Tuto otázku položili mnozí: Kdo skutečně vládne světu?

Zde bude otázka „loutkovodičů“ posuzována „přízemním způsobem“. Budeme se držet následující teze: největší skutečnou moc mají nezávislí a největší držitelé finančních aktiv. 

Pak otázka světové kontroly vede k tomu, kdo jsou tito držitelé. Vzhledem k dnešní úrovni přístupu k informacím a možnosti dát si dvě a dvě dohromady, to není tajemství za sedmero pečetěmi. 

Pojďme začít.

Když slyšíme o dolarových miliardářích, obvykle si představíme slavné postavy:  Bill Gates, Mark Zuckerberg, George Soros, Warren Buffett,….

Existují i ​​jiné postavy, které se v médiích často nezmiňují, ale jsou pravidelně zahrnuty do každoročního seznamu miliardářů Forbesu. V zásadě jsou miliardáři šéfové průmyslových gigantů, IT-impérií, teleko-
munikačních operátorů, médií, realitních kanceláří a maloobchodních řetězců. 

Společnosti tvoří výrobci potravinářských výrobků, kosmetiky, léčiv, oděvů, domácích spotřebičů, softwaru
a dalších. Organizace vedené miliardáři zpravidla působí v celosvětovém měřítku, a proto se nazývají nadnárodní korporace nebo zkráceně TNC. 

Díky přetrvávajícímu mýtu vytvořenému západní propagandou se miliardáři zdají být ztělesněním „americ-
kého snu“. To znamená, že Američané díky své podnikavosti, pracovitosti a vytrvalosti, mohou nejprve vydělat miliony a poté miliardy. Každý se může stát hlavou nadnárodní korporace, pokud po tom touží,… ano. 

Díky tomuto mýtu mají lidé představu, že šéfové nadnárodních korporací s velkým kapitálem mohou diktovat své zájmy jako nezávislí finanční hráči. 

Tento pohled, jak uvidíme dále v tomto článku, má s realitou málo společného.

Trochu blíže k realitě je verze, podle níž kontrolu nad světem provádějí americké banky a FED. 

Zejména je mezi lidmi rozšířen mýtus, že FED může kdykoli vytisknout tolik dolarů, kolik potřebuje pro současné potřeby americké ekonomiky. Tento mýtus analyzuje blogger Oleg Makarenko v článku „Proč nemůžete tisknout dolary navždy.“ 

Stručně řečeno, schéma „tisku“ vypadá takto: Federální rezervní systém tiskne dolary a kupuje jim vydané státní dluhopisy u státní pokladny,  poté státní pokladna posílá do federálního rozpočtu dolary na podporu americké ekonomiky. 

To způsobuje ztráty tuzemským kupcům dluhopisů (penzijní fondy, fondy sociální pomoci a pojišťovny) kteří jsou nuceni držet ve svém portfoliu „odpad“, který jim nepřináší dostatečnou ziskovost. Čím více je tedy „vytištěno“ dolarů, tím větší je to nebezpečí pro sociální sféru Spojených států. 

Je pro nás důležité extrahovat následující – činnost Fedu je omezena určitými podmínkami, které nelze porušit, pro zachování Spojených států jako státu. Americké banky samozřejmě také pracují v právním rámci a podlé-
hají všem požadavkům příslušných zákonů, jejichž implementaci sleduje Komise pro cenné papíry a burzy. 

Proto připisovat všemocnost orgánům, které zajišťují fungování reálné ekonomiky amerického státu je tedy, mírně řečeno, přehnané. 

Otázkou je, kde je úlovek?

Odpověď na tuto otázku nám dá matematika, konkrétně teorie grafů. 

Dne 28. července 2011 na webu arXiv.org byla zveřejněna studie týmu specialistů ze švýcarského centra Chair of Systems Design, zabývající se modelováním na základě dat, s názvem „The Network of Global Corporate Control“ (Sít kontroly globálních korporací). 

Vědci začali svou analýzu se seznamem ze 43 060 nadnárodních korporací, vybraných z 30 milionů ekonomických subjektů a pomocí metody rekurzivního vyhledávání přišli na mnohem větší nadsystém sestávající z 600 508 uzlů a 1 006 987 spojení, táhnoucí se k majitelům. 

Jejich závěr je velmi zajímavý:

Viděli jsme, že TNC tvoří gigantickou strukturu podobnou smyčce a že většinu kontroly vykonává pevně utkané jádro finančních institucí. Zdá se, že toto jádro je ekonomická „nadorganizace“, což pro vědce a politické aktéry přináší novou vrstvu důležitých problémů.

Každý, kdo zná teorii grafů, si může tento dokument stáhnout a vyhodnotit správnost jeho metodologie
a závěrů. Soudě podle skutečnosti, že byl publikován v řadě publikací, úspěšně prošel peer review (recenzí). 
Není tedy důvod pochybovat o tom, že práce byla provedena nestranně a profesionálně. 

Pojďme se podívat na první desítku těchto největších finančních institucí objevených vědci (od roku 2017 je obrázek mírně odlišný, ale to nemění podstatu):

1. BARCLAYS PLC (Velká Británie)
2. CAPITAL GROUP COMPANIES INC, THE (USA)
3. FMR CORP (USA)
4. AXA (Francie)
5. STATE STREET CORPORATION (USA)
6. JPMORGAN CHASE & CO. (USA)
7. LEGAL & GENERAL GROUP PLC (Velká Británie)
8. VANGUARD GROUP, INC., THE (USA)
9. UBS AG (Švýcarsko)
10. MERRILL LYNCH & CO., INC. (USA)

Navenek tyto společnosti vypadají jako obyčejná finanční centra. Jsou legálně označeny, mají své vlastní webové stránky a zveřejňují na nich informace o svém vrcholovém managementu. 

Nějací vážení lidé v oblecích se zabývají nějakými peněžními operacemi – koho by tohle mohlo zajímat? 

Není divu, že mezi všemi kandidáty na roli světového vládce vyzdvihovaného konspiračními teoriemi zaujímají poslední místo investiční fondy a správci aktiv v hodnotě bilionů dolarů. 

Kolosální peníze milují ticho a soukromí. 

Především tito mega-hlavouni nepotřebují povědomí veřejnosti o svých činnostech a dělají vše pro to, aby nepřitahovali příliš mnoho pozornosti a nevyvolávali pochybnosti o své bezchybné obchodní pověsti. 

Přirozeně je nutno podotknout, že utrácí spoustu peněz a přitahují prvotřídní odborníky, aby si udrželi svou právní čistotu, což znamená, že se k nim nelze prokopat z žádné strany. 

Obrovská síťová struktura, stejně jako úzké vztahy spojené s nepředstavitelným stínovým vlivem na globální ekonomiku a politiku, činí tuto finanční chobotnici imunní vůči jakýmkoliv vnějším vlivům.

Jak se vám líbí tento obrázek? S čísly to bude ještě působivější.

Vliv „správců aktiv“ v číslech.

Jak je uvedeno výše, TNC (nadnárodní korporace) rozhodně nejsou nezávislými ekonomickými hráči. 
Pokud si představíte síť  TNC, pak hierarchicky nad ní je síť skutečných vlastníků TNC, jedním z nichž je Vanguard. Přestože správci (management) akcií společnosti nutně neznamená vlastnictví (ownership) těchto akcií, je to právě rozdíl mezi množstvím, hodnotou a kvalitou akcií držených nominálními vlastníky a akciemi spravovanými investičními společnostmi, což napovídá čí zájmy budou upřednostněny. 

A tento rozdíl zdaleka není ve prospěch nominálních vlastníků – navíc je mnohokrát, mnohokrát větší. 
Mělo by být také zřejmé, že správa cenných aktiv zahrnuje konkrétní denní akce s těmito aktivy, zatímco pro nominální vlastníky mohou být často „mrtvým závažím“.

Takže v této situaci je tedy vlastník ten, kdo skutečně spravuje finanční zdroje.

Pro ilustraci uvedu několik odkazů z německojazyčné služby Yahoo Finance, aby byla stupnice jasná (2017).

Microsoft Corporation – Bill Gates vlastní 190 992 934 akcií společnosti Microsoft. 

Sestoupíme níže a uvidíme: 

pouze Vanguard vlastní 525 395 707 akcií společnosti Microsoft ve výši 32 648 088 707 dolarů. A pokud sestoupíme ještě níže, uvidíme, že další tři fondy Vanguard vlastní 346 477 637 akcií v celkové hodnotě téměř 20 miliard USD. 

To není špatné, co? K tomu přidejte, že takové investiční společnosti jsou vzájemně propojeny, díky čemuž je struktura jejich podílů diverzifikována tak, aby byla „pro veřejnost“ zcela nevysledovatelná. 

Vezmeme si jiného institucionálního vlastníka společnosti Microsoft, State Street Corporation, a zapomeneme tento název. Překvapení – Vanguard je na třetím místě jako institucionální vlastník společnosti State Street Corporation! Mimochodem proto mnozí dospěli k závěru, že Vanguard řídí vše a všechno, neberou v úvahu síťovou strukturu, ve které jsou tyto společnosti umístěny. 

Zároveň stojí za uznání, že údaje o majitelích společnosti Vanguard a jejích fondech nejsou nikde zveřejněny,
a to ani s ohledem na přísné požadavky německého práva. 

Uvedu několik dalších příkladů souvisejících s Vanguard, ačkoliv bychom neměli zapomenout na další významné instituce. Stačí se podívat na rozdíl mezi přímými a institucionálními vlastníky.

Nejslavnější TNC:

• Coca-Cola, McDonald’s Corporation, Procter & Gamble, Nike Inc., Facebook.

Největší mediální mega-konglomeráty, které ovládají drtivou většinu amerických médií:

• Time Warner Inc., The Walt Disney Company, Sony Corporation, Comcast, News Corporation.

Největší výrobci elektroniky:

• General Electric, IBM Corporation, Apple, Hewlett Packard, Siemens AG.

Největší ropné společnosti:

• Royal Dutch Shell PLC, BP PLC, Exxon Mobil Corporation, Chevron Corporation.

Hlavní výrobci dopravy:

• General Motors, The Boeing Company, Lockheed Martin Corporation.

Největší farmaceutické společnosti:

• Johnson & Johnson, Novartis, Pfizer.

A třešničkou na dortu jsou největší banky:

• Industrial and Commercial Bank of China Limited
• JPMorgan Chase & Co.,
• Bank of America Corporation,
• Citigroup Inc.,
• Wells Fargo & Company,
• Goldman Sachs.

Podíl institucionálních vlastníků často představuje více než polovinu akcií největších světových společností. 
Tento podíl může dosáhnout 80% a ještě více. Přesné údaje o kvalitě těchto akcií samozřejmě nejsou k dispozici, což posiluje tezi „tyto společnosti poskytují pouze finanční služby“. 

V souvislosti s tím, se nabízí jedna jednoduchá otázka:

Proč nemohou nadnárodní (transnacionální) korporace a banky spravovat veškerá svá aktiva samostatně?

Proč TNC a banky potřebují „proložení“ ve formě těchto finančních monster? 

Opravdu neexistují v těchto společnostech kompetentní zaměstnanci pro správu všech jejich aktiv?

Jakýkoli velký ekonomický subjekt po svém vzniku jako takovým, spadá do zorného pole Vanguard, což mu nabízí možnost výnosného investování. 

Čím více subjekt investuje svá aktiva, tím pravděpodobně bude větší potenciální návratnost. Díky své spolehlivé pověsti a obrovským zdrojům Vanguard skupuje aktiva subjektu a začne ho spravovat. 

Je možný jiný scénář: 

subjekt převádí svá aktiva na společnost Vanguard ne kvůli důvěře, ale jednoduše proto, že nemá jinou možnost. Zde se subjekt ocitne v pozici oběti „velkých zvířat“, kteří navrhují vyřešit problém – „po dobrém“ jim předat své hodnoty. 

Tak či onak, žádná organizace s vysokými peněžními ukazateli nemá příležitost ani možnost se setkání s tímto monstrem vyhnout, bez ohledu na to, ve které zemi se nachází. 

Protože ve skutečnosti Vanguard, nebo spíše jeho koneční příjemci, jsou pány hry a tato hra se hraje na jejich poli a podle jejich pravidel.

Nejspíš se nemýlím, když řeknu, že nikdo neví, co přesně leží za formulí „správa aktiv“ (asset management). 
Bez ohledu na to, jakou investiční společnost navštívíte, uvidíte při vstupu typický reklamní obrázek:
například mladí lidé se sněhobílým úsměvem, kteří si potřásají rukama na pozadí mrakodrapů, jako by ukazovali, že uzavírají perspektivní dohodu. 

Obrázek je doplněn typickým nápisem v duchu „nabízíme našim klientům spolehlivá investiční řešení“. 

Pokud je člověk „uloven“, je vyzván, aby investoval do jednoho z několika fondů společnosti, které se od sebe liší v různých parametrech (levné / drahé akcie, úroky z akcií, krátkodobá / dlouhodobá ziskovost, akcie společností s malou / střední / velkou tržní kapitalizací, státní dluhopisy, atd.). 

Přičemž ve skutečnosti návratnost investic není zaručena, údajně z důvodu volatility trhu, měnících se ekonomických podmínek a dalších důvodů. 

Kromě toho musí klienti investiční společnosti vkládat poplatky a často nemají příležitost zjistit stav svých fondů. Nemluvě o tom, jak je dostat zpět k dispozici. 

V důsledku toho jsou recenze běžných investorů plné rozhořčení, ale moc jiného tito lidé dělat nemohou. 

Se stejným úspěchem můžete podat stížnost na kasino … omlouváme se, ale sami jste hráli. 

Oběťmi investičních společností však nejsou jen obyčejní občané. 
Činnost těchto společností ovlivňuje také penzijní fondy, pojišťovny, fondy sociální podpory a další státní struktury, které jsou s nimi spojeny. Ale to je samostatné velké téma.

Je tedy možné s velkou jistotou tvrdit, že penumbrální finanční struktury, které skutečně vlastní aktiva velkých ekonomických subjektů, fungují na principu kasina. 

Subjekty jim jednoduše dávají svá aktiva kvůli spekulativnímu zisku, který není vůbec zaručen. 

Ale stejně jako kasino mají i tyto struktury svého majitele. 

A tady se musíme dívat jinam a nikoli na veřejné osobnosti, jako je John Bogle (který údajně sám založil Vanguard a stal se „géniem investic“), a ani na vrcholné vedení těchto struktur, protože jeho členové vykonávají pouze výkonné funkce (ačkoli mají silný vliv v jiných oblastech, ale zde o to nejde). 

Je nutno se podívat na majitele fondů těchto struktur. To k nim proudí všechny soukromé, korporátní a státní zdroje investované do jejich fondů. 

Identifikace konečných příjemců globálního ekonomického chaosu není triviální úkol, ale někteří z nich sami o sobě nechávají stopy. 

Alespoň jednoho z nich lze vysledovat celkem snadno.

Začneme tím, že Vanguard se představuje jako jediná investiční společnost na světě, jejíž fondy vlastní klienti. 
Je hrdá na svou „client-owned structure“, což způsobuje zmatenost u běžných uživatelů. 

Ve skutečnosti, jestli investor Vanguardu vlastní její podíl, pak má právo znát například plat Williama McNabba III, současného ředitele. Zatím však nikdo nebyl schopen to zjistit. 

Zdá se, že formulace client-owned by měla být chápána následovně: Vanguard nemá žádné nejvyšší organizační vlastníky, to znamená, že žádná jiná organizace nemůže ovlivnit politiku a metody Vanguardu. 
Jeho majiteli jsou proto soukromé osoby. 

A protože běžným klientům je odepřen přístup k interním informacím této společnosti, poslední možností logicky zůstává – jediní klienti a zároveň koneční vlastníci Vanguardu jsou nejbohatší dynastie.

Jedna z těchto dynastií je tak cool, že nepovažuje za nutné šifrovat nebo skrývat své jméno: mezi jinými fondy Vanguardu je jeden přímo tak nazván – Vanguard Windsor II. 

Samozřejmě si můžeme myslet, že se jedná o náhodu nebo nějaké symbolické označení. 

Ale ne v případě společnosti, která spravuje aktiva v hodnotě vyšší než 4,0 bilionu dolarů. 

Není pochyb o tom – jedná se o britskou korunu a její fond je jediný registrovaný fond ve struktuře Vanguard. 
Prostřednictvím tohoto fondu ovlivňuje dynastie Windsor řadu významných společností a finančních konglomerátů, v kterých vlastní své privilegované akcie.

Chtělo by se říct… no to je toho – dobře, královská rodina investuje do společnosti, a má z toho zisk. 
No a co? … To, že tahem za toto vlákno, odkryjeme druhé zmijí hnízdo základní vrstvy světového vlivu. 

Pozorně sledujte.

Mezi společnosti, akcie kterých vlastní Windsor patří Honeywell International Inc., Ford Motor Company a Kellogg Company. 

• Honeywell International, Inc. – Velká americká korporace vyrábějící elektronické řídicí a automatizační systémy. 
• Ford Motor Company – každý ví, že se jedná o výrobce automobilů Ford. 
• Kellogg Company je známý americký výrobce snídaňových cereálií a výrobků rychlého občerstvení. 

Ale proč právě tyto společnosti? 

Možná celá věc spočívá v jejich mimořádné finanční stabilitě, a proto princ Philip, princ Charles, princ William
a další členové této respektované rodiny věří v jejich investice? 

Možná ano, ale pojďme kopat hlouběji. 

• James H. Binger, bývalý předseda a generální ředitel společnosti Honeywell založil nadaci Robina Foundation.
• Henry Ford založil charitativní nadaci Ford Foundation.
• Will Kate Kellogg je zakladatelem nadace W.K. Kellogg Foundation. 

Postavy této úrovně milují prezentování sebe jako filantropy a lidé zpravidla vnímají charitativní zaměření jejich fondů jako čisté peníze. 

Jenomže ony fungují nejen pro zveřejněné účely. 

Všechny tyto fondy jsou velkorysými dárci Rady pro zahraniční vztahy (Council on Foreign Relations).

Rada pro zahraniční vztahy je soukromá „polostínová“ organizace, skládá se z 4900 členů, která má de facto silný vliv na zahraniční politiku Spojených států amerických.

Právě její ničivý účinek pociťuje na sobě sama Amerika a celý zbytek světa. 

Nebudete se mýlit, pokud s touto konkrétní organizací spojíte „zákulisí světa“, „světovou vládu“, „hluboký stát“ a další podobné koncepty. 

Toto je skutečná živná půda pro světové upíry, se zájmy kterých musí všichni politici počítat. 

Prostřednictvím této organizace provádějí nejbohatší dynastie destruktivní světovou politiku, jsou jediným konečným příjemcem zisku ze světového chaosu. 

Shrneme si výsledek:

Nejbohatší dynastie na světě s cílem neustále zvyšovat své osobní bohatství mají na svět finanční a ekonomický dopad prostřednictvím fondů investiční společnosti Vanguard a politický dopad prostřednictvím Rady pro zahraniční vztahy.

P.S.

Výše uvedené je skutečnými drobky skutečného obrazu. Přesněji řečeno, to co dovolili vědět. 

Koruna také není osnovou všeho, za Korunou stojí stíny (ne zcela lidské), a Koruna je vrchní matrjoška… pro obrazovku. Skuteční loutkovodiči jsou vždy ve stínu. Dokonce i ve stínu hvězd. Nebo odtamtud? (to není vtip)!

Existuje hodně věcí o čem přemýšlet (pokud je čím přemýšlet – bez urážky).

Zdroj zde a zde

Překlad