Sada léty vyzkoušených triků k omezení svobody

5
(8)

Stát se postará. Stát to zařídí. Bez něj to skončí katastrofou. Ale jak zajistit, aby se občané víceméně dobrovolně vzdali svého práva spolurozhodovat o svém životě? K tomu slouží celá řada záludných triků. Jejich výčet je dlouhý a ohromuje svoji dokonalostí.

Od A. Smithe k F. Hayekovi. Ty nejlepší argumenty.

Za prvé je nutné lidi vystrašit.

V tom může významně pomoci statistika. Různé statistické triky pomohou při vyvolání depresivního strachu, který je významným pomocníkem při přesvědčování, že stát by měl dělat to nebo ono, například rozhodovat o tom, jaké auto si má člověk pořídit.

Statistických triků je celá řada. Mezi nejoblíbenější patří pro svoji jednoduchost správný výběr dat z časové řady a jejich protažení. V zásadě platí, že z téměř každé sady dat může být nějaký úsek protažen tak, aby dokazoval blížící se katastrofu.

Dramatický slovník

Po vyvolání depresivního strachu nastupují dramatická slova, jejichž cílem je oslabit snahu problém analyzovat v nekompromisní diskuzi otevřené všem a v klidu vybrat v dané situaci nejlepší řešení. Jak nedávno prohlásil Elon Musk, „když lidi dostatečně vyděsíte, budou sami požadovat zrušení svobod”. Proto nastupují výrazy jako válka s chudobou nebo smrt je za každým rohem nebo klimatická krize, která je i podle wikipedie „výrazem pro popis změn klimatu používaným vědci, médii a vládami některých zemí”.

Ve válce a během krize není na diskuzi čas, a proto je nutné přesunout rozhodovací pravomoci od zdlouhavých demokratických procedur k akčním státním či jiným komisím. 

Ničení pověsti

Přestože se většina lidí dře pro peníze, je výraz „dělá to pro peníze” společensky neúnosný. Přestože zisk, ztráta a chamtivost přinesly společnosti materiální blahobyt, o kterém se generacím předchozím ani nesnilo, musí se krčit v koutku, když přichází sociální spravedlnost. I když nikdo pořádně neví, co to je. 

Když se ale ze zisku udělá nemravné slovo, bude přesvědčování o tom, kdo by jej měl přerozdělovat, snadnější. Na bílém koni přijíždí spravedlivý stát. Rozdělovat bude nepochybně nestranně, korupce vyloučena. 

Tvrzení bez důkazů

Axiom je v matematice výrok, který se nedokazuje, neboť je považován automaticky za pravdivý. Například „Veličiny témuž rovné jsou si rovny i navzájem”. 

Základním axiomem diskuze na téma sociální spravedlnosti je axiom, který v desítkách různých tvrzení mezi řádky automaticky předpokládá, že bohatství jednoho vzniklo vždy na úkor druhého. Prostě to ukrad!

Pokud někdo na zelené louce vybuduje fabriku, která zaměstná stovky lidí, zvýší to příjmovou nerovnost a z někoho tento čin udělá boháče. Přesto je takový čin pro společnost prospěšný, neboť bohatství bylo vytvořeno pro všechny. Pro někoho více, pro někoho méně, ale pro všechny. 

Diskuze se ale netočí kolem toho, jaký je spravedlivý podíl, který by si měla společnost vzít, aby motivovala více lidí riskovat své úspory a zdraví v loterii podnikání. Nebo že existuje rozdíl mezi bohatstvím vytvořeným a přesunutým. Diskuze je většinou uváděna dramatickým zvoláním o nějaké nespravedlnosti.

Argumentace je jednodušší, když se nemusí nic dokazovat.

Oddělené posuzování přijatých řešení

Stát je schopen vyřešit uspokojivě každý problém, pokud není nutné dívat se na náklady přijatého řešení a pokud je návazný problém, který zvolené řešení vyvolá, posuzován odděleně jako nový problém. Což vede ke stále zrychlující se jízdě, při které druhý zákon řeší problém, který způsobil první zákon, třetí řeší důsledky druhého a tak stále dokola.

Vyvolání pocitu morální nadřazenosti

Stačí položit správně otázku: Vy si opravdu přejete, aby měl někdo více než druhý? Jiná odpověď než „v žádném případě” vyžaduje malou dávku osobní odvahy. A což teprve, když se do věty vloží přídavné jméno sociální. Nikdo, kdo ve své argumentaci používá slovo sociální, nemůže podle obecně zažitých pravidel vznášet neoprávněné nebo nemorální požadavky. Další axiom, který axiomem není.

Je-li něco zdánlivě nemorální, jdou faktické argumenty stranou. O to jednodušší je prosazování zdánlivě morálně nadřazeného řešení, které nic neřeší.

Výsledek není podstatný, rozhodující je úmysl

Posuzování navrhovaných státních opatření podle toho, čeho chtějí dosáhnout, místo podle toho, čeho pravděpodobně dosáhnou, je starou dobrou a vyzkoušenou zbraní. Pomůže prosadit různé regulace, které stojí nemalé peníze a nic nevyřeší. Tisíckrát se ukázalo, že to nefunguje a fungovat nebude, ale to je nepodstatné. Posuzuje se jen a pouze úmysl, ten stačí. 

Přežije to?

Svoboda to snad přežije, ale proti takovém arzenálu to nemá jednoduché. Její jedinou opravdu silnou zbraní je schopnost vyvolat náhlé prozření, které se ale bohužel dostaví, když už na zemi ve smrtelné křeči sotva sípá.

Sama se ale na nohy nepostaví.

S Spurný

Souhlasíte s článkem?

Průměrné hodnocení 5 / 5. Vote count: 8

Zatím nehodnoceno, budete prvním