Milan

0
(0)

Vidlák – povídka od Targuse: Protivné pištění elektrobudíku mne zastihne na cestě ze studené sprchy. Nemohl jsem dospat. Ne že bych se na dnešní den těšil, ale v posteli to prostě dál nešlo, budil jsem se celou noc.

Když dopíjím ranní třílžičkový smrťák z arabiky, vykoulí se z pelechu Pinocchio. Oblečený do volných kalhot s nohavicemi staženými na gumičku mi připomíná přerostlé batole. Chybí jen zadek vycpaný plínou. Nasype si do misky ovesné vločky, zalije mlékem, a než spolykám denní dávku léků, má zbagrováno. Hned na to hupsne do teplé bundy a vyfičí před dům vytáhnout kola z přístřešku. Jindy bych ho seřval, že po sobě neuklidil se stolu, ale dnes mlčky seberu misku se lžící a v dřezu vše zaliju vodou.

„Kdo dnes pojede na Milanově kole?“ ptá se Pinocchio. 

„Chceš jet?“ odpovím otázkou.

Synek dlouho váhá. Nakonec naskočí na svůj bicykl, vlastnoručně nastříkaný fialovou metalízou a zavolá přes rameno: „Jeď ty, vyměníme se na Malém Polomu, jo?“ 

Neodpovím, mlčení znamená souhlas. Po chvíli, když dojedu blíž k Pinocchiovi, zabrblám pod nosem: „Kolo jsi dostal ty, a ne já.“

„Proto jsem ti ho vnutil. Kdyby se na něm něco pokazilo, tak mi ho spravíš a mě to nebude stát ani korunu,“ projeví své obchodnické vlohy syn.

Jen povzdechnu. Prostě je po mámě…

Jedeme jako obvykle „na pankáče“, tedy bez jídla a pití, bez nářadí a hustilky, jen tak, jak se jezdí pro ranní rohlíky do nejbližšího pekařství. Tedy pokud nějaké nejbližší pekařství přežilo. Nasazujeme důchodcovské tempo, neboli, jak říkával Milan – umírněný střed, když navolil druhý ze tří talířů a některý pastorek poblíž středu kazety. 

Je potřeba se šetřit, protože nás čeká padesát kilometrů po vrcholech Beskyd. Z Milíkova vyjet na Kozubovou, pak po hřebenech na Malý Polom a přes vrcholy Muřinkový vrch a Velký Polom k hotelu Tetřev. Odsud se pak už jen skoulíme do údolí a užijeme si třináctikilometrové klesání. 

Počasí nám nepřeje, zatím vystihuje význam přívlastku „uslintané“. Až na všudypřítomné bláto je to prozatím dobré, jedeme po polních a lesních cestách, pravá romantika začne před Velkým Polomem, kde je potřeba překonat příkrá skaliska.

Po hodině supění a vzdychání jsme na Kozubové, na kopci s nezvykle tvarovaným vrcholem, který je dominantou tohoto údolí. Zatímco synek žíznivě loká vodu crčící z trubky u cesty, já odlehčuju kolo odsypáním balastu z podrámové tašky. Když po čtvrthodince konečně popadnu dech, vyrážíme dál. Máme za sebou necelou čtvrtinu trasy. Následují vrchy Kamenitý, Slavíč, Lačnov a Malý Polom. Většinou jedeme po lesních cestách, jen dvakrát se pustíme zkratkou po pěšinách. Za prvé nám dost vadí slizké kořeny, za druhé i přes nepřízeň počasí se na horách motá neuvěřitelná spousta lidí.

„Kdyby tak místo toho šmatlání šli sadit kobzole,“ papričkuje Pinocchio.

„Kobzole se sadi v maju, cype,“ udělím zdarma cennou radu synkovi, „a fčilek je ješyň.“

„Co to je, ta ješyň?“ doptává se potomek.

„Ty vole, ty si ze mě dělaš srandu? Dyť´s chodil na ruštinu, ni? To je to same, jak po rusku óseň, cype,“ plísním synka za nezvládnutí samotných základů gorolštiny.

Pinocchio mlčí a šlape v solidním slejváku, ve který se proměnil ranní slintací deštík. 

Když se vydrápeme na Malý Polom, přestává pršet. 

„Bundy dolů, trička dolů a převlíknout do suchého,“ zavelím, načež vytáhnu z tašky přimontované na Fialence igelitku se dvěma flanelovými košilemi. Pinocchio vykulí oči a doptává se, kde se to tam vzalo.

„Tak to vidíš, jak moc je tvůj fotr chytrý, mladý a krásný,“ rýpnu do něj svou průpovídkou. 

„Škoda, žes nebyl tak chytrý, když nás v Polsku otravovala ta jejich Milicja s potvrzením na kovid.“

„Jak to, že ne, však jsem je zprdnul na dvě doby!“ holedbám se svými vyjednavačskými úspěchy. „Prostě polišům musiš vždycky politicky vysvětlit, že mají před sebou nejmíň o dva řády chytřejšího tvora, než jsou oni dva dohromady. To zabírá perfektně,“ kasám se.

Akorát, žes mě nutil, abychom spolu vyvraceli rozcestníky s turistickými značkami, aby sežrali ten tvůj blábol, že ani netušíš, jak jsme se ocitli v Pšonkostánu.“

„Viděli zbulane tabule? Viděli. Zežrali to? Zežrali. Tak co furt řešiš?“ důrazně se ohrazuju proti nařčení o zbytečné demolici turistických návěstí. „Stejnak tam chodi enom ti, keři ty zasrane šipky nepotřebuju.“

Synek dál neodpovídá, jen bez hlesu šlape na kole, které mu daroval Milan. 

Vyšplháme na vrchol Velkého Polomu a hledíme na smutné panoráma beskydských hřetů, zbavených smrkového porostu, ničeného malinkatým broučkem. Po obligátním umenšení nákladu z Milanova kola sjíždíme k hotelu Tetřev. Zastavíme poblíž tabule s obrovskou mapou naší lokality, pak se domluvíme očima. Syn jde do bufetu pro malé občerstvení. 

„Jako vždycky?“ ujišťuje se Pinocchio, když už stojí v řadě potenciálních konzumentů. Naštěstí není velká, sobotní déšť poněkud naředil zájemce o utrácení nesmyslných částek za pivo a čipsy.

Samozřejmě, že jako vždycky! Proto jsme sem přeci jeli! Kofola a Tatranka pro děti, dospěláci navíc kafe s mlíkem a dvěma cukry.

Než Pinocchio přijde s pochutinami, odepnu z Milanova kola podsedlovou tašku a naposledy do ní sáhnu. Už měla být prázdná, ale na poslední chvíli jsem se rozhodl jinak. Vystoupám na terasu a usednu k volnému stolku. Vzápětí přijde synek s občerstvením.

„Tož na tu našu dnešni štreku, synku,“ cinkneme si kofolou a napijeme se.

„Stejně nechápu, že nemáš strach, co bude, až to praskne s tím hřbitovem,“ začne synek s nepříjemným tématem.

Mlčím docela dlouho, snad deset minut. A přemýšlím, co by na celou tu lapálii řekl Milan. Pak stroze odpovím: „Já o ničem nevím. Piksla je plná A kdo by ji jen tak zbůhdarma otevíral a kontroloval obsah, to mi řekni.“

„Milanova baba.“

„Guvno! Ta sotva leze po rynku z berlami a ne aby se válela po zemi a cosyk štelovala na krchově. A ty chlastej, už tak jsme tu přesčas, už jsme měli být doma,“ popoháním synka.

Dopije a vstane. Já jdu napřed a zastavím se u zábradlí terasy. Hrábnu do brašny, vytáhnu ruku s poslední hrstí popela a rozhodím ji po větru.

„Tuš, čau, Milanku. Si na fšeckich kopcach, po kerych zme se spolem tolik najezdili. Uplně ganc tak, jak si pravil, že bys to chtěl. Tfoja baba pyskovala, tak sem tě ukrat, šak viš, co ja sem za kurvu. No i synek ti ešče raz děkuje za to tfoje kolo, coz mu dal, jak zme byli u tebe poslednikrat. A ja se na tebe těšim uš fčilek, esli se něgdy spotkame. Mjej se fajně, ty chachare s Karwiny.,.“

 Jenže vítr nefouká. Zdola se ozve zaklení a nadávky na toho, kdo sype novým hostům popel na hlavu. Čtyři borci ve strakatých cyklistických dresech legračně vyklapají v cyklistických botách na terasu a ten první se mě útočně vyptává, kdo na ně vysypal popel. Podle jeho akcentu je mi jasné, že o řeči zvané ponašimština ještě neslyšel.

„Bulfryc,“ odpovídám.

„Cože?“ naježí se ještě víc příchozí. „Co? Kdo?“ vyzvídají jeho kolegové, vypasené pupky se jim dmou pod elastickými trikoty.

Bulfryc. To je strašno bestyja a šviňa. Na tego se dovejče…“

„Tatóóó!“ zařve Pinocchio jak na lesy.

„Jááá! Uš idýým!“ odpovídám stejným řvaním, jako bychom na sebe halekali z jednoho kopce na druhý. Odstrčím čtverku strakatin v klapajících tretrách od schodů, seběhnu dolů. Naskočím na Fialenku a vydáváme se na poslední dnešní etapu – dlouhý sjezd do civilizace.

Budiž Ti země lehká, Milanku…

Zdroj a diskuze zde.

Souhlasíte s článkem?

Průměrné hodnocení 0 / 5. Vote count: 0

Zatím nehodnoceno, budete prvním

Napsat komentář