Bez komentáře

0
(0)

„Sice chápu, že z určité části populace uděláme občany druhé kategorie, sám jsem s tím měl ještě před několika měsíci problém, ale bude to nezbytné.“ Zdroj.

 

Opakovaně jsem si přečetl tuto větu, abych se ujistil, že ji správně rozumím. Chápu, že v určité společenské pozici je něco takového možné. Jen dumám, co se musí stát, aby něco takového si dokázal člověk obhájit sám před sebou. Oznámit národu, že podstatnou část považuji za „Untermensch“, že s tím nemám problém a v zásadě nebudu mít problém s následným „řešením“. Protože to bude nezbytné. Člověk má tendenci odpouštět a i tohle vyjádření dokáži panu profesorovi odpustit. Jednak proto, že člověk je omylný a ani titul profesor osobu od omylu neochrání. A za druhé proto, že jsem přesvědčen o tom, že on to myslel upřímně a nedomyslel sílu svých slov. Jinak by použil výrazně lepší newspeak. A za třetí, myslím, že pan profesor by měl dostat příležitost k uvědomění si toho, co řekl a co může takové prohlášení způsobit. Proč o tom tedy píšu.

Žijeme ve zvláštní době. Máme tu nemoc, která je závažná. Až tak závažná, že s ní někteří nemocní lidé umírají. Na úrovni vedení tohoto státu, bylo rozhodnutu o opatřeních, která to byla naposledy za heydrichiády. Vedle toho zavádíme nepovinné očkování, které nechrání proti této nemoci, ale jen zmírňuje příznaky. Současně těm, kdo o tomto očkování neuvažují oznamujeme, že nepovinnost bude mít následky, jako třeba, že se stanou podlidé. A to i za situace, kdy množství vakcíny je jen velmi omezené a přístup k nim mají někteří potřební a vybraní nadlidé. Přemýšlím, proč se proti závažné nemoci neočkuje povinně a napadá mě jen dvojí vysvětlení. Nemoc není tak závažná, nebo z povinnosti vyplývají i nějaké důsledky, které nejsou dobré po byznys s touto nemocí. V době, kdy zjistit, že jsem pravděpodobně nemocný mohu zdarma 1x za 3 dny. Ale nemám to podle ministra zdravotnictví dělat sám, pokud jsem zaměstnanec, abych nezatěžoval systém. Má dělat můj zaměstnavatel na vlastní náklady a reportovat pravidelně státu. O tom, že by bylo vhodné začít se zabývat otázkou léčiv se dozvídáme způsobem, kdy navrhovaný postup léčby jednoho lékaře nebo týmu jiný lékař nebo tým napadá jako neúčinný nebo se referuje o „zázračném“ léku.

Pak tu máme děti školou povinné, které neměli už téměř půl roku tělocvik a rok se učí online. Přemýšlím, zda někdo z autorů a zastánců těchto opatření chápe důsledky svých činů. Přece víme, že mezi obezitou a imunitou existuje vztah. Víme, že obezita je nemoc. V kombinaci s COVID je to pak dle lékařů poukázka na vylepšení počtu pacientů na JIP. A základ pro obezitu si určitě děláme v dětství. Asi nám teď tyto děti nezhorší statistiku úmrtí, ale za 30 a více let to někdo bude muset zaplatit. Na pochopení principu, že prevence je levnější než pozdější náprava nepotřebuje nic modelovat a prognózovat. Učivo se dá dohnat, to není nic nemožného. Zdraví dětí mnohem hůře, pokud vůbec.

Máme tu skupinu lidí, kteří tuto společnost živí daněmi. Ta nejvíce zatížená je převážně, nikoliv výlučně, zaměstnanci 40+. Víme, že pro 40. roce života imunita pozvolna oslabuje a postupně ztrácí schopnost přizpůsobení na nové hrozby. Právě lidé mají nejčastěji děti školou povinné. Ti suplují v mnoha případech služby, které poskytuje stát, jako například školství. Stát od těchto lidí očekává, že budou pouze pracovat, platit daně a chodit ven pouze v nezbytných případech všude s povinným respirátorem nebo rouškou. Mnoho z nich připravil o práci nebo výsledky práce za mnoho let. Z mnoha lidí udělal nebo udělá jedince závislé na almužně státu. Nikde ani slovo o obnově, o regeneraci. Opět je jasné, že v delším horizontu bude existovat souvislost mezi imunitou těchto lidí a jejich zdravotním stavem. Mnoho z nich skončí ve špatném psychickém stavu nebo jinak onemocní a už se velmi těžce postaví na vlastní nohy. Na rozdíl od dětí ovšem možnost nápravy bude výrazně menší anebo téměř žádná. Pro stát paradoxně i levnější, jelikož důsledky budou terminální.

Máme tu i skupinu lidí, kteří do samostatného života vstupují. Neumím si ani představit psychické vypětí mladého člověka, kterému zakážete se socializovat jinak, než pomocí slaboduchých aplikací sociálních sítí, jelikož cesty za účelem navázání nebo udržování vztahu nespadá do kategorie nezbytných cest. Díky takovým nápadům budou škody na budoucích rodinách, na vztazích i na zdraví těchto lidí, jelikož toto není dobré ani pro velkého introverta s poruchou nějakého toho spektra. Úplně morbidně pak už vyzní nápad a realizace zákazu setkávání se členy rodiny, kteří jsou naopak na konci životní pouti. Představa, že bych musel celý zbytek života žít s vědomím, že jsem některé členy rodiny neviděl a už nikdy neuvidím jen proto, že jsem dodržoval nařízení je věc, se kterou by se mi žilo velmi těžko. Domnívat se, že lidský kontakt v takové situaci nahradí aplikace v mobilním telefonu je samo o sobě diagnóza.

Každý z nás má nově na krku krom výše popsaného minimálně dalších 50 tisíc dluhu navíc. Chápu, že pro mnohé progresivní jedince je lákavé tištění peněz a rozdávání, jako se to daří muži číslo jedna ve Spojených státech. Ale večírek skončí, přijde na placení a nikdo nepočká. A nakonec si ještě budeme říkat, že „pověstný“ exekutor Vrána byl vlastně lidumil.

Všimněte si, je v podstatě úplně jedno, zda se bavíme o moci soudní, výkonné nebo zákonodárné, o médiích nebo tzv. elitách, často maskovaných za kvanta titulů. Do popředí, se dostali jedinci, kteří tam nikdy být neměli, jelikož na to prostě nemají. Schopnosti koncepčně něco vymyslet, vést, rozhodnout, řídit a nést odpovědnost jsou zcela vymizelé. Někteří dokonce žijí v bludu, že vedoucí pozice se dá vysedět, případně je za „zásluhy“ nebo ještě lépe se tam uklízí za neschopnost. Zcela logicky postrádají následně přirozenou autoritu a jediné co jim zbývá, je „řešení“ bagatelních problémů a nadbytečných agend, prezentování se v médiích na úrovni náctiletých influecerů, fráze, dětinské hašteření a žalování, newspeak, formálnost bez kontextu, vydávání odporující si nařízení a demonstrace síly. Dejme těmto lidem šanci odejít. Všichni nejsou citově plošší jedinci a mnozí budou za tuto možnost vděční. Čím méně nenávisti, tím méně spojenců budou právě skuteční psychopaté mít.

Mohl bych pokračovat dále, ale dovolím si zde již jednu myšlenku na závěr. Odpouštím za sebe všem těm, kteří se na výše popsané stávající situaci a především budoucí následcích a hrůze podílejí. Ať již nevědomky nebo i vědomě a pod jakoukoliv pohnutkou. Přestože se mě ve všech výše uvedených případech dotýká přímo nebo zprostředkovaně. Z mého pohledu není totiž velký rozdíl v tom, zda škodíte lidem z důvodu páchání domnělého dobra, dělání jen své práce nebo malé domů. Domnívám se, že většina z těchto lidí nejsou nesvéprávní jedinci. Tady nejde o to co bylo, ale co bude. Jsme jen lidé a děláme chyby. Věřím, že život elity (dosaďte co chcete) s představou, že ji nenávidí podstatná část lidí, které oni na oplátku považují za podlidi, je něco, co nepatří do 21. století. Zlu se neustupuje, ale stejně tak není ideální bojovat proti zlu pácháním dalšího zla nebo násilí. Jelikož tento přístup má kladnou zpětnou vazbu a plodí další násilí. Myslím, že odpuštěním dám šanci posunout se do něčeho lepšího. Těm, o kterých jsem psal výše to umožní odejít ze scény, některým pak se i zamyslet a pochopit, že jsem byl součástí zla a pokusit se o nápravu.

Budeme v těžkých časech, co nás čekají, potřebovat lidi, kteří mají schopnosti něco vymyslet, vést, rozhodnout, řídit, přijmout odpovědnost a především mají autoritu ne z pozice síly. Nikdo z nich přece není tak naivní a nedá svůj kredit všanc těm, co nyní vládnou nebo jsou v opozici. Dokud tam budou tito jedinci dále rotovat, tak se budeme pořád více a více propadat. To je oč tu běží. Zkuste se nad tím zamyslet.

Zdroj

Souhlasíte s článkem?

Průměrné hodnocení 0 / 5. Vote count: 0

Zatím nehodnoceno, budete prvním

Napsat komentář