Před 82 lety vyhlásil Hitler protektorát. S vědomím národní identity Češi chodili hrdě i na popraviště

0
(0)

16. března byl vyhlášen protektorát Čechy a Morava. Historik Emil Voráček popsal, jak si Češi po vpádu Němců zachovali národní hrdost, kterou projevovali i na popravišti, i přes fašizaci a zradu některých spoluobčanů.

Co přesně pro ČSR znamenal Mnichov, dále okupace v roce 1939? Jak celou situaci urychlovaly odstředivé síly v republice? Najdou se hrdinové, ale i subversivní oportunisté, kteří se vždy dokáží chopit šance a projevit se destruktivně…

Voráček: Mnichov 29. září 1938 – to byl pro existenci ČSR těžký úder, a to jak pro politický demokratický systém, tak pro významnou část obyvatelstva. Republika, tak jak byla budována Masarykem, ocitla se na hraně své likvidace. Prezident Beneš 5. října 1938 odstupuje, aby pak 22. října odletěl do emigrace, do Anglie. Začíná se formovat domácí i zahraniční odboj.

Česká veřejnost si uvědomuje, že zbylo toliko torzo českých zemí. V rámci Česko-Slovenska  došlo i na iredentu na Podkarpatské Rusi; dále jsme se drolili, viz činnost tamního pátera Vološina. Byly zde síly, které vystupovaly pro vytvoření samostatných národních států, tedy šlo o likvidaci ČSR. Slováci získali 5. října autonomii, o kterou tolik žádali. Tento požadavek obsahovala konečně již Pittsburská dohoda z roku 1918. Krom toho Hlinkova Slovenská národní strana (SNS) byla výrazně nacionalistickou a usilovala nejen o získání autonomie. I když o dalších ambicích v tom okamžiku nehovořila, usilovala o samostatný stát. Tohle vše nahrávalo Adolfu Hitlerovi a jeho expansionistickým plánům, když mluvil v Berlíně ve své řeči pár dní před mnichovskou dohodou, že Sudety jsou jeho posledním územním požadavkem, že pak další mít nebude. V této době tomu ale již nikdo nevěřil.

Jak moc se život Čechů s nástupem nové správy proměnil? Našli se i ti, kteří příchod Němců vítali.

Lidé si uvědomili, že je obklopuje prostředí přísné cenzury, tato byla zesílena vyhlášením výjimečného stavu ze 17. 9. 1938. Měl trvat 3 měsíce, byl poté prodloužen, občanům byly podstatné informace médii odepřeny. Elity by bývaly rády, aby se vytvořila jediná politická strana. Zatím se začaly formovat levicová Národní strana práce, jakož i autoritářsky orientovaná Strana národní jednoty. Na Slovensku 5. října byla zakázána KSČ, v Česko-Slovensku jako takovém byla KSČ zakázána již v prosinci 1938. Přesto se určitá část obyvatelstva vědomě připravovala, že půjdou do odboje. Pro běžného člověka to znamenalo pochopení skutečnosti, že je ohrožen holý život.

Budil: Československo se mělo nacistům v roce 1939 postavit na odpor. Po válce jsme si měli vzít příklad z Finska

Vědomí ohrožení bylo intenzivní, takto to alespoň plyne z policejních zpráv v celé zemi. Došlo k jevům, které hovoří o rozkladu společnosti, takzvané sociální anomii. Změna administrativního uspořádání totiž způsobila, že se některé okresy svými hranicemi najednou ocitly na periférii státu; obyvatelstvo se tu cítilo nejvíce ohroženo. O kus dále byli z takzvaných Sudet vyháněni naši občané, objevili se uprchlíci. Okresy, které byly v „hlubokém“ vnitrozemí, vyhrály trochu času. Místní se domnívali, že se zatím jakoby nic neděje, v předtuše války se hleděli zásobit potravinami a topivem. V rámci toho všeho se děly události různého charakteru popisované policejními zprávami.

Říkáte tedy, že v celé druhé republice započal proces rozkladu státu…

Již v prvních dnech po Mnichovu se hledalo vysvětlení, jak a proč mohlo dojít k mnichovské katastrofě, kdo za ni nese zodpovědnost. Na povrch rychle vypluly dřívější kritické názory pravice na vedoucí osobnosti minulého režimu, nejdříve poněkud zamlženě na politiku T. G. Masaryka, o to pak intenzivněji na politiku E. Beneše. Současně byl tehdejší politický život ovládán myšlenkou části elit, že je třeba provést zásadní změny v dosavadním politickém systému a mocenském uspořádání. Mělo jít o „přebudování“ či „zjednodušení“ politického života. Byly zde pochopitelně rozdíly mezi tím, jak o všem diskutovali představitelé elit, a tím, jak aktuální situaci vnímaly střední vrstvy i ostatní obyvatelstvo. O nápravu se měla postarat nastupující „revoluce“, kterou se snažily vést nacionálně konzervativní síly, jež se chopily příležitosti, jak se prodrat k moci. Začaly usilovat o nastolení autoritativního režimu, silně omezujícího prvky demokracie.

Předseda vlády Rudolf Beran ve svém prvním projevu, když byl potvrzen JUDr. Emilem Háchou jako předseda vlády (30. listopadu 1938), říkal zhruba, že: „…My tu budeme budovat nyní malé Československo, ekonomicky výkonné, které přesvědčí svět o své výkonnosti. K tomu potřebujeme postupně budovat celý nový systém nového státu.“ V tomto okamžiku mělo ještě ČSR svou zahraniční politiku, nicméně vláda Syrového, zejména pak Beranova, již obě směřovaly k podřizování se Německu. Vědomí, že je tu nacistické Německo a živořící zbytek původního Československa vedle německého giganta, to vyvolávalo obavu, že i zbytek země může být zničen. Otázkou bylo, jak se bude vytvářet mezinárodní prostředí, co podniknou naši spojenci Anglie a Francie; tyto státy byly garanty, že po Mnichovu zavládne u nás určitá stabilita. Avšak jejich „garance“ se neprojevila v ničem, vlastně se tyto státy nezajímaly, o co v torzu (zbytku) ČSR vlastně jde.

Zatím rozšíření území Sudet o několik obcí, hlavně po vídeňské arbitráži, proběhlo bez větších protestů. Obyčejný člověk si z toho dále mohl domyslet, zejména v roce 1939, že je zde už ohrožena nejen státnost, ale i sama holá existence národa a lidí vůbec. Ve velkých městech bylo obyvatelstvo jakžtakž informováno, i přes cenzuru. Na venkově tomu bylo tak, že se nečetly první stránky novin, ve kterých bylo mnoho článků, oslavujících moudrou politiku Hitlera. O to více se četly články na stránkách dalších: o zahrádkářství, chatařství, zemědělství, ale také o národních zvycích. Probleskovaly zde úvahy, že náš stát přežije.  Fakticky šlo ale o mediální rezignaci na českou politiku. Mezitím se u nás formovaly základy odboje. Byl ustaven Petiční výbor věrni zůstaneme (PVVZ), vyhlášený v květnu 1938, dále tu vojáci zorganizovali odbojovou organizaci s názvem Obrana národa. Příprava k nástupu do ilegality probíhala pomalu. Člověk nevěděl, kdy se přihodí něco dalšího. Došlo k vyhlášení samostatného Slovenského státu 14. března 1939. Učinil tak Slovenský sněm… Tiso také odcestoval do Berlína k Hitlerovi. Toto byly pro nás nečekané věci, jež přišly jako blesk z modra nebe.

Zde je důležitý prvek etablování exilové vlády a první represe. Vlastně je to otázka, kdo jakým způsobem projevil odvahu a kdo se konformně přizpůsobil a takříkajíc nedělal problémy.

Tucet českých zpravodajců v čele s plukovníkem Františkem Moravcem odletělo 14. března letadlem KLM do Londýna, doslova na poslední chvíli. Odvezli všechny materiály, které považovali za cenné. Byl to let plný risku. Tito lidé a tisíce dalších dále pracovali v odboji jako takovém. Do zahraničního odboje odcházeli takto rozhodnutí, nehledíce na veškerá rizika z toho vyplývající jako pro ně samotné, tak i pro rodiny ponechané doma. Ti, kteří zůstali ve vlastní zemi, měli před sebou nejasnou vyhlídku. 15. března byl zbytek Česko-Slovenska, tj. zbytek českých zemí, okupován a začalo nejtemnější období českých národních dějin. S nacisty a wehrmachtem se k nám dostal posléze nový aparát, česká policie vynuceně spolupracovala. Gestapo tak získalo seznamy představitelů politických stran, které ostře vystupovaly (byť zakázané za druhé republiky) proti autoritářskému režimu. O spolupráci policie s německou Třetí říší svědčí operace Gitter, provedená těsně po okupaci. Bylo pozatýkáno na 3 000 českých politických představitelů, především sociálních demokratů a komunistů.

Gestapo si u nás již mapovalo situaci, získávalo lidi ochotné spolupracovat. Později se rozjely procesy v souvislosti s výročím 28. října či v souvislosti s převezením ostatků Karla Hynka Máchy na Slavín – tyto události se staly symbolem národního nesouhlasu s okupací. V tuto dobu se stalo také zvykem, že občané bojkotovali nacistické výzvy: když se měli lidé například shromáždit na Václavském náměstí, toto bylo prázdné. Demonstrace k 28. říjnu (zraněn student Opletal) se udály z iniciativy občanů. Takovýchto akcí bylo více. Vedly k tomu, že nacisté seznali, že se tu zvedá iredenta, že odpor (ještě ne odboj) si žádá přinejmenším zavření vysokých škol a další represivní kroky. V tomto okamžiku si česká veřejnost začala uvědomovat, že to není jen odboj o politické přežití. Málokdo snad pochyboval, že v sázce je přežití fyzické… Bylo důležité přemýšlet rychle o tom, kdo nás podpoří.

Zahraniční rozhlas začal vysílat z Moskvy i z Londýna. Zavládla určitá beznaděj, která zachvátila celé rodiny. Odpovídá tomu velké procento nárůstu sebevražd v březnu květnu 1939. Potom přichází další kroky z politiky zahraniční. Rozhodující je pak začátek druhé světové války a konečně i datum 22. června 1941, kdy nacisté se svými spojenci, včetně armády Slovenské republiky, zaútočí na Sovětský svaz. V tom okamžiku došlo k tomu, že pro lidi u nás svitla naděje. Pro zahraniční politiku ČSR to byl významný moment, protože vedl k uznání naší exilové vlády.

Jak si vysvětlujete fenomén fašizace některých Čechů ve třicátých letech? Měli jsme nacistům více vzdorovat či se s nimi pustit do vojenské konfrontace?

Jde-li o obranu… Naší obranou byla především moudrá zahraniční politika. Octli jsme se v geopoliticky exponované pozici, kdy tvar země neumožňoval delší efektivní obranu. Až na výjimku krátké hranice na východě s Rumunskem, všichni sousedé se chovali k Československu nepřátelsky. Byli jsme pod silným tlakem… Dnes nechci o tomto spekulovat více. Jde-li o fašizaci společnosti, ano. Příznaky tu byly už ve druhé půli 30. let. Byla zde nespokojenost jistých vrstev společnosti s politickým systémem. Mluvím tu hlavně o Češích. Sudetští Němci, to je otázka ještě další a jinak specifická.

Byla u nás tehdy hluboká krize, kterou společnost reflektovala. Dynamické diktatury svým konceptem imponovaly některým lidem, vzorem pro ně byla fašistická Itálie a nacistické Německo. Mezi elitou na podzim 1938 byla určitá fašistická inklinace zřejmá, sehrála dosti klíčovou úlohu. Přesto nešlo o početnou část obyvatelstva. Bohužel se třeba mezi novináři našlo i dost takových, kdo publikovali materiál, který se podbízel… Vezměte si protektorátní novináře, viz Vladimír Krychtálek (popraven za kolaboraci) a další. Dostali jsme se do podřízené pozice pod křídlem Německa. Byla tu i Národní obec fašistická, na jejím základě vznikla protektorátní kolaborantská Vlajka. Ale ani stoupenců těchto organizací naštěstí nebyly statisíce. Byly jich „jen“ tisíce, to ano…

Co z toho plyne pro náš dnešní život?

Snad povědomí národní identity českého národa v kritickém roce 1939: nepodařilo se uhájit ČSR jako teritoriální celek, zůstávala tu však naděje do budoucna. S touto nadějí šli lidé z odboje i na popraviště, jako generál Josef Bílý, velitel ilegální organizace Obrana národa, popravený v období heydrichiády 28. září 1941; byl to člověk, který daleko ještě dříve varoval před Hitlerem. Spolu s prezidentem Benešem věřil, že SSSR tu třeba sice nastolí stalinistický režim, ale že si uchováme svoji existenci a samostatnost, a můžeme doufat, že se režim později přece jenom zdemokratizuje. Od nacistů oprávněně očekával jen zničení českého národa.

Pane docente, děkujeme vám za rozhovor.

Poznámka: Použité video v článku vzniklo před vyhlášením nouzového stavu.

Zdroj

Souhlasíte s článkem?

Průměrné hodnocení 0 / 5. Vote count: 0

Zatím nehodnoceno, budete prvním

Napsat komentář