně a méně společensky efektivní současná ekonomická formace nestrhla – spolu se svým zánikem – do propadliště dějin i celou lidskou societu. To za ni žádné uměle vytvořené "žluťácké odbory", jež by ji mohly v pesimistickém scénáři nahradit, neudělají. Stávající společensko-ekonomická formace má v sobě nutnost stále více zničujících válek zakódovánu a není pochyb o tom, že se – nebude-li včas nahrazena jiným modelem – v poměrně krátkém časovém úseku fatálně destruuje a valnou část našeho živočišného druhu vezme s sebou. V zásadě již od dob, kdy tuto objektivní nutnost válek za kapitalismu (v důsledku jeho nerovnoměrného vývoje) poprvé popsali R. Luxemburgová a K. Liebknecht, je zřejmé, že snaha o implementaci jiného sociálně ekonomického modelu má odůvodnění nejen v touze lidí po spravedlivějším světě, nýbrž i v prosté potřebě zabránit jejich vyhubení.

Ale vraťme se zase zpět k té Sahře Wagenknechtové a jejímu BSW, označovanému za "konzervativní levici". Možná, že slyším růst pithartovskou trávu, ale snad může jít o první nesmělý pokus vrátit levici tam, kam patří. Z šaškování na ulici se stále bizarnějšími a extrémnějšími skupinkami zpět do seriózní a reálné politiky. K tomu je zapotřebí nejen se programově očistit od momentálně módních, avšak krátkodechých výstřelků, nýbrž i získat zpět voličskou podporu. A to se zatím (to "zatím" zdůrazňuji, protože jde opravdu jen o chvilkový začátek) daří – na rozdíl od žalostných výsledků tzv. moderní levice, honící se za popularitou na nepravých místech.

Pozorný čtenář se volání "Hoří!" nedočká. L. Zelinka došel hodně daleko. Mj. provedl jeden z nejsrozumitelnějších výkladů toho, jak to s tím "neomarxismem", přesněji odkazem tzv. Frankfurtské školy je. Stručně a jasně. Pozorně přečíst a pochopit.

Problém je v té Marxově "pracovní teorii hodnoty". Tu je nutné správně zařadit do historického kontextu a uvědomit si, že není ani tak důležité, kdo kolik získá, ale zda a jak to použije proti druhým lidem. Nakolik se (prostřednictvím pozičního investování, mechanismů, které jsou poznatelné a rozpoznatelné) stává část lidské populace endoparazity a endopredátory, kteří vytvořili celou architekturu současné globální moci, kteří celou lidskou pospolitost uvrhli do osudového úskalí.

Lze souhlasit s tím, že úkolem levice (společně s dalšími společenskými silami) je zabránit tomu, "aby stále méně a méně společensky efektivní současná ekonomická formace strhla – spolu se svým zánikem – do propadliště dějin i celou lidskou societu". Ale jaká je ta další, efektivnější společenská formace a jak se k ní dostat?! – To je to, na co je nutné dát odpověď. A tuto odpověďnaše verze vize dává. A buďme skromní: Jako jediná.
Zdroj: https://radimvalencik.pise.cz/11978-vize-jakou-potrebujeme-1116.html

Vize, jakou potřebujeme/1117 L. Zelinka mladší: Napodobování demokracie/1

Včera jsem v rámci série Jak se rodí vize: Časopis!Argument uveřejnil třetí a poslední část pojednání Ladislava Zelinky staršího s názvem Levice v množném čísle. Shodou okolností právě v době dokončování práce nad příspěvkem rozděleným na tři části se mně dostala do rukou knížka Ladislava Zelinky mladšího věnovaná zamyšlení nad současným stavem společnosti s názvem Napodobování demokracie.

"Kniha ukazuje poněkud odlišný obrázek naší společnosti, zejména s důrazem na fungování základních principů demokracie, vykresluje její snadnou zranitelnost, ovladatelnost i pojmovou vyprázdněnost, dále varuje před rizikem prorůstání organizovaného zločinu do funkcí státu až po ovládnutí či řízení demokratických procesů. Komentuje nedávné a aktuální události (Covidové šílenství, volby v ČR, konflikty ve světě...)."

Vydalo jako svou 47. (76.) publikaci nakladatelství Knihy ABB s.r.o. v Praze v listopadu 2024 jako dvousešit číslo 37-38 edice Národovecká knihovnička, brožovaná vazba, formát A5, počet stran: 102 (200 Kč), viz: https://www.knihyabb.cz/nakladatelstvi-abb/

Knížku lze získal i v elektronických verzích: ISBN 978-80-88653-54-7, ISBN 978-80-88653-55-4 (.pdf), ISBN 978-80-88653-56-1 (.epub), ISBN 978-80-88653-57-8 (.mobi)

Knížka je zajímavá z řady důvodů jak kontextem vzniku, tak i obsahem. Pokud si ji někdo může obstarat, uvítám jeho případné postřehy k ní. Souvisí jak s pěstováním vize, tak i experimentem 12*12 (k čemž se ještě dostanu).

Ing. Ladislav Zelinka (1984) je český publicista, spisovatel, učitel, vystudovaný politolog. V roce 2013 byl na stáži na ambasádě v Káhiře. V roce 2014 obhájil diplomovou práci na VŠE. V letech 2015-2018 byl členem Strany zelených. Od roku 2014 do 2019 pořadatel literárních soutěží. Dlouhodobě se věnující otázkám stavu a budoucnosti společnosti. Ve volném čase píše knihy pro děti. Žije v Praze.

Dostává se vám do rukou podnětná knížka z pera mladého, vysokoškolsky vzdělaného autora, která je kaleidoskopickým pohledem na svět. Pohledem, který se snaží ve vzájemných souvislostech uchopit vše významné. Významné pro náš život, významné tím, že nás to vzrušuje a někdy i pobuřuje, významné tím, že "by se s tím něco mělo dělat". Knížka otázky spíše otevírá, aniž by se je pokoušela řešit. Pokouší se tak se svým kritickým pohledem, ze kterého lze cítit i řadu zklamání, podělit s ostatními. Určitě najde řadu příznivců, které jeho pohled obohatí, kteří s ním budou souhlasit, kterým promluví z duše a které bude inspirovat. K těm se v závěru obrací s tím, aby mu poslali své připomínky a připojuje svoji mailovou adresu. Doporučuji jeho podnětu vyhovět z následující důvodů:

1. Text se dobře čte, každý a čtenář čeká odpověď na otázku, co dělat. Občas se objeví nějaký námět, jak něco zlepšit, ale ten je spíše zastíněn dominující bezvýchodností. A tak čtenář čeká, čeká, čeká a dostává se mu průběžná odpověď nejde to, nejde to, nejde to... Místo doporučení a úderného závěru se text zbytečně rozplývá v dobovém pohledu na dobové události, které jsou cenným svědectvím, ale současně se brzy ukáže, jak rychle tyto pohledy – na rozdíl od zdařilejších pasáží – zestárnou. Proto by bylo přínosné dát mladému autorovi podněty k tomu, aby s menším odstupem času vydal další svědectví, které by posunulo jeho pohled o "vyššího levelu". Například k tomu, aby od kaleidoskopického pohledu přešel k lépe strukturovanému, který se podívá trochu pod povrch událostí, pokusí se odhalit příčiny současných problémů a také najde toho, koho osloví s promyšlenou odpovědí na již zmíněnou otázku, kterou přinesla moderní doba "Co dělat?", ale také (na což se někdy zapomíná) "Kdo je schopen udělat, to, co je nutné udělat?" (pokud se máme dostat z dnešní neutěšené a riziky prošpikované situace).

Proto jsem si položil otázku, zda knížka obsahuje vše potřebné k tomu, aby se její autor mohl stát průvodcem osudovým úskalím, kterým v současné době prochází lidská pospolitost, resp. co vše je potřeba k tomu, aby byl jedním z těch, kteří tuto roli sehrají. Odpovědi na tuto otázku se budu věnovat zítra.
Zdroj: https://radimvalencik.pise.cz/11990-vize-jakou-potrebujeme-1117.html

Vize, jakou potřebujeme/1118 L. Zelinka mladší: Napodobování demokracie/2

Předevčírem jsem v rámci série Jak se rodí vize: Časopis!Argument uveřejnil třetí a poslední část pojednání Ladislava Zelinky staršího s názvem Levice v množném čísle. Shodou okolností právě v době dokončování práce nad příspěvkem rozděleným na tři části se mně dostala do rukou knížka Ladislava Zelinky mladšího věnovaná zamyšlení nad současným stavem společnosti s názvem Napodobování demokracie.

Knížku lze získal i v elektronických verzích. Je zajímavá z řady důvodů jak kontextem vzniku, tak i obsahem. Pokud si ji někdo může obstarat, uvítám jeho případné postřehy k ní. Souvisí jak s pěstováním vize, tak i experimentem 12*12 (k čemž se ještě dostanu).

2. To, co mně v knížce nejvíce vadí, je autorův despekt k lidem. Snad si ani neuvědomuje, že jsou to jeho čtenáři, když říká: "Obávám se však, že běžný volič tak hluboké duševní procesy nepodstupuje a jeho volební chování je mnohem prostší. V jeho rozhodování hrají roli obrázky, plakáty, vzhled, chytlavý slogan, nebo pocity. Sám docela dobře vím a vidím kolem sebe, že průměrný občan nesleduje politiku, nehodnotí plnění volebních slibů, nevnímá kauzy a nepamatuje si historii konkrétních osob. V den voleb se pravděpodobně rozhodne podle obrázku, který někde viděl, nebo sloganu, který si přečetl den předtím na plakátu; a také podle toho, jak je daný subjekt známý či neznámý. Čím známější, rozuměj, častěji v médiích opakovaný, tím větší šanci má. Vzhledem k tomu, že člověk, který se o politiku nezajímá, je schopen držet v mysli jen malé množství jmen a názvů, vždy těch nejvíce opakovaných a v médiích se nejvíce vyskytujících se, což jsou vždy velké vládní strany a několik nejznámějších politiků s bohatými sponzory, bude pak ve volební místnosti vybírat z nich, pravděpodobně z asi dvou či tří jemu známých subjektů. Malé strany a nové tváře a ti bez peněz budou mít smůlu." – Pokud by to tak i bylo (myslím, že se jedná o přehnané paušalizování), tak by prvořadou otázkou mělo být: Jak člověka povzbudit a probudit, jak se mu dostat pod kůži, jak ho přimět k tomu, aby začal uvažovat? Tomu pak podřídit logiku výkladu. V rámci toho dát i "kuchařku" obsahující návod, jak přejít od individuální naštvanosti k týmovému kvalifikovanému odporu a následně ideově vyzbrojenému odporu masovému. Vždyť právě tomu by knížky tohoto typu měly sloužit.

3. Jen pro ilustraci, že každý střípek kaleidoskopu si zaslouží přetavení do kamínku promyšleně složené mozaiky, uvedu jako ochutnávku následující pasáž: "Množství bankrotů je údajně nyní na historicky nejvyšších hodnotách, inflace rekordní, tržby klesají, a to během vlády "propodnikatelských" stran; které také pracují na razantním zvýšení daně z nemovitosti, což, opět paradoxně, útočí na bohaté, tj. vlastníky nemovitostí. To, že strany pětikoalice nejsou pro chudé ani průměrné obyvatele, je známé. Že ale zrazují své voliče a útočí i na bohaté, už vzbuzuje otázky: Pro koho vlastně tato vláda je?" – Docela dobře vystiženo. Ale přece jen by měl autor vycházet z obdobných analýz a vědět, že tato vláda není pro bohaté, ale jen pro nejbohatší (a to ještě ne všechny), byla dosazena současnou globální mocí a v pozici figurek jí slouží. Její strukturu je nutné znát, pokud odpor má být účinný.

Na závěr: Rozhodně stojí za to si knížku přečíst, udělat si poznámky a dát podněty autorovi, protože ten je nepochybně schopen posunout své vidění reality o kus dál a podělit se o vyzrálejší pohled okořeněný podněty se stávajícími i dalšími čtenář.

1. Bylo by skvělé, pokud by autor dále kultivoval svůj pohled na dění ve společnosti. Jak s oblibou říkám – každý máme jen neukončené celoživotní vzdělání.

2. Za důležité směry považují (nemusí být jedině, nemusí být správně vymezené, lze je upřesnit a doplnit) považuji:

- Vidění současné reality na globální i lokální úrovni jako střet (na jedné straně) současné chcípající globální moci, která selhala, degeneruje, ale ještě kolem sebe kope a bude kopat, s (na straně druhé) s velmi disparátní strukturou sil, které se vymaňují z finančního, ideového, mocenského, vydíracího atd. vlivu této globální moci.

- K tomu je nutné dobře znát strukturu a mechanismy fungování současné globální moci, návazně pak to, jakou protihru v našich podmínkách (naší země, Středounijním prostoru i v globálním kontextu) hrát.

- Jaké mechanismy vedly ke vzniku současné globální moci, jak se propojilo poziční investování s vytvářením struktur založených na vzájemném krytí porušování obecně přijatých zásad; návazně na to, jakými mechanismy lze obnovit přirozené fundování globální pospolitosti.

- V čem a proč selhal rámec pochopení perspektivních přeměn v podobě "socialistické revoluce, jejímž těžištěm je získávání politické moci a znárodnění umožňující spravedlivé přerozdělení nadhodnoty"; proč tento pohled vedl k ideovému vyprázdnění a degeneraci levice, čím tento pohled nahradit.

- Proč, v jakém smyslu a s jakými parametry jsou současné změny obdobné průmyslové revoluci, ovšem s tím, že se ekonomika (prostřednictvím dominantního sektoru produktivních služeb navrací) k člověku.

3. To vyžaduje hodně studia a systematického promýšlení reality. Zde je vhodné:

- Mít vhodný komunikační okruh, ve kterém se tříbí názory; mimořádně významné je umět pochopit odlišné názory a na poctivém vzájemném chápání toho, kdo je čím přínosný, rozvíjet vlastní pohled.

- Sledovat problematiku diskusí vztahujících se ke změnám v oblasti penzijního systému; to je sice jen dílčí aspekt reforem, ale v současné době se zde projevuje to, o co jde, nejčitelněji.

- Udělat si představu o "vyšším levelu" lidské pospolitosti, ke kterému může dospět s využitím technologií, které umožní překonaní některých časoprostorových omezení té části světa, ve které se lidská pospolitost vyvinula; to není (jen) o fantazii, ale (především) o naší zodpovědnosti vůči tomu, co bylo a co bude.

Souhrnně: Toto jsou spíše jen určité podněty, v některém z dalších pokračování se pokusím přesně vymezit, co by s každý průvodce osudovým úskalím měl osvojit. Bude to takový stručný, ucelený výklad vize z určitého pohledu.
Zdroj: https://radimvalencik.pise.cz/11991-vize-jakou-potrebujeme-1118.html

Vize, jakou potřebujeme/1119 Rozhovor RV pro PL

Z mého rozvohovuru pro Parlamentní listy 27. prosince - to, co se bezprostředně vztahuje k pěstování vize.

Vládla podlomila ekonomický růst zejména tím, že neochránila ekonomiku před nákladovou inflací danou růstem cen energetických a surovinových zdrojů. Zde se projevila jako nástroj cizí moci. Energii ze "zakázaných zdrojů" kupujeme přes cizí prostředníky, dokonce i vlastní elektrickou energii rovněž přes cizí prostředníky. To by žádná ekonomika neustála.

Servilita vůči současné globální moci a s tím související intelektuální a morální vyprázdněnost v míře, která nemá v historii naší země obdoby. Ani těžce nemocný Hácha se takto servilně nechoval. Dosazená moc v naší zemi dělá ostudu každému z nás. Celý svět nás začíná považovat za hlupáky.

Už nyní je nutné uvažovat o tom, kdo a jakou formou umožní sestavit ANO dostatečně funkční vládu. Donedávna by snad ještě připadala v úvahu vláda ANO s ODS. ODS se však nepoučila z propadu v obou nedávných volbách, její vedení se patrně izolovalo od vlastní členské základny a tato strana směřuje k úpadku. Ještě do voleb patrně napáchá hodně škod, ale také hodně ztratí. Spolupráce ANO se STAN asi nepřipadá v úvahu, a to ani formou tolerance menšinové vlády, protože "tolerance" vždy znamená i podstatný vliv. Spíš to vidím na toleranci menšinové vlády ze strany některých současných opozičních sil, ale závisí na tom, kolik která z těchto sil získá ve volbách. Jejich volbou tak mohou občané, kteří nemají plnou důvěru v ANO, podstatným způsobem ovlivnit i to, jakou konkrétní podobu bude mít budoucí vládní politika.

Osobně se angažuji v tom, aby se na destrukci penzijního systému a podlomení důvěry v něj, tedy na "Jurečkovo devastační misi", reagovalo přijetím zásadní pojistky proti rozkrádání penzijního systému, tedy společenské smlouvy v podobě ústavního zákona, který řekne, že to, co kdo vložil do penzijního systému, musí podle pojistné matematiky – po odpočtu přesně definovaného příspěvku na příjmovou solidaritu, rezervního fondu vyrovnávajícího demografické i ekonomické výkyvy a režijních nákladů – dostat zpět.

Součástí toho bude i postupná náprava zlodějiny, ke které došlo. Zde je ovšem nutné vidět, že se nová vláda bude potýkat s neblahým "dědictvím", které jí tato vláda zanechá. Skutečná reforma penzijního systému musí být provedena tak, aby působila zdrojově a pro nápravu vytvářela ekonomické podmínky. Při nápravě devastace, ke které došlo, totiž jde nejen o spravedlnost, ale náprava z hlediska spravedlnosti je i cestou k ekonomické efektivnosti, tedy ke zdrojovému působení penzijního systému.

Celé zde: https://www.parlamentnilisty.cz/arena/rozhovory/Ani-tezce-nemocny-Hacha-nebyl-tak-servilni-ke-globalni-moci-jako-dnesni-vlada-Jsme-za-hlupaky-Drsne-soudy-docenta-Valencika-766575/diskuse/predplatitelu

A ještě odpověď na otázku četnářů PL, zda nejsem příliš optimistický:

Zda zvrátíme či nezvrázíme neblahé tendence závisí teď už jen na nás (ne na Putinovi, Trumpovi, BRICS, polepšení darebáků...). Nikoho nezajímáme a tak si musíme pomoci sami. Podle mě je potřeba z EXPERIMENTU 12*12 udělat HNUTĺ12*12. Tomu se nyní věnuji na svém blogu a každý se může přidat minimálně v pozici patrona či odpůrce. A třeba najdeme i dost PRŮVODCŮ OSUDOVÝM ÚSKALĺM.
Zdroj: https://radimvalencik.pise.cz/11992-vize-jakou-potrebujeme-1119.html

Vize, jakou potřebujeme/1120 Jak se vyzbrojit teorií (mechanismů)/1

Následující série je věnována otázce, co a jak lze využít ze současného teoretického bádání pro tvorbu perspektivní, realistické a přitažlivé vize. Konkrétně teorii návrhu (designu) a uplatnění (implementace) mechanismů.

Ideová převaha, kterou se musí vyzbrojit hnutí odporu a nápravy, nemůže ignorovat to, s čím přichází současná věda o společnosti. Alespoň to nejlepší musí brát v úvahu a naučit se využívat. Z řady důvodů. Mj. i proto, že v procesu nápravy bude nutné průběžně řešit velké množství konkrétních problémů a k tomu budou důležití kvalitně připravení odborníci. Kde je vzít? Spolupráce s těmi, kteří se zabývají přípravou odborníků, má tudíž velký význam již v době odporu vůči devastaci společnosti. Podrobněji se k otázce významu, možnostem a formám spolupráce s oblastí vědy a s akademickou půdou jako jejím nositelem ještě vrátíme.

Předmětem našeho zájmu je teorie mechanismů. Protože toto stručné vyjádření může být pro někoho trochu zavádějící, uvedeme rozšířenou podobu: teorie návrhu (designu) uplatnění (implementace) mechanismů jako součásti teorie her, která je bytostně spjata s nositelem Nobelovy ceny za ekonomii (právě za položení základů a rozpracování této teorie) Leo Hurwiczem (1917-2009). Uvádíme tuto rozšířenou charakteristiku zejména vzhledem k tomu, že tato oblast teorie je v našich (českých) podmínkách poměrně málo známá, přitom patří mezi ty partie teorie her (a obecněji i částečně matematickými prostředky vyjádřitelnými teoretickými východisky), které se nejvíce vztahují ke společenskému dění a patrně má velmi významný badatelský potenciál k odpovědi na řadu důležitých otázek týkajících se současného dění. Včetně těch otázek, od kterých očekáváme praktická doporučení vztahující se k tomu, o co jde a co dělat.

Z hlediska odpovědi na otázku, čím může tato teorie přispět k pochopení doby, považuji za nejvhodnější uvedení několika velmi výstižných charakteristik této teorie prezentovaných v kontextech se současným společenským vývojem z pera Waltra Trockela (jednoho ze žáků a pokračovatelů v díle L. Hurwicze). Nejdříve Trockelův výrok vztahující se k širšímu společenskému kontextu role teorie mechanismů (tuto a další pasáže W. Trockela pro lepší orientaci odlišuji barvou):

"Když pozoruji svět, kde jsou všude války a uprchlíci, kde přibývá autokratů a enormně narůstá ideologický "-ismus" a tlak na demokratické struktury, kde narůstá znečištění, rasismus, násilí, sobectví, chamtivost a pohrdání vědou a fakty, kde se velké společnosti chovají neeticky nebo často dokonce nezákonně a vyvíjejí podvodné high-tech technologie, cítím, že jediným východiskem k humánnější společnosti může být inteligentní sociální design a účinné prosazování vhodných institucí jako nepostradatelných nástrojů pro téměř všechny aspekty organizace udržitelných kooperativních a spravedlivých struktur na naší planetě. - Právě toto přesvědčení mě vede k tomu, abych pozornost čtenářů zaměřil zejména na pozdní práce Lea Hurwicze, které se soustředily na institucionální modelování".(Trockel 2022)

Všimněme si, že oblast teorie her, kterou se zabýváme, míří svými ambicemi (alespoň z pohledu W. Trockela) k nejzávažnějším a nejožehavějším otázkám dneška. To je velmi důležitý a sympatický moment. Většina teoretických přístupů využívajících teorii her a její matematický aparát se totiž snaží pro své matematizované modely najít nějakou užitečnou aplikaci, v důsledku čehož zpravidla jen "příštipkaří". Zde se postupuje opačně: Snažíme se identifikovat nejzávažnější společenské problémy a jako oporu při jejich řešení vyvíjet vhodnou teorii. To je mnohem náročnější a vystavuje to teorii nemilosrdnému kritériu vypovídací schopnosti ve vztahu k realitě. Pro teorii mechanismů (L. Hurwicze, W. Trockela a některé další teoretiky působící v této oblasti) příznačné. Určitou ne nepodstatnou roli v tom sehrálo i to, že vznik teorie mechanismů svými kořeny sahá až do slavné diskuse Ludwig Mises a Oskar Lange ve 30. létech (do které se pak zapojili další ekonomové, včetně L. Hurwicze).

///Nejlépe zpracovaný průběh této diskuse jsem našel zde: Drago Fišer, Oldřich Kýn, MNOHALETÁ MEZINÁRODNĺ DISKUSE O SOCIALISMU A TRHU. Politická ekonomie, No. 7-8, 1967. Online at https://mpra.ub.uni-muenchen.de/26/MPRA Paper No. 26, posted 26 Sep 2006 UTC///

Další pasáž z pera W. Trockela se vztahuje k vymezení teorie mechanismů ve vztahu k Nashovu pojetí jedné z významných otázek teorie her. Právě v tomto kontextu je poměrně srozumitelné, o co v teorii mechanismů jde:

"Nashův program se zabývá zdůvodněním určitého vektoru výplat současně pomocí konceptu řešení kooperativních her a rovnováhy nějaké nekooperativní hry. Jedinými aktéry, kteří hrají roli, jsou hráči obou typů her. - V teorii mechanismu je situace zásadně odlišná. Plánovač nebo designér přemýšlí o problému, jak přimět libovolnou populaci agentů ve společnosti, aby společně realizovali sociální stav, který je vzhledem k preferencím agentů považován za společensky žádoucí. Při nedostatku informací o preferencích agentů a dostatečné donucovací moci je jeho cílem navrhnout pravidla strategické interakce, tj. formu hry, takovým způsobem, aby jakákoli možná populace agentů přijetím rovnovážného chování hry, které je indukováno formou hry spolu s funkcemi užitku agentů na sociálních stavech, realizovala stav, který je pro danou společnost žádoucí."(Trockel 2001)

1. Pod "rovnováhou" se zde má na mysli Nashova rovnováha, tj. stav, kdy se nikomu jednostranně nevyplatí změnit strategii (svou volbu, své chování), pokud všichni ostatní svoji původní strategii zachovají. Jedná se o jeden ze základních pojmů teorie her.

2. To, co říká W. Trockel, lze pro ty, kteří se profesně nezabývají touto oblastí teorie, srozumitelněji formulovat takto:

- Máme teoretika, který se zabývá zlepšením sociálního stavu v určité oblasti.

- Ten má za určitých podmínek možnost získat i dostatečnou oporu k praktické realizaci svých doporučení.

- Výsledkem jeho návrhu není rozdělení výplat v té či oné situaci (tj. "vektor výplat"), ale "pravidla strategické interakce", tj. pravidla, podle kterých by se ti, kteří se v daném systému nacházejí, měli chovat.

- Rozdělení výplat (vektor výplat) je výsledkem chování dodržujícího navržená pravidla.

- Navržené řešení (v podobě pravidel strategické interakce) musí respektovat preference všech, kteří se v daném systému nacházejí (tj. hráčů, pokud se na danou problematiku díváme prizmatem teorie her), a to, že konkrétní rozhodnutí, které budou tito hráči přijímat, bude v souladu s Nashovou rovnováhou (tj. stavy, v nichž se nikomu jednostranně nevyplatí změnit své rozhodnutí).

- "Stav, který je pro danou společnost žádoucí" je Nashova rovnováha odpovídající preferencím hráčů.

4. Stručně řečeno: Teorie mechanismů jde dál než výchozí teorie her v tom smyslu, že teorie her se (původně) zabývá rozdělením výplat, teorie mechanismů se (návazně) zabývá návrhem (designem) a problematikou prosazení (implementace) mechanismů, které vedou k tomu, co bychom mohli (z intuitivního hlediska) nazvat obecně žádoucím a přijatelným rozdělením výplat (žádoucím společenským stavem).
Zdroj: https://radimvalencik.pise.cz/11993-vize-jakou-potrebujeme-1120.html

Vize, jakou potřebujeme/1121 Jak se vyzbrojit teorií (mechanismů)/2

Spoustu z nich znám velmi dobře. Značná část z nich považuje za vrchol moudrosti "teorii nadhodnoty" a domnívá se, že "znárodnění" vyřeší vše, nepotřebujeme teorii a nemusíme nejen nic vymýšlet, ale ani přemýšlet. Nějak přehlížejí to, že v žádné zemi se nenašly fungující mechanismy toho, jak dosáhnout "společensky žádoucího stavu" rozdělení nadhodnoty. Tj. jak řešit typickou otázku (jednu z mnoha), kterou se v návaznosti na slavnou diskusi Mises-Lange ve 30. létech zabývá teorie mechanismů.

Mj. v tomto kontextu lze uvést příklad rozdílu mezi pohledem teorie her hledající "vektorové řešení" (rozdělení výplat mezi hráče) a rozšířením teorie ve směru návrhu a uplatnění mechanismů. Představme si, že máme ekonomiku, kde kapitál patří buď státu, nebo firmě (na vlastnictví se podílejí manažeři i zaměstnanci). Jak si mohou rozdělit "nadhodnotu"? Je několik možností:

2. Vedení managementu bude vyjednávat s vedeném odborů o rozdělení výplat (řešení hledáme jako vektor výplat buď prostřednictvím kooperativní hry, nebo nekooperativní strategické hry). (Zde jsou k dispozici velmi dobré výsledky, např. v práci Thomson, W 2010, Bargaining and the Theory of Cooperative Games: John Nash and Beyond, Edward Elgar, Cheltenham, UK.)

3. Stát pro danou oblast navrhne a bude se snažit uplatnit vhodné mechanismy. Zde okamžitě vyvstávají dva problémy, které se při "vektorovém řešení" (hledání rozdělení výplat) nevyskytují:

Tím se teorie výrazně přibližuje realitě a nastoluje nový okruh problémů. Právě tomu se dále budeme věnovat. Vždy např. vedení managementu může "koupit" vedení odborů a dohodnout rozdělení v neprospěch zaměstnanců. Dokáže "arbitr" (stát) zadat a uhlídat "neporušitelná pravidla"?

A ještě něco: Spoustě přehmatů a omylů v období, které se nazývalo "budování socialismus" se bylo možné s využitím teorie designu a implementace mechanismu vyhnout. Na druhé straně žádnou teorii nelze izolovat od zájmového a tím i ideologického kontextu. Ten se promítá i do teorie mechanismů. Ale k tomu se teprve dostaneme.

"...návrh mechanismů, kde zájem o kompatibilitu pobídek vede k otázce, zda lze určitý (žádoucí) výsledek navodit jako rovnováhu určité herní formy. Hledá se vlastnost stability, která je rovnováze vlastní. Tato vlastnost se neztrácí, pokud existují jiné rovnováhy, i když nevyvolávají žádoucí výsledky. V tomto kontextu se zdá přijatelné omezit se na přímé hry a pravdivou implementaci. Druhou částí je teorie implementace. Zde se používají nepřímé formy her, ale předmětem zájmu jsou všechny rovnováhy. Mechanismus je v tomto rámci považován za přijatelný pouze tehdy, pokud všechny rovnováhy vyvolávají žádoucí výsledky." (Trockel 2001).

Tato pasáž je vně kontextu obtížně srozumitelná, protože vyjadřuje myšlenku v procesu zrodu. Pokud se zde hovoří o rovnováhách, mají se na mysli Nashovy rovnováhy (případ, kdy se nevyplatí jednostranně změnit přijatou strategii). Jak ukázal již K. Nash, existují hry, kde je více rovnovách tohoto typu, což může komplikovat nalezení jednoznačného řešení. V této části W. Trockel upozorňuje na to, že při řešení některých úloh to nemusí být významné, ale při řešení jiných to významné je. O něco později již píše práci, kde v návaznosti na Hurwiczovu myšlenku přednesenou v rámci nobelovské přednášky nazvané příznačně "Ale kdo bude hlídat strážce?" rozvíjí téma "všech Nashových rovnováh": "Zabývá se (Hurwicz) problémem skutečné implementace a klade si otázku: "Jsou Nashovy rovnováhy sebevynucující?" Hurwicz pak naznačuje skutečnost, že v Nashových rovnováhách mohou existovat pro hráče výhodné jednostranné odchylky k fyzicky proveditelným, ale nelegálním strategiím. Tento poznatek ho vede nejprve k otázce, jak prosazovat legální strategie, a poté k rozlišení mezi danou "legální hrou" a větší "skutečnou hrou", do níž je legální hra zasazena. Hurwicz zavádí dva pojmy "úspěšného prosazování" (successful enforcement)": "Říci, že pravidla legální hry jsou úspěšně prosazována, znamená, že výsledky skutečné hry zajišťují, že nelegální strategie jsou méně atraktivní než legální strategie. Silná formulace úspěšného prosazování může vyžadovat, aby pro každého hráče byla ke každé nelegální strategii dominantní nějaká legální strategie. Slabá dominance by vyžadovala pouze to, aby si hráč nepohoršil, když zůstane v souladu se zákonem. To však může být příliš silný požadavek: pokud všichni ostatní jednají nezákonně, nemusí být pro hráče výhodné zůstat v souladu se zákonem. Zdá se proto rozumnější přijmout poněkud slabší koncept úspěšného prosazování pravidel daného mechanismu."(Trockel 2022)

1. Je nutné rozlišit mezi hrou, jak byla nějakou autoritou navržena, jak byla stanovena její pravidla, tj. "legální hrou" a "skutečnou hrou", tj. tím, co se odehrává skutečně v realitě, kde na "legální hru" působí její kontext. Každý reálná hra se hraje v nějakém skutečném prostředí, v reálném kontextu.

2. Pravidla hry, tak, jak jsou nějakou autoritou (tu můžeme pojmenovat různě, v názvu své nobelovské řeči, jak jsme viděli, používá L. Hurwicz pojem "strážce") zadána lze v širší, tj. reálné hře porušit či neporušit. V užší hře jsou to nepřípustné strategie, v širší přípustné. Legální hra se úspěšně prosadí (což je z hlediska nastíněné problematiky klíčový pojem), když není pro hráče výhodné porušovat pravidla. Mj. podobně je definována i "evolučně stabilní strategie", v případě lidských pospolitostí se touto problematikou zabývala E. Ostromová, která právě z Bielefeldu (kde působí W. Trockel) přinesla řadu cenných poznatků.

3. Za zmínku stojí tato formulace: "pokud všichni ostatní jednají nezákonně, nemusí být pro hráče výhodné zůstat v souladu se zákonem". Čtenář si nepochybně vzpomene na jednu z nejpikantnějších scén ve filmu Hoří má panenko!, kde je rozkradena tombola, což je komentováno slovy jednoho ze zúčastněných: "Kdo kradl, je na tom, jako by vyhrál, kdo nekradl je na tom, jako by prohrál."

4. Vždy záleží jak na autoritě vynucující pravidla ("strážci"), tak na kontextu hry. Ten se může změnit. Žádná se "úspěšně neprosazuje" na věky věků, protože vždy může dojít ke změně podmínek, v nichž se "legální hra" odehrává. Nicméně vidíme, jak prizma teorie her napomáhá lepšímu vidění reálných problémů.
Zdroj: https://radimvalencik.pise.cz/11994-vize-jakou-potrebujeme-1121.html

Vize, jakou potřebujeme/1122 Jak se vyzbrojit teorií (mechanismů)/3

Vraťme se ještě jednou k Hurwiczovu pojmu ""úspěšného prosazování" (successful enforcement) legálních her". Jedná se o jeden z klíčových pojmů. Mechanismy, které zajistí žádoucí sociální stavy, musí tomuto požadavku vyhovovat, konkrétně:

"Říci, že pravidla legální hry jsou úspěšně prosazována, znamená, že výsledky skutečné hry zajišťují, že nelegální strategie jsou méně atraktivní než legální strategie. Silná formulace úspěšného prosazování může vyžadovat, aby pro každého hráče byla ke každé nelegální strategii dominantní nějaká legální strategie. Slabá dominance by vyžadovala pouze to, aby si hráč nepohoršil, když zůstane v souladu se zákonem. To však může být příliš silný požadavek: pokud všichni ostatní jednají nezákonně, nemusí být pro hráče výhodné zůstat v souladu se zákonem. Zdá se proto rozumnější přijmout poněkud slabší koncept úspěšného prosazování pravidel daného mechanismu."(citováno podle Trockel 2022)

To odpovídá zdravému rozumu, který nás tentokrát neklame. Pokud někdo navrhne a do praktického života zavede mechanismy, které umožňují některým podvádět a získávat tak výhodu jedněch oproti druhým, nic dobrého z toho asi nevzejde. Takové mechanismy nebudou splňovat ani další ze zásadních podmínek dobře navržených mechanismů, totiž to, aby slaďovaly motivace hráčů (resp. aby docházelo ke konvergenci stimulů).

Tím se ovšem pootevírá další podstatný rozdíl mezi řešením kooperativních či nekooperativních her, která má podobu vektoru (rozdělení) výplat a mezi teorií návrhu a uplatnění mechanismů: Návrhem rozdělení výplat role teorie kooperativních či nekooperativních her končí; výrazně jinak je tomu v případě výstupů teorie návrhu a uplatnění mechanismů, zde teorie nemůže ignorovat, co se bude odehrávat po dosažení "žádoucích sociálních stavů", resp. zda to skutečně budou "žádoucí sociální stavy".

Tuto zásadní odlišnost si L. Hurwicz velmi dobře uvědomoval a částečně si to uvědomují i jeho pokračovatelé. Teorie je zde v trochu jiné pozici, protože musí odhadovat a v případě reálného uplatnění i zkoumat, co se bude dít v praxi. K tomu musí být i metodologicky vybavena:

1. Při navrhování mechanismů musí pracovat minimálně s myšlenkovými experimenty převedenými do podoby matematických modelů.

2. Využívat empirickou analýzu reálného fungování mechanismů obdobného typu (co nejvíce blízkým těm, které jsou navrhovány) v praxi.

3. V případě, že dochází k využití výsledků teorie (navržených mechanismů) v praxi, zaměřit pozornost na to, zda v procesu uplatnění nedošlo k nevědomému či záměrnému deformování toho, co teorie navrhovala.

4. Následně pak vyhodnotit to, jak mechanismy reálně fungují, včetně toho, zda postupně nedochází ke změnám podmínek.

Role teorie je tedy v tomto případě mnohem komplexnější a podstatným způsobem se odlišuje od neoklasického pohledu, který končí dosažením užitků jednotlivých aktérů. K tomu následující poznámka v podobě textu, který jsme uveřejnili již dříve:

Výše uvedené budeme ilustrovat na následujícím příkladu: Vraťme se z hlediska problematiky "úspěšného prosazování" k otázce vztahu "legální hry G" a "skutečné hry H". Není nic objevného, když řekneme, že zatímco legální hru G jsme schopni poměrně přesně popsat, při popisu skutečné hry pracujeme vždy s modelem, který se od reality více či méně odlišuje. Pokud se nám podařilo dosáhnout úspěšného prosazení legální hry G ve skutečné hře H v určité situaci (tj. žádný hráč si ve smyslu Nashovy rovnováhy nemůže polepšit, pokud jednostranně změní svou strategii tím, že začne porušovat pravidla legální hry G), nemusí tato situace trvat věčně. Přesněji – ve většině případů se dříve či později ukáže, že model skutečné hry, který jsme nazvali H, nepočítá se všemi možnostmi porušení pravidel v legální hře G, tj. že existují nelegální strategie (které jsme dříve neznali), které v rozšířeném modelu skutečné hry H (v rozšíření toho modelu, se kterým jsme doposud pracovali) umožňují, aby si některý z hráčů či někteří hráči zvýšili svoji výplatu v původní legální hře G volbou (nově objevené) strategie porušující pravidla.

Proto je vhodné označit výchozí legální hru a výchozí model skutečné hry jako G₀ a H₀ (obojí mohou být matematicky definované modely, případně tyto modely mohou být doplněny dalšími prostředky, které je popisují).

Jakmile narazíme na případy, kdy porušení pravidel způsobem, který se doposud nevyskytoval (například tajné použití počítačových programů během šachové partie na toaletě) a se kterým původní legální hra G₀nepočítala (v případě G₀ nemáme na mysli pravidla hry šachy, ale turnajová pravidla této hry), musíme provést úpravy ve stanovení pravidel legální hry.

Schematicky: Pokud narazíme na případ H₀→H₁ (narazili jsme na nelegální strategie, které jsme doposud neuvažovali, musíme vytvořit rozšířenou představu skutečné hry, většinou ve formě modelu doplněného dalšími prostředky popisu) a návazně upravit pravidla legální hry, tj. G₀→G₁ (přejít od výchozího modelu k rozšířenému). K tomu:

- Zatímco obvykle platí H₀⸦H₁ (nový popis skutečné hry je rozšířením předcházející), pro model legální hry to neplatí.

- Konkrétní příklad: Buď zavedeme pravidlo zakazující, prokazující a sankcionující používání zakázané strategie (zakážeme používání počítačových programů během turnaje, zavedeme účinnou kontrolu a sankce, aby se podvádět nevyplatilo, pak platí G₀⸦G₁), nebo naopak osvobodíme hru od určitých pravidel či omezení (zavedeme freestylové turnaje, pak neplatí G₀⸦G₁). Úspěšné prosazení ve smyslu Nashovy rovnováhy ve vztahu legální a skutečné hry může být výsledkem obou cest. (To známe z moha příkladů z praxe, kdy se to, co lze nazvat "legalizací" v praxi osvědčilo, nemusí tomu tak být vždy).

Vize, jakou potřebujeme/1123 Jak se vyzbrojit teorií (mechanismů)/4

V této části jen připomeneme to, co jsme uvedli již dříve (odlišíme barvou, aby bylo zřejmé, co je nový text). Následně doplníme stručnými poznámkami, které rozvedeme v další části:

To, o co jde v případě vyjednávání dvou hráčů při rozdělení efektu, který vzniká společnou akcí, lze velmi dobře znázornit dvousložkovým modelem, se kterým přišel K. Binmore (1994; "Game Theory and the Social Contract". Vol. 2, Just Playing. MIT Press. s. 75, obrázek 14). Ukazuje souvislost mezi Edgeworthovým krabicovým grafem vyjadřujícím rovnováhu dvou spotřebitelů ve směně a Nashovým (S, d) vyjednávacím problémem pro případ dvou hráčů. Nenajdeme v něm sice nic nového, oproti tomu, co je obecně známo, ale za povšimnutí stojí, že vyjádření v mezních veličinách (Edgeworthův krabicový graf) umožňuje lépe vidět, kde jsou body paretovského optima v mikroekonomickém smyslu, zatímco grafické vyjádření v celkových veličinách (Nashův vyjednávací problém) nastoluje otázku, který z bodů vyhovující předpokladům dosažitelnosti, individuální racionality a kolektivní racionality nejvíce odpovídá i takovému rozdělní výnosů ze společné akce (takovým výplatám hráčů), které lze považovat za nejvhodnější.

- Body v protilehlých koncích obdélníka (vlevo dole a vpravo nahoře) jsou proti sobě obrácené počátky souřadnic odpovídajících množství statků, které získá jeden a druhý spotřebitel, v herní terminologii hráč (Binmore je pojmenovává "Adam" a "Eva", jejich výplaty jsou v celkových veličinách označeny jako x_A,x_B).

- Každý bod uvnitř obdélníka jedno-jednoznačně koresponduje s rozdělením statků mezi hráče.

- V obdélníku jsou zakresleny křivky lhostejnosti jednoho a druhého hráče, tj. body v nichž má každý hráč z různých kombinací dvou statků stejný užitek.

- Z grafu vyplývá (a je to vidět na první pohled), že pouze v bodech dotyku křivek lhostejnosti je splněn požadavek kolektivní racionality, tj. to, že si žádný z hráčů nemůže polepšit, aniž by si druhý hráč nepohoršil.

- V průsečíku křivek lhostejnosti je výchozí bod vyjednávání (bod nedohody, na Binmorově obrázku vlevo označen jako "e" vpravo jako "ξ").

- V pravé části obrázku je totéž znázorněné jako Nashův (S, d) vyjednávací problém.

- Křivkami, které jsou oboustranně zakončené šipkami, je vyjádřena souvislost mezi levou a pravou částí obrázku.

Za zmínku stojí, že K. Binmore právě v souvislosti s prezentací tohoto obrázku upozorňuje: "Jak bylo vysvětleno v kapitole 1.2.3, individuální racionalita je požadavek, aby žádný hráč nedostal méně, než je jeho úroveň zabezpečení." (Binmore 1994, s 91). Otázkou je, jak interpretovat výraz "úroveň jeho zabezpečení". Zapamatujme si tento moment.

Y_x1, Y_y1_, konkrétní množství investičních prostředků (současného příjmu), kterými (kterým) hráči disponují

Y_x´= x, Y_y´= yje budoucí příjem jednoho a druhého hráče (což jsou současně výnosy z investičních příležitostí, kterými hráči disponují)

MY_x´= MY_x´(Y), MY_y´²= MY_y´²(Y) jsou funkce mezního výnosu z investičních příležitostí, kterými hráči disponují, a současně i křivky nabídky a poptávky investičních prostředků a investičních příležitostí

- Levá strana obrázku je mikroekonomický model finančního trhu v mezních veličinách z hlediska nabídky a poptávky investičních příležitostí a investičních prostředků (tvořených současným příjmem), šedou plochou je zvýrazněna oblast paretovských zlepšení daných tím, že investiční prostředky jednoho hráče jsou využívány k realizaci výnosnějších investičních příležitostí druhého hráče.

- Pravá strana je totéž vyjádřené v celkových veličinách (x, y). Tečkovaná linie ukazuje množinu bodů maximálního součtu výplat, oblast paretovských zlepšení je rovněž zvýrazněna šedou plochou.

- Tučně zvýrazněné úsečka s šipkami na koncích ukazuje množinu všech bodů, které odpovídají požadavku dosažitelnosti, individuální racionality a kolektivní racionality. Obrázek nastoluje otázku, který z těchto bodů je při řešení konkrétních úloha (s uvážením možnosti dalších doplňujících podmínek) nejvhodnějším, tj. který lze považovat za řešení?

Na toto pokračování se budeme v dalších pokračování několikrát odvolávat v různých kontextech. To, proč je dříve uveřejněná část tak důležitá, vyplývá z následujících otázek:

1. Jedná se o dva různých grafy, které spolu nesouvisejí, nebo o dvojici grafů, které se vzájemně doplňují a prizmatem jejichž polarity musíme vidět většinu reálných situací, abychom pochopili, o co jde a co dělat?

2. Může teorie návrhu a uplatnění mechanismů naplnit to, co (jak jsme uvedli v první části série a nyní připomínáme pod čarou^*) od ní požaduje W. Trockel (2022), bez toho, aby pracovala s polaritou obou grafů?

Podrobněji rozvedeme v dalším pokračování, které bude dostatečně srozumitelné, aby bylo zřejmé, o co jde.

* "...jediným východiskem k humánnější společnosti může být inteligentní sociální design a účinné prosazování vhodných institucí jako nepostradatelných nástrojů pro téměř všechny aspekty organizace udržitelných kooperativních a spravedlivých struktur na naší planetě" (Trockel 2022).
Zdroj: https://radimvalencik.pise.cz/11999-vize-jakou-potrebujeme-1123.html

Vize, jakou potřebujeme/1124 Jak se vyzbrojit teorií (mechanismů)/5

V této části se pokusím zdůvodnit, proč ne někdy v budoucnu, ale nyní (včera bylo pozdě) je nutné do rozpracování teorie mechanismů zahrnout podvojný model finančního trhu s podobnou metodologickou funkcí, jakou má pro teorii mechanismů podvojný model směny statků (oba modely viz včerejší díl https://radimvalencik.pise.cz/11789-vize-jakou-potrebujeme-996.html a rovněž zde):

1. Oba modely, nejenže mají přes řadu odlišností mnoho společného, ale přecházející jeden v druhý.

2. Model směny pracuje s užitkovými funkcemi a zákonem klesajícího mezního užitku; model finančního trhu pracuje s funkcemi výnosu z investičních příležitostí a zákonem klesajícího výnosu z těchto investičních příležitostí.

3. Model směny za finální efekt považuje užitek spotřebitele; model finančního trhu považuje za konečný efekt přírůstek budoucího příjmu, který se stává zdrojem financování v dalším cyklu.

4. Model směny neuvažuje ani výnosové efekty ze spotřeby, ani možnost investování jednoho hráče do zvýšení výnosových efektů druhého hráče (o který by se oba hráči mohli podělit), model finančního trhu uvažuje obojí a posouvá nalezení optima na vyšší úroveň (kdy z toho, co se nazývá spotřebou hráče může mít příjmový efekt i druhý hráč, dokonce – jak uvidíme – pozitivní i negativní).

5. Teorie návrhu a implementace se neobejde bez toho, aby místo omezeného (jednocyklového) modelu pracovala s vícecyklovým (reprodukčním) modelem, ve kterém se příjmy hráčů ve výchozím cyklu stávají významným parametrem hry v navazujícím cyklu.

6. Empiricky (i běžným pozorováním) lze doložit, že role příjmových efektů ze spotřeby roste (coby historická vývojová tendence) a že do oblasti spotřeby, ve které spotřební příležitosti jsou současně investičními příležitostmi, vstupují úvěrové vztahy (vztah věřitele a dlužníka).

7. Z hlediska historického vývoje jde o změnu, která vyústi v prosazení sektoru produktivních služeb (služeb zaměřených na nabývání, uchování a uplatnění lidského kapitálu, mj. i vzdělání, resp. zejména vzdělání, ale i péče o zdraví, výchovu, sociální práci) jako dominantního sektoru ekonomiky.

8. Úkolem teorie je ukázat cestu k tomu, jak dosáhnout toho, aby poskytovatelé produktivních služeb byli financování z ekonomických výnosů svých aktivit (nezávisle na rozhodování vnější autority), k čemuž má nejblíže právě teorie designu a implementace mechanismů rozvinutá příslušným směrem.

9. Složitost tohoto úkolu spočívá v tom, že investiční prostředky lze investovat i do investičních příležitostí, které umožňují zvyšovat výnosy jednoho hráče na úkor druhého hráče (a to několika způsoby), což nazýváme investováním do pozice, resp. pozičním investováním.

10. Poziční investování ovládlo většinu her a mechanismů spojených s příslušnými hrami, do kterých vstupuje role (institucionálně) nadřazené autority, a přerostlo v systém, který brání změnám, pro které již nazrál (přezrál) čas, což význam teorie zaměřené na pozitivní změny mnohonásobně zvyšuje a činí ji nepostradatelnou.

11. V těchto podmínkách se rodí ekonomie produktivní spotřeby, ve které ekonomické procesy nekončí dosažením užitku, ale rozvojem produktivních sil ekonomických agentů (člověka, hráče, spotřebitele apod. dle úhlu pohledu) a jejich následným uplatněním v ekonomickém růstu (nové kvality).

12. Ekonomie produktivní spotřeby je přesahem stávající (neoklasické) ekonomie v několika vzájemně se propojujících směrech, je doložitelným a významným přesahem (ve smyslu zobecnění a využitelné interpretace zobecnění základních předpokladů překonaného teoretického systému).

Výše uvedené lze chápat jednak jako konstatování vztahující se k současnosti, jednak jako akční program dalšího bádání, přičemž:

- Nelze nevidět zájmový (a tudíž i ideologický) kontext výše uvedeného, protože ti, kteří mají výhody ze současného stavu, se jich ne vždy budou ochotni vzdát.

- Ideologický odpor bude nutné překonávat poctivým rozvíjením teorie, přičemž se bude nutné vyrovnávat i s určitými deformacemi teorie, které jsou důsledkem tendencí k její poplatnosti vůči rozložením sil ve společnosti (tak jako tomu bylo vždy v historii).

- Hlavním vyústěním teoretického bádání je návrh komplexních reforem zvyšujících roli produktivních služeb na základě mechanismů umožňujících jejich "samonosné" financování (což znamená i vymanění se z role vnější autority, která dnes pozitivním změnám brání).

- Rozhodující střet se (patrně v několika vlnách a v různých částech světa) bude odehrávat v oblasti přístupů k financování systému vzdělání, zejména jeho vrcholných (koncových) forem (jeden takový střet již proběhl na přelomu milénia).

- Nejnázorněji je v současné době tento střet vidět v oblasti sporů o tom, jak financovat starobní penze, resp. ve snaze zabránit tomu, aby byly implementovány již teorií vypracované mechanismy, které motivují všechny účastníky průběžného systému k tomu, aby klienti tohoto systému měli zájem a měli i možnost dle svých individuálních možností i podmínek, v nichž se nacházejí, prodloužit období svého produktivního (včetně výdělečného) uplatnění.

Výše řečené lze zpochybňovat, odmítat, ba co hůř – ignorovat, ale lidská pospolitost se nejen v globálním, ale ani v lokálním měřítku nepohne vpřed, pokud se s využitím teorie nevydá výše naznačenou cestou (pochopitelně s určitými vylepšením a zpřesňujícími korekcemi, které budou výsledkem náročné dřiny založené na pochopení toho, o co jde).
Zdroj: https://radimvalencik.pise.cz/12000-vize-jakou-potrebujeme-1124.html

Vize, jakou potřebujeme/1125 Jak se vyzbrojit teorií (mechanismů)/6

V této části v návaznosti na včerejší příspěvek, který se věnoval problematice programového typu - jak do rozpracování teorie mechanismů zahrnout podvojný model finančního trhu s podobnou metodologickou funkcí, jakou má (nyní) pro teorii mechanismů podvojný model směny statků – uvedu některé aktuální úkoly, které ze včerejšího článku vyplývají. Jejich společným jmenovatelem je konkretizace myšlenky, že současná změna je srovnatelná s průmyslovou revolucí: Nové se musí prosazovat zdola, na základě vyšší efektivnosti, sílit, získávat převažují ekonomickou moc a postupně si vytvářet i odpovídající politickou, právní, ideovou a kulturní nadstavbu.

Nelze to ovšem chápat tak, že nejdříve dojde k ekonomickému vítězství nového a pak bude "koupena" politická moc. Střety v oblasti ideové (ideologické), politické (ale třeba i právní či silové) nadstavby probíhají již nyní, kdy mají podobu "pouze" potlačení toho, z čeho by se mohlo rodit nové, a následně i (s o něco větší intenzitou) toho, co se chce bránit retardační moci, která se tímto obnažuje. Zviditelňování a degenerace současné globální moci jako "ochránkyně starých pořádků" umožní posilování nového i přes obrovskou převahu koncentrované síly retardace. Mj. vidíme to na vlastní oči i v těchto dnech, např. v podání Vidláka v jeho vynikajícím příspěvku Politická symbolika závěru roku... 29.12.2024, viz:

1. Zaměření pozornosti na tvůrčí komplementární týmy – jejich rozmnožování, vytváření horizontálních vazeb zvyšujících ekonomické efekty, které přinášejí, jejich propojování s teorií (akademickou půdou, resp. těmi tvůrčími komplementárními týmy působícími na akademické půdě, které mají obdobné parametry).

2. Iniciování místních ekonomických aktivit, které mohou najít oporu i v rámci výše uvedeného typu horizontálních vazeb.

3. Pokrytí celé problematiky komplexních reforem, které umožní posouvat těžiště ekonomiky do oblasti produktivních služeb, konkrétními návrhy mechanismů:

- Odolných vůči pozičnímu investování a strukturám založeným na vzájemném krytí porušování obecně přijatých zásad (bez toho příslušné mechanismy v praxi nebudou fungovat).

- Vytvářející podmínky pro své "úspěšné prosazování", resp. "sebeprosazování" svou ekonomickou převahou v lokálních podmínkách synergicky zvyšovanou horizontální kooperací využívající efekt komplementarity.

4. Výše uvedené téma bude možné prezentovat jako srozumitelné, nosné, přitažlivé s jasně formulovanými odbornými kritérii ocenění toho, co je posun v oblasti rozpracování teorie, jaké má přínosy jednak pro další rozvoj teorie, jednak pro společensky přínosné aplikace. Bez "silného" teoretického zastřešení může být celá řada praktických pokusů dosti zranitelná (kopáním současné chcípající globální moci v lokálních podmínkách).

5. Prostřednictvím teorie mechanismů musí být "jasně a zřetelně" objasněn rozdíl mezi mechanismy, které posilují roli pozičního investování a vytvářejí živnou půdu pro působení struktur založených na vzájemném krytí porušování obecně přijatých zásad, současně snižují efektivnost systému (tedy "špatně navržených mechanismů") a ("dobře navržených") mechanismů, které zvyšují efektivnost systému, vytlačují poziční investování a omezují působení struktur založených na vzájemném krytí porušování obecně přijatých zásad.

6. V čem spočívá síla vědy? V tom, že umožňuje rozlišit z hlediska jejího historického vývoje, co je nové a přínosné, co je pravdivé, od toho, co je zavádějící, co je slepou uličkou, co je účelově deformováno, co je záměrně potlačováno.

7. Mj. jednou ze zajímavých otázek je, proč se velmi ambiciózní a perspektivní teorie designu a implementace mechanismů dostatečně a na teoretické bázi (s využitím jejích vlastních metod, včetně matematizovaných modelů) dostatečně nezabývala a nezabývá analýzou již existujících či navrhovaných mechanismů v rámci současných tzv. "reforem". Tomu, zda splňují základní předpoklady, s nimiž teorie mechanismů přichází.

8. Rovněž tak stojí za zaznamenání, že stávající teorie designu a implementace mechanismů přehlédla či nezaregistrovala skutečnost, že "vnější autorita", která měla chránit systém, ve kterém fungují dobře navržené mechanismy, dorostla až na globální úroveň a začala působit přímo proti dodržování pravidel. Jakmile začne "arbitr" či "nezávislá autorita" používat dvojí metr, vítězí v systému nelegální hry.

- Prostřednictvím bodů 7 a 8 odpovídáme na otázku, proč ne někdy v budoucnu, ale nyní (včera bylo pozdě) je nutné do rozpracování teorie mechanismů zahrnout podvojný model finančního trhu s podobnou metodologickou funkcí, jakou má pro teorii mechanismů podvojný model směny statků. Doplnění základů teorie mechanismů tímto způsobem otevírá cestu k řešení problematiky, na kterou body 7. a 8. upozorňují.

- Trpělivá a systematická práce v oblasti teorie mechanismů na výše uvedeném rozšířeném základě ukáže, kde stojí v cestě rozvoje teorie v dané oblasti (včetně teoretické reflexe problematiky implementace teorie) jen metodologické zádrhele a kde i zádrhele ideologické.
Zdroj: https://radimvalencik.pise.cz/12006-vize-jakou-potrebujeme-1125.html

Vize, jakou potřebujeme/1126 Jak se vyzbrojit teorií (mechanismů)/7

V této části připomenu problém, který jako zásadní zformuloval L. Hurwicz ve své nobelovské řeči a který stále čeká na řešení. Nejdříve uvedu dvě reprezentativní vyjádření k tomu, jak by jej bylo možné řešit:

První je z pera W. Trockela: "V oddíle Zpět k Juvenalovi dochází Hurwicz (1998) k závěru, že "buď neexistuje způsob, jak hlídat strážce", nebo je k hlídání těchto strážců zapotřebí také "strážců druhého řádu". Hurwicz tedy pokračuje (1998, s. 11): "Pak ale, pokud i ti podléhají korupci, jsou zapotřebí i strážci třetího řádu atd. To vyvolává představu nekonečného regresu strážců, kdy strážce řádu k je nutný ke střežení strážce řádu k,1 s k = 2, 3 ... ad infinitum. Jestliže nekonečno strážců není obvykle k dispozici, zdá se, že to vylučuje možnost vynucení." Nicméně Hurwicz na základě "náhodné empirie" tvrdí, že v mnoha situacích jsou pravidla skutečně implementována nebo vynucována, "i když ne dokonale", a pokračuje: "Někde na konečném konci řetězce strážců mohou existovat strážci (individuální nebo kolektivní), kteří sympatizují s pravidlem (formou hry), jež činí určité chování nezákonným, např. jejichž etické normy vylučují korupční chování, a kteří mají možnost (díky moci, finančnímu majetku, osobnímu charismatu nebo postavení v kombinaci s respektem obyvatelstva k němu), jakož i sklon jednat tak, aby odradili od nevhodného chování strážce nižšího řádu. V takové situaci je pravděpodobné, že se pravidlo podaří prosadit. Dobře fungující společnosti se snaží vybírat soudce a vládce z řad takových jedinců"."
V širším kontextu zde: https://radimvalencik.pise.cz/11787-vize-jakou-potrebujeme-994.html

"Kolektivní sankce proti nesprávným rozsudkům u tohoto soudu by mohla spočívat v tom, že by členové této vládnoucí frakce ztratili vzájemnou důvěru, takže by všichni přešli k rovnováze, kdy každý oportunisticky zneužívá své individuální moci. Můžeme předpokládat, že v konkurenčním světě by si frakce dlouho neudržela politickou moc nad velkou společností, pokud by její členové nedokázali řešit problémy s volnou soutěží v kolektivních akcích na obranu své moci proti výzvám ze strany jiných potenciálních frakcí (Myerson 2008). Za tohoto předpokladu by se kterákoli členka vládnoucí frakce mohla cítit chráněna očekáváním, že s ní její kolegové nemohou špatně zacházet, aniž by riskovala všeobecnou ztrátu vzájemné důvěry v rámci frakce, což by ohrozilo výsadní postavení všech."

Je to asi to nejlepší, co bylo k danému problému řečeno. Stálo by za to, aby se někdo této problematiky systematicky ujal. Mj. W. Trockel si v jednom ze svých příspěvků stěžuje: "Bohužel se zdá, že kromě Myersona (2004, 2008, 2009) neexistuje mnoho teoretické literatury týkající se prosazování, skutečného provádění a jejich vztahu k základní teorii institucí."

Z metodologického hlediska stojí za povšimnutí, že z uvedených pasáží vyplývá nedostatečnost teoretických základů řešení této problematiky a převládání intuitivních prvků, což vždy signalizuje, že se nacházíme pouze v počátečním stádiu řešení dané problematiky. Podle mého názoru je cesta k řešení Hurwiczova problému "strážců, kteří uhlídají strážce" následující:

1. "Nejvyšším strážcem" je ekonomická efektivnost příslušného (celého, globálního) systému.

2. Každý prvek systému (země či region, podnikatelská struktura) si vytváří svůj systém strážců; pokud tito strážci v určitém prvku daného systému selžou (ti na nejvyšší úrovni nedokážou uhlídat sami sebe, nedokážou zabránit zneužití toho, že mají nejvyšší postavení), musí fungovat (konkurenční) mechanismy, které takový selhávající prvek systému srazí do podřízeného postavení (vyřadí z konkurence neselhávajících prvků).

3. Mechanismy uvnitř každého prvku systému musejí bezprostředně souviset s efektivností tohoto prvku (takto musejí být designovány a implementovány); zde hraje zásadní metodologickou role námi navržený podvojný model finančního trhu, ve kterém efektivnost systému bezprostředně souvisí s tím, jaké jsou vytvořeny podmínky pro využívání investičních příležitostí podle míry jejich výnosnosti (bez této metodologické opory se nenajde řešení Hurwiczova problému).

4. Při navržení vhodných mechanismů v každém prvku globálního systému (tak, aby se vyhovělo vzájemně souvisejícím požadavkům efektivnosti tohoto prvku i řešení problematiky "strážců strážců") bude nejdůležitější identifikovat vzájemné souvislosti mezi jednotlivými typy investičních příležitostí z hlediska jejich pozitivních (využití komplementarity, kdy realizace investičních příležitostí jedním subjektem vytváří podmínky pro využití investičních příležitostí druhým subjektem) i negativních (pozičního investování, kdy využití investičních příležitostí jedním subjektem omezuje možnost využití investičních příležitostí, kterými disponuje druhý subjekt) synergických efektů.

5. Na základě toho bude možné v návaznosti na konkrétní podmínky navrhnout a připravit k realizaci jednotlivé komponenty komplexních reforem zvyšujících efektivnost toho či onoho prvku globálního systému (zejména v oblasti postupného prosazování odvětví produktivních služeb, kdy role jednotlivých subjektů poroste s tím, jak se podaří nastartovat mechanismy umožňující, aby ekonomické efekty, které přináší ten či onen subjekt, sloužily jako zdroj jeho financování).

6. Nelze neupozornit na to, že tento proces obnovy přirozeného směřování vývoje lidské pospolitosti bude probíhat v podmínkáchpřetrvávající dominantní role současné globální moci (sice degenerující a ztrácejí svůj vliv, s o to většími riziky jejích intervencí do aktuálního vývoje s cílem zmařit realizaci pozitivních přeměn a likvidovat jejich nositele). ///Dlužno upozornit na to, že vývoj teorie mechanismů – minimálně v posledních deseti létech, když už muselo být zřejmé, co se ve světě odehrává – je spojen s "přehlédnutím" toho, že "realita" vyřešila problém "strážců strážců" po svém, a to tím nejhorším a nejnebezpečnějším způsobem, koncentrací všech složek podílejících se na vytváření moci v globálním měřítku (a v rámci struktury současné globální moci je již tento problém definitivně neřešitelný, naštěstí – ještě není jisté, zda "na poslední chvíli", nebo "pět minut po dvanácté" se v různých podobách, různými způsoby a na různých místech rodí a prosazuje perspektivní alternativa).///
Zdroj: https://radimvalencik.pise.cz/12007-vize-jakou-potrebujeme-1126.html

Vize, jakou potřebujeme/1127 Dušan Mišík: Vize, kterou nechceme/1

Zajímavý a významný pohled na pěstování vize vrhl Dušan Mišík. Z "druhé strany", tj. z hlediska jsou vizi nechceme:

Na webových stránkách https://radimvalencik.pise.cz/ postupně vzniká "Vize, jakou potřebujeme". Pokud vezmeme v úvahu, že společnost není monolit, ale tříští se na třídy, vrstvy, národy, náboženská vyznání atd., pak musíme připustit, že existuje více snů a představ o tom, jaká společnost je správná, spravedlivá a s budoucností. Podívejme se na vizi, kterou označím jako "Vizi, kterou nechceme". Uvedené nechtění nemá nic společného s tím, že by tato vize neměla určitou pravděpodobnost realizace. Naopak, myslím si, že i když je nechtěná, má vysokou pravděpodobnost dotažení do skutečnosti. Takového budoucího stavu společnosti, který nechceme.

Když jsem si přečetl jeho knihy Sapiens Stručné dějiny lidstva, Homo deus Stručné dějiny zítřka, vzpomněl jsem si na práci B. Engelse Podíl práce na polidštění opice. Oba autoři se opírají o teorii evoluce. Odlišují se v tom, že tým J.N. Harariho měl k dispozici další informace z archeologie, antropologie, biologie a dalších vědních oborů nasbíraných za 136 let, které dělí sepsání knih Y.N. Harariho od sepsání práce B. Engelse. Samozřejmě, že Harariho práce je svým rozsahem čtyřicet krát větší než práce B. Engelse. Dále se liší v tom, že Engels dovádí vývoj lidstva do společnosti osvobozené od třídního útlaku, kdežto Harari důsledně pokračuje v evoluci zpracovávání informací člověkem a budoucnost ovládaní společnosti připisuje nejbohatší a vzdělané sociální vrstvě. Pokud se Engels uspokojí se změnou sociálního postavení člověka a tím i změny jeho vědomí, Y.N. Harari vidí evoluci ve změně kognitivních schopností některých lidí s využitím poznatků moderní vědy, výpočetní techniky a genetiky. Moderní člověk, pokud má přežít a dále se rozvíjet, musí změnit sám sebe ve smyslu znásobení kognitivních a tvůrčích schopností za pomocí dosavadních výsledků vědy. Ty pak umožní další rozvoj poznávání člověka a ovládání přírody i vlastních sociálních vztahů. B. Engels ve své době nemohl mít tušení o kybernetice, počítačových čipech, genetickém inženýrství a neuralinku. Y.N. Harari s uvedenými poznatky v evoluci člověka a společnosti počítá.

Marxisté vidí změnu všech a pro všechny. J.N. Harari a jeho obdivovatel Bill Gates, účastnící WEF vidí takovouto změnu pouze u části populace. Pokud si vyslechneme přednášky Petra Blahynky, dozvíme se, že trendem všech moderních společností je pokles procenta ekonomicky aktivního obyvatelstva. Například v USA pracuje pouze 36 milionů lidí z celkového počtu 336 milionů obyvatel. V České republice je státem placeno 58 % obyvatel. Až na výjimky se jedná o obyvatele, kteří jsou ekonomicky neaktivní.

Pokud marxisté zdůrazňovali, že volný čas je největším bohatstvím, a pracovali na vizi využití volného času pro rozvoj všech lidí, zastánci vize WEF považují ekonomicky nečinné obyvatelstvo disponující volným časem, pokud to nejsou děti a studující mládež, za zbytečné jedlíky. Marxisté považují volný čas za zdroj rozvoje intelektuálních schopností, které mají přispět k rozvoji produktivních sil. Zastánci vize WEF si hrají s programy aplikací genových injekcí škodících lidem, rozpoutávajícími chaos a války, agitují pro širší uplatnění eutanazie. Ponechání práceschopných lidí, existujících mimo aktivní ekonomický život, ulici, drogám a beznaději je možné a je uplatňováno, ale při překročení určité míry přináší velká rizika. Sociální mír je možné dočasně udržet tím, že práce schopným obyvatelům bez aktivního zapojení se do ekonomického života bude poskytnut udržovací minimální zaručený příjem pro přežívání. V dlouhodobém horizontu budou uplatňovány procesy snížení populace na 0,5 až 2 miliardy lidí na planetě.

Úniky patogenů z laboratoří, škodlivé vakcíny snižující natalitu, války, drogová závislost, nedostatek bytů pro zakládání rodin a další nástroje budou snižovat populaci na planetě. Depopulace sice vyznívá jako neuvěřitelná konspirace, ale fakta ukazují na to, že tato politika je nevysloveným charakterem vize WEF. Část lidí se nespokojí s tímto postavením a hrozí jejich revolta. Mohli by usilovat o změnu směřování společnosti. Pro ně mají připravenou totální sociální kontrolu s využitím manipulativních psychologických nástrojů, propagandy, donucovacích prostředků, sociální izolace prostřednictvím médií. Pokud to nepomůže, tak prostřednictvím detenčních zařízení, které se mohou rozrůst do obrovských táborů k nedůstojnému přežívání a zkrácení života.

Představte si budoucnost. Ráno se vykoupete v laguně tichomořského ostrova. Osvěžíte se výživným džusem dlouhověkosti. Pak nasednete do vrtulníku, který vás převeze na letiště hypersonického letadla. Na palubě dostanete snídani, která je nejen nutričně správně složena, ale je navíc ještě krásná. Když dosnídáte a přečtete si pár stran z oblíbené knihy, letadlo přistane někde ve Švýcarsku. Zúčastníte se konference vybraných lidí projednávající důležitý bod týkající se řízení planety. Poobědváte s mocnými a pak vás vrtulník dopraví do nadmořské výšky tří tisíce metrů. Už je večer, ale využijete tento čas a hodinku si zalyžujete na ledovci při umělém osvětlení. Před spaním se budete těšit na zítřejší výlet do divočiny, kde budete pozorovat panenskou přírodu v Serengeti plnou zvěře. Nikde žádné fronty, dokonce žádní lidé. Možná náhodou potkáte jednotlivce z vaší kasty. Pozdravíte se, možná si dáte skleničku a rozejdete se, protože planeta je velká a vás je jenom pár. No, není to krásný život? Ten život, o kterém sní většina lidí a doufá v něj, "až bude takzvaně za vodou".

Pro zajištění božského života vyvolené skupiny budou třeba stovky milionů lidí, pomocné elity a servisní třídy. Vyvolené skupině říká Jan Keller skrytá elita, která není pro běžné lidi vidět. Stovkám milionů lidí bude dovoleno vytvářet hodnoty a posluhovat vybrané kastě bohů. Ještě k tomu budou geneticky a elektronicky vylepšeny jejich schopnosti. Bude to pro ně příležitost existence se značnými výhodami a pohodlím, pokud budou funkční pro vládnoucí třídu bohů a nebudou ohrožovat jejich svět a vládu. Schopnosti, funkčnost a loajalita bude jejich hlavním znakem. Nebudou sice nic vlastnit, ale budou šťastni, protože mohutný rozvoj produkčních sil jim umožní kvalitně bydlet, jíst, sportovat, cestovat do vybraných destinací mimo ráje božské třídy, učit se, mít rodiny. To vše, pokud budou loajální ke stávajícím poměrům a budou funkční pro skryté elity.

Mezi servisní třídu budou patřit vědci, vývojáři, pracovníci průmyslového sektoru a sektoru zabezpečení kvalitních potravin. Dále vedoucí pracovníci a pracovníci obsluhující automaty. Nutně budou existovat pracovníci správy společnosti, včetně lidí pracujících v donucovacím aparátu a chránící jak servisní třídu, tak i skryté elity před lidmi, kteří se neztotožní se stávajícím řádem společnosti. K servisní třídě bude patřit i několik desetitisíců vybraných služebníků, kteří budou přímo obsluhovat božskou aristokracii, nebo pečovat o její pohodlí a rozmary v těsnější blízkosti. Kromě schopností, funkčnosti a loajalitě budou muset disponovat ještě značnou psychickou odolností. Nebude snadné mít neustále na očích vrchnost a do nejmenších detailů plnit její přání. Nést dopady vlastních pochybení, nebo vylévání si zlosti na sloužících. Dnešní nároky na obsluhující personál skrytých elit je enormně vysoký. Jsou známý případy, kdy servírka, která prošla náročnou přípravou a tvrdým přezkoušením, byla na místě vyhozena jen proto, že se při podávání nazdobeného talíře převrátilo rajče. Neupadlo na zem, pouze změnilo svoji pozici v nazdobené sestavě pokrmu. Dnešní estetické nároky skrytých elit jsou enormně vysoké, ne každý je dokáže uspokojit a není jisté, do jaké složitosti se vyvinou.

Velmi vítám, že jeden pohledů na základní spor současnosti (využít volný čas jako zdroj produktivní síly, nebo likvidovat "přebytečné" obyvatelstvo. Jen si nejsem zcela jist tím, že to takto chápe dostatek těch, kteří se považují za "marxisty". Pokud ano, pak je to skvělé.
Zdroj: https://radimvalencik.pise.cz/12008-vize-jakou-potrebujeme-1127.html

Vize, jakou potřebujeme/1128 Dušan Mišík: Vize, kterou nechceme/2

Zajímavý a významný pohled na pěstování vize vrhl Dušan Mišík. Z "druhé strany", tj. z hlediska jsou vizi nechceme:

Radovan Richta v Civilizaci na rozcestí zdůrazňuje význam vědy, vědeckotechnické revoluce ve změně poměrů ve společnosti. Jeho uvažování předpokládá řetězec změn. Rozvoj vědeckého poznání bude měnit charakter výrobních sil směrem k automatizaci a nahrazování řady nudných činností automaty. To zvedne produkci, sníží čas nutný pro reprodukci individuí i společnosti, což bude znamenat zvětšení objemu volného času a nově nabytý volný čas umožní rozvoj intelektuálních schopností člověka i rozsah jeho poznání. To bude mít následně vliv na další rozvoj produkčních sil, které ještě více osvobodí člověka od práce, nutné k reprodukci jednotlivců i společnosti jako celku. Zanikne úsilí lidí žít na úkor druhých. Svoboda tvořivosti lidí umožní rozvoj jiných lidí a společnosti jako celku.

Skupina kolem Radima Valenčíka dospěla v určení vize k poznatku, znázorněnému v níže vloženém schematu:

Upouští od původní vize, kdy proletariát převezme politickou moc, odstraní soukromé vlastnictví výrobních prostředků a postupně vytvoří rozvojem produktivních sil sociálně spravedlivou společnost, v němž svobodný rozvoj každého bude podmínkou svobodného rozvoje všech. Společnost, ve které nebude uplatňován útlak jedněch nad druhými, společnost, kde se všichni naučí dodržovat elementární pravidla lidského spolunažívání při zachování široké rozmanitosti jedinců. V souladu s R. Richtou klade důraz na rozvoj poznání, vědy a vědeckotechnické revoluce.

I když je mi tato vize velice sympatická, musím poznamenat, že J.N. Harari také počítá s evolucí lidstva pomocí poznání, vědy, vědeckotechnické revoluce a dokonalejší práce s informacemi. Dotahuje však věc k vytvoření kasty bohů a jejich servisní třídě, vylepšených geneticky, pomocí čipů a nutných změn pro stabilizaci společnosti, nalezení funkčního a harmonického vztahu s přírodou. A to i za podmínky drastického snížení populace na planetě.

Abych to shrnul. Jak R. Richta tak i WEF ovlivněno teorií J.N. Harariho vycházejí z evoluce společnosti na základě rozvoje poznání, uplatněného ve zdokonalení produkčních sil, které povedou ke změně člověka a společnosti. Obě vize zastávají stanovisko evoluce, ale každá jinak. Vypadá to tak, že k rozvoji poznání a produktivních sil musíme přidat další podmínky. R. Richta i WEF vychází ze skutečnosti změny produkčních sil a z této skutečnosti odvozuje možnost, kterou systematizuje do vlastní vize. K tomu je třeba vzít v úvahu, že každý ze subjektů je determinován svým společenským postavením a kulturou spojenou s jeho sociálním zařazením ve společenském řebříčku. Z jeho postavení a kultury vyplývá i vůle zabývat se vlastní vizí a dotáhnout ji až do stanovení cílů a jejich dosažení. Zastánci Harariho vize mají silnou motivaci zachovat svoji dominantní pozici. Mají k tomu znalosti a zdroje, zejména si mohou najmout ty nejlepší specialisty na všechno. Vedle toho dochází k jevu, že část jednotlivců z řad majetné třídy vystoupí proti vizi právě této třídy. Z důvodu lidských, nebo z důvodů logických, kdy mají na stávající skutečnost a možnosti budoucího vývoje jiný pohled než většina příslušníků vlastní třídy.

Pracující třída připomíná spíš strategii sardinek. Plují v houfu, a když predátor nějakou uloví, stále jich zůstává hodně. Pravděpodobnost, že sardinky mohou přijít o život, se pohybuje v řádu setin procenta. Takže stanovisko sardinky by mohlo znít: "MĚ SE TO NETÝKÁ". Riziko je enormně malé. Smůla sice někoho postihne, ale mě rozhodně ne. Sardinky však nesmí potkat lovící skupinu delfínů. Jsou to velice inteligentní bytosti, disponující bohatým slovníkem. Při lovu postupuji společně, dokonale koordinovaně. Obyčejně vyloví hejno sardinek téměř do posledního kusu. Tento postoj se naštěstí netýká všech příslušníků pracující třídy. Jejich působení spolu s rostoucí nespokojenost pracující třídy s poměry časem vybuchne rozloží stávající poměry. Pak bude velice záležet na tom, jestli bude existovat připravení skupina lidí pro řízení společnosti, nebo se společnost propadne do chaosu, který bude mít za následek destrukci produkčních sil a značné lidské oběti.

Kdybych si měl dnes vsadit na vítěze ve vizích, vsadil bych na vizi Y.N. Harariho. Sám jako jednotlivec nemám možnost vetřít se do přízně mocných a zajistit si přežití genetickým vylepšením a zařazením do servisní třídy. Spíš je pro mě určena eutanázie kanadského premiéra Justina Trudeaua. Pro mnohé spoluobčany je vize přežití a zařazení se do servisní třídy přijatelná strategie. Naděje je součástí vůle k životu. Hodně lidí cítí naději, že depopulace půjde mimo ně. Naopak, že jejich schopnosti a píle je zařadí do kasty jednoho promile vyvolených bohů, nebo aspoň do servisní třídy. Bohatství teče plným proudem. Stačí se pouze přičinit. Živoření a depopulace jsou konspirační pohádky a pokud ne, tak postihnou pouze líné a neschopné spoluobčany. Bez nich bude svět lepší. Tak smýšlí ještě velká část lidské populace.

Svět se mění. Co bylo nemyslitelnou konspirací, získává i prostým okem rozeznatelné obrysy. Doufám, že lidé prohlédnou situaci a seznámí se se skutečností a z ní vyplývajícími možnostmi budoucnosti. Na rozdíl od sardinek opustí pasivitu, lhostejnost k vlastnímu bytí a začnou aktivně pracovat na svém přežití. Začnou jako vědomý subjekt ovlivňovat evoluci, které jsou součástí. Odmítnou vizi, kterou nechceme.

Já si naopak vsadím na vítězství normálních lidí. Výše uvedený střet, který z určitého hlediska D. Mišík mapuje poměrně přesně, je nutné doplnit ještě o jeden aspekt. Jedná se o standardní střet v dějinách, kdy se ti, kteří mají privilegia, brání nástupu nového. Jak říká D. Mišík: "Zastánci Harariho vize mají silnou motivaci zachovat svoji dominantní pozici."Jenže toto už neplatí:"Mají k tomu znalosti a zdroje, zejména si mohou najmout ty nejlepší specialisty na všechno."Jakmile se však někdo vydá cestou obrany výsad, které se přežily, spadne do pasti setrvačného hloupnutí. "Teoreticky" si může najmout nejlepší specialisty, ale prakticky a fatálně spadne do procesu "dosazování ještě větších hlupáků, ještě horlivějších a agresivnějších slouhů současné globální moci stávajícími hlupáky a horlivými agresivními slouhy současné globální moci" (viz: https://radimvalencik.pise.cz/11949-nemecke-platy-rakusan-pomaha-fialovi.html ). Vždyť to vidíme na vlastní oči. Jak jsem napsal v době, kdy píšu tyto řádky: Fialova předčasná demence bidenovského typu je projevem "inteligence" těch, kteří ho řídí a takto zřídili.
Zdroj: https://radimvalencik.pise.cz/12009-vize-jakou-potrebujeme-1128.html

Vize, jakou potřebujeme/1129 Jak se rodí vize: Časopis !Argument/63

85. článek: Je český sociální systém neudržitelný?,2.10.2024, Jan Mertl

Příspěvek Jana Mertla otevírá problematiku, které takto systematicky nebyla do té doby věnována na stránkách časopisu !Argument dostatečná pozornost. Podstata jeho sdělení je srozumitelně vyjádřena hned v první části jeho pojednání.

V souvislosti s bilancí veřejných rozpočtů a sociálně-ekonomickým vývojem se v médiích často objevuje otázka udržitelnosti českého sociálního zabezpečení. Většinou mají autoři na mysli udržitelnost finanční, tedy fakticky ufinancovatelnost efektů jednotlivých sociálních systémů v daném fiskálním roce a do budoucna. A podobně jako Národní rozpočtová rada, docházejí k závěru, že za daných parametrů to může být složité, v pesimistických projekcích až fatální.

Příčinou těchto závěrů však není konstrukčně či systémově daná neudržitelnost dostupnosti příslušných efektů (jako je třeba doživotní starobní důchod v adekvátním náhradovém poměru, dostupná zdravotní péče, náhrada výdělku při nemoci aj.), ale to, že české sociální zabezpečení se zmítá v neujasněnosti žádoucího sociálního modelu, konfliktu protichůdných a v deklaratorní rovině často ideologicky vyhraněných pozic relevantních politických sil, převažující averzi Čechů k placení daní a nepochopení základních daňových principů, ale i redukci sociální politiky na její nejužší pojetí "péče o potřebné a znevýhodněné".

Tento stav není úplně náhodný – je částečně výsledkem průběhu transformace české ekonomiky, kdy za socialismu sociální politika deklaratorně nebyla potřebná, neboť základní teze spočívala v tom, že všichni se budou mít v zásadě souměřitelně a nikdo bez vlastního zavinění nebude vyčleněn ze společnosti. Že to tak vždy úplně nebylo, je také pravda, nicméně výchozí pozice pro ekonomickou transformaci byla taková, že začneme sociální politiku nově a účelně koncipovat, aby tuto transformaci umožnila a podpořila bez výraznějších sociálních otřesů. Nicméně záhy se ukázalo, že řada relevantních aktérů chápala sociální politiku primárně v jejím nejužším pojetí, a zejména v první dekádě po sametové revoluci dominovalo v české sociální politice z hlediska ideového liberální pojetí. To oslovovalo i část veřejnosti, k čemuž přispěly nové možnosti, které se pro řadu lidí otevřely a souměřitelná výchozí pozice většiny obyvatel.

Současně se konstituovala nová daňová soustava, z níž připomeňme alespoň zavedení DPH a vytvoření systému sociálního a zdravotního pojištění. Zatímco před rokem 1989 byla daňová politika v zásadě determinována dosaženým předstupněm očekávané socializace výrobních prostředků a dalších aktiv – konec konců jedním z komunistických ideálů byl "stát bez daní" (plná socializace = nebude z čeho daně vybírat a stát bude financován ze samotných výnosů společného vlastnictví) – v tržní ekonomice se očekávalo, že daně budou hrát standardní roli zdroje financování veřejných statků a služeb, jako je tomu ve většině vyspělých zemí. Nicméně na to nebyla česká veřejnost zvyklá a postupná konstituce daňového systému s sebou nesla také rozvoj nového národního sportu – vyhýbání se a obcházení daňové povinnosti. Vedle zjevných daňových podvodů si lze vzpomenout např. na sbírání účtenek v rámci rodin a kamarádů do účetnictví OSVČ, když ještě jejich daňový základ byl kalkulován pouze jako rozdíl skutečných příjmů a výdajů.

Hlavní sdělení lze stručně zformulovat takto: Problém udržitelnosti českého sociálního systému nehledejme v něm samotném, ale v tom, jak je nastaven daňový systém. Při dobře nastaveném a ošetřeném daňovém systému se o udržitelnost českého sociálního systému nemusíme obávat. To nejcennější nacházíme až v závěru jeho článku:

Dobře si zapamatujme. Dobrý sociální systém má i zdrojovou roli a tato role poroste. Zásadním způsobem. V takové míře, že se stane hlavním faktorem ovlivňujícím jak dynamiku, tak i kvalitu ekonomického růstu.

Proto si prizmatem tohoto veledůležitého závěru ukážeme některé další myšlenky uveřejněné v Mertlově pojednání, které je poměrně dlouhé, takže budu postupovat selektivně. Rozkliknutím odkazu na článek si zájemce otevře přístup k celému textu, což mu vřele doporučuji, protože vynechávám i celou část, kde jsou formulována rozumná doporučení, jak zkultivovat daňový systém.
Zdroj: https://radimvalencik.pise.cz/12010-vize-jakou-potrebujeme-1129.html

Vize, jakou potřebujeme/1130 Jak se rodí vize: Časopis !Argument/64

85. článek: Je český sociální systém neudržitelný?,2.10.2024, Jan Mertl

Z hlediska udržitelnosti sociálních systémů je pak zřejmé, že systémy sociálního pojištění jsou při adekvátním nastavení příjmů udržitelné v principu prakticky vždy – příslušné dávky se počítají ze zaplaceného pojistného (a případný dopad sociálněpolitických modifikací tohoto principu lze ve vazbě na potřebné procento pojistného kalkulovat). Výjimkou může být demografický vývoj u sociálního důchodového pojištění, který je v současné době často zmiňován a skutečně je očekávána v tomto směru nepříznivá prognóza s maximem mezi roky 2040–2060. To však není konstrukční vadou sociálního důchodového pojištění, ale důsledkem souběhu dvou demografických jevů: vysoké porodnosti v 70. letech 20. století a nízké porodnosti v letech devadesátých. Možnosti řešení tohoto vývoje v rámci sociálního pojištění jsou již v literatuře popsány, lze konstatovat, že případné zvyšování důchodového věku pro všechny by mělo být prováděno maximálně dle letošního návrhu České demografické společnosti a až jako poslední možnost po vyčerpání ostatních možností, včetně rozdělení prvního pilíře důchodového systému na základní důchod financovaný ze všeobecných daní a pojistný důchod financovaný ze sociálního pojistného, adekvátního zapojení OSVČ, tlaku na zvyšování mezd a produktivity práce, atd. V letech s fiskálně nejhorší nerovnováhou (kolem roku 2045–2050) pak vyrovnat zbylý schodek důchodového systému ze všeobecných daní, resp. na úkor veřejného dluhu, pokud nechceme v těchto letech zvyšovat pojistné nebo snížit náhradový poměr.

Z hlediska využití volitelných složek sociálních systémů, jejich rozvoj je v případě jejich preference veřejnou volbou možný, stejně jako dílčí využití neoliberálních principů ve smyslu poskytování veřejnou volbou chtěných sociálních efektů soukromými subjekty. Může tedy docházet k posunu některých funkcí na soukromé subjekty spojenému s regulací trhu. To primárně odpovídá neoliberálnímu typu welfare state (zejména pokud je účast v takových systémech povinná), nicméně v podobě volitelných pilířů jednotlivých odvětví sociální politiky se může vyskytnout i mimo něj. Udržitelnost v tomto případě vychází ze zabezpečení dané situace pomocí produktů dostupných na trhu, v případě, že charakter a obsah těchto produktů není vyhovující z hlediska cílů sociální politiky, musí docházet k jejich regulaci, která jejich charakter a obsah vhodně přizpůsobí. Je však nutno upozornit, že rozsah a charakter této regulace bývá značně kontroverzní a pro koncepci sociální politiky v dané oblasti je velmi náročné zvolit optimální variantu, zejména pokud příslušné produkty nabízejí obchodní společnosti podnikající za účelem dosažení zisku. Ta velmi záleží na fungování příslušného trhu, jeho ekonomických vlastnostech vyplývajících jak z klasické ekonomické analýzy, tak pro sociální sféru velmi podstatných poznatků behaviorální ekonomie. Související analýzy pak nevystačí jen se zvažováním "žádoucí míry solidarity", ale musí pracovat s nabídkou a poptávkou po příslušných produktech a reálně zohlednit jejich ekonomické charakteristiky včetně mezinárodních zkušeností s implementací produktů srovnatelného typu. Rovněž musí být takový systém odolný proti lobbyingu. Příkladem je situace v českém penzijním připojištění, případně do budoucna i zdravotním připojištění (pokud by bylo v širším rozsahu využito).

Z hlediska udržitelnosti sociálních systémů má samozřejmě smysl i jejich aplikační efektivnost, jaké efekty za vložené peníze jsou následně dostupné. I v tomto směru máme značné rezervy, zejména tam, kde se jedná o věcné efekty a služby; efektivnost fungování dávkových systémů ve smyslu výplaty důchodů či nemocenské je v Česku poměrně vysoká a u nepojistných dávek chybí hlavně sociální práce s jejich příjemci. Průzkum této efektivnosti je však nutně specifický pro jednotlivé politiky, tj. např. vzdělávací, bytovou, rodinnou, a tudíž opět přesahuje rámec tohoto článku. Nicméně je zřejmé, že i zde se vyskytují dlouhodobě neřešené prvky, jako je třeba vysoký podíl žáků utíkajících ze základních škol na víceletá gymnázia, chabá úroveň podpory rodin s dětmi, nebo dávky na bydlení stimulující tržní poptávku chudších osob a tím dále zvyšující zisky majitelů domů. Jejich vyřešení však předpokládá konsensuální snahu o pozitivní věcné efekty, což česká veřejná volba v řadě případů není ochotna předvést.

Řada postřehů je zde přínosná. Přesto se domnívám, že v této části je přehlížena zdrojová role sociálního systému, která je velmi dobře vystižené v závěrečné poznámce (viz předcházející pokračování). Nejen vzdělávací a z velké části i zdravotní systém působí zdrojově, ale i:

- Penzijní systém by měl motivovat klienty tohoto systému k dobrovolnému prodloužení doby jejich produktivního uplatnění dle jejich individuálních možností.

- Sociální práce by měla v maximální míře eliminovat důsledky znevýhodnění a vyloučení.

Zde jsou obrovské nevyužívané zdroje ekonomického růstu, které lze do ekonomiky zapojit prostřednictvím vhodně navržených mechanismů.

Mj. zrovna v tyto dny se zabývám teorií návrhu a uplatnění mechanismů (připravuji článek), která je jednou z nejvíce angažovaných oblastí teorie her. Jako závěr určitých úvah jsem si poznamenal:

Teorie není dostatečně mocná, aby bezprostředně ovlivnila chování autority (má se na mysli toho, kdo o uplatnění navržených mechanismů rozhoduje a kdo stráží pravidla), ale je dostatečně mocná, aby:

- Ukázala, jak by se autorita mohla chovat, aby přispěla ke zvýšení efektivnosti systému.

Odlišnost je tak obrovská a zásadní, že ji lze doložitelně a srozumitelně sdělit.

Vize, jakou potřebujeme/1131 Vidlák 8.1.: Co nás čeká a co lze dělat

Vidlák je ve formě a vypracoval se do téměř dokonalé podoby využití své parkety: Každodenně uveřejňovaných příspěvků, které nesou silné poselství. Zaslouží si, aby byl čten každý den (nikoli jen občas). A některé příspěvky – jako tento – si zaslouží zvláštní pozornost. Proto jej nejen uveřejňuji na svém blogu, ale i doplním komentářem. Vybírám jen to nejdůležitější:

...Ještě když Američané útočili na Afghánistán a Irák jsme si z toho dělali srandu a vyprávěli si vtipy. Počasí pro Tálibán: Ve dne F-16 až F-18, v noci B-1. místy B-52.

Měli jsme v těch zemích různé charity a člověky v tísni, kteří tu a tam opatrně říkali, že to americké vměšování není úplně dobré, ale postupně je všechny začaly platit americké těžařské společnosti, takže ztichli a začali adorovat tu skupinu, která právě hlídala ropné pole pro Chevron.

Ale pořád to byly vzdálené země, kde přece ještě nedávno platilo kmenové uspořádání, skoro všichni tam byli negramoti a nemohli rozumět vyššímu a civilizovanějšímu uspořádání," které máme my, civilizovaní lidé, že? My máme historii demokracie, prošli jsme si zkušeností totality a kmenové uspořádání nemáme už tisíc let. V knihovnách máme Goetha a Kanta, četli jsme Orwela... dezoláti ho berou jako varování a liberálové jako manuál... máme filozofii, máme evropské hodnoty, máme všeobecné školství a někteří i bezplatné zdravotnictví. My jsme něco jiného než nějací černoši nebo vousáči v sandálích.

A ejhle, najednou si i libtardi všimli, jak hladce nám Elon Musk rozbourává bábovičky. Prostě se vměšuje. Má na to lepší a levnější nástroj, než měl Soros. Ten musel koupit a uplatit tisíce novinářů, musel si zajistit vliv v médiích, musel je za pomoci oligarchů koupit, ta média navíc přestala vydělávat, a tak místo špičkových novinářů museli zaměstnat Řezníčky, Brodníčkové, Šafry a jiné kretény. Musk prostě koupil sociální sít, lidi tam sami přicházejí, a ještě za to platí. Místo obrovské mediální mašinérie si Musk prostě udělá nějaký tweet a obejde se bez novinářských šmoků. To je budoucnost, pánové!

I vyspělá Evropa má svoje opoziční skupiny, kterým, je možné dát americkou podporu. To víte, lidé jsou naštvaní, jejich životní situace se zhoršuje, zdražují se jim energie, na ulicích není bezpečno... nepotřebujete moc, aby začali podporovat opozici. Stačí s Alicí Weidel udělat rozhovor, stačí tweetovat o skandálu v Británii... stačí mluvit o Kanadě a Grónsku a ejhle, jak to opozici posílí. Uvidíte v německých předčasných volbách.

Soros to dělal skrytě a opatrně, Musk už nemusí. Za Bushe se imperiální expanze dělala pod záminkami obrany demokracie, Trump už nemusí. Kanada má být jedenapadesátým americkým státem, Grónsko USA potřebuje... ale Evropu už nepotřebuje, protože stejně jen do USA dováží zboží a neodebírá za to dost plynu. Co si budeme povídat, Amerika je už také "jen" benzínová pumpa s atomovkami. Jen větší než Rusko. V Evropě už ani není co těžit, takže co je pro Ameriku nejlepší? Aby tu byl bordel... Což bude vyhovovat i Rusku.

Mimochodem, jaký je rozdíl mezi Putinovou argumentací, že potřebuje Krym a Trumpovou argumentací, že potřebuje Grónsko?

Já jsem také ta opozice. Ne, nelíbí se mi, jak to tady vláda vede. Jsem rád, že to Musk pěkně provětral. Ale sakra, nemám žádnou radost z toho, že si naše problémy neřešíme sami, ale řeší to za nás americké vměšování. Jednak to ukazuje, že nejsme o nic lepší než jakákoliv banánová republika a jednak mám před očima úpadek třeba toho Bejrútu. Mám neodbytný pocit, že Muskova podpora nebude zdarma, jen tak ve jménu demokracie.

K čemu je nám naše vyspělost a údajná civilizovanost, když je jeden Musk silnější než celá EU? Teď už jen chybí jeden tweet o Pfizergate s pár důkazy a to, co nedokázaly desítky europoslanců, bude realitou. Uršulka se půjde klouzat... před soud. Ale sakra, to jsme měli zvládnout sami! Sami jsme se měli zbavit svého neschopného premiéra a mafiánského ministra vnitra. Sami jsme si měli udělat pořádek.

Mimochodem... do Maďarska se Musk nevměšuje, a to ani tehdy, když dál bere ruský plyn a staví ruskou jadernou elektrárnu. Do Slovenska také ne, i když Fico chce ruský plyn a nechce ten drahý americký. Asi to tam nejde tak snadno... Zatím.

Nemohu se prostě ubránit dojmu, že tady v Evropě nejde Američanům ani o silnější spojenectví ani o silnější NATO ani o nápravu liberálních zlořádů, ale prostě o oslabení. Jsme na řadě. Třicet let Soros makal na oslabení naší společnosti pomocí rozvrácení rodiny i jakýchkoliv skutečných hodnot, Biden nás skrze válku na Ukrajině odzbrojil a Trump nás dorazí. A ještě mu za to zatleskáme... Zatímco Rusku jsme diktovali ceny plynu přes burzu, Američané budou cenu plynu diktovat nám. A vlastně nic jiného se od nás nečeká. Jen kupovat, platit a tleskat...

Měli bychom na to myslet a zvolit si do čela někoho, kdo se bude snažit to alespoň o trochu zlepšit. Za krátké čtyři roky bude Trumpovi konec a po něm může přijít někdo, kdo se začne vměšovat, že nám z toho všem bude úzko. Je dobře, že Musk hrábnul do našeho Augiášova chlíva, ale zaplatíme za to, že jsme to nedokázali sami.

Zapamatujme si: "nemám žádnou radost z toho, že si naše problémy neřešíme sami, ale řeší to za nás americké vměšování". Prorocké. Budeme platit za to, že jsme to nedokázali sami. Ti, co spoléhají na Putina, se dopouštějí stejné chyby. Za všechny služby "bratrské pomoci" se platí. To ovšem nastoluje otázku: Co vlastně ještě můžeme dělat? Zbyl nám nějaký prostor pro samostatnou aktivitu?

Samozřejmě! Svět potřebuje velkou změnu. Potřebuje vidět cestu vpřed. Z naší pozice jsme ji možná schopni vidět lépe než z velmocenské. Tato cesta je jiná, než let na Mars či dokonce na Proximu Centauri. To je (pokud jde o druhý případ) jednak nereálné vidění reality, jednak a zejména vidění příliš setrvačné. Stojíme na prahu změny, která je srovnatelná s průmyslovou revolucí, ale ještě výraznější. Kdo to nevidí, neumí se dívat. Změna, která navrátí ekonomiku k člověku a potenciál každého člověka učiní hlavním zdrojem ekonomiky. Tuto změnu máme přímo před očima, ale klapky setrvačnosti na očích nám ji bráni vidět. A ještě něco nám skutečnou perspektivu zatmívá. Devastace vědy neuvěřitelně podlými cenzurními nástroji, o kterých veřejnost nemá ani tušení. Tato devastace úplně tiše nabrala neuvěřitelné rozměry. Aby "oslepila protivníka", tj. ty, kteří se chtějí vyznat v tom, o co jde a co dělat (skutečným protivníkem současné moci jsou totiž normální přemýšliví lidé). Není divu, že z takto "rozorané" akademické půdy vyrostly osoby typu Fialy či Nerudové ověnčené nejvyššími tituly. Oporu v racionálním poznání reality si nesmíme nechat vyrvat importováním systému, který ji likviduje. Pokud má mít budoucí vláda, která se bude snažit o nápravu, úspěch, musí vytvořit podmínky pro využití širokého odborného zázemí na bázi národního programu výzkumu, který vyústí v komplexní reformy. Nápravou škod napáchaných destrukcí důvěry v penzijní systém to musí začít. Na to mohou navázat další reformy. Při jejich přípravě nemusíme být sami. Stále ještě existují dobré pracovní vztahy v oblasti vědy se Slovenskem, Maďarskem, Polskem. Ale to je na samostatné pojednání.
Zdroj: https://radimvalencik.pise.cz/12012-vize-jakou-potrebujeme-1131.html

Vize, jakou potřebujeme/1132 Jak se rodí vize: Časopis !Argument/65

86. článek: Česká konzervativní levice, KSČM doma i v Evropě,22.10.2024, Jiří Málek

Obsáhlý článek Jiřího Málka, ze kterého přináším jen závěrečnou část, kvalifikovaně rozebírá pozici české levice, zejména KSČM, v eurounijním kontextu. Je příznačné, že se věnuje zejména tzv. "konzervativní levice" (tj. té části levice, která se po ideovém vyprázdnění nenechala zmanipulovat a nepřestala být levicí). Závěrečná část Málkova článku, kterou zahrnuji do seriálu k pěstování vize, je nejen shrnutím, ale je zajímavá z několika důvodů. Zmíním je v komentáři.

KSČM je stále považována významnou částí levice v Evropě za důležitou politickou levicovou strukturou se stoletou historií, která vždy byla zakotvena v Evropě, v levicové evropské tradici. Že v uplynulých třiceti letech z mnoha i objektivních (a také subjektivních) důvodů, KSČM na tuto tradici i očekávanou rolí KSČM poněkud rezignovala, pak by v současném procesu revitalizace a hledání širší politické orientace KSČM by evropský rozměr měl mít větší váhu. Proč?

1. KSČM byla vždy považována za stranu s "evropskou dimenzí" a která je schopna i vzhledem ke své historii hrát aktivní a aktivnější roli v evropských levicových strukturách.

2. Vzhledem k fragmentaci levice v Evropě není mnoho reálných možností jak aktivně a efektivně působit v evropských levicových strukturách. Na to, aby KSČM mohla být samostatně tou silou, která by formovala novou evropskou strukturu, nejsou podmínky. Proto, chce-li KSČM být viditelnou součástí levice v Evropě, pak je potřeba se zapojit do již existujících struktur.

3. Existující skupina komunistických a dělnických stran v Evropě není v tomto období sto hrát relevantní roli v levici v rámci EU. Důvodem je absence jakékoliv fungující politické struktury, nedostatek zdrojů i, až na výjimky, malá politická síla i v národních společnostech. Ty subjekty, které i na národní úrovni jsou považovány za důležitou součást politiky, jsou ve velké většině již integrovány do evropských struktur, především SEL.

4. V české radikální (radikálnější) levici nejsou nyní jiné politické subjekty, které by roli představitele české levice mohly sehrát.

5. Česká SOCDEM je dobře ukotvena v socialistických evropských strukturách, ve Straně evropských socialistů a Masarykova demokratická akademie je členem FEPS (Nadace pro evropské progresivní studie, afilovaná k socialistické straně). To není negativní faktor pro českou radikální levici. Naopak to umožňuje širší spolupráci jako třeba v Evropském fóru, kdy se na něm podílí SEL, Transform, FEPS i evropská nadace afilovaná k frakci Zelených.

6. Pokud by KSČM se rozhodla hrát výraznější a viditelnější evropskou roli, pak se zdá, že jediná cesta vede přes SEL a posílení jejího postavení v této evropské straně cestou plného členství a zároveň požadování i potřebného vlivu na rozhodovací procesy v této straně (vč. vlivu na využívání finančních prostředků). Pokud KSČM má kritické výhrady k realitě EU, pak je možno je uplatnit prakticky jedině přes aktivní působení právě ve strukturách EU. A to i přes "nepřízeň, kterou vůči KSČM projevuje například vedení frakce The Left. To potvrzují i dlouhodobé zkušenosti z působení různých politických sil, které měly záměry reformovat či eliminovat různé aspekty EU.

7. Naopak, pokud by KSČM chtěla setrvat ve své "Splendid isolation" (vznešené izolaci), z dlouhodobého hlediska by se váha marxistické české tradice postupně snižovala a tím by také snižovala možnost ovlivňovat levicové evropské procesy ze strany KSČM. Vytvářelo by to sice prostor pro další české levicové subjekty, které by tohoto uvolněného prostoru mohly využít, ale zatím se nejeví žádný z nich, který by tuto roli v kratším časovém horizontu mohl sehrát.

Ze strany J. Málka nepochybně vše dobře míněno, zejména z hlediska budoucnosti KSČM, potažmo celé evropské levice, potažmo celé EU. Přesto mám k jeho výkladu dané problematiku jednu zásadní výhradu. Vraťte se o kousek nahoru a znovu si přečtěte 3. bod. Záměrně jsem je očísloval, v původním textu jsou uvedeny odrážkami. Už vám to došlo? Jak J. Málek zdůvodňuje, že "existující skupina komunistických a dělnických stran v Evropě není v tomto období sto hrát relevantní roli v levici v rámci EU"? Podle něj je příčinou "absence jakékoliv fungující politické struktury, nedostatek zdrojů, ... malá politická síla i v národních společnostech". Ale co je příčinou absence fungující politické struktury, malé politické síly v národních státech a koneckonců i nedostatku zdrojů?! No přece IDEOVÁ VYPRÁZDNĚNOST LEVICE. Levice prostě ztratila kontakt s rozvojem takové teorie, která by byla schopna odpovědět na klíčové otázky dneška. Jak to, že i tak zkušený a vzdělaný borec, jakým je J. Málek, tuto naprosto zásadní skutečnost přehlédl?!

V posledním odstavci budu ještě konkrétnější: KSČM, potažmo celé hnutí Stačilo může být úspěšné (nezklamat očekávání, dotáhnout svoji misi...) jen a jen tehdy, když přijde s alternativou komplexních reforem v klíčových oblastech, které budou dotaženy na úroveň návrhu fungujících mechanismů (a ne mít dosavadní podobu nerealizovatelných deklarací). V tom jí "zvenku" nikdo nebrání, problém tedy bude asi někde jinde...
Zdroj: https://radimvalencik.pise.cz/12014-vize-jakou-potrebujeme-1132.html

Vize, jakou potřebujeme/1133 Jak se rodí vize: Časopis !Argument/66

87. článek: Budoucnost podle BRICS: Pragmatická evoluce, nebo skrytá revoluce?,31.10.2024, Petr Drulák

Dostatečně komplexní vize nemůže nezahrnovat fenomén BRICS. Velmi přehlednou, kvalifikovanou, poctivou, vyváženou analýzu tohoto fenoménu dal Petr Drulák. Text výrazně krátím, vybírám to nejdůležitější a nejvíce inspirující.

Summit zemí BRICS v ruské Kazani potvrdil jejich rostoucí roli v mezinárodním řádu ale i to, že jejich schopnost společně jednat zůstává v zárodku. Rusko rovněž ukázalo, že úspěšně čelí západním pokusům o izolaci. Projevily se také hluboké rozpory uvnitř skupiny nezápadních mocností ale i to, že některé dokáží překonávat, zejména pokud umí vzdorovat americkému vlivu...

Do Kazaně se sjelo 36 vládních delegací, většina na nejvyšší politické úrovni. Summitu se účastnili nejen nejvyšší představitelé zemí BRICS jako čínský prezident Si, indický premiér Módí ale také hlavy států zemí přizvaných jako pozorovatelé; turecký prezident Erdogan, venezuelský prezident Maduro, kazašský prezident Tokajev a mnoho dalších. Do Kazaně přijeli také nejvyšší představitelé šesti mezinárodních organizací včetně Generálního tajemníka OSN Guterrese...

Síla BRICS a zájem o členství by však neměly zastírat reálné rozpory mezi příslušníky globální většiny. Projevily se například při prvním rozšíření zemí BRICS na loňském summitu v Johannesburgu. Z šesti zemí, které tehdy přibyly, se k BRICS nakonec připojily pouze čtyři: Egypt, Etiopie, Spojené arabské emiráty a ĺrán. Argentina s nástupem neoliberálního, proamerického prezidenta Mileie otočila o 180 stupňů a Saúdská Arábie do poslední chvíle lavírovala, než prohlásila, že chce s BRICS úzce spolupracovat, ale členem není. V obou případech se jednalo i o úspěch americké diplomacie, která rozhodně nestojí, aby se někdo pokoušel budovat alternativu k americké hegemonii...

...země BRICS prozatím upustily od dalšího rozšiřování a zájemcům o členství nabídly nový institut partnerství. Tuto bližší formu spolupráce a přípravu na plné členství by v následujících měsících mělo začít využívat třináct zemí: čtyři z dosud pominuté jihovýchodní Asie (Indonésie, Malajsie, Thajsko, Vietnam), po třech z postsovětské prostoru (Bělorusko, Uzbekistán, Kazachstán) a Afriky (Nigérie, Uganda, Alžírsko), dvě z Latinské Ameriky (Kuba, Bolívie) a eurasijské Turecko, které by bylo prvním členem NATO v tomto uskupení...

Na druhou stranu příklad Indie a Číny ukázal, že ani vážné rozpory nejsou nepřekonatelné. Prezident Si a premiér Módí se v Kazani po čtyřech letech zmražených vztahů setkali na bilaterálním jednání. V roce 2020 na sporném území v čínsko-indickém pohraničí zahynulo při vzájemném střetu dvacet vojáků indických a čtyři čínští. Indie následně zmrazila vztahy a uvalila sankce některé čínské produkty. Ale i když zakázala TikTok a další aplikace, Čína zůstává jejím nejvýznamnějším obchodním partnerem. Dnes se obě velmoci dohodly na režimu ochrany hranic ve sporné oblasti, zatím však nikoliv na společné hranici, a patrně i na dalších otázkách...

...dokument přichází i s tématy vlastním zemím globálního Jihu, které se vymezují vůči americké hegemonii: důraz na respekt k národní svrchovanosti, kritika unilaterálních kroků porušujících pravidla mezinárodního obchodu včetně sankcí a důraz na intenzivnější využívání národních měn v mezinárodních platbách. Zejména poslední téma patřilo k prioritám ruského předsednictví BRICS. V důsledku intenzivních západních sankcí je nuceno převádět svůj obchod i finance pryč od dolaru, což doprovází četné problémy; čínské banky se natolik obávají amerických sankcí, že odmítají přijmout dolary z Ruska, s rubly často pracovat neumí a platit všechno v jüanech se zase nechce Rusům. Proto je Moskva hlavním iniciátorem mezinárodních mechanismů a platforem pro alternativní platební a finanční systém. Něco se řeší dvojstrannými dohodami, ale mnohostranný platební mechanismus zůstává na úrovni politických zadání a projektů. Nejkonkrétnějším společným projektem zůstává Nová rozvojová banka, která pod vedením bývalé brazilské prezidentky Rousseffové získává prostředky pro infrastrukturní projekty zemí BRICS...

Mezinárodní řád přechází od americké hegemonie s centrem v atlantické oblasti ke globální mocenské rovnováze s centrem v Eurasii...

Vodítkem mohou být transformace, kterými prošly Čína po Maovi a Rusko po Jelcinovi... Jiné vodítko můžeme najít v prastarém čínském textu o vedení války Sun C‘. Nabádá vyhýbat se přímému střetu s nepřítelem a doporučuje trpělivě ovlivňovat okolnosti skrze drobné kroky podkopávající jeho postavení. Nepřítel se pak rozloží sám, aniž by bylo třeba války. Pokud dnes země BRICS čelí politickému Západu vedenému různými Bideny, Trumpy, Scholzy či Macrony, nemusejí na rozkladu nepřítele ani příliš pracovat, stačí čekat.

Muselo by se stát něco hodně nečekaného, pokud by BRICS ve střednědobé perspektivě neposiloval a spolu s tím "mezinárodní řád nepřecházel od americké hegemonie s centrem v atlantické oblasti ke globální mocenské rovnováze s centrem v Eurasii". Ale co to pro nás znamená konkrétně? Na přihlášku do BRICS ani na jinou formu formálního přidružení asi není nejvhodnější doba. Odpoutání se od politiky servility bude mít ještě nějakou dobu jiné priority. Ale žádné viditelné a nepřekonatelné překážky nám nebrání v tom, abychom v celé řadě konkrétních oblastí nerozšiřovali spolupráci (včetně využívání rodícího se systému plateb) s vhodnými zeměmi v rámci BRICS. Mj. s některými máme tradičně dobré vztahy.
Zdroj: https://radimvalencik.pise.cz/12015-vize-jakou-potrebujeme-1133.html

Vize, jakou potřebujeme/1134 Jak se rodí vize: Časopis !Argument/67

88. článek: Několik poznámek k důchodové reformě,20.11.2024, Ilona Švihlíková

Pojednání Ilony Švihlíkové k tzv. důchodové reformě je významné z několika hledisek. Navazuje na článek J. Mertla a publikační platformu !Argumentu obsahově doplňuje o důležitý aspekt současného dění. Věnuje se jedné ze zásadních otázek, které budou hrát významnou roli v nadcházejících sněmovních volbách i po nich (ukáže se, kdo jak to myslí a myslel vážně se skutečnou změnou). V neposlední řadě poskytuje důležitý podkladový materiál pro ilustraci toho, jaký metodologický význam má a zejména může mít teorie mechanismů (jejich designu a implementace).

Tak nám vláda přišla s důchodovou reformou, paní Müllerová. Vzhledem k neoblibě této vlády, a k tomu, co to vlastně provedla, je šance, že nějaká příští vláda udělá z reformy kuličku, na kterou s chutí šlápne. To, že vláda protlačuje návrhy silou, že vytváří neskutečný chaos, že opakovaně obelhává odbory a vysmívá se sociálním partnerům – to už je jaksi politický kolorit zpupnosti pěti/čtyřdemolice. Točit celou reformu na parametru věku odchodu do důchodu je prostě špatně. Jednak již delší dobu vidíme nárůst počtu lidí využívající předčasné důchody. Vláda si ani nebyla schopná zjistit, proč lidé odcházejí dříve do důchodu? Je to proto, že už jsou "za vodou"? Protože už nemohou, jsou nemocní a unavení? Nebo protože druhou alternativou vedle předčasného odchodu do důchodu je být nezaměstnaný (resp. nezaměstnatelný?). Jak je možné, že vláda staví reformu na parametru, který už nyní není relevantní, a ani se neobtěžuje si zjistit, jaké motivace stojí za využíváním předčasných důchodů?

A dále: Omezit kategorii náročné profese, a přitom operovat pojmy a kategoriemi, které nemají žádnou legislativní oporu (povinná platba zaměstnavatele u náročných profesí a nepovinný pilíř, co to jako má být?), to je další chucpe současné vlády.

Podívejme se nejprve na několik základních parametrů současného systému, než pak předložím návrhy rozprostřené mezi několik kroků a období, jak by bylo nejvhodnější situaci řešit.

a) Lidé jsou bohatství naší země. To, že se dožívají vyššího věku, se musí ekonomicky a společensky projevit pozitivně. Reforma je tu proto, aby využila potenciálu lidí a zajistila jim důstojné a naplněné stáří.

b) "Problém" tedy nespočívá v tom, že se lidé dožívají vyššího věku, přičemž lidský věk má samozřejmě své geneticky dané limity, ale to, že se v uplynulých třiceti letech narodilo méně dětí. Propopulační politika musí být součástí sociální politiky, když ne z důvodu stability průběžného systému (což lze řešit i jinými způsoby), pak určitě jako nástroj zachování národa.

c) Jakýkoliv důchodový systém stojí na určitém mechanismu přerozdělování mezi těmi, kteří vytvořili hodnoty a nyní již z řady důvodů nemohou a mezi těmi, kteří jsou aktivní v dané době. Každá společnost nějaký takový mechanismus musí mít, jinak se její společnost rozpadne v mezigenerační válce a nenávisti (která je ovšem pro řadu politiků velmi atraktivní nástroj, jak získávat hlasy).

d) Klíčový parametr je, že budoucí společnost (ekonomika) musí generovat hodnoty. Je vcelku jedno, v jakém mixu (lidé x kapitál (roboti, AI) je bude generovat, protože to lze vyřešit mechanismem redistribuce bohatství. Katastrofa je, pokud nic negeneruje. V takovém případě může být klidně věk odchodu do důchodu stanoven na 105 let. Úvahy typu "bude jeden pracující na tři důchodce" jsou relevantní jen z hlediska zdanění práce (pokud chybí zdanění kapitálu). Opakuji: hlavní je, kolik hodnoty dokáže taková společnost vytvořit! Pokud díky vyšší produktivitě práce za využití moderních technologií vytváří větší hodnoty, pak jde jen o to najít mechanismus, který tuto hodnotu bude ve společnosti redistribuovat.

e) Reforma je prováděna postupně. První fáze je elementární nastavení pořádku v systému.

Za povšimnutí stojí především upozornění na to, že vláda silou moci prosazuje paušální nucené prodloužení doby odchodu do důchodu, přitom i při současném nastavení délky odchodu do důchodu dochází k nárůstu těch, kteří tuto možnost využívají, či v mnoha případech spíše zneužívají. Oprávněně si klade otázku: "Jak je možné, že vláda staví reformu na parametru, který už nyní není relevantní, a ani se neobtěžuje si zjistit, jaké motivace stojí za využíváním předčasných důchodů?"Tady by to chtělo na danou otázku odpovědět: Vláda ustupuje tlaku lobby vysokopříjmových kategorií (z lékařských, právnických, poradenských apod.) profesí. Je to jeden z naprosto typických projevů pozičního investování, při kterém prostřednictvím selhávaní institucí vysokopříjmové skupiny diskriminují občany s nižšími a středními příjmy. Nebezpečí není jen v tom, že je tím ohrožována udržitelnost penzijního systému, ale podlamována solidarita ve společnosti. Průběžný penzijní systém by měl být (a může být!) nastaven tak, aby byl oporou i pro vyšší střední vrstvy, které se podstatným způsobem podílejí na kvalitě společenských vztahů. Vláda drobnými dílčími kroky vzdálila penzijní systém od této role (např. snížení odvodů sociálního pojištění pracujícím důchodcům místo zvyšování doživotní renty). K tomu se ještě dostaneme.

Většina z bodů (až na jednu výjimku), kterými předznamenává svůj článek, je dobře formulována. Ocenit je nutné především ten první: "Reforma je tu proto, aby využila potenciál lidí a zajistila jim důstojné a naplněné stáří."Tj. aby místo paušálního vynucování motivovala k dobrovolnému prodloužení doby produktivního uplatnění dle individuálních možností každého.

Formulování bodu c) je nepřesné, resp. přinejmenším si zasluhuje doplnění. V průběžném penzijním systému nejede ani tak o solidaritu "mezi těmi, kteří vytvořili hodnoty a nyní již z řady důvodů nemohou, a mezi těmi, kteří jsou aktivní v dané době" (tj. mezigenerační), ale o solidaritu mezi těmi, kteří ve vyšším věku mohou a chtějí pracovat, a těmi, kteří z různých důvodů již pracovat nemohou (tj. vnitrogenerační solidaritu, která dává pojmu "pojištění" smysluplný obsah). To má pro konstrukci funkčního systému zásadní význam. Kromě toho musí být vhodnou formou do systému zabudována ještě příjmová solidarita.

Vize, jakou potřebujeme/1135 Jak se rodí vize: Časopis !Argument/68

88. článek: Několik poznámek k důchodové reformě,20.11.2024, Ilona Švihlíková

ČSSZ v dokumentu "Statistická ročenka z oblasti důchodového pojištění za rok 2023" uvádí následující graf. Je patrné, že počet předčasných starobních důchodů roste – ale již delší dobu. Roste i z hlediska poměrů vůči všem starobním důchodcům, za minulý rok se (údaje červen 2023) dostal nad 30 % u mužů i žen. Opakuji znovu, jakou relevanci má pak věk odchodu do důchodu?

Provládní ekonomové neustále halasí s čísly deficitu důchodového účtu a jeho vývoje. Než se podíváme na vývoj na důchodovém účtu, uvedu jinou kategorii – a to je podíl výdajů na důchodový systém v poměru ke generované hodnotě – k HDP.

ČR se jako jedna z mála vyspělých zemí nedostala nikdy nad 10 % HDP (!) a podíl výdajů na důchody se drží relativně dosti stabilně kolem 9 % HDP. Tato záležitost se ovšem ve veřejném prostoru neprosazuje, protože otevírá nepříjemné téma pro provládní pomocníky – ukazuje totiž velkou stabilitu a robustnost českého důchodového systému.

To znamená potom nižší podíl mezd (náhrady zaměstnancům) na HDP, zato vyšší podíl zisků, nemluvě o těch, které odplují do zahraničí. Toto téma je jeden z hlavních strukturálních defektů a jako takové se prolíná vším v ekonomice ČR – nutně i důchodovým systémem (včetně, viz dále, strukturální deformace u mezd, které jsou hluboce v rozporu s výkonností ekonomiky).

K dokreslení salda důchodového účtu, který ovšem – a to je velmi důležité, jak opakovaně zdůrazňoval ekonom Jaroslav Ungerman – není oddělen od státního rozpočtu a není samostatně spravován. Povšimněme si, že v letech 2018 a 2019 byl důchodový účet v plusu! Není náhodou, že se jednalo o roky, kdy mzdová konvergence rychle postupovala, byla vysoká zaměstnanost (a nízká nezaměstnanost) a mzdy rychle rostly – samozřejmě za situace ekonomické konjunktury. Všechny tyto proměnné totiž výrazně ovlivňují hospodaření důchodového účtu.

Všechny ty řeči o tom, jak je důchodový systém neudržitelný (a jak je potřeba ho reformovat, aby se udržitelným stal), přičemž tyto reformy mají restriktivní charakter, poškozují občany a mají za cíl pravý opak – snížit důvěru v to, že průběžný systém může fungovat. Čím více se šíří "narativ" – "na důchody nebude" (což by byla pravda jen ve společnosti, která se rozpadla a nedokáže nic generovat, à la Haiti), tím více se zvyšuje perverzní motivace obcházet průběžný systém, notabene, když vláda skrytě či zjevně podporuje švarcsystém a vytváří masivní benefikace OSVČ vůči zaměstnancům (tj. preference nestandardu vůči standardu, na kterém důchodový systém stojí). K tomu dále dodejme, že důchodový systém, spolu se zdravotnictvím, disponuje obrovskými zdroji – a právě proto se kolem něj budou jak supi točit finanční skupiny a nenápadně tlačit na "privatizaci", zavedení "nadstandardů", přilepšení a podobně, protože částky jsou příliš lákavé. Zvykněme si na to, že naše ochota bránit veřejné statky bude znovu a znovu podrobována zkoušce – a buďme k tomuto boji minimálně odbornými argumenty připraveni.

Ke vhodně voleným grafům a k nim připojeným údajům není co dodat: Vláda prostě (a sprostě) lže.

Proč? O jednom z důvodů I. Švihlíková hovoří: Jedná se o snahu zavedením "nadstandardů" v tichosti průběžný systém rozkrást. Patrně však je zde i snaha zabránit pozitivním změnám ve struktuře ekonomiky (směrem k ekonomice založené na produktivních službách), které by mohly být odstartovány právě na bázi dobře provedené reformy motivující k dobrovolnému prodloužení doby produktivního uplatnění. Motivující nejen klienty systému, ale i poskytovatele produktivních služeb, které mohou k prodloužení doby produktivního uplatnění efektivně přispět, motivující rovněž firmy, které svou firemní kulturou také mohou sehrát významnou roli v této oblasti. (Takže možná, že je zde i tento motiv: "To by tak bylo, aby si v prťavém česku lidé vyskakovali, jak se jim začalo dařit řešení jedné ze zásadních otázek civilizačního vývoje, to by tak hrálo...")
Zdroj: https://radimvalencik.pise.cz/12017-vize-jakou-potrebujeme-1135.html

Vize, jakou potřebujeme/1136 Jak se rodí vize: Časopis !Argument/69

88. článek: Několik poznámek k důchodové reformě,20.11.2024, Ilona Švihlíková

Pro čtenáře !Argumentu také připomenu, že na našem webu najdou sérií článků k důchodové reformě od Jaroslava Ungermana a Viléma Kahouna a že s řadou jejich návrhů souzním – což dále v textu uvádím.

Fáze důchodové reformy se základním cílem udržení průběžného financování, doplněného o další zdroje z daní, resp. zabránění rozpadu průběžného systému a jeho privatizaci.

Tato fáze se týká očištění systému od zaplevelených prvků jako je výchovné a mobilizace zdrojů – tato mobilizace příjmů do systému je důležitá, neboť bez nápravy deformací bude mít problém každý sociální systém. Kromě toho se těmito opatřeními minimálně zbrzdí deficity, což sebere vítr z plachet těm, kteří si pod reformou představují prostě privatizaci důchodového systému (kombinace minimální žebračenkový důchod a zbytek – postarej se sám).

Jeden z největších problémů pojistných systémů jsou obrovské nerovnosti ve zdanění, ale zejména v platbách do pojistných systémů u kategorií zaměstnanec – OSVČ – dohodář.

Zatímco u daní je s aplikací podnikatelského rizika možno zvažovat (nikoliv ovšem ve smyslu "je normální zatajovat příjmy") určitý rozdíl mezi zdaněním zaměstnanců a OSVČ, u pojistných plateb to tak být nesmí. Nesmí, protože jinak se do existenciálních problémů (se supi kroužícími kolem) mohou dostat všechny pojistné systémy.

Platby u OSVČ se tedy musejí narovnat se zaměstnanci. Je pravda, že OSVČ je pestrá kategorie. Patří tam vysoce příjmoví advokáti, ale i ti, kteří si tak přivydělávají po nocích rozvozem všeho možného. A je tu nešťastná kategorie švarcsystému, často z donucení. Proto jako druhou variantu navrhuji zavedení samostatné pojišťovny pro OSVČ, která bude vyjadřovat specifika jejich stavu a jen z této pojišťovny pak budou OSVČ čerpat své důchody.

K tomu patří, že vláda musí udělat pořádek na trhu práce. Zrušení EET byla fatální chyba (nebo spíš záměr à la devadesátá léta), neboť umožňuje zakrýt příjmy a zjednodušuje platby "bokem". Do této fáze patří také boj proti práci na černo, proti vykořisťování zahraničních pracovníků (nejen, ale zejména z Ukrajiny, kteří jsou tlačeni ke smlouvám o dílo! Jak se zdá, to nikomu nevadí, hlavně, že na budovách visí všude ukrajinské vlajky). Boj za práva zahraničních pracovníků je i naším bojem – tolerance mzdového dumpingu se nám vždy vrátí jako bumerang. Stejně tak je potřeba si řádně došlápnout na pracovní agentury, systém exekucí, neregulovanou lichvu atd.

Druhou součástí elementárního pořádku je pak oddělení plateb typu výchovného mimo důchodový účet. Pokud má něco takového existovat (a podle mě nemá co stát platit výchovné, ale postarat se o obecní a družstevní bydlení a jeho dostupnost), pak v systému sociálních dávek, a ne v rámci důchodového systému.

Podpora sociálního smíru, řádné vedení a opečovávání sociálního dialogu a politika mzdové konvergence mohou přispět k tomu, aby se příjmy do pojistného systému zvyšovaly. (A ano, vím, že jde o strukturu ekonomiky, což rozeberu v některém z dalších článků).

V této fázi je také možné, zejména pokud budou rychle pokračovat strukturální změny ekonomiky, otevřít debatu o zdanění příjmů z kapitálu (tj. zatížit tyto příjmy pojistným) a vytvořit si tak další záložní zdroj pro financování důchodového systému. Pokud bude, což v tuto chvíli nedokáže říci nikdo, rychle pokračovat vytěsňování práce kapitálem, pak bude potřeba posilovat zdanění kapitálu – jinak také může dojít k sociální explozi podobné začátkům kapitalismu.

1. Vše by mělo být podloženo "společenskou smlouvou" (v podobě ústavního zákona), že peníze, které občan povinně odvedl do systému, nesmí být rozkradeny. Tedy konkrétně, že to, co tam v reálné hodnotě odvedl, musí být dle pojistné matematiky transformováno do jeho doživotní renty (po odpočtu režijních nákladů, odvodů do fondu na vykrytí rizik a na financování jednotného solidárního základu systému). Penzijní systém v podstatě je už dnes samonosný (pokud není záměrně rozvracen) a lze ho plně samonosným snadno dotvořit. (Ti, kteří hovoří o jeho "neudržitelnosti" lžou.)

2. Již v první fázi nápravy pokusu o rozvrácení průběžného penzijního systému bude potřeba vytvořit účinné motivace k prodloužení doby produktivního uplatnění. Nejúčinnější a nejpřijatelnější cestou (která navazuje na první uvedený bod) je zavedení "postgraduální" nadstavby v podobě přepočítání toho, co budou lidé odvádět do penzijního systému po dosažení pevně stanovené hranice odchodu do důchodu v 65 létech, na přírůstek doživotní renty.

3. Vytěsňování práce kapitálem je vhodnější řešit podporou přeměn ekonomického systému v systém založený na produktivních službách (vzdělávacích, zdravotních, výchovný, sociální práci apod. včetně lázeňství), tj. službách zaměřených na nabývání, uchování a uplatnění lidského kapitálu, které mj. mohou sehrát významnou roli právě v motivovaném, dobrovolném prodloužení doby produktivního (postupně rozvolňovaného) uplatnění.
Zdroj: https://radimvalencik.pise.cz/12018-vize-jakou-potrebujeme-1136.html

Vize, jakou potřebujeme/1137 Jak se rodí vize: Časopis !Argument/70

88. článek: Několik poznámek k důchodové reformě,20.11.2024, Ilona Švihlíková

b) Oddělení důchodového účtu od státního rozpočtu a zavedení individuálních účtů: střednědobý časový horizont

V této části si dovolím se odvolat na článek J. Ungermana a V. Kahouna: Oddělení důchodového účtu od státního rozpočtu má mnohem výhod. Chápu, že se někteří obávají toho, že v oddělení jsou rizika privatizace. Neznamená to, že by snad nemohl být takový účet/fond dofinancováván ze všeobecných daní. Souhlasím s J. Ungermanem, když uvádí, že ministerstvu financí přes obrovské částky na důchodovém účtu velmi vyhovuje ho mít k "pohotovému řízení likvidity". Kromě toho by po oddělení bylo možné s fondem hospodařit více investičně a uvažovat více pro výnosově – i když za maximální obezřetnosti. Zároveň by toto uspořádání umožnilo provést jiný zásadní manévr a sice dostat pod kontrolu české vládní dluhopisy, které se mohou stát nástrojem vydírání "českých" dcerek, které jsou pod zahraniční kontrolou. Japonský případ ukazuje jasně, že dluh je potřeba mít v držení skutečných rezidentů. Je to otázka nejen ekonomická, ale přímo strategicky bezpečnostní.

Oddělení od státního rozpočtu umožní také vytvořit individuální konta. Ta dodají účastníkům pojistného systému jasný přehled o tom, jakou částkou mohou disponovat a zároveň i informaci, kdy mohou/budou chtít přejít do důchodu. Rozlučme se s představou, již nyní nereálnou, že budeme odcházet do důchodu všichni stejně. To je zcela nereálné, sociální systém (včetně projektů bydlení pro seniory, pečovatelské domy apod.) na to musí být připraven. Čímž se opět dostáváme k bodu jedna, a sice k mobilizaci zdrojů, do kterého nutně patří i boj proti odlivům zisků z ekonomiky a samozřejmě zejména zneužívání vazeb mezi matkou a dcerami, které má v ČR patologický charakter.

c) Ekosystém pro podpoření potenciálu člověka:dlouhodobý časový horizont

Poslední část důchodové reformy souvisí s tím nahlížet člověka jako aktivum, jako bohatství země, jako zdroj potenciálního růstu ekonomiky a společnosti. Zatímco dnešní "reforma" je bič v ruce (zaměřená jednoznačně na "úspory" v systému, aby o to víc se mohlo vydávat na zbrojení např.), pak tento přístup představuje zcela jinou filozofii. Znamení obohacení jednotlivce i společnosti aktivním využíváním jeho schopností a dovedností a vytvoření celého ekosystému péče o něj.

Tento přístup předpokládá a) motivační systém pro ty, kteří se rozhodnou pracovat déle (pokud bude věk odchodu do důchodu stanoven, neboť s individuálními konty bude jeho důležitost klesat). Je možno stanovit motivační systém pro starší pracovníky. Spolu s tím jde také podpora částečných úvazků, flexibility pro starší pracovníky (nezvládnou a nemohou pracovat 5 dní v týdnu, ale mohou se například zapojit jako mentoři mladších na 1 den v týdnu). Kontakt s pracovním světem může být pro řadu z nich obohacující a stimulující, pro mladší je neocenitelné předávání zkušeností. Vytvoření systému mezigenerační úcty a učení se jeden od druhého je pravým opakem dnes vedené mezigenerační války.

b) dostupná zdravotní péče, funkční síť lázeňské péče (což by mohla být jedna z profilací české ekonomiky). S tím souvisí i výše mezd – nízké mzdy v rozporu s hospodářským výkonem – dnes povzbuzují chování nahánět nízké výdělky vysokým počtem hodin. Není divu, že lidé u nás odcházejí do důchodu předčasně – sedření, s mnohem vyšším pracovním nasazením než v tzv. západních zemích. Lázeňská péče nemůže být luxus à la wellness, ale součást péče o pracovníky, která plní často roli i prevence vzniku vážných onemocnění.

c) systém celoživotního vzdělávání. Ne přenášení tlaku na zaměstnance s přizpůsobením se, ale systém vzdělávání, který pomůže pracovníkům vypořádávat se se změnami v ekonomice (robotizace, rozšíření AI a další, které jistě přijdou). Zde by měly klíčovou roli hrát, jako příjemci veřejných peněz, univerzity a ukázat tak svou společenskou užitečnost. Je možné uvažovat také o zavedení systému Flexicurityà la Dánsko (s poznámkou, že nelze zavést jen jedno, tj. rychle zaměstnance vyhodit na dlažbu, což tak rozechvívá české neoliberály). I zde by mohly pomoci univerzity, jak znalostmi, tak personálně.

Takovéto pojetí důchodové reformy je permanentním úkolem, který ale dokáže udržet sociální smír, využít potenciálu člověka nekořistnickým způsobem a zároveň podporovat mezigenerační solidaritu. Platí nicméně, že každý funkční systém mezigeneračního přerozdělování musí spočívat na ekonomice, která generuje hodnoty. Je proto tristní, že tuto problematiku současná vláda zcela ignoruje, ba co víc, činí kroky, které schopnost ekonomiky vytvářet bohatství výrazně omezují. To ale už bude tématem dalšího článku.

Oddělení důchodového účtu od státního rozpočtu určitě – ale hlavně proto, aby se zvýšila motivační role penzijního systému k dobrovolnému prodloužení doby produktivního uplatnění člověka a zabránilo rozkradení tohoto systému. (Proto ten dříve navržený ústavní zákon coby "společenská smlouva".)

Všechny návrhy (a-c) směřující k tomu, co autorka nazývá poměrně vhodně "ekosystém pro podpoření potenciálu člověka", jdou správným směrem. Komplexnější systém opatření i s odhadem efektů jsme spolu s J. Šulcem několikrát popsali již před dvěma roky, viz např.: https://radimvalencik.pise.cz/10743-vize-jakou-potrebujeme-430.html Škoda, že nedochází k dostatečně intenzivnímu sledování tvorby zaměřené na řešení současných aktuálních problémů. S přípravou komplexní alternativy jsme mohli být už mnohem dál.

Mnohem důležitější je však něco jiného. Pokud si vezmeme z teorie mechanismů (jejich designu a implementace) to, co přináší, a doplníme to dalšími východisky rozpracovanými na bázi překonání neoklasického základu v rámci teorie ekonomie produktivní spotřeby, můžeme v návrhu systému průběžného penzijního pojištění zaměřeném na prodloužení doby produktivního uplatnění člověka postoupit mnohem dál a současně prokázat scestnost toho, co navrhuje tato vláda. Tomu se budu věnovat v několika dalších dílech seriálu k pěstování vize. Čtenář si bude moci ověřit, o kolik lze s využitím dobrých teoretických východisek "poskočit vpřed".

Vize, jakou potřebujeme/1138 Jak se vyzbrojit teorií (mechanismů)/10

Předznamenání: O tom, co nabízí teorie mechanismů, si lze udělat představu prostřednictvím online přístupného prestižního časopisu Journal of Mechanism and Institution Design, viz: https://www.mechanism-design.org/ . Od roku 2016 vyšlo již 9 čísel. Podle mě je škoda, že se nepokouší s využitím rozpracovaných metod o analýzu reálně navrhovaných, přijatých a v praxi uplatňovaných mechanismů v rámci reforem, tzv. reforem, pseudoreforem či antireforem. (Určité nástroje k tomu teorie mechanismů má, přinejmenším k rozlišení toho, která z výše uvedených typů změn se prosazuje; jejich použití by nepochybně přineslo silné podněty k tomu, aby došlo k lepšímu zvýraznění toho, co je obecně využitelné.)

Z hlediska toho, co silou moci prosadila Fialova vláda, považuji z oblasti teorie mechanismů (v původní, nerozšířené podobě) za relevantní v oblasti změn penzijního systému zejména následující:

d) Problém "sebevynucujících" se N-rovnováh ve vztahu legální a reálný systém.

Probereme postupně. Následně pak ukážeme, jaké možnosti přináší rozšíření systému v intencích teorie produktivní spotřeby jako teoretického základu.

Ten by měl být v systému řešen formou respektování dvou typů solidarity:

- Pojistné, tj. mezi těmi, u nichž pojistná událost nastala (nutnost odejít do penze v důsledku stárnutí), tj. solidarity, mezi těmi, kteří mohou a chtějí být produktivně činní, a těmi, kteří z různých osobních či vnějších důvodů již produktivně činní být nemohou či nechtějí.

- Příjmové, tj. mezi těmi, kteří mají vyšší příjmy, a těmi, kteří mají nižší příjmy.

Oba typy solidarity lze řešit důsledným oddělením základní dávky a zásluhové dávky. Zásluhová dávka v podobě doživotní renty je lineárně závislá na současné (nikoli nominální) hodnotě celoživotních odvodů, základní dávka, kterou dostane každý a která spolu s minimální zásluhovou dávkou, jejíž dosažení je předpokladem účasti v penzijním systému, by měla pokrýt základní životní potřeby), by byla vyčíslena prostřednictvím proporcionálního zdanění základu zásluhové částky. (Záměrně píšu "vyčíslena", protože použití pojmů "zdanění penzí" je nepopulární, příslušné vyčíslení pak lze promítnout do účetního rozdělení odvodů do systému.)

Při tomto přístupu lze poměrně přesně spočítat optimální míru účetního zdanění základu zásluhové částky: Při nižší míře zdanění se vybere méně a nedochází ke konvergenci motivů s těmi, kteří odvedli do systému méně prostředků, při vyšším zdanění klesá motivace všech zúčastněných subjektů (klientů systému, ale i firem, které svou firemní kulturou vytvářejí pro prodloužení doby produktivního uplatnění předpoklady, dále též poskytovatelů vzdělávacích, zdravotních, lázeňských apod. služeb) k zabezpečení dostatečné výše odvodů.

Příslušné mechanismy lze teoreticky popsat a prakticky testovat. Systém musí být navržen tak, aby byl jako forma garantovaných celoživotních úspor atraktivní i pro vyšší střední třídy.

Intelektuální horizont současných designerů penzijních změn nedosahuje úrovně, na které by mohli pochopit, o co jde, a promítnout to do zefektivnění penzijního systému. Navíc to ani pochopit nechtějí, protože plní jen roli poskoků designerů cizí moci, která ve vztahu k penzijnímu systému úplně jiné cíle.

Nejnázorněji to lze doložit na příkladu toho, jak se vláda vyrovnala či nevyrovnala s problémem předčasných odchodů do důchodu vysokopříjmových skupin. Připomenu graf, který ukazuje na skandální výsledek politiky této vlády:

Před začátkem nekompetentních změn v penzijním systému (2021-2022) vzrostl oproti předcházejícímu roku počet osob odcházejících do předčasného důchodu o 12 108, což odpovídalo, jak je vidět z grafu, dlouhodobému trendu, po začátku změn o rok později (2022-2023) vyskočil na 52 590 osob! Téměř pětinásobek. Diletantismus, ekonomický zločin, nebo obojí? Toto je příčina "neudržitelnosti penzijního systému". A ne Husákovy děti. Mj. propad v porodnosti s příslušným odstupem času od toho, jak se projevily důsledky chování této vlády, také o něčem svědčí.

Obdobný vývoj je i v sousedních zemích. Neměla by na to věda o společnosti a konkrétně i teorie mechanismů reagovat? Proč na to nereaguje? Má aktuálnější či závažnější témata? Nebo se ještě v rovině obecně teoretických základů pro řešení problémů v této oblasti nedostatečně vyzbrojila, ještě k tomu nedorostla? A doroste někdy, pokud bude i nadále "za bukem"? Co z toho vyplývá pro nás?

Princip konvergence stimulů má více aplikací v oblasti změn (reforem) penzijního systému, k tomu ale budeme potřebovat model pracující s rozšířením toho původního. To nás ještě čeká.
Zdroj: https://radimvalencik.pise.cz/12020-vize-jakou-potrebujeme-1138.html

Vize, jakou potřebujeme/1139 Jak se vyzbrojit teorií (mechanismů)/11

Monotónnost znamená (stručně řečeno), že když se rozšíří množina výplat tak, že některé z výplat jsou větší než v původní množině, nemělo by dojít k tomu, že někomu se výplaty sníží.

Tento požadavek nemusí být vždy splněn. Existují velmi zajímavé teoretické problémy v nejobecnějších základech axiomatického řešení kooperativních (ale i nekooperativních) her, které souvisejí s otázkou, kdy tento požadavek (axióm) platí a kdy ne (například v souvislosti s porovnáním Nashova a Kalai-Smorodinského řešení Nashova vyjednávacího problému).

První, co by k nějakým navrhovaným změnám penzijního systému měla teorie mechanismů říci, je, zda v daném konkrétním případu by tento požadavek měl být splněn, nebo nemusí být splněn. Konkrétně:

- V případě, že důchodci dostávají "příliš mnoho" (např. oproti tomu, co do systému vložili) a převod prostředků do jiných (investičních) oblastí ekonomického systému by přinesl větší výnosy, nemusí být tento požadavek splněn.

- V opačném případě (a je nutné ujasnit, co znamená "opačný případ"), musí být dodržen.

- Pokud by ten, kdo do penzijního systému povinně odvádí určité prostředky nedostal v podobě doživotní renty dle pojistné matematiky tyto prostředky zpět, byla by to krádež z pozice státu. Samozřejmě, že odpočítat je nutné režijní náklady na systém a případnou vnitřní příjmovou solidaritu. Ale jiné služby než výplaty ze systému, od státu penzista nedostává. Tj. jednalo by se o přerozdělení ve prospěch jiných skupin, což je nepřípustné.

- Pak je zde ještě druhý aspekt. Za jeden z nejdůležitějších aspektů penzijního systému můžeme považovat to, jak motivuje všechny účastníky k využívání investičních příležitostí v oblasti dobrovolného individuálního prodloužení doby produktivního uplatnění. Pokud by se vyvedením prostředků z penzijního systému snížila jeho efektivnost a vyvedené prostředky by nepřinášely větší efekty, bylo by jejich vyvedení rovněž nepřípustné.

Pokud vyhodnocení prvního aspektu je v kompetenci původní teorie mechanismů, pak k vyhodnocení druhého faktoru potřebujeme teorii mechanismů rozšířenou o efekty produktivní spotřeby.

Vláda při designování změn v penzijním systému zcela evidentně a výrazně porušila požadavek monotónnosti, aniž by se zabývala jedním či druhým aspektem, který by toto porušení mohl odůvodnit:

- Předně zcela vypustila rozbor otázky, zda může být průběžný penzijní systém samonosný (dosáhnout současných reálných výplat i v době nepříznivých důsledků populační vlny), pokud by se odstranily některé excesy současného systému, které jdou proti pojišťovacímu principu (zejména předčasné odchody do penze).

- Nejen nevytvořila adekvátní model, zkresluje údaje, neuvádí ty nejdůležitější, ale dokonce lže (viz článek I. Švihlíkové v časopisu !Argumenthttps://casopisargument.cz/60585 a jeho rozbor). Viz např. srovnání podílu penzí na HDP u nás a ve srovnatelných zemích.

- Vůbec se nezabývala otázkou využití investičních příležitostí spojených s prodloužením doby motivovaného dobrovolného produktivního uplatnění, kde jsou největší ekonomické rezervy a ekonomické zdroje.

- Na straně druhé ani neuvažovala a zamlčuje negativní ekonomické efekty spojené s růstem touto vládou zaviněné nedůvěry v penzijní systém.

I stávající podoba teorie mechanismů aplikovaná na problematiku penzijního systému a jeho změn v naší zemi může poskytnout závěr:

- Požadavek monotónnosti při designování změn (reforem) je nutné dodržet (není důvod jej opustit).

- Změny, které tato vláda silou moci prosadila, porušují požadavek monotónnosti, vedou jak k růstu nespravedlnosti uvnitř sytému i ve vztahu penzijního systému k celému ekonomickému systému, zejména však vedou ke snížení ekonomické efektivnosti.

Obojí je tak zřetelné a doložitelné, že je otázkou, zda je to jen důsledek vyprázdněných hlav, nebo cíleného vyprázdnění dosazených hlav za účelem rozvratu české ekonomiky.

Pokud rozšíříme metodologický základ teorie mechanismů v intencích teorie produktivní spotřeby o problematiku využívání investičních příležitostí spojených s rozvojem, uchováním a uplatněním schopností člověka podle míry jejich výnosnosti a uvážíme kaskádové efekty (to, že při realizaci některých investičních příležitostí může člověk získávat nové, ještě výnosnější investiční příležitostí) a skupinové efekty komplementarity (to, že při realizaci investičních příležitostí jednoho člověka či skupiny osob mohou být generovány výnosné investiční příležitosti jiných osob či skupin osob), je zlotřilost počínání vlády ještě zřejmější. K tomu se ještě dostaneme v části, ve které budeme aplikovat rozšířený koncept teorie mechanismů.

Vize, jakou potřebujeme/1140 34. report (1.12.2024 – 29.01.2025)

Trochu více klidu v období mezi Vánocemi a Silvestrem jsem využil k tomu, abych se více věnoval problematice vztahu mezi "oficiálním" (akademickým) a "neoficiálním" (alternativním) teoretickým zázemím hnutí odporu a nápravy. K tomu stručně:

1. To, že akademické zázemí selhává z hlediska jeho role jako zpětné vazby vůči nepravostem i jako základní orientace v tom, odkud, kam jdeme, není patrně třeba zvlášť zdůrazňovat. A jeho výpěstky (Fiala, Nerudová) či sazenice (Jourová) také není třeba komentovat.

2. Nicméně – a to tom jsem hluboce přesvědčen – pro co nejklidnější přechodu na přirozenou strategii společenského vývoje je velmi důležité, aby došlo k propojení tvorby teoretického zázemí, které se vytváří spíše po alternativní linii (významnou roli hraje Jungmannova národní akademie Petra Hampla, sdružení Svatopluk, sdružení sv. Vojtěcha - spolek Adalbert, časopis !Argument, sdružení Kudy z krize, snažíme se o to i v rámci pěstování Perspektivní, realistické a přitažlivé vize) s akademickou půdou, resp. osobnostmi a pokud možno i odbornými týmy, které zde působí. A to na úrovni toho, kam věda o společnosti došla i v mezinárodním měřítku nejdále.

3. Mnozí z těch, kteří aktivně působí ve hnutí odporu a nápravy, toto spojení podceňují, snad se i domnívají, že pozornost zaměřená tímto směrem jim ubírá na důležitosti, ale bez tohoto propojení se úspěch nedostaví. Tady bude třeba ještě hodně osvětové dřiny. I v tom smyslu, že vědomá aktivní účast v hnutí odporu a nápravy by měla být spojena s vnitřní motivací k osvojování všeho nového, co napomáhá pochopení toho, o co jde a co dělat.

4. Ve sledovaném období došlo k neplánovanému propojení dvou oblastí: Pozornosti věnované problematice penzijního systému a pokrokům v oblasti teorie mechanismů (která je jednou z nejangažovanější i nejvyužitelnějších oblastí teorie her a současně disponuje velmi rozpracovaným teoretickým fundamentem dosahujícím výšin matematice včetně využití axiomatické báze a postupů s tím spojených). I když to třeba nepatří pro většinu čtenářů či sledovatelů k nejatraktivnějšímu tématu, budeme toto téma nadále sledovat. Budoucnost ukáže, jak důležité to je.

(Důležité je červeně zvýrazněno, zeleně články k pozičnímu investování, poznámky "K tomu" se vztahují vždy k předešlému článku, případně předešlé sérii článků.)

Vize, jakou potřebujeme/1117 L. Zelinka mladší: Napodobování demokracie/1 33

Vize, jakou potřebujeme/1118 L. Zelinka mladší: Napodobování demokracie/2 34

Předehra k propojení. Mj. problematika změn v českém penzijním systému je vynikající empiricko-praktickou bází dané problematiky.

Vize, jakou potřebujeme/1131 Vidlák 8.1.: Co nás čeká a co lze dělat56

Tady nám I. Švihlíková přihrála velmi důležitý podklad pro teoretické pitvání změn v penzijním systému nástroji teorie mechanismů.

Důležité, ale tyto dva díly jsou spíše předehrou k tomu nejdůležitějšímu, co bude následovat v díle dalších.

Vize, jakou potřebujeme/1141 Jak se vyzbrojit teorií (mechanismů)/12

Ad c, d) Řešení problému tzv. autority (kdo uhlídá "strážce systému") a problém "sebevynucujících se N-rovnováh ve vztahu legální a reálný systém

Předpoklad, že účastníci dodržují předepsanou funkci odpovědi v korespondenčním mechanismu, i když případně používají nepravdivou charakteristiku, lze vše odůvodnit následovně. Můžeme si představit, že existuje systém vynucování - kontroly, který by vyžadoval, aby účastník byl schopen zdůvodnit své chování jako slučitelné s jím deklarovanou charakteristikou. Pokud by použil nějakou "nelegální" funkci nastavení (ať už s pravdivou, nebo nepravdivou charakteristikou), mohl by vytvořit funkci chování (předpokládanou pozorovanou inspektorem), kterou by nebylo možné vysvětlit jako "legální". Dále problém modelování prosazování podle L. Hurwicze. Tato problematika je mnohem širší, než tento termín naznačuje. Vezměme si zavedení instituce sociálního zabezpečení. Ta vyžaduje nejen vynucování, aby lidé dodržovali pravidla, ale i složitý aparát, který poskytuje potřebné informace a zařízení pro výběr daní a vyplácení plateb. Někdy se používá termín "genie implementátor", tj. skutečné provádění pro označení postupů, které mají takové institucionální uspořádání učinit ÚČINNÝM. Jedním z aspektů skutečného provádění institucionálního uspořádání (tj. institucí ve smyslu je časté využívání institucionálních subjektů k jeho dosazení. Příkladů, jako jsou agentury spravující systém sociálního zabezpečení, je mnoho. Lze však uvažovat i o institucionálních uspořádáních vytvořených dlouhodobým zvykem a vynucovaných spontánním jednáním skupiny, kde neexistuje žádný institucionální subjekt pověřený jejich správou nebo vynucováním.

Modelování vymáhání práva přináší některé obtížné problémy. Začněme tím, že existuje názor, že Nashova rovnováha se z definice vynucuje sama. Domnívám se, že je tím myšleno, že pokud je skutečný prováděcí aparát (v českých poměrech tzn. metodika) zaveden tak, že jsou pravidla hry dodržována a výsledková funkce je efektivní, pak žádný hráč nemá motivaci jednostranně přeběhnout do ilegální oblasti. Obecně vsak v konkrétní podobě hry, předepisující konkrétní oblasti strategií a výsledkové funkce, není nic, co by hráčům bránilo uchýlit se k "nelegálním" strategiím, ani neexistuje automatická jistota, se výsledky určené výsledkovou funkcí nastanou, pokud není k dispozici požadovaný aparát.

Nestačí ani rozšířit formu hry tak, aby předepisovala postupy, jimiž se řídí proces vymáhání, protože podobné námitky lze vznést i vůči této rozšířené formě hry. Jedná se o tzv. problém "nekonečného regresu". O nekonečnem regresu jindy. Existuje i jiný názor, že vymáhání je nemožné kvůli moznosti korupce ze strany osob pověřených vymáháním a jejich nadřízených. Či celá instituce je infikována koalicemi vzájemného kryti porušovaní obecně přijatelných zásad. ("Kdo bude hlídat strážce?") Zdá se, že je možný nekonečný regres. Rámec, jak se tomuto paradoxu vyhnout, zahrnující pojem "přirozené formy hry", je diskutován v Hurwicz (1993).

V rámci základního konceptu teorie mechanismů je u tak složitého systému, jakým je systém průběžného penzijního pojištění, skutečně velmi těžké uhlídat "legální hru" a její "strážce". O. Černík to popisuje velmi přesně.

Řešení přesto existuje, pokud najdeme způsob, jak umožnit či zajistit, aby "nejvyšší strážcem" byla efektivnost jak celého systému, tak i jeho jednotlivých komponentů. V obecné rovině jsme to popsali v 7. pokračování této série, viz: https://radimvalencik.pise.cz/12007-vize-jakou-potrebujeme-1126.html

Interpretace tohoto způsobu, který předpokládá rozšířený koncept teorie mechanismů vycházející z ekonomie produktivní spotřeby doplněný o uvažování souvislosti mezi investičními příležitostmi, je velmi zajímavá a efektní. Budeme se jí věnovat v dalších pokračováních, které navážou na tří díly série, v nichž jsme se zabývali tím, co může (a měl by) přinést základní koncept teorie mechanismů a nástroje, kterými disponuje.

Základní koncept klade velký důraz na to, aby všechny teoretické nástroje byly podloženy axiomaticky. Oprávněně. Je to důležitý předpoklad korektnosti a jednoznačnosti. Otázky, které jsou s tím spojeny, není jednoduché odpovědět. Mezi požadavkem konvergence stimulů a požadavkem monotónnosti existuje určitá souvislost, podobně jako mezi požadavkem sebevynucující se (prostřednictvím N-rovnováh) legální hry a řešením otázky "autority", resp. toho, "kdo uhlídá strážce". Navrhnout systém nezávislých a současně vzájemně nerozporných axiomů není tak jednoduché. I zde přechod k rozšířenému konceptu teorie mechanismů, který vychází z ekonomie produktivní spotřeby, nabízí – jak ukážeme – určité možnosti.
Zdroj: https://radimvalencik.pise.cz/12025-vize-jakou-potrebujeme-1141.html

Vize, jakou potřebujeme/1142 Jak se vyzbrojit teorií (mechanismů)/13

Aplikace rozšířeného konceptu teorie mechanismů – teoretická východiska

Rozšířený koncept teorie mechanismů vychází z modelu nabídky a poptávky investičních prostředků a investičních příležitostí. Optimum je v tomto systému definováno jako stav, ve kterém jsou investiční příležitosti realizovány podle míry jejich výnosnosti, aniž by hrálo roli, komu patří investiční prostředky. Tj. předpokládá se vztah věřitel dlužník, ve kterém vlastník investičních prostředků poskytuje své investiční prostředky k realizaci investičních příležitostí dlužníka, pokud tento disponuje výnosnějším investičními příležitostmi.

Výše uvedený pohled chápe spotřebu jako využívání spotřebních=investičních příležitostí. Generování užitků v rámci spotřeby je z tohoto hlediska pouze způsobem rozhodování zaměřeného na maximalizaci současné hodnoty budoucího příjmu. Jedná se o přesah neoklasické ekonomie směrem k ekonomii produktivní spotřeby.

Výchozí model předpokládá, že zásoba investičních příležitostí každého subjektu (hráče) je daná a neměnná.

- Při realizace jedněch investičních příležitostí mohou vznikat investiční příležitosti další.

- Role pozičního investování, kdy jeden subjekt (hráč) může investovat do rozdělení výnosů, které vznikají využitím investičních prostředků jednoho hráče k realizaci výnosnějších investičních příležitostí druhého hráče.

- Role pozičního investování, kdy jeden subjekt (hráč) může investovat do potlačení (znemožnění) realizace výnosnějších investičních příležitostí druhého hráče tak, aby se tím zvýšila výnosnost jeho investičních příležitostí (tj. investičních příležitostí prvního hráče).

- Kaskádové efekty, při kterých realizace jedněch investičních příležitostí vede k nabývání výnosnějších investičních příležitostí týmž hráčem.

- Efekty komplementarity, kdy se realizací investičních příležitostí jedním hráčem zvyšuje výnosnost investičních příležitostí druhého hráče.

- Efekty komplementarity, kdy jsou realizací investičních příležitostí jednoho hráče generovány výnosnější investiční příležitosti druhého hráče.

V případu průběžného systému penzijního pojištění je výchozím tématem popis investičních příležitostí, které mohou být využity prostřednictvím vhodně navržených a uplatněných mechanismů. Společným jmenovatelem těchto investičních příležitostí je prodloužení doby produktivního (v rámci toho i výdělečného) uplatnění člověka na profesních trzích. K tomu několik poznámek:

1. Záměrně hovoříme o "produktivním" uplatnění, protože se jedná nejen o peněžní, ale i o nepeněžní výnosy (v podobě uchování společenských kontaktů, pocitu potřebnosti apod.).

3. Dobrovolné (motivované) prodloužení je z řady hledisek (nejen sociálních, ale zejména ekonomických) nesrovnatelně výhodnější:

- Odpovídá povaze pojistných událostí v dané oblasti. Pojistnou události je ztráta schopnosti vykonávat výdělečnou činnost v důsledku stárnutí. Pojišťovací systém tak musí zajistit určitou míru solidarity mezi těmi, u nichž pojistná událost nastane, a u nichž ještě nenastala. Paušální prodloužení je přímo v rozporu s tímto principem.

- Z ekonomických efektů prodloužení doby produktivního uplatnění by měli být financováni všechny subjekty, které se na tomto prodloužení podílejí. To jsou nejen klienti systému, ale i poskytovatelé vzdělávacích, zdravotních, lázeňských služeb, firmy (vytvořením firemní kultury). Efekty spojeném s prodloužením doby produktivního uplatnění jsou natolik výrazné, že umožňují podstatným způsobem rozšířit okruh produktivních služeb financovaných z těchto efektů. (Paušální prodloužení doby produktivního uplatnění neumožňuje implementovat mechanismy, které by podle skutečně dosažených efektů financovaly příslušné služby).

4. Z prodloužení doby výdělečného uplatnění a vyššího příjmu příslušných osob má prospěch i vláda formou zvýšeních daňových příjmů.

Avízo: Jak lze problém "autority" (strážců a strážců strážců) řešit v případě penzijního systému

Problematice penzijního systému věnujeme pozornost ještě z jednoho hlediska. Metodologického. Na příkladu mechanismů tohoto systému lze totiž ukázat, jak lze řešit problém "autority" nejen v tomto, ale i v dalších případech. Souvisí to mj. i s tím, proč motivované prodloužení doby produktivního uplatnění je nesrovnatelně ekonomicky efektivnější než administrativní.
Zdroj: https://radimvalencik.pise.cz/12026-vize-jakou-potrebujeme-1142.html

Vize, jakou potřebujeme/1143 Trump vykolíkoval linii současného globální střetu

(Malá vsuvka z hlediska současného dění, další pokračování se vrátí k problematice teorie mechanismů, konkrétně k jejímu uplatnění při řešení problematiky zabezpečení efektivního fungování systému průběžného penzijního pojištění.)

16.01.2025 uveřejnily Parlamentní listy následující informaci (odlišuji barvou od svého textu, krátím a přehodil jsem dvě věty, aby bylo přehledněji vidět, kde se inaugurace zúčastní a kde ne):

Inaugurace Donalda Trumpa bude podle bruselského listu Politico svědectvím sílícího pravicového hnutí po celém světě. Na seznamu hostů figurují přední nacionalističtí politici, včetně italské premiérky Giorgie Meloniové, argentinského prezidenta Javiera Mileiho, britského euroskeptika Nigela Farage a francouzského konzervativce Érica Zemmoura.

Mezi dalšími potvrzenými hosty je například maďarský premiér Viktor Orbán nebo španělský politik Santiago Abascal, lídr ultranacionalistické strany Vox. Z Polska se zúčastní bývalý premiér Mateusz Morawiecki. Z Latinské Ameriky přijede také ekvádorský prezident Daniel Noboa.

"Je to více než jen ceremoniál," říká Edward Frantz, politolog z univerzity v Indianapolis. "Seznam hostů odráží Trumpovu snahu o posílení globálního pravicového hnutí, což je jasným signálem jeho ideologického směru."

Pozvánky rozeslané evropským lídrům podtrhují hluboké politické rozdíly na kontinentu. Zatímco Giorgia Meloniová a polští konzervativci byli na seznamu priorit, předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová pozvání neobdržela. Z Německa byla pozvána kandidátka na kancléřku za stranu Alternativa pro Německo (AfD) Alice Weidelová. Českou republiku bude zastupovat europoslanec Filip Turek a lídr Motoristů Petr Macinka. Petr Pavel ani premiér Petr Fiala se inaugurace nezúčastní.

Pozvánku obdržel i čínský prezident Si Ťin-pching, což je krok, který zaskočil mnohé diplomaty. Účast čínské hlavy státu je však nepravděpodobná, neboť Čína své zahraniční cesty plánuje s vojenskou přesností měsíce dopředu. (Návštěva čínského prezidenta je již potvrzena.)

Komentáře k tomuto složení hostů ve většině medií (ani v PL) nejsou přesné.

Složením hostů Trump vykolíkoval linii základního globálního střetu, o který v dnešním světě jde:

K tomu podrobněji starší, stále ještě nejčtenější popis současné globální moci:

Vize, jakou potřebujeme/1144 Příklad stability mechanismů: JZD Slušovice

Zatímco v seriálu k vizi běží důležitá série k teorii mechanismů (což je součást teorie her s největší mírou angažovanosti při řešení reálných společenských problémů), probíhá v okruhu pěstitelů vize diskuse k otázkám, které s tímto tématem více či méně bezprostředně souvisejí. Vybírám několik významných příspěvků z této diskuse a zařazuji je paralelně se sérií k teorií mechanismů s tím, že je pak ve vhodném kontextu zařadím i do seriálu k vizi.

První příspěvek, který jsem vybral, je od Jiřího Kohouta. Zajímavý a přínosný je tím, že řadu otázek, které nastoluje teorie mechanismů, zařazuje přímo do jednoho z podstatných historických kontextů:

Dnes jsem vedl asi hodinový rozhovor s jedním z pamětníků na JZD Slušovice, který pracoval v jeho bývalém vedení. Vaše poslední dva články o teorii návrhu a uplatnění mechanizmů mně přivedli na dvě zcela jednoduché otázky související s vaším výkladem.

Jednalo se o čistě praktické otázky z fungování uvnitř JZD Slušovice, které ale naprosto souvisí s teorií mechanismů, protože jsou příkladem toho, jak stabilní může být mechanizmus, když je navržen i s okrajovými podmínkami správně.

Otázka č.1 - Byl v rámci let 1963 - 1989 někdy učiněn pokus o odvolání pana F. Čuby z funkce předsedy družstva?

Nebyl jsem v JZD Slušovice od prvního zvolení p. Čuby na pozici předsedy. Nastoupil jsem až v roce 1972, tedy mohu hovořit pouze za tyto roky. Předseda byl volen řádnou členskou schůzí. Schůze byly pravidelné, ale moc jsem se jim nevěnoval. Na předsedu byl vždy navrhován jediný kandidát p. Čuba, nepamatuji si, že by někdy došlo k tomu, že by byl navrhován protikandidát. Situace byla taková, že si dovedu dost dobře představit, že kdyby byl navržen protikandidát, a byl-li by byl lepší než p. Čuba, tak by si jej družstevníci zvolili. Nikdo takový se ale za celé období nenašel.

Proč jsem se na toto ptal? Pro mne je to jeden z mála důkazů potvrzující, že správně navržený systém může fungovat stabilně a všeobecně prospěšně. Každý systém se vyvíjí s tím, jak se mění okrajové podmínky, a jak na ně systém dynamicky reaguje. JZD Slušovice se v letech 1963 - 1980 příliš nevymykalo z průměru. Ano byla tam vyšší produktivita práce, zejména kvůli zavedení přidružené výroby, ale raketový růst tržeb přišel až po tomto období se zavedením strategických programů. Období 1963 - 1980 bych nazval hledáním způsobů jak?, období 1980-1989 bylo obdobím raketového růstu - dvě naprosto odlišná období, ale stále stejný předseda.

Důležité je si uvědomit, že předseda družstva byl zvolen vždy členskou schůzí na období 2 let. Ustanovení do funkce tedy bylo daleko více demokratické v porovnání např. s řediteli v národních podnicích. Našel-li by se někdo, komu by družstevníci více věřili, nebo kdo by pomocí pozičního investování nastolil atmosféru znevýhodňující p. Čubu, tak by velmi jednoduše došlo k výměně předsedy.

Otázka č.2 - Při předávání pracovišť do Socialistické péče mohlo dojít k situaci, kdy vedoucí skupiny pracovníků, která si převzala pracoviště do své péče se rozhodl, že z nějakého důvodu při odměňování významně upřednostní jednoho, nebo více členů skupiny před ostatními členy. Vznikla někdy takováto situace? Jak by se tomuto mohli členové skupinky bránit?

Nevím, že by někdy v JZD k tomuto došlo. Naše snaha byla dělat tyto skupinky co možná nejmenší a s co možná nejpodobnější náplní práce, aby k tomuto nedocházelo. Byly jsme hodně rovnostářští, a nedovedu si představit takovou situaci. Náš ideál byl, aby se vytvořil takový systém, kde každý pracovník bude zodpovídat jen sám za sebe. Ideál byl velikost skupiny - 1 pracovník.

Nepamatuji si, že by se kdy nějaká skupinka rozpadla. Byla-li nějaká nespokojenost, tak si zvolili jiného "předáka".

Pamatuji si dokonce, že otec pana předsedy F. Čuby jako vedoucí stavebního podniku čelil dvěma stávkám, kdy stávku vedla jeho snacha - ale i to se zvládlo.

Otázku jsem položil zcela záměrně. Zajímalo mně, zda se něco takového dělo, jaká by byla reakce atd. Rozdíly v odměňování jsou dnes nejčastější důvod nespokojenosti na pracovišti a vytvářejí prostředí umožňující poziční investování. JZD Slušovice jsou mým tématem dnes už víc jak 10 let, mám načteno, shlédnuto snad vše, co na toto téma vyšlo, ale nikde se nepíše ani nemluví o každodenním životě družstevníka. Záměr mého dotazu byl, zda v systému JZD mohl vzniknout zárodek pro nespravedlnost a následné zneužití a poziční investování. Odpověď je, ano mohl, ale byl systematicky potírán nastavením pravidel, které vedli k tomu, že na místa vůdců se systémově nemohli prosadit lidé, kteří by pletichařili a upřednostňovali zájmy své nad zájmy skupiny. V takové případě by došlo k poklesu výkonnosti skupiny, následně špatnému hodnocení při tříměsíčním vyhodnocení, následně k odvolání z funkce a určení nového vedoucího. Pro tento systém stačí jeden velmi dobrý vedoucí na pozici předsedy, a jeho nekompromisní hodnocení svých podřízených, a celý systém je uveden v chod.
Zdroj: https://radimvalencik.pise.cz/12028-vize-jakou-potrebujeme-1144.html

Vize, jakou potřebujeme/1145 Jak se vyzbrojit teorií (mechanismů)/13