Jak se na Východ pumpuje demokracie

0
(0)

Lubomír Vylíčil: Předevčírem se jeden z prominentních běloruských disidentů, Roman Protasevič, dopustil osudové chyby. Usedl do letadla, které mířilo z Řecka do Litvy přes vzdušný prostor země, se kterou je jaksi na štíru. Jak to dopadlo, je všeobecně známo.  Protasevič sedí v Minsku a zřejmě tam ještě dlouho sedět bude.

Na jeho příkladu si můžeme ukázat, jakými metodami se dnes provádí tak zvané „demokratické změny režimu”. Představme si mladého, šestadvacetiletého muže, který se svého času v Bělorusku pokoušel o studia žurnalistiky. Neúspěšně. Možná i proto, že více než studiu paragrafů se věnoval „občanskému aktivismu”.  Protirežimnímu, prozápadnímu. Proč a zač, to ví jen on.

Když mu doma začala hořet půda pod nohama, odebral se prozíravě do ciziny. Na Západ, do EU.  Ale oficiálním, úředně uznaným nepřítelem své země, se stal až loni. Bylo to po presidentských volbách, ve kterých opět zvítězil Lukašenko a které západní země prohlásily za zmanipulované. Vzápětí po vyhlášení výsledků propukly v Minsku Západem podporované nepokoje. Roman Protasevič, tou dobou v Polsku, založil na sociální síti Telegram kanál Nexta. Spolu s přítelem, dvaadvacetiletým Stěpanem Světlovem. Prostřednictvím služby Telegram obešli částečnou cenzuru a blokaci sítí v Bělorusku a usilovně popichovali lidi k dalším a dalším protestům.

K pochopení, jak státotvornou a bytostně demokratickou pozici oba mladíci zastávali, poslouží pár ukázek. Hned první den protestů přinesl jejich kanál Nexta „radostnou zprávu”, že „Lidé bijí pořádkovou policii”. Mladí opozičníci z Nexty nazývali běloruské policisty „fašisté”, „bastardi”, „lukašistická spodina” a vyzývali občany aby „upálili policajty”. Podobně, jako to svého času činilo jiné mírové hnutí: BLM v Americe.

Růst popularity jejich Nexty byl ohromující. Za prvních 10 dnů vzrostl z několika stovek tisíc sledujících na 2,1 milionu abonentů. Částečně i kvůli tomu, že v Bělorusku byl napůl zablokován internet a lidé se pídili po zprávách. Zejména po takových, které režim nepouštěl do médií. Nexta jejich potřebě vycházela vstříc a publikovala stovky a stovky zpráv od „zpravodajů”, tedy spřátelených aktivistů z míst protestů.

Jak vlastně takový informační mega-kanál, typu Nexta, funguje? To byste nevěřili. Celý tým Nexty sestává jen ze čtyř lidí. Projekt vede jeho zakladatel Stepan Putylo a jeho kamarád, šéfredaktor Roman Protasevič. Oba žijí v Polsku, kde požádali o politický azyl. Další dva lidé s nimi spolupracují anonymně. Jeden z nich, pod smyšleným jménem Maxim, nedávno trochu poodhalil roušku nad fungováním a metodami běloruské opozice.

Jejím mozkem je prý skupina cca 20–30 lidí, kteří spolu chatují o metodách boje a navzájem se inspirují v nápadech, jak by se ještě dal znepříjemnit život  oficiálním běloruským úřadům Poté tyto „nápady” distribuují po různých sítích. Takových, jako je třeba Nexta. „Je to nový druh revoluce. Není třeba, aby charismatičtí řečníci přednášeli projevy, není třeba flotily autobusů, které by svážely davy na symbolická místa. Zpráva je vyslána milionům smartphonů a masám stačí jen vyjít ze dveří  a naplnit ulice..”

Moderní revolucionáři přiznávají, že ne všichni lidé jsou neustále na příjmu. Ale že proto mají v zemi určité skupiny, řekněme profi-aktivistů, které na příjmu jsou. Pořád. A ti příslušnou zprávu ihned multiplikují a přeposílají tisícům adresátů. Otázka „kdo jsou tito profi-aktivisté”, je základní otázkou fungování systému tzv. demokracie.

V případě „revolucionářů” je to vcelku jasné. Jde vesměs o mladé, nedostudované lidi, žijící v cizině, kteří v zásadě nic užitečného neumějí. Nicméně i oni mají své potřeby, zájmy, životy a musejí tak být z něčeho živi. Navíc pokud možno i na slušné úrovni, aby se nezačali ohlížet po jiném, lépe placeném místě. Anebo ještě hůř, aby nezačali mluvit… U opozičních Bělorusů v zahraničí tyhle otázky řeší organizace Belarusian democracy movement. I Wikipedie přiznává, že se jedná o průtokovou organizaci, skrze níž směřují k „disidentům” peníze Evropské komise, NATO a pak další prachy ze států EU, jmenovitě od Polska, Estonska, Litvy, Lotyšska… a České republiky.

Ale co ti aktivisté přímo v Bělorusku? Náznak, odkud vítr fouká, může dát nedávné vyhoštění české neziskovky Centrum pro občanskou společnost z Ruska. Šéf Komise Státní dumy k prošetření vměšování zahraničních států do vnitřních záležitostí Ruské federace, Vasilij Piskarev, k případu uvedl, že neziskovka organizovala zapojení školáků a studentů do nezákonných akcí v Rusku a v Bělorusku.

Není to první, z Východu vyhozená, česká neziskovka. Loni takhle vyrazili dveře s Pánkovým Člověkem v tísni. Z velice podobných důvodů. Amerických a Eurounijních spolků už vylili okolo deseti. Ale dalších, podobných neziskovek západního původu a financování, je v Rusku i Bělorusku nepočítaně. To jsou ony skuliny, jimiž  na Východ prosakuje „demokracie.”

Člověk by mávl rukou. Že je to Východ, jejich problémy a jejich boj. Ale nahlédnutí do systému organizace nepokojů, do metodiky organizování nátlaku a na způsoby ovlivňování situace v Bělorusku, klade nepříjemné otázky. Jaká je vlastně úloha „našich” neziskovek? Zejména těch, co přijímají peníze od EU, Norských fondů, Sorosova OSF. Jak to, že mají takové slovo? Jak to, že jsou jejich lidé prakticky nedotknutelní a nekritizovatelní?

Ostatně, co vás napadne při slovech „aktivista”, „neziskovka”, nebo „lidskoprávní organizace? Jaký pocit se vás zmocní, při zaslechnutí těchto pojmů, po zkušenosti dvou desetiletí evropské, liberální demokracie?

Zdroj

Souhlasíte s článkem?

Průměrné hodnocení 0 / 5. Vote count: 0

Zatím nehodnoceno, budete prvním

Napsat komentář