Obsah

Můj dlouholetý přítel František Neužil napsal objemnou knihu v rozsahu téměř 500 stran, která ovšem zůstala jen v elektronické podobě. Čtení je to nesmírně náročné, protože F. Neužil pracuje s pojmy podobným způsobem jako K. Marx a navíc s jeho dobovými, současně i aktualizovanými obsahy. Přesto se pokouším zpřístupnit některé pasáže, protože si myslím, že mají, co říci k dnešku. Druhá část výběru obsahuje pasáže spoující Marxovu teorii nadhodnoty s návrhem její aplikace na problematiku"vrůstání" samosprávného podnikání (pojatého jako komplexu produktivních aktivit, včetně realizace vlastnických vztahů zastřešených i politickou dimenzí) do systému fungujícímu na kapitalistické konkurence.

Celý problém(v navrhovaném samosprávném systému) můžeme uchopit i z jiného konce (pro jednoduchost stále kalkulujeme jen s dvoustupňovou hierarchií v rámci samosprávného komplexu):

Dílčí kolektiv v rámci samosprávného komplexu (DKSK) dostává k dispozici část konstantního fondu komplexu cfd (konstantní fond vyčleněný pro dílčí podnik) spojuje s nimi svou pracovní sílu v hodnotě vfd (variabilní fond dílčího podniku) a vytváří výrobek. Ten se prověřuje ve vnějším oběhu jako užitná hodnota i jako hodnota s předpokládanou a ve vnějším oběhu obvyklou vnitřní strukturou c + v + m (konstantní a variabilní kapitál plus nadhodnota). Tím se potvrzuje zároveň jako zboží pro účely samosprávného komplexu (SK). Finanční prostředky získané z vnějšího oběhu prodejem výrobku se vracejí do vnitřního oběhu nejprve dílčímu kolektivu, který z nich uhrazuje samosprávnému komplexu spotřebovaný cfd, členové dílčího kolektivu si rozdělují vfd a podle stanovených pravidel z mfd buď uhrazují v rámci komplexu úrok ze zapůjčených prostředků nebo, pokud si zapůjčili prostředky mimo SK, uhrazují tento úvěr. Pokud sami zapůjčili výrobní prostředky nebo peníze, doplňuje se jejich multiplikační fond z úroku z těchto prostředků, ať už jde o přerozdělení mezi kolektivy uvnitř komplexu anebo příjmy z prostředků zapůjčených mimo komplex. Část mfd (multiplikačního fondu dílčího kolektivu) si rozdělují členové dílčího kolektivu, případně ji ponechávají jako určitý rezervní spotřební fond, část investují ve svém dílčím podniku, část odevzdávají do ústředního multiplikačního fondu (mfu). Centrální mfu je pak rozdělován na centrální akumulační fond afu (ten se dále dělí na investiční prostředky v oblasti konstantního fondu cafu a investiční prostředky v oblasti variabilního fondu vafu) a centrální spotřební fond sfu část, která je podle určitých kriterií rozdělována mezi všechny podílníky komplexu, ať už individuálně nebo ve formě komplexem poskytovaných bezplatných služeb. Z multiplikačního fondu (nejen z jeho spotřební části) se po skončení cyklu připočítává (nebo odpočítává) příslušná částka jako přírůstek (úbytek) členského podílu spoluvlastníka komplexu. Rozumí se samo sebou, že tato částka se vypočítává jak z přírůstku (eventuelně úbytku) multiplikačního fondu dílčího kolektivu, tak z té jeho části, která se vrací komplexu jako celku.

1. Hodnota zboží prověřená ve vnějším oběhu je menší, než byla hodnota cfd + vfd, v tomto případě nedochází ani k prosté reprodukci, společenský charakter práce dílčího kolektivu se nepotvrdil, ztrácí jak DKSK, tak SK jako celek, nutné závazky musí být pokryty především z prostředků dílčího kolektivu a vedení SK musí zvážit, nakolik celý komplex bude nadále půjčovat dílčímu kolektivu prostředky. Při trvale neúspěšném hospodaření dílčího kolektivu může být rozpuštěn jako hospodářská samostatná jednotka a jeho věcné prostředky i pracovní síly mohou být převedeny do jiných lokalit, případně mohou být vyplaceny vlastnické podíly členům, kteří ztratí i členství v komplexu. Pokud jsou ale členy komplexu, neztrácejí vlastnické právo k výrobním prostředkům komplexu a právo spolurozhodovat a podílet se na ziscích komplexu.

2. Hodnota zboží prověřená ve vnějším oběhu je rovna cfd + vfd, prostá reprodukce – vzniká ovšem obdobná situace, jako v prvním případě – vzhledem k tomu, že primárně musí být uhrazeny věcné náklady cfd, vzniká řada problémů s úhradou nákladů na společensky obvyklou hodnotu pracovní síly, která orientuje velikost variabilního fondu, na úroky ze zapůjčených prostředků zvenku i zevnitř komplexu apod., nemluvě už o odvodu do mfu.

3. Hodnota zboží prověřená ve vnějším oběhu je větší, než byla cfd + vfd. Je to ideální stav, práce společenská byla prověřena jako větší množství práce soukromé, zisk společenského sektoru přesáhl zisk obvyklý ve vnějším oběhu, jsou prostředky na závazky i akumulaci a spotřební fond. Pokud by zvláštní výrobní síla plynoucí ze společenského hospodaření umožňovala trvalý zisk komplexu nad společensky obvyklým ziskem, mohlo by se hovořit o určité rentě – tedy o části nadhodnoty dělníků v kapitalistickém sektoru přesouvané k samosprávnému komplexu a tedy vlastně vyvlastňované kapitálu. Tento problém by se pak mohl řešit buď akumulací zdrojů na výkup kapitalistů, nebo budováním veřejně prospěšných zařízení apod. s rozšířením spolurozhodovacího práva i na zaměstnance kapitalistického sektoru, případně malovýrobce.

Jak jsme již zdůraznili výše, člen SK je vlastníkem úhrnu všech výrobních prostředků komplexu, jeho vlastnická seberealizace však probíhá cestou propůjčování části těchto výrobních prostředků prostřednictvím určitého pracovního kolektivu k výlučné dispozici. Tento problém je zvláště markantní v případě strategických výrobních prostředků, které se svým charakterem vymykají úzkému rámci jednoho pracovního kolektivu, jako jsou telekomunikační a informační sítě, dopravní sítě, energetika. I s těmito výrobními prostředky je disponováno prostřednictvím dílčích kolektivů, které s těmito výrobními prostředky pracují. Složitá pyramida dispozičních práv dílčích kolektivů musí být tedy završena vrcholem – orgánem, na který je přeneseno vlastnické řízení celého komplexu, aniž by tento orgán disponoval jakoukoli zvláštní částí komplexu. Tímto vrcholem celé pyramidy a reprezentativním orgánem celého SK je určitá obdoba Fondu národního majetku – dejme tomu Rada SK, která, samosprávně konstruována (volený orgán, najatý manažerský kolektiv, třeba i z řad spoluvlastníků), pronajímá výrobní prostředky kolektivům, eviduje plnění závazků těchto kolektivů k celému SK a rozhoduje o strategických otázkách. Přitom z centrálních prostředků zajišťuje kolektivům prognostické, marketingové manažerské, vědecké apod. služby, podle rozhodnutí členů SK buď ziskově, nebo neziskově ze společného fondu.

Akumulace ve sféře živé práce může probíhat přijímáním nových členů komplexu, nebo efektivnějším využitím stávajících členů nebo přijetím zaměstnanců, kteří nemají vlastnická práva a jsou placeni podle podmínek obvyklých ve vnějším oběhu s vyhlídkou na přeměnu v členy komplexu.

Živá práce vynakládaná v rámci SK je většinou (abstrahujeme od práce zaměstnanců komplexu) svobodná práce vlastníků, která je spojena s vlastnickou aktivitou různé kvality. Práce je k dispozici pouze prostřednictvím relativně ekonomicky samostatných DKSK. Vyskytuje se buď v podobě práce tvořící multiplikační fond, nebo v podobě práce představující faux frais systému samosprávného vlastnictví (jistá obdoba např. obchodního zaměstnance v kapitalistickém sektoru⁵⁸⁷), nebo v podobě práce ve spotřební sféře (dětská sestra v jeslích, učitelka ve školce či škole, kuchařka v závodní kuchyni). Je tady nutné rozlišit stupně produktivnosti práce (nezaměňovat s produktivitou práce). Práce spoluvlastníků ve prospěch jiných spoluvlastníků pokrývaná ze spotřebního fondu komplexu či dílčích kolektivů je obdobou neproduktivní práce v kapitalismu i protosocialismu, protože nevstupuje do vnějšího oběhu, práce faux frais je obdobou práce zprostředkovaně produktivní v protosocialismu, protože jde o práci, která vstupuje do vnějšího oběhu jako součást nutných, i když neproduktivních nákladů, naproti tomu práce ve výrobě a službách určená pro normální spotřebitele přes vnější oběh představuje produktivní práci tvořící multiplikační fond.
Zdroj: https://radimvalencik.pise.cz/11279-vize-jakou-potrebujeme-731.html

Vize, jakou potřebujeme/732 F. Neužil: Produktivní síla lidské součinnosti V.

a) relativně homogenní, složené převážně z pracovníků produktivních, tvořících multiplikační fond nebo podnikající v oblasti tzv. faux frais (účtárna, obchod, banka) nebo složené z neproduktivních pracovníků;

b) smíšené (podnik zahrnující pracovníky různého druhu na základě určitého vnitrodružstevního chozrasčotu).

Práce členů vynakládaná prostřednictvím DKSK není vykořisťovaná práce. Hodnota práce vytvořené členem DKSK není určována jen živelným trhem, i když je tímto trhem (vnějším oběhem) prověřována. Vliv na ní má i souběžně vykonávaná vlastnická aktivita družstevníka. Práce vynaložená členem DKSK je zprostředkovaně společenská práce. Hodnota živé práce vynaložené členem DKSK má dvě složky: reprodukční – jde o reprodukci schopnosti pracovat za daných společenských podmínek (v počátečních etapách působení SK orientuje velikost této reprodukční složky hodnoty práce výše společensky obvyklé mzdy ve vnějším oběhu, zejména v kapitalistickém sektoru; postupně se situace obrací ve svůj pravý opak, tj. pro hodnotu pracovní síly ve vnějším oběhu je určující hodnota ve vnitřním oběhu samosprávného komplexu) a multiplikační (přesahující první složku).

Problém představuje případ, kdy by centrum SK využilo práce některých DKSK například k výstavbě elektrárny, správní budovy nebo nemocnice, jež budou sloužit potřebám celého samosprávného komplexu. Tyto případy zřejmě představují odlišnou kvalitu.

Jde-li o elektrárnu, jde zřejmě produkcí nadhodnoty, vzhledem k tomu, že proud se promítá do řetězce výroby zboží prověřovaného vnějším oběhem. Komplex využije vnitřních sil, pokud budou mít výhodnější nabídku než vně komplexu se nalézající soukromé či státní firmy. Honorovat je bude jako každého jiného výrobce, jejich zisk se podle standardních mechanismů přenáší od DKSK až k centrálním fondům (cfu).

V případě správní budovy se jedná o otázku faux frais, ale i zde působí stejný princip jako v případě elektrárny, i když nedochází k produkci, ale pouze k úspoře multiplikačního fondu vytvořeného ve výrobě. I tato práce musí obstát ve vnějším oběhu, musí odpovídat společensky obvyklým nákladům, promítá se do ústředního akumulačního fondu afu.

U nemocnice jde o spotřebu multiplikačního fondu, o spotřebu ústředního spotřebního fondu sfu a jeho přerozdělení mezi DKSK a ústředím – nedochází k překročení vnitřního oběhu, ale jako orientující veličina zde působí společensky obvyklé náklady v oblasti vnějšího oběhu. Tato stavba se může realizovat např. odpuštěním příspěvku do centrálního multiplikačního fondu mfu pro DKSK, které se na podniku účastní. Je samozřejmé, že formálně může být transakce vyúčtována normálními bezhotovostními platbami – nespekulujme o formě, jde o politicko-ekonomický charakter aktivit.

Pochopitelně dochází ke konkurenci mezi různými DKSK. Víme, že každý DKSK vstupuje na vnější trh – buď přímo, nebo prostřednictvím obchodní firmy (ta může i nemusí být DKSK). Vnější oběh prověřuje, v případě trvalejšího neúspěchu buď pomáhá za vymezených ekonomických podmínek (úrok apod.) DKSK téže úrovně, DKSK vyšších úrovní nebo sama Rada SK z centralizovaných zdrojů, případně dochází k bankrotu a rušení ekonomické jednotky.

Vlastnická práva by se s pokračujícím časem mohla znásobovat. Mohlo by např. fungovat jisté pojištění proti ztrátám apod. V rámci SK by mohly být začleněny i pojišťovny a fondy důchodového pojištění, jejichž prostředky by se zhodnocovaly podnikáním (i mimo SK).

Do vnějšího oběhu vstupují různí majitelé zboží – někteří ho vyrobili svou individuální prací, jiní ho získali na základě kapitálového vztahu a posléze samosprávní vlastníci v rámci SK ho získávají kooperující prací sdružených výrobců, kterou zprostředkuje vnitřní oběh. Bez ohledu na to, zda zboží na trh přiveze příslušný pracovník DKSK nebo obchodní organizace s působností pro celý samosprávný komplex – vždy ho tam prodává komplex, který se jako celek podílí na výnosu prodeje. Spojení celku a DKSK ovšem není bezprostřední, zbožně peněžní vztahy uvnitř SK zprostředkují racionální celokomplexovou dělbu práce a součinnost, která může být po praktické stránce přímá, ale přesto musí být vedena v peněžních jednotkách kompatibilních s vnějším oběhem. Členové SK jsou svobodní kooperující výrobci, kteří kooperují dvojím způsobem – v pracovní aktivitě a ve vlastnické aktivitě.

Na současné úrovni poznání a zkušeností s fungováním samosprávného vlastnictví je těžko předvídat, jak bude řešen problém vlastnického rozhodování – zda by každý hlas platil stejně nebo, zda by platily určité vlastnické podíly, do kterých by se promítaly výsledky práce (pokud by do komplexu vstupovali členové s různým vybavením, postupně by váha vstupních podílů ustupovala do pozadí a narůstala by váha podílů za aktuální účast na práci a vlastnickém rozhodování). Demokratičtější by rozhodně byla zásada "jeden člen – jeden hlas", která by čelila možné kumulaci vlastnických podílů v důsledku přirozených rozdílů v dělbě práce, na druhé straně by to bylo vlastně nerespektování zásady "každý podle svých schopností, každému podle jeho práce a vlastnické aktivity", která vyjadřuje historickou omezenost první fáze komunistické formace. Určité oddělení vlastnického rozhodování od odborného řízení by navíc mělo být dostatečnou zárukou před tím, aby vyrůstala nějaká obdoba protosocialistické elity založené na různé vlastnické váze jednotlivých druhů práce, zejména na vlastnické privilegovanosti řídící práce. Honba za vlastnickými podíly by vlastně mohla být historické realitě odpovídající motivací k výkonu společensky prospěšné práce u kvalifikovanější a aktivnější části spoluvlastníků.
Zdroj: https://radimvalencik.pise.cz/11280-vize-jakou-potrebujeme-732.html

Vize, jakou potřebujeme/733 F. Neužil: Produktivní síla lidské součinnosti VI.

Jaká jsou podle současného poznání hlavní vnitřní rizik pro fungování samosprávného vlastnictví?

1. Riziko nedostatečně společensky odpovědného rozhodování v otázce míry investic a míry spotřeby.

3. Riziko vztahu vlastníků, kteří nejsou profesionálními řídícími pracovníky, a odborného řídícího aparátu (ať už z řad spoluvlastníků nebo z řad najatých manažerů).

4. Riziko vztahu samosprávných vlastníků a námezdních zaměstnanců samosprávného komplexu (SK) či dílčího kolektivu v rámci samosprávného komplexu (DKSK).

5. Riziko vztahu ekonomicky aktivních vlastníků a vlastníků – důchodců.

Ad 1) Toto riziko je tím větší, čím je rozvoj samosprávných vlastnických vztahů ve společnosti na nižší úrovni, čím více představují samosprávné vlastnické kolektivy jen jakousi malou enklávu v moři kapitalistického soukromého vlastnictví, čím více je legislativa přizpůsobena právě potřebám kapitalistického vlastnického sektoru. Riziko je mnohonásobně vyšší ve společnosti, která se po krachu prvního historického pokusu o socialismus vrátila ke kapitalismu. V této společnosti probíhá jakási druhá původní akumulace kapitálu, kde legislativa i celkové ovzduší ve společnosti preferuje procesy privatizace (třeba i formou tunelování a přímého rozkrádání bez jakéhokoliv následného postihu) Za těchto podmínek pochopitelně vzniká snaha členů volených samosprávných orgánů rychle se napakovat a zhodnotit své příjmy v soukromém podnikání ve vnějším oběhu. Tato snaha se může navíc opírat o volání řadových členů samosprávných podniků neschopných preferovat své dlouhodobější zájmy před hlediskem co největšího momentálního příjmu.

Toto riziko se zmenšuje tím více, čím více se samosprávný vlastnický sektor rozvíjí a také čím více narůstají rizika plynoucí z živelnosti kapitalistického vlastnického sektoru (zejména riziko prohlubující se nezaměstnanosti a sociální nejistoty) V takovémto případě se hledisko udržení podniku stává výraznější hodnotou, která působí na rozhodování samosprávných vlastníků. V ještě vyšším stadiu, kdy samosprávný sektor získává ve společnosti vedení a začíná jistým způsobem shrabovat rentu z historicky vyššího stupně vlastnictví a jeho stimulace rozvoje výrobních sil, se problém obrací. Objevuje se omezenost rozhodování zaměřeného na rostoucí míru zisku podle pravidel tržního mechanismu spoluurčovaného kapitalistickým sektorem a objevuje se možnost rozhodovat nad rámec této logiky, preferovat např. otázky rozsahu volného času, kolektivních forem spotřeby, ale třeba i investic do bezprostředně neziskové vědy apod. nad úzce ziskové hledisko. Sociální role manažera, která na počátku rozvoje samosprávného vlastnického sektoru spíše musí přemáhat tendenci k neúměrné spotřebě vlastníka, se za těchto nových historických podmínek může stát brzdou procesu vedoucího k překonání omezené tržní logiky a rozvoji a stimulaci lidských potřeb, jakožto vlastnímu účelu ekonomiky.

Ad 2) Základním problémem je zde to, aby např. profesní spojení s určitými druhy práce (řízení, vysoce kvalifikovaná duševní práce, práce v obchodní sféře apod.) neumožňovala jakési neúměrné zhodnocování vlastnického podílu části samosprávných vlastníků ve srovnání s těmi členy, kteří jsou v dělbě práce zařazeni na méně výhodných stupních, a to třeba i za podmínek, kdy podíl těchto vlastníků s nízkými vlastnickými podíly narůstá a vedle působí silný stimulační vliv ze sféry soukromého kapitálu. Jinými slovy, i tady platí, že čím více přetrvávají rozdíly staré společenské dělby práce, tím větší hrozí nebezpečí, že se samosprávný sektor převrátí v jakousi obdobu předlistopadového typu socialismu, která pak bude degenerovat směrem ke kapitalismu, a to díky roli vlastnickými podíly preferovaných členů. V protisměru k tomuto procesu musí působit neustálé zapojování všech druhů členů do sféry vlastnického řízení, a to při důsledném uplatňování takových principů, jako je rotace kádrů ve vlastnicko-řídících orgánech všech stupňů. Pomáhat mohou i takové procesy, jako je organizování vnitrokomplexového vzdělávání, rekvalifikací apod., rozšiřování forem přímé demokracie atd. V zásadě však princip diferenciace vlastnického podílu podle míry společensky (komplexově) prospěšné práce opustit nelze – je to princip odměňování "podle práce". Do jisté míry lze spoléhat i na logiku tržního prostředí, která bude neustále nemilosrdně prověřovat efekt takové práce či takového rozhodování, která nemá patřičné společensky užitečné souvislosti.

Ad 3) Toto riziko je tím větší, čím více přežívá stará společenská dělba práce a čím větší jsou profesní rozdíly mezi řídícím pracovníkem a řadovými vlastníky, samozřejmě celý problém násobí i dostupnost informací i informačních technologií, délka pracovní doby vlastníka, který není řídícím nebo např. vědecko-informačním profesionálem, a tedy i omezená velikost času, který může daný samosprávný podnik ponechat svým řadovým členům pro jejich účast na řízení. Proti tomuto riziku může výrazně působit logika tržního mechanismu aplikovaná v odměňování volených členů vlastnicky řídících orgánů. Bude-li toto odměňování výrazně stimulovat (pozitivně i negativně – hrozbou postihu za nekvalitní rozhodování) aktivitu členů řídících orgánů, bude řídící profesionál pod větším tlakem. Problém řeší i legislativa a celková podnikatelská atmosféra za situace, kdy je řídící profesionál stimulován k tomu, aby se stal členem samosprávného kolektivu a jednal v souladu se společensky žádoucí logikou (např. z hlediska prospěchu celého SK, nejen jednoho DKSK). Problém se samozřejmě mění v situaci, kdy se řadoví vlastníci stávají počítačovým proletariátem a kognitariátem⁵⁹², kdy jsou široce rozšířeny informační technologie a kdy je eventuelně možné i zkrátit nutnou pracovní dobu neprofesionálů v řízení.

Ad 4) Toto riziko je poměrně malé na počátku existence samosprávného vlastnického sektoru, kdy je tento sektor slabý a působí pod silným tlakem mechanismů vycházejících ze soukromovlastnických podnikatelských sektorů nebo třeba i takových celospolečenských procesů, jako je kolektivní vyjednávání o pracovních podmínkách a mzdách, úloha odborů apod. Problém vztahu mezi vlastníky a zaměstnanci by však mohl narůstat úměrně tomu, kde bude samosprávný sektor narůstat a v rozhodování jeho orgánů se bude projevovat logika soukromého kapitalistického vlastníka – tj. logika vykořisťování námezdních zaměstnanců. Zábranou vůči takovémuto jednání musí být i určitá politicko-společenská atmosféra – úloha odborů ve společnosti, levicových politických stran i dalších složek občanské společnosti, která by především zajišťovala co největší otevřenost přístupu k získání statusu samosprávného vlastníka (např. možností vypůjčit si na vlastnický podíl apod.) Samozřejmě tu musí být i důsledná vnitropodniková demokracie samosprávného komplexu, která by bránila rozvoji omezeného "pseudokapitalistického" rozhodování ve vztahu k zaměstnancům. Je tu ovšem třeba vidět i druhou stranu mince – a tou je naopak jednání některých klíčových zaměstnanců (např. špičkových vědců a programátorů), využívajících své nenahraditelnosti a nezatěžujících se nikterak povinnostmi a ohledy (např. na dlouhodobý rozvoj podniku), které musí brát v úvahu vlastník. Všeobecně vzato – musí zde jako integrující faktor působit všeobecná demokracie ve společnosti a mnohost forem účasti pracujících na řízení a zisku. Se změnou poměru sil mezi samosprávným a soukromým sektorem se tento problém stává marginálním a lze očekávat spíše hromadný příliv pracovníků ze soukromého sektoru a jejich snahu stát se samosprávnými spoluvlastníky.
Zdroj: https://radimvalencik.pise.cz/11281-vize-jakou-potrebujeme-733.html

Vize, jakou potřebujeme/734 F. Neužil: Produktivní síla lidské součinnosti VII.

Ad 5) Tento problém se objevil v případě komplexu Mondragón ve Španělsku, kdy do důchodu odcházející zaměstnanci měli tendenci fixovat daný stav podniku, neriskovat a zmnožit své zabezpečení, např. i formou přeměny v normální kapitalistický podnik. Opět jde o problém počátku a relativní izolovanosti samosprávného podnikání, kdy se u části spoluvlastníků může objevit snaha dále neriskovat a vytěžit z daného stavu, co se dá. V protisměru k podobné tendenci musí působit relativní příliv nových vlastníků a jejich možnost násobit své vlastnické podíly, aby tak byla převážena logika dlouholetých zaměstnanců podniku. V tomto směru možno uvažovat i o určitých právních opatřeních, která by omezovala rozhodovací roli těch, co odcházejí do důchodu. Jinak by ovšem v podmínkách, kdy by samosprávné podnikání bylo na vzestupu a dávalo nadějné vyhlídky, měla působit především normální tržní logika, která by i odcházejícím zaměstnancům dávala naději na další zhodnocování jejich podílů a zvyšování příjmů (motivace zabezpečit své děti)

Jak vidíme, analýza rizik nás stále vrací k jednomu závěru. Všechna tato již dnes působící rizika vypadají jinak v situaci, kdy dominuje kapitalistický sektor a samosprávný vlastnický sektor představuje jen okrajové výhonky ekonomicko-vlastnického procesu, a jinak v situaci, kdy kapitalismus nedává početným vrstvám jinou volbu, než postavit se na vlastní nohy a společně překonávat různé dětské nemoci. Vypadají také jinak v situaci, kdy stále ještě převládá jednoduchá fyzická práce, a jinak v situaci, kdy se základní profesní činností stává složitá, vysoce kvalifikovaná a intelektualizovaná práce a základní vrstvou pracovníků se stává tzv. kognitariát – znalostní, vědecký proletariát.

Obecné charakteristiky nejprve smíšené ekonomiky, ve které se ovšem stále více ekonomickými prostředky prosazuje vedoucí úloha samosprávného vlastnického sektoru vyplývající z jeho vyšší efektivnosti a produktivity práce, platí pochopitelně i pro jednotlivé konkrétní rezorty ekonomiky, i když mohou být modifikovány jejich specifikami. Zastavme se u problematiky jednoho rezortu, který má pro fungování ekonomiky mimořádný význam a ve kterém jsou vlastnické vztahy nejvíce ovlivněny přírodními faktory – totiž u problematiky zemědělství.

Předpokládáme čtenáře poučeného tak, že na rozdíl od některých stalinismem zaslepených ideologů, je s to pochopit, že pojmy samospráva a družstevnictví jsou v zásadě totožné a že tedy všechno to, co jsme napsali o roli samosprávného vlastnického sektoru obecně, se samozřejmě týkalo i zemědělství. I tam, stejně jako v průmyslu (a možná že snáze, než kdekoli jinde) se musí při realizaci samosprávného socialismu prosazovat klíčová a později i dominující úloha samosprávného vlastnického sektoru. I tam samozřejmě bude socialismus začínat v první etapě s pluralitním vlastnictvím, nevylučujícím ani vlastnictví nadnárodních kapitalistických korporací nebo různých "knížepánů" skupujících půdu v mezinárodním měřítku. Tím základním problémem zde zřejmě bude vztah soukromých farmářů v rozsahu cca 50 i o pár desítek ha (dle oblasti) více, pokoušejících se obstát v mezinárodní konkurenci proti nadnárodnímu kapitálu, družstev vlastníků majících spíše podobu kapitalistických společností a velkých agrokomplexů na soukromé bázi (možná i státní). Podstatným momentem zde bude výraznější posun od kapitalistického družstevnictví k efektivně zaměstnaneckému vlastnictví při absorpci moderní vědy a propojování těchto družstev se soukromými, v daných podmínkách maloburžoasními farmáři do podoby velkých, konkurenceschopných, nadnárodních agrokomplexů "slušovického" typu, s podporou státu.

Nehodláme prognózovat detaily procesu prosazování zaměstnaneckého vlastnictví v této sféře. Tím, čím se však tato aféra odlišuje od výše načrtnutých obecných politicko-ekonomických principů fungování samosprávného sektoru ve vztahu k jiným sektorům, je otázka renty dané přírodními rozdíly. Je samozřejmé, že v tomto vysokém stadiu vývoje výrobních sil, včetně vědy, bude úloha přírodou daných rozdílů ustupovat do pozadí a bude se úzce prolínat s rentou vyplývající z mimořádného využívání lidského tvořivého vědeckého kapitálu.
Zdroj: https://radimvalencik.pise.cz/11282-vize-jakou-potrebujeme-734.html

Vize, jakou potřebujeme/735 F. Neužil: Produktivní síla lidské součinnosti VIII.

Můj dlouholetý přítel František Neužil napsal objemnou knihu s názvem Produktivní sociálně ekonomická síla lidské vlastnické součinnosti v rozsahu téměř 500 stran, která ovšem zůstala jen v elektronické podobě. Čtení je to nesmírně náročné, protože F. Neužil pracuje s pojmy podobným způsobem jako K. Marx a navíc s jeho dobovými, současně i aktualizovanými obsahy. Přesto se pokouším zpřístupnit některé pasáže, protože si myslím, že mají, co říci k dnešku. Dost dlouho jsem přemýšlel, jak to udělat, abych potenciálního čtenáře neodradil hned na začátku. Druhá část výběru obsahuje pasáže spoující Marxovu teorii nadhodnoty s návrhem její aplikace na problematiku"vrůstání" samosprávného podnikání (pojatého jako komplexu produktivních aktivit, včetně realizace vlastnických vztahů zastřešených i politickou dimenzí) do systému fungujícímu na kapitalistické konkurence.

Několik poznámek k předcházejícím čtyřem pasážím (Zastavení IV.-VII.) publikovaným z díla Františka Neužila

1. Předně – je to to nejlepší v daném směru – důsledná obhajoba Marxovy teorie nadhodnoty spojená s návrhem její aplikace na "vrůstání" samosprávného podnikání (pojatého jako komplexu produktivních aktivit, včetně realizace vlastnických vztahů zastřešených i politickou dimenzí) do systému fungujícímu na bází konkurence vlastníků výrobních prostředků (jednotlivých kapitálů). – Lepší a konkrétnější těžko kdo vymyslí. Ocenit lze zejména promyšlenost a konkrétnost návrhů. Řádově lepší než spokojení se s mlhavou představou, že "to bude nějak fungovat" ze strany těch, kteří se bláhově domnívají, že stačí znárodnit soukromé vlastnictví a všechny problémy budou vyřešeny. Dokonce Neužilově pojednání najdeme i velmi přesnou analýza kritických momentů fungování jím navrhovaného systému.

2. V Neužilově pojetí chybí větší důraz na roli inovací v Schumpeterovském smyslu. Produktivní inovace (lze vyjít i ze Schumpeterova rozdělení inovací na řády a oblasti) vytvářejí dočasný monopol, který je schopen do sebe "nasávat" i část (za určitých podmínek většinu) nadhodnoty (v terminologii teorie nadhodnoty). To může být chápáno i jako odměna "dílčím kolektivům v rámci samosprávného komplexu (DKSK)", pokud bych použil terminologii F. Neužila.

3. V tom případě je ovšem lepší tyto samosprávné iniciátory a realizátory inovací chápat jako tvůrčí týmy, resp. relativně stabilní tvůrčí mezigenerační týmy, jejichž uspořádání podléhá evolučně stabilnímu komplementárnímu rozdělení funkcí a pozic, tj. ve kterých platí, že "svobodný rozvoj každého je podmínkou rozvoje všech". Tyto týmy mají potenci se horizontálně propojovat ekonomicky, dokonce i technologicky a vnášet lokálně generovanou evoluční stabilitu do celé společnosti. Bez tohoto pohledu nepochopíme dostatečně konkrétně cestu, kterou se mohou pozitivní změny odehrávat.

4. To celé je bezprostředně spojeno se zásadní změnou ve společnosti, která je srovnatelná s průmyslovou revolucí, tj. při které se jako dominantní prosazuje nový sektor, sektor produktivních služeb. Jedná se o služby, které bezprostředně přispívají k nabývání, uchování a uplatnění lidského kapitálu, resp. všestranně se rozvíjejících lidských schopností (jako předpokladu "všeobecné práce"). Bez tohoto "zarámování" změn je představa o "vrůstání" samosprávnosti do společnosti založené na konkurenci reprodukujících se entit kapitálů hodně neurčitá, těžkopádní a nerealistická.

5. Především však chybí pochopení brzdící či přímo reakční role těch forem pozičního investování (včetně těch, které cíleně vyvolávají segregaci společnosti v lokálním i globálním měřítku), které působí proti rovnosti příležitosti pro nabývání, uchování a uplatnění lidských schopností jako hlavního vývojového trendu společnosti. – Od toho pak lze odvodit odpověď na otázku, co přirozeným vývojovým změnám brání (jak funguje současná globální moc, jak v rámci "brics-vzpoury" dochází k její demonopolizaci, i to, že poziční investování je problémem i uvnitř zemí BRICS). Problém těch, kteří spoléhají jen na to, s čím přišel K. Marx, je, že ten ještě doložitelně neměl o roli pozičního investování ani tušení, v jeho době byl tento fenomén v zárodečné podobě, a "marxisté" přehlédli, že se z něj stal nejvíce deformující faktor degenerace globální společnosti.

6. Zkrátka potřebujme perspektivní, realistickou a přitažlivou vizi, která dává odpověď, o jakou velkou změnu jde, kdo je subjektem její realizace a proti komu je nutné ji prosazovat, resp. jak je z hlediska této změny společnost polarizována. A to je dřina, která vyžaduje společnou činnost – už proto, aby byla vize co nejvíce srozumitelná, funkční a docházelo k jejímu sdílení.

Vize, jakou potřebujeme/736 Diskuse k AKČNĺMU PROGRAMU a TURBULENCĺM/5

jsem se pokusil iniciovat diskusi k "akčnímu programu" vycházejícímu z vize. V rámci pěstitelů vize vyvolala zájem a tuto problematiku videa Petra Blahynky, viz:

Obávám se, že pokud zůstane zachována současná struktura ekonomiky, neexistuje ŽÁDNÉ řešení umožňující zajistit prostředky pro stát bez úplného zničené celých společenských vrstev. - Správně by bylo navrhnout, jak má nová struktura ekonomiky vypadat a jak se tam chceme dostat. A smířit se s tím, že během přechodného období vznikne obrovská díra v rozpočtu.

1. Obecná: Každý z nás by se měl pokusit prezentovat to, co ze své strany považuje pro funkční vizi za nezbytné, tj. tak důležité, že by to druzí nejen měli vzít na vědomí, ale též do své výbavy, jako způsob přístupu k problémům. A na druhé straně by každý měl mít za samozřejmé, že to, co někdo považuje za důležité, si buď osvojí, nebo k tomu vznese výhrady a otevře diskusi. Především by však mělo platit, že něco, co někdo považuje za důležité, druzí nepřejdou bez povšimnutí a hlavně pochopení, a to, co někdo z ostatních považuje za důležité, zase nepřejde on. Bylo by fajn, kdyby se někdo pokusil některá z takovýchto důležitých východisek k pochopení současných problémů sumarizovat.

2. Konkrétní (navazující na námět P. Hampla i na to, co jsem psal v předcházející části): Nejefektivnějším (z ekonomického hlediska) a nejméně bolestivým (z hlediska sociálního) je řešení problému drastické divergence bohatství přechodem k ekonomice vyššího levelu formou vymanění se z tenat současné struktury ekonomiky. Podrobněji:

- Musí jít o ekonomiku, která vytváří (postupně stále větší) rovnost příležitostí pro společenský vzestup založený na rozvoji, uchování a uplatnění plně a všestranně se rozvíjejících schopností člověka.

- Vytvoří se tím podmínky pro dosažení evolučně stabilní strategie lidstva v podmínkách, kdy se zmocnilo technologického pokroku, tj. situace, kdy je svobodný rozvoj schopností každého podmínkou svobodného rozvoje všech.

- Při přechodu k takové ekonomice formou reforem (zejména v oblastech financování vzdělání, péče o zdraví, výchovy v rodině a výchovy kulturou, odstraňování nerovností, handicapů a vyloučení formou sociální práce) bude postupně docházet k vytlačování pozičního investování (které dnes přerostlo v globální systém a dusí ekonomiku).

- Při přechodu k této ekonomice nemusí vzniknout žádná rozpočtová díra (v tomto bodu nesouhlasím s P. Hamplem), tu naopak vytváří "ne-přechod" k této ekonomice. Dnes je to nejlépe vidět na důsledcích destrukce systému průběžného penzijního pojištění, což má v "popisu práce" současná vláda.

- Postupným přechodem vznikne ekonomika, jejímž dominantním sektorem budou odvětví produktivních služeb, tj. služeb zaměřených na nabývání, uchování a uplatnění lidských schopností. Tento přechod nebude jednoduchý, jedná se o změnu srovnatelnou s průmyslovou revolucí.

- Tato ekonomika na rozdíl od falešného gryndýlu zabezpečí skutečné a plné odlehčení ekonomiky od závislosti na čerpání přírodních zdrojů jednak proto, že odvětví produktivních služeb jsou z hlediska zátěže přírodního prostředí nenáročná, jednak díky radikálnímu zvýšení inovačního potenciálu vyúsťujícího ve výrazné snižování množství přírodních zdrojů nutných k tvorbě toho, co bude civilizace pro svůj dynamický rozvoj potřebovat.

- Tento přechod nelze uskutečnit pouze prostřednictvím fiskálních nástrojů (např. přerozdělováním založeným na progresivním zdanění), a to ze dvou důvodů: a) bez vytváření podmínek pro společenský vzestup každého nezávisle na jeho výchozích ekonomických a sociálních podmínkách bude fiskální mechanismus ovládán strukturami vzešlými z pozičního investování a sloužit k ekonomické segregaci společnosti; b) Potřebujeme vzdělávací systém motivovaný k dlouhodobému uplatnění absolventů tohoto systému, potřebujeme zdravotnictví motivované k uchování nabytých schopností člověka, potřebujeme penzijní systém motivující k dobrovolnému prodloužení doby produktivního uplatnění atd. A také potřebujeme vědu o společnosti, která průběžně a koncepčně řeší otázky ekonomického a sociálního vývoje.

- Vytvoření rovných příležitostí pro společenský vzestup každého také znamená to, že nebude možné, aby cizí moc založená na pozičním investování dosazovala vyprázdněnce ovládané jejími pokyny do vrcholových pozic národního institucionálního systému (což má horší ekonomické důsledky než protektorátní správa).

Vize, jakou potřebujeme/737 K pozičnímu investování/1

Při přípravě na významnou zahraniční vědeckou akci se mně podařilo podstatně zdokonalit nástroje pozičního investování a co víc – modifikovat je i do oblasti řešení "neřešitelných" konfliktů. Připravuji tak paralelně dva články. Jak to tak už při rozvoji dobré teorie bývá, některé důležité poznatky se tak stávající více srozumitelně. Při prezentaci té části výsledků, které mají obecnou platnost a jsou aktuální k pochopení současného dění budu postupovat od těch nejobecnějších k dílčím aplikacím, zvláštní pozornost budu věnovat otázce řešení "neřešitelných" konfliktů, na závěr ukážu (nad rámec připravovaných článků), jak to celé souvisí s rozlišením dvou reakcí na průmyslovou revoluci v dílech T. Malthuse a F. Lista, zejména pak s tradicí, která se od původních reakcí odvíjí. Pracovní verzi textu určeného pro mezinárodní vědeckou akci odlišuji od komentářů a doplňků barvou.

Příspěvek se zabývá situacemi, které vznikají na finančních trzích mezi vlastníky investičních prostředků a investičních příležitostí. Věřitel poptává investičních příležitosti a nabízí investičních prostředky, dlužník poptává investičních prostředky a nabízí investiční příležitosti. Největší společný výnos dosahují tehdy a právě tehdy, když se mezní výnos z poslední využité investičních příležitosti dlužníka i věřitele rovná. Na tuto situaci můžeme také pohlížet jako na kooperativní hru s přenosným užitkem, resp. přenosnou výhrou.

Subjekty této hry mají řadu konkrétních podob. Může se jednat o firmy, finanční instituce, ale také o jednotlivce, skupiny osob či naopak celé země. Tomu odpovídá i velmi rozmanité spektrum investičních příležitostí, kterými mohou jednotlivé subjekty disponovat. V případě jednotlivců jsou to například investičních příležitosti spojené s nabýváním, uchování a využitím lidského kapitálu, v případě zemí jsou to investiční příležitosti dané jejich přírodním bohatstvím apod.

V obecné rovině lze formulovat následující otázku: Co brání tomu, aby investiční příležitosti byly využívány podle míry jejich výnosnosti?

Příčin, které omezují využívání investičních příležitostí podle míry jejich výnosnosti je velké množství. Ukazuje se však, že poměrně jednoduchý model výše uvedené situace odhaluje velmi důležité jevy a nabízí řadu možností rozšíření, která mají významné interpretace. Důležitou součástí tohoto modelu je vyjádření možnosti hráčů využít výplaty k posílení své pozice, resp. fenomén pozičního investování. Současně poskytuje určitou oporu při klasifikaci a analýze jevů, se kterými se setkáváme při řešení konkrétních úloh prostřednictvím modelů na bázi Nashova vyjednávacího problému, rozlišení krátkozraké a nikoli krátkozraké rovnováhy, při intepretaci zdánlivých paradoxů vznikajících v ultimátních hrách apod.

Cílem příspěvku je představit obecný koncept (obsahující model pozičního investování) výše uvedených situací, který lze rozšířit více směry tak, aby na jedné straně ukázal společný základ problematiky co nejefektivnějšího využití investičních příležitostí, kterými různé subjekty disponují, na druhé straně umožnil identifikovat odlišnosti, které se v reálných situacích vyskytují, dát přehlednou klasifikaci těchto situací a praktických úloh, které v těchto situacích vznikají, návazně nabídnout některá rozšíření obecného modelu, která mají v různých situacích relevantní intepretace s využitelnými aplikacemi.

Výnosy z využití některých investičních příležitostí mohou mít i nepeněžní podobu a naopak, nepeněžní faktory zpětně ovlivňují velikost peněžních výnosů. Ocenění budoucích výnosů jako současné hodnoty budoucího příjmu se ukazuje být dobrou aproximací reálných dějů.

Jednou z nejdůležitějších otázek, na kterou je při dosažení výše uvedeného cíle nutné odpovědět, je: Proč ne každé rozdělení výplat ze společné akce je pro hráče přijatelné, jaké to má příčiny a jaký nástroj k vyjádření této skutečnosti použít? Nelze si nepovšimnout, že tato otázka souvisí s již dříve položenou: Co brání tomu, aby investiční příležitosti byly využívány podle míry jejich výnosnosti?

V příspěvku využijeme mikroekonomický model finančního trhu, jeho převedení do podoby kooperativní hry s přenosným užitkem, jako teoretický nástroj použijeme funkci neutrality pozičního investování.

1. Dáme přehled problémů, které souvisí s obecným konceptem a navazujícími modely (obsahujícím poziční investování).

2. Ukážeme mikroekonomický model nabídky a poptávky investičních prostředků a investičních příležitostí.

3. Budeme interpretovat uvedený model jako kooperativní hru s přenosným užitkem.

4. Navrhneme způsob, jak s použitím množiny (např. v podobě funkce či linie) neutrality pozičního investování objasnit zdánlivý rozpor mezi individuální a kolektivní racionalitou, resp. jak vyjádřit to, že ne každé rozdělení kladných výplat ze společné akce je pro oba hráče přijatelné, a vyjádřit, proč není přijatelné.

5. Uvedeme jeden z konkrétních a současně velmi často se vyskytujících případů pozičního investování.

6. Prostřednictvím rozšíření modelu v několika směrech utřídíme hry, jejichž společným základem je námi navržený obecný model.

7. Ukážeme, jak přistupovat k řešení úloh, ve kterých je nutné uvažovat to, že hráči se účastní i dalších her, které mají vliv na jejich příjem a v nichž je důležitá jejich pozice, resp. budeme prezentovat konkrétní příklad aplikace navrženého konceptu a od něj se odvíjejících modelů.

Vize, jakou potřebujeme/738 K pozičnímu investování/2

K této části: Vynechal jsem přehled problémů, které souvisí s obecným konceptem (uveřejnil jsem jej v seriálu k vizi již dříve) Nyní ukážu mikroekonomický model nabídky a poptávky investičních prostředků a investičních příležitostí. Uveřejňuji jej bez použitého matematického aparátu (asi by některé odradil). Obsahuje některá drobná zlepšení oproti dřívějším verzím.

Ke znázornění výše uvedeného (nabídky a poptávky investičních prostředků a investičních příležitostí) je vhodný následující obrázek.

Na obrázku vidíme i budoucí příjem obou hráčů (plochy pod křivkami MY_x´ a MY_y´) od 0 k Y_x1 v případě prvního hráče a od Y_x1 k Y_x1+y1 v případě druhého hráče.

Z výše uvedeného obrázku je zřejmé, že pokud je mezní výnos z poslední investované jednotky investičních prostředků jednoho hráče větší než mezní výnos z poslední investované jednotky investičních prostředků druhého hráče, mohou si zvýšit svůj společný výnos tím, že jeden z hráčů poskytne své investiční prostředky druhému hráči k realizaci jeho výnosnějších investičních příležitostí, jak vidíme na následujícím obrázku.

Obsah šedé plochy odpovídá zvýšení příjmu hráčů, kterého bylo dosaženo tím, že jeden z hráčů poskytl část svých investičních prostředků k realizaci výnosnějších investičních příležitostí druhého hráče.

Z uvedeného obrázku je rovněž zřejmé, že podmínkou dosažení optima v paretovském smyslu, resp. stavu odpovídajícímu kolektivní racionalitě, je, že mezní výnos z poslední investované jednotky investičních prostředků obou hráčů se musí rovnat, tj. že platí Y_xE´ = Y_yE´ (což lze snadno dokázat sporem) a za určitých podmínek i úrokové míře (to pro další výklad není v tuto chvíli podstatné).

Uvedenou situaci lze interpretovat jako případ vyjednávacího problému s přenosnou výhrou, kdy hráči nejdříve maximalizují součet výplat a následně stojí před dalším vyjednávacím problémem, jak si výplaty rozdělit. Uvedenou situaci můžeme interpretovat jako jednu hru, která obsahuje předpoklad maximalizace součtu výplat s následným vyjednáváním o rozdělení efektu tohoto zlepšení. V některých případech, jak vyplyne z dalšího, je vhodnější interpretovat výše uvedenou situaci jako dvě navazující hry.

Vize, jakou potřebujeme/739 K pozičnímu investování/3

K této části: Dostáváme se k tomu nejdůležitějšímu s využitím původních teoretických nástrojů.

Interpretace mikroekonomického modelu nabídky a poptávky investičních prostředků a investičních příležitostí jako kooperativní hry s přenosným užitkem

Situaci popsanou mikroekonomickým modelem v předcházející části lze interpretovat též jako kooperativní hru dvou hráčů s přenosným užitkem.

Pokud by nemohli hráči vzájemně využívat své investiční prostředky a investiční příležitosti, platilo by:

Pokud hráč, který po vyčerpání svých investičních prostředků disponuje výnosnějšími investičními příležitostmi než druhý hráč, může získat investiční prostředky od druhého hráče a stává se tak dlužníkem, zatímco druhý hráč věřitelem, vzniká situace, kterou můžeme popsat obrázkem 3.

Úsečka AB znázorněná na obrázku tučně zvýrazněnou linií zakončenou šipkami představuje množinu všech maximálně dosažitelných rozdělení výplat, pro které platí, že si oba hráči polepší oproti výchozímu stavu. Zdálo by se, že všechny body na uvedené úsečce by měly být oběma hráči uznány jako přijatelná rozdělení výplat, protože – jak se alespoň na první pohled jeví – splňují požadavek dosažitelnosti, individuální a kolektivní racionality.

V realitě se ovšem setkáváme s tím, že některá rozdělení se některému z hráčů či dokonce oběma (pokud uvažujeme případ her dvou hráčů) zdají natolik "nespravedlivá", že je odmítnou a odmítnou se i účastnit kolektivní akce, jejímž výsledkem by byly kladné výplaty. Potvrzují to i mnohokrát opakované experimenty v oblasti ultimátních her.

Ultimátní hry jsou takové, kdy je např. dvěma hráčům nabídnuto, aby si mezi sebe rozdělili určitou sumu peněz. Jeden hráč navrhuje, jak se rozdělí, druhý buď souhlasí, a pak se o uvedenou částku poděli podle návrhu prvního hráče, nebo nesouhlasí, a pak nikdo nedostane nic.

- Nejsnazší je všechno objasnit nedokonalostí lidské psychiky. Nikdo není dokonalý a v lidské psychice se vyskytují takové jevy jako závist, přeceňování vlastních zásluh, nepřejícnost apod., které mohou potlačit individuální racionalitu. Pod vlivem těchto nedokonalostí pak člověk může přijmout rozhodnutí, které není v souladu s individuální racionalitou. Teorie se pak může vydat cestou ekonomických experimentů zaměřených na zmapování těchto nedokonalostí.

- V jistém smyslu slova opačnou cestu nabízí zkoumání vlastností axiomatického systému, kterým danou situaci popisujeme. Můžeme si klást otázku, za jakých předpokladů, resp. v kombinaci s jakými axiomy, může současná existence axiomu individuální a kolektivní racionality vést k rozpornosti celého systému. Zde se nabízí jedna ze zajímavých aplikací Gödelovy věty o nemožnosti dokázat bezrozpornost axiomatického systému jeho vlastními prostředky.

V další části se dostaneme přímo "jádru pudla". V tomto případě je tento výraz, jehož původ nezná každý, velmi vhodný, jak říká např. Wikipedie:

"Johann Wolfgang Goethe ve svém stěžejním díle "Faust" – dvoudílné filosofické básni – píše o učeném doktorovi Faustovi. Ten byl nejen hledačem kamene mudrců a elixíru života, ale studoval vědy i magii a stále toužil poznat víc. Byl odhodlán upsat se i ďáblu, aby došel cíle. Jednou se venku k němu přidal černý pudl, lísal se a nedal se odehnat. U Fausta se usadil ve studovně za kamna a postupně se zvětšoval a proměňoval do lidské podoby. Byl to pověstný Mefistofeles – ďábel, který doktorovi sliboval poznat taje i rozkoše světa. - V okamžiku, kdy se pudl změnil v ďábla, Faust překvapeně i pobaveně zvolal: "Tak tohle bylo to jádro pudla!?""

Vize, jakou potřebujeme/740 K pozičnímu investování/4

Ke zkoumání výše uvedeného jevu, který považujeme za velmi významný (nepřijatelnosti některých rozdělení výplat, které splňují podmínku dosažitelnosti, kolektivní a individuální racionality) můžeme přistoupit i velmi prostým způsobem. V množině výplat, které znamenají zlepšení oproti výchozímu stavu, pokud dojde ke kolektivní akci a následnému rozdělení výplat, rozlišíme ty prvky množiny, které jsou pro oba hráče přijatelné a které jsou pro některého z hráčů či oba hráče nepřijatelné. Tuto množinu výplat nazveme množinou neutrality pozičního investování, tj. množinou, jejímiž prvky jsou taková rozdělení, která neumožňují žádnému z hráčů zlepšit svoji pozici oproti výchozímu stavu. Pokud má tato množina podobu takového vztahu mezi výplatami dvou hráčů, při kterém přírůstek výplaty jednoho z hráčů (Δx) musí být kompenzován jednoznačně daným přírůstkem výplaty druhého hráče (Δx), můžeme hovořit o funkci neutrality pozičního investování (y=N(x)) a jejím průběhu, viz následující obrázek.

Na obrázku 4 je výřez z obrázku 3, přičemž y = N(x) je funkce neutrality pozičního investování.

Ve zjednodušením případě (který je vhodný pro grafické vyjádření i při slovním popisu různých situací) lze hovořit o linii neutrality pozičního investování a jejím sklonu.

Vysvětlení vcházející z neutrality pozičního investování vychází z toho, že subjektivní ocenění výplaty jednotlivými hráči zahrnuje i uvážení možnosti využití výplaty k posílení jejich pozice (pozice vlastní i pozice druhého hráče).

Řešení kooperativní hry tohoto typu pak musí splňovat předpoklady dosažitelnosti, individuální racionality, kolektivní racionality a neutrality pozičního investování.

Dříve, než přejdeme k interpretaci pozičního investování a jejímu využití při klasifikaci her, v nichž se fenomén pozičního investování vyskytuje, považujeme za vhodné upozornit na to, že shodné vidění množiny, funkce či linie neutrality pozičního investování oběma hráči je příliš silný předpoklad. Souvisí totiž s tím, jak hráči vidí budoucnost, resp. další hry, a s tím, jak vnímají kontext her. Při řešení většiny praktických úloh nemůžeme spoléhat ani na to, že se najde nezávislý arbitr, který by byl schopen oběma hráčům prezentovat předpoklad neutrality pozičního investování v podobě přijatelné pro oba hráče. Teorie má však řadu možností, jak se s tímto problémem vypořádat. Nejdříve však ukážeme jednu z velmi často se vyskytujících forem pozičního investování. Pro názornost ukážeme případ, kdy hráči vidí linii neutrality pozičního investování odlišně.

Pro jednoduchost budeme uvažovat jen přírůstky výplat hráčů oproti bodu (x₁, y₁), který budeme považovat za počátek souřadnic.

Čtenář se může pokusit vyčíst z obrázku, zda je jedná o případ, který umožňuje dohodu, nebo o případ, kdy dohoda není možná a ke společné akci (případně – jak si ukážeme v jedné z interpretací – k řešení konfliktu) nedojde.

x_Nx < x_Nya současně y_Ny < x_Nx, tj. oba hráči požadují z hlediska toho, jak vidí linii neutrality, pro sebe menší výplatu, než je ochoten nabídnout druhý hráč. V daném případě existuje prostor pro dohodu.

Tuto část uzavřeme definicí pozičního investování: Poziční investování (investování do společenské pozice) je fenoménem, kdy jeden subjekt (pokud se na danou problematiku budeme dívat prizmatem teorie her – hráč) přeměňuje svoji majetkovou či příjmovou převahu v nástroje, podmínky či prostředky diskriminace druhého subjektu (hráče), přičemž tato diskriminace se týká možností nabývání, uchování a uplatnění jeho lidského kapitálu, (srov. Goldstein, Hastings 2019; Walasek, Bhatia, Brown, 2018). Pojem "pozice" zde chápeme v obecnějším smyslu, než v oblasti investování na finančních trzích při využívání efektů rozdílu mezi současnou a budoucí hodnotou aktiv.

Výše uvedeným dáváme současně určitou odpověď na otázku položenou v úvodu: Proč investiční příležitosti nejsou využívány podle míry jejich výnosnosti.

Uvedená definice popisuje empiricky pozorovatelnou realitu. Současně vyvolává i otázku, zda nelze mechanismus pozičního investování popsat v návaznosti na koncept, který prezentujeme. V další části ukážeme jednu z možností, jak mechanismus pozičního investování popsat v poměrně obecné podobě a současně vyjevit a zobecnit některé předpoklady stávajícího konceptu.

Vize, jakou potřebujeme/741 Pár poznámek k aktuálními dění a vizi

44. online setkání k pěstování vize bylo mimořádně plodné a přineslo nejen ujasnění některých koncepčních otázek, inspirace, ale mělo i konkrétní praktické výsledky, ke kterým se postupně dostanu v jednotlivých bodech:

- Volby proběhnou někdy mezi 6. a 9. června 2024 (patrně tradičně dva dny 7.-8.).

- Vzhledem k tomu, že povědomí o tom, jak probíhá proces pěstování naší (perspektivní, realistické a přitažlivé) vize se dostává do povědomí široké veřejnosti, nebudeme doporučovat, koho volit, ale připravíme jednostránkový výtah nezbytného minima, ke které by se měly politické subjekty, které postavily své kandidáty, i kandidáti samotní veřejně přihlásit (mohou i s výhradami), což bude pro voliče dostatečný signál, koho volit. Bude záležet na každém, jak se k tomu postaví.

- Toto MINIMUM je důležité i z hlediska průběžného sjednocování se na tom hlavním, co dvouleté pěstování vize přineslo, současně bude i odrazovým můstkem pro další práci. (Předpokládám, že během klidnější fáze předvánočního období, tj. cca tří dnů dám k diskusi v rámci pěstitelů první vizi; když mě někdo předejde, budu rád, mělo by to vzejít jako společně přijatý základní program.)

- A ještě aktuálně: Včera (18.12.) bylo společné setkání europoslanců a současně i kandidátů za europoslance Ivana Davida (SPD) a Jana Zahradila (ODS). Věcné a kvalifikované, v konstruktivním duchu. Zúčastnil jsem se jen části, pak jsem měl pořad ve Svobodném rádiu (k tomu se ještě dostanu). Oba europoslanci upozornili, že dochází ke stále většímu uzurpování moci eurovrchností a k tomu je zneužíván i Evropský parlament. Ekonomická devastace, kterou vůči EU provádí současná globální moc, vede k tomu, že začíná být reálné neblahý proces zvrátit. Důležité je proto se voleb zúčastnit a nezávisle na politické příslušnosti vybrat ty kandidáty, kteří představují důvěryhodnou záruku toho, že nebudou zneužiti, ale naopak, že budou dělat to, co je v jejich silách. I. David upozornit též na chování velké části pseudolevice, která plně přijala grýndýlovskou a lidskoprávní doktrínu, pod jejím vlivem se stala nástrojem politiky embarg, provokování a eskalace konfliktů, v tomto kontextu zmínil Kateřinu Konečnou (KSČM) jako jednoho z velmi mála skutečně levicových poslanců v Evropském parlamentu. (Diskuse byl streamovaná a zájemce ji najde na Youtube.)

V rámci online setkání k pěstování naší vize jsme rovněž řešili problém, jak co nejvíce a nejvhodněji zpřístupnit dosavadní výsledky širší veřejnosti. Aktuálně (na kontext eurovoleb) zaměřené jednostránkové minimum je jen jednou z cest. David Dvořák nabídl stránky Nepodvolení, viz: https://www.nepodvoleni.cz/

(Rozklinout jednotlivé ročníky, na stránky Nepodvolených kliknutím na tři tečky.)

- Pokud jde o příspěvky k vizi, jedná se sice o víc než 1000 stránek, ale v textu se lze snadno orientovat. Je vybaven obsahem a názvem každého s příspěvků, který je dostupný na rozkliknutí. Obsahuje koncepční myšlenky nejvýznamnějších osobností, sledování tvorby alternativních vizí, interpretaci nejvýznamnějších událostí z hlediska vize. Můžete si sami ověřit, jak se s texty (první a druhý rok pěstování vize) dobře pracuje. Najdete tam vše, co vás může zajímat – od analýzy aktuálního dění až po zařazení současné etapy osudového úskalí vývoje naší civilizace do širokého (nejširšího) kontextu logiky vývoje světa, ve kterém žijeme. A také třeba to, jak funguje současná globální moc a jak se její fungování promítá do našich poměrů.

- Zveřejnění materiálů k vizi má ještě jeden významný aspekt: Umožňuje každému začlenit se do pěstování vize či získat další osoby pro pěstování vize. Stačí najít si v uvedených materiálech to, co kohokoli zaujme, spojit se s autorem prostřednictvím komentáře k příspěvku, doporučit stávající výsledky ostatním, nebo prostě jakkoli reagovat.

- Očekáváme i užší spolupráci s Nepodvolenými formou zveřejňování příspěvků, vzájemného informování o akcích apod.

Včera jsem měl, jak už jsem zmínil, dvouhodinový rozhovor ve Svobodném rádiu. Myslím, že dost podstatný. Zde si ho můžete poslechnout:

Je ke kauze Ševčík, situaci na akademické půdě, eurovolbách, pěstování vize, prognóze toho, proč, jak a za koho bude vyměněna tato vláda i jak na to reagovat atd.

Ve slovenském Slobodnom vysielači jsem měl toto (1:27 minut) povídání o základech teorie her, které se mně podařilo dovést až do otázky evolučně stabilní strategie naší civilizace v podmínkách dynamického technologického pokroku (o samotné strategii a dalších otázkách budu povídat příště). Zde je odkaz na příslušné povídání k teorii her:

Vize, jakou potřebujeme/742 K pozičnímu investování/5

K této části: Budeme prezentovat model odpovídající jedné z forem pozičního investování a následně (což je jeden z hlavních výstupů) ukážeme, jak výše popsaný koncept pozičního investování umožňuje roztřídit reálné situace. Toto rozlišení a utřídění reálných situací je při analýze probíhajícího dění velmi důležité.

Doposud jsme předpokládali, že investiční příležitosti jednoho a druhého hráče jsou na sobě navzájem nezávislé. Tak tomu ovšem nemusí být. Snadno si představit případ, kdy využitím investičních příležitostí nabízí jeden hráč investiční příležitosti druhému hráči, kterými do té doby nedisponoval. A naopak. Některý z hráčů může disponovat investičními příležitostmi, které působí následovně: Využitím takové investiční příležitosti dochází k omezení (potlačení, znemožnění apod.) investičních příležitostí druhého hráče, čím současně dochází ke zvýšení výnosnosti z jeho vlastních investičních příležitostí. Tuto situaci si můžeme představit prostřednictvím následujícího obrázku.

Přerušovanými křivkami jsou vyznačeny polohy posunutých křivek mezního výnosu z investičních příležitostí jednoho a druhého hráče, šipkami směry posunu a šedou plochou oblast paretovských zlepšení. Odlišnost původních a posunutých křivek, podobně jako bodu rovnováhy, odlišujeme i spodním indexem.

Za povšimnutí stojí, že se v daném případě stal z věřitele dlužník a z dlužníka věřitel. Jako jedna z interpretací se nabízí to, že převaha v oblasti vlastnictví investičních příležitostí umožňuje touto formou udělat z druhého hráče prostého střadatele. V důsledku pozičního investování většinou dochází i k poklesu efektivnosti celého systému.

V diskusi k tomuto článku otevřeme otázku, zda se jedná o naprosto dominantní případ toho, jak funguje mechanismus pozičního investování, nebo jen o jednu z forem.

Jednou z aplikací výše prezentovaného konceptu a zavedení pojmu množina, funkce či linie pozičního investování spojeného s definováním a jednou možných interpretací toho, jaký je mechanismus pozičního investování, je typologie úloh, s nimiž se v oblasti praktických aplikací můžeme setkat. Jejich rozlišení a deskripce umožňuje identifikovat různé reálné situace, v nichž se poziční investování vyskytuje, a konkretizovat nástroje teorie her tak, aby bylo možné přejít od konceptu k modelování příslušných situací.

- Identifikujeme výnosnost investičních příležitostí, kterými hráči disponují.

- Nacházíme rovnováhu na bázi rovnosti mezních výnosů z investičních příležitostí.

- Rozhodující roli zde hraje funkce (linie) neutrality pozičního investování.

1.1. Dokonalé racionality a informovanosti hráčů (existuje jen jedna funkce či linie neutrality).

1.2.1. Nedokonalé racionality či neúplné informovanosti s jasně vymezenou linií neutrality, kde jsou dva případy:

1.2.2. Nedokonalé racionality či neúplné informovanosti s nejasně (fuzi) vymezenou množinou či funkcí neutrality, kde jsou rovněž dva případy, ovšem vyjednávání dohody probíhá odlišně:

2. Případ s posunem hranice dostupných možností podle toho, zda převládne či nepřevládne kooperativní chování, přitom lze uvažovat:

2.2. Případ, kdy posun hranice dostupných možností, změna sklonu linie neutrality či obojí lze vyjádřit formou herních dilemat prostřednictvím dvoumaticových her.

3.1. Případ, kdy má poziční investování formu snížení výnosu z investičních příležitostí jednoho subjektu a zvýšení výnosu z investičních příležitostí druhého subjektu, tj. vede k posunu křivek mezního výnosu z investičních příležitostí.

Řešení konfrontace dohodou je rovněž společnou akcí, při které si obě strany zvýší své výplaty. Ačkoli má tento typ společné akce řadu specifik, je jeho vyjádření velmi obdobné situaci 2.1., tj. případu, kdy dochází k posunu hranice dostupných možností a změně sklonu linie neutrality, od čehož se odvíjí dilemata, která lze vyjádřit dvoumaticových her.

Vize, jakou potřebujeme/743 Pár poznámek k aktuálními dění a vizi

- Volby proběhnou někdy mezi 6. a 9. června 2024 (patrně tradičně dva dny 7.-8.).

- A ještě aktuálně: 18.12. bylo společné setkání europoslanců a současně i kandidátů za europoslance Ivana Davida (SPD) a Jana Zahradila (ODS). Věcné a kvalifikované, v konstruktivním duchu. Zúčastnil jsem se jen části, pak jsem měl pořad ve Svobodném rádiu (k tomu se ještě dostanu). Oba europoslanci upozornili, že dochází ke stále většímu uzurpování moci eurovrchností a k tomu je zneužíván i Evropský parlament. Ekonomická devastace, kterou vůči EU provádí současná globální moc, vede k tomu, že začíná být reálné neblahý proces zvrátit. Důležité je proto se voleb zúčastnit a nezávisle na politické příslušnosti vybrat ty kandidáty, kteří představují důvěryhodnou záruku toho, že nebudou zneužiti, ale naopak, že budou dělat to, co je v jejich silách. I. David upozornit též na chování velké části pseudolevice, která plně přijala grýndýlovskou a lidskoprávní doktrínu, pod jejím vlivem se stala nástrojem politiky embarg, provokování a eskalace konfliktů, v tomto kontextu zmínil Kateřinu Konečnou (KSČM) jako jednoho z velmi mála skutečně levicových poslanců v Evropském parlamentu. (Diskuse byl streamovaná a zájemce ji najde na Youtube.)

(Rozklinout jednotlivé ročníky, na stránky Nepodvolených kliknutím na tři tečky.)

- Očekáváme i užší spolupráci s Nepodvolenými formou zveřejňování příspěvků, vzájemného informování o akcích apod.

Včera jsem měl, jak už jsem zmínil, dvouhodinový rozhovor ve Svobodném rádiu. Myslím, že dost podstatný. Zde si ho můžete poslechnout:

Je ke kauze Ševčík, situaci na akademické půdě, eurovolbách, pěstování vize, prognóze toho, proč, jak a za koho bude vyměněna tato vláda i jak na to reagovat atd.

Vize, jakou potřebujeme/744 Programové MINIMUM

MINIMUM toho, co musí být v programu (i do eurovoleb) toho, kdo chce přispět k zastavení tendencí směřujících ke zkáze a k následující nápravě¹[1]:

1. Důraz na to, že každý se na nápravě může podílet, ale nejen tím, že volí, ale zapojením do konkrétních aktivit, a to konkrétně pojmenovaných a popsaných.

2. Pochopení širšího rámce změn, jinak v turbulentní době zabloudíme (proč jsem se ocitli v osudovém úskalí a jakém, o jakou změnu jde).

3. Účinný odpor předpokládá znalost fungování struktury současné globální moci a od ní se odvíjejících vlivových sítí, jinak je tento odpor zcela neúčinný.

4. Dramaticky a historicky bezprecedentně eskalující proces bohatnutí bohatých a chudnutí chudých je nutno zvrátit nejen reformou daňového systému, ale i vytvoření rovných podmínek pro společenský vzestup každého nezávislý na jeho výchozích majetkových poměrech.

5. Grýndýlovská doktrína je podfuk, resp. jedna z nejperverznějších forem pozičního investování sloužící ke koncentraci majetku, moci a genocidě pozičně i ekonomicky slabších. Racionální a efektivní alternativou je nová kvalita růstu založeného na rozvoji, uchování a uplatnění schopností lidí, inovační dynamice odlehčující ekonomickou zátěž přírody k prahově nízkým hodnotám, zvýšení role a samonosnosti produktivních služeb naplňujících reálné bohatství života lidí.

6. Systém průběžného penzijního pojištění vytváří nejbezpečnější a dostatečně výnosná úsporová aktiva, a to i pro vyšší střední vrstvy. Je základem společenské solidarity vnitro i mezigenerační. Ve vztahu k jeho stabilitě se projevuje vztah reprezentantů moci k naší zemi. Tuto stabilitu lze i s přihlédnutím k demografickým výkyvům zabezpečit vytvořením účinných motivací k prodloužení doby dobrovolného produktivního uplatnění. Míra, v jaké stávající vláda podlomila důvěru v tento systém, si k obnovení důvěry vyžaduje ústavní zakotvení základních principů systému formou společenské smlouvy.

7. Návazně na reformu penzijního systému je nutné provést vzájemně provázané reformy v oblasti financování struktury vzdělání, péče o zdraví a dalších produktivních služeb.

8. Budoucnost našeho národa vidíme v prohlubování všestranné spolupráce v rámci Středounijního prostoru, se kterým nás pojí společná historie i obdobná situace, do které jsme se dostali. Je nutné odmítnou excesy euroatlantické části, která dostala EU do protektorátního vztahu vůči současné globální moci a umožnila ekonomickou genocidu tohoto společenství; té části EU, která nyní iniciováním a podporou konfliktů bezprostředně zasahujících EU otevřela prostor pro pokračování nevykořeněných neokoloniálních přežitků včetně deklarovaného i prakticky uskutečňovaného sápání se po cizích zdrojích (jehož obětí jsme i my) a včetně zjevných forem neorasismu uplatňovaného vůči obyvatelstvu příslušných zemí. Nutno udělat vše pro to, abychom zabránili zničující válce, kterou tato perverzní strategie může vyvolat.

9. Celý svět jde finančních a návazně ekonomických i mocenských turbulencí, které budou doprovázet zužování prostoru pro nekryté emitování dolaru. Příprava na toto období, které už o sobě dává vědět, je založena na pěstování sounáležitosti, zvyšování vzdělanosti a racionality, nezávislosti na vnějších vlivech.

10. Úctu k naší zemi, našemu národu, našim historických zkušenostem považujeme za základní orientaci, kterou si nedáme brát a která umožňuje, aby se každý náš občan v rámci našeho osvobozeného státu mohl efektivně podílet na rozhodování o záležitostech naší země a aby k tomu byly vytvářeny podmínky na bázi rovnoprávného spojenectví s nám blízkými zeměmi.

Vize, jakou potřebujeme/745 Tři přání do Nového roku 2024

Z hlediska pěstování perspektivní, realistické a přitažlivé vize jsem zformuloval následující novoroční přání:

Novoročenek typu "štěstí, zdraví, dlouhá léta" dostávám tak velké množství, že je ani nestačím číst a taky nečtu. Obsahují totiž jen jednu informaci, totiž to, že si na mě někdo vzpomněl, že mě má v adresáři, případně že si plní to, co považuje za společenskou konvenci.

Vždy mně potěší novoročenky psané s nějakou invencí. Jako ta od kolegyně v našem týmu, která mj. napsala, že dle čínského horoskopu rok 2024 nabízí "spoustu příležitostí k růstu, osobnímu rozvoji i životnímu posunu směrem vpřed" a popřála jejich plné využití. A ještě víc mě potěšilo, když další kolegyně a kolegové z týmu tuto výzvu k aktivitě ocenili.

Nemyslím, že rok 2024 bude pohodový. Spíše nás čekají dramatické události, na které bychom se měli připravit psychicky i kvalifikačně. Dramatické události však mohou přinést náznaky začínajícího obratu k lepšímu, přesněji ke směřování vývoje v souladu s jeho logikou, s jeho přirozenými tendencemi. To, abychom zažili alespoň náznaky obratu k lepšímu, je první, co přeji každému a co si můžeme každý přát.

Hodně lidí dnes zažívá pocit ohrožení, pocit bezvýchodnosti, pocit bezmocnosti, pocit beznaděje. Tak je tomu vždy, když dojde k tomu, že na jedné straně člověk ztratil schopnost chápat, o co jde a co dělat, na druhé straně se hromadí problémy, rozpadají jistoty a vytrácejí hodnoty, kdy to, co se odehrává, stále více připomíná "hru bez pravidel". Jenže pochopit, o co jde a co dělat, je dřina, tak jako každý skutečný životní posun směrem vpřed. To druhé, co každému přeji, je chuť, odhodlání a dostatek vytrvalosti ke stále konkrétnější odpovědi na otázku, o co jde a co dělat.

Trochu realismu potřebujeme i v následujícím. Letos jsme u nás i ve světě zažili několik událostí typu "černých labutí" (vyšla o nich slavná kniha, označují mimořádně nepravděpodobné situace, zpravidla nepříznivého, ne-li přímo tragického či katastrofického typu, které výrazně ovlivní dění či dějiny). Aniž bych si chtěl hrát na proroka či prognostika, vzhledem ke stavu světa s jejich vstupem do našeho života musíme počítat i v roce 2024. Předejít těmto událostem, dokud nedojde k návratu směřování vývoje v souladu s jeho logikou, nelze. Lze si však přát, a to je třetí přání, abychom byli připraveni, abychom byli schopni včas a adekvátně na každý "přílet černé labutě" reagovat, aby to, co nás nezabije, nás posílilo, abychom se v souladu s druhým přáním zasadili o naplnění prvního přání.

Nevím, zda se tato tři přání budou každému líbit. Ale příliš velký optimismus vede tváří v tvář současné realitě k frustraci a to je to, co potřebujeme ze všeho nejméně. Doba je mimořádně dramatická. Celá naše civilizace prochází osudovým úskalím. Nalezení smyslu žití (vlastního) a smyslu bytí (světa) je v takové době velmi obtížné. Vyžaduje si mj. dostatečný nadhled. Ten už patří za rámce novoročního přání, ale kdo má zájem, najde ho zde:

Vize, jakou potřebujeme/746 Programové MINIMUM II. s odkazy

Zde je programové MINIMUM toho, co musí být v programu (i do eurovoleb) politického subjektu, který chce přispět k zastavení tendencí směřujících ke zkáze a zasadit se o nápravu stavu:

Vešlo se na necelou stránku. Jedná se o první pracovní verzi, která bude průběžně cizelována, přičemž podněty budou přijímány od kohokoli a ke kterémukoli bodu či k navržení nového bodu. Cílem tohoto příspěvku je ukázat, čím je každý z bodů současného programového minima podložen, kde a jak je rozpracován a konkretizován. Jednotlivé body odlišíme barvou a doplníme odkazy na materiály, které vznikly během dvou let pěstování vize. Zde jsou ke stažení:

(Rozkliknout jednotlivé ročníky, na stránky Nepodvolených se dostanete kliknutím na tři tečky.)

Pokud jde o příspěvky k vizi, jedná se sice o víc než 1000 stránek, ale v textu se lze snadno orientovat. Je vybaven obsahem a názvem každého z příspěvků, který je dostupný na rozkliknutí. Obsahuje koncepční myšlenky nejvýznamnějších osobností, sledování tvorby alternativních vizí, interpretaci nejvýznamnějších událostí z hlediska vize. Můžete si sami ověřit, jak se s texty (první a druhý rok pěstování vize) dobře pracuje. Najdete tam vše, co vás může zajímat – od analýzy aktuálního dění až pozařazení současné etapy osudového úskalí vývoje naší civilizace do širokého (nejširšího) kontextu logiky vývoje světa, ve kterém žijeme. A také třeba to, jak funguje současná globální moc a jak se její fungování promítá do našich poměrů.

Vize, jakou potřebujeme/747 J. Suk: K tomu programovému miminu

- Gender a migrace jsou zapuštěny v příspěvku Jana Zemana, ale patří do "prvního patra". Cílem genderu je rozklad společnosti zevnitř.

- Cílem importu nekompatibilních migrantů je permanentní občanská válka. K tomu mohu napsat odstavec o Kalergim (prvním držiteli ceny Karla Velikého, Merkelová držitelka Kalergiho ceny): centralizované Evropě bude vládnout skupina bělochů vzniklá souložením zvlášť vyspělých vybraných jedinců, dole budou hněďoši vzniklí souložením toho zbytku s černochy. Náš současník Barnett, ideolog firmy Pentagon + Wall Street, chce (psáno těsně po 2000) do Evropy navážet 1,5 milionů barevňochů ročně a vrátit tak Evropany k té původní barvě pleti, kterou měl Ježíš Kristus. Migraci nelze řešit s EU, jenom proti EU

- Klimatický puč je v bodě 5, mohu nabídnout argumentaci kolem svých zamilovaných zvyšujících snižovaček: klimatická akce obsahuje technologie deklarované jako nástroje snižování emisí skleníkových plynů, které ale zvyšují emise skleníkových plynů. To jsou zejména elektromobily, dále auta na vodík a výroba oktanu ze vzduchu. Klimatické akci jde v prvním (hospodářském) plánu o přesun peněz z kapes neorganizované většiny do kapes organizované menšiny. V druhém plánu jde o strategickou destrukci hospodářství národních států. O destrukci států (zejména našeho) usilují také všemožné buzerace v čele s povolenkami. Kysličníky jsou záminka, která politické ekology nezajímá a argumenty neslyší.

- Se zahraničně politickým východiskem (bod 8) souhlasím, důležitá je distance od (převážně protestantského) atlantismu. Navrhoval bych pro naši zahraniční politiku odklon od "hovnot" k realismu. Hovnoty znamenají směrem na východ nasírání pro nasírání (mluvčí se při této činnosti zjevně vznášejí). Směrem na západ pak znamenají vylizování atlantických zadků. Nutnou součástí přechodu k realismu je také stop pro kádrování uhlovodíků.

Za "mrazáky na ulicích" se nestíhalo, za názor na Ukrajinu ano?! Známý právník udeřil | ParlamentniListy.cz – politika ze všech stran, viz:

Vize, jakou potřebujeme/748 Přiletí v roce 2024 ČERNÁ LABUŤ?

vybírám nejdůležitější pasáže, které se bezprostředně týkají pěstování vize. Rozhovor byl nejlépe hodnocen, takže asi stojí za přečtení celý i s 84 komentáři, možná přibyli další. Zde jsou vybrané pasáže:

Od té doby (rozdělení státu) jsme svědky postupného pronikání cizích vlivů do našeho institucionálního systému. Pokud jde o rok 2024, tak je nutné si uvědomit, že skutečné problémy teprve začnou. Doposud to nebyla ani předehra událostí, které nás čekají. Jdeme do turbulencí v oblasti globálních i domácích finančních vztahů, do turbulencí politických, budeme velmi nepříjemně pociťovat důsledky geopolitických turbulencí. Říkám to, i když vím, že posly špatných zpráv nečeká dobrý osud.

Ale je nutné se připravit a vzít rozum do hrsti. Budeme to potřebovat. Jediné, co se může zlepšit, v čem spočívá naděje, ale i cesta k lepší budoucnosti, je to, že společně mnohem plněji a do větší hloubky pochopíme, co se odehrává, že budeme vědět, o co jde a co dělat. Proto s kolegy, kterých během tohoto roku výrazně přibylo, s takovým úsilím pracujeme na perspektivní, realistické a přitažlivé vizi. Na webové stránky Nepodvolení se nám ji podařilo dát, a tím každému zpřístupnit více než tisíc stran výsledků pěstování vize za uplynulé dva roky, které jsou tak dobře uspořádány, že tam každý zájemce najde reflexi událostí, myšlenky a podněty od nejdůležitějších osobností, které mají co říct k dnešku, po rozbor nejvýznamnějších témat. Každého, koho nějaká část zaujme, uvítáme v našem týmu...

Jsem si téměř jist, že tato vládní garnitura bude brzy odepsána a místo ní se pokusí současná moc nastrčit jakousi vládu "odborníků-podvodníků". Někteří z nich budou pro tuto roli poskoků testováni již v červnových eurovolbách. Kdo sleduje, kteří největší podvodníci mají největší podporu mediálního mainstreamu, může si udělat představu, o koho jde...

"Grýndýlovská" doktrína je založena na kaskádě lží. Je zjevným nástrojem ožebračování slabších a nechutných finančních spekulací ve velkém.
Pokud by to někdo s ochranou přírodního prostředí myslel vážně, pak by šel zejména cestou podpory inovační aktivity, jejímž výsledkem je vytvoření z méně (téměř ničeho) více (čehokoli, co pro plnohodnotný život potřebujeme), cestou podpory produktivních služeb, tj. služeb bezprostředně sloužících k nabývání, uchování a uplatnění lidských schopností, což vyúsťuje v inovační aktivitu limitně snižující spotřebu materiálových a energetických vstupů nutných jak pro další zdokonalování technologií, tak i plnohodnotný život lidí. A také by byla podporována lokalizace výrob včetně co nejrychlejšího zavedení sériové výroby malých modulárních reaktorů.

Místo toho dochází k pravému opaku. Kupujeme uhlí z Austrálie, dovážíme z USA plyn, jehož těžba a doprava má vysoké procento úniků nejnebezpečnějších skleníkových plynů a zatěžujeme tím naši planetu mnohem více než tradiční hnědouhelné elektrárny. Proč se to dělá a pokrytecky kamufluje obavou o naši matku Zemi? Aby se všichni stali co nejvíce nesoběstační, ovladatelní a nemohli se bránit. Z uctívané lži se navíc stalo kádrovací kritérium a grýndýlovská doktrína je používána i k likvidaci skutečných odborníků. Pak dochází k tomu, že i v akademické sféře mají zelenou poslušní a bezcharakterní tupci. Probíhající kauza Ševčík je jen špička ledovce...

Politici dosazení současnou globální mocí nezmoudří. A pokud jde o odpor zoufalých občanů, na který mnozí z těch, kteří si uvědomují hrůznost současného dění, spoléhají, tak pokud nedojde k vytvoření širokého spektra odporu, pokud ti, kteří se opřou o rozum, nebudou schopni získat i část slouhů současné moci, bude zoufalství lidí zneužito k diskreditaci a rozložení odporu vůči současné globální moci. Skutečná politika je spojení použití kvalitní teorie s uměním porozumět prostřednictvím ní aktuálnímu dění a toto porozumění sdělit většině obyvatelstva.

Spíš, než bych očekával, že někteří současní politici dosazení současnou globální mocí, zmoudří, bych věřil některým z těch, kteří jsou potupně nazýváni oligarchy. Ti mají o co přijít. Na rozdíl od politiků-poskoků, kteří se většinou koukají, kterou dírou zmizet, až už je pro ně stejně pozdě. Ostatně brzy budeme moci tuto starou pravdu pozorovat v přímém přenosu...

Nečekaná událost se někdy nazývá "černá labuť". V daném případě bych se bál provokace se zneužitím jaderné zbraně. Ale předpokládám a současně doufám, že k tomu nedojde. Období, které nás čeká v souvislosti s omezováním možností pro emitování nekrytého dolaru, což znamená zásadní proměnu nejen celého finančního, ale i celého geopolitického systému, však může vést k dramatům nejrůznějšího typu...

(Přál bych si i každému), aby "černá labuť", o které jsem hovořil, nepřiletěla. Dále pak to, aby se opřeli o svůj rozum, aby jej posilovali, případně aby objevili sílu, kterou má, a aby na základě toho napomohli projít osudovým úskalím, do kterého se ve všeobecné logice vývoje naše civilizace dostala. Mj. málokdo si uvědomuje, že svým chápáním toho, o co jde, a následným konáním nejen ovlivňuje vývoj společnosti, ale hlavně rozhoduje o tom, do kterého z možných světů umístíme svůj život a nalezneme jeho smysl.

V době, kdy jsem rozhovor dělal, jsem ještě neměl informace, že se provokace s použitím jaderné zbraně připravuje. Stále doufám, že "hra vabank" skončí a že ti, kteří dovedli naši matičku zemi do situace blízké samozničení, s ostudou odejdou.
Zdroj: https://radimvalencik.pise.cz/11303-vize-jakou-potrebujeme-748.html

Vize, jakou potřebujeme/749 Přednovoroční diskuse – část I.

Koncem roku 2023 se v kruhu pěstitelů perspektivní, realistické a přitažlivé vize rozpoutala mimořádně intenzivní diskuse k několika otázkám, která se postupně zaměřila na čtyři, jak se ukázalo vzájemně související, témata:

1. Odlišnost Středounijního prostoru a Euroatlantického prostoru v rámci EU.

2. Příčiny majetkové nerovnosti a odstraňování negativních důsledků jejího narůstání.

4. Jak ovlivnit volby na základě zformulování Programového MINIMA vycházejícího z vize.

V obou sériích budu pokračovat, nyní považují za významné zpřístupnit výsledky diskuse a připravit půdu pro její strukturované pokračování, kde by mohla probíhat nezávisle na tomto seriálu.

1. Zásluhou Davida Dvořáka našlo pěstování vize oporu i na stránkách:

https://www.nepodvoleni.cz/vize-rv/2023/ a k tomu výběr nejdůležitějších příspěvků z poslední doby. To vše v kontextu dalších aktivit (například Petra Hampla či Stanislava Novotného). Za přečtení stojí i odkaz Proč vznikl tento web?, který je určitou formou programového prohlášení správců webu. Nabízí se možnost přenést na tyto stránky i pokračování diskuse, které se budu věnovat pozornost v rámci následující série.

2. Souběžně s touto aktivitou se v kruhu pěstitelů vize rozjela poměrně intenzivní diskuse k Programovému MINIMU. Tedy k tomu, co musí být v programu (i do eurovoleb) toho, chce přispět k zastavení tendencí směřujících ke zkáze a zasadit se o nápravu stavu: https://radimvalencik.pise.cz/11310-programove-minimum-ktere-je-nutne-pozadovat.html , https://radimvalencik.pise.cz/11311-programove-minimum-ktere-je-nutne-pozadovat-ii.html Minimum má deset bodů a vejde se na jednu stránku, určitým způsobem je i prezentací toho, co je nejdůležitějšího v perspektivní, realistické a přitažlivé vizi. Myšlenka Programového minima je jednoduchá. Skončila doba bianco šeků. Skončila doba nevážně myšlených, byť marketingově upravených slibů. Bude rozhodovat to, jak se ten či onen účastník (jako politický subjekt či jednotlivec) přihlásí k tomu, co je skutečným řešením problémů. To neznamená, že musí se vším souhlasit – naopak, může oponovat, konkretizovat, doplnit.Ale musí se nějakým způsobem vyjádřit.

Pokud jde o druhý bod, pokusíme se výrazně změnit ten typ účasti některých volebních subjektů na volbách, při kterém se ti, které volby vyprodukují, již předem stávají poslušnými vykonavateli pokynů cizí moci.

Jak to chodí nyní? Volebnímu subjektu (straně či hnutí) se nabídne (při splnění určitých požadavků) dobře marketingově zpracovaný, ale vůbec ne vážně míněný program (v podobě souboru slibů) toho, co se bude voličům líbit, a následně pak možnost jeho prezentace v mediální mainstreamu. Už samotná kampaň pak znamená "poslouchání pokynů", které pak pokračuje i po volbách. Výsledky pak vidíme a hlavně pociťujeme na vlastní kůži. Vláda vyprázdněnců vykonávajících pokyny cizí moci, které vedou k drancování naší země a jejímu zapojování do nejnebezpečnějších a nejsvinštějších aktivit globálního dění. K tomu při rozjezdu diskuse poznamenal D. Dvořák:"Kdysi dávno, když po jedněch volbách Kalousek prohlásil něco v tom smyslu, že teď když jsou zvoleni, tak nemusí dodržovat nic z toho, co slibovali před volbami ... tak jsem udělal svůj první počin na FB a vytvořil stránku "Nabízím svůj hlas voliče" a na 1 stránce v bodech vypsal, co požaduji. Stránka byla zablokována tuším do třetího dne."– Tím dal jeden z prvních podnětů do diskuse. Ta začala hned po Vánocích, proto ji označuji "přednovoroční".

Vize, jakou potřebujeme/750 24. report (7.12.2023 – 6.1.2024)

Nejvýznamnější událostí bylo to, že se rozproudila neobyčejně intenzivní diskuse, jaká při pěstování ještě nebyla. Diskuse přilákala další zájemce a vyvolala, poprvé od počátku pěstování vize, efekt nabalování sněhové koule. Zatím to patrně bude jen efekt dočasný, nicméně je to dobrý příslib do budoucna a také velmi důležitá zkušenost. K tomu několik poznámek:

- Pokračovala poměrně intenzivní diskuse k "výstřelu z Aurory" slušovického Petra Blahynky.

- Návazně na to se pak otevřela ještě intenzivnější diskuse k akčnímu programu a turbulencím.

- Nejvýznamnější impuls pak dalo 45. online setkání k pěstování vize, ze kterého uvádím:

Protože jednou z nejvýznamnějších očekávaných událostí nového roku 2024 budou eurovolby, měli bychom projednat, jak sladit pěstování vize s touto událostí. O tom, jak to vidím, jsem hovořil již na předcházejícím setkání: Vhodnou formou nabídneme všem politickým subjektům (i jednotlivcům, kteří v nich hrají významnou roli, tj. např. kandidátům do těchto voleb), které či kteří chápou nutnost zásadního obratu, výsledky pěstování vize. A to v podobě nabídky, která se neodmítá (k tomuto velmi důležitému pojmu se ještě dostanu). Využijeme k i osobní kontakty (těch máme společně víc než dost). Bude to vyžadovat trochu "osvětové práce". Lze očekávat několik efektů:

K tomu jsem napsal následující dvojici materiálů, které jste již patrně četli:

Diskuse se naplno rozběhla ve dny vánočních svátků a pokračuje i po Novém roce. Zaměřila se na čtyři, jak se ukázalo vzájemně související, témata:

1. Odlišnost Středounijního prostoru a Euroatlantického prostoru v rámci EU.

2. Příčiny majetkové nerovnosti a odstraňování negativních důsledků jejího narůstání.

4. Jak ovlivnit volby na základě zformulování Programového MINIMA vycházejícího z vize.

Vzhledem k jejímu významu bylo zveřejňování zahájeno ještě před tím, než byla zařazena do seriálu k pěstování vize. Zde je první díl:

Kromě diskuse je třeba ještě zmínit to, že pěstování vize vstoupilo do třetího roku, a právě v tuto dobu nastal první efekt nabalující se sněhové koule.

(Důležité je červeně zvýrazněno, poznámky "K tomu" se vztahují vždy k předešlému článku, případně předešlé sérii článků.)

Vize, jakou potřebujeme/731 F. Neužil: Produktivní síla lidské součinnosti IV. 1

Vize, jakou potřebujeme/732 F. Neužil: Produktivní síla lidské součinnosti V. 3

Vize, jakou potřebujeme/733 F. Neužil: Produktivní síla lidské součinnosti VI. 4

Vize, jakou potřebujeme/734 F. Neužil: Produktivní síla lidské součinnosti VII. 6

Vize, jakou potřebujeme/735 F. Neužil: Produktivní síla lidské součinnosti VIII. 8

(První příspěvek do přednovoroční diskuse, který byl ještě uveřejněn samostatně)

Vize, jakou potřebujeme/751 Přednovoroční diskuse – část II.

1. Odlišnost Středounijního prostoru a Euroatlantického prostoru v rámci EU.

2. Příčiny majetkové nerovnosti a odstraňování negativních důsledků jejího narůstání.

4. Jak ovlivnit volby na základě zformulování Programového MINIMA vycházejícího z vize.

J. Mihola:Doporučuji věnovat pozornost vzniku koalice "STAČILO", v gesci právníka orientovaného na zdravotní právo JUDr. Ondřeje Dostála, Ph.D., LL.M. např. Ondřej Dostál o kandidatuře za koalici STAČILO!:

R. Novotný: Předpokládám, že v naší skupině jsou reálné jen dvě možnosti: levicová - uskupení kolem K. Konečné a pravicová - uskupení kolem SPD. Jeden z pohledů, jak se zachovat, je, co od EU-voleb kdo očekává. Např.

A) jde o bitvu - důležitý je výsledek v den voleb (jako sportovní zápas), ze kterého se odvíjí další chování uvnitř České republiky.

B) samotný výsledek voleb není podstatný, důležité je, jak se zúročí v každodenní práci v EU parlamentu.

Z hlediska varianty A, pokud je cílem voliče, aby se významně posílil (resuscitoval) vliv skutečné levicové opozice na našem politickém kolbišti, aby mohla levice v mediálním prostoru nabízet alternativy a důrazněji útočit na současnou vládu a s cílem ji shodit - je účelné volit K. Konečnou a spol. Z tohoto pohledu volba SPD a kol. nic nezmění, té současná hra na opozici vyhovuje.

Z hlediska varianty B - pokud je cílem voliče podpořit procesy změny uvnitř EU, to znamená co nejvíce posílit frakce v Evropském parlamentu, které budou moci reálně konkurovat frakci Evropské lidové strany, tak našich 21 europoslanců žádnou změnu neprosadí, čili smyslem je podpořit trend ostatních zemí EU. A v tomto případě jediný narůstající trend je mezi alternativní ("krajní" pravicí) - čili má smysl volit SPD.

Levice v EU je totiž zcela jiná, než myšlenky a názory Konečné a spol. (na to narazil i Fico ve frakci SD), takže byť sebevětší počet zvolených europoslanců na kandidátce K. Konečné bude, z hlediska změn v EU se nic nezmění, protože její stávající frakce GUE/NGL má 38 poslanců. Možná by se K. Konečná mohla stát šéfkou frakce, ale to je asi tak všechno, protože podobné hnutí mezi levicovými stranami v ostatních státech EU neprobíhá!

Jinak toto uskupení sice sdružuje euroskeptické strany, ale jejich levicová témata jsou úplně jiná (Green Deal, práva zvířat apod.), než to, co chceme my.

Ale budu rád, když někdo nalezne i jiný úhel pohledu, než jsem načrtnul já (volby, jako facka vládě vs. posílení změn v EU).

Za technický problém bodu 8 považuji, že chybí ústřední sjednocující myšlenka. Podle mě tím vnější ohrožení být nemůže zejména proto, že každý z těchto států vnímá jiné nebezpečí. Poláci se bojí Ruska a Německa (území), pak půjdou těžko s Rakušáky a záchranu vidí v USA. My se bojíme Němců, ale ne Rusů a potenciálně Poláků - pokud by v uskupení chtěli mít největší váhu a nejradši bychom byli sami. Maďaři se Rusů ani Němců nebojí, ale Slováci se bojí Maďarů. Myslím si, že společnou Ideu postavenou na císařpánovi už neoživíme. Napadá Vás nějaká positivní sjednocující myšlenka pro tyto státy? Ne-kolonialismus to být nemůže, když opačná strana ho popírá (že neexistuje). Společný kulturní prostor alespoň u nás není významným faktorem (nejen historicky, ale i jazykově) a ochrana starého průmyslu zase netankuje ty ostatní. To že je to rozumné (mozek) ještě neznamená, že to přijme i srdce. Ale rád se do takové debaty pustím, když bude ta sjednocující myšlenka.

J. Simonová: pokusila jsem se trochu upravit text k bodu 8. Myslím, že bychom měli zdůraznit specifickou situaci malých zemí v našem regionu, zejména že EU pro nás neposkytuje spravedlivý rámec pro hospodářskou prosperitu (existence daňových rájů, možnost úniku daní ze zemí vzniku zisku do zemí sídla majitelů, hektarové dotace měly být srovnány před 10 lety, ale prý nikdy nebudou atd.) a navíc nás uvádí do mezinárodně nebezpečných situací. Je to jen první náčrt, který bude zítra vyžadovat korekci:

"Ad 8. Téměř 20leté členství v EU vede ČR k poznání, že EU nevytváří pro své členy spravedlivý rámec pro hospodářskou prosperitu a unijní zahraniční politika nás uvádí do mezinárodně nebezpečných situací. Budoucnost našeho národa vidíme v prohlubování všestranné spolupráce v rámci Středounijního prostoru, se kterým nás pojí společná historie i obdobná situace, do které jsme se dostali. Odmítáme excesy euroatlantické části, která dostala EU do protektorátního vztahu vůči současné globální moci, a která nyní iniciováním a podporou konfliktů bezprostředně zasahujících EU otevřela prostor pro pokračování nevykořeněných neokoloniálních přežitků, včetně deklarovaného i prakticky uskutečňovaného sápání se po cizích zdrojích a zjevných forem neorasismu uplatňovaného vůči obyvatelstvu příslušných zemí. Česká republika byla v historii často obětí kořistnických praktik, ale nikdy nežila na úkor jiných národů a z bohatství jejich zdrojů, stejně jako mnohé jiné země střední a východní Evropy. Vybízíme proto všechny státy EU, aby přestaly podporovat válečné konflikty, vedené za účelem získání cizích zdrojů, a soustředily své úsilí na zlepšení spolupráce uvnitř unie, odstraněním nespravedlivého systému daní a dotací a zavedením rovných podmínek pro všechny členy, a na nastolení míru ve světě. Nutno udělat vše pro to, abychom zabránili zničující válce, degradaci evropských ekonomik a rozpadu spolupráce evropských zemí. Vyzýváme také ostatní členy EU, kterým je toto stanovisko blízké, aby svou podporu projevily."
Zdroj: https://radimvalencik.pise.cz/11314-vize-jakou-potrebujeme-751.html

Vize, jakou potřebujeme/752 Přednovoroční diskuse – část III.

1. Odlišnost Středounijního prostoru a Euroatlantického prostoru v rámci EU.

2. Příčiny majetkové nerovnosti a odstraňování negativních důsledků jejího narůstání.

4. Jak ovlivnit volby na základě zformulování Programového MINIMA vycházejícího z vize.

R. Novotný: Kolega Dvořák v naší mailové diskusi otevřel jedno z témat, kterým si myslím můžeme zkusit otravovat i ostatní ve skupině. A tím bylo: Jak dostat výstupy z naší diskuse mezi více lidí. A jak do diskuse zatáhnout více lidí?

V celonárodní diskusi nevěřím. Vždyť se nedohodnou ani majitelé společných bytových jednotek v jednom baráku. Každý má logicky jiné zájmy. Důchodci rozsáhlé a náročně investice většinou nechtějí (prach, omezení pohybu, apod.) a už chtějí klid a nějak to doklepat.Mladí ze střední třídy by naopak zlepšovali (stupačky, kotel, střecha, dotace), ale chudí a samoživitelky si nemohou dovolit větší platby do fondu oprav.A stejné je to i na národní úrovni.O cestě mají diskutovat informovaní a vzdělaní. A pak výsledky "jen" umět těm dole poctivě ale srozumitelně podat.

Ale na Západě všeobecně elity zradily.V žádné civilizaci nevládnou všichni. Víte že v Číně je jen 91 milionů člen KSČ na 1,2 miliardy obyvatel? To není ani každý desátý! Např. prezident Si se hlásil do strany 5x a až na popáté byl přijat. To je pak elita.U nás ty pitomci udělali chybu, že tam právě tahali každého a členská legitimace byla cestou nahoru a ne naopak - osobní rozvoj vstupem do strany.Komouši razili myšlenku celonárodní strany a na to dojeli. Proto to nakonec byli zoufalci, ze kterých si každý dělal legraci.

Problém kastovního systému v Indii a třídního systému ve Velké Británii je, že jsou neprostupné pro talenty. Ano Královna každoročně uděluje řadu šlechtických titulů, sám jsem znal osobně jednu ženu, která byla povýšena do tohoto stavu, a dost mě překvapilo, že si toho fakt vážila. Já si z toho dělal legraci. Ale rozhodně byť udělala pro společnost moc, nevěřím, že jí bude původní šlechta přijímat jako sobě rovnou.Střední stav pozná lidi z nižších vrstev už jen podle přízvuku! Šílené.

I struktura společnosti podle nové VIZE by měla být jedním z témat.A že o naší činnosti se není snadné dozvědět. Jak asi? Ani alternativa se nedokáže spojit do 1-2 hlavních informačních portálů. Ale finanční podporu chtějí všichni. Já platím měsíční příspěvky asi 5 webům, ale furt rostou další.

J. Kohout: Na úvod jeden citát: "Nikdy nepochybujte o tom, že by malá skupina přemýšlivých, odhodlaných lidí mohla změnit svět. Ve skutečnosti je to jediná věc, která ho kdy změnila." (Margaret Mead) A teď postup. Vyjdeme z předpokladu, že v populaci je cca 0,5% tzv. šampionů, tedy lidí, kteří dokáží uvádět do pohybu lidi kolem sebe, tedy lidí s přirozeným nadáním být iniciátorem změny:

1. úkol je tyto lidi aktivně vyhledat - například pomocí celonárodní výzvy.

2. úkol je tyto lidi dát dohromady a vytvořit jim podmínky pro činnost například pomocí nějakého "vědeckého" sdružení, kde budou předkládány úkoly k vypracování, oponentuře, cizelaci...

3. úkol je hledat pro tyto strategie realizátory s dostatečnou zkušeností z projektového řízení.

To, že mladí mají jiné zájmy než důchodci, lidé ve městě jiné než lidé na venkově, méně kvalifikovaní jiné než více kvalifikovaní apod. neznamená, že neexistuje něco jako společný zájem. Pokud reformu chápeme jako společnou akci, tak ta má vždy dva aspekty:

- Jaké má důsledky na hranici dosažitelných možností (zda ji rozšiřuje, nebo zda ji zužuje, resp. zda si můžeme rozdělit více, nebo naopak méně).

- Jak se o dosažitelné možnosti podělíme (kdo kolik z toho, co si můžeme rozdělit, získá).

Tato prostá logika někdy uniká. Přitom v ní je skryta podstata problémů. Totiž to, že jak se podělíme o to, co společnou akci vznikne, může mít a většinou má dopad na to, jako se podělíme příště. Neboli – zde působí fenomén pozičního investování, možnost přeměnit majetkovou výhodu ve výsadu. Pokud má být reforma dlouhodobě prospěšná, musí splnit dva předpoklady:

- Neumožnit taková dělení, která zvyšují roli pozičního investování, protože to vede k růstu vzájemné nedůvěry a následným konfliktům, které svými důsledky vedou i k neefektivnosti systém (snižuje se množství toho, co si můžeme rozdělit).

Bohužel nyní žijeme v době "antireforem", tj. změn, které se vydávají za reformy, přitom vedou ke snížení efektivnosti systému a zvyšování role pozičního investování (místo, aby se zvyšovala rovnost příležitostí pro společenské uplatnění a společenský vzestup, a to zejména ve smyslu jeho nezávislosti na výchozí majetkové situaci). Jedním z cílů pěstování vize je připravit komplexní alternativu vůči současnému úpadku a fatálnímu směřování k vyostřování konfliktů.

K tomu je nutné najít to, co lze nazvat "společný základ", tj. takové pojetí změn, v nichž si "polepší všichni" (v paretovském smyslu). Najít takový základ vyžaduje vysokou kvalifikaci, ale toho, co lze nazvat doladěním detailů, se mohou účastnit všichni, byť mají velmi rozmanité společenské postavení a velmi rozmanité zájmy.

Vize, jakou potřebujeme/753 Přednovoroční diskuse – část IV.

1. Odlišnost Středounijního prostoru a Euroatlantického prostoru v rámci EU.

2. Příčiny majetkové nerovnosti a odstraňování negativních důsledků jejího narůstání.

4. Jak ovlivnit volby na základě zformulování Programového MINIMA vycházejícího z vize.

D. Dvořák: Rád bych upřesnil termín "celospolečenská diskuze". Je pravda, že se větší skupina už není schopna v podstatě dohodnout na ničem. Celospolečenská diskuze ve smyslu jednoho centra a nějaké "centrální" diskuze je, dle mého asi nemožná. Možná by byla na závěr možná nějaká diskuze nad tím, co se prodiskutovalo podle různých zájmů, resp. v jednotlivých "větvích". Ale uvedu příklad - dá se říct, že proběhla menší diskuze na téma našeho členství v EU. Zaznívaly na různých místech názory (články) od těsnější spolupráce až po názory na okamžité vystoupení. Ta diskuze nebyla centralizovaná, ale názory byly různě zmiňovány a pod nimi občas běžela diskuze. Z toho, co jsem vypozoroval, pak usuzuji, že pro VĚTŠINU je neprůchodná jak těsnější integrace, tak vystoupení. Pouze usuzuji, že by většina mohla akceptovat setrvání v EU, ale chránit české zájmy a odmítat to, co ČR neprospěje.

Celospolečenskou diskuzi na naše téma "Vize pro ČR" si tedy představuji nikoliv centrálně na 1. místě, ale vícero článků (a vícero diskuzí pod nimi) pravděpodobně vždy podle zaměření autora. Opět příklad – R. Valenčík klade důraz mj. na penzijní reformu. Pravda bude ale taková, že tohle téma bude asi míjet mladší generaci. Od nich bych tedy jen očekával, že budou akceptovat to, co se prodiskutuje v této "větvi Vize" starší generace. Tedy diskuze by měla spočívat v "nahazování témat" do veřejného prostoru a obhajovat je, příp. upravovat. Diskuze pomocí našich emailů a pravidelných nedělních besed by tedy měla být jednou z vícera "větví" šíření. Náš problém nevidím ve stanovení témat diskuze nad nimi, ale v tom, že jsme početně nepatrná skupinka. Našim prvořadým cílem by tedy mělo být, aby diskutovali i jiní - buď přímo u nás, nebo ještě lépe u nás a současně další na jiných fórech (např. Petr Bureš TV, ABJ, Modrý jelen, Vidlákovy kydy atd.).

Dnes mě kontaktoval nějaký klučina se svým kanálem - chtěl rozhovor na základě zhlédnutí naší poslední nedělní diskuze. Rozhovor dám a budu se snažit rozšířit povědomí, že nějaká diskuze nad Vizí existuje. Stejně tak mám v plánu oslovit čtenáře "Litterate". V jiné záležitosti jsem v kontaktu s P. Bohušem - uvidím, co tam se dá pro věc udělat. Ideálně by tedy bylo, kdyby existovalo vícero míst, kde se bude nad Vizí nebo dílčími řešeními diskutovat. Tohle by měl být náš prvořadý cíl. Pokud si myslíme, že na naší straně je tzv. zdravý rozum a přesvědčení, že jsme stejně dobří jako protistrana, tak by tohle neměl být problém. Zvlášť, když situace díky Nutelliérovi a úpadku hegemona hraje v náš prospěch. Tím, že diskuze začala u R. Valenčíka, pak je toto místo přirozeným lídrem, tedy pokud to fatálně nezkopeme.

R. Novotný: Omlouvám se, že budu zase reagovat. Ale příklad o diskusi nad mírou vztahu k EU není podle mě vhodně zvolený. A to z několika důvodů:

b) každý má osobní zkušenost s členstvím v EU, takže kdo má s prominutím "díru do zadku", má na to názor.

V otázce VIZE tedy hledání témat a cest, respektive jaké může být řešení z dnešního marasmu, je zcela jiná situace. Zkušenost žádná, resp. víme, co už nechceme - viz definice 8. bodu podle J. Simonové.

Toto je především prosba na Vás, pane Dvořáku - můžete co nejrychleji zprovoznit dříve zmiňovanou diskusní platformu? Až to pojede, můžou ladit formu spolupráce alternativci mezi sebou. Vím určitě o 4-5ti solidních, kde to přichází do úvahy. Čas běží a na mně děsně tlačí Péťa Vojáček, u kterého je vysoká technická úroveň vyvážená stejnou mírou netrpělivosti. Už spustil internetovou 24 hod. TV, obsah zatím z archivu, zatím i s mírnými problémy.
Zdroj: https://radimvalencik.pise.cz/11316-vize-jakou-potrebujeme-753.html

Vize, jakou potřebujeme/754 Přednovoroční diskuse – část VI.

1. Odlišnost Středounijního prostoru a Euroatlantického prostoru v rámci EU.

2. Příčiny majetkové nerovnosti a odstraňování negativních důsledků jejího narůstání.

4. Jak ovlivnit volby na základě zformulování Programového MINIMA vycházejícího z vize.

1. Nejdříve budu reagovat na poznámku J. Šulce, která se týká námětu "jak prodat vizi", viz předcházející díl:

J. Šulc:Líbí se mi to. Má to logiku, základní provázanost - a obávám se, že to je vše. Jak znám myšlenkové zázemí partají, tak neznám ani jednu, která by měla a) kapacitu toto vše vstřebat; b) přesvědčit o tom politbyro(ra); c) vzdělat v tomto směru své členstvo coby "zdravé voličské jádro"; d) jít s tím mezi lidi a získat voliče "z ulice". To jsou etapy, které se nedají přeskočit, a jejich zvládnutí chce čas. A ten asi není. Je pikantní, že partajím dáváš na stříbrném podnose lahůdkovou krmi, ale oni jsou zvyklí na vepřoknedlozelo...Aspoň můžeš mít pocit, že jsi pro věc udělal maximum.

Po 4.1. jsem přece jen trochu optimističtější. Měl jsem devadesáti minutový rozhovor na Petr Bureš TV právě k této problematice, celé video je zde:

Nejde jen o to, že jsem měl možnost podrobně vysvětlit, o co jde, ale o velmi pozitivní reakce jak přímo při diskusi s P. Burešem, tak zejména o velkou sledovanost, pozitivní hodnocení a komentáře, které svědčí o pochopení toho, o co jde. Zkrátka "kostky jsou vrženy" a měli bychom se zaměřit na to, abychom do konce měsíce dali jednostránkové Programové MINIMUM šité na míru do eurovoleb. Mělo by to být i jedním z vyústění této diskuse.

2. Vizi je také možné a nutné chápat jako základ procesu slaďování zájmů s ohledem na omezování negativní role některých forem pozičního investování. Jedná se fenomén, který se ne náhodou snaží skrývat, ale k jehož zviditelnění existují dobře fungující nástroje. Jedním z příkladů aplikace konceptu, který vychází z nástrojů analýzy pozičního investování, je rozlišení produktivních a neproduktivních reforem v oblasti systému sociálního investování a sociálního pojištění (financování vzdělání, péče o zdraví, penzijní systém apod.). Věnovali jsme se mu v souvislosti s analýzou změn v oblasti systému penzijního pojištění v České republice. Částečně jsem se tomu věnoval již ve III. pokračování prezentace této diskuse.

- Situaci, kdy je vláda schopna čelit tlaku těch, kteří chtějí využít poziční investování a mají možnost pozičního investování, kdy je schopna dostát své zodpovědnosti za vývoj dané země, kdy se do její politiky účinným způsobem promítá vliv té podstatné části veřejnosti, na kterou by otevření prostoru pro poziční investování svými negativními důsledky nejvíce dopadlo. V daném případě pak vláda navrhuje takové reformy, které:

- Omezují roli pozičního investování a vytvářejí vyšší míru rovnosti pro nabývání, uchování a využití schopností člověka jako nejvýznamnějšího faktoru určujícího dynamiku i kvalitu ekonomického růstu.

- Zvyšují efektivnost ekonomického systému, a to zejména tím, že přispívají k tomu, aby investiční příležitosti, zejména ty, které jsou spojeny s nabýváním uchováním a uplatněním lidského kapitálu byly využívány podle míry jejich výnosnosti. Jedná se o případ produktivních reforem, které posouvají společnost v souladu s přirozenými vývojovými tendencemi.

- Situaci, kdy vláda podlehne tlaku těch, kteří chtějí využít a mají možnost pozičního investování, rezignovala na svoji zodpovědnosti za vývoj dané země, snaží se eliminovat aktivity té podstatné části veřejnosti, na kterou by zneužití změn k otevření prostoru pro poziční investování svými negativními důsledky nejvíce dopadlo. V daném případě pak vláda navrhuje neproduktivní reformy, které:

- Rozšiřují prostor pro poziční investování, jehož prostředníkem se stává i samotná vláda, potlačuje se tím možnost nabývat, uchovávat a uplatnit schopnosti člověka jako nejvýznamnějšího faktoru určující dynamiku i kvalitu ekonomického růstu.

- Snižují efektivnost ekonomického systému, a to zejména tím, že brání tomu, aby investiční příležitosti, zejména ty, které jsou spojeny s nabýváním uchováním a uplatněním lidského kapitálu byly využívány podle míry jejich výnosnosti. Jedná se o případ neproduktivních reforem, které brzdí vývoj společnosti a vytvářejí konfrontační vztahy. Jedná se o případ zneužití reforem, které odsuzuje společnost k úpadku, strádaní a nevyhnutelným vnitřním konfliktům, které mohou znamenat i rozklad ekonomiky dané země.

- Pod hráčem X s výplatami x rozumíme ty, kteří nemají možnost pozičního investování a na které důsledky pozičního investování dopadají; pod hráčem Y s výplatami y rozumíme ty, kteří mají možnost pozičního investování a kteří důsledky pozičního investování využívají.

- Mezi těmi, kteří tvoří tyto dvě skupiny, není ostrá hranice, v některých případech mohou přecházet z jedné skupiny do druhé, což se projeví i změnou sklonu linií neutrality pozičního investování, tak jak ji vidí jednotliví účastníci hry.

Výchozí situace: x_Nx < x_Nya současně y_Ny < x_Nx, tj. oba hráči požadují z hlediska toho, jak vidí linii neutrality, pro sebe menší výplatu, než je ochoten nabídnout druhý hráč. V daném případě existuje prostor pro dohodu:

1. Hráč X v nich vidí perspektivu zvýšení efektivnosti ekonomického systému a následně i možnost zvýšení vlastních výplat.

2. V tomto případě, i pokud jsou reformy spojeny s určitou restrikcí (což nemusí být vždy), ale obsahují současně i perspektivu zlepšení, realizaci reforem podporuje.

3. Pokud se očekávání alespoň částečně naplňují, má to dva pozitivní důsledky:

- Roste efektivnost ekonomického systému (případně roste jeho odolnost vůči zátěži, které je vystaven vnějšími podmínkami, což lze vyjádřit posunem hranice dosažitelného rozdělení výplat. To je v obrázku vyjádřeno šipkami a přerušovanou křivkou odlišující novou hranicí dosažitelného rozdělení výplat od původní.

- Mění se sklon linií neutrality pozičního investování ve smyslu rozšiřování prostoru pro dohodu.

Platí totéž, co jsme uvedli k předcházejícímu obrázku. Odlišnost je v následujícím:

Výchozí situace: x_Nx > x_Nya současně y_Ny > x_Nx opačný případ, tj. oba hráči požadují z hlediska toho, jak vidí linii neutrality, pro sebe větší výplatu, než je ochoten nabídnout druhý hráč. V daném případě neexistuje prostor pro dohodu:

1. Hráč X (tj. ti, kterým jsou reformy určeny) v nich vidí nebezpečí otevření ještě většího prostoru pro poziční investování.

2. V tomto případě realizaci reforem nepodporuje, resp. projevuje odpor vůči nim.

3. Pokud se negativní očekávání naplňují, má to dva negativní důsledky:

- Klesá efektivnost ekonomického systému (případně klesá jeho odolnost vůči zátěži, které je vystaven vnějšími podmínkami), což lze vyjádřit posunem hranice dosažitelného rozdělení výplat. To je v obrázku vyznačeno šipkami a přerušovanou křivkou odlišující novou hranicí dosažitelného rozdělení výplat od původní.

- Mění se sklon linií neutrality pozičního investování ve smyslu vzdalování se od prostoru pro dohodu.

Je podobnost s naší současnou realitou čistě náhodná? Na základě výše uvedeného konceptu můžeme udělat ještě další konkretizaci přibližující nástroje pozičního investování realitě.

Poznámka: V některém z dalších pokračování uvedu rozlišení dvou přístupů k řešení či neřešení (hrocení) problémů ještě názorněji, ještě srozumitelněji a ještě jednodušeji, ale k tomu musím koncept ještě trochu doladit. Říci něco jednoduše a stručně je většinou dřina.
Zdroj: https://radimvalencik.pise.cz/11317-vize-jakou-potrebujeme-754.html

Vize, jakou potřebujeme/755 Přednovoroční diskuse – část VII.

1. Odlišnost Středounijního prostoru a Euroatlantického prostoru v rámci EU.

2. Příčiny majetkové nerovnosti a odstraňování negativních důsledků jejího narůstání.

4. Jak ovlivnit volby na základě zformulování Programového MINIMA vycházejícího z vize.

1. Velmi oceňuji to, že se v "Mraveništi" objevilo deset bodů z připravovaného Programového MINIMA, viz:

Myslím, že by bylo fajn, aby se každý z nás přihlásil do systému (samozřejmě vítáni jsou i další zájemci) a vstoupil tam se svými názory a postřehy.

2. Dostal jsem několik ohlasů, jejichž společným jmenovatelem je to, abych vyložil problematiku pozičního investování co nejsrozumitelněji. Pokusím se o to:

Výchozí situace je možnost společné akce, při které (v našem případě dva hráči, v obecném případě to může být i více hráčů) mohou získat nějaké výplaty. Jde o to, jak se o to, co získají společnou akcí, podělí. Tato situace se nazývá Nashův (S, d) vyjednávací problém. Pro dva hráče ji lze znázornit takto:

Tučně je vyznačena oblast, která splňuje podmínky dosažitelnosti, dále individuální racionality (každý hráč dává přednost tomu rozdělení, které je pro něj lepší, tj. přináší mu větší výplatu) a kolektivní racionality (pokud si jeden z hráčů může zlepšit výplatu, aniž by se snížila výplata druhého hráče, není splněna podmínka kolektivní racionality).

Otázkou je, který z bodů množiny splňující tyto podmínky mají hráči zvolit. K tomu existuje poměrně obsáhlá teorie, existuje několik axiomaticky podložených řešení a také několik triviálních: Dvě "diktátorská" (jeden či druhý hráč si přisvojí celý výsledek akce), rovnostářské (rozdělení fifty-fifty), maximální suma, dále složitější, jako je maximální suma s kompenzacemi podle výchozí situace apod.

V realitě často dochází k tomu, že některý z hráčů odmítne účast na společné akci, pokud se mu zdá očekávané rozdělení výplat nespravedlivé, resp. se obává, že majetkovou převahu by druhý hráč mohl zneužít proti němu. Tento jev nazýváme poziční investování. Názorně to lze vyjádřit tak, že ne všechna rozdělení jsou pro jednoho či druhého hráče přijatelná.

Zde (šedá plocha) je jedno z možných vyjádření množiny rozdělení, která jsou přijatelná pro hráče Y (je ochoten s nimi souhlasit, odsud název plochy - AY ("A" z angličtiny od slova souhlas, "X" od označení hráče):

Může se stát, že množina společně přijatelných bodů neexistuje, což je ukázáno na následujícím obrázku:

Pak ke společné akci nedojde, případně může dojít ke konfliktu, kdy se jeden z hráčů pokouší vnutit pro něj přijatelné rozhodnutí druhému hráči.

Situaci uvedenou ve třetím kroku lze zlepšit, pokud se podaří navrhnout rozšíření množiny dosažitelných výplat (ve směru vyznačeném šipkami), což je produkční aspekt:

Nebo pokud se podaří rozšířit množinu některého či obou hráčů (ve směru šipek) tak, aby vznikla neprázdná společná množina přijatelných výplat, což je kooperační aspekt:

Jinými slovy: Na význam pěstování společně sdílené vize lze nahlížet i jako na vytváření podmínek pro společné akce přinášející takové zvýšení výplat, jejichž rozdělení je přijatelné pro jednotlivé hráče.

- Jedná se jen o jeden z aspektů tvorby vize, ale je vhodné si jej osvojit, protože každý dílčí problém má tuto strukturu, resp. lze jej nahlížet tímto prizmatem.

- Kooperační a produkční aspekt souvisejí, pokud nejsou vytvářeny předpoklady pro kooperaci v té či oné oblasti, začne působit investování do pozice a to se projeví i ve ztrátě produkčnosti.

- Nejhorší situace vzniká, když jedna strana potřebuje ze systému vytěžit stále více prostředků pro poziční investování, čímž způsobuje rostoucí odpor a současně pokles produkčnosti systému (současná situace u nás i ve světě).

Vize, jakou potřebujeme/756 Přednovoroční diskuse – část IX.

1. Odlišnost Středounijního prostoru a Euroatlantického prostoru v rámci EU.

2. Příčiny majetkové nerovnosti a odstraňování negativních důsledků jejího narůstání.

4. Jak ovlivnit volby na základě zformulování Programového MINIMA vycházejícího z vize.

Nechci předjímat, ale nebavíte se stále jen o přímých daních? Poslouchejte P. Staněka a nejen jeho, protože už to začíná. Státy si vyzkoušely, že nejlépe se vybírají daně nepřímé. Zrovna taková blbost, jako je DPH, se vybírá hezky.

Proto se zavádí a neustále rozšiřují poplatníci za ekologické povolenky - nepřímé daně. Za chvíli je budeme platit všichni a za všechno. Máte auto, zaplatíte, topíte dřevem - zaplatíte. Budete chtít jíst maso a ne cvrčky? - zaplatíte za produkci metanu krávami.

Nyní se připravuje kapitalizace a ekonomický odhad krajiny - lesy, potoky, pole a bude se platit za použití i těchto přírodních atributů a podle P. Staněka je to pod direktivou OSN.

Vzpomínáte si na film "Srdečný pozdrav ze Zeměkoule"? Jak platit i za zpívání ptáků a napití se ze studánky.

Co se mě týče, tak mluvím o celém daňovém systému, který však v českých zemích nikdy nevznikal jako systém, nýbrž je výsledkem nahodilých daňových zákonů pod heslem co nejsnadněji projde. A jak jsme se dříve v naší diskuzi poučili, vždy je politicky průchozí to, co prospěje malé skupince a ošidí všechny ostatní, když se to šikovně podá. Podle tohoto vzorce jsme došli do situace, kde převládá degrese ve zdanění, tj. daňovou tíhu nesou především lidé s nižšími a středními příjmy. Téměř osvobozeni od daně z příjmů jsou ti nejbohatší.

DPH je nejjednodušší k vybírání, ale to je asi jediná přednost této daně. Prostřednictvím této daně nelze sledovat nějakou politiku nebo realizovat vizi vývoje společnosti. Je to jen jistý příjem do státní kasy. Dopadá na všechny a tlumí spotřebu, a tím i ekonomickou aktivitu a naopak podporuje inflaci. Proto také v USA se tato daň neuvaluje federálně, o její výši rozhodují jednotlivé státy, a pohybuje od 3 do 7 %. Čím více chce stát podporovat svou ekonomiku, tím nižší VAT uplatňuje, dává prázdniny apod. Do těchto států se pak jezdí nakupovat a trávit volný čas. Stručně řečeno, DPH je dle mého stupidní daň, která trestá své občany za to, že spotřebovávají a užívají si života.

Vzhledem k tomu, že nás spojuje zájem o vizi, měli bychom si uvědomit, jaký stát bude nejlépe umožnovat rozvoj jednotlivce i společnosti. Měl by to být stát založený na solidaritě, poskytující rovné příležitosti všem, a úspěch v závislosti na individuálních vlohách a úsilí, nebo stát, podporující růst nerovností, daňová zvýhodnění a úniky pro bohaté a přiměřeně nízké sociální dávky pro chudé? (Již za feudalismu to byl zejména panovník a šlechta, kteří financovali velké stavby a projekty ve prospěch budoucí prosperity; výstavba Národního divadla z lidové sbírky byla historicky velkou výjimkou.) Předpokládám, že naše volba je solidární stát.

Solidární stát však nemůže fungovat bez progresivního zdanění, pokud nechce žít z výprodeje národního bohatství, anebo zadlužováním na úkor budoucích generací. Nová společenská smlouva musí mít dvě nohy:

- dohoda o tom, jak budou jednotlivé skupiny přispívat do státního rozpočtu;

- dohoda o tom, na co a jakým způsobem se budou veřejné prostředky používat.

I když nejsem daňový expert, myslím, že by bylo dobré, aby budoucí vlády usilovaly o vytvoření daňového systému, který by byl jednoduchý, progresivní, snadno vymáhatelný a směřoval k tlumení růstu nerovností ve společnosti. Progresivita by se měla uplatnit např.:

b) Daň z nemovitostí - progresivní v závislosti na počtu/ceně nemovitostí:

- znovuzavedení daně z převodu nemovitostí, s osvobozením kupců první nemovitosti, dvojnásobná pro nerezidenty.

Kdyby se podařilo, aby všichni platili přímé daně, včetně OSVČ, tak by se mohla snížit DPH na polovinu.

To, co se píše o daních v návaznosti na přírodu, nevěřím, že taková blbost se může odehrávat pod taktovkou OSN. To, že my platíme daň na obnovitelné zdroje, je v důsledku chyby vlády, která skočila na špek stavitelům fotovoltaických elektráren. Jedna z velkých krádeží, kterou jsme si zase nechali líbit. Přitom to musí být prokazatelné, že to platíme těm, kteří mají zisků plné kapsy.

1) Je třeba v nové společnosti zajistit, aby z vlastnění čehokoli nevznikla privilegia a pocit nadřazenosti, což nelze zajistit jinak, než že vše bude vlastněno něčím, co bude mimo fyzické jedince, a fyzický jedinec nebude mít ani nutnost a ani touhu majetkem disponovat, dnes jedinec touží po majetku z důvodu navázaných privilegií.

2) Peníze bude nutné po přechodnou dobu nahradit něčím ve formě kryptoměny, nebo něčím podobným, kde ale bude zajištěno, že nebude docházet k umělé inflaci, a ani manipulací, a žádná fyzická osoba nebude mít právo platidlo devalvovat

Vize, jakou potřebujeme/757 Přednovoroční diskuse – část X.

1. Odlišnost Středounijního prostoru a Euroatlantického prostoru v rámci EU.

2. Příčiny majetkové nerovnosti a odstraňování negativních důsledků jejího narůstání.

4. Jak ovlivnit volby na základě zformulování Programového MINIMA vycházejícího z vize.

Úvodem ode mne: Příspěvek J. Simonové příliš podléhá setrvačnému vidění (jak upozornili i další v následující diskusi), proto tentokráte dám poznámky přímo ke každému bodu:

Souhlasím, že nás čeká epochální změna na mnoha frontách. K tomu, co bylo napsáno:

1. Nemůžeme vycházet z toho, že změna se stane sama (továrna bude ve vlastnictví státu?). Myslím, že současná moc použije všechny prostředky k tomu, aby si udržela své bohatství a moc.

Znárodnění bez vytlačení role pozičního investování? Tj. celá země tunelovaná nějakým "superČEZem?! – Z bláta do louže. Bez pochopení toho, jak jsou realizovány vlastnické vztahy v rámci složité struktury dílčích funkcí úplně mimo. K tomu viz velmi podrobně v reakci na F. Neužila:

2. Proto je třeba počítat s tím, že půjde o procesy změn, které se budou realizovat postupně s určitou vizí (do vlastnictví státu musí prioritně přijít energetické zdroje a infrastruktury). Prozíravé vlády musí k tomu směřovat a využívat příležitostí k jejich získání. Stále hodně aktiv ještě zůstane v soukromých rukou, pokud neuvažujeme revoluci a vyvlastnění.

Postupně ano, ale od počátku musíme znát, co je obsahem a podstatou procesu reálného zespolečenštění (což je něco zcela odlišného od "znárodnění"), viz též odkaz k předcházejícímu bodu.

3. Automatizace v průmyslu je už dlouho běžnou součástí technologií, ale s nástupem AI do ostatních procesů ubyde zcela podstatně pracovní síla jako daňový poplatník. Přitom stát bude nadále potřebovat finance na zajištění veřejných služeb, zejména školství, zdravotnictví, bezpečnost, dopravní a jiné infrastruktury atd. Bude proto muset dojít k zásadní změně daňového systému, např. zdanění automatizovaných provozů, možná dočasnému, možná trvalému a rostoucímu? Nakonec i plně automatizované provozy budou potřebovat dopravní infrastrukturu, kterou musí stát zajistit ze svých příjmů. I společnost 5.0 bude potřebovat široké možnosti vzdělávání a rozvoj individuální tvořivosti a jiných schopností, což bude stát peníze. Progresivní zdanění zisků bude nezbytností, alespoň po dobu do vypěstování nového společenského systému, kde třeba peníze potřeba nebudou. Myslím, že pomocí progresivních daní se může postupně srovnat existující příjmová nerovnost a i jiné minulé nespravedlnosti. Vlastně chytře nastavený daňový systém je klíčem k fungující společenské smlouvě.

Zdanění automatizace je zcela mimo. Nepochopení toho, co je naprosto zásadní: Jde změnu srovnatelnou s průmyslovou revolucí, při které se jako dominantní prosazuje sektor produktivních služeb. Dominantní i z hlediska zaměstnanosti a podílu na HDP, přitom prosazení tohoto sektoru zásadním způsobem ovlivní i kvalitativní náplň toho, co vyjadřujeme jako HDP. K tomu jsme přece již tolik diskutovali a napsali, rozebrali Marxovu Předmluvu ke kritice politické ekonomie apod. Je to i v již zmíněném odkazu na poznámky k textu F. Neužila. Jinak tady doporučuji stávající díly pěstování vize a funkci "Ctrl+F" k výrazu "sektor produktivních služeb":

A co hlavní – vždy v důležitých kontextech a jako podstatná součást vize.

4. Nevěřím, že peníze jen tak zmizí. Jejich hodnota se bude měnit, u některých měn směrem nahoru a u jiných směrem dolu. Nevylučuji, že dolar spadne třeba na třetinu. Ale pořád bude používán 360 miliony Američanů k běžným platebním operacím a na finančních trzích. Dokud bude dostatečné množství lidí věřit v dolar, tak bude existovat. Možná se ta přepočítací jednotka bude jmenovat jinak...

Nejde o to, o kolik spadne dolar, ale o to, jak se začne měnit globální systémfinančních vztahů i moci, když dolar ztratí možnost nekrytého emitování do celého globálního systému = nemožnost exportovat inflaci do celého světa = nemožnost kupovat si cokoli (včetně lidských duší) za nic, resp. za mocenskou globální pozici udržovanou exportem inflace. Svět projde výraznou lokalizací prostředků směny, vzroste role "sousedské výpomoci" v mnohem větším rozsahu než dnes, do toho vstoupí role špičkových technologií při lokalizaci výrob. V našich podmínkách k tomu bude docházet společně s procesem emancipace Středounijního prostoru. Na to se musíme co nejdříve připravit.

Zásadní chybu děláme v předpokladu, že se svět pouze trochu pozmění a jede se dál. Nás čeká přece daleko větší změna.

1) Již dnes existují vysoce automatizované provozy, které produkují výrobky bez nutnosti mzdy pro roboty. Výrobek je zákazníkem placen z důvodu mezd pro zaměstnance neautomatizovaných částí továrny a z důvodu tvorby zisku pro majitele. Představte si, že neexistují zaměstnanci v žádné části továrny, a že není nutné tvořit zisk (továrnu vlastní stát) - zde se nedá mluvit o kapitalismu

2) Otázka je čím nahradit peníze, tak aby část obyvatelstva planety již nemohla nemorálně bohatnout bez práce, jen z výhody peníze vytvářet z ničeho.

Zapomeňte na pojmy kapitalismus, socialismus atd. Změna, která nás čeká, povede ke společnosti, kde nebude nutné vlastnit, ale být prospěšný všem a umět...

Ne, jste na správné cestě. Přihořívá, přihořívá... Hlavně, abychom byli připravení včas i s dostatečným "nabalovacím" potenciálem.

Ad 1) V tomto se dá souhlasit s Blahynkou - před námi je velká změna, nicméně troufnu si tvrdit, že nikdy to nebude tak, že nebude pracovat nikdo. Bude docházet k nahrazování rutinních činností, ale nevěřím, že ta redukce bude na úplnou 0. Dále, vždycky bude výrobní prostředky někdo vlastnit. Nelze asi předpokládat, že vše bude vlastnit stát a bude najímat jen správce. Tedy - vždy to bude asi o nějaké formě kapitalismu. Možná není termín "Národní kapitalismus " nejpřiléhavější, ale diskuze je tady i od toho, aby se případně navrhl výstižnější název.

Ad 2) Tohle je v podstatě jiný pohled na problém "zabránit privatizaci státu" velkými. Stát má a asi bude mít v ruce daňové nástroje - takže tady by se měli spíše vyjádřit odborníci na daně. Každopádně by neměly být vybrané peníze nasměrovány k soukromým subjektům, kde neparticipují občané.

Ad 3) Metodou "mravenců". Vyjděme z faktu, že se bude bránit výrazná menšina, která ovšem nemá kapacity osobně donutit každého. Uvedu humorný příklad, který se stal - měl jsem kamaráda u PČR, který velel jednomu okrsku. Dostali hlášení, že v místním velkoareálu spoluobčané rozebírají (tuším) hliníkovou střechu. Na místo vyrazila hlídka a odchytla dva mladistvé, kterak opravdu rozebírali střechu. Rodiče za rohem pokuřovali a bavili se. Tak děcka naložili, zajistili si i rodiče a odjeli sepsat protokol. Mezitím nastoupila druhá "směna" cikánů. Zkrátka, oni tu střechu rozebrali v podstatě pod přísným dohledem PČR, která nebyla schopna udělat nic. Bylo sepsáno asi 10 protokolů, s X-rodiči a X-nezletilými. Ale těch spoluobčanů bylo tolik a jednali koordinovaně, takže PČR byla bez šance. Každému "přišili" tak 2 hliníkové pláty v ceně několika stokorun ... mladistvým. Jediné, co je zastavilo, když tam byla fyzicky hlídka, a ta tam nemohla být pořád. Odjeli = pokračovalo se. Oni ti spoluobčané nejsou blbí, některé věci umí brilantně a tak nějak sami od sebe.

Vize, jakou potřebujeme/758 Černé labutě 2024 Petra Lajska

Koncem roku 2023 na finančním portálu Kurzy.cz byl uveřejněn článek Petra Lajska s názvem Které "černé labutě” mohou ohrozit trhy v roce 2024?, celé viz:

Nejdříve stručná charakteristika dvou "černých labutí" dle P. Lajska (pak ke dvěma u nich podrobněji):

Černou labutí může beze sporu být další eskalace napětí na Blízkém východě a možný růst konfliktu do globálního rozměru. Další růst napětí a například aktivní zapojení ĺránu nebo USA do konfliktu by znamenalo nejen výrazný růst cen ropy a potažmo pohonných hmot, ale i zemního plynu a následně elektřiny...

Koronavirus zasadil světu obrovskou ránu, dvojnásobně to pak platí o čínských spotřebitelích. Ti mají drastické uzavírky stále ještě v živé paměti. Obavy z dalších lockdownů a neochota utrácet tak v roce 2023 zatlačily na čínskou ekonomiku. Zdá se, že zlaté období čínské expanze je již nenávratně pryč. Dlouhodobě dokonce hrozilo, že čínská ekonomika v roce 2023 neporoste ani o 5 %...

Další událostí, která může mít obrovský efekt na světové trhy, jsou prezidentské volby v USA. Přestože tuto událost nemůžeme označit za černou labuť, má výsledek voleb (ať už dopadnou jakkoliv) potenciál způsobit skoro až občanskou válku v USA. Tento faktor se může promítnout do akciových trhů obrovským způsobem, v USA pak může zavládnout doslova chaos jako v lednu 2021...

Zde se dostáváme k dalšímu faktoru, který může světovou ekonomikou otřást. Fiskální politika a obrovský růst zadlužení je v USA již téměř neudržitelný. Momentálně se tak mluví o snížení ratingu USA, ke kterému může dojít dříve či později. Řeč je o ratingu od agentury Moody's (ta jej jako poslední drží nejvyšší – již však s negativním výhledem). Jeho snížení už mělo v historii na trhy negativní vliv, pro USA by se pak jednalo o další problém a nad svou rozhazovačnou politikou by se tak museli více zamyslet. Snížení ratingu tak může vést k výrazným propadům trhů, čehož jsme byli svědky v roce 2011 a naposledy také v tomto srpnu. Pokud v USA přijdou i o poslední nejvyšší rating, tak to může výrazně zhoršit sentiment investorů...

Zde se až tak o černou labuť nejedná, o zadrhnutém motoru Evropy již bylo napsáno mnoho. Rok 2024 může být pro Německo a potažmo i pro Českou republiku velmi těžký. Do příštího roku by měly německé společnosti vstoupit s ekonomikou v recesi, za celý rok 2023 by totiž mělo německé HDP poklesnout. Návrat k mírnému růstu se očekává již v roce 2024, nebude však nijak zázračný. Kromě ekonomické nejistoty také na německé společnosti bude tlačit obava o další růst cen energií. Geopolitické konflikty by mohly vyhnat cenu energií a na to by nejvíce doplatily dost možná právě německé společnosti a následně české společnosti. Česká ekonomika je na té německé totiž vysoce závislá...

Ano, tento scénář je trochu sci-fi. Nicméně obrovský rozvoj umělé inteligence nakonec nemusí být tak pozitivní jak se zdá. Podobná situace jako z filmu Terminátor nás snad zatím nečeká, umělá inteligence již ale ukazuje některé nebezpečné rysy. Bohatě medializovanému vyhazovu zakladatele společnosti OpenAI (která stojí za ChatGPT) Sama Altmana údajně předcházel objev nebezpečného chování umělé inteligence. První potíže s umělou inteligencí tak mohou být blíže, než si myslíme...

Některých "černých labutí" bych se nebál (třeba č. 6 či č. 2, některé mohou prospět, zejména č. 3, pokud přiletí Trump, což ostatně připouští i autor článku. Za zásadní považuji "černé labutě" č. 4 a č. 5, které jsou velmi úzce propojeny, tj. ústup dolaru spojený se ztrátou schopnosti udržovat emitováním nekrytých prostředků dominantní geopolitickou pozici USA a pokus přenést důsledky této zásadní změny do "přednostní" destabilizace EU útokem na německou ekonomiku, kterou se podařilo odříznout od energetických zdrojů a exportních možností.

Nejde o to, zda k tomu dojde (k tomu již dochází, proces je odstartován), ale jak rychle bude tento proces probíhat. Podobně jako USA ovládané vetřelcem současné globální moci v těle se pokusí prodloužit dobu vládnutí způsobem, který se přežil a ocitl ve slepé uličce, a to přenosem svých problémů na Německo a tím i na celou EU, tak i Německo zasažené stejným vetřelcem se pokusí oddálit a změkčit své problémy přenosem důsledků pádu dolaru na "slabší" kusy – a v tomto jsme (i díky "kvalitě" současné vlády, případně následně dosazených "odborných zachránců") první na ráně a nejméně odolní. Na co spoléhat, resp. čím a jak se bránit? Nevím, zda někdo zná něco lepšího než toto:

1. Pochopit (a chápat stále přesněji jak z hlediska každého, tak i z hlediska společného sdílení) to, o co jde a jak se z krize dostat, což nejde bez perspektivní, realistické a přitažlivé vize.

2. Připravit se na proces výrazné lokalizace ekonomiky a tím i soběstačnosti jak směnných vztahů, tak i zajištění základních existenčních podmínek (v oblasti energetické, potravinové, bezpečnostní, produkce poznatků i idejí a jejich šíření), a to jak v rovině pěstování sousedských vztahů, tak i s využitím špičkových technologií. Toto období může trvat i 20 let a vůbec to nemusí být období úpadku, ale výrazných změn v charakteru ekonomiky.

3. Sladit vyrovnávání se s výkyvy s emancipací Středounijního prostoru, přičemž naše připravenost (včetně schopnosti vytlačit z klíčových pozic vyprázdněnce sloužící cizí moci) bude rozhodovat o naší pozici jak v rámci tohoto prostoru, tak perspektivně i ve světě (bude co napravovat). Zde sehraje významnou roli naše celková kulturní vyspělost a v rámci toho schopnost racionálního chápání toho, o co jde, schopnosti předvídat vývoj a s přehledem reagovat na to, s čím se budeme muset vyrovnávat.

Vize, jakou potřebujeme/759 Vize a davosský projev V Havla 1992

Dost dlouho jsem hledal projev prezidenta V. Havla v Davosu. I jeho knihovnu jsem navštívil. Bezvýsledně. Teprve nedávno mě pomohl Pavel Krajtl, zde (barevně odlišné od mého textu) je v mírně krácené podobě (aby se vešel na jednoho článku na nůj blog) s odkazem na plný text:

...komunistický svět byl pro Západ nástrojem jeho vlastního sebepotvrzení... Svým způsobem to však bylo spíše dvojznačné sebepotvrzení. Bylo v tom něco uklidňujícího. Podněcovala sice mnoho dobrého, ale zároveň vedla západní politiku k nevědomému přejímání určitých stereotypů, které vyrůstaly z pocitu, že její vlastní status je nezpochybnitelný. "Ne-čas" a "ne-historie" totalitních režimů nakazily i Západ...

Domnívám se, že konec komunismu v nejhlubším slova smyslu ukončil jednu významnou epochu lidských dějin. Ukončil nejen devatenácté a dvacáté století, ale celou moderní dobu.

Moderní éru ovládlo vrcholné přesvědčení, vyjadřované v různých podobách, že svět - a bytí jako takové - je zcela poznatelný systém, který se řídí konečným počtem univerzálních zákonů, jež člověk může pochopit a racionálně řídit ke svému prospěchu. Tato éra, počínající renesancí a rozvíjející se od osvícenství k socialismu, od pozitivismu ke scientismu, od průmyslové revoluce k informační revoluci, se vyznačovala rychlým pokrokem v racionálním, kognitivním myšlení. To pak dalo vzniknout hrdému přesvědčení, že člověk jako vrchol všeho existujícího je schopen objektivně popsat, vysvětlit a ovládat vše, co existuje, a že má jedinou pravdu o světě. Byla to éra, v níž existoval kult odosobněné objektivity, éra, v níž se shromažďovaly objektivní poznatky a technologicky se využívaly, éra víry v automatický pokrok zprostředkovaný vědeckou metodou. Byla to éra systémů, institucí, mechanismů a statistických průměrů. Byla to éra volně přenosných, existenčně nepodložených informací. Byla to éra ideologií, doktrín, výkladů reality, éra, jejímž cílem bylo najít univerzální teorii světa, a tím i univerzální klíč k odemčení jeho prosperity.

Komunismus byl zvráceným extrémem tohoto trendu. Byl to pokus na základě několika tezí, které se vydávaly za jedinou vědeckou pravdu, uspořádat veškerý život podle jediného modelu a podřídit jej centrálnímu plánování a kontrole bez ohledu na to, zda si to život přeje, či nikoli.

Pád komunismu lze považovat za znamení, že moderní myšlení - založené na předpokladu, že svět je objektivně poznatelný a že takto získané poznatky lze absolutně zobecnit - dospělo do konečné krize...

Tento mocný signál, toto důležité poselství lidstvu, přichází v jedenáctou hodinu...

Tradiční věda se svým obvyklým chladem dokáže popsat různé způsoby, jak bychom se mohli zničit, ale nedokáže nám nabídnout skutečně účinný a prakticky proveditelný návod, jak jim zabránit. Je toho příliš mnoho, co je třeba vědět; informace jsou zmatené nebo špatně uspořádané; tyto procesy již nelze plně uchopit a pochopit, natož je zvládnout nebo zastavit. Moderní člověk, pyšný na to, že pomocí neosobního rozumu vypustil obrovského džina z láhve, je nyní neosobně roztrpčen, když zjišťuje, že ho nedokáže zahnat zpět do láhve.

Hledáme objektivní východisko z krize objektivismu. - Vše nasvědčuje tomu, že tudy cesta nevede.

V rámci tradičního moderního přístupu ke skutečnosti nemůžeme vymyslet systém, který by odstranil všechny katastrofální důsledky předchozích systémů. Nemůžeme objevit zákon nebo teorii, jejichž technická aplikace odstraní všechny katastrofální důsledky technické aplikace dřívějších zákonů a technologií.

Potřebujeme něco jiného, něco většího. Je třeba radikálně změnit postoj člověka ke světu. Musíme opustit arogantní přesvědčení, že svět je jen hádankou, kterou je třeba vyřešit, strojem s návodem k použití, který čeká na objevení, souborem informací, které je třeba vložit do počítače v naději, že dříve či později vyplivne univerzální řešení.

...musíme ze sféry soukromého rozmaru uvolnit takové síly, jako je přirozená, jedinečná a neopakovatelná zkušenost se světem, elementární smysl pro spravedlnost, schopnost vidět věci tak, jak je vidí ostatní, smysl pro transcendentální odpovědnost, archetypální moudrost, dobrý vkus, odvaha, soucit a víra v důležitost konkrétních opatření, která neaspirují na univerzální klíč ke spáse. Takové síly je třeba rehabilitovat. Věci musí znovu dostat šanci prezentovat se takové, jaké jsou, být vnímány ve své individualitě. Musíme vidět pluralitu světa a nesvazovat ji hledáním společných jmenovatelů nebo redukcí všeho na jednu společnou rovnici. Musíme se více snažit porozumět než vysvětlovat. Cesta vpřed nespočívá v pouhém konstruování univerzálních systémových řešení, která by se na realitu aplikovala zvenčí, ale také ve snaze proniknout k jádru reality prostřednictvím osobní zkušenosti. Takový přístup podporuje atmosféru tolerantní solidarity a jednoty v rozmanitosti založené na vzájemném respektu, skutečném pluralismu a paralelismu. Jedním slovem je třeba rehabilitovat lidskou jedinečnost, lidské jednání a lidského ducha.

...lidský duch je stvořen ze stejného materiálu jako duch světa. Člověk není pouhým pozorovatelem, divákem, analytikem nebo správcem světa. Člověk je součástí světa a jeho duch je součástí ducha světa.

...dříve či později bude politika stát před úkolem najít novou, postmoderní tvář. Politik se musí znovu stát člověkem, někým, kdo věří nejen vědecké reprezentaci a analýze světa, ale i světu samotnému. Musí věřit... své vlastní duši, nejen převzaté ideologii, ale také svým vlastním myšlenkám; nejen souhrnným zprávám, které dostává každé ráno, ale také svému vlastnímu pocitu. Duše, individuální spiritualita, osobní vhled do věcí z první ruky, odvaha být sám sebou a jít cestou, kterou mu ukazuje jeho svědomí, pokora před tajemným řádem bytí, důvěra v jeho přirozené směřování a především důvěra ve vlastní subjektivitu jako principiální spojení se subjektivitou světa - to jsou podle mého názoru vlastnosti, které by měli pěstovat politici budoucnosti...

Určitě jste už slyšeli o "motýlím efektu". Je to přesvědčení, že vše na světě je tak záhadně a komplexně propojeno, že nepatrné, zdánlivě bezvýznamné mávnutí motýlího křídla na jediném místě této planety může rozpoutat tajfun vzdálený tisíce kilometrů.

Myslím, že v tento efekt musíme věřit i v politice. Nemůžeme se domnívat, že naše mikroskopické, a přesto skutečně jedinečné každodenní činy nemají žádný význam jen proto, že zdánlivě nemohou vyřešit obrovské problémy dneška...

Můžeme říci, že náhodný rozhovor dvou bankéřů a prince z Walesu při dnešní večeři nezaseje semínko, z něhož jednoho dne vyroste nádherný květ, který bude obdivovat celý svět?

...tak už ten Brave New World tu máme (kdo neví, o co jde, tak připomínám: https://en.wikipedia.org/wiki/Brave_New_World ). Devastace lidského vědění přinesla své plody. Lidé se stali snadno manipulovatelnými a ovladatelnými, nyní jsou hnáni na jatka "Velkého resetu" jako dobytek. A "před řadami" devastace lidské komunikativní racionality stojí "politici-vyprázdněnci", kteří se nechají řídit pokyny cizí, jejichž důsledky si nejsou schopni uvědomit, politici o kterých Havel snil. Máme je tu: "Náhodný rozhovor dvou bankéřů a prince z Walesu při dnešní večeři zasel semínko, z něhož vyrostl nádherný květ."

Vize, jakou potřebujeme/760 Pavel Krajtl k Bártovi a Flegrovi

Včera jsem připomenul projev V. Havla v Davosu v roce 1994, moji reakci na něj z téhož roku a vše doprovodil stručným komentářem z hlediska pěstování vize. Projev jsem dlouho bezúspěšně hledal, pomohl mi až Pavel Krajtl, který mně při této příležitosti poslal i zajímavý komentář k "osudovému úskalí", tj. k tomu, jak jsem propojil myšlenky egyptologa Bárty a parazitologa Flegra, viz:

Zaujalo mě, jak jste dával dohromady Egyptologa Bártu a Flegrovu Zamrzlou Evoluci. Flegra znám z YouTubových přednášek, ty Flegrovy mám několikrát sjeté kompletně, popularizační, ty z Biologických Čtvrtků na kanálu Jan Toman, i ty které zveřejňuje na svém kanále pro studenty už od roku 2008 (jsou dost bídné zvukové kvality, ale přes sluchátka se tomu dá rozumět).

Zamrzlá Evoluce byla první knížkou kterou jsem si od Flegra pořídil. Teď na Vánoce jsem si koupil to vydání z roku 2016, abych měl srovnání, co je tam od roku 2006 nového. Připomenu jednu zajímavou Flegrovu přednášku "Jako olej na vodu" v níž představuje empirické důkazy původu Viru SARS-CoV-2 (Covid 19). Poprvé byla na Biologických čtvrtcích ve Viničné YouTube kanálu Jan Toman a před necelými dvěma měsíci byla v Brněnském planetáriu ve více popularizačním kabátě a s pohádkovým názvem "Babičko, a proč má ten covid tak velké zuby?" Přednáška stojí za shlédnutí nejen pro svůj cílený obsah ale představuje určitý přehled možnosti dnešní vědy, hlavně z hlediska využití statistických metod a výpočetního potenciálu dnešních strojů.

Egyptologa Bártu znám jen z několika těch málo poularizačních přednášek na YouTube, hlavně těch o narůstající komplexitě a následném pádu civilizací, do žádné jeho knihy jsem neinvestoval (mám dojem že je to znovuobjevování něčeho co už dříve popsali jiní, hlavně Marx).

Zaujalo mě, jak jste upozorňoval na stabilitu populací a Evoluční strategie druhů. Ačkoliv to bylo zmíněno velmi ve zkratce, takže chápu zjednodušení, nerad bych Vás nařknul z nepřesnosti způsobenou stručností. Mám potřebu upozornit na rozdíly, které vnímám jako zásadní, pokud jde o divokou přírodu a lidskou civilizací. Zatímco evoluční regulační mechanismy se vyvinuly dlouhodobým působením náhody a fyzikálních zákonů na široké spektrum nejrůznějších fenotypů nejrůznějších druhů, a jediným mechanismem regulace je bezostyšné plýtvání a smrt, podstatou civilizace je tento primitivní princip nahradit pokročilou a cílenou regulací, a inteligentně promyšlenými mechanismy lidské inteligence představující výhody tomu kulturně-civilizačního okruhu, který je schopen přečíslit druhé a zničit či pohltit ostatní.

Důvody, proč mechanismy v současné době selhávají, popisuje Bárta z povzdálí tisíciletí, Marx staletí. Avšak má to ještě jiné, moderní nuance. Dnešní globální moc se nezmítá v bouři nahodilostí evolučních pravidel. Má kormidla moci pevně v rukou, skrze sociální sítě má suverénní přehled o uvažování obyvatelstva a účinnými mechanismy dokáže plošně skrze tyto sítě i média, i cíleně operativně zpravodajskými i fyzickými zásahy (Lučanský) působit na společnost, občany, politickou scénu, stát.

To čeho jsme dnes ve společnosti svědky, a co jste u Kapala popsal jako "procházení osudovým úskalím" je podle mě jen "drobné" vychýlení regulačních mechanismů globální moci k mezím které se pouze zdají být hraničními (válečný konflikt v Evropě, nebo dokonce použití taktických jaderných zbraní). Pro globální moc to žádný hraniční stav není a není důvod si myslet, že jsme ve východní Evropě privilegovanější než američtí indiáni, afričtí otroci, churchilovi Bengálci...

Jediný způsob, jak lze tento sofistikovaně řízený stroj vyvést z kolejí, je narušení jeho informačních toků a předpokládaných zpětných vazeb a směr jejich akčních zásahů přesměrovat v náš prospěch. Otázka je, jak toho při nedostatku informací a zdrojů dosáhnout. Přehled o pohybu peněz a privilegium na informace je pro řídící otěže moci zásadní. V současné době díky např. GDPR nemá žádný stát západní civilizace takové informace o populaci jako Google nebo Meta, a o pohybech jejich peněz západní bankovní systém.

Jediné, co může zpřetrhat otěže privatizované moci, je "znárodnění" informací které jsou v současné době nejen předmětem obchodování, ale i prostředkem pro cílené ohýbání a mafianizaci trhů a politiky. Ztráta monopolu na informace zlikviduje jejich potenciál obchodní a vyděračský. Klíčové jsou především informace o pohybu peněz.

Možná jsem se již v dřívější naší korespondenci zmínil o majetkových přiznáních a nemožnosti účinně krást a shromažďovat majetek, který nelze vykázat daněmi, a jehož výše je veřejná. Na to logicky navazuje zdanění převodu finačních prostředků (prosazuje Vrabel), jako motivační mechanismus zamezující korupci, regulující inflaci, omezující plýtvání a podporující barterové obchody.

Tolik k úskalím laboratorních myšek (nás) bez možnosti svobodného evolučního vývoje.. Když se rád inspirujete z nejrůznějších oborů, od egyptologů po biology, nabízím Vám kousek z toho mého, tj. jeden můj jednoduchý model. Dělám měření a regulaci (MaR) a mou oblíbenou "hračkou" je regulace parního kotle. Dovolím si na jeho příkladu zjednodušeně popsat princip kapitalismu, socialismu, feudalismu, ... Parní kotel má dva zásadní regulační okruhy. Pomocí regulace výkonu hořáku (a tedy množství spáleného paliva a vyvinutého tepla) se reguluje tlak páry (finance - pára proudící dál do ekonomiky, výroby - třeba piva). Pomocí regulace výkonu doplňovacích čerpadel se reguluje hladina vody v kotli (sociální rozměr, lidé, populace).

Kapitalismus nejlépe prosperuje, když jede hořák naplno, spálí se maximální množství paliva, čerpadla jedou naplno a voda do kotle proudí co to dá. Tlak páry se udržuje tak, že se při překročení kritického tlaku samovolně otevře pojišťovací ventil a přebytečná pára se bez užitku vypustí do povětří. Hladina vody se udržuje tak, že to někdo přece jen hlídá, a občas otevře odkalovací ventil aby se kotel přeplnil. Je to obrovsky neúsporné, ale bankovní sektor, pro který je kapitalismus nastaven, žije z obratu, tak co? Spotřeba ho netrápí. Přebyteční lidé - voda jsou "odkaleni na ulici" (bezdomovci).

Socialismus by se dal charakterizovat jako předem naplánovaný a rozpočítaný výkon, který ale ani při nejpodrobnějších předpokládaných vstupech nedokáže propočítat budoucí reálnou spotřebu. Povětrnostní vlivy, drobné netěsnosti, poruchy, výpadky odběru, nebo naopak náhlé potřeby vyššího výkonu způsobí nakonec omezení ve výrobách pro které je pára určena. Přebytek vody v kotli může způsobit, že se voda dostane do výroby a nedostatečné odkalování zkažené vody i zničení kotle.

Feudalismus či otrokářství (feudalismus je propracovanější a vyčůranější, tam se otroci musejí starat sami o sebe a pán si je jen občas podle potřeby půjčuje na otrocké práce nebo válku, podobně funguje v liberálním kapitalismu tzv. prekarizovaná práce) by se dal charakterizovat jako model kapitalismu, kde se kde se pod kotlem topí lidmi.

Ideální stav je, když je konstantní odběr páry vyšší, než je minimální výkon hořáku, aby se nemusel vypínat, a nepřesahující maximální výkon, a by stačil pokrývat spotřebu. Plynule se reguluje výkon hořáku i čerpadel, občas je potřeba odkalit a zbavit se přebytečné soli (sociálních parazitů). Regulovaný stabilní stav je snem technologů, továrníků, výrobců. Ale nevyhovuje finančním derivátčíkům a investorům prosperujícím sázkami na ztráty (nejlépe na ty které sami mohou vyvolat, viz false flag Gaza).
Zdroj: https://radimvalencik.pise.cz/11329-vize-jakou-potrebujeme-760.html

Vize, jakou potřebujeme/761 M. Neudorflová: Význam znalosti národní historie/1

Následující text k desátému bodu Programového minima zpracovala Marie Neudorflová.

" Úctu k naší zemi, našemu národu, našim historických zkušenostem považujeme za základní orientaci, kterou si nedáme brát a která umožňuje, aby se každý náš občan v rámci našeho osvobozeného státu mohl efektivně podílet na rozhodování o záležitostech naší země a aby k tomu byly vytvářeny podmínky na bázi rovnoprávného spojenectví s nám blízkými zeměmi."

Hlavní myšlenkou, která se nese celým textem a která shodou okolností uzavírá tuto první část je: "historicky dobře poučený národ a vzdělaná veřejnost, schopná kontrolovat mocenskou vrstvu ve prospěch obecného dobra a demokracie, byly jedinou zárukou obecného pokroku, svobody a sociální stabilita".

Vzhledem k tomu, že opodstatnění obsahu tohoto kritického příspěvku je podmíněno hlavně postmodernistickými posuny v přístupu k historii, tak jak jsou čím dál více reflektovány v západní i naší historické literatuře (z nichž některou zmiňuji v odkazech), inspiračním zdrojem byly názory americké profesorky Lynn Hunt v hlavní konferenční přednášce na 11. sjezdu českých historiků v září 2017 a také sílící názor, že pro podstatnou změnu současného neoliberálního systému je potřeba, aby veřejnost sdílela určité pozitivní hodnoty vyplývající ze společných zkušeností, tedy i z historie, přesněji řešeno z profesionálních přístupů k historii (Lynn). Smutnou realitou je, že příspěvky, mnohé cenné, cíleně nebyly vydány ve sborníku a odpovědí na otázku po příčinách příslušným autoritám, bylo jen mlčení.^²[1]

1) Za nejdůležitější myšlenku Lynn Hunt (University of California, Los Angeles) pokládám, že znalost historie by měla být užitečná veřejnosti, neboť je důležitá pro sebeznalosti jednotlivců i národa, součástí podmínek pro rozvoj demokracie. Svůj názor odůvodňovala hlavně tím, že se v současnosti o historii "velmi lže", a to jak v "odborné literatuře" tak v literatuře popularizující a to ve prospěch nedemokratických, zejména globalistických a dokonce i fašistických sil. - V české historii se setkáváme s nepravdivými přístupy k historii poměrně často již v 19. století, v době nesvobody českého národa a státu. Problematikou se zabýval mj. i T. G. Masaryk, včetně přístupů, které znalost historie limitují nebo pokřivují, a také těmi, které přispívají ke komplexnějším znalostem historie a možnosti se z ní poučit. Zůstává trvale platná myšlenka, že porozumět světu, ve kterém žijeme, je zásadně důležité pro rozvíjení politické a mravní dospělosti a zvyšování iniciativy ze strany veřejnosti v zájmu funkční demokracie, úrovně většiny jednotlivců i obecného dobra. Když sledujeme literaturu posledního čtvrtstoletí, která se zabývá českou moderní historií, jeví se jako nebezpečné pro objektivní pohled na historii a pro její vztah k soudržnosti a rozvoji demokracie pět aspektů, které lze pokládat za dědictví postmodernismu. Pokusím se je nastínit.

2) Rychle stoupá produkce úzce specializované literatury, v níž se na jedné straně ztrácí širší konkrétní společenský a politický kontext, na straně druhé rostou nepravdivé a spekulativní přístupy k historii. Nedostatečný prostor dostávají zvláště pojmy demokratizace, demokracie, humanitní hodnoty, národní historie, vývoj, pokrok či politická kultura. Lynn Hunt ve své přednášce předložila řadu velmi důležitých témat souvisejících s problémy současných přístupů k historii, které považuje převážně za lživé. Jejím hlavním předpokladem je že je možné dosáhnout pravdivého pohledu na historii, který nazývá "profesionálním pohledem". Nepravdy a lži v přístupech k historii vidí v zájmu určitých mocenských skupin. Jejich podstatu vidí svázanou se specifickými filosofy, např. s M. Foucaultem či J. Derridou. Zdůraznila, že pohled a interpretace historie by měla být užitečná veřejnosti, (což může, možná musí, zahrnovat spojení s demokratickou retrospektivou a perspektivou, což je širší a více legitimní přístup než přístupy jiné).

V poslední třetině své přednášky se postavila kriticky jak k úzce pojaté historii na bázi národ-stát, tak ke konceptu "globální historie", obvykle omezené na ekonomickou dimenzi. Zároveň uznala, že důraz na "národní historii" je nejen legitimní, ale nutný z řady hledisek, zvláště kulturního a demokratického.

3) Pro současnost je důležité vědět, že v převládající spojení ideje demokracie s idejí liberalismu včetně současného neoliberalismu, se ústí v podstatném oslabení hodnot, na kterých stojí demokracie se svým duchovním, kulturním, mravním a vzdělávacím základem, a v důsledku čehož převáží hodnoty neoliberální, jejichž základ je individualistický, expansivní, globalizační, materialistický a destruktivně konkurenční, obecně řečeno nevýhodný až destruktivní pro slabší jedince či země.

4) V důsledku falešného tradičního předpokladu, že zavedením formálních demokratických institucí (pro demokracii nutných), a liberálních svobod, včetně lidských a politických práv, se funkčnost demokracie zaručí, což se historicky ukazuje jako nesprávné, ignorující řadu aspektů, včetně všech nutných podmínek pro rozvoj demokracie, rozdílných kulturních, historických a ekonomických podmínek jednotlivých objektů.. Nedostatečně kritická pozornost se rovněž věnuje segmentům společnosti a jejím hodnotám, které jsou jen obtížně slučitelné s demokracií (nadnárodní korporace, a s nimi spjaté politicko-mocenské vrstvy, řada ideologií a náboženství atd.).

4) Bez hlubší reflexe zůstala skutečnost, že neokonzervativní a korporátně globalistické tlaky, které tradičně oslabovaly demokracii na Západě již před pádem komunismu, se od 90. let 20. století nekriticky přenášely do všech poskomustických zemí, důsledkem podceňování národní historie, a protlačování atomizovaného a nevyváženého přístupu k historii (historie všedního dne, krátké časové úseky, gender, přílišná tolerance vůči kontroverzním osobnostem, menšiny, nedostatečný kontext, zvláště sociální, alternativní historie atd.). Tím se záměrně a trvale oslabuje kulturní a historická soudržnost národa, podemílají se osvícenské a vědecké základy přístupu k historii, zvláště jejich spojení s lidským pokrokem, úrovní společností, s rozvojem demokracie.

5) Tato situace v českém případě se v mnohém podobá stavu ke konci 19. století, kdy převládal pozitivistický přístup k historii, s příklonem ke katolictví a habsburské monarchii (v podstatě k autoritativním hodnotám), s nedostatkem kritického pohledu na důležité aspekty myšlenkového, sociálního, politického a kulturního kontextu, na širší vývojové souvislosti. Tato problematika bude podrobněji rozebrána ve druhé polovině tohoto textu. S těmito aspekty souvisí problém podemílání důkladné sebeznalosti národů, což je problém politický (tlaky korporativní, EU, granty atd.). Je to obecnější a uměle vytvářený problém ve prospěch nedemokratických mocensky ambiciózních sil, v podstatě koloniálních. Vf 20. století se tato situace odrážela ve skutečnosti, že v historiografii převažoval pozitivismus (vyplývající z ideologie liberalismu a důraz na středověk). Je zřejmé, že nedostatečně demokratické mocenské vrstvy, byly trvale v konfliktu s osvícenskými demokratizačními a vzdělávacími snahami a cílem, že historicky dobře poučený národ a vzdělaná veřejnost, schopná kontrolovat mocenskou vrstvu ve prospěch obecného dobra a demokracie, byly jedinou zárukou obecného pokroku, svobody a sociální stabilita.

Vize, jakou potřebujeme/762 M. Neudorflová: Význam znalosti národní historie/2

Následující text k desátému bodu Programového minima zpracovala Marie Neudorflová.

"Úctu k naší zemi, našemu národu, našim historických zkušenostem považujeme za základní orientaci, kterou si nedáme brát a která umožňuje, aby se každý náš občan v rámci našeho osvobozeného státu mohl efektivně podílet na rozhodování o záležitostech naší země a aby k tomu byly vytvářeny podmínky na bázi rovnoprávného spojenectví s nám blízkými zeměmi."

Znalost národní historie konstitutivní hodnotou pro rozvoj demokracie II.

Pro přístup vycházející z výše uvedených pěti bodů vyplývá, že inspirační potenciál důkladné znalosti historiemi potenciál je trvale inspirační, což se v české případě týká zvláště reformace, českého národního obrození a první československé republiky a 60. let 20. století.. Ve druhé polovině tohoto textu bude naznačeno, jak představitelé obrozeneckého proudu svou inspiraci pro práci zaměřenou na zvýšení úrovně českého národa čerpali hlavně ze značné znalosti české reformace a z víry, že český národ svou historií ukázal, že dovede vytvoří demokratizační ideály, vizi, a hodnoty, které mohou být sdíleny jak národem, tak obecně, ve prospěch rozvíjení lidství. Étos těchto pozitivních hodnot byl tak velký, že národ byl schopen je hájit i silou a proti přesile. S šířením liberalismu a pozitivismu v celé Evropě ve druhé polovině 19. století byla však znalost těchto aspektů české historie zatlačována nejen katolickou církví, ale i liberálními přístupy k realitě (pozitivismus: fakta mluví za sebe), který je stále na univerzitách běžně uplatňován.

To neušlo v 90. letech 19. století T.G. Masarykovi, filosoficky i historicky důkladně vzdělanému. Sdílel s osvícenci přesvědčení, že důkladná znalost národní historie v civilizačním kontextu byla důležitá jak pro úroveň jednotlivců, tak integritu národů z hlediska politicko-demokratizačního. Rozvoj funkční, sociálně, kulturně a mravně orientované demokracie byl však závislý na vysokém stupni integrace společnosti, kterou národ vytvářel hlavně svou historickou a kulturní, ale i náboženskou dimenzí. Masaryk chtěl povzbudit především mladou českou inteligenci, zvláště historiky, k rozšíření pohledu na českou historii, včetně opomíjených období (reformace a obrození) a k hlubšímu vnímání příčin problémů sociálních, národních, mravních, ideologických a k přijetí metod i z jiných oborů – filosofie, sociologie, ekonomie, psychologie, atd. Sdílel s řadou osvícenců (Herder, Rousseau, Voltaire) a zvláště s Palackým a Havlíčkem trvale platný názor, že v důsledku své hluboké historické zakořeněnosti jsou národy přirozené entity lidské existence, přirozenější, soudržnější a trvalejší než státy. Dokazoval, že v zájmu stability a pozitivního rozvoje společnosti by i politická organizace států měla tuto skutečnost respektovat a tím umožnit i větší svobodu, iniciativu a suverenitu menším národům a státům, většinou tradičně v područí větších. Důležitá a velkou inspirací pro vzdělance i obecně veřejnost byla osvícenská literatura, která navzdory cenzuře, zákazům a postihům se do Čech mezi inteligenci dostávala. Za své vlastenecké přístupy byli často čeští vlastenci pronásledováni rakouskou vládou. Zakladatel vědeckého českého dějepisectví a český historik a politik František Palacký svými obsáhlými Dějinami národu českého v Čechách i v Moravě (dílo vycházelo od r. 1832 - téměř do konce Palackého života r. 1876) přispěl jako první k důkladnější historické sebeznalosti českého národa, zvláště reformačního období. Na jeho základy filosofie české historie začal vědomě navazovat T. G. Masaryk a pod jeho vlivem i řada mladých historiků začátkem 20. století. Masaryk rozšil Palackého pohled na historii jako cestu k politickému a mravnímu dospívání o názory Karla Havlíčka Borovského, kterým se celý život zabýval a byl národu příkladem politické dospělosti a statečnosti, jichž bylo potřeba pro zodpovědnou účast české veřejnosti v politické oblasti. Masaryk napsal o jeho názorech objemnou knihu s názvem Karel Havlíček. Snahy a tužby politického probuzení (Jan Laichter, Praha 1896), která je stále učebnicí výchovy k zodpovědné politice.

Znalosti a přijetí humanitních a demokratizačních hodnot bylo základní. Problém politické dospělosti a zodpovědností je trvalý, a to i na Západě, kde existuje mnoho aspektů, včetně kulturních, které podemílají mravní a politickou dospělost lidí, čímž se podemílá důležitá podmínka pro existenci demokracie.^³[1] Většina relevantních článků je ve sbornících Havelka, M. (ed.), Spor o smysl českých dějin, 1895–1938, Torst, Praha 1995 a Spor o smysl českých dějin, 1938–1989, Torst, Praha 2006.

Masarykovo širší pojímání historie, než bylo pozitivistické, zahrnovalo názor, že vývoj není jen něco samovolného, ale je ovlivňován vědomým úsilím lidí, kteří mají možnost se poučit z historie uplatňovat své znalosti ke svému i obecnému dobru.Za tím účelem formuloval koncept filosofie dějin a koncept smyslu dějin.⁴[2]

Vize, jakou potřebujeme/763 M. Neudorflová: Význam znalosti národní historie/3

Následující text k desátému bodu Programového minima zpracovala Marie Neudorflová.

"Úctu k naší zemi, našemu národu, našim historických zkušenostem považujeme za základní orientaci, kterou si nedáme brát a která umožňuje, aby se každý náš občan v rámci našeho osvobozeného státu mohl efektivně podílet na rozhodování o záležitostech naší země a aby k tomu byly vytvářeny podmínky na bázi rovnoprávného spojenectví s nám blízkými zeměmi."

Znalost národní historie konstitutivní hodnotou pro rozvoj demokracie III.

Důležité bylo i vědomí, že lidštější organizace společnosti byla možná hlavně tlaky zdola ve prospěch občanských demokratických principů. Vzhledem k určitým podobnostem problémů mezi současností a obdobím před r. 1914 a vzhledem k Masarykovu úspěchu ve své době situaci ovlivňovat, jeví se jako legitimní hledat v jeho přístupech poučení i pro současnost. Podstatný rozdíl je však v tom, že v minulosti se demokratizace rozšiřovala ve spojení s rostoucí přirozenou kulturní integrací lidí v jednotlivých národech, v současnosti se tato kulturní integrace mocensky různě oslabuje a rozkládá a mravně pokřivuje, a předstírá se, že materialistický a individualistický ekonomický neoliberalismus je totožný s demokracií.

Trvale naléhavý zůstává osvícenský princip, že z hlediska demokratizace a směřování k politické demokracii je potřeba důkladné vzdělání, znalosti a sebeznalost národů, rozumět světu, ve kterém lidé žijí, aby mohli své přirozené schopnosti uplatnit ve prospěch svůj, všech a obecného dobra. Není jiný ideál a systém než demokratický, který svou podstatou a uspořádáním, svým principem rovnosti, spravedlnosti zodpovědné participace veřejnosti v politice, umožňuje stejné možnosti pro pozitivní rozvoj většiny jednotlivců i celku – národa. Součástí funkční demokratické orientace je i možnost a schopnost čelit tlakům mocenských vrstev na získání privilegií na úkor celku.

Přes všechny problémy se v minulosti dospívající evropské národy ukázaly být v tomto směru schopnější a odolnější než jiné systémy, a jejich zkušenost se stala se nezastupitelnou pro rozvoj demokracie obecně. Jejich mnohovrstevná soudržnost – sdílený jazyk, území, kultura, historie, tradice, zkušenosti, vzdělávání atd. – vytvořila moderní společnost a s ní optimální základ pro politickou dimenzi jako veřejnou, pro efektivní komunikaci, pro identifikaci společných potřeb, zájmů, pro individuální a kolektivní iniciativu a pro kompromisy ve prospěch veřejného dobra.

Demokratické a měnící se liberální hodnoty se vyvíjely od 18. století zároveň, avšak převaha byla většinou na straně liberálně-ekonomických materialistických hodnot, které více či méně brzdily rozvoj demokracie a vedly k násilným konfliktům. V tomto ohledu rozebíral T. G. Masaryk slabiny liberalismu ohledně možného rozvíjení demokracie v řadě článků i projevů, oponoval liberálnímu podceňování kolektivní identity, zvláště národní, ignorován mravní dimenze v politice, významu historie a kultury pro úroveň lidí i celku, sociálních problémů, zabýval se idejí rovnosti a spravedlnosti. Proto, podobně jako Havlíček a Palacký odmítal liberalismus, který ignoroval řadu těchto dimenzí. Liberalismus byl závislý hlavně na nejasně definovaném a zneužitelném konceptu svobody a individualismu, na vytváření bohatství jakýmkoli způsobem.^⁵[1]

Masaryk kladl na první místo humanitní a demokratické hodnoty, jejich osvícenské kořeny, v českém kontextu návaznost na Dobrovského, Herdera, Kollára, Palackého, Havlíčka. Vítal proces odklánění se od útěšného, ale nerealistického slovanství k plnému vědomí důvěry v hodnotu češství. Uznával, že nižší úroveň českého národa souvisela s jeho nerovnoprávným postavením v habsburské říši, ale věřil v možnost větší vlastní iniciativy národa i za daných podmínek, ve spojení se vzděláním, s určitou národní filosofií, případně programem (Palacký). A hlavně vnímal úroveň národů jako otázku vývoje, odmítal soudobý názor, že jsou národy více a méně schopné, národy určené pro ovládání ostatních a národy určené k závislosti. To, že národ byl velký, ještě neznamenalo, že byl lepší, často spíše naopak. Nepovažoval za náhodu, že obrozenecké sémě důrazu na široký kulturní rozvoj českého národa přinášelo obdivuhodné výsledky ve všech oblastech národního života, zvláště v kultuře, ve školství a postupně i v oblasti ekonomické. Byl inspirativní pro všechny vrstvy. Ale již koncem 80. let 19. století pozoroval, že přílišným vlivem liberalismu i marxismu převážila víra ve všemocnost politiky a nastávala určitá stagnace. V důsledku nehezkých rukopisných bojů pochopil, jak velmi nedostatečná byla historická sebeznalost Čechů, jak křehká byla jejich sebedůvěra, trvale snižovaná katolickými a německými přístupy, pohlížejícími na Čechy jako národ kacířský a méněcenný.

Aby povzbudil změnu, obrátil se po vzoru Palackého pro inspiraci k málo známé minulosti – k reformaci a k obrození, které nazval "velkou českou historií".A vydal začátkem roku 1895 Českou otázku. Masaryk kritizoval málo konstruktivní liberální hodnoty v řadě prací, ale pro mladou inteligenci, která byla v zajetí poněkud destruktivního konceptu osobní svobody, zvláště víry ve volnou lásku jako osvobozující a inspirační sílu, psal na svou dobu nezvykle otevřeně o dlouhodobě negativních a tragických důsledcích takového přístupu, zvláště na zdraví, pro ženy i pro muže. Snažil se mladé lidi orientovat na zodpovědné přístupy k sobě, druhým i ke společnosti. Liberalismem se zabýval zvláště v Naší nynější krisi (Čin, Praha 1895). Později také v Otázce sociální (Jan Laichter, Praha 1898). Uznával ideologii a principy liberalismu jako užitečné v odporu vůči absolutismu a feudalismu, ale pro pozitivní rozvoj a demokratizaci moderní společnosti málo prospěšné. V tom se střetl s Josefem Kaizlem, který vnímal liberalismus jako dostatečnou záruku pokroku a důstojné existence českého národa.^⁶[2]

[2] Kaizl, J., České myšlénky, A. Beaufort, Praha 1895. Masaryk knihu kritizoval v článcích: Dr. Josef Kaizl: České myšlénky, Čas, 21, 28. 12. 1895, s. 817–829, na níž Masaryk reagoval článkem a Pryč s Kollárem a Palackým. Čas, 22, 22. 2. 1896, s. 124–125
Zdroj: https://radimvalencik.pise.cz/11332-vize-jakou-potrebujeme-763.html

Vize, jakou potřebujeme/764 M. Neudorflová: Význam znalosti národní historie/4

Následující text k desátému bodu Programového minima zpracovala Marie Neudorflová.

"Úctu k naší zemi, našemu národu, našim historických zkušenostem považujeme za základní orientaci, kterou si nedáme brát a která umožňuje, aby se každý náš občan v rámci našeho osvobozeného státu mohl efektivně podílet na rozhodování o záležitostech naší země a aby k tomu byly vytvářeny podmínky na bázi rovnoprávného spojenectví s nám blízkými zeměmi."

Znalost národní historie konstitutivní hodnotou pro rozvoj demokracie IV.

T. G. Masaryk shrnul národnostní filosofii větších evropských národů v řadě přednášek. Zmiňme alespoň: Národnostní filosofie doby nejnovější, in: Masaryk, T. G., Z bojů o náboženství. Texty z let 1904–1906, Spisy T. G. Masaryka, sv. 26, ed. M. Topor, Ústav T. G. Masaryka, Masarykův ústav a Archiv AV ČR, v. v. i., Praha 2014, s. 11–20^⁷[1] Nebyly to jen osobnosti notoricky známé svým nepřátelstvím k Čechům a jejich demokratismu, jako byl Karel Schwarzenberk, Theodor Mommsen, Eduard Hartmann a další, které Masaryk citoval ve svých parlamentních projevech zvláště v období 1907–1914. Byla to celková atmosféra v habsburské monarchii, nepřátelství a pohrdání vůči slovanským národům, kde měli vládnoucí postavení rakouští Němci a Maďaři. Požadavek potřeby respektu velkých národů vůči malým, Masaryk odůvodňoval nejnaléhavěji v Nové Evropě (1918 anglicky, 1920 česky). Pokud to absolutistické poměry jen trochu dovolovaly, čeští obrozenci od konce 18. století připomínali některé aspekty české reformace, a dokonce rozvíjeli její kulturní aspekty, a to i navzdory strachu z existenčního postižení, které mnohé potkávalo až do 60. let 19. století. Unikátní ilustrací hlubokého pochopení pro situaci českého národa představuje například působení Bernarda Bolzana na Universitě Karlově (před tím, než byl zbaven možnosti přednášet ve 20. letech 19. století.). Ve svých přednáškách (v té době německých) projevoval sympatie k českému národu i jazyku v kontextu jeho sociálního zanedbání v důsledku rakouské politiky.

Masaryk ve svých textech s kritickým nadhledem dokazoval, že od středověku to byly hlavně určité humanitní ideály a odvážné intelektuální a kolektivní tlaky proti nesvobodě a nemravnosti mocných, včetně katolické církve, které posouvaly společnost k lidštější a vyšší úrovni. Kořeny těchto humanitních ideálů byly v lidské přirozenosti, v původním křesťanství a v reformaci, s jejím respektem pro rozvíjení pozitivního potenciálu lidí, pro mravnost, pro pravdu poznanou. Osvícenství a Francouzská revoluce tyto ideály rozšířily o ideu vývoje a pokroku, o práva jednotlivců i národů. Dokonce i o ideu rovnoprávnosti národů. Byly to vždy specifické ideály, obecněji přijaté, které byly v pozadí úsilí o povznesení lidí z útlaku, nespravedlnosti, ponížení. Klíč k lidštější společnosti, k nápravě věcí veřejných Masaryk viděl v obecném přijetí humanitních a demokratických hodnot, reflektovaných v osobní politické filosofii lidí, ve vzdělání, včetně historie, v institucích, v národním programu, v politice.

Znovu připomínám, že si nedělal iluze, že existuje dokonalá rovnost lidí, spravedlnost a dokonalá demokracie, ale jen trvalé efektivní směřování k těmto hodnotám v kontextu specifických podmínek národů a v kontextu existujících a přicházejících problémů. Poučení z historie dávalo naději na prevenci destruktivních konfliktů a zvratů silami, které vnímaly společnost hlavně z hlediska svých privilegií a moci, kdežto demokracii, včetně sociální, odmítaly. Širší, vědecké přístupy k historii, prosazující se v době osvícenství, umožňovaly osvícencům formování filosofie dějin (Voltaire, Herder, Kollár, Palacký), s důrazem na vědomou reflexi historické kontinuity snah lidí, zvláště neprivilegovaných, dosáhnout sociálně důstojné a svobodné existence.

Součástí této vize organizace společnosti byla opodstatněná víra v pozitivní potenciál národů, včetně neprivilegovaných, a v jejich přirozené právo na důstojnou existenci a respekt. Národ začal být dokonce pojímán jako mravní a právní osoba. Masaryk připomněl, že Palacký odůvodnil přirozené právo i mravnost přímo z evangelia: "Pramenem rovnoprávnosti národů a přirozeného práva" je mu biblické "čeho sobě nechceš, jinému nečiň." Tak učinil "božnost" za "základní pojem své filosofie českého národa". Zároveň i Palacký považoval politiku za legitimní a účinný prostředek, kterým bylo možné se žádoucích cílů domáhat. Bolzano byl přesvědčen, že specificky v revolučním roce 1848 neobvykle sílilo vědomí sociální nespravedlnosti i sociální cítění, ale z hlediska potřeby zvýšit sebevědomí většinou chudých českých studentů je zároveň nabádal, aby se zajímali o slavnou historii svého národa. Nízkou kulturní a sociální úroveň českého národa spatřoval jako důsledek nešťastné a nespravedlivých historických událostí.^⁸[2]

Vize, jakou potřebujeme/765 M. Neudorflová: Význam znalosti národní historie/5

Následující text k desátému bodu Programového minima zpracovala Marie Neudorflová.

"Úctu k naší zemi, našemu národu, našim historických zkušenostem považujeme za základní orientaci, kterou si nedáme brát a která umožňuje, aby se každý náš občan v rámci našeho osvobozeného státu mohl efektivně podílet na rozhodování o záležitostech naší země a aby k tomu byly vytvářeny podmínky na bázi rovnoprávného spojenectví s nám blízkými zeměmi."

Důležité bylo, že idea české státnosti, dovršená až r. 1918. začala hrát znovu v politickém úsilí české politiky významnou roli. Problém však byl, že přirozené právo, které obhajovali hlavní čeští obrozenci, začalo být koncem 19. století konzervativními kruhy zpochybňováno jako legitimní. 19. století je obecně označováno za století nacionalismu, ač ve skutečnosti bylo hlavně pokračováním osvícenství v praxi ve smyslu úsilí o demokratizaci společnosti a národů. Myšlenka svobody, rovnosti lidí, jejich práva na důstojný život a sociální spravedlnost se šířila Evropou jako lavina, bez ohledu na hranice, při rostoucím vědomí, že předpokladem byl nutný respekt k rozdílným podmínkám národů a států, k podmínkám historickým, kulturním, politickým, hospodářským a sociálním.

Nositelem a šiřitelem nového pojetí života více respektujícího člověka, byla hlavně svobodomyslná inteligence. Také pojmy společnost a národ dostávaly nový význam, v němž bylo důležité vědomí kolektivní identity, vědomí, že kolektivní sounáležitost může být zdrojem síly proti útlaku, mocným a jejich privilegiím. Také sílilo vědomí, že kolektivní identita je zdrojem užitečné síly v úsilí o spravedlnost a o důstojnou úroveň většiny jednotlivců i celku. Většina jednotlivců brzy pochopila, že jejich kolektivní identita, zvláště národní a sociální, byla zrovna tak důležitá, či spíše důležitější než identita individuální, určovaná nejen jazykem, kulturou, sdíleným územím, ale i znalostí historie, politickými a sociálními ideály, a že o ní bylo možné usilovat jen společnými snahami, kolektivně.

Národní aspekt také nebyl zanedbatelný, neboť v Evropě, zvláště střední, existoval značný počet národů nesvobodných, včetně českého, a jejich snahy o rovnoprávnost s vládnoucími byly mocnými politickými prostředky tvrdě potlačovány. K sebevědomí menších národů přispívala i znalost historie, zvláště vlastní. Úsilí menších národů začaly být nazývány "nacionalismem", a to převážně v negativním smyslu.Velkým národům, které považovaly svou inklinaci k expanzi za přednost, za znak své superiority, se jevila snaha malých národů o respekt a rovnoprávnost jako trestuhodná opovážlivost a podle toho většinou k problému přistupovaly. Z jiného úhlu pohledu to ve skutečnosti znamená, že to byly velké národy, které trpěly excesivním stupněm nacionalismu namířeným proti slabším národům.

Konflikty vyplývající z této situace,^⁹[1]přetrvávají zvláště ve formě ideje globalizace do současnosti se sporným používáním pojmů nacionalismus, vlastenectví, vlast, vlastenec, z nichž mizí původní vyhraněně pozitivní smysl. Jejich pokřivené významy odsunují národní entity do bezvýznamnosti se všemi negativními důsledky. I v akademické oblasti je nedostatek výzkumů týkající se pozitivní role národních entit v kontextu rozvoje demokracie a sociální úrovně. Podobně jako v 19. století nejsou mocenskými autoritami vítány či podporovány. V angličtině má pojem "nationalism" širší obsah a může mít jak pozitivní, tak negativní význam, záleží na kontextu.

Masaryk uznával existenci i důležitost trvalého přirozeného prolínání a přijímání vlivů různých evropských myslitelů i kultur, ale z cizích vlivů se mělo brát jen to, co mohlo sloužit prospěchu vlastních národních zájmů. Masaryk také odmítal soudobou módní ideu kosmopolitismu, propagovanou velkými státy, neboť ve skutečnosti znamenala opět ignorování identity a potřeby malých národů, naopak znamenala ospravedlňování expanze silnějších na úkor slabších. Přitom upozorňoval, že vzhledem ke značnému stupni úrovně menších národů v Evropě – kulturní, ekonomické i sociální, by úsilí absorbovat malé národy velkými přineslo jen destrukci, která by velmi ochudila celou civilizaci a nepřinesla mnoho pozitivního ani vítězům. Naopak by kladla jen základy k novým konfliktům. Zejména německý pangermanismus byl pro Čechy a jejich národ nebezpečný.

Masaryk zdůrazňoval, že respekt k malým národům a jejich identitě, historii, kultuře, podmínkám a možnostem jejich pozitivního rozvoje, se přímo týká možností rozvíjet demokracii. Této problematice věnoval pozornost zvláště v České otázce a v Nové Evropě. Argumentoval, že navzdory rozdílům dosáhly i malé národy v Evropě, většinou vlastním úsilím a navzdory mocenským podmínkám, úrovně, která zasluhuje obecný respekt k jejich kultuře, jazyku, náboženství, historii, území a celkovým podmínkám. Jejich rozvoj byl pro něj otázkou vzájemného kritického ovlivňování a obecně příznivých podmínek k vývoji, jež byly většinou určovány politickou konstelací mocností. Masaryk jako jeden z prvních pochopil, že rozdíly mezi národy jsou natolik podstatné, že každý musí hledat vlastní cestu k pozitivnímu rozvoji, k demokracii. Důkladná znalost historie vlastního národa v širším civilizačním kontextu, možnost poučit se z historie a navázat na pozitivní se ukázala jako jedna z nutných podmínek rozvoje demokracie. K tomuto názoru dochází i řada západních myslitelů v současnosti.
Zdroj: https://radimvalencik.pise.cz/11341-vize-jakou-potrebujeme-765.html

Vize, jakou potřebujeme/766 Přednovoroční diskuse k pěstování vize část V.

Od 4.1. začínám uveřejňovat sérii k pěstování perspektivní (až za horizont řešení současných problémů vidící), realistické (o dostatečné společenské síly se opírající a tyto síly spoluvytvářející) a přitažlivé (naplňující smyslem a motivující) vize, která vznikla v rámci přednovoroční nesmírně bohaté, intenzivní a bouřlivé diskuse. Vzhledem k závažnosti uveřejňuji některé díly i mimo seriál k pěstování vize, protože mohou zaujmout další zájemce. Dalším důvodem je též naplnění požadavku "jak na Nový rok, tak po celý rok". Zapojit se do ní může každý, například formou komentářů k tomuto příspěvku.

1. Odlišnost Středounijního prostoru a Euroatlantického prostoru v rámci EU.

2. Příčiny majetkové nerovnosti a odstraňování negativních důsledků jejího narůstání.

4. Jak ovlivnit volby na základě zformulování Programového MINIMA vycházejícího z vize.

L. Hekš:K šíření Vize ne technicky, ale obsahově. Osobně když cokoliv z Vize čtu, tak mně to oslovuje, vždy ovšem ve vzduchu visí velké ALE. Bytostně souhlasím s R. Novotným, že úkolem elit je naservírovat dobrou věc srozumitelně společenské většině. Moje ALE je absolutní důraz na morálku a spravedlnost, novou společenskou smlouvu, jasně a stručně definovaný jako palcové titulky v novinách a ne ztracen v moři textu. Možná se pletu, ale nebylo to právě v historii vždy jednoduché sdělení, co uvedlo masy do pohybu? Za tu (vlastně velmi krátkou) chvilku, co jsem se dostal blíž k některým hybatelům dnešní alternativy, jsem zjistil, že zblízka páchnou (naštěstí to většina neví hned, ale tamtamy jedou). Přesto se jim povedlo oslovit masy a říkám si, že to chce založit kroniku hesel - třeba z největší demonstrace - Česká republika na prvním místě. Geniální, ani salvy mediálního mainstreamu to nedokázaly zabít. Lidi přímo prahnou po spravedlnosti a díky V. Pilmaierovi vím, že téma č. 1 je pro drtivou většinu boj Anglosasů proti Slovanům. S tím pak souvisí vše - i naše vazalské postavení. Jestli to dokážeme jednoduše formulovat i pro rusofoby (a že jich i v alternativě máme požehnaně), máme vyhráno. Je to snadné, jsem optimista, něco jako přesvědčit zamilovanou puberťačku, že její idol není ten pravý.

J. Simonová:K otázce "jak dostat výstupy z našich diskuzí mezi více lidí" souhlasím s tím, že je potřeba se tím zabývat. Přikláním se k postoji D. Dvořáka a souhlasím s tím, že nahodit téma, problém a nové možnosti jeho řešení do veřejného prostoru by jistě vyvolalo reakci a možná vzbudilo zájem o zapojení se více lidí do pěstování vize. Jsme ale na to připraveni? Máme naše témata dostatečně propracovaná a máme na nich vnitřní shodu? A nebo ji zatím nepotřebujeme? Pokud potřebujeme shodu, začněme stavět VIZI odstavec po odstavci. Na mnoha odstavcích už jasná shoda existuje, ale mnoho otázek je otevřených. Máme svůj web, kde R. Valenčík uveřejňuje pravidelné příspěvky k různým tématům, za což si zaslouží velké díky. Občas k nim napíšu komentář, ale nikdy nemám žádnou reakci. Proto se více věnuji diskuzi prostřednictvím emailů, i když to možná není ideální, ale je to akční a vede to k vyjasnění a vytříbení stanovisek. Těším se na reakci k včerejšímu návrhu k bodu 8.

D. Dvořák:Reakce na J. Simonovou a myšlenku, zda jsme připraveni: My přece nepotřebujeme "nahazovat" témata do veřejného prostoru, aby ostatní potvrdili naše názory a závěry. Účelem by mělo být shromažďovat názory ostatních a ty potom vyhodnotit. To, že bude nějaký bod u nás projednán, dává pouze větší šanci na to, že bude většinově akceptován - nic více. Inspirací nám může být projednávání nové Ústavy na Islandu - tam spustili "mraveniště", což byla diskuzní platforma, ale diskutovalo se i pomocí mailů a komentářů pod články ... podstatné pak bylo, že "někdo" - a tady bychom to zatím asi měli být my - to celé protřídil, zpracoval a zveřejnil výslednou shodu. Nevím o žádném dalším místě na internetu, kde by byla snaha systematicky pracovat na nějaké vizi pro ČR. Uvedu příklad, jak by to mělo, podle mého, ideálně probíhat: U nás vypíchneme k diskuzi např. Blahynkův návrh na systém Státní rady a ministrů. Ideální by pak bylo, kdyby stejné téma bylo SOUČASNĚ nahozeno k diskuzi prostřednictvím článků a rozhovorů i v dalších médiích. Z reakcí pak můžeme usuzovat, kde se asi nalézá většinově akceptovatelný průsečík. Při dalším "nahození" do veřejného prostoru by již ten průsečík měl být zapracován. Je to sice pracný běh na dlouhou trať, ale výsledkem by měla být většinová shoda ve společnosti, která bude stabilnější než naskakování na manipulace a populistické návrhy. A opět - klíčem je "nahodit to" do mediálního prostoru. Tohle nám zatím moc nefunguje - PL nic, NR nic, PZ nic, Vidlákovy kydy nic, ABJ nic, TV Petr Bureš zatím jen zavěšuje naše videa z diskuzí. Podle mého potřebujeme znát reakce a názory spoluobčanů, ty potom zpracovat a zveřejňovat dosažené závěry. Ty závěry by už měly být bez balastu diskuze, resp. uceleně pod diskuzí jako zatím dosažený závěr, pokud by probíhala pomocí mailů a R. Valenčík by podstatné věci kopíroval zase do nějakého přehledu. Pokud by část diskuze probíhala na diskusním serveru, pak jen odkaz na vlákno + dohodnutý závěr. Samostatnou kapitolou je výběr a formulace témat k "nahození", tak aby to bylo přitažlivé i pro "Vlastu prodavačku a Pepu soustružníka" - a opět, o nikom jiném zatím nevím, takže i v tomhle bychom byli přirozenými lídry.

Musíme odlišit technický a strategický aspekt zvládnutí problematiky šíření vize. Připomínám z pozvánky na 45. online setkání k pěstování vize:

Vhodnou formou nabídneme všem politickým subjektům (i jednotlivcům, kteří v nich hrají významnou roli, tj. např. kandidátům do těchto voleb), které či kteří chápou nutnost zásadního obratu, výsledky pěstování vize. A to v podobě nabídky, která se neodmítá (k tomuto velmi důležitému pojmu se ještě dostanu). Využijeme k i osobní kontakty (těch máme společně víc než dost). Bude to vyžadovat trochu "osvětové práce". Lze očekávat několik efektů:

Teď je nutné co nejdříve doladit Programové MINIMUM, což je jedna z forem prezentace vize. V intencích aktivity J. Simonové a jejího podání 8. bodu. Lze rozšířit i o další o další body, ale NESMĺ PŘESÁHNOUT 1 STRÁNKU A4.

Vím, že tam není zahrnuta problematika zjednodušení právního systému tak, aby nedocházelo k jeho zneužívání a zpolitizování, reforma veřejnoprávních medií, atd.
Zdroj: https://radimvalencik.pise.cz/11342-vize-jakou-potrebujeme-766.html

Vize, jakou potřebujeme/767 Přednovoroční diskuse k pěstování vize část V.

Nějakou shodou okolností se tato V. část přednovoroční diskuse nedostala do seriálu k vizi, což tímto napravuji. Je důležitá:

1. Odlišnost Středounijního prostoru a Euroatlantického prostoru v rámci EU.

2. Příčiny majetkové nerovnosti a odstraňování negativních důsledků jejího narůstání.

4. Jak ovlivnit volby na základě zformulování Programového MINIMA vycházejícího z vize.

Musíme odlišit technický a strategický aspekt zvládnutí problematiky šíření vize. Připomínám z pozvánky na 45. online setkání k pěstování vize:

Vím, že tam není zahrnuta problematika zjednodušení právního systému tak, aby nedocházelo k jeho zneužívání a zpolitizování, reforma veřejnoprávních medií, atd.

Vize, jakou potřebujeme/768 Vize v Marathonu 1/2024

Právě vyšlo první letošní číslo časopisu Marathon. Celé ke stažení i s dalšími čísly je zde:

Část Reflexe doby je věnována koncepčním příspěvkům, které vznikly v rámci pěstování vize.

1. Úvodní poznámka

Rovněž první letošní číslo začíná vydáním knižního okénka z pera prof. Pavla Sirůčka. Ve vtipných obsáhlých úvahách a komentářích k novým knihám věnovaným nejrůznějším tématům najdeme nejen zajímavé a někdy i nečekané informace, ale i hlubší myšlenky, které nás povznášejí až do výšin filozofického nadhledu.

Vize, jakou potřebujeme/769 Pokračování diskuse k pěstování vize

Koncem roku 2023 se v kruhu pěstitelů perspektivní, realistické a přitažlivé vize rozpoutala mimořádně intenzivní diskuse. Zpracoval jsem ji do podoby na sebe navazujících článku a včlenil do seriálu k pěstování vize. Současně jsme v rámci online setkání a ve spolupráci s portálem Nepodvolení – viz https://www.nepodvoleni.cz/ (vřele doporučuji navštívit) – začali připravovat veřejnou a komplexní diskusi k Programovému MINIMU (ke kterému je nutno vyžadovat stanovisko od politických subjektů hlásících se k nutnosti změny), s jejímž zahájením počítáme na přelomu ledna a února.

Průběžně se však objevují některé další příspěvky do diskuse, které stojí za zveřejnění, jako v tomto případě:

Jako další téma do pranice současných nápadů na prosazení VIZE bych vřele doporučil názor/ nápad Petra Robejška, který řekl u Karolíny Stonjekové na XTV. Na dotaz co říká na malé, nové strany, které se snaží upoutat pozornost voličů a dostat se do parlamentu a změnit fungování naší země, odpověděl, že by měly přestat s velkými etablovanými stranami "hrát hru na zastupitelskou demokracii", nýbrž snažit se své představy o jiném politickém vedení státu EKONOMIZOVAT. Neboli vytvářet paralelní hospodářské okruhy, tj. (parafrázuji) "podporovat aktivní občany/podnikatele, kteří mají stejné názory". Já tomu říkám ŽITĺ VIZE. To má na realizaci VIZE mnohem větší vliv, než hraní rituálu, že vyhrajeme volby a pak to změníme. Protože v současném rozložení moci/médií a systému volby vyhrát nemůžeme. Celá odpověď i s otázkou je od 19min, 30 s, ale to klíčové vysvětlil v 22 minutě zde:

Reaguji na nový námět Radka Novotného. Opakovaně děkuji, že zase přinesl skvělý podnět do diskuze. Tak jako on, vřele doporučuji poslechnout si P. Robejška. Sice se jedná o rozhovor z října minulého roku, ale obsahuje zásadní impulsy pro naši práci. Pokusím se shrnout klíčové náměty (některé trochu přesahují rozhovor):

- Současná západní politika, zejména evropská, nehájí zájmy svých voličů, ale moralizuje, nediskutuje veřejné záležitosti, ale ve své moralistické zaslepenosti vytváří doktríny, hraje rituály a místo slov a věcných argumentů používá symboly a nálepkování.

- Současná demokracie v Česku neumožní přístup nových politických stran do parlamentu. Je to jen hra na zastupitelskou demokracii, kde ekonomické, politické a vědomostní elity (média, výzkum, věda) se slily do molocha, který přestal sloužit svým voličům, ale plně podlehl moci peněz a bojuje jen za zájmy těch, kdo platí.

- Tím elity ztratily svou kvalitu a respekt a svou snahou desinformovat a manipulovat společnost se vytvořilo prostředí plné lži, iracionality a fanatické nenávisti, kde jsou lidé stále bezradnější a těžko se mohou orientovat.

- Fúze ekonomiky, politiky, mainstreamové vědy a medií a jejich prodejnost způsobila, že ve společnosti mizí myšlení, pozorování, analyzování, věcné argumentování, diskutování a hledání alternativ budoucnosti. Bohem se staly peníze, pravda a pátrání po pravdě se zdají být jaksi nadbytečné. Mizí konstruktivní konflikt názorů a kontrolní funkce různých skupin ve svobodné společnosti, názory všech se dají koupit. Existence naší skupiny svědčí o opaku.

- Ekonomizovat, vytvářet paralelní hospodářské systémy, (za sebe: též pořádat veřejné debaty).

- Změnit politický systém - stáhnout rozhodování i veřejné peníze na co nejnižší úroveň, kde budou rozhodovat a kontrolovat občané. Švýcarský typ přímé demokracie.

- Je třeba vymýšlet a vytvářet nový politický systém. Musíme se starat sami, o to, co můžeme ovlivnit.

- Nejde o konec, ale o vykolejení západní civilizace, je třeba narovnat hodnoty, jednat, vystřízlivět a zchudnout. Konzumní blahobytná společnost konzumuje svůj blahobyt. Blahobyt ohlupuje lidi a vede ke zlenivění populace. Čeká nás úbytek sortimentu, chudnutí na úroveň dostatku. Jaká je pyramida hodnot? Společnost volí vůdce, který se jim vysmívá. Ekonomický růst je podporován zbytečnou spotřebou a výrobou, zbytečné čerpání zdrojů. Lepší je před námi? Je pokrok jen ekonomický růst, nebo také kvalitní a spolehlivé veřejné služby?

- Nyní školy ohlupují děti místo, aby je vedly ke kritickému myšlení. Rozmazávání hodnot a pravdy, což vede k individualizaci školství - ke vzdělávání doma. Je to pokrok?

1. Účast ve volbách nelze vzdávat, to by nahrávalo darebákům. A také není pravda, že volbami nelze nic změnit. Aktivní účast ve volbách je minimálně velmi účinný nástroj šíření tolik potřebné osvěty. To si ukážeme, až rozjedeme diskusi k Programovému MINIMU.

2. Základem změny nemůže být nic jiného než obrat podstatné části národa k permanentnímu vzdělávání se s těmito vzájemně propojenými cíli:

- Zvyšování profesní kvalifikaci a zvýšení ekonomického potenciálu země, a to i v místních podmínkách.

- Pochopení toho, co se odehrává, tak, abychom byli jako národ schopni vzdorovat cizí moci, která nás devastuje.

Tento obrat platí pro každého, nezávisle na věku a vzdělání. Jsme donuceni a dotlačení k novému obrození národa. Bez toho se nic nepodaří. Tím je daná i tzv. "pyramida hodnot". A také odsud musejí vycházet tlaky na zvýšení kvality vzdělání na všech jeho stupních.

3. Ekonomizovat odpor ve smyslu toho, jak to interpretuje R. Novotný i J. Simonová je součástí a podmínkou účinnosti tohoto odporu, ale nejen to:

- Dlouhodobým a perspektivním trendem ekonomického vývoje, který je spojen se zásadní změnou kvality tohoto vývoje, je lokalizace výrob s využitím špičkový a nových technologií (nanotechnologie, 3D a 4D technologie, AI šitá na míru místním podmínkám, sdílená ekonomika, perspektivně malé modulární reaktory atd.) a v rámci toho i technologie, které si vyžadují místní spolupráci. Jedná se o jeden z nejvýznamnější směrů odlehčení ekonomiky (mnohem efektivnější než účelově, doktrinářsky, nesmyslně, nekompetentně, účelově a parazitně ordinovaný grýndýl založený na kaskádě lží a manipulací).

- Jdeme do turbulencí, včetně finančních a ekonomických, proto ve spojení s novými technologickými trendy vzroste i význam sousedské výpomoci, soběstačnosti, pěstování solidarity založené na znalosti místních poměrů atd.

Vize, jakou potřebujeme/770 Byrokracie a Milovan Djilas

Měl jsem příležitost oponovat u malé obhajoby vynikající doktorskou disertační práci Ing. Jana Kozáka, který studuje shodou okolností na Národohospodářské fakultě VŠE na odvážné téma "FENOMÉN BYROKRACIE A JEJĺHO ROZRŮSTÁNĺ VE VEŘEJNÉM SEKTORU ČR SE ZAMĚŘENĺM NA BYROKRATIZACI ČINNOSTĺ ČESKÝCH UNIVERZIT". V posudku k malé obhajobě jsem mu doporučil, aby se pokusil využít teoretický přínos Milovana Djilase. Podařilo se mu to nad očekávání dobře a pro pochopení současnosti je tato jeho pasáž velmi přínosná. Zde je:

Jistým praktickým příkladem, či projevem aplikace vlády byrokratické třídy může být tragická zkušenost s pokusem o budování komunismu či socialismu; zdá se, především v historické perspektivě, že v tomto případě na názvosloví příliš nezáleží. Velmi cennou zkušenost podává Milovan Djilas ve svém díle Nová třída. Djilas byl jedním z nejvyšších funkcionářů komunistické strany v Jugoslávii po boku J. B. Tita. Velmi brzy však začal kritizovat principy fungování komunistické strany jak v domácí Jugoslávii, tak obecně, především však v SSSR. Pro svoji kritiku byl již za svého života perzekvován.

Djilas (2019) v souvislosti s praktickou politikou komunistické strany hovoří o tzv. nové třídě. Djilas vychází z Marxovy filosofie a užívá pojetí třídy jakožto definované vztahem k výrobním prostředkům. Již označením naráží na paradox vzniku nové třídy při, který stavbu realizuje levněji a rychleji, než bylo předpokládáno při realizaci přímo samotnými úřady. Již označením naráží na paradox vzniku nové třídy při proklamacích budovat beztřídní společnost.

Djilas uvádí: "Pravda, kapitalistická třída i jiné třídy starého původu byly zničeny, vytvořila se však třída nová, dosud v dějinách lidstva neznámá." (Djilas 2019, s. 63) Tato nová třída je třídou byrokratickou, jedná se o politickou byrokracii, která ovládá společnost a má monopolní sílu. Tato nová třída vznikla v organizaci, která se vyznačovala disciplínou svých členů a sdílením stejných idejí a hodnot, Djilas (2019) uvádí, že se jedná o třídu zcela novou bez jakékoliv historické paralely. Tato třída vyrostla z bolševické strany. S klasickou byrokracií spojuje novou komunistickou třídu především profesionalismus jejich členů, řízení se pravidly. Příslušníci této třídy požívají zvláštních výhod, které vyplývají z jejich monopolního postavení v rámci správy státu obecně, hospodářské politiky i veřejné správy. To jsou oblasti, které nová třída ovládá. Djilas (2019) uvádí, že správa státu je nutná, respektive nevyhnutelná v moderní společnosti a správní funkce, které vykonává úředník, mohou být užitečné či nutné, nicméně u nové třídy je doplňují parazitní funkce. Dle Djilase mnoho jednotlivců usiluje o příslušnost k nové třídě a postupně dochází ke vzniku tradiční oligarchie nové třídy.

Djilasova nová třída je v podstatě vládnoucí byrokracií. Ta je ovládána hlavními administrativními funkcionáři, ostatní funkcionáře označuje za pouhý personál, který je plně ovládán vedením nové třídy. Jednotlivý funkcionáři jsou dle Djilase (2019) v praxi neodlišitelní. Djilas (2019) také uvádí, že ke vzniku zásadní politické byrokracie dochází vždy, když dochází k rozsáhlejší centralizaci moderního hospodářství. Nabízí se paralela se současnou EU, která neustále posiluje svoji autoritu a jejíž úředníci opět prosadili centrální plánování na mnoha úrovních (viz Green Deal). Nicméně evropští byrokraté zatím nejsou reálnými vlastníky hospodářství a majetku, byť prosazují silné ingerence do hospodářství. V tomto ohledu lze tedy v duchu Djilasovy koncepce, označit za novou třídu snad pouze totalitární byrokratický režim v KLDR.

Státní byrokraté dle Djilase vždy vytvářejí zvláštní vrstvu, či v souladu s ekonomickou teorií zájmovou skupinu, komunistická nová třída byrokratů se však odlišuje mocí, autoritou. Na rozdíl od úředníků v jiných systémech nebo v kapitalistickém hospodářství nad sebou komunistická nová třída nemá představené ani majitele, kterým by se zodpovídala, je třídou sama pro sebe. V tom se dle Djilase (2019) především odlišuje komunistická byrokracie od jiných byrokracií. Tato nová třída navíc disponuje vlastnictvím, na rozdíl od byrokracie ve svobodné společnosti, neboť komunistická nová třída vládne znárodněnému hospodářství, má tedy významné majetkové zájmy. Byrokracie disponuje právem přerozdělovat národní důchod, určovat výši platů v celém hospodářství a nakládat se znárodněnými majetky dle svého uvážení. To je opět v rozporu s ideologií komunismu, která prosazuje nutnost beztřídní společnosti; v ideologických proklamacích a formálně jsou tedy vlastníky majetku všichni občané státu, reálně jsou ale vlastníky nejvyšší funkcionáři komunistické strany, byrokraté. Djilasova nová třída je po znárodnění hospodářství v hospodářské praxi novým vlastníkem majetku, se kterým disponuje a své počínání obhajuje tím, že jedná "jménem národa" či "jménem společnosti". (Djilas 2019, s. 70)

Djilas v komunistické byrokracii spatřuje také další rozdíl oproti byrokraciím v jiných režimech státního zřízení. Tím, že nová třída je na rozdíl od standardní byrokracie vlastníkem majetku, je ochotna daleko neústupněji sledovat své cíle, především se nikdy nevzdá práva opětovně si uchvátit vlastnictví, svévolně kolektivizovat apod. Byť je Djilasova koncepce založená na ekonomických vztazích, především rozlišení vlastnictví a z něj vyplývající konsekvence pro hospodářskou politiku, nelze jeho dílo zařadit mezi ekonomickou teorii, spíše se jedná o inspirativní vhled člověka, který měl praktickou zkušenost s budováním komunismu v Jugoslávii.

DJILAS, Milovan, 2019. Nová třída - Kritika soudobého komunismu. Praha: Academia.

Pokud má úpadek levice svou hlavní příčinu v úpadku jejího vztahu k teorii, tak jednou z hlavních příčin úpadku levicové teorie pěstované pod hlavičkou "marxismu-leninismu" (pro kterou názory podobné Djilasovým byly krajním revizionismem; mám s tím osobní zkušenost) je úpadek oficiální teorie, která se z opory levicového hnutí neprivilegovaných změnila v ideology obhajoby a obrany pašalíků vytvářených novou třídou. S tím jsme se doposud nevyrovnali.

To mj. umožnilo, aby v naší zemi, kde nová třída byla vždy velmi umírněná a ve které výrazně převládala kvalifikovanost nad papaláštvím, se nová třída postupně dostala k moci s cizí pomocí v ryzí podobě až s nástupem této vlády. Ta vykazuje všechny znaky "internacionalizované" či spíše protektorizované současnou globální mocí nové třídy.

Vize, jakou potřebujeme/771 Ke 47. VEŘEJNÉMU online setkání I.

Ke 47. VEŘEJNÉMU online setkání k pěstování perspektivní, realistické a přitažlivé vize, které se uskuteční v neděli 28. ledna od 18.00 zde:https://meet.jit.si/radimvalencik(připojení bez hesla), může se ho každý, stačí rozkliknout výše uvedený link, jsem připravil dodatek k Programovému MINIMU.

Celé Programové MINIMUM (10 bodů) i s odkazy zdůvodňující jednotlivé body je zde:

Doporučuji ke každému z těchto bodů podrobnou diskusi, ze které vzejde finální podoba "desatera", k němuž budeme vyžadovat vyjádření jednotlivých účastníků voleb do europarlamentu (taková příprava na velké volby).

Příprava a zahájení diskuse k desetibodovému Programovému MINIMU běží na stránkách NEPODVOLENI (aktuální situace). Diskuse na Mraveništi již začala, viz: https://mraveniste.nepodvoleni.cz/

Ke každému bodu jsem zpracoval poznámku, kterou jsem uveřejnil v Mraveništi, barevně odlišuji jednotlivé body Programového MINIMA od své poznámky. Ještě před tím však – jako "předehru" – uveřejňuji základní teze k pozičnímu investování.

1. Poziční investování je přeměna majetkové výhody ve výsadu, v pozici, ze které lze diskriminovat druhého hráče.

2. Primární možnost pozičního investování je všude tam, kde se potkává nabídka a poptávka investičních prostředků a investičních příležitostí.

3. Pokud se finanční trhy podmiňující možnost realizace výnosnějších investičních příležitostí, kterými disponuje jeden hráč, s využitím investičních prostředků druhého hráče vyvíjejí přirozeně (normálně):

- Systém směřuje k tomu, aby investiční příležitosti byly co nejvíce využívány podle míry jejich výnosnosti.

- Současně roste ochota hráčů spolupracovat (existuje neprázdná množina vzájemně přijatelných řešení).

4. Pokud se oblast nabídky a poptávky investičních prostředků a investičních příležitostí stává předmětem pozičního investování ze strany hráče, který má majetkovou převahu:

- Tato diskriminace má formu znemožnění (omezení) možnosti využívání investičních příležitostí, kterými disponuje.

- Diskriminující hráč je nucen využívat stále větší množství prostředků k udržení své pozice, v důsledku toho dále klesá efektivnost systému a roste neochota hráčů spolupracovat.

5. Situace popsaná v bodě 4. může přerůst ve vyhrocující se a obtížně řešitelný konflikt.

6. Mechanismus vzniku konfliktů tohoto typu je velmi obecný, a to zejména v tom smyslu, že:

- Je vždy spojen s omezením možnosti využívat investiční příležitosti, kterými disponuje jeden z hráčů.

- Vždy je spojen se vztahem investičních prostředků a investičních příležitostí.

- Vždy vyvstane alternativa: buď přirozený (normální) vývoj, nebo vyhrocující se konflikt.

7. Neexistuje žádný mechanismus, který by zaručoval řešení konfliktu, ten – a spolu s ním vzniklé averze či nenávisti – mohou přežívat neomezenou dobu.

8. Obnovení startovních podmínek pro přirozený (normální) vývoj spočívá v eliminování role pozičního investování.

9. Využití těchto startovních podmínek předpokládá takový vývoj finančních trhů, který vytváří rovnost podmínek pro využívání investičních příležitostí lidí i zemí podle míry jejich výnosnosti.

- Z hlediska naší země a využívání jejího potenciálu si to můžeme představit na konkrétních formách diskriminace, které byly vystaveny české země za Rakouska-Uherska, nebo dnes v EU a v rámci EU ve vztahu k USA; z hlediska jednotlivých osob si to můžeme představit jako preferování vyprázdněných a nekompetentních osob dosazovaných současnou globální mocí do všech složek institucionálního systému na jedné straně a na straně druhé jako diskriminaci přerůstající v pronásledování osob vzdělaných a trvale se vzdělávajících, samostatně přemýšlejících a nezkorumpovatelných.

- Největší námitka ze strany lidí se sklonem k radikálnímu myšlení k výše uvedeným tezím bude patrně souviset s důrazem na vývoj tržních mechanismů, které dokážou zprostředkovat efektivní vztah mezi nabídkou a poptávkou investičních prostředků a investičních příležitostí, kterými disponují nejrůznější subjekty (od jednotlivců, přes skupiny osob či firmy, případně finanční instituce až po jednotlivé země). Zde je nutné si uvědomit, že sem patří podmínky uzavírání smluv a dohod (a to i v neformální podobě), ošetření úvěrových vztahů nejrůznějšího typu, autorita strategických doporučení apod.

- S tím souvisí následující: Nejcitelnější pociťované diskriminace jsou ty, když se člověk setkává s tím, že nemůže využít příležitost, ze které by měl prospěch nejen on, ale i ostatní, a to jen proto, aby si své pozice udrželi omezenci, často dosazování za účelem údržby diskriminujícího a nefunkčního systému moci.

Proto je mimořádně důležité zviditelnit fenomén pozičního investování, naučit se ho rozpoznávat ve všech jeho formách, znát logiku vývoje, ke které dochází, pokud ve vztazích mezi lidmi převládne poziční investování a sroste s institucionální mocí, vědět, co je nutné udělat pro to, aby se vývoj směřující do slepé uličky vyhrocujících se problémů a úpadku bylo možné zvrátit.

Vize, jakou potřebujeme/772 Ke 47. VEŘEJNÉMU online setkání II.

Celé Programové MINIMUM (10 bodů) i s odkazy zdůvodňující jednotlivé body je zde:

Ke každému bodu jsem zpracoval poznámku, kterou jsem uveřejnil v Mraveništi, barevně odlišuji jednotlivé body Programového MINIMA od své poznámky., viz:

Bod 1. Důraz na to, že každý se na nápravě může podílet, ale nejen tím, že volí, ale zapojením do konkrétních aktivit, a to konkrétně pojmenovaných a popsaných.

- Začít pracovat na sobě s cílem stále přesněji chápat, o co ve společnosti jde.

- Věřit si, zejména v tom smyslu, že to, co se děje, lze pochopit a lze pochopit i to, jak se účinně bránit, jak se stát součástí kvalifikovaného odporu, jak na sobě systematicky pracovat.

- Přitom je velmi důležité odpoutat se od stereotypů a zjednodušených představ.

Bod 2. Pochopení širšího rámce změn, jinak v turbulentní době zabloudíme (proč jsme se ocitli v osudovém úskalí a jakém, o jakou změnu jde).

U tohoto bodu považuji za nejdůležitější mít dostatečně názornou představu o tom, jaká změna probíhá, že se jedná o změnu srovnatelnou s průmyslovou revolucí, při které jde tentokráte o návrat k člověku, tj. k tomu, že dominantním sektorem budou produktivní služby zaměřené na rozvoj, uchování a uplatnění schopností člověka. Pokud nechceme zabloudit, pokud se máme efektivně sjednotit, tak musíme vidět až k tomuto horizontu.

Bod 3. Účinný odpor předpokládá znalost fungování struktury současné globální moci a od ní se odvíjejících vlivových sítí, jinak je tento odpor zcela neúčinný.

U tohoto bodu považuji za nejdůležitější poctivě si přečíst a promyslet, jak funguje současná globální moc, viz (i s obrázkem, který dává názornou představu):

Velmi důležité je pochopit, jak fungují vlivové sítě. Vznikly v době monopolárního světa. Budou se sice postupně rozpadat, ale jejich role všude ve světě bude ještě dlouhou dobu významná.

Bod 4. Dramaticky a historicky bezprecedentně eskalující proces bohatnutí bohatých a chudnutí chudých je nutno zvrátit nejen reformou daňového systému, ale i vytvoření rovných podmínek pro společenský vzestup každého nezávislý na jeho výchozích majetkových poměrech.

U tohoto bodu považuji za nejdůležitější pochopit, jakou roli hraje to, co nazýváme POZIČNĺ INVESTOVÁNĺ, tj. přeměna majetkové výhody ve výsadu, z pozice které lze diskriminovat druhého. Právě teď pracuji na několika článcích do odborných časopisů na dané téma. Cituji z jednoho z nich:

"Pokud se však podíváme na zdroje konfliktů, jsme schopni prakticky v každém konkrétním případě najít u jejich zrodu a následné eskalace pozičním investováním uchovávanou nerovnost v přístupu k využívání investičních příležitostí, kterými hráči disponují. Ta má často původ nejen ve výchozích majetkových rozdílech, ale i v rozdílech národních, etnických, náboženských apod. "Nedokonalosti" finančního trhu pak slouží nejen jako faktor, který brání plnému využití investičních příležitostí hráčů, kteří jsou obětí diskriminace vzniklé pozičním investování, ale také jako oblast, ve kterém poziční investování přináší zvyšující se výhody tomu, kdo má možnost specifické formy fenoménu pozičního investování využít. Averze, nenávist, konflikty apod. jsou následkem toho, že vztah nabídky a poptávky investičních prostředků a investičních příležitostí nefunguje přirozeně a že není omezován jen přirozenou a překonatelnou nevyvinutostí finančního trhu v dané oblasti. - Pokud čteme realitu tímto prizmatem, pochopíme, čím bylo iniciováno národní obrození v českých zemích, jak se postupně vyhrocoval problém mezi židovskými a palestinským obyvatelstvem, proč došlo ke vzniku Spojených států v roce 1976, jaké jsou příčiny napětí uvnitř EU atd. Problematice konfliktů, která je jednou z oblastí aplikace teorie pozičního investování, věnujeme pozornost v samostatném příspěvku."

Bod 5. Grýndýlovská doktrína je podfuk, resp. jedna z nejperverznějších forem pozičního investování sloužící ke koncentraci majetku, moci a genocidě pozičně i ekonomicky slabších. Racionální a efektivní alternativou je nová kvalita růstu založeného na rozvoji, uchování a uplatnění schopností lidí, inovační dynamice odlehčující ekonomickou zátěž přírody k prahově nízkým hodnotám, zvýšení role a samonosnosti produktivních služeb naplňujících reálné bohatství života lidí.

U tohoto bodu považuji za důležité pochopit jeho souvislost s bodem 2. Ony všechny body souvisejí, ale v tomto případě je souvislost velmi podstatná. Společnost založená na produktivních službách:

- Jednak zatěžuje přírodní prostředí mnohem méně, místo konzumu, přímo či nepřímo poškozujícího přírodní prostředí, nabízí reálné prožitkové bohatství spojené s rozvojem a uplatňováním schopností.

- Jednak tento rozvoj a uplatňování schopností působí jako inovační potenciál společnosti, který vede k tomu, že "téměř cokoli lze vyrobit z téměř ničeho", tj. výrazně a zásadním způsobem se snižuje spotřeba materiálových a energetických zdrojů nezbytných k vytváření všeho, co je potřebné pro plný rozvoj prožitkového bohatství člověka.

Vize, jakou potřebujeme/773 Ke 47. VEŘEJNÉMU online setkání III.

Celé Programové MINIMUM (10 bodů) i s odkazy zdůvodňující jednotlivé body je zde:

Ke každému bodu jsem zpracoval poznámku, kterou jsem uveřejnil v Mraveništi, barevně odlišuji jednotlivé body Programového MINIMA od své poznámky, viz:

Bod 6. Systém průběžného penzijního pojištění vytváří nejbezpečnější a dostatečně výnosná úsporová aktiva, a to i pro vyšší střední vrstvy. Je základem společenské solidarity vnitro i mezigenerační. Ve vztahu k jeho stabilitě se projevuje vztah reprezentantů moci k naší zemi. Tuto stabilitu lze i s přihlédnutím k demografickým výkyvům zabezpečit vytvořením účinných motivací k prodloužení doby dobrovolného produktivního uplatnění. Míra, v jaké stávající vláda podlomila důvěru v tento systém, si k obnovení důvěry vyžaduje ústavní zakotvení základních principů systému formou společenské smlouvy.

Zdálo by se, že tento bod je na rozdíl od předcházejících příliš konkrétní. Vždy jde "jen" o penzijní systém. Jenže právě tady:

- Lze nejnázorněji ukázat, že tato vláda devastuje zemi – jednak rozkládá důvěru nejen v penzijní systém, ale i instituce jako takové, jednak působí proti efektivnosti, protože právě v dobrovolném prodloužení doby produktivního (výdělečného) uplatnění člověka dle individuálních možností jsou největší ekonomické rezervy.

- Brání tím prosazování odvětví služeb zaměřených na nabývání, uchování a uplatnění schopností člověka, tj. jde přímo proti těm změnám, které představují perspektivu, budoucí ekonomiku.

- Na posílení motivační role penzijního systému k individuálnímu dobrovolnému prodloužení doby produktivního uplatnění mohou navázat reformy v ostatních oblastech zaměřených na podporu využívání těch investičních příležitostí, které má každý člověk "od přírody" a které jsou spojeny a rozvojem, uchováním a uplatněním jeho schopností.

Bod 7. Návazně na reformu penzijního systému je nutné provést vzájemně provázané reformy v oblasti struktury a financování vzdělání, péče o zdraví a dalších produktivních služeb.

Tady nás čeká největší dřina, připravit komplex koncepčních vzájemně provázaných reforem v oblasti vzdělávacího, zdravotního, penzijního systémů a jejich financování, ale i v oblasti výchovy a sociální práce. Společným jmenovatelem reforem ve všech těchto oblastech musí být to:

- Aby se staly ekonomicky samonosnými, aby postupně přešly na financování z efektů, které do ekonomiky vnášejí.

- Aby vytvářely podmínky pro stále plnější využité investičních příležitostí spojených s nabýváním uchováním a uplatněním schopností člověka.

Problém je, že reformy v této oblasti jsou nejen náročné z technického hlediska, ale narážení i na předsudky nejrůznějšího typu, zejména pak na neschopnost představit si, jak by to fungovalo a jak by to spojilo výrazné posílení solidarity na bázi rovnosti příležitostí pro společenský vzestup každého s ekonomickou efektivností.

Bod 8. Budoucnost našeho národa vidíme v prohlubování všestranné spolupráce v rámci Středounijního prostoru, se kterým nás pojí společná historie i obdobná situace, do které jsme se dostali. Je nutné odmítnou excesy euroatlantické části, která dostala EU do protektorátního vztahu vůči současné globální moci a umožnila ekonomickou genocidu tohoto společenství; té části EU, která nyní iniciováním a podporou konfliktů bezprostředně zasahujících EU otevřela prostor pro pokračování nevykořeněných neokoloniálních přežitků včetně deklarovaného i prakticky uskutečňovaného sápání se po cizích zdrojích (jehož obětí jsme i my) a včetně zjevných forem neorasismu uplatňovaného vůči obyvatelstvu příslušných zemí. Nutno udělat vše pro to, abychom zabránili zničující válce, kterou tato perverzní strategie může vyvolat.

- Kdo nese plnou zodpovědnost za úpadek EU, která se stala protektorátním územím USA, dohasínající supervelmoci s vetřelcem globální moci v těle, které se mění v oblast (zatím jen) ekonomické a institucionální genocidy.

Bod 9. Celý svět jde finančních a návazně ekonomických i mocenských turbulencí, které budou doprovázet zužování prostoru pro nekryté emitování dolaru. Příprava na toto období, které už o sobě dává vědět, je založena na pěstování sounáležitosti, zvyšování vzdělanosti a racionality, nezávislosti na vnějších vlivech.

K tomuto bodu především toto: Turbulence patrně přijdou poměrně brzy, ale není nač se těšit. Jak se na ně připravit? Je v naší kompetenci připravit na nějaké vhodné odborné půdě (může to být třeba i Jungmannova akademie, ale jsou i jiné možností) fórum odborníků, kteří se osvědčili v nedávné a této době a kteří budou schopni dávat akční predikce. Jde o konkrétní doporučení směřující k tomu, jak co nejvíce uchovat hodnotu aktiv naší země, našich firem a našich domácností. Včetně toho, jak se bránit tuzemským i zahraničním parazitům.

Bod 10. Úctu k naší zemi, našemu národu, našim historickým zkušenostem považujeme za základní orientaci, kterou si nedáme brát a která umožňuje, aby se každý náš občan v rámci našeho osvobozeného státu mohl efektivně podílet na rozhodování o záležitostech naší země a aby k tomu byly vytvářeny podmínky na bázi rovnoprávného spojenectví s nám blízkými zeměmi.

K tomuto bodu stručně – pokud chceme přežít, nejen jako národ, ale i fyzicky, musí dojít ke skutečnému vzepětí každého z nás, každého, kdo pochopí, že jsme ve velkém průšvihu. Každý na sebe musíme vzít tíhu zodpovědnosti, aby náš národ obstál jako už mnohokrát v dějinách. Není to o tom, že "kdo neskáče, není Čech", ale o tom, že se každý musíme vyzbrojit a každý přispět k vyzbrojení dalších silou ducha. Máme na to. Zvládneme to, když se opřeme o drtivou převahu ducha, která nemůže být založena na ničem jiném než na pochopení současné doby v kontextu dějin naší země a celého světa. Pak projdeme osudovým úskalím, viz:

Poznámka: Pokud se týká 11. bodu, případně dalších (např. Benešovy dekrety), které jsou v Mraveništi, doporučuji diskutovat v rámci "desatera", např. bod neziskovek v rámci komplexních reforem či Benešovy dekrety v rámci problematiky emancipace Středounijního prostoru či vztahu k naší zemi a našemu národu.
Zdroj: https://radimvalencik.pise.cz/11349-vize-jakou-potrebujeme-773.html

Vize, jakou potřebujeme/774 M. Neudorflová: Význam znalosti národní historie/6

Následující text k desátému bodu Programového minima zpracovala Marie Neudorflová.

"Úctu k naší zemi, našemu národu, našim historických zkušenostem považujeme za základní orientaci, kterou si nedáme brát a která umožňuje, aby se každý náš občan v rámci našeho osvobozeného státu mohl efektivně podílet na rozhodování o záležitostech naší země a aby k tomu byly vytvářeny podmínky na bázi rovnoprávného spojenectví s nám blízkými zeměmi."

Znalost národní historie konstitutivní hodnotou pro rozvoj demokracie VI.

Bylo již naznačeno, že po pádu komunismu a s rostoucím vlivem postmodernismu se začaly proměňovat přístupy jak k současnosti, tak k historii, s výraznou orientací na tradiční koloniální metody, postrádající respekt k menší národům, s cílem atomizovat vnitřní poměry národů, včetně pohledů na historii, s pomocí přílišných specializací, přílišným soustředěním na soukromé, specifické, spekulativní, přístupy. V současnosti k tomu přistupuje požadavek, aby historikové, vydávali neúměrný počet publikací, což je často podmínkou, aby se udrželi v oboru, dosáhli hodnocení, potřebné na granty. Tím se nevytváří dostatečné podmínky pro dlouhodobý výzkum a jeho výsledky. Dalo by se dokonce říci, že tímto způsobem je omezována akademická svoboda i existenční jistota historiků.

Posledním zavedeným principem Akademie věd České republiky je princip hodnocení prací tematicky se opírajících pouze o zájem, vazbu, uplatnění a hodnocení v západoevropských a amerických impaktovaných časopisech a institucích. Tento princip naprosto znehodnocuje práce seriózních historiků zabývajících se například historií balkánských národů, českou a slovenskou historií. Hodnocení prací má samozřejmě vliv na financování vědecké práce historiků. Dost podobná situace existovala i v 19. století, kdy ignorování demokratizačních aspektů bylo obecným jevem.^¹⁰[1] kde se dotýká i pangermanismu.

V České otázce se Masaryk soustředil na české obrození jako na málo prozkoumaná období. A jako inspirační zdroj, velmi relevantním k současnosti. V duchu hledání pravdy Mistra Jana Husa věnoval pozornost hlavně těm aspektům, které souvisely s úsilím rozumět světu, ve kterém lidé žili, s mravními principy a hodnotami, hluboce pokřiveného křesťanského učení katolickou církví, včetně mravní dimenze, probouzely v lidech větší důvěru v rovnost lidí, spravedlnost, v hodnotu svých pozitivních schopností, touhu je rozvíjet ku prospěchu své důstojné úrovně. Probouzely také inspiraci a odvahu řídit se svým vlastním svědomím. Obě období byla prostoupena pozitivní iniciativou českého národa v zájmu dosažení vyšší úrovně, humanitních ideálů, vycházejících v obou případech ze základního křesťanství a v případě obrození také z osvícenských myšlenek, které rozšířily základy křesťanství o nezcizitelná práva jednotlivce (rovnost), o sociální dimenzi s její kolektivní podstatou a o uvědomění si důležitosti hodnoty národních celků pro kolektivní úsilí o pokrok.

Na rozdíl od zjevené pravdy začaly hrát v tomto procesu hlavní roli pravda poznaná, tedy znalosti dosažené pozorováním a vědeckými metodami. To se týkalo i znalosti historie a možnosti se z ní poučit. Aspekt poučení se z historie hrál v osvícenském myšlení velkou roli, zvláště pro možnost kritického navazování na pozitivní aspekty minulosti. Z tohoto přístupu již v osvícenství vznikl koncept filosofie dějin, jehož základy položil francouzský filosof Voltaire (hlavně svým Esejem O mravech a duchu národů). Koncept filosofie dějin se v Evropě rychle šířil v kontextu úsilí o uplatňování vědeckých přístupů k historii, což byl proces nesnadný, neboť mocenské vrstvy států spojených zvláště s katolictvím se bály moderního vzdělání, bály se znalostí lidí, bály se moderního myšlení spojeného s ideou rovnosti a spravedlnosti. Protestantské církve, naopak od svých počátků vzdělání a národní rozvoj podporovaly. V českém prostředí působila svým vlivem zejména filosofie dějin německého filosofa J. G. Herdera, vědomě ji přijal František Palacký, můžeme ji vystopovat u Augustina Smetany, Františka M. Klácela, Karla Havlíčka a dalších obrozenců. Filosofie dějin byla spjatá především s duchovnějšími dimenzemi života společnosti, s mravními principy, s vírou ve vývoj, s kulturou a historií každého národa. Se stoupajícím vlivem liberalismu, s jeho důrazem na ekonomiku a politiku, s převažujícím důrazem na materialistické dimenze života však kulturní a duchovní aspekty slábly. V přístupu k historii se to odrazilo ve vlivu pozitivismu, ve stylu "fakta mluví za sebe". Masaryk oponoval pozitivistickému přístupu ke zkoumání historie argumentem, že i za výběrem faktů je určitá filosofie, určitý záměr, který je třeba otevřeně formulovat. Zároveň pro objektivitu názoru považoval za důležité zkoumat příčiny a důsledky jevů, důležité souvislosti, při vědomí, že názory mohou vycházet z různých filosofických předpokladů, které je třeba formulovatBylo politicky obtížné se soustředit na jiná období než středověk s jeho katolicko-církevní dominancí.
Zdroj: https://radimvalencik.pise.cz/11386-vize-jakou-potrebujeme-774.html

Vize, jakou potřebujeme/775 M. Neudorflová: Význam znalosti národní historie/7

Následující text k desátému bodu Programového minima zpracovala Marie Neudorflová.

"Úctu k naší zemi, našemu národu, našim historických zkušenostem považujeme za základní orientaci, kterou si nedáme brát a která umožňuje, aby se každý náš občan v rámci našeho osvobozeného státu mohl efektivně podílet na rozhodování o záležitostech naší země a aby k tomu byly vytvářeny podmínky na bázi rovnoprávného spojenectví s nám blízkými zeměmi."

Znalost národní historie konstitutivní hodnotou pro rozvoj demokracie VII.

Vzhledem k tomu, že koncept filosofie dějin Masaryk považoval za klíčový ve vztahu k pochopení historie a její relevanci k současnosti i budoucímu směřování, věnoval se mu v kontextu české historie v České otázce. V ní Masaryk formuloval filosofii českých dějin, Šaldou nazvanou‚ "českou filosofií", ve smyslu kontinuity určitých kritických a nápravných idejí a snah od konce 14. století, někdy otevřeně hlásaných a uplatňovaných, někdy bráněných železem proti nemravné moci, někdy potlačených, ale nikdy ne zcela zdolaných či zapomenutých. F. X. Šalda byl první, kdo zdůraznil inspirační sílu České otázky a její vliv na mnohé mladé české intelektuály, kteří si uvědomovali důležitost soustředění se na práci pro úroveň svého národa. Skutečnost, že česká reformace předběhla v Evropě ostatní o sto let a udržela se v podstatě dvě stě let, byla unikátním jevem, významným evropsky a civilizačně. Podobnost reformace a obrození byla v úsilí o mravní a duchovní povznesení lidí jejich vlastní iniciativou, samozřejmě inspirovanou statečnými vzdělanci, kteří se nebáli v obraně důstojnosti neprivilegovaných a spravedlnosti postavit nemravné moci. V sázce byla svoboda lidí, možnost jejich vzdělání, princip rovnosti a spravedlnosti, možnost řídit se vlastním svědomím. Je možné říci, že jejich inspirační síla je trvalá. Masaryk nikdy nepředstíral, že je historikem, ale jeho znalosti historie, včetně reformace a osvícenství, porozumění důležitosti znalosti historie v širších souvislostech byly na svou dobu obdivuhodné. K nelibosti řady historiků dokazoval, že, Dobrovský, Dobner, Puchmajer, Bolzano, Kollár, Šafařík, Palacký znali mnohá díla zakázaných českých reformátorů, zvláště Jana Husa, Petra Chelčického, Jana Amose Komenského, Pavla Stránského. Rozvíjeli jejich jazyk, opatrně připomínali ujařmenému národu i náplň reformace – myšlenkovou, náboženskou, národní, sociální, zasévali i osvícenské myšlenky.

Janu Husovi věnoval Masaryk postupně největší pozornost.^¹¹[1] Humanitně inspiračním aspektům, možnosti navazování na jejich podstatu, tedy v jejich kontinuitě spatřoval smysl české historie. Chápal, že touha po zdokonalení existence lidí a po zlepšení podmínek jejich života vychází z podstaty lidské existence, že je přirozená, ale její konkrétní náplň a forma podle něj závisí na stupni úrovně a zkušenostech každé individuální entity, každého národa. Proto také byla nutná. V roce 1928 se Šalda k tématu vrátil v článku Dvojí dějepisectví,^¹²[2] Odmítl pozitivistické "fakta mluví za sebe v příčinném spojení", bez potřeby je interpretovat, odmítl Pekařovo "historii pro historii", (ne pro poučení). Šalda předložil historii jako sebepoznávání. Zároveň pocit spojení s národní entitou, s reformačním náboženstvím, bere jako základ pro poučení, pro vědomí smyslu osobního i kolektivního snažení demokratizačním směrem. Historismus je mu samozřejmou součástí života, ale o jeho úroveň bylo nutné se zodpovědně a odborně starat. Masaryk shrnul své hlavní myšlenky o významu Mistra Jana Husa v jeho době i pro současnost již v České otázce (1896).^¹³^[3] Většina jeho článků a projevů je obsažena v publikaci: Masaryk, T. G., Jan Hus. Naše obrození a naše reformace, k vyd. připravil V. K. Škrach, J. Kanzelsberger, Praha 1890. Projevy a články Masaryka o Janu Husovi jsou také v publikaci: Masaryk, T. G., Česká otázka – Naše nynější krize – Jan Hus.^¹⁴[4] K nelibosti řady historiků ukazoval, že obrozenci znali spisy Mistra Jana Husa, že se jich hodně tajně dochovalo zásluhou stoupenců reformace a navzdory katolickému ničení.

Trvalý přínos Palackého přístupu k historii viděl Masaryk v tom, že Palacký jako první "svazoval přítomnost k minulosti, a tak dotvrdil dílo Dobrovského a ostatních buditelů. ... stal se zakladatelem národního programu českého, stal se vůdcem a Otcem národa". Semena úcty k minulosti vlastního národa dopadala na žíznivou půdu, pozvedala sebedůvěru Čechů ve vlastní schopnosti, ve svou cenu. Masaryk nepovažoval za náhodu, že přední osobnosti obrození nebyli katolíci, že po vydání tolerančního patentu roku 1781 ze tří milionů obyvatel českých zemí 50 tisíc rodin přešlo v prvním roce k protestantství. Později už to bylo obtížné^¹⁵[5].

Vize, jakou potřebujeme/776 M. Neudorflová: Význam znalosti národní historie/8

Následující text k desátému bodu Programového minima zpracovala Marie Neudorflová.

"Úctu k naší zemi, našemu národu, našim historických zkušenostem považujeme za základní orientaci, kterou si nedáme brát a která umožňuje, aby se každý náš občan v rámci našeho osvobozeného státu mohl efektivně podílet na rozhodování o záležitostech naší země a aby k tomu byly vytvářeny podmínky na bázi rovnoprávného spojenectví s nám blízkými zeměmi."

Znalost národní historie konstitutivní hodnotou pro rozvoj demokracie VIII.

Podobně jako u Palackého se historie vědomě stávala integrující součástí přítomnosti i budoucnosti českého národa. Bez její znalosti nebylo možné pochopit přítomnost ani budoucí perspektivu, tedy vizi. Bez její znalosti by národ zůstal snadným předmětem manipulace ze strany silnějších. Navzdory nesnázím začala již po roce 1900 vznikat historická díla přispívající k důkladnější sebeznalosti českého národa, ke znalosti i novověkých dějin, cenných ideálů, k hlubším společenským a politickým souvislostem. Nepřímo přispěla i k unikátnímu úspěchu demokratické orientace první československé republiky po roce 1918, dnes podceňované.

Masaryk tvrdě narazil u řady historiků (J. Goll, J. Pekař a další) svým tvrzením, že obrození vznikalo nejen vlivem osvícenství, ale částečně v návaznosti na českou reformaci, a že reformace, a částečně i obrození, měly náboženskou podstatu, kořeny v české reformaci. Náboženskou ve smyslu sepětí víry s mravností, s hlavními principy křesťanství (rovnost lidí stvořených k obrazu božímu, potřebu respektu nejen pro pravdu zjevenou, ale i poznanou, a láska jako hlavní mravní princip), tedy ve smyslu důrazu na pozitivní, konstruktivní potenciál člověka.

Podobně Masaryk narazil se svým přesvědčením, že aspekt národní a sociální vyplynul z aspektu náboženského a ne naopak (Josef Pekař), že reformační myšlení mělo vliv na charakter a náplň českého obrození. Masaryk dokonce dokazoval, že vědomí a určité aspekty protestantství stále skrytě žily v českém národě i po Bílé hoře, jinak by císařovna Marie Terezie nevydávala tolik nařízení proti kacířům.

Masaryk narazil i se svou filosofií dějin a konceptem smyslu dějin viděno retrospektivně. Například Goll, Pekař a další trvali na pozitivistickém přístupu k historii s tím, že je nejspolehlivější.^¹⁶[1]

Pozitivistický přístup byl progresivnější než minulé přístupy k historii a byl většinou méně dogmatický, nebylo v něm však místo pro filosofii dějin, myšlenkovou a mravní dimenzi, pro hledání smyslu dějin. Následných polemik se po desetiletí účastnily desítky odborníků, což svědčí o trvalé závažnosti problematiky, a to i pro současnost. I v současnosti nedemokraticky a katolicky orientovaní historikové Masarykův přístup odmítají.

Vzhledem k závažnosti problematiky se pokusím v této druhé časti textu shrnout podstatu hlavních argumentů konfliktu mezi těmi, kteří v podstatě přijali Masarykovu filosofii dějin, a těmi, kteří mu z různých stanovisek oponovali. Ponechám chronologické rozdělení prezentované ve dvou svazcích Sporu o smysl českých dějin M. Havelky, i když období mezi roky 1918 a 1938 má svá specifika, jež se v mnohém liší od období předešlého (tedy 1895–1918). Je nutné zdůraznit, že spory o filosofii českých dějin se týkaly jak filosofických předpokladů pojímání historie, tak metodologie přístupu k historii, zvláště schopnosti rozlišovat mezi více a méně důležitým z hlediska relevance rozvíjení svobody a úrovně lidí i národa. Patří k nim však i nehezké osobní animozity a útoky hlavních účastníků, v jejichž podtextu se odrážely i politické poměry. Jen krátce zmíníme první reakce na Masarykovu Českou otázku a Naši nynější krisi z pera národohospodáře Josefa Kaizla z roku 1895 a následnou Masarykovu repliku v časopise Čas.^¹⁷[2] Na rozdíl od Masaryka Kaizl bral existenci českého národa za samozřejmou a vycházel z předpokladu, že liberalismus se svou svobodou, spontaneitou a výkonností poskytuje dostatečnou záruku jeho existence, úrovně a pokroku, zvláště je-li splněna podmínka, že budou v habsburské říši prosazena rovná práva pro všechny národy (což se nikdy nestalo). Věrný své víře v politický a ekonomický liberalismu neviděl nutnost přijímat nějaký systém humanitních a demokratických zásad jako záruky pozitivního směřování národa, nevěřil, že je možné se z historie poučit. Ač nehistorik, zcela odmítl vliv reformace na české národní obrození, odmítl Masarykův požadavek podstatně rozšířit metodu historického bádání (statistiky, politické systémy, filosofie, psychologie, sociologie atd.). České obrození viděl jako důsledek nacionalismu , osvícenství, a "liberální humanity", což samozřejmě vedlo Kaizla jak k odmítnutí Masarykovy filosofie dějin, tak i pojmu "smysl českých dějin". Masaryk se mu v Čase snažil oponovat. O několik let později Kaizl uznal, že ne on, ale Masaryk měl v mnohém pravdu. Masarykova Naše nynější krise je obvykle považována za pokračování České otázky v soudobém kontextu. Práce se týká hlavně kritiky liberalismu z morálního a demokratického hlediska.

Vize, jakou potřebujeme/777 M. Neudorflová: Význam znalosti národní historie/9

Následující text k desátému bodu Programového minima zpracovala Marie Neudorflová.

"Úctu k naší zemi, našemu národu, našim historických zkušenostem považujeme za základní orientaci, kterou si nedáme brát a která umožňuje, aby se každý náš občan v rámci našeho osvobozeného státu mohl efektivně podílet na rozhodování o záležitostech naší země a aby k tomu byly vytvářeny podmínky na bázi rovnoprávného spojenectví s nám blízkými zeměmi."

Znalost národní historie konstitutivní hodnotou pro rozvoj demokracie IX.

Intenzivní spory o Masarykovu filosofii českých dějin podnítil v roce 1911 svou prací Vančura Čím se Masaryk zavděčil českému dějepisu.^¹⁸[1] Vančura vycházel ze skutečnosti, že kromě existenčně nezávislého Palackého čeští historikové nevěnovali potřebnou pozornost nedostatečně zkoumaným obdobím české historie, a to většinou z důvodů loajality k mocenské vrstvě nebo ze strachu o svou kariéru, neboť rakouská vláda měla v tomto ohledu velký vliv. Skutečná akademická svoboda byla spíše iluzí. Vláda měla zájem na tom, aby výklad historie zůstával v souladu s tradiční prohabsburskou a prokatolickou orientací. Vančura kritizoval zvláště přední historiky, že se na rozdíl od Masaryka téměř nevěnovali popularizaci historie, nevzdělávali národ, nebyli si vědomi jeho důležitých potřeb – věda měla přece sloužit potřebám a úrovni celého národa. Vančurovi neušlo, že Masarykova Česká otázka byla psána i jako reakce na boj o Rukopisy, jako snaha ukázat českému národu, že nemusí opírat svou sebeúctu a sebevědomí o pochybné dávné rukopisy, ale že má svou slavnou historii, že ji však nezná. Chtěl upozornit na její hlavní aspekty, burcoval svědomí mladých historiků, povznášel jejich mravní úroveň, chtěl je inspirovat, aby se přes všechny nesnáze potlačené české historii věnovali. Aby odkrývali období, která Masaryk nazval "slavnou českou historií", a předkládali výsledky svého bádání české veřejnosti a tím přispívali k její sebeznalosti, identitě, sebeúctě a zodpovědnosti nejen za vše pozitivní, co národ v historii vytvořil, ale i za směřování budoucího vývoje.

V tomto kontextu byla znalost historie a kontinuita určitých idejí a ideálů nezastupitelná. Vančura přivítal Masarykův kritický, ale převážně pozitivní vhled na husitství a českou reformaci, mající v základu náboženský charakter s důsledky jazykovými a sociálními. V Masarykově pojetí se náboženský aspekt týkal především chápání lidské morality, svobody, svědomí, respektu i pro pravdu poznanou, závaznost původních křesťanských principů pro všechny, tedy i pro mocné a církev. Podobně Vančura přivítal Masarykovu výzvu k pravdivému vylíčení pobělohorské doby, duchovnímu a mravnímu úpadku, úpadku českého jazyka, vzdělání, sociální oblasti. Upozornil, že jako první se touto problematikou zabýval francouzský historik Ernest Denis. Připomněl Masarykovu argumentaci, že české národní povědomí v oslabené formě existovalo i v době pobělohorské, což hrálo důležitou roli pro obrození, které vyrůstalo jak z domácích kořenů, tak pod vlivem osvícenství. Vančura sdílel Masarykův názor, že nedostatek znalostí novějších českých dějin byl příčinou "tolika politických hříchů".^¹⁹[2]Považoval za velkou zásluhu, že se Masaryk zahloubal do českého národního obrození a nacházel aspekty a souvislosti, kterými se nikdo předtím nezabýval.

To, že Masaryk v České otázce dokazoval určitou skrytou návaznost českého národního obrození na myšlenky české reformace, přinejmenším v tom ohledu, že někteří obrozenci znali práce hlavních osobností reformace, vzbudilo veliký odpor řady etablovaných historiků. Opozice vůči Masarykovým názorům zahrnovala i opozici vůči jeho stoupencům. Jde například Vančurův názor o Masarykově značném vlivu na řadu českých historiků v jejich orientaci na českou reformaci a v kritickém pohledu na dobu pobělohorskou.

V tomto článku není místo pro shrnutí všech názorů podporujících či odmítajících Masarykovo pojetí české historie, ale je nutné zmínit alespoň ty, které pokročily v chápání Masaryka do větší hloubky, nebo které se naopak téměř neetickým způsobem bránily význam Masarykovy práce pochopit. Velkou nelibost vyvolal (stále značně podceňovaný) žurnalista a nehistorik Jan Herben, jenž své argumenty shrnul v publikaci Masarykova sekta a Gollova škola.^²⁰[3]Vychází v ní ze základního předpokladu, že vzhledem k různým výrazným i protikladným myšlenkovým proudům, které ovlivňují vývoj i pohledy na historii, není otázkou intelektu, ale otázkou svědomí, s jakým přístupem se člověk ztotožní. Vyčetl zvláště Pekařovi, že nebyl ochoten přiznat, že česká historická věda byla do poloviny 80. let na velmi nízké úrovni (jak vlivem politické moci, tak vlivem katolické církve) a že bylo neetické odmítat, že to byl Masaryk, kdo začal této situaci čelit konstruktivními vstupy, s důrazem na zanedbanou myšlenkovou oblast, přehlížená fakta a interpretaci.

Masarykova metoda realismu, vycházející hlavně ze sociologické metody, s důrazem na kritické myšlení (na rozdíl od pozitivismu) rozšířila pohled jak na život, tak na historii. To umožňovalo se z historie poučit, přijmout to nejcennější a utvářet tak svou identitu a směřování na individuální i kolektivní úrovni, což mělo dlouhodobé pozitivní důsledky pro demokratizaci intelektuálního i veřejného života. Týkalo se to i větší odvahy mladších historiků nejít s proudem oficiální historiografie, jejíž představitelé – motivováni politicky a existenčně – se stále více obraceli proti Masarykovi. Ale mnozí historikové začali hledat cesty ke komplexnějším interpretacím české historie, k postižení širší škály života českého národa. Herben do své knihy zahrnul i ostrou kritiku postojů Josefa Pekaře a Jaroslava Golla, k níž se dostaneme níže, v souvislosti s jejich postoji vůči Masarykovi.^²¹[4]

Vize, jakou potřebujeme/778 K výsledkům 47. online setkání

Jakmile mně zbyla chvilka času, reaguji na myšlenky, které zazněly na 47. online setkání k pěstování vize s následujícím programem:

1. Probrat bod po bodu Programové MINIMUM v diskusi na každém dalším online setkání, což vyjde přibližně do eurovoleb. Celé komentované Programové MINIMUM je zde:

2. Spojit bod 6 a 7. takto: Systém průběžného penzijního pojištění vytváří nejbezpečnější a dostatečně výnosná úsporová aktiva, a to i pro vyšší střední vrstvy. Je základem společenské solidarity vnitro i mezigenerační. Ve vztahu k jeho stabilitě se projevuje vztah reprezentantů moci k naší zemi. Tuto stabilitu lze i s přihlédnutím k demografickým výkyvům zabezpečit vytvořením účinných motivací k prodloužení doby dobrovolného produktivního uplatnění. Míra, v jaké stávající vláda podlomila důvěru v tento systém, si k obnovení důvěry vyžaduje ústavní zakotvení základních principů systému formou společenské smlouvy. Návazně na reformu penzijního systému je nutné provést vzájemně provázané reformy v oblasti struktury a financování vzdělání, péče o zdraví a dalších produktivních služeb.

- Nově zavést 10. bod: Pravidelně vyhodnocovat a predikovat aktuální dění, seznamovat s tímto veřejnost včetně doporučení, jak může každý na vývoj situace reagovat.– I toto by měl každý subjekt, který se chce aktivně zúčastnit eurovoleb a obstát v nich dělat.
Důležité:

Považuji za důležité, že v diskusi zazněla otázka, jak zamezit negativním účinkům stále větší majetkové divergence v lokálním i globálním měřítku. Ano. To je důležité. Přimělo mě to urychlit přípravu série k pozičnímu investování, kterou na svém blogu uveřejňuji od 29. ledna. Velmi bych se přimlouval za její sledování a komentování. Dne 4. února tam bude i část, jak lze tento cíl realizovat s minimálními náklady, resp. ztrátami, a proč právě u nás (ve Středounijním prostoru) jsou k tomu příznivé podmínky.
Zdroj: https://radimvalencik.pise.cz/11376-vize-jakou-potrebujeme-778.html

Vize, jakou potřebujeme/779 Že by to v USA už začalo?

Před 47. VEŘEJNÝM online setkáním k pěstování přišlo několik nesmírně zajímavých materiálů, které spadají do oblasti krátkodobých predikcí vycházejících z vize. Uveřejňuji je pod společným názvem:

Budeme sledovat novou občanskou válku v USA, dnes by měla vypršet lhůta pro Texas, aby složil krovky a vzdal se federálním jednotkám a zároveň až 25 guvernérů posílá své jednotky na pomoc Texasu. Ustoupí Deep State? Koho pak progresivisté sežerou, protože imigraci teď když se i republikáni rozhodují, že vypustí primárky a rovnou určí za kandidáta Trumpa, bude jedinou mantrou, o kterou se mohou ve svém šílenství opřít. Ty miliony imigrantů mohly ty státy Jihu efektivně rozložit. A na druhou stranu, když teď okusí sladký pocit svobody nad nenáviděným federálním systémem, je zde reálné nebezpečí, že se státy budou dál emancipovat. A též dle mého strašně závisí na tom, kam se postaví Trump, až se to eskaluje a on bude oficiálním kandidátem na post prezidenta. Přece jen kandiduje za prezidenta celé federace a bude skládat slib, že bude chránit federaci a ne jednotlivé státy. Zatím vyzývá státy, aby poslali Texasu na pomoc své jednotky:

Když podpoří Texas, může mít problém u republikánských voličů v demokratických státech a když bude umravňovat státy Jihu (se stavbou plotu souhlasím, ale nasazení národní gardy proti federálním jednotkám je protiústavní), pak může ztratit jejich podporu. Být hrobařem USA to asi není záviděníhodná úloha. Biden vydírá Kongres, že pošle prachy na posílení ostrahy hranic až když schválí pomoc Ukrajině. Ale pokud národní gardy jednotlivých států spolu s umístěním dalších žiletkových drátů hranici ochrání, lidé pochopí, že to lze i bez peněz z Washingtonu:

No, pojďme to rozmotat selským rozumem. P. Hampl vytvořil dobrou zkratku, když řekl, že volby v podstatě ukazují rozložení sil a v podstatě ukazují, jak by dopadla "ostrá" občanská válka. Ukazuje se, že to bude správná úvaha, ale ne úplná. Jde totiž o to, že tohle platí, pokud jsou volby v rámci možností férové – a jenom v tom případě mohou ukazovat skutečné, chcete-li reálné, rozpoložení sil ... a proto se občanská válka nekoná.
Otázkou ovšem je, zda tohle platí i v případě, když volby nejsou férové, ale silně "cinknuté". Pak nám volby ale ukazují nesprávný poměr sil a dříve nebo později si to strana, která byla podvedena začne uvědomovat a podle toho konat. A tohle právě sledujeme v přímém přenosu v Texasu, kdy incident u hranic je jenom jedna z možných záminek pro "přeskupování" sil.
Jinými slovy – Republikáni si začínají uvědomovat nejen, že Demokraté fixlovali, fixlují a budou fixlovat, ale že proklamované politické rozložení sil (dle voleb) neodpovídá realitě. Tohle je jádro pudla.
Demokraté vyhráli minule podvodem a sebevědomí jim narostlo – věděli, že to bylo podvodem, ale spoléhali, že situaci udrží a u dalších voleb případně podvod zvětší, protože už jim to jednou prošlo. Jinými slovy – získali neoprávněné sebevědomí, kterému ovšem ale asi věří. Bohužel pro ně se ale realita očůrat sebelepším trikem nebo podvodem nedá.
Co bude dál – v teorii her se tomu říká "hra na kuře". Republikáni pravděpodobně posilují a získávají sebevědomí, že v případném střetu jsou silnější. Demokraté neustupují, protože získali sebevědomí na základě falešné reality, resp. podvodů, které jim prošly. Kdo ustoupí prohrál (bude kuře) a stane se terčem odvety.
Domnívám se, že již nelze ovlivnit směr vývoje, pouze krvavost řešení.
Podívejte se na nejnovější vyjádření Bidenovy administrativy – požadují odstranění zátarasů, aby federální stráž "mohla pracovat". Oni jsou z těch dosavadních manipulací, které jim doposud prošly tak zblblí nebo opojení, že přestávají vnímat realitu ... žijou ve světě, kde stačí věci správně "vykomunikovat", přestože realita je katastrofa. Přeložíme-li do lidštiny, co vlastně říkají, tak to je, že se mají odstranit zátarasy, aby hranice byly lépe chráněny. Selský rozum říká, že to je cypovina, ale demokraté věří, že to lze "vykomunikovat" a vše bude oukhej ... bez ohledu na realitu.
V první fázi bych to viděl na pomalé osamostatňování republikánských států. Odhaduji, že demokratické státy v odvetu zakážou kandidaturu Trumpa, čímž spor budou eskalovat. No a nakonec bude rozhodovat stav hospodářství – pokud bude ekonomická výkonnost +/- stejná, pak mohou koexistovat vedle sebe. Pokud stejná nebude, pak slabší začne vznášet nároky a konflikt se bude přiostřovat.
Zkrátka – díváme se na rozpad USA.

Provozní ztráty americké centrální banky dosáhly minulý týden další bezprecedentní hloubky. Banka vykázala minus 136,87 miliardy dolarů.

Vyjádřím citací z povídky Šimka+Grossmanna Jak jsme se vypořádali s big beatem: "Obecenstvo se nevzrušovalo, neboť všem bylo jasné, že soupeři se prozatím jen oťukávají.", celá povídka zde: https://sigrosada.webnode.cz/news/jak-jsme-se-vyporadali-s-big-beatem/

K tomu vážně: Je třeba vnímat i to riziko, že současná globální moc, která je i tímto hnaná do úzkých, bude kopat a hnát do extrému situaci na Ukrajině. Proč ne, kdy obětuje "jen" Evropskou unii.
Zdroj: https://radimvalencik.pise.cz/11377-vize-jakou-potrebujeme-779.html

Vize, jakou potřebujeme/780 25. report (6.1.2024 – 4.2.2024)

Na "linearizaci"(tj. zveřejněný postup diskuse tak, aby byly co nejvíce zřejmé návaznosti) mimořádně intenzivní přednovoroční diskuse k Programovému MINIMU navázalo přenesení této diskuse na MraveništěNepodvolených, zde:

Už se zde objevilo několik zajímavých příspěvků, které přenesu do seriálu k pěstování vize.

Podrobně jsme projednali na 47. setkání k pěstování vize, výsledkům je věnován samostatný (778.) díl seriálu.

Připomenu, že nejvýznamnější impuls dalo 45. online setkání k pěstování vize, ze kterého uvádím:

(Důležité je červeně zvýrazněno, poznámky "K tomu" se vztahují vždy k předešlému článku, případně předešlé sérii článků.)

Tento díl považuji za velmi důležitý, protože dokumentuje, jak se rodilo zlo.

Vize, jakou potřebujeme/761 M. Neudorflová: Význam znalosti národní historie/1 58

Vize, jakou potřebujeme/762 M. Neudorflová: Význam znalosti národní historie/2 60

Vize, jakou potřebujeme/763 M. Neudorflová: Význam znalosti národní historie/3 62

Vize, jakou potřebujeme/764 M. Neudorflová: Význam znalosti národní historie/4 64

Vize, jakou potřebujeme/765 M. Neudorflová: Význam znalosti národní historie/5 65

Vize, jakou potřebujeme/766 Přednovoroční diskuse k pěstování vize část V. 67

Vize, jakou potřebujeme/767 Přednovoroční diskuse k pěstování vize část V. 69

Tří klíčové díly tohoto období zmíněné s uvedením odkazů v úvodní charakteristice.

Vize, jakou potřebujeme/774 M. Neudorflová: Význam znalosti národní historie/6 80

Vize, jakou potřebujeme/775 M. Neudorflová: Význam znalosti národní historie/7 82

Vize, jakou potřebujeme/776 M. Neudorflová: Význam znalosti národní historie/8 83

Vize, jakou potřebujeme/777 M. Neudorflová: Význam znalosti národní historie/9 85

Vize, jakou potřebujeme/778 Aktuální predikce: Že by to v USA už začalo? 89

Vize, jakou potřebujeme/781 M. Neudorflová: Význam znalosti národní historie/X

Následující text k desátému bodu Programového minima zpracovala Marie Neudorflová.

Obsáhlý příspěvek Zdeňka Nejedlého byl před první světovou válkou posledním, ač v něčem k Masarykovi kritickým, měl zásluhu na tom, vysvětlit s hlubším pochopením Masarykovo pojetí historie, jeho filosofii českých dějin i jeho otázku po smyslu českých dějin. Prezentoval ji v širším kontextu konzervativních poměrů na Univerzitě Karlově a převažujícím herbartismem v době příchodu Masaryka na UK. Jako jediný zmiňoval, že Masarykova metoda realismu byla v podstatě obecně přijímána. Přestože se zastává Golla i Pekaře jako historiků, jejich pozitivismus vnímá jako příliš úzký, než aby byl s to postihnout to podstatné a pravdivé v životě společnosti, národa, v historii. Důležité byly i otázky mravní, náboženské, sociální, filosofické. To se týkalo i výkladů protireformace, které byly "plné lží" ve prospěch katolické církve a Habsburků.

Na Masarykových názorech si Nejedlý cenil hlavně toho, že byly nové a velmi inspirativní. Za zvlášť důležité považoval, že Masaryk literárně historickou percepci českého národního obrození rozšířil na další dimenze, včetně politické. Další názory Nejedlého na historii už nejsou pro naše téma tak relevantní. Podrobnější kritice podrobil Masaryka Josef Pekař v obsáhlém článku Masarykova česká filosofie, který byl publikován ve druhém čísle Českého časopisu historického z roku 1912. Ještě o několik měsíců dříve Pekař v témže časopise zveřejnil kritiku na Vančurův článek, v níž odmítl, že by česká reformace, zejména duchovní odkaz Jednoty bratrské, měla jakýkoli vliv v době národního obrození. Daleko větší význam naopak přikládal působení mnohých katolíků, včetně tradice Jana Nepomuckého. Nedělal rozdíl mezi katolíky jako jednotlivci a postoji katolické církve jako instituce. Snažil se ukázat, že se věnuje dostatek pozornosti jak středověku, tak novodobým dějinám, ale z výčtu je patrná převaha katolické orientace. Vančurovi vytýká, že přeceňuje roli Masaryka ve sporu o rukopisy (ale nezmiňuje bolestné dopady nenávistných postojů stoupenců pravosti na Masarykovo zdraví).

Nejvíce Pekaře iritoval Vančurův názor, že Masaryk, který pocházel ze sociálně slabých vrstev, se staral o zájmy a úroveň českého národa svou prací daleko více než etablovaní historikové zaštítění příznivějšími poměry, kteří "se vyhýbají ožehavým tématům". I když uznával, že doba pobělohorská se studovala nedostatečně, příčinu hledal v určité nechuti k tomuto období jako "cizímu". Pekař považoval Vančurovu kritiku ve vztahu ke Gollovi, ale i k sobě, za výsostně nespravedlivou. Uvedl řadu situací a tlaků, jimž museli čelit jak od německých tak katolických autorit, a trvale odmítal, že by česká reformace měla nějaký vliv na české národní obrození. Zároveň se velmi ohradil proti Masarykovu chápání Františka Palackého.^²²[1] Odmítl také Vančurův názor, že existoval odborný rozpor mezi Gollem a Masarykem. Svou nechuť k Masarykovým přístupům v závěru ospravedlňuje argumentem, že neměly věrohodnou heuristickou oporu. Ve vztahu k "Masarykově české filosofii" Pekař složitě zpochybňuje většinu pojmů, které Masaryk používá, zvláště ideu humanitní, ideál bratrský, smysl národní existence, křesťanskou lásku atd. Odmítá, že by historie byla učitelkou života. Je zjevné, že Pekař jakožto katolík a pozitivista nebyl schopen pochopit souvislosti Masarykových vhledů do složitostí národní historie a existence. Dokonce Masarykův jednotný názor na české dějiny označil za "plod metodických omylů" a jeho přístup za "reakční". Zdá se, že Pekař bral soudobé politické poměry za trvalé, kdežto Masaryk je vnímal jako hlubokou krizi a byl přesvědčen o přicházejících změnách.

Pekař bral dějiny jako nahodilé, vůbec nepochopil destruktivní roli, kterou katolická církev a šlechta, s výjimkou nemnoha jednotlivců, sehrály po Bílé hoře v zemích Koruny české. Nechápal, proč se Masaryk zabýval tak hodně historií, nechápal nebo nechtěl pochopit, že z historie je možné se poučit. Také nedovedl pochopit, že cena některých hodnot, zvláště demokratizačních a mravních, zůstává v lidské existenci trvalá, (ale ne politické či společenské uspořádání) a tím i hodnota některých ideálů. Zároveň však Pekař uznával potřebu syntetických pohledů, ke kterým Masaryk nabádal a přispíval. Masarykův důraz na kulturní práci a nespoléhání se na politiku udělal na Pekaře takový dojem, že proti duchu celého článku napsal: "Hlásím se horlivě k vyloženým myšlenkám Masarykovým, ... ony v naší neutěšené situaci politické jsou jediným programem, jenž slibuje úspěch – naději". Ještě před Pekařem (v roce 1912) reagoval na spor krátce Kamil Krofta^²³[2], přesněji řečeno spíše na Vančuru a na Herbena než na Masaryka, článkem Vliv Masaryka na české dějepisectví.Krofta odmítl, že by české obrození nějak navazovalo na českou reformaci. Hlavně popíral Vančurův názor, že Masaryk měl značný vliv na zkoumání české středověké historie. Ale uznával, že měl značný vliv na zkoumání novodobé české historie.

Daleko kritičtější byl Krofta k Masarykovi, Vančurovi a Herbenovi v článku Masaryk, Goll a české dějepisectví^²⁴[3], který byl uveřejněn téhož roku krátce po Pekařově článku k Vančurovi. Krofta poněkud iritovaným tónem rozvinul své názory z prvního článku (tamtéž, s. 301). Masarykův vliv na práci mladých historiků, a to i v přijetí jeho filosofie českých dějin, je zcela zřetelný například v produkci Václava Novotného, Vlastimila Kybala, Josefa Vítězslava Šimáka aj. Problémy jejich profesní kariéry jsou také svědectvím, jak nebylo snadné prosazovat netradiční a širší pohledy na tu českou historii, v níž pozitivní aspekty iniciativy národa hrály podstatnou roli.
Zdroj: https://radimvalencik.pise.cz/11379-vize-jakou-potrebujeme-781.html

Vize, jakou potřebujeme/782 M. Neudorflová: Význam znalosti národní historie/11

Následující text k desátému bodu Programového minima zpracovala Marie Neudorflová.

Znalost národní historie konstitutivní hodnotou pro rozvoj demokracie XI.

Krofta v dalším článku^²⁵[4] zaujal apologetickou pozici ve vztahu ke svému učiteli Gollovi i k Pekařovi. Na rozdíl od Masaryka Krofta považoval soudobé politické poměry za přijatelné, dokonce respektující akademickou svobodu. Odmítl důležitost popularizační činnosti i názor, že by zkoumání novověké historie mělo být důležitější než středověké, a to i s nedomyšleným argumentem, že obecně v Rakousku důraz na středověk převládá. Dokonce vyjádřil podivný názor, který nevysvětlil, že reformace byla brzdou vývoje od humanismu k osvícenství. Je otázka, zda ve vypjaté politické situaci roku 1912 (již byly v platnosti Anenské zákony) Krofta těmto názorům, vlastně názorům svého učitele, skutečně věřil, a zda si opravdu neuvědomoval znalost moderní historie jako cestu k důkladnějšímu sebepoznání národa, k jeho hlubší identitě a integritě, k jeho zdravému sebevědomí a v českém případě jako inspiraci pro politicko-demokratické směřování.

Po vší této podrážděné kritice Masaryk reagoval také poněkud podrážděně v přednášce o politickém demokratismu, kterou přednesl 19. května 1912, která pak byla podrobně shrnuta v Čase a později, kromě několika prvních odstavců, znovu v Naší doběz 4. ledna 1913.^²⁶[5] V úvodu v Naší době vytkl Pekařovi neloajálnost a ohradil se proti Pekařovu názoru, že jeho myšleni je "povrchní a mělké", že píše neakademicky a neloajálně, a neodpustil si znovu připomenout, jak Pekař psal proti Vančurovi "tónem hrubě vulgárním". Opět se jednalo hlavně o Masarykovu tezi určitého myšlenkového sepětí reformace a obrození, tedy o "filosofii českých dějin", kterou Pekař odmítal. Masaryk zdůraznil, že Pekařova mělkost znemožňovala jakoukoli vážnou diskusi. Obvinil ho, že nezná Palackého, že nedovede historicky myslet, nechápe, že vědomé lidské zasahování může ovlivnit vývoj. Ve své přednášce se Masaryk soustředil na vysvětlení hlavních aspektů dlouhého demokratizačního procesu v konfliktech s církevní i světskou mocí od 15. století. Českou reformaci považoval za počátek moderního českého národa. V obecném kontextu za počátek procesu odcírkevnění, za počátek panovnického absolutismu a dlouhého procesu, který vedl k osvícenství, liberalismu, k humanitnímu úsilí, k hnutím národnostním. Hlavním cílem tohoto úsilí byla mravní náprava. V podstatě shrnul, co obsahovala jeho Česká otázka.

Pokud jde o Pekařovu kritiku Palackého, Dobrovského a jiných, Masaryk poukázal na řadu závažných nepřesností v Pekařově argumentaci, a na jeho neschopnost pochopit důležitost idejí, rozdíl mezi ideálem, myšlenkou a snažením. Odmítl pozitivistický princip dělat "historii pro historii", který byl v centru Pekařovy argumentace. Někdy je Masaryk až sarkastický. V polemice byla důležitá otázka národnosti. Pro Pekaře bylo podstatou reformace národní úsilí, pro Masaryka úsilí náboženské, z něhož národnostní vyplynulo. Masarykův argument stojí za citaci: "dělám náležitý rozdíl mezi přirozenou láskou k jazyku, národu, vlasti a mezi ‚principem národnosti'a mezi uvědomělým programem národnostním". Nevidím proto v husitství hnutí národnostní, nýbrž hnutí církevně náboženské, hnutí mravní; českým, národním bylo také, ale národnost nebyla cílem hlavním, nebyla pružinou přední a tak uvědomělou jako úsilí a ideje reformační, navazující proto na ideje a snahy Angličana Viklefa."

Josef Pekař ve své poměrně posměšné odpovědi, která vyšla rovněž v roce 1913 v Českém časopise historickém, zdůraznil, že mu šlo ve sporech hlavně o to, aby ukázal "nevědeckost badatelské metody prof. Masaryka". Odmítá Masarykovu odpověď jako urážlivou, povrchní, nevzdělanou, neloajální. Domnívá se, že dostatečně ukázal, že Masarykova teze o navazování našeho obrození na reformaci, "chce nás vrátit docela přirozeně o několik století zpátky". Pekařova odpověď se nesla v tónu malicherném, s hlavní myšlenkou, že "zásluha protestantismu o sekularizaci světového názoru se velmi přeceňuje". Považoval za zbytečné Masarykovy omyly znovu vyvracet, takže se soustředil na obhajobu svých dříve pronesených názorů. Zde by snad bylo možné dodat, že Pekař nikdy nepochopil, že na rozdíl od katolicismu protestantismus vybavil lidi větší mírou racionality a myšlenkové a mravní svobody a nezávislosti, což bylo velmi důležité vzhledem k rozvoji osvícenství.
Zdroj: https://radimvalencik.pise.cz/11380-vize-jakou-potrebujeme-782.html

Vize, jakou potřebujeme/783 M. Neudorflová: Význam znalosti národní historie/12

Následující text k desátému bodu Programového minima zpracovala Marie Neudorflová.

Znalost národní historie konstitutivní hodnotou pro rozvoj demokracie XII.

Obhajobu Pekařových názorů shledal jako velmi nedostatečnou F. M. Bartoš. Jeho publikace "Masarykova česká filosofie" započala novou fázi sporů. Bartoš odmítl názor, že poslední slovo v polemice Masaryk-Pekař měl Pekař.Pekařovu pozici považoval za čistě pozitivistickou a Masarykovu metodu za vědecky legitimní (hledání důležitých souvislostí). V centru sporu byla otázka role nižších vrstev pro důstojnou existenci českého národa reflektovaná dvěma problémy:

Pokud jde o příčiny Bílé hory, Bartoš oponuje Pekařovu názoru, že znevolňování lidu za Jagellonců bylo výsledkem chudnutí šlechty, že se sociální postavení čtvrtého stavu postupně zlepšovalo. Naopak dokazoval (v souladu s F. Palackým a E. Denisem), že to byla doba selských bouří, doba "vyloučení selského lidu z veřejného života", podněcovaná úsilím šlechty po větší moci, po větších příjmech. Oslabení sociální a právní pozice lidu znehodnotilo jeho zodpovědnost za český stát, a tak podstatně přispělo ke katastrofě Bílé hory a následné brutální diskontinuity důstojné existence českého národa a jeho reformačních snah. Jinými slovy, kulturní, mravní a sociální úroveň lidu byla pochopena Palackým i Denisem,^²⁷[6]Znalost historie byla Masarykem a dalšími vnímána jako nezastupitelná pro svobodu národa, pro kontinuitu mravních a reformě-církevních ideálů a praxe. V době obrození se jednalo o podobné ideály, třebas jinak pojmenované. Jejich kořeny byly podobně náboženské (zvláště ve smyslu přijetí ideje rovnosti a ideje spravedlnosti, jejichž původ byl v původním křesťanství, převzaly ho reformační snahy a prosazovalo osvícenství a Velká francouzská revoluce). Důležitý byl rovněž aspekt kulturní (vzdělání, znalost historie), sociální, národní, politický. V podtextu Bartošovy obhajoby Masaryka je vědomí, že právě tyto kolektivistické dimenze napomáhaly lidem čelit snahám mocenských vrstev po dosažení větší moci na úkor úrovně a svobody většiny. To se odráželo i ve stoupající kritice pobělohorského období (Dobrovský, Kollár, Havlíček aj.), přestože za to hrozily nemalé postihy. Význam kolektivistických dimenzí se postupem času stále zvětšoval, a to jak v teorii (zvláště politické), tak i v praxi. Bartošovo vystoupení podnítilo účastníky sporů k tomu, aby se podrobněji zabývali analýzou pojmů, včetně pojmu "smysl dějin", metodami historického zkoumání a jejich nedostatky. Přehled sporů v kontextu výkladů české historie připravil v roce 1938 k vydání Jaroslav Werstdat. Jeho práce však vyšla pod názvem Rozhled po filosofii českých dějin až v roce 1948.

Otázku, z jakých důvodů se čeští historikové vraceli k problematice české filosofie a smyslu českých dějin po vzniku Československé republiky r. 1918 a poté, co se Masaryk stal presidentem demokratické republiky, necháme v tomto příspěvku stranou, neboť by se neobešla bez různých spekulací, například, proč někteří historikové zásadně změnili svůj postoj k Masarykovu pojetí české historie (K. Krofta), což by samozřejmě nebylo nezajímavé. Podobně stranou musí zůstat spor o smysl českých dějin po roce 1938, jak se odráží přinejmenším ve druhém díle sborníku M Havelky Spor o smysl českých dějin, 1938–1989.Posuny a akcenty české otázky. Problém vyžaduje pečlivou a trpělivou pozornost v kontextu srovnání rozdílných politických podmínek a tlaků na pojímání české otázky před rokem a po roce 1918 i po roce 1989. A také je nezbytné věnovat pozornost srovnání filosofických a hodnotových základů, z nichž přístupy jednotlivých autorů vycházejí. Jedině tak je možné se dopracovat rozumné objektivity.

Kritice soudobých historických přístupů k historii se ve své práci věnuje Emanuel Rádl: Předpoklady k diskusi o této otázce, Čin, Praha 1925, s. 432; viz také Havelka, M. (ed.), Spor o smysl českých dějin, 1895–1938, s. 433–469. Rádl byl přesvědčen, že po Palackém historická věda stagnovala a bez vysvětlení jmenuje její směry: hegelovská levice, Marx, pozitivismus v různých formách, vývojové myšlení, nietzscheziánství, rasové teorie, Troeltschova filosofie dějin (s. 446). Snad by bylo možné přidat i katolické přístupy. Obhajuje Masarykovu interpretaci české reformace i reformaci samotnou, že přinesla větší svobodu, mravnost a větší důraz na pravdu poznanou.^²⁸[7]

Rádl se dobírá podstaty přijetí či odmítnutí Masarykovy koncepce "filosofie českých dějin" i koncepce "smyslu českých dějin" z hlediska jejich relevance k úrovni českého národa, jeho svobodě, směřování k demokracii a pokroku v širokém smyslu. Za přijatelnou pokládám charakteristiku situace kolem sporů, tak jak ji již v roce 1913 vyslovil Zdeněk Nejedlý: "do sporů Masaryk-Pekař zasahuje tolik lidí, kteří se snad ani v minulosti o historii nezajímali a většinou jsou politicky motivovaní".

V důsledku několika nedemokratických zvratů českého historického vývoje ve 20. století nastala opět potřeba se problematikou zabývat. Je v zájmu uhájení a rozvoje demokracie a důstojné existence českého národa, což jsou spojité nádoby, se trvale věnovat Masarykově konceptu filosofie českých dějin a smyslu existence českého národa a jeho historii s důkladnou pozornost. V tragických obdobích existence českého národa byly pravidelně nejlepší české tradice znásilňovány a násilí proti národu bylo namířeno především vůči vzdělané vrstvě. Od roku 1989 se používají jemnější než násilné metody ke snížení vzdělanecké a mravní úrovně národa, ke snížení znalosti historie a integrity národa. Podkopává se tím jak jeho budoucnost, tak i možnost funkční demokracie. Proto jako historikové musíme být na stráži, musíme být schopni se soustředit na to, co bylo a je pro důstojnou existenci českého národa důležité. V tomto ohledu je kvalifikovaně připravená a konkrétní vize jeho pozitivního rozvoje nezastupitelná.

²⁹[1] Pekař, J., K článku prof. Jindřicha Vančury, Český časopis historický, XIII, 1912, č. 1, s. 131–136. Masaryk později napsal, že Pekař psal proti Vančurovi "tónem brutálně vulgárním".

³⁰[2] Krofta, Kamil., Vliv Masarykův na české dějepisectví. Přehled, VIII, 24, 6. 8. a 15. 7. 1910, s. 698–700, 756–758; viz také Havelka, M. (ed.), Spor o smysl českých dějin, 1895–1938, s. 149–156. 40

³¹[3] Krofta, Kamil, Masaryk, Goll a české dějepisectví. Přehled, X, 1912, s. 349–52, 366–367, 411–412, 428–429, 528–531, 443–445, 467–468, 486–489; viz také Havelka, M. (ed.), Spor o smysl českých dějin, 1895–1938, s. 235–264.

³²[4] Kamil Krofta, Masarykův vliv na práci mladých historiků. Přehled, 10, 1012, s.149—156.

³³[5] Názory z těchto přenášek byly pak souhrnně publikovány v Čase (1912 a v Naší době (1912_1913) a (ČAS 26. 5. 19112.) 43 Masaryk, T. G., Ke sporu o smysl českých dějin, Naše doba, XX, 1912, 4. 1. 1913, s. 6–19; viz také Havelka, M. (ed.), Spor o smysl českých dějin, 1895–1938, s. 305–316. Také: Praha: Melantrich 1990, s. 127.

Vize, jakou potřebujeme/784 Rozhovor v Parlamentních listech k penzím

Dnes rozhovor v PListech k penzím a vizi: To nejdůležitější bezprostředně související s vizí

Z dnešního půlnočního (ze soboty na neděli) rozhovoru pro Parlamentní listy k penzím:

Především je potřeba důchodcům říkat, že jejich okrádání je nejen zbytečné a ničemu neprospívá, ale že tímto okrádáním trpí nejen oni, ale ekonomika jako taková. O tom, že se tím snižuje efektivnost penzijního systému a jeho stabilita, jsem již hovořil. Ale okrádání důchodců současně působí prostřednictvím výdajového multiplikátoru i proti ekonomickému růstu, což má pro ekonomiku a pro řadu firem devastující účinek.

V neposlední řadě, což si vláda patrně neuvědomuje a nikdo jí to neřekne, odhadem 26 % z toho, co je příjmem důchodců v podobě výplat penzijního pojištění, tedy toho, co si předplatili, je odvedeno státu ve formě daní. Takže i stát přichází o daňové příjmy a místo, aby ušetřil, zvyšuje se deficit.

Někteří důchodci si stále myslí, že přinášejí oběti ve prospěch budoucích generací. Je tomu právě naopak. Jejich útrapy jsou mnohem menší než ty, které svými útrapami, vnucenými jim touto vládou, přinášejí dalším generacím. Snad to každému z nich včas dojde, pokud možno i před eurovolbami, které jsou důležitou předehrou pro velké volby. Vzhledem k tomu, že chodí k volbám ve vyšším procentu než ostatní populace, mohou volby poměrně výrazně ovlivnit. I ti, kteří žijí v zahraničí. Jde hlavně o to, aby pochopili, že jde o budoucnost naší, tedy i jejich země...

Mediální mainstream se.. překonává. A lže a lže. Především v tom, že okrádání současných důchodců je ve prospěch mladších generací. Ne! Je to útok zejména proti mladší generaci. Současný průběžný systém penzijního pojištění lze reformovat tak, aby zajistil velmi solidní a trvale udržitelné financování penzí všech následujících generací. To bude současná mladá generace potřebovat.

Celý svět jde do turbulencí a v těchto turbulencích nabízí dobře nastavený systém průběžného penzijního pojištění i pro vyšší střední vrstvy spolehlivá úsporová aktiva, která – pokud není tento systém rozkrádán a destruován – nezničí ani inflace, ani měnová reforma, ani státní bankrot. Právě proto, že se jedná o průběžný systém.

Osobně mě mrzí, že vysokoškoláci, dokonce někteří i na školách ekonomického zaměření, si neosvojili základy ekonomiky. Možná, že kvalifikovanější část generace středního věku či starších by jim v tomto základu ekonomických znalostí pro život měla trochu pomoci. Není to o politice, ale o znalosti toho, jak funguje ekonomika a v rámci ní i penzijní systém...

Proto má naprosto zásadní význam opřít se o perspektivní, realistickou a přitažlivou vizi. Existuje cesta vpřed, k nové kvalitě růstu, k tomu, aby každý mohl plně využít svůj specifický lidský potenciál, který mu dala příroda do vínku, abychom prostřednictvím inovací a technologického pokroku bez nesmyslných a škodlivých grýndýlovských restrikcí změnili kvalitu ekonomického růstu tak, aby vytvářel podmínky pro plný rozvoj každého člověka a současně aby nezatěžoval přírodní prostředí.

Z hlediska naší země pak existuje cesta k tomu, aby došlo k emancipaci středounijního prostoru oproti jeho selhávající euroatlantické části. Předpokladem změny k lepšímu je pochopení toho, o co jde, co dělat a čím začít. K tomu všemu potřebujeme hlavně vnitřní odvahu a rozum.

Nevěřte, že tím děláte lepší budoucnost svým vnoučatům. Je to lež: Pokud se úplně nezmění důchodový systém a parametry valorizací, budou současně nastavenými valorizacemi okrádaní důchodci současní i budoucí. Takto záludně ušetřené peníze budou dávno utraceny na nákupy zbraní pro nás a zbraně pro Ukrajinu proti Rusku.

Pořád nechápu, proč se už nejméně třicet let mluví o reformě důchodů? Proč pořád chtějí ty, co makali celý život okrást? Stačí, aby všichni, co mohou, tedy jsou zdraví, pracovali, odváděli sociální a důchodové poplatky a bylo stále na důchody dost peněz. A jestli si neví rady, tak ať se podívají, jako to dělali "neschopní" komunisté před černým pátkem? Teď tam jsou, už přes třicet let, "odborníci" a výsledek? Stále větší a větší státní dluh. Asi někde bude chyba.

V textu rozhovoru je odkaz na to, jak problémy řešit. Nebo můžete sledovat na mém blogu vizi, kterou s kolegy rozpracováváme. Ke konkrétním problémům pak můžeme diskutovat věcně.
Zdroj: https://radimvalencik.pise.cz/11387-vize-jakou-potrebujeme-784.html

Vize, jakou potřebujeme/785 "Docvaklo mně to." – Co dál?

Stále častěji se setkávám s tím, že někomu z mého okolí to, jak se říká "docvaklo". Došlo mu, že to, co dělá tato vláda, nemá pokračování, že směřujeme do obrovského průšvihu, že nazrává čas na změnu. Týká se to i lidí zastávajících významné pozice ve státních i veřejných institucích, větších i menších firmách. Včetně těch, kteří slouží v institucích podřízených současné moci. Přímo či nepřímo vyslovují otázku, co mají dál dělat. Pokusím se o stručný "manuál":

1. Nevytrubovat to do světa. To, že to někomu už došlo, by si měl nějakou dobu nechat pro sebe. Jednak je dobré pozorovat svět prizmatem "mně to už došlo, ale řadě lidí kolem mě ne", jednak stále ještě žijeme v době pokusu o "dočišťování", tj. likvidaci těch, kteří umí přemýšlet a kteří začínají chápat současnou realitu. Týká se to všech, kteří působí v různých institucích, na manažérských postech i v oblasti soukromého podnikání.

2. Pochopení současné reality je běh na dlouhou trať. I když si člověk přestane dělat iluze a vidí kriticky, co se odehrává, je jen na počátku pochopení toho, co a proč se stalo, jak začít a kudy vede cesta z průšvihu. K tomu, aby člověk mohl efektivně čelit zlu, je potřeba určitá duševní a vzdělanostní příprava spojená s vyhodnocováním zkušeností.

3. Je dobré spojit pochopení toho, v jakém průšvihu jsme, i toho, že jdeme do ještě většího, s tím, že na sobě začneme pracovat. Číst a promýšlet vhodnou odborně populární literaturu, včetně klasiky, třeba i z antických časů. Každý, kdo chce posílit svůj plnohodnotný vztah ke světu, by měl být tak trochu i filozofem a dobří filozofové z různých dob a různých směrů mají co říci k dnešní době. Výběr může být pestrý. Důležité je, aby to člověka bavilo, aby se neupnul jen na jeden zdroj poznatků, ale uměl je porovnávat mezi sebou. (Je to mnohem lepší než si vybuzovat endorfiny různými fejkvidei.)

4. Postupně je dobré více či méně volně se připojit k nějaké skupině nebo i více skupinám osobností, které na sobě také pracují a kteří vidí ve svém vzdělávání cestu ke zvyšování efektivnosti odporu vůči zlu. Takových skupin v podobě různých diskusních fór je více. Za jedno z nejlepších považuji Jungmannovu národní akademii, blíže zde: https://www.junaak.cz/o-akademii/ Ale jsou i další nejrůznějšího zaměření, jejich společným cílem je pochopení současné reality a nalezení cesty z krize, např. navazující na tradici sv. Vojtěcha Patrimonium Sancti Adalbertihttps://www.psazs.cz/ , velmi aktivní Spolek Svatopluk https://www.svatoplukzs.cz/ orientující se na aktuální dění apod. (Předpokládám, že někteří čtenáři tohoto příspěvku mě v tomto bodě doplní.)

5. Komunikovat s prostředím (v zaměstnání, v rodině, s příslušníky jiných generací), ale nevnucovat své názory. Všímat si toho, na co lidé reagují a co je nechává být lhostejným.

6. Nenechat si vzít přesvědčení, že současné problémy mají řešení na naší lokální úrovni i na globální úrovni. Když se člověk správně zorientuje, zjistí, že těch, kteří jsou nositeli tohoto řešení, je dost. Aktuální stav ovšem je, že stále probíhá přípravná fáze, kdy systematická "práce na sobě" a nahlížení společenského dění z této pozice je důležité, aby byl člověk schopen odlišit ty, kteří budou nositeli změny, od provokatérů (kteří se budou snažit vyvolat excesy a diskreditovat odpor) a parazitů (kteří se na současných problémech chtějí jen přiživit a zviditelnit, aniž by znali cestu z krize).

7. Nenechat se opít rohlíkem, protože je velmi pravděpodobné, že se po eurovolbách připravuje vlády a eurovolby budou sloužit manipulaci umožňující podvodníky vydávat za odborníky, aby pak mohli být vydávání za "zachránce národa".

8. Vše výše uvedené udělat součástí svého vlastního plnohodnotného žití naplněného smyslem. Osudovým úskalím úspěšně projdeme:

Vize, jakou potřebujeme/786 Poziční investování – o co jde a co dělat – I.

Poziční investování – klíč k pochopení toho, o co jde a co dělat – I.

Ke konci roku 2023 se mně nabídla mimořádně příležitost zpracovat několik výstupů (článků či příspěvků na konferenci) na významná teoretická fóra k problematice pozičního investování. Rozhodl jsem se tuto příležitost využít a paralelně pracovat na pěti výstupech, z nichž čtyři jsou prestižní a je nutné je dodat v náležité kvalitě do konce února. V současné době jsou v pokročilém stádiu přípravy. Pomáhají mně kolegové, takže se patrně podaří vše zvládnout včas.

- Vysvětlit, co je v našem přístupu nové a jak to souvisí s dosavadním vývojem teorie v dané oblasti (mikroekonomická analýza finančních trhů a teorie kooperativních her).

- Spojit začlenění do každého příspěvku výklad teoretického jádra dané problematiky, přitom původním způsobem, s prezentováním obsahově odlišných přesahů stávající teorie (tj. každý příspěvek musí obsahovat to, co je pro danou problematiku společným východiskem, ale musí to být vyloženo tak, aby se to obecné neopakovalo a aby to bylo podřízené hlavnímu vyústění, které je v každém příspěvku odlišné).

- V poznání dané problematiky jsme "poskočili" o větší kus, došlo skutečně k výraznému a z hlediska praktické aplikace významnému posunu, a to zejména z hlediska propojení dílčích témat dané problematiky a obecnosti závěrů.

- Ukázalo se, že danou problematiku lze vyložit tak, aby byla srozumitelná každému, kdo umí trochu přemýšlet, a umožnila mu pochopit současnou dobu, tedy to, o co jde a co dělat. A nejen to. Zjistili jsme, že snaha srozumitelně a pro širší vyložit, o co jde, určitým způsobem "popohání" rozpracování samotných teoretických fundamentů teoretických základů analýzy pozičního investování jako významného společenského fenoménu. Možnost popularizace tak není jen nějakým "vedlejším" produktem rozvoje teorie, ale přináší i důležité podněty a koriguje směr bádání.

- V neposlední řadě se se podařilo identifikovat a lokalizovat – a to s velkou přesností – přesně ten moment, který při svém vývoji teorie kooperativních her "přehlédla" a který vede k tomu, že nedokáže plně využívat potenciál sestávající se ze spojení stávajících teoretických nástrojů a kvalifikace odborníků, kteří se danou problematikou zabývají. (Uvědomuji si, že formulace tohoto třetího bodu popisujícího třetí efekt je poněkud "drzá", ale postupně, v několika etapách návazně na postup výkladu, si ukážeme, že tomu tak skutečně je.)

Můj původní záměr, pokud jde o publikování některých výsledků v rámci seriálu k pěstování vize, byl vybrat ze zpracovaných příspěvků to nejdůležitější a nejsrozumitelnější, následně uveřejnit jako součást pěstování vize, tak jak jsem to dělal již dříve, viz např. díly seriálu k vizi 731-741 a 743. Pod vlivem výše uvedených tří efektů jsem se rozhodl postupovat jiným způsobem. Paralelně s dokončování příspěvků určených pro odborná fóra srozumitelně vyložit, o co jde. Jak jsem si již ověřil, má to i zpětný efekt – vede k odlehčení textů psaných pro odborná fóra a srozumitelnějšímu výkladu klíčových myšlenek, aniž by došlo k narušení standardní formy výkladu a zvyklostí v dané oblasti.

Konkrétní příklad: Velmi zjednodušeně, o co jde a co stávající teorie přehlíží

Ještě než stručně popíšu, co stávající teorie přehlíží, musím učinit úvodní poznámku:

Pohybujeme se v rovině značného zjednodušení. I ve stávající teorii lze nalézt přesahy směřující k tomu, co je nové v našem přístupu. Ale tyto přesahy nejsou "samonosné", nestaly se systematicky rozpracovaným tématem.

Představme si, že máme dva subjekty (například dvě osoby, budeme je nazývat "hráči"), kteří mohou nějakou společnou akcí (vzájemnou kooperací) vytvořit něco navíc. Po odpočtu nákladů si pak mohou rozdělit nějaký čistý přebytek. Stávající teorie považuje všechny možnosti takové rozdělení, při kterém každý získá o něco víc, než měl, za přijatelné pro oba hráče. Následně pak hledá rozdělení, které by bylo co nejvíce přirození, co nejvíce spravedlivé, co nejvíce vyhovovalo některým dodatečným požadavkům. – Oproti tomu v našem přístupu upozorňujeme, že právě v důsledku fenoménu pozičního investování není každé rozdělení pro každého z hráčů (jedno z nich či oba) přijatelné.

Stávající teorie o tomto jevu ví. Byly napsány desítky významných pojednání publikovaných v nejprestižnějších časopisech od nejrenomovanějších teoretiků podložené rozsáhlým empirickým zkoumáním na téma ultimátních her, tj. her, kdy si hráči mohou rozdělit určitou peněžní sumu, jeden hráč rozdělení navrhuje, druhý buď souhlasí (a pak se podle návrhu prvního hráče o danou částku podělí), nebo nesouhlasí (a pak nikdo nedostane nic). Racionální hráč by měl, jak by se mohlo zdát, odsouhlasit i rozdělení 10:90 v jeho neprospěch (tj. navrhovatel by dostal 90 % dělené částky, ten, kdo musí rozdělení odsouhlasit, jen 10 %). Experimenty jednoznačně prokazují, že s takovým rozdělením ve velké většině případů druhý hráč nesouhlasí a dá přednost vlastní ztrátě před nepřiměřenou výhodou druhého. Toho si je zpravidla vědom i ten, kdo rozdělení navrhuje, a proto takové dělení většinou ani nenavrhne. Proč tomu tak je? – Pokuste se nejdříve, dříve než budete číst další text, dát odpověď sami.

Teorie to zpravidla vysvětluje nedostatečnou racionalitou hráčů, tak jako i v případě jakékoli společné akce, při které si hráči dělí čistý přebytek. Někdy se tento výsledek experimentů dokonce považuje za příklad "lidské iracionality".

V našem přístupu ukazujeme a dokazujeme, že se nejedná o "nedokonalou racionalitu", ale o plnou racionalitu hráčů reagující na fenomén pozičního investování, který stávající teorie dostatečně teoreticky neuchopila. Zapamatujme si tento moment.

V prvním pokračování, tj. v navazujícím příspěvku, budu reagovat na to, že velká část čtenářů tohoto blogu se hlásí k Marxovu pohledu na společenský vývoj a nějaká teorie her, jak se říká, jim "může být ukradena". Proto ukážu, že v dané oblasti přehlédl to nejpodstatnější i Karel Marx a že právě toto "přehlédnutí" vede k tomu, že ti, kteří se z něj snaží vycházet při pochopení současného dění, jsou "mimo mísu", tj. většina teoretických výbojů vycházející z většinou "nestráveno" a dále nerozvinutého Marxe je sterilních, nedokáže uchopit podstatu současných problémů. Propojení pohledů z velmi odlišných teoretických přístupů se ukáže jako velmi plodné.
Zdroj: https://radimvalencik.pise.cz/11395-vize-jakou-potrebujeme-786.html

Vize, jakou potřebujeme/787 Poziční investování – o co jde a co dělat – II.

Poziční investování – klíč k pochopení toho, o co jde a co dělat – II.

Ať je ten či onen myslitel jakkoli geniální, vždy má určité meze, které již nedokáže překročit. To platí i pro Karla Marxe, který geniální byl. A hodně. Došel v pochopení toho, jak se vyvíjí společnost, hodně daleko. Ale i on měl své meze. V několika směrech. Týká se to i toho, že přímo "programově" a "učebnicově" přehlédnul fenomén pozičního investování. Na tom by ještě nebylo nic špatného, od toho jsou další, kteří navázali na jeho dílo, aby tento fenomén odhalili. Jenže tento zásadní fenomén přehlédli i oni. Uvízli v pasti floskule zvané "vykořisťování", jejíž obsah vycházející z Marxem kvalitně na svou dobu propracované teorie nadhodnoty, se postupně vypařil. Kdo nevěří, ať se zeptá kohokoli, kdo se hlásí k Marxovu teoretickému odkazu: "Co je to v současné době vykořisťování?" (A ať požaduje nikoli jen uvedení nesourodých příkladů, ale přesnou definici; ostatně může ji dát i čtenář tohoto příspěvku a ukázat, že se mýlím..., pokud se mu ovšem takovou definici podaří dát.)

Ten, kdo zná Marxovo dílo, mě určitě dá zapravdu v následujícím tvrzení: Marx nepředpokládal, že vývoj zemí, v nichž je kapitalismus jako společenský systém nejrozvinutější, dospěje k tak hlubokému ekonomickému a institucionálnímu ÚPADKU (o ideovém či mravním nemluvě), k jakému došlo.

A pozor: Není to tím, že kapitalismus nebyl včas nahrazen pokrokovějším společenským systémem. Je to v důsledku logiky vývoje samotného kapitalismu. Dokonce ani Leninova teorie "zahnívajícího" kapitalismu s takovým úpadkem, takovou degenerací, takovou morální a ideovou bídou nepočítala. – Co se to tedy stalo?

Původní kapitalistický systém je založen na konkurenci rozšířeně se reprodukujících kapitálů v tržních podmínkách, kde hlavním trumfem těch, kteří vítězí, jsou inovace. Je to systém dynamický a bezohledný, současně však ekonomicky poměrně efektivní. K. Marx přepokládal, že vývoj tohoto systému si vynutí organizaci výroby založenou na zespolečenštění, mj. i proto, že volný čas přeměněný v rozvoj schopností člověka jako produktivní síly se stane dominantním výrobním faktorem.

Jenže po nastartování ekonomického rozvoje ve výše uvedeném směru vstoupilo do tohoto systému poziční investování, přeměna majetkové či příjmové výhody v pozici, ze které bylo možné diskriminovat druhé a získávat tím ještě větší majetkovou výhodu. Systém začal ztrácet efektivnost a začal zahnívat. Poziční investování spustilo další procesy, které zahnívání ještě více urychlují a dostávají vývoj civilizace do stavu osudového úskalí.

Pro názornost si můžeme nástup pozičního investování představit na příkladu popsaném v Neffových Sňatcích rozumu. Kapitalista Nedobyl (kterého skvěle zahrál komunista Vala) se snaží vítězit na trhu tak, že škudlí, jak se dá, nejen na svých produktech (domech) a dělnících, ale i na sobě. Následkem toho mu jeden z domů spadne, ale jeho konkurent Herzog se ho zastane. O něco později však právě Herzog, který již aktivně vstoupil do konkurence v oblasti pozičního investování (před podnikatelskou konkurencí dává přednost pěstování svého lobby na radnici), porazí v této konkurenci Nedobyla tím, že zařídí, aby radní odhlasovali přeměnu Bezovky z místa určeného k výstavbě (které patří Nedobylovi) na městský park, čímž Nedobylovi způsobí těžkou ekonomickou ztrátu.

V dílech 367-370 pěstování vize nazvaných Co Marx neznal a věděl, že nezná jsem vybral z jeho Kapitálu II (teorie oběhu) pasáže, ze kterých jednoznačně vyplývá, že Marx veškerou osobní spotřebu kapitalisty považoval za neproduktivní v tom smyslu, že nemá žádný vliv na jeho zisk. V jednom svém rukopisu Marx dokonce napsal: Pokud bychom považovali veškerou práci, kterou kapitalista platí, za produktivní, museli bychom za produktivní považovat i činnost toho zaměstnance, kterého si kapitalista najímá, aby mu tento za úhradu třel určitý delikátní úd na jeho těle. Marx se v tomto mýlil – veblenovská okázalá či demonstrativní spotřeba (včetně členství ve finančně obtížně dostupných klubech), oddělování se od většinové společnosti rezidenčním bydlením, růstem cen právních služeb tak, aby se v dostatečně kvalitě staly nedostupné většině obyvatelstva, ovládnutí medií selektivním financováním prostřednictvím reklam, podřízení akademické půdy selektivním sponzorováním, uzurpace inovací formou nepřekonatelné finanční bariéry při ochraně patentů apod. odstartovalo degeneraci systému, který se začal plně podřizovat strukturám založeným na pozičním investování a které v logice věci vyvolaly v život struktury založené na vzájemném krytí porušování obecně přijatých zásad. Marx jako teoretik neselhal. V jeho době se fenomén pozičního investování ještě neprojevil tak, aby se mohl stát předmětem teoretického poznání. Selhali ti, kteří měli pokračovat v jeho díle.

Příště si řekneme něco víc o tom, jak budeme postupovat v dalším výkladu, a dáme definici nejdůležitějších pojmů. Později (až odprezentujeme nejdůležitější teoretické nástroje) si ukážeme širší kontext vývoje teorie reagující na odstartování a genezi kapitalismu, využijeme přitom významné myšlenky Ivo Budila.
Zdroj: https://radimvalencik.pise.cz/11396-vize-jakou-potrebujeme-787.html

Vize, jakou potřebujeme/788 Poziční investování – o co jde a co dělat – III.

Poziční investování – klíč k pochopení toho, o co jde a co dělat – III.

Nejdůležitější posuny v rozpracování základů teorie pozičního investování

Problematice pozičního investování se věnuji již delší dobu. Při psaní několika výstupů (příspěvků na konference a článků do oborného tisku) se ve spolupráci s kolegy podařilo postoupit ve dvou následujících směrech:

1. U třech podstatných momentů teorie pozičního investování se ukázalo, že nejsou "jedním z možných případů", ale případem, který nastává vždy. Navíc uvedené tří případy vytvářejí posloupnost reálných společenských dějů.

2. Je nejvyšší čas, aby teorie her obrátila pozornost na to, jak spolu jednotlivé hry souvisejí, a vytvořila nástroje, které ji umožňují analyzovat konglomeráty her odvíjejících se od výchozí situace, podobně jako současná fyzika (teorie elementárních částic) musí mít teoretickou oporu (v podobně standardní teorie) při analýze několikastupňové sekvence rozpadů a interakcí částic.

Dříve, než se pustíme do další práce, dáme definici základních pojmů, které používáme a na nichž jsou založeny nástroje analýzy pozičního investování:

Poziční investování (investování do společenské pozice) je fenoménem, kdy jeden subjekt (pokud se na danou problematiku budeme dívat prizmatem teorie her – hráč) přeměňuje svoji majetkovou či příjmovou převahu v nástroje, podmínky či prostředky diskriminace druhého subjektu (hráče), přičemž tato diskriminace se týká možností nabývání, uchování a uplatnění jeho lidského kapitálu. Pojem "pozice" zde chápeme v obecnějším smyslu, než v oblasti investování na finančních trzích při využívání efektů rozdílu mezi současnou a budoucí hodnotou aktiv.

Ekonomie produktivní spotřeby vychází z toho, že i osobní spotřeba či spotřeba domácností je určitou formou investování (do společenského či lidského kapitálu), tj. že spotřebitelé či domácnosti (případně i jinak sdružené větší či menší skupiny osob) mění svůj současný příjem v tvorbu a provozování velmi širokého spektra aktiv sestávajících se mj. i z lidského či společenského kapitálu, přitom tak, aby maximalizovaly současnou hodnotu budoucího příjmu. Mechanismus orientace ekonomických subjektů prostřednictvím užitku (maximalizace užitku) v daném případě plní jen rozhodovací, nikoli cílotvornou funkci. Při tomto pohledu na ekonomickou realitu dochází k neustálé přeměně některých peněžních výnosů v nepeněžní a naopak nepeněžních v peněžní. Tento přístup současně nabízí pohled na ekonomickou realitu jako na dlouhodobý reprodukční proces. Při použití i zdokonalování nástrojů teorie her pak výše uvedený pohled umožňuje považovat všechny kooperativní hry za hry s přenosným užitkem, resp. přenosnou výhrou.

Základní hra (z hlediska ekonomie produktivní spotřeby v podmínkách existence pozičního investování redukovaná pro jednoduchost na dva hráče) je založena na vztahu mezi dvěma subjekty (jednotlivci či různě velkými a různým způsobem spojenými skupinami osob), kteří jsou vlastníky investičních prostředků a investičních příležitostí (toho, co lze v peněžní i nepeněžní formě investovat, a toho, do čeho lze s určitým výnosem v podobě budoucích investičních prostředků investovat), kdy věřitel nabízí investiční prostředky a poptává investiční příležitosti, dlužník poptává investiční prostředky a nabízí investiční příležitosti. Za předpokladu individuální racionality hráčů je optimum v paretovském smyslu dosaženo, resp. předpoklad kolektivní racionality naplněn tehdy a právě tehdy, když se mezní výnos z poslední realizované investiční příležitosti obou hráčů rovná (věřitel svou poslední investiční příležitost realizuje z vlastních investičních prostředků, dlužník z prostředků věřitele).

Základní otázka (takto pojatého mikroekonomického modelu finančního trhu) zní, proč nejsou investiční příležitosti realizovány podle míry jejich výnosnosti bez ohledu na to, kdo je jejich vlastníkem, resp. co v daném případě brání dosažení paretovského optima, tj. jaké jsou dodatečné předpoklady toho, aby byl naplněn předpoklad kolektivní racionality.

Množina, funkce a linie neutrality pozičního investování vyjadřují skutečnost, že ne všechna rozdělení výplat jsou v podmínkách existence pozičního investování přijatelná pro oba hráče. V obecném případě tvoří přijatelná rozdělení množinu, pokud uvažujeme to, že každému přírůstku výplaty jednoho hráče musí odpovídat přírůstek výplaty druhého hráče, tak lze tuto množinu chápat jako funkci, případně z důvodu jednoduchosti výkladu linii. Jedná se o základní nástroj využitelný při analýze role pozičního investování.

Příště si ukážeme, jak obecný je základní model a jak spolu jeho komponenty (mikroekonomický model nabídky a poptávky investičních prostředků a investičních příležitostí, mikroekonomických model mechanismu pozičního investování a mikroekonomický model přerůstání pozičního investování v konflikt) souvisejí.
Zdroj: https://radimvalencik.pise.cz/11397-vize-jakou-potrebujeme-788.html

Vize, jakou potřebujeme/789 M. Filek: Potenciál hudebních oborů/1

Následující materiál zařazuji do seriálu k pěstování perspektivní, realistické a přitažlivé vize ne náhodou. Jednak mě o to, aby tímto materiálem přispěl k pěstování vize, nabídl sám autor, jednak tam materiál tohoto druhu z řady důvodů patří. Dokonce ho považuji za jeden z nejcennějších příspěvků. Byť se zdánlivě týká jen malého segmentu ekonomiky, jedná se o velmi zdařilou resortní vizi, po kterých mnozí (z řad těch, kteří se na pěstování vize a jejím šíření podílejí) volají, tj. chtějí, aby součástí komplexní vize byly i vzájemně provázané resortní vize. Tato se vyznačuje zejména komplexností uchopení dané problematiky a zvýrazněním jejích souvislosti s celkovým vývojem naší země v mezinárodním kontextu. V tomto smyslu by mohla být inspirujícím podnětem pro tvorbu dalších vizí resortního typu. Mj. ač je tento segment malý, pro reputaci naší země má mimořádně významnou roli. Autor připravuje pokračování v podobě konkretizace návrhů na obrat k lepšímu.

Náhled do fascinující oblasti zahrnující hudbu, hudební nástroje a hudební školství, jež byla, není, a mohla by opět být, zdrojem prosperity, prestiže, či toho nejdůležitějšího: lidské spokojenosti. Text vznikl na základě osobních zkušeností autora, výpovědí pamětníků, a studia pramenů.

Češi nejsou ani myšlením, ani kapitálem obzvlášť disponováni pro velké projekty. Prokázali však, že pokud se jim odstraní překážky, dokážou i na koleně stvořit věc, jež pohne světem. Kapitálová indispozice Česka spočívá v tom, že nemáme své vlastní banky. Naproti tomu máme zkušenost, že na velký projekt českému subjektu dcera zahraniční banky výhodný úvěr neposkytne. I u malých úvěrů jsou podmínky u dcer horší, než u matek, neboť banka – matka, poskytuje na svém domácím trhu úvěry výhodněji než její dcera v zahraničí. Umožňuje jí to zisk, jež vygenerovaly její zahraniční dcery.

České projekty v jejich růstu brzdí i malý a chudý domácí prostor. Německá firma obsluhuje 80 miliónů bohatých lidí, česká 10 miliónů chudých. Pak je tu myšlenková indispozice, jež je otázkou národního ducha a zkušeností. Češi jsou již po mnoho staletí odříznuti od podílu na tvorbě velmocenských projektů, nejsou zde tedy lidé, ani zkušenosti, jež bychom aplikovali na velký prostor EU, v němž se nacházíme. Češi jsou však adaptováni na přežití v malých podmínkách, a tam je těžiště národní zkušenosti. Mají talent a trpělivost, a jejich potenciál leží v chytrých nápadech. V určitých oborech proto byli, a mohli by opět být úspěšní.

Takovou oblastí je skupina oborů kolem hudby. Je to totiž jedna z oblastí, kde většina prvků, závisí na individuálním úsilí a talentu, nevyžaduje mnoho kapitálu, a máme v ní tradici. Text níže popisuje peripetie této oblasti v ČSSR (Československé socialistické republice) a výčet úspěchů v době trvání obchodní organizace RVHP (Rady Vzájemné Hospodářské Pomoci, obchodního a politického uskupení Východního (socialistického) bloku, který zahrnoval část střední Evropy, Východní Evropu a část Asie). Dnes jsme, stejně jako i v minulosti, součástí velkého ekonomického celku, jenž je dokonce bohatší než RVHP. Logicky bychom proto měli prosperovat. Potenciál tu je, předpoklad prosperity se však nenaplnil.

Klesání lze charakterizovat vzestupem množství úsilí, nutného k docílení spokojeného života. Počátku tohoto trendu si již v devadesátých letech všiml prezident Václav Havel, který konstatoval "blbou náladu." Ta pochází z toho, že něco nového, ale špatného k nám přišlo, z toho, že něco dobrého nebylo naplněno, a z toho, že něco dobrého od nás odešlo. Co špatného přišlo? Například zdražení vstupů, vysoké náklady na práci, exekuce, přebujelá byrokracie, a za Babiše obzvláštní specialita, akce "Zaklekneme na ně," jež zlikvidovala mnoho malých podnikání. Co dobrého nebylo naplněno? Prosperita, potenciál, vstřícný stát. Hlavně ti, kteří se snažili o drobné podnikání se nedočkali odstranění překážek naplnění svého potenciálu. Co dobrého odešlo?

V hudební oblasti jsou to tuzemské kapely, jež byly atraktivní i pro zahraničí. Odešel průmysl hudebních nástrojů, jež svého času obsluhoval ca. 300 milionů obyvatel v zemích RVHP, a exportoval i na západ. Odešel koncern "Československé hudební nástroje," jenž čítal kolem 50 tisíc hrdých zaměstnanců. Odešla i ta hrdost, avšak to i v oborech jako, ocelářství, zemědělství, hornictví. Zmizel také propracovaný systém státem zřizovaných agentur, bez něhož by nevznikl úspěch Zlatých slavíků, a bez něhož se čeští umělci ocitají v pozici levné výplně zahraničních show.
Zdroj: https://radimvalencik.pise.cz/11410-vize-jakou-potrebujeme-789.html

Vize, jakou potřebujeme/790 M. Filek: Potenciál hudebních oborů/2

Hudební produkce, hudební nástroje a hudební vzdělávání jsou souhrnnou jednotkou

Tyto obory spolu již tradičně tvoří spojitou oblast, jíž můžeme pojmenovat "hudební trojsegment". Z personálního hlediska je oblast spojena tím, že mnoho lidí zde působí ve dvou nebo třech jeho disciplínách současně. A tak jsou hudebníci často zároveň výrobci hudebních nástrojů, či pořadateli, obchodníci hudebníky, producenti bývají skladateli, či techniky.

Profesní univerzálnost má kořeny v dobách, kdy byla méně vyhraněna oborová dělba práce, a kdy byla univerzálnost podmínkou přežití. Podprahová nutnost univerzálnosti vykrystalizovala až ve fenomén zvaný "člověk renesanční." Zahraničním příkladem univerzálnosti v rámci trojsegmentu jsou například skladatel Georg Friedrich Händel, jenž byl zároveň impresáriem³⁴[1], houslař Antonio Stradivari, jenž byl houslistou a obchodníkem, či ředitelé operních domů, kteří byli mnohdy současně umělci. Příklady najdeme v publikacích, jako jsou "Dějiny evropské hudby"³⁵[2] nebo "Umění houslařů."³⁶[3]

S personálním propojením souvisí propojení ekonomické. Působí-li mnoho lidí jako hudebníci, prosperuje výroba hudebních nástrojů. Prosperující tuzemští výrobci hudebních nástrojů eliminují jejich import a exportují. To zpevňuje kurs domácí měny, a výrobce si pak může výhodně nakoupit zahraniční technologie. V návaznosti na to se zlepšuje umělecké školství, jež prostřednictvím hudebních nástrojů vychovává umělce pro reprezentaci státu a export umění. V tomto smyslu současné české vládnoucí garnitury přehlížejí reprezentační význam hudební produkce, který jiným státům otevírá dveře a činí je sexy. Na to úzce navazují otázky politického PR.

Představme si, jakou image by měly USA, které ob rok rozpoutají nějaký konflikt, kdyby nebyli Elvis Presley, Michael Jackson, Miles Davis, či jiní američtí umělci. Také proto, že celý svět zná USA jako producenta atraktivní kultury, jsou lidé nakloněni tomu, aby se Americe její "drobné přehmaty" odpouštěly. Hudební kultura je tedy důležitou součástí politiky a ekonomie, a kultura je také indikátorem kvality národních elit, protože nejen ten, kdo má uši k slyšení mohl zaregistrovat, že svět nabral zřetelně nesprávný kurs od té doby, co mezi elitami přestala být standardem dovednost v ovládání hudebního nástroje. Elity tak tudíž, až na výjimky, ztratily svůj hlubší obsah a současně přišly o schopnost hlubší obsah rozeznat.

Vývoj těchto oborů prokázal jejich vysokou flexibilitu a životaschopnost tím, že přežil nejméně čtyři významné společenské změny, fašismus, Stalinův komunismus, ústavu zkraje let šedesátých, i normalizaci let sedmdesátých. V současnosti však jejich plamínek skomírá.

Za první republiky byly tyto obory asi půl na půl v rukou Čechů a Němců, panoval zde pořádek, a profesní korektnost, tu však s blížícím se rokem 1938 narušovalo nadržování té, či oné straně. Druhá světová válka způsobila hudebním nástrojům největší pohromu zejména v pohraničí. Nejprve v roce 1938 proběhl odsun Čechů z pohraničí, takže čeští výrobci museli opustit své dílny. Pak následovaly odvody německých mužů z pohraničí na frontu. V této situaci se mnoho provozů zastavilo, protože část malovýrobců fungovala sezónním způsobem, tj. v létě na poli a v zimě v dílně. Doma zbyly ženy, které sotva stíhaly hospodářské práce a povinnou válečnou výrobu. Odsun německých výrobců v roce 1945 probíhal různě. Například v prostoru od Chebu po Kraslice se jednalo o spontánní odchod. Jednu takovou vlnu odchodů zorganizoval otec zakladatele německé firmy Warwick, pan Fred Wilfer, který si v roce 1945 od Američanů vypůjčil vojenský náklaďák, a postupně jím převezl desítky rodin německých houslařů z Česka do Bavorska. Popisuje to kniha Framus - Built In The Heart Of Bavaria.³⁷[4]

Po válce se Československu podařilo vytvořit mnoha menšinovým oborům podmínky pro rozvoj a slušnou prosperitu. Totálně se však změnil systém směrem k továrenské organizaci. I za socialistického státu však existovala individuální mistrovská výroba. Mistři byli organizováni pod fabrikami, pracovali však v domácích dílnách a fabrika jim dodávala komponenty. Bylo to skvělé prostředí pro šedou ekonomiku.

Umění bylo v ČSSR organizováno systémem krajských a okresních uměleckých agentur, a umělecké školství v rámci ČSSR rozšířilo síť škol. Ve všech systémech působily dvě protiběžné síly: nadšenci s myšlením živnostníka a státní moloch, který v něčem pomáhal, a v něčem překážel. Lidé se socialismu přizpůsobovali, což do konce sedmdesátých let vedlo k rozvoji tlačenému i odběry v rámci RVHP.³⁸[5]

Pokud se zamyslíme nad hospodářskou situací trojsegmentu, ta byla v Československu až do konce sedmdesátých let, v dobré ekonomické i personální kondici. Trojsegment zaměstnával desítky tisíc lidí, multiplikoval pracovní pozice a tvořil vývozní potenciál, který exportoval prostřednictvím organizací Musicexport pro hudební nástroje a Pragokoncert pro hudbu. Vývoz směřoval hlavně na Východ, ale i na Západ. Kulturní život byl ale v ČSSR součástí politiky Sovětského bloku, a kulturu tak z pozadí ovlivňovaly ideologické vlivy, komise a aparátčíci. To u populace vyvolávalo smíšené pocity, jež v roce 1989 vyústily v nadšenou demontáž státem řízeného kulturního systému. Jak velkou chybou tato demontáž byla, to pocítili již v druhé polovině devadesátých let čeští umělci, a později to pocítili i spotřebitelé, například na úpadku kvality tuzemské kultury.
Zdroj: https://radimvalencik.pise.cz/11411-vize-jakou-potrebujeme-790.html

Vize, jakou potřebujeme/791 M. Filek: Potenciál hudebních oborů/3

Hudební nástroje byly v ČSSR centralizovány pod oborovým koncernem "Československé hudební nástroje." Ten vlastnil tuzemskou prodejní síť IFM Melodia, exportní agenturu Musicexport, ca. 30 centrálních a ca. 30 subdodavetelských závodů (Amati 01, Amati 02, .... Cremona Luby, Varhany Krnov, Tofa Albrechtice, Harmonika Hořovice, a jiné + subdodavatelé)³⁹[1] dále celorepublikovou síť opraven, mistrovských dílen, ca. 100 prodejen a síť skladů.⁴⁰[2] Koncern měl i vlastní školy pro výchovu odborníků, průmyslovku SPŠ VHN Kraslice, učiliště Kraslice, učiliště Luby, učiliště Hradec, Vysoká škola drevárská Zvolen, ........ a vydával kvalitní oborový časopis "Hudební nástroje."⁴¹[3]

Dnes z toho již téměř nic neexistuje. Důvody kolapsu leží již v 40. až 60. letech 20. století. V této době byl sice vytvořen základ prosperity v rámci Východního bloku, byly však také nastaveny překážky přirozeného vývoje mnoha oblastí. Odbytištěm produkce se stal především Sovětský Svaz, čemuž byly podřízeny okolnosti, vývoj, i forma. Východní orientace sice zajistila odběry, ale obory se, hmotně i personálně, ocitaly ve stavu izolace od center vzniku světových trendů.

Pro porovnání tehdejších podmínek v sousedním Německu, mohou posloužit knihy o subjektech Framus⁴²[4] nebo Warwick⁴³[5]. Trojsegment ČR se propadal do perifernosti, a klesající konkurenceschopnosti. Na to v 90. letech navázala všeobecná naivita a neznalost mechanismů ekonomického chování. Následně se rozpadl systém velkých agentur disponujících exkluzívními právy a postavením. V 90. letech byl rozložen i Oborový podnik "Československé hudební nástroje."

Změny systému v 90. letech zasáhly i hudební produkci, školství a nástroje. Systémy se měnily nebo rozpadaly, a většina pokusů o vznik významnějších projektů buďto zanikla, skomírá nebo vykrystalizovala ve spolky, které slouží spíše k osobní prezentaci představenstva. Provoz hudebního života u nás nyní stojí na malých agenturách, mnohdy agenturách jednoho muže, které mají mizivou šanci vyprodukovat závažnější umělecký projekt. Pokud jde o hudebníky, tak je pro současnost příznačné, že vysoce vzdělaní, a kvalitní umělci působí jako hudební nádeníci,⁴⁴[6] přičemž současně jsou do ČR dováženy kvalitně produkované hudební projekty ze zahraničí. V porovnání s nimi nemají naše malé agentury bez kapitálu, know-how, a manažerského personálního zázemí žádnou šanci. Na neúspěchu se podílí i Autorský zákon, jenž se více než na podporu české kultury soustředí hlavně na výběr poplatků. Následkem podobných okolností se část našich špičkových hudebníků živí i na takových místech, jako je Hradčanské náměstí,⁴⁵[7] Karlův most, či Staroměstské náměstí. Silou vůle a nadšenců se ve slušné kondici drží hudební školství, mnozí jeho účastníci však s obavami hledí do budoucnosti, neboť budovy lze prodat, a na těch pár miliard z rozpočtu se jistě najdou zájemci.

Z naznačení současného stavu vyplývá potřeba nového kursu. Nabízejí se dvě hlavní cesty a) cesta dotací, b) cesta odstraňování překážek, drobné pomoci, a zejména zajištění stability systému. Ten, kdo by rád ovládal pozici, k níž směřují různé finanční pozornosti, by asi preferoval cestu dotací, koneckonců vybízí k ní i postoj Evropské Unie. Touto cestou bychom však jen stimulovali tisk nekrytých peněz, korupci a marnění peněz na zbytečnosti. Druhá cesta vede přes systémové myšlení, složitá jednání se zájmovými skupinami i politiky, a vyžaduje hluboké znalosti nejen všech tří dotčených oborů, ale také prostředí, v němž se procesy odehrávají, tj. ekonomie, právo, veřejná správa, obchodní systémy, marketing, ale také jazyky. Z uvedeného výčtu oborů zároveň plyne jeden důležitý důvod toho, proč se politici přiklánějí k cestě "a)" ("A" neboli "Ach ty jazyky").

STABILIZACE SYSTÉMU. Znamená to eliminovat zasahování, změny a direktivy. Jak se zasahování projevuje, to dobře pocítil občan, jež si v době po-kovidové dal v restauraci jídlo, a to jídlo bylo blaf. Nestabilní systém je likvidační počínaje otázkami personálními, takže udržet dobrého pracovníka v nestabilním systému je těžké. Destrukční efekt mají také nově vydávané vyhlášky a nařízení. Ty výrobce mohou nutit k zahození dobře fungující technologie, či k opuštění spolehlivých a efektivních postupů. Kolik peněz, kolik hodin zbytečné práce a stresů stojí to, že si nějaká skupina lidí prolobuje výhodu, dělá si reklamu, nebo prostě jen druhým lidem vnucuje svůj osobní postoj?

DROBNÁ POMOC. To se týká okolností typu poskytnutí stánků na veletrzích, organizace výměnných akcí, výhodných úvěrů, zprostředkování kontaktů, právního a ekonomického poradenství, bezplatného státního online systému pro účetnictví (jako je v Německu systém ELSTER), podpora cechovních organizací, jež však nesmí mít pravomoci příslušící veřejné správě, popularizace českých menšinových oborů veřejnými sdělovacími prostředky a prostřednictvím Českých center v zahraničí.

ODSTRAŇOVÁNĺ PŘEKÁŽEK. Těch je stále více. Za všechny jmenujme tlak na digitalizaci, která nám přidává práci, zvyšuje náklady, nutí nás opouštět fungující postupy, a snižuje naši bezpečnost. Kolem roku 2000 začaly různé skupiny občanům vysvětlovat, jak ušetří, jak si usnadní život, jak se díky digitalizaci zmenší spotřeba papíru a jiné. Ukázalo se však, že jediné, co se naplnilo, je pokles spotřeby papíru. Neklesla však spotřeba papíru na dokumenty, nýbrž na knihy a tiskoviny. Dokumenty se dál vesele tisknou a archivace se zdvojuje a ztrojuje. Například školy sice mají digitální třídní knihy, ty se však vždy na konci školního roku oboustranně vytisknou na A3, zařadí se a desítky let se archivují. Zcela oprávněně se tomu však nikdo nediví, protože všichni už mají dostatek zkušeností s tím, o kolik dat přišli díky selhání externího datového úložiště nebo harddisku.

Cesta b) je cestou ukrajování byrokracie, a myšlení na základě kvalifikovaného povědomí o oborech a jejich prostředí. Díky ní by se český provozovatel mohl nadechnout, odpočinout si, a své síly věnovat zlepšování služby, kterou poskytuje. A pokud by k tomu stát občas provedl podobnou akci, jako kdysi Japonci, tj. "japonské klávesy do každé rodiny," tak se opět i v Česku začnou rodit legendy.

(Pokračování podrobnějšími náměty na řešení bude uveřejněno s menším odstupem.)

Vize, jakou potřebujeme/792 Poziční investování – o co jde a co dělat – IV.

Poziční investování – klíč k pochopení toho, o co jde a co dělat – IV.

Obecnost mikroekonomického modelu nabídky a poptávky investičních prostředků a investičních příležitostí

Vzhledem k tomu, že grafické zobrazení situací, které budeme analyzovat, se některým zdá příliš složité (ačkoli by mělo sloužit k opaku, k lepšímu pochopení toho, o co jde), zařazuji ho až za článek, a to ještě s poznámkou, že příslušnou situaci lze velmi přesně popsat i analyticky, jak to v článku na konferenci děláme. Ale to už raději vůbec nedávám do této popularizace. Tím jsem přinucen vysvětlit podstatu problému co nejbanálněji. Snad se mně to podaří.

Představme si situaci, že někdo má nějakou příležitost vydělat (poctivě) slušnou částku peněz, protože disponuje nějakou výnosnou investiční příležitostí. Ta může mít nejrůznější podobu:

- Získat vzdělání, mj. naučit se potřebný počet znaků, a stát se mandarínem.

- Prodělat úspěšnou operaci kolene a pokračovat v kariéře špičkového fotbalisty.

- Začít vyrábět zcela nový technologický prvek širokého užití, který vyvinul v garáži, ale který lze masově a s nízkými náklady vyrábět sériově.

A mohli bychom pokračovat... Všechny příklady jsou z toho, co se skutečně událo, v některých případech i opakovaně a v různých modifikacích.

U každého z příkladů je problém v tom, že ten, kdo má příslušnou vysoce výnosnou investiční příležitost, nemusí mít investiční prostředky k její realizaci. – Tak si je půjčí, okamžitě napadne každého z vás. Tím se dostáváme k podstatě problému. Jak rozpoznat situaci, ve které si oba takto mohou zvýšit svůj příjem a jak se o výsledek společné akce podělí?

1. Podmínku optimálního využití investičních prostředků. – Tou je to, že výnos z poslední jednotky investované do poslední investiční příležitosti každého z hráčů musí být stejný.

2. To, o kolik se zvýší společný příjem hráčů. – To je suma rozdílů (s kladným znaménkem) mezi tím, co by každý z hráčů získal, pokud by realizoval jen ty investiční příležitosti, ke kterým má investiční prostředky (nemohl by si půjčit), a tím, kolik získá navíc, pokud si od hráče, který nemá dostatečně výnosné vlastní investiční příležitosti, půjčí z jeho investičních prostředků. Tj. od toho, co vynese investiční příležitost, na kterou si hráč půjčí, odečteme to, kolik by získal druhý hráč, pokud by peníze nepůjčil a realizoval vlastní, byť i méně výnosnou investiční příležitost.

Ale jak se hráči podělí? To není tak jednoduchá záležitost a k tomu je nutný o něco složitější model, kterým se nyní nebudeme zatěžovat. Obecně to závisí na tom, jaká je cena investičních prostředků. Ta nemusí být dána výnosem z poslední jednotky investičních příležitostí v bodě optima, protože jeden z hráčů může mít silnější pozici. A už jsme u toho. Do této problematiky se promítá fenomén pozičního investování. To ale není to nejdůležitější, co v této části chceme říci. Otázka zní takto: Je to jen jeden z případů pozičního investování, nebo je to všeobecný případ, který je obsažen v každé situaci tohoto typu?

Tj. všude tam, kde jde o nabídku a poptávku investičních prostředků a investičních příležitostí, může vstoupit poziční investování, a všude tam, kam vstupuje poziční investování, jde o nabídku a poptávku investičních prostředků a investičních příležitostí.

Existují dvě možnosti, jak interpretovat výše uvedený model z hlediska obecnosti:

1. Alternativa: Jedná se o jeden z možných případů vztahu, ve kterém se nacházejí dva hráči (potenciální účastníci společné akce), který předpokládá existenci finančního trhu a s tím spojených nástrojů investování jednoho z hráčů do využití investičních příležitostí druhého hráče. (Na první pohled se zdá, že je to přirozené stanovisko, kterému nelze nic vytknout, autoři ho také po delší dobu brali jako samozřejmé.)

2. Alternativa: Jedná se o všeobecný případ vztahu, ve kterém se nacházejí dva hráči (potenciální účastníci společné akce), přičemž neexistence finančního trhu a s tím spojených nástrojů investování jednoho z hráčů do využití investičních příležitostí druhého hráče je projevem je projevem nejen nevyvinutosti finančního trhu a jeho nástrojů v dané oblasti, ale také přítomnosti fenoménu pozičního investování, které brání rozvoji finančního trhu a jeho nástrojů v těch směrech, ve kterých by se tímto mohla zvýšit rovnosti při využití investičních příležitostí, kterými hráči disponují.

Ve prospěch první alternativy zdánlivě mluví to, že mezi hráči mohou existovat konflikty nejrůznějšího druhu, které s fungováním finančního trhu zprostředkujícího vzájemnou nabídku a poptávku investičních prostředků a investičních příležitostí nemá nic společného. Může se jednat o konflikty přerůstají až do podoby teroristických aktů či válečných aktů v celém jejich hybridním spektru.

Pokud se však podíváme na zdroje konfliktů, jsme schopni prakticky v každém konkrétním případě najít u jejich zrodu a následné eskalace nerovnost v přístupu k využívání investičních příležitostí, kterými hráči disponují, která je pozičním investováním vyvolána, uchována a zpravidla i vyhrocována. Ta má často původ nejen ve výchozích majetkových rozdílech (které hrají zásadní roli), ale i v rozdílech národních, etnických, náboženských apod. "Nedokonalosti" finančního trhu pak slouží nejen jako faktor, který brání plnému využití investičních příležitostí hráčů, kteří jsou obětí diskriminace vzniklé pozičním investování, podle míry jejich výnosnosti, ale také jako oblast, ve které poziční investování přináší zvyšující se výhody tomu, kdo má možnost specifické formy fenoménu pozičního investování využít. Averze, nenávist, konflikty apod. jsou následkem toho, že vztah nabídky a poptávky investičních prostředků a investičních příležitostí nefunguje přirozeně a že není omezován jen přirozenou a překonatelnou nevyvinutostí finančního trhu v dané oblasti, ale právě a konkrétně pozičním investováním.⁴⁶[1]

Vůbec nejde o to ronit slzy nad tím, kam jsme se to dostali, ale jde o to dát konkrétní odpověď na otázku, jak se ze současné neradostné a nebezpečné situace dostat s co nejmenšími ztrátami. To podstatným způsobem závisí i na tom, jak přesně a kvalifikovaně pochopíme, o co jde, a především, kdo všechno to pochopí, jak ti, kteří to pochopí, to budou schopni sdělit tě, kteří to ještě nechápou. To je to, oč tu běží.

Příště si ukážeme ještě další všeobecný prvek analýzy pozičního investování.

Vize, jakou potřebujeme/793 Poziční investování – o co jde a co dělat – V.

Poziční investování – klíč k pochopení toho, o co jde a co dělat – V.

Obecnost mikroekonomického modelu nabídky a poptávky investičních prostředků a investičních příležitostí

Takto jsme formulovali dříve základní podobu mechanismus pozičního investování (na obrázku za pasáží o inspirující přírodě je i příslušný obrázek):

Doposud jsme předpokládali, že investiční příležitosti jednoho a druhého hráče jsou na sobě navzájem nezávislé. Tak tomu ovšem nemusí být. Snadno si představit případ, kdy využitím investičních příležitostí nabízí jeden hráč investiční příležitosti druhému hráči, kterými do té doby nedisponoval. A naopak. Některý z hráčů může disponovat investičními příležitostmi, které působí následovné: Využitím takové investiční příležitosti dochází k omezení (potlačení, znemožnění apod.) investičních příležitostí druhého hráče, čím současné dochází ke zvýšení výnosnosti z jeho vlastních investičních příležitostí.

Pokud by každý hráč investoval jen do využití těch svých vlastních investičních příležitostí, které neovlivňují výnosnost investičních příležitostí druhého hráče, měly by tržní vztahy ve finanční oblasti tendenci vyvíjet se směrem k tomu, aby investiční příležitosti každého jednotlivce, každé firmy, každé skupiny osob, každé země apod. byly využívány podle míry jejich výhodnosti. Bylo by to totiž výhodné pro všechny, proto by se hledaly co nejvhodnější nástroje k identifikování investičních příležitostí hráčů, k jejich co nejpřesnějšímu ocenění, k vyvíjení úvěrových nástrojů apod. A to, i pokud jde o nástroje spojené s rozvojem, uchováním a uplatněním schopností člověka či využitím lidského, přírodního či již existujícího potenciálu zemí.

Bohužel tomu tak není. Lze investovat do silnější pozice jednoho z hráčů, kdy výsledkem je to, že jeden z hráčů nemá přístup k využití svých vlastních investičních příležitostí, resp. je mu bráněno ve využití jeho vlastních investičních příležitostí, a roste výnosnost investičních příležitostí druhého hráče, ovšem za cenu ztráty efektivnosti systému:

- Nedobylovi zabránil Herzog investovat na jeho Bezovce tím, že využil své pozice na žižkovské radnici a přeměnil ji v park.

- Česká republika nemůže vyvážet investiční celky jako dřív (rafinerie, pivovary), ale ani zařízení pro jaderné elektrárny či obyčejné traktory, protože firmy, které by to mohly realizovat, nedostanou nezbytné úvěry. Dokonce ani nemůže vyrábět či pěstovat to, co by dokázala, ale musí dovážet to, co nepotřebuje či dokonce je škodlivé.

- Od začátku milénia dochází v EU (a samozřejmě i u nás) k rychlému úpadku vzdělání, aby v oblasti společenského uplatnění (v oblasti firem i institucí) nerozhodovalo, kdo co umí, ale to, kdo je kam dosazen a kdo je připuštěn k inside informacím.

Quod licet Iovi, non licet bovi (Co je dovoleno Jovovi, není dovoleno volovi)

Je poziční investování jedním z hráčů do potlačení investičních příležitostí druhého hráče všeobecným mechanismem pozičního investování? (Nebo jen jedním z více či mnoha mechanismů, které mohou tuto roli sehrát?)

Odpověď na tuto otázku není samozřejmá. Proto nejdříve uvedu odpověď, kterou jsme dali poměrně nedávno:

Nejdříve se budeme věnovat jednomu z dílčích problémů: Je investování do potlačení či omezení investičních příležitostí jednoho hráče druhým s cílem zvýšit výnosnost vlastních příležitostí jen jeden z možných nebo jediný možný případ pozičního investování?

Odpověď na tuto otázku není triviální, protože většinou lze určitým způsobem reálné situace interpretovat jako omezení investičních příležitostí druhého za účelem zvýšit výnosnost vlastních investičních příležitostí. Tento efekt mají například všechny formy segregace založené přímo či nepřímo na majetkových rozdílech. Pokud by se jednalo jen o jednu z forem, mohly by nastat dva případy:

- Vůči výše uvedené formě stojí doplňující alternativa a na formy pozičního investování lze nahlížet z pozice polarity dvou alternativ.

K odpovědi na výše položenou otázku je nutné provést ještě celou řadu vyhodnocení porovnání konceptů a modelů s empirickými údaji. Určitou významnou alternativou by mohly být situace související s konflikty ve společnosti, zejména těmi, v nichž každá strana dočasné zklidnění konfliktu považuje za vytvoření lepších výchozích pozic pro konflikt následující.

Jak to tedy je? Právě o tom bude řeč příště. A zjistíme mimořádně významnou a do určité míry i překvapivou věc.

Na vertikální ose budoucí příjem (v jednotkách mezního příjmu, resp. přírůstku příjmu).

Křivky (plná čára) znázorňují mezní budoucí příjem jednoho a druhého hráče z využití jeho investičních příležitostí.

Křivky (přerušovaná čára) znázorňují mezní budoucí příjem jednoho a druhého hráče z využití jeho investičních příležitostí posunuté pod vlivem pozičního investování.

Vize, jakou potřebujeme/794 Poziční investování – o co jde a co dělat – VI.

Poziční investování – klíč k pochopení toho, o co jde a co dělat – VI.

Ještě k obecnosti mikroekonomického modelu nabídky a poptávky investičních prostředků a investičních příležitostí – jak to je

Je poziční investování jedním z hráčů do potlačení investičních příležitostí druhého hráče všeobecným mechanismem pozičního investování? (Nebo jen jedním z více či mnoha mechanismů, které mohou tuto roli sehrát?)

Zatím, podle všech případů, které jsme prizmatem uveřejněným v předcházející části analyzovali, jsme zjistili následující:

1. Pokud se díváme na konkrétní alternativy vývoje velmi obecných situací na úrovni od osudu jednotlivce, tak i celých zemí, lze vždy rozeznat:

- Buď jsou vytvářeny podmínky pro to, aby byly využívány investiční příležitosti, kterými disponují jednotlivci, skupiny osob, firmy či země, podle míry jejich výnosnosti. Tj. pokud tyto subjekty nabízejí výnosnější investiční příležitosti, než ty, které jsou dosud využívány, hledají se finanční nástroje, jak je vyžít. Systém se vyvíjí dynamicky a roste v něm důvěra i solidarita. Vytváření rovných podmínek pro využití investičních příležitostí podle míry jejich výnosnosti znemožňuje poziční investování, snižuje jeho roli, vytlačuje jej z ekonomického systému.

- Nebo systém z hlediska rozšiřování možností pro využívání investičních příležitostí podle míry jejich výnosnosti stagnuje. Pak se oblast finančních vztahů stává primárním terčem pozičního investování (investuje se do asymetrie informací, segregace styků mezi lidmi v oblasti běžného života, selekce osob, které posuzují investiční příležitostí a rozhodují o jejich využívání), systém ztrácí ekonomickou efektivnost. Na primární poziční investování se napojují systematické formy diskriminace, které zpravidla "oživují duchy minulosti", tj. to, co kdysi rozdělovalo společnost a umožňovalo výrazně diskriminace na bázi etnické, náboženské, jazykové, územní apod.

- První případ otevírá prostor pro dynamický ekonomický růst a směřování k podmínkám, kdy plné využití investičních příležitostí daných od pří

Obsah

Vize, jakou potřebujeme/731 F. Neužil: Produktivní síla lidské součinnosti IV.

Vize, jakou potřebujeme/732 F. Neužil: Produktivní síla lidské součinnosti V.

Vize, jakou potřebujeme/733 F. Neužil: Produktivní síla lidské součinnosti VI.

Vize, jakou potřebujeme/734 F. Neužil: Produktivní síla lidské součinnosti VII.

Vize, jakou potřebujeme/735 F. Neužil: Produktivní síla lidské součinnosti VIII.

Vize, jakou potřebujeme/736 Diskuse k AKČNĺMU PROGRAMU a TURBULENCĺM/5

Vize, jakou potřebujeme/737 K pozičnímu investování/1

Vize, jakou potřebujeme/738 K pozičnímu investování/2

Vize, jakou potřebujeme/739 K pozičnímu investování/3

Vize, jakou potřebujeme/740 K pozičnímu investování/4

Vize, jakou potřebujeme/741 Pár poznámek k aktuálními dění a vizi

Vize, jakou potřebujeme/742 K pozičnímu investování/5

Vize, jakou potřebujeme/743 Pár poznámek k aktuálními dění a vizi

Vize, jakou potřebujeme/744 Programové MINIMUM

Vize, jakou potřebujeme/745 Tři přání do Nového roku 2024

Vize, jakou potřebujeme/746 Programové MINIMUM II. s odkazy

Vize, jakou potřebujeme/747 J. Suk: K tomu programovému miminu

Vize, jakou potřebujeme/748 Přiletí v roce 2024 ČERNÁ LABUŤ?

Vize, jakou potřebujeme/749 Přednovoroční diskuse – část I.

Vize, jakou potřebujeme/750 24. report (7.12.2023 – 6.1.2024)

Vize, jakou potřebujeme/751 Přednovoroční diskuse – část II.

Vize, jakou potřebujeme/752 Přednovoroční diskuse – část III.

Vize, jakou potřebujeme/753 Přednovoroční diskuse – část IV.

Vize, jakou potřebujeme/754 Přednovoroční diskuse – část VI.

Vize, jakou potřebujeme/755 Přednovoroční diskuse – část VII.

Vize, jakou potřebujeme/756 Přednovoroční diskuse – část IX.

Vize, jakou potřebujeme/757 Přednovoroční diskuse – část X.

Vize, jakou potřebujeme/758 Černé labutě 2024 Petra Lajska

Vize, jakou potřebujeme/759 Vize a davosský projev V Havla 1992

Vize, jakou potřebujeme/760 Pavel Krajtl k Bártovi a Flegrovi

Vize, jakou potřebujeme/761 M. Neudorflová: Význam znalosti národní historie/1

Vize, jakou potřebujeme/762 M. Neudorflová: Význam znalosti národní historie/2

Vize, jakou potřebujeme/763 M. Neudorflová: Význam znalosti národní historie/3

Vize, jakou potřebujeme/764 M. Neudorflová: Význam znalosti národní historie/4

Vize, jakou potřebujeme/765 M. Neudorflová: Význam znalosti národní historie/5

Vize, jakou potřebujeme/766 Přednovoroční diskuse k pěstování vize část V.

Vize, jakou potřebujeme/767 Přednovoroční diskuse k pěstování vize část V.

Vize, jakou potřebujeme/768 Vize v Marathonu 1/2024

1. Úvodní poznámka

Vize, jakou potřebujeme/769 Pokračování diskuse k pěstování vize

Vize, jakou potřebujeme/770 Byrokracie a Milovan Djilas

Vize, jakou potřebujeme/771 Ke 47. VEŘEJNÉMU online setkání I.

Vize, jakou potřebujeme/772 Ke 47. VEŘEJNÉMU online setkání II.

Vize, jakou potřebujeme/773 Ke 47. VEŘEJNÉMU online setkání III.

Vize, jakou potřebujeme/774 M. Neudorflová: Význam znalosti národní historie/6

Vize, jakou potřebujeme/775 M. Neudorflová: Význam znalosti národní historie/7

Vize, jakou potřebujeme/776 M. Neudorflová: Význam znalosti národní historie/8

Vize, jakou potřebujeme/777 M. Neudorflová: Význam znalosti národní historie/9

Vize, jakou potřebujeme/778 K výsledkům 47. online setkání

Vize, jakou potřebujeme/779 Že by to v USA už začalo?

Vize, jakou potřebujeme/780 25. report (6.1.2024 – 4.2.2024)

Vize, jakou potřebujeme/781 M. Neudorflová: Význam znalosti národní historie/X

Vize, jakou potřebujeme/782 M. Neudorflová: Význam znalosti národní historie/11

Vize, jakou potřebujeme/783 M. Neudorflová: Význam znalosti národní historie/12

Vize, jakou potřebujeme/784 Rozhovor v Parlamentních listech k penzím

Vize, jakou potřebujeme/785 "Docvaklo mně to." – Co dál?

Vize, jakou potřebujeme/786 Poziční investování – o co jde a co dělat – I.

Vize, jakou potřebujeme/787 Poziční investování – o co jde a co dělat – II.

Vize, jakou potřebujeme/788 Poziční investování – o co jde a co dělat – III.

Vize, jakou potřebujeme/789 M. Filek: Potenciál hudebních oborů/1

Vize, jakou potřebujeme/790 M. Filek: Potenciál hudebních oborů/2

Vize, jakou potřebujeme/791 M. Filek: Potenciál hudebních oborů/3

Vize, jakou potřebujeme/792 Poziční investování – o co jde a co dělat – IV.

Vize, jakou potřebujeme/793 Poziční investování – o co jde a co dělat – V.

Vize, jakou potřebujeme/794 Poziční investování – o co jde a co dělat – VI.