Jak jsem se stal občanem II.kategorie?

0
(0)

Bez mučení se přiznám, mohu si za to sám. Prakticky po celý svůj život jsem se choval jako vůl. A nyní jsem na to tvrdě doplatil.

Již od raného dětství až po důchodcovský věk jsem se soustavně věnoval různým sportovním aktivitám, většinou na závodní i vrcholové úrovni. V ligovém volejbale jsem měl přezdívku Nítěnka, neb jsem byl značně šlachovitý hubeňour.

Za celý svůj dosud čtyřiasedmdesátiletý život jsem ještě nikdy nepodstoupil žádnou operaci. Nemocen jsem však několikrát byl. Za posledních 30 let jsem dokonce čtyřikrát krutě trpěl tou pro muže nejšílenější chorobou – rýmou. Vím, co píši. Stačí se zeptat jakékoli ženy, která se nějaký čas starala o „orýmovaného“ a v některých případech i o „onudlovaného“ partnera mužského pohlaví, který se téměř vždy chová tak, jako by byl v posledním tažení.

Chřipku jsem měl za toto období pouze jednou, a to když jsem se před řadou let dobrovolně a vzhledem k mému věku i zdarma, nechal oočkovat proti chřipce. Akce se „vydařila“ a já jsem ve dnech následujících po očkování skutečně chřipku prodělal.

Vzal jsem si z toho ponaučení, že se již nikdy nepodrobím žádnému preventivnímu očkování. A na to jsem nyní „dojel“. Stal jsem se narušitelem a nepřítelem dobrovolně-povinné očkovací mašinerie. Nemohu k holiči (poprvé v životě jsem v tomto věku vlasatá „mánička“,) na pedikůru, na oběd do restaurace, na výlet do zahraničí … a mnoho dalších běžných aktivit. Stal jsem se pro náš stát občanem II.kategorie.

A čímže jsem se tak strašně provinil? Tím, že jsem „infekčně“ zdráv!.

Václav Husák

Souhlasíte s článkem?

Průměrné hodnocení 0 / 5. Vote count: 0

Zatím nehodnoceno, budete prvním

Napsat komentář