Na čem opravdu záleží?

5
(1)

Ta otázka se ve vlnách pravidelně vrací. Proč si raději nezalézt ke svým věcem? Proč nedávat čas spíš vydělávání peněz nebo naopak něčemu zábavnému?

U mne by to nejspíš byl nějaký sport, občas bych si pustil operu a prohlížel si obrazy (nevěřili byste, kolik galerijních pokladů už je na internetu).

A logicky se ta otázka znova vynořila v posledních měsících, kdy je veřejný prostor plný negativních emocí a opozici rozhádaná, resp. se ukazuje, že lidé nesdíleli stejné ideály. A kdy v podstatě bezmocně přihlížíme nástupu Pirátů se vším, co s tím souvisí.

Proč má smysl kazit si život veřejnou angažovaností? A má to vůbec smysl? Na tu otázku si musí zodpovědět každý sám. Mohu ale odpovědět, jak to mám já.

Není to kvůli spravedlnosti. Ano, na světě se děje spousta nespravedlností. V naší době se to stupňuje, a člověka to štve. Ale ruku na srdce. Bylo to někdy jiné? Víme o nějaké době, kdy ti nahoře zacházeli s těmi dole laskavě a slušně? Víme o nějaké době, kdy vládli ctnostní a soucitní lidé?

Ano, na světě se děje spousta nespravedlností. V naší době se to stupňuje, a člověka to štve. Ale ruku na srdce. Bylo to někdy jiné?

Rozumím, že někteří lidé tu nespravedlnost nedokážou snášet, ale jak člověk začíná stárnout, ztrácí i ambice měnit svět. Nakonec není tak málo, pokud se podaří někam si zalézt, vybudovat okruh blízkých lidí, vytvořit malé prostředí, kde je to jiné a navzájem si pomáhat. Lidský život je příliš krátký než, aby člověk věnoval desítky let ideologiím.

Není to kvůli odporu vůči přehnanému pokrokářství. V naší civilizace platí, že svět se stává stále lepším (nebo stále méně nesnesitelným). „Nikdo by nechtěl žít ve třináctém století. Leda snad ten, kdo žil ve století dvanáctém,“ popsal to nedávno Ivo Budil. A přesně tak to je.

Dokonce i ty děsivé vyhlazovací tábory německého nacismu blednou vůči tomu, co bylo ve středověk a starověku standardem. Jakých krutostí se tehdy lidé běžně dopouštěli. Ani počty mrtvých ve světových válkách 20. století nejsou nijak obrovské v porovnání s válkami starými (při vztažení k celkovému počtu obyvatel).

Dokonce i ty děsivé vyhlazovací tábory německého nacismu blednou vůči tomu, co bylo ve středověk a starověku standardem

Vidíme neuvěřitelný vzestup životní úrovně a prodlužování délky života. Už méně si uvědomujeme, že srovnatelným zlepšením prošel také citový a duchovní život. Svět se stává lepším místem.

Jenže ten pokrok není přímočarý. Dějiny jsou plné různých úkroků stranou, omylů, zločinů a slepých uliček. Člověk tak musí přihlížet věcem, které ho děsí a které se mu hnusí. Třeba současná vlna nového rasismu (není důležité, že je protibílý, takový rasismus by byl stejně odporný, i kdyby byl protičerný) nebo – ještě hůře – trend, kdy je malým dětem bráněno vyrůstat do normální pohlavní identity. Kdy jsou mateny, manipulovány, je jim zpochybňováno jejich pohlaví… až po chemické kastrace a rozvracení psychiky.

Stojí to za společenskou angažovanost? Mnohým ano, ale když člověk začíná stárnout, vidí věci složitěji. Ano, bude to znamenat zničenou generaci. Ano, bude to znamenat spoustu zničených životů a spoustu neštěstí. Ale nepatří i to k přirozenému běhu dějin? Není lepší nechat lidi, aby si tím prošli a poučili se? Není lepší věnovat tu energii pomoci konkrétním lidem? Vybudování vlastního omezeného světa?

Jenže ono je to mnohem vážnější. Nejde jen o to, že se dějí nespravedlnosti, a že se stupňují. Ani o to, že jsme nuceni přihlížet příšernostem. Žijeme v době, kdy opravdu hrozí, že se zastaví celý ten koloběh spravedlnosti a nespravedlnosti, šílenství a rozumu. Hrozí dvě navzájem provázané změny:

Žijeme v době, kdy opravdu hrozí, že se zastaví celý ten koloběh spravedlnosti a nespravedlnosti, šílenství a rozumu.

Za prvé. Nastolení islámu jako státního náboženství, jako dominantní ideologie řídící život společnosti. Pak už nebude prostor pro žádné další změny. Jen nehybnost, bída, zoufalství a strach. V roce 2000 stejně jako v roce 1000. A v roce 3000 stejně jako v roce 2000. Teď je to ještě tlumeno tím, že podstatná část muslimského světa je dosud do určité míry okupována Západem. Režimy jako syrský či jordánský jsou vnucují tamním společnostem západní hodnoty, stejně jako post-komunistické režimy střední Asie. Až zmizí západ, zmizí i tyhle odlišnosti. Taková je budoucnost zemí na západ od nás, a možná i budoucnost naše.

Za druhé. Vymizení současných etnik, jazyků a národních kultur a nahrazení nějakou směsí tureckého, arabského, afghánského a středoasijského. Pár českých slovíček přejde do jiného jazyka. Nějací lidé se připojí k novému národu, takže část genů zůstane zachována. Ale to je všechno.

To vše může proběhnout ještě za života dnešních čtyřicátníků a padesátníků.

To je už něco úplně jiného než rozhořčení nad nespravedlností světa. A tady se cíle veřejného angažování rýsují docela jasně.

Aby se západní společnosti začaly bránit islamizaci.

Aby český národ začal bránit vlastní přežití, což fakticky znamená zápas o obnovení samostatnosti (školství, jazyk, ekonomika, obrana atd.)Všechno ostatní je pro mne důležité do té míry, pokud to pomáhá těmto cílům. To se týká korporací, výchovy, vědy, medicíny, racionální reakce na epidemii, dějepisu, sexuality, ochrany českého zemědělství a tisíců dalších věcí. Udělá nás to odolnějšími nebo zranitelnější?

Je to vlastně i řetěz příčin, který sleduji:

  • Islamizaci nezastavíme bez obnovy vlastenectví.
  • Vlastenectví neobnovíme, dokud budou poměry v zemi určovat nadnárodní kolosy.
  • Roli nadnárodních korporací neomezíme, dokud stát nezačne výrazně zasahovat to ekonomiky.

A tak dále.

Vlastenectví neobnovíme, dokud budou poměry v zemi určovat nadnárodní kolosy.

Tím je dáno i to, kde má pro mě smysl spolupráce. Tam, kde společný zájem směřuje k témuž (obrana proti islamizaci, obrana českého etnika). Jednou s konzervativními katolíky, podruhé s komunisty, potřetí s někým úplně jiným.

Ale takhle to mám odpřemýšlené já osobně. Nakonec si to musí promyslet každý zvlášť, čemu chce věnovat svůj čas, city a energii.

=>> Pochopit elity

Souhlasíte s článkem?

Průměrné hodnocení 5 / 5. Vote count: 1

Zatím nehodnoceno, budete prvním

Petr Hampl

Kdo jsem Nejčtenější český sociolog. Vlastenec. Autor Prolomení hradeb, Cesty z nevolnictví a dalších knih. Výkonný ředitel České společnosti pro civilizační studia, spoluzakladatel Sdružení přátel bílého heterosexuálního muže a účastník mnoha dalších nekorektních aktivit.

Napsat komentář