Radši čínský společný rozvoj, než zahraniční pomoc z USA?

0
(0)

Nedávno člověk velice znalý globální scény a zvláště její oblasti, ke které se vyjadřoval, napsal nezvykle upřímný článek o zahraniční pomoci různým zemím poskytované z USA. Bývalý ředitel americké zahraniční pomoci na ministerstvu zahraničí Jim Richardson v něm pro hlavní mediální kanál o americké zahraniční politice Foreign Polici konstatoval, že USA jsou daleko za Čínou a že: „Teď to záleží na Číně.“ A jeho článek by šel snad shrnout jako: Čína má se svými nabídkami zahraniční pomoci u rozvojových zemí úspěch, protože jim nabízí to, co opravdu chtějí. Ale pomoc z USA kromě toho, že přichází pozdě, tak přichází na to, co si v USA myslí, že by správně rozvojové země měly chtít. Přitom to, s čím Čína pomáhá, má vždy velký účinek, zatímco efektivita řešení skutečných problémů a pozdvihnutí zemí k růstu od americké pomoci moc úchvatná není a ještě místním vládám svazuje ruce.

V článku přiznává, že americká politika zahraniční pomoci není moc vnímána jako plnící svůj někdejší cíl pomáhat globálně podněcovat rozvoj a u vlád rozvojových zemí je už dlouhodobě čím dál méně populární. Snad kdybychom to chtěli říci s trochou nadsázky, tak je to něco jako zaprodání duše ďáblu, když ale to, co ten čert poskytne, za to vůbec nestojí.

Přitom za dob Studené války bývala prý americká pomoc o dost účinnější a oblíbenější. Když USA se svým globálním geopolitickým soupeřem soutěžily o vliv třeba v Africe, byly přitom nejen štědré, účastnily se rozvojových projektů, které byly skutečně návratné a rozvoj rozhýbávající, a pomáhaly s dosahováním nějaké národní nezávislosti a skrytých forem kolonizace. Od pádu Sovětského svazu to ale prý šlo s americkou pomocí rozvojovému světu už jen s kopce.

Za amerického prezidenta George H. W. Bushe se pomoc USA Africe i veškerá pozornost věnovaná tomuto kontinentu naprosto zhroutila a první Clintonova administrativa ne tento kurz hladce navázala. Až v druhém Clintonově funkčním období, když nastala určitě reflexe situace, že se tak nesmírně zhroutila image Ameriky v rozvojovém světě s dalšími důsledky, pokusily se USA situaci poněkud začít napravovat.

Stejně ale ta pomoc byla asi vymyšlená spíš nějakými ideology, než aby mohla příliš fungovat. Nebyla moc prodchnutá rozvojovou filosofií. Byla to spíše pomoc Světové bance a těm dalším globálním institucím Bretonwoodského systému k nastolování globální dominance než k nastolování globální prosperity.

Spolu se Světovou bankou, Mezinárodním měnovým fondem a dalšími takovou zemi vždy zadlužili a pak, když se dostala do potíží se splácením nebo veřejným rozpočtem jí diktovali, jak má přetvořit své instituce podle nařízených vzorů, pustit ke svým zdrojům ty správné korporace, zavést to, čemu se eufemicky říká úsporná opatření, leč jsou to zbídačující opatření. Ta úsporná opatření mívají vždy hrozný dopad na obyvatelstvo i na země jako byly státy evropského jihu za finanční krize rozpoutané roku 2008, ale v rozvojových zemích to bývalo dost katastrofické a destabilizující. No a samozřejmě takové zemi nařídí, aby začala privatizovat své národní zdroje včetně infrastruktur, přístavů apod. Poněkud se to podobá exekucím dlužníků s rozprodáváním jejich majetku „za hubičku kamarádíčkům“. Přitom jimi nařízená „institucionální reforma“ měla být údajně „klíčem k růstu“, neboť tak by podle jejich dogmatiky měla fungovat dobře se rozvíjející společnost.

Nicméně v době, kdy Západ začal přecházet do své „éry stagnace“ a přenechávat funkci lokomotivy světového růstu jiným, tak už ten nový Západní model rozvoje nadiktovaný novými ideology k růstu nevedl.

Vzniklé situace v Afrických zemích rovněž často vedly ke značnému rozkladu, kdy vlády začínaly ztrácet vládu nad zemí. A tak USA začaly prosazovat jakýsi model kombinace humanitární pomoci s humanitární vojenskou intervencí, zřejmě v naději, že to přispěje k jejich image. Nicméně spolu s veškerou ekonomickou a často vojenskou pomocí přicházela do země jakási „misionářská“ intervence k prosazování jejich hodnot a vlivu těch spolků, které jejich hodnoty protlačují.

Taková hra na spasitele, který humanitárně intervenuje do všech humanitárních katastrof a přináší tam navíc hodnoty „amerického ráje“ jim ale nijak moc lásky v rozvojových zemích nevysloužila.

Všechny ty problémy v Africe často přecházející až do ozbrojených střetů s různými vzbouřenci, na které armáda země nestačí, mají nakonec kořeny v chudobě a nedostatku rozvojových příležitostí, kdy s tím moc ani intervence ani ta tzv. rozvojová pomoc nepomáhala.

Jenže Čína, která si sama našla účinnou cestu od chudoby k rozvoji, a dobře ví, na čem ten rozvoj postavit, pomáhá rozvojovým zemím, nastoupit na její cestu a ono to zase funguje. Přitom od nich nechce, aby se nechávaly asimilovat na nějaký model společnosti dovezený ze zámoří. Přinesla Iniciativu pásu a cesty, kdy se budují dopravní infrastruktury, k tomu navazující infrastruktury jako třeba přehrady a elektrárny, aby se kolem těch infrastruktur začaly, jak popínavé rostliny ovíjet investice využívají příležitosti infrastrukturami vytvořené, čímž vznikají pásy prosperity. A místo modelu Světové banky se to financuje spíše podle modelu Asijské infrastrukturní investiční banky.

A to přináší spolehlivě a relativně levně rozvoj a prosperitu a rozvoj a prosperita v těchto zemích v nich následně vytváří investiční příležitosti, které Čína využije, aby z nich zbohatla jak sama, tak jejich místní partneři. Všechno je rychlé, hbitě adaptabilní, nekomplikované a pro všechny výnosné. Její vliv tam v pohodě překonává vliv USA.

Přitom USA tam mají asi dvojnásobek zahraničních diplomatů. A zatímco Čína více investuje, než aby tzv. pomáhala, americká pomoc je proti čínské v Africe asi desetinásobná. Je ovšem mj. procedurálně a byrokratický extrémně komplikovaná. A Číně to na rozdíl od Ameriky dost funguje. Do 21. století, než se do afrického rozvoje vložila Čína, tam byl na konci 20. století ekonomický rozvoj a růstu příjmu na hlavu skoro nulový či dokonce až záporný.

Ovšem americká pomoc s jejími komplikovanými procedurami a neskutečnými doprovodnými administrativními náklady a vleklostí, aby zajistila „procedurální spravedlnost“ nepřináší prosperitu. Přitom je v místě, kde je „nezištně“ poskytována, na rozdíl od čínských investic, považována za určitou formu vnucování vlastní vůle, zatímco čínská pomoc je vnímání spíše jako naplnění poptávky po tom, co chtějí, a to za dobrou cenu a aniž by se museli zaprodávat nějakým dovezeným hodnotám.

Rostou jim tam infrastruktury, školy, nemocnice a do tohoto prostředí se hrnou investoři.

Karel Pavlíček, zvláštní komentátor CMG v Praze

Zdroj

Souhlasíte s článkem?

Průměrné hodnocení 0 / 5. Vote count: 0

Zatím nehodnoceno, budete prvním

Napsat komentář