Domácí

Proti Rusku dnes vystupují země, které táhly s Hitlerem na Východ. Česko tu dosud chybělo. Názor

Kauza Vrbětice odkryla zajímavý jev: solidaritu s ČR vyjádřily státy V4 či B9, tzn. bývalé státy Varšavského paktu. Západ verbálně Česko podpořil, ale žádné masivní vyhošťování diplomatů se nekonalo. Jistý rozpor v Evropě si žádá analýzu. Ptali jsme se na názor europoslance za SPD Ivana Davida a spisovatelky Lenky Procházkové.

Jak vnímáte současné vyostření vztahů mezi ČR a RF?

Procházková: Kauza Vrbětice byla jen „technickým“ spouštěčem. Zmáčknutí čudlíku sice provedli v přímém přenosu premiér s vicepremiérem, ale z jejich chování bylo možné odezřít, že k uspořádání té tiskové konference byli sami „zmáčknuti“. Především Andrej Babiš působil jako rukojmí. Je známo, že politika je i o vydírání. Ale jde-li o přímý přenos, má i státník přitisknutý ke zdi poslední čestnou možnost, totiž oznámit veřejnosti svou rezignaci. V takovém případě by to nebyla zbabělost, ale signál, že byl zbaven svobody rozhodování. Nicméně kauza Vrbětice se dá přirovnat k mrtvě narozenému dítěti. Jestli se USA (deep state) pokusily na poslední chvíli „hodit vidle“ do projektu Nord Stream 2, tak přišly s křížkem po funuse, ovšem náklady na ten pohřeb ponese především naše republika. Nečekají nás jen ztráty ekonomické (dražší energie, omezení obchodních vztahů atd.), ale i zničení vztahů kulturních a samozřejmě mezilidských.

Nedávno mi psala kamarádka bohemistka, která přeložila řadu českých knih do ruštiny, že konzulát ČR v Petrohradě porušil letitý zvyk a nedovolil Společnosti bratří Čapků uspořádat výroční konferenci v prostorách konzulátu. Tento zdánlivý detail ukazuje, že Pandořina skříňka už je otevřená. Bude následovat vzájemné vyhošťování studentů? To se může týkat nejen občanů ČR, kteří studují speciální obory v RF, ale i našich krajanů například z Kubáně, kde žije už od roku 1850 velká česká a moravská komunita, která si ve spolcích udržuje zvyky a jazyk staré vlasti a posílá své nejnadanější mladé studovat na vysoké školy do Čech a na Moravu. Až pandemie skončí, v jakém režimu se budou udělovat víza?

David: První otázkou musí být, kdo byl iniciátorem akce. Žádné důkazy o účasti ruských diverzantů na likvidaci zbrojního skladu ve Vrběticích nebyly předloženy. „Tajnými důkazy“ by bylo možno podepřít jakékoli tvrzení, a právě proto nemohou obstát. Nemá cenu opakovat množství oprávněných pochybností, které ukazují na jiný motiv. Vedle toho byla doložena dlouhodobá nedbalost a masivní protizákonná činnost obchodníků se zbraněmi, které si BIS nevšímala. Skoro sedm let nebylo vysloveno žádné podezření na jakoukoli diverzi atd., atd. Proto je nutno jako iniciátora akce označit toho, kdo donutil premiéra Babiše k prohlášení o „vážných podezřeních“.

„Není pochyb, že se to někomu hodí do krámu.“ Advokát poukázal na trhliny ve vyšetřování Vrbětic

Nechť proběhne soud se všemi důkazy. Předem bylo jasné, že si Rusko nemůže dovolit ignorovat postup představitelů České republiky. Jsem zcela jednoznačně pro diplomacii všech azimutů, tak jak ji prosazuje v ČR hnutí SPD, jsem proti upevňování jednostranné závislosti České republiky, která je zásadně nevýhodná pro prosperitu země. Proto je třeba osoby, které naši zemi do tohoto postavení dostaly a nadále ho zhoršují, označit jako „zemské škůdce“ a podle toho s nimi naložit. Rusko by mělo být obchodním partnerem bez ohledu na politické zřízení a nikoli terčem připravovaných útoků. Obrovské přírodní bohatství Ruska motivuje Rusko k jeho obraně, útokem by mohlo pouze ztratit. Obviňování Ruska z agresivních úmyslů je bizarní.

Někdo si vyostřování vztahů s Ruskem řekněme přeje. Podpora EU je víceméně jen slovní. Co to znamená? Jak si vyložit, že ČR ve věci proti Rusku podpořily bývalé státy Varšavského paktu?

David: Na přelomu listopadu a prosince 1989 se ve velké aule Právnické fakulty v Praze konala přednáška prof. Zdeňka Mlynáře. Sovětské vůdce znal osobně, věděl, jak uvažují. Byl emigrant, napsal také knihu „Mráz přichází z Kremlu“. Znal jsem se s ním, protože mi kdysi určoval střevlíky. Studenti nadšení polistopadovým vývojem od něj chtěli potvrdit např. to, že Rusko je „Burkina Faso s nukleárními zbraněmi“ či obr na hliněných nohách atd. Zdeněk Mlynář jim k jejich nevůli řekl, že je třeba Rusko vtáhnout do Evropy, pro kterou je to velká šance. Nechápali to. Dodal: „Protože, když to neuděláme, Rusko se samozřejmě obrátí k Číně a pro Evropu bude ztraceno. Nechápali to… „Někdo“ se snaží, aby Rusko bylo odděleno od Evropy, protože to oslabí Evropu i Rusko. Ale současně by si „někdo“ přál oslabit i Čínu. A to nejde dohromady. Vypadá to, že Západní Evropa chápe to, co říkal Zdeněk Mlynář, zatímco Východní Evropa vystupuje proti Rusku, jako by očekávala, že jí „někdo“ pomůže, jako kdyby někdy někomu pomohl bez tučné protihodnoty. Většinou jde o země, které kdysi táhly s Hitlerem na Východ a měly polofašistické režimy. Česko v této sbírce dosud chybělo. Jako kdybychom dodatečně chtěli prohrát minulou válku a snít o vítězství v té příští. Snaha o „cordon sanitaire“ a „Trojmoří“ nejsou nové nápady. Západní Evropa slovně podporuje protiruské akce, ale vůči „někomu“ se chová podobně, jako když ruská knížata přestala platit daně slábnoucí Zlaté hordě. Postoje diktované ve Východní Evropě nesdílejí přemýšliví lidé uvažující jako Zdeněk Mlynář před třiceti lety. Slabí vůdcové jako vždy hledají někoho, kdo by je udržel u moci.

Procházková: Vzpomínám si na projev Václava Havla v Kongresu v únoru 1990. Tehdy mimo jiné nabádal Spojené státy, aby, chtějí-li pomoct Československu, pomohly především Sovětskému svazu na cestě k demokracii. Mínil to dobře. Svým způsobem byl v té době ještě romantik. Když pomáhal rušit Varšavskou smlouvu, věřil, že rozpuštění NATO bude následovat a svět se stane velkou spřátelenou partou. Jelcinova éra ukázala, jak si američtí poradci a další „odborníci“ převýchovu Ruska k nové morálce představují a co si od toho slibují. Je zajímavé, že zatímco Německo se rychle sjednotilo, Sovětský svaz se smrskl na RF, Československo se rozpůlilo a Titova Jugoslávie se krvavě rozpadla.

Pár dní po vstupu ČR do NATO umožnila naše vláda (v nejednomyslném hlasování) přelety bombardérů mířících na Bělehrad. Po nástupu V. Putina se situace v RF pomalu začala proměňovat. Je velmi těžké měnit za chodu kurz „křižníku“, na kterém ustavičně hrozí vzpoura a který proplouvá zaminovanými vodami. My jsme to sledovali dost odtažitě, měli jsme dost vlastních problémů. Až projev V. Putina v Mnichově (2007) mnou doslova zacloumal. Hned v lednu příštího ruku jsem poprvé jela do Ruska a pak ještě třikrát. Naposledy v září 2019, kdy jsem deset dní byla na Krymu. Mnoho někdejších přátel z disentu mi to štítivě vytýkalo, pro vytvoření názoru jim stačily zprávy v médiích. Dobrovolně se tak zavíčkovali v doporučované nenávisti k zemi, která má údajně agresivní plány.

Co se týká Polska, tam se nenávist k Rusku zřejmě vstřebává už s mateřským mlékem. Pochopitelně přeháním, vždycky existují výjimky. Podobné je to v Pobaltí. Mentalita Slováků je ale jiná (vzpomínky na osvobozování nevybledly), a přestože jsou setrvačně pyšní, že Slovensko bylo přijato do NATO, vidina amerických vojenských základen je spíš děsí. Navíc Slovensko má riskantní hranici s Ukrajinou. To, že tyto země (včetně Maďarska a snad i Bulharska) podpořily frašku Vrbětice, naznačuje, že jejich vlády odezírají spíš ze rtů administrativy USA (a Pentagonu) než z Berlína (Bruselu). Při pohledu na mapu působí tato území jako vykolíkovaný claim – předpolí pro další drama.

Nyní jsou vztahy vyhroceny i s Běloruskem, záminkou je podivně interpretovaný stav ohrožení, jemuž čelilo letadlo společnosti Ryanair. Pro srovnání: třeba v říjnu 2012 letělo z Moskvy civilní letadlo do Damašku, na palubě bylo 37 lidí; let zachytili dva stíhači tureckého letectva a donutili piloty přistát v Ankaře. Prý hledali zbraně na palubě. V roce 2016 Ukrajina nařídila změnit trasu letu stroji společnosti Belavia. Pokud by letoun neuposlechl, bylo řečeno, že bude mít co do činění s ukrajinskými stíhačkami. Otázka: Co má být výsledkem kampaně proti Rusku a i Bělorusku? Nová železná opona?

David: Západ vnímá Bělorusko jako potenciálně vzbouřeneckou provincii Ruska. Jenže podporou běloruské opozice posiluje běloruské vztahy s Ruskem. Lukašenko není zapřisáhlý demokrat, ale Bělorusové vidí, jak se daří Ukrajincům po barevné revoluci. Záležitost s Ryanairem je „bezprecedentní“ jen pro toho, kdo ztratil paměť, vždyť podobných případů bylo víc. Například donucení vládního letadla Bolívie přistát ve Vídni na základě domněnky, že na palubě se nachází Snowden, který zveřejnil americké tajné dokumenty. V čem je rozdíl? Nic neobhajuji, jen chci používat stejný metr na podobné události. Když jsem našel Tweet jakéhosi Hoška: „Neskutečná prasárna běloruského režimu by neměla zůstat bez tvrdé odezvy civilizovaného světa,“ zeptal jsem se ho: „Máte na mysli ten civilizovaný svět, který například vraždil v Iráku a bombardoval Sýrii a nechal zavraždit jejich vůdce? Nebo nějaký jiný?“ V muzeu u Waterloo jsou uloženy četné ilustrované mapy od 18. století. Na všech je Rusko zobrazeno jako agresivní stvůra. Parlamentní delegace EU-Rusko je ostře protiruská, ne náhodou je v čele Polák a finská poslankyně, slovenský místopředseda se Pollák alespoň jmenuje. K čemu je to nepřátelství dobré, vždyť Rusko Evropu nepotřebuje. Spíš „někomu“ vadí, že by si Evropa a Rusko mohly být vzájemně prospěšní. Emoce nepomáhají racionálnímu uvažování.

Procházková: Z dostupných informací vyplývá, že MiG-29 Běloruska eskortoval stroj Ryanair až poté, co piloti samostatně rozhodli, že mimořádně přistanou v Minsku, protože v letadle byla nahlášená bomba a linka míjela běloruskou jadernou elektrárnu. Pokud to byla taktika běloruských tajných služeb, lze s úspěchem hádat, od koho se to naučily. Západ je po ochutnání vlastní medicíny rozhořčený a páté kolony jsou velmi zděšené. Tzv. novinář Roman Pratasevič sám ví, že trest, který mu ve zrazované vlasti hrozí, může zmírnit jen doznáním svých skutků (účast na Majdanu, shánění peněz pro prapor AZOV, organizování převratu v Bělorusku…). Jeho doznání ozáří jako světlice celé to předivo, pečlivě po léta splétané a kryté institucemi a neziskovkami.

Existuje jistá anachronická koncepce, která říká, že Německo je třeba držet na uzdě (v rámci EU), zatímco Rusko třeba držet důsledně „vně“… Není pak jedno, jaké Rusko je? Může být problém v samotné jeho existenci? Některé prvorepublikové filmy si tropily z Ruska legraci už v časech Voskovce a Wericha, viz jejich narážky na „maslostroj“… Kdo koho si nakonec namaže na chleba, nějaká „třetí strana“? Například se teď rozjela i kampaň (spustily ji Hospodářské noviny) proti Václavu Klausovi st., snaží se mu podsunout, že jako exministr financí přihodil Rusku přes miliardu dolarů (prý Ruskem nesplacený státní úvěr…)

David: Německo drží na uzdě Evropskou unii a Nord Stream vede dovnitř. Zmíněné předpoklady jsou opravdu anachronické. „Maslostroj“ nebyl míněn až tak posměšně… Podprahová i nadprahová propaganda funguje. V amerických filmech je Rus obvykle zobrazován jako zlý svalnatý debil. Tato stylizace přetrvává mezi lidmi, kteří v Rusku nikdy nebyli. Rus se jim stereotypně jeví jako věčně opilý, neschopný „mužik“. Nelze od nich očekávat, že porozumí historické i současné mnohotvárnosti Ruska a uznají i jeho úspěchy.

Propaganda zesiluje a znovu vytváří obraz nepřítele. Zdaleka ne každý novinář si zaslouží úctu a je „hlídacím psem demokracie“, mnozí spíš štěkají za plotem, aby dostali nažrat. Akce Vrbětice byla provedena tak, aby způsobila co největší škody, aby náprava – pokud možno – nebyla snadná. Hovořím o redukci diplomatických sborů. Podobné škody lze napáchat během dní, náprava trvá roky, ne-li celá desetiletí. V minulosti ČR v Rusku zastupovali také diplomati usilující o zhoršování vztahů, ale také diplomati úspěšní v jejich rozvíjení. Evropská unie je ve své velké většině výrazně protiruská, aniž by z toho měla profit, právě naopak. Z toho je vidět, že EU hlavně zprostředkovává cizí zájmy.

Procházková: Vyvolávání nenávisti k Rusku a k Rusům je u nás samozřejmě oživováno vzpomínkami na srpen 68. Čím dál se od té „události“ vzdalujeme, tím víc je ta nenávist uměle přikrmována. A kauza Vrbětice přiložila do toho udržovaného ohýnku opravdu velké polínko, tedy rovnou muničák.

Stane-li se nenávist k Rusku oficiálním programem ČR, pak nelze vyloučit ani pouliční útoky. Nejen na zde žijící Rusy, ale i Ukrajince a Bělorusy, protože nenávist nerozlišuje detaily a startuje na „první dobrou“. Je to otřesná vize budoucnosti a může se stát, že i mnozí z nás si brzy budou připadat jako cizinci ve vlastním státě. Jenže stát není národ. A pokud selhávají politici, je čas, aby se o slovo ten národ přihlásil.

Bude k tomu mít příležitost v říjnových volbách. Věřím, že se voliči nedají dopředu zastrašit škatulkováním a nálepkami. Čas, který do října zbývá, je rozhodující. Můžeme jej strávit buď vzájemným šířením pocitů beznaděje – jenže sdílením se úzkost jen prohloubí –, nebo v modlitbách a meditacích, pokud věříme v zázraky a zásahy tzv. vyšší moci. Anebo se můžeme pokusit k tomu zázraku přispět.

Nikdo z nás nemůže udělat mnoho, ale každý by měl dělat aspoň to, co může. Masaryk tomu říkal „práce drobná“. Každý má okruh přátel, aspoň na Facebooku. Navíc existuje řada nezávislých internetových serverů. Tím chci (s klasikem) říct, že „zdroje jsou“. Hodně lidí se už ale bojí je vyhledávat, aby nebyli „vystopováni“ jako podezřelí. Zbabělost ovšem vede k cestám zpátky…

V Rusku spustili unikátní fúzní reaktor T15MD; Jednou nahradí klasické reaktory, miniaturizované reaktory již pohání nové hypersonické zbraně… Co když Rusové už nebudou mít ani zájem dostavovat u nás Dukovany, protože to pro ně bude zastarávající technologie? Ruská společnost ani věda a technika nestojí na místě. Jak by vypadal váš optimistický odhad, kdybyste se měli na Rusko podívat co nejpozitivněji (o negaci se nám stará český mainstream)?

David: O jaderné fúzi se mluví desetiletí. Z laboratoře je přes poloprovoz k praktickému využití obvykle dlouhá cesta. Uvidíme tedy. V Evropské unii, která se chová neracionálně pod vlivem ideologie plné bizarních teorií, můžeme počítat spíš s „energetickou chudobou“. Vítr vždy nefouká a v noci slunce nesvítí, jde-li o protežované obnovitelné zdroje…

„Zastarávající technologie“ jaderných elektráren prokázala svoji životnost půl století, zatímco o fúzi a vodíku se stejně dlouho sní. Ale i tak Rusko energii má a bude ji mít. Můj odhad není optimistický. Optimismus je bezdůvodný předpoklad, že věci půjdou dobře. Můj předpoklad je, že věci dobře nepůjdou, mám své důvody. Zkusme hledat reálná východiska!

Procházková: Naštěstí je tu dost lidí, kteří si i v tomto zrychlujícím se čase pořád udrželi schopnost přemýšlet. Lidí, co dokážou hledat informace a skládat si z nich obraz světa, který se naprosto liší od toho, co nám sugeruje mainstream. Těmto hledačům pravdy o skutečném stavu světa je jasné, že strašení Ruskem a doprovodné hanebné přepisovaní historie mají posvětit účel – tedy přeformátování světa našeho vezdejšího do podoby, kterou už v předstihu „věští“ filmaři.

Můj vztah k Rusku (či SSSR) se během života proměňoval: od vděku přes pocit uraženosti až k současné naději, že pokud nějaký stát dokáže vzdorovat vnějším predátorům a souběžně čelit i domácí páté koloně, je to právě Rusko. Pro „zbytek“ východní a střední Evropy už ale krvácet nebude. Tentokrát se z „protektorátu“ budeme muset vymanit vlastními silami. Ovšem obnovení suverenity naší republiky bude běh na dlouhé trati.

Díky za rozhovor.

Zdroj