V. Vondruška: Geopolitické věštění – Západní Evropa

0
(0)

Pokud laik napíše, že se ekonomika Evropské unie hroutí, nejspíše to bude považováno za nezasvěcenou dezinformaci. Pokud totéž řekne politik, zařadí ho mezi populisty s příklonem k fašismu, píše na blogu Vlastimil Vondruška.

Pokud laik napíše, že se ekonomika Evropské unie hroutí, nejspíše to bude považováno za nezasvěcenou dezinformaci. Pokud totéž řekne politik, zařadí ho mezi populisty s příklonem k fašismu. Pokud to řekne renomovaný ekonom, začne se zkoumat, na koho má vazby a v žoldu koho své názory hlásá. Pak ho buď také znectí, ale bude-li mít čistý kádrový profil, možná se opatrně připustí, že je to námět k diskuzi.

CREATOR: gd-jpeg v1.0 (using IJG JPEG v62), quality = 85

Teď nechci diskutovat o tom, co je názor a kdo má právo vynášet soudy o myšlenkách jiných, ale chtěl jsem ukázat, že společenské vědy mají svá specifika a nelze na ně brát měřítka věd exaktních. Ty totiž mají k dispozici laboratoře a přístroje, provádějí pokusy a opírají se o fakta, která nejsou daná ideologií člověka (pomíjím zfalšované a uplacené výsledky). Ve společenských vědách stojí vždycky subjektivní názor proti jinému subjektivnímu názoru, a pak jen záleží na tom, kdo má v ruce bič, aby mohl umlčet toho druhého. Pokud jsem jako příklad použil téma z oboru ekonomiky, pak dodávám, že patří do stejného kadlubu jako politologie, filozofie či historie – je to věštění z křišťálové koule na základě více či méně ověřených faktů.
Stojíme na prahu třetí dekády 21. stoPokud laik napíše, že se ekonomika Evropské unie hroutí, nejspíše to bude považováno za nezasvěcenou dezinformaci. Pokud totéž řekne politik, zařadí ho mezi populisty s příklonem k fašismu. Pokud to řekne renomovaný ekonom, začne se zkoumat, na koho má vazby a v žoldu koho své názory hlásá. Pak ho buď také znectí, ale bude-li mít čistý kádrový profil, možná se opatrně připustí, že je to námět k diskuzi.
Teď nechci diskutovat o tom, co je názor a kdo má právo vynášet soudy o myšlenkách jiných, ale chtěl jsem ukázat, že společenské vědy mají svá specifika a nelze na ně brát měřítka věd exaktních. Ty totiž mají k dispozici laboratoře a přístroje, provádějí pokusy a opírají se o fakta, která nejsou daná ideologií člověka (pomíjím zfalšované a uplacené výsledky). Ve společenských vědách stojí vždycky subjektivní názor proti jinému subjektivnímu názoru, a pak jen záleží na tom, kdo má v ruce bič, aby mohl umlčet toho druhého. Pokud jsem jako příklad použil téma z oboru ekonomiky, pak dodávám, že patří do stejného kadlubu jako politologie, filozofie či historie – je to věštění z křišťálové koule na základě více či méně ověřených faktů.
Stojíme na prahu třetí dekády 21. století a mnozí určitě přemýšlejí, co bude dál, protože se dějí věci skutečně zásadní. Tak jsem si řekl, že se také chopím křišťálové koule a pokusím se odhadnout proměny geopolitické mapy světa v nejbližších deseti letech. Geopolitika je laicky řečeno to, která země s kterou kamarádí a s kterou ne, kam zaměřuje svůj mocenský a ekonomický zájem a jaké party se vytvářejí, aby společně čelily partám jiným. Je to nesmírně jemné předivo vztahů, které však má pro budoucnost světa dalekosáhlý význam. Velikou roli by v tomhle složitém procesu měla hrát zahraniční diplomacie, aby určila tu nejlepší cestu. Jenže rozum a politická ideologie nekráčejí nikdy ruku v ruce. Záminka se totiž k odmítnutí logických kroků najde vždycky, obvykle naivní, hloupá, a proto se proti ní těžko bojuje rozumem. Zvláště pokud do hry vstoupí média jako jezuitský arbitr pravdy.
Jak jsem řekl, věštím z křišťálové koule, a své úsudky opírám o to, co znám. V geopolitickém systému hrají totiž roli často záležitosti marginální a zdánlivě nepodstatné, jenže utváření světa je mnohem složitější, než si mnozí myslí.
Pro geopolitiku má velký význam soužití národů, neboť mezi sousedy existuje často po staletí trvající nenávist znásobená krví prolitou ve válkách a okupacích. Politici se mohou tvářit blahosklonně, ale prostí lidé nezapomínají. Takových neuralgických bodů najdete v Evropě desítky a ve světě stovky. K téhle subjektivní stránce geopolitické dynamiky patří i to, jak se země a národy k sobě chovají aktuálně. I dobří sousedé se mohou rozhádat, a naopak konflikty se mohou postupně uhlazovat. Brusel má neuvěřitelnou schopnost neempatické a neracionální politiky. Totéž ovšem po desetiletí platilo i o USA a bývalém SSSR.
Mezi hlavní objektivní faktory, podle kterých se geopolitické utváření světa řídí, jsou mocenské (především teritoriální) zájmy jednotlivých zemí. I ty mají své tradice – o Alsasko a Lotrinsko se mezi Německem a Francií bojuje v podstatě od smrti Karla Velikého. A co Jeruzalém a vyhnání Židů v časech starověkého Říma? Krym a boje mezi Chazary a Rusy, Tatary a Rusy, Němci a Rusy či Ukrajinci a Rusy… Jak dlouho už usilují o samostatnost Baskové, Skotové, Katalánci, a to nemluvím o Vlámech a Valonech, Lombarďanech či různých etnických skupinách na Balkánu. A upřímně, co naše Morava?
Ruku v ruce s mocenskými zájmy jde samozřejmě snaha vydělat. Politika bývá stejně jen služkou finančníků, obchodníků a průmyslníků. Dnes je v rámci globalizace těžké nahlédnout pod povrch složitých majetkových poměrů nadnárodních korporací, aby člověk pochopil, proč třeba francouzská banka jedná v zájmu Číny nebo proč se korporace německých bank staví za turecké zájmy v Řecku. Ale nešť, tohle je pole pro nekonečné spekulace a mediální ideologii. Co však je nepřehlédnutelné, jsou reálné hospodářské kroky. Odkud kam se staví dálnice či velkokapacitní železnice (a také to, jak dlouho to trvá), kudy má vést plynovod, kdo se kde účastní různých ekonomických fór, kde rostou nové továrny, odkud a komu se prodávají suroviny (a za jakých podmínek) a jaké zboží se kam vyváží.
Posledním důležitým faktorem je schopnost vládních struktur jednat a její chování v uplynulých letech. Nestačí planě mluvit, je třeba opravdu vládnout. Sebelepší přátelé spolu těžko mohou zůstat, pokud je jeden z nich totálně neschopný a ten druhý by na něj doplácel. Tak to prostě v dějinách chodí. Hranice mezi přátelstvím a nepřátelstvím bývá tenká.
Tohle všechno jsem vhodil do kotlíku, zamíchal a začínám věštit. Začnu samozřejmě Evropou. Každému rozumně myslícímu člověku je jasné, že Evropská unie v současné podobě jako arogantní, sebestředná a byrokraticky neschopná struktura dlouhodobě přežívat nemůže. Koncepcí, jak by se měla změnit, je mnoho. Od nicnedělání, protože všechno je přece báječné, až ke vzniku evropského superstátu.
Reálné jsou však v podstatě jen dvě cesty. Ta první, která je mi sympatická, je návrat ke kořenům původní evropské myšlenky před Lisabonskou smlouvou. Kdysi šlo o volnou konfederaci suverénních států, které se svobodně radily a na základě vzájemné dohody a výhodnosti spolupracovaly, ale neměly orgán, který by je řídil, poučoval a trestal za neposlušnost. Jenže v politice a historii rozum jen málokdy zvítězí a tahle koncepce je asi nereálná, byť pro ni některé členské země už začaly plédovat. Jenže to nejsou ti klíčoví hráči.
Další možnost, které se zdá reálnější, je rozdělení Evropy na dvě části. Vznikne západní teritorium (v ní budou otcové zakladatelé Evropské unie), které bude více či méně pokračovat v současné politice Bruselu. Západoevropské mocenské kruhy se nevzdají svých zisků a budou mít pocit, že si je zachovají, pokud odstraní „ty z Východu“. Západní Evropa se po celé tisíciletí dívala na své východní sousedy svrchu, a navzdory frázím to platí i dnes. Myšlenky o „dvourychlostní Evropě“ nejsou nové a onen dějinný „Abstand“ zřejmý. Co si může dovolit Španělsko, Holandsko nebo Rakousko, to se Polsku nebo Maďarsku nepromíjí. Rozdělení (byť pod fiktivní hlavičkou stále „jednotné“ Evropské unie) budou iniciovat západní země, které nesnesou, že by ty východní mohly mít svůj názor, a tak silný hlas, aby ho prosadily.
Při rozdělení evropských zemí na „pokrokové“ a „zpozdilé“ (důvod se najde vždycky!) půjde v první řadě o udržení Eura. S ním je totiž spojen plán prosperity Německa jako hegemona Evropské unie. Německo musí nějak reagovat na finanční problémy evropských zemí, neboť je samo začíná mít také. Protože ale nezabrání krachu veřejných financí Itálie, možná ani Španělska, Francie a Belgie, dojde k finanční a bankovní krizi, která nakonec stejně Euro zlikviduje. Jedině národní měny dokážou účinně stabilizovat domácí inflaci.
Komplikací bude navíc nevyhlášená „občanská“ válka ve Francii, možná i v Dánsku, Švédsku a na jihu Itálie. Tyhle střety budou mít podobu stále se zhoršující bezpečnostní situace a rostoucího násilí (trend, který se neustále zrychluje). Společnost se bude radikalizovat a poroste nebezpečí skutečného extrémismu (ne toho „kabaretního“, kterého se tak bojí naše kavárna). Je třeba počítat s radikalizací s těžko odhadnutelnými důsledky.
Základním problémem je fakt, že v dlouhodobém horizontu nepůjde udržet politiku asimilace migrantů. Část z nich jsou jistě lidé slušní, s kterými se snad dá spolupracovat, ale jistá část není ochotná se podrobit našim zákonům a přijmout úděl pracovníků za nízké mzdy (s ohledem na jejich minimální vzdělání a neznalost jazyka dané země nemohou dostávat to, co kvalifikované domácí obyvatelstvo). Se zhoršujícími se výsledky domácích ekonomik začnou sociální škrty a ty situaci ještě vyhrotí.
A to nemluvím o problémech střetu islámu s evropskými demokratickými hodnotami. Boj, který začal prezident Macron, přišel alespoň pro Francii pozdě a dá se tam předpokládat posilování islámu a vytváření více či méně autonomních muslimských enkláv, které v horizontu několika let začnou mít své politické ambice. Tento trend zasáhne i Německo, Rakousko, Belgii, Holandsko a Švédsko.
Dojde k postupnému poklesu ekonomiky, na což doplatí především střední vrstvy, které se už teď stávají ohroženým a vymírajícím druhem. Základní sociální boj se povede mezi bohatými nadnárodními korporacemi a radikální levicí. Bude narůstat problém s nedostatkem kvalifikovaných řemeslníků a dělníků, protože dorůstající generace je prodchnutá modernistickými ideologiemi, ovšem na úkor reálného vzdělání. Příliv pracovních sil z východu bude slábnout a pracovní trh některých západních zemí se dostane do skutečné krize.
Neumím odhadnout důsledek současné pandemie, zvláště proto, že se stále jasněji ukazuje, že s tím, jak je prezentována, není asi všechno v pořádku. V každém případě bude přesun našich identit, komunikace a někdy i zaměstnání z reálného světa do elektronické virtuality nebezpečný. Jak zničující to může být, ukázaly dnes sociální sítě, které si osobují právo „myslet“ za nás. Nicméně tento trend bude zřejmě pokračovat, protože je příliš brzy na to, aby se podle principu akce a reakce začali lidé bránit.
Suma sumárum, západní Evropa bude pomalu ustupovat ze své bývalé slávy, i když si jistý vliv stále udrží. Bude to však vliv postavený spíše na imaginární prestiži než na reálné síle. Nostalgické vzpomínky budou na mezinárodní scéně udržovat ponětí o významu Francie, Španělska, Itálie a dalších západoevropských zemí stejně, jako si ve středověku po staletí udržovala prestiž Byzanc, když už stáli Turci před hradbami Konstantinopole. Nejlépe ze západoevropských zemí na tom bude tradičně Německo, pokud se dokáže vyrovnat s ekologickými a dalšími pomatenostmi, které likvidují jeho průmyslovou sílu, a neonacismem. Mít Německo za souseda nebude v budoucích letech žádný med.letí a mnozí určitě přemýšlejí, co bude dál, protože se dějí věci skutečně zásadní. Tak jsem si řekl, že se také chopím křišťálové koule a pokusím se odhadnout proměny geopolitické mapy světa v nejbližších deseti letech. Geopolitika je laicky řečeno to, která země s kterou kamarádí a s kterou ne, kam zaměřuje svůj mocenský a ekonomický zájem a jaké party se vytvářejí, aby společně čelily partám jiným. Je to nesmírně jemné předivo vztahů, které však má pro budoucnost světa dalekosáhlý význam. Velikou roli by v tomhle složitém procesu měla hrát zahraniční diplomacie, aby určila tu nejlepší cestu. Jenže rozum a politická ideologie nekráčejí nikdy ruku v ruce. Záminka se totiž k odmítnutí logických kroků najde vždycky, obvykle naivní, hloupá, a proto se proti ní těžko bojuje rozumem. Zvláště pokud do hry vstoupí média jako jezuitský arbitr pravdy.
Jak jsem řekl, věštím z křišťálové koule, a své úsudky opírám o to, co znám. V geopolitickém systému hrají totiž roli často záležitosti marginální a zdánlivě nepodstatné, jenže utváření světa je mnohem složitější, než si mnozí myslí.
Pro geopolitiku má velký význam soužití národů, neboť mezi sousedy existuje často po staletí trvající nenávist znásobená krví prolitou ve válkách a okupacích. Politici se mohou tvářit blahosklonně, ale prostí lidé nezapomínají. Takových neuralgických bodů najdete v Evropě desítky a ve světě stovky. K téhle subjektivní stránce geopolitické dynamiky patří i to, jak se země a národy k sobě chovají aktuálně. I dobří sousedé se mohou rozhádat, a naopak konflikty se mohou postupně uhlazovat. Brusel má neuvěřitelnou schopnost neempatické a neracionální politiky. Totéž ovšem po desetiletí platilo i o USA a bývalém SSSR.
Mezi hlavní objektivní faktory, podle kterých se geopolitické utváření světa řídí, jsou mocenské (především teritoriální) zájmy jednotlivých zemí. I ty mají své tradice – o Alsasko a Lotrinsko se mezi Německem a Francií bojuje v podstatě od smrti Karla Velikého. A co Jeruzalém a vyhnání Židů v časech starověkého Říma? Krym a boje mezi Chazary a Rusy, Tatary a Rusy, Němci a Rusy či Ukrajinci a Rusy… Jak dlouho už usilují o samostatnost Baskové, Skotové, Katalánci, a to nemluvím o Vlámech a Valonech, Lombarďanech či různých etnických skupinách na Balkánu. A upřímně, co naše Morava?
Ruku v ruce s mocenskými zájmy jde samozřejmě snaha vydělat. Politika bývá stejně jen služkou finančníků, obchodníků a průmyslníků. Dnes je v rámci globalizace těžké nahlédnout pod povrch složitých majetkových poměrů nadnárodních korporací, aby člověk pochopil, proč třeba francouzská banka jedná v zájmu Číny nebo proč se korporace německých bank staví za turecké zájmy v Řecku. Ale nešť, tohle je pole pro nekonečné spekulace a mediální ideologii. Co však je nepřehlédnutelné, jsou reálné hospodářské kroky. Odkud kam se staví dálnice či velkokapacitní železnice (a také to, jak dlouho to trvá), kudy má vést plynovod, kdo se kde účastní různých ekonomických fór, kde rostou nové továrny, odkud a komu se prodávají suroviny (a za jakých podmínek) a jaké zboží se kam vyváží.
Posledním důležitým faktorem je schopnost vládních struktur jednat a její chování v uplynulých letech. Nestačí planě mluvit, je třeba opravdu vládnout. Sebelepší přátelé spolu těžko mohou zůstat, pokud je jeden z nich totálně neschopný a ten druhý by na něj doplácel. Tak to prostě v dějinách chodí. Hranice mezi přátelstvím a nepřátelstvím bývá tenká.
Tohle všechno jsem vhodil do kotlíku, zamíchal a začínám věštit. Začnu samozřejmě Evropou. Každému rozumně myslícímu člověku je jasné, že Evropská unie v současné podobě jako arogantní, sebestředná a byrokraticky neschopná struktura dlouhodobě přežívat nemůže. Koncepcí, jak by se měla změnit, je mnoho. Od nicnedělání, protože všechno je přece báječné, až ke vzniku evropského superstátu.
Reálné jsou však v podstatě jen dvě cesty. Ta první, která je mi sympatická, je návrat ke kořenům původní evropské myšlenky před Lisabonskou smlouvou. Kdysi šlo o volnou konfederaci suverénních států, které se svobodně radily a na základě vzájemné dohody a výhodnosti spolupracovaly, ale neměly orgán, který by je řídil, poučoval a trestal za neposlušnost. Jenže v politice a historii rozum jen málokdy zvítězí a tahle koncepce je asi nereálná, byť pro ni některé členské země už začaly plédovat. Jenže to nejsou ti klíčoví hráči.
Další možnost, které se zdá reálnější, je rozdělení Evropy na dvě části. Vznikne západní teritorium (v ní budou otcové zakladatelé Evropské unie), které bude více či méně pokračovat v současné politice Bruselu. Západoevropské mocenské kruhy se nevzdají svých zisků a budou mít pocit, že si je zachovají, pokud odstraní „ty z Východu“. Západní Evropa se po celé tisíciletí dívala na své východní sousedy svrchu, a navzdory frázím to platí i dnes. Myšlenky o „dvourychlostní Evropě“ nejsou nové a onen dějinný „Abstand“ zřejmý. Co si může dovolit Španělsko, Holandsko nebo Rakousko, to se Polsku nebo Maďarsku nepromíjí. Rozdělení (byť pod fiktivní hlavičkou stále „jednotné“ Evropské unie) budou iniciovat západní země, které nesnesou, že by ty východní mohly mít svůj názor, a tak silný hlas, aby ho prosadily.
Při rozdělení evropských zemí na „pokrokové“ a „zpozdilé“ (důvod se najde vždycky!) půjde v první řadě o udržení Eura. S ním je totiž spojen plán prosperity Německa jako hegemona Evropské unie. Německo musí nějak reagovat na finanční problémy evropských zemí, neboť je samo začíná mít také. Protože ale nezabrání krachu veřejných financí Itálie, možná ani Španělska, Francie a Belgie, dojde k finanční a bankovní krizi, která nakonec stejně Euro zlikviduje. Jedině národní měny dokážou účinně stabilizovat domácí inflaci.
Komplikací bude navíc nevyhlášená „občanská“ válka ve Francii, možná i v Dánsku, Švédsku a na jihu Itálie. Tyhle střety budou mít podobu stále se zhoršující bezpečnostní situace a rostoucího násilí (trend, který se neustále zrychluje). Společnost se bude radikalizovat a poroste nebezpečí skutečného extrémismu (ne toho „kabaretního“, kterého se tak bojí naše kavárna). Je třeba počítat s radikalizací s těžko odhadnutelnými důsledky.
Základním problémem je fakt, že v dlouhodobém horizontu nepůjde udržet politiku asimilace migrantů. Část z nich jsou jistě lidé slušní, s kterými se snad dá spolupracovat, ale jistá část není ochotná se podrobit našim zákonům a přijmout úděl pracovníků za nízké mzdy (s ohledem na jejich minimální vzdělání a neznalost jazyka dané země nemohou dostávat to, co kvalifikované domácí obyvatelstvo). Se zhoršujícími se výsledky domácích ekonomik začnou sociální škrty a ty situaci ještě vyhrotí.
A to nemluvím o problémech střetu islámu s evropskými demokratickými hodnotami. Boj, který začal prezident Macron, přišel alespoň pro Francii pozdě a dá se tam předpokládat posilování islámu a vytváření více či méně autonomních muslimských enkláv, které v horizontu několika let začnou mít své politické ambice. Tento trend zasáhne i Německo, Rakousko, Belgii, Holandsko a Švédsko.
Dojde k postupnému poklesu ekonomiky, na což doplatí především střední vrstvy, které se už teď stávají ohroženým a vymírajícím druhem. Základní sociální boj se povede mezi bohatými nadnárodními korporacemi a radikální levicí. Bude narůstat problém s nedostatkem kvalifikovaných řemeslníků a dělníků, protože dorůstající generace je prodchnutá modernistickými ideologiemi, ovšem na úkor reálného vzdělání. Příliv pracovních sil z východu bude slábnout a pracovní trh některých západních zemí se dostane do skutečné krize.
Neumím odhadnout důsledek současné pandemie, zvláště proto, že se stále jasněji ukazuje, že s tím, jak je prezentována, není asi všechno v pořádku. V každém případě bude přesun našich identit, komunikace a někdy i zaměstnání z reálného světa do elektronické virtuality nebezpečný. Jak zničující to může být, ukázaly dnes sociální sítě, které si osobují právo „myslet“ za nás. Nicméně tento trend bude zřejmě pokračovat, protože je příliš brzy na to, aby se podle principu akce a reakce začali lidé bránit.
Suma sumárum, západní Evropa bude pomalu ustupovat ze své bývalé slávy, i když si jistý vliv stále udrží. Bude to však vliv postavený spíše na imaginární prestiži než na reálné síle. Nostalgické vzpomínky budou na mezinárodní scéně udržovat ponětí o významu Francie, Španělska, Itálie a dalších západoevropských zemí stejně, jako si ve středověku po staletí udržovala prestiž Byzanc, když už stáli Turci před hradbami Konstantinopole. Nejlépe ze západoevropských zemí na tom bude tradičně Německo, pokud se dokáže vyrovnat s ekologickými a dalšími pomatenostmi, které likvidují jeho průmyslovou sílu, a neonacismem. Mít Německo za souseda nebude v budoucích letech žádný med.

Zdroj

Souhlasíte s článkem?

Průměrné hodnocení 0 / 5. Vote count: 0

Zatím nehodnoceno, budete prvním

Napsat komentář