Proč nebýt v EU

4.4
(9)

Tento článek namluvili Britové a vysvětlují jak funguje, nebo spíš nefunguje, EU a proč odejít. Je snadná si nechat cokoliv namluvit od politiků, ale těžší je začít u sebe. Číst dokumenty, poslouchat příběhy lidí co to zažili a teprve potom přemýšlet co je nejlepší pro vlastní zemi. Po přečtení budete vědět víc. Já vím, je to velmi dlouhé, ale zkrátit jsem to nemohla a proč jsem to přepsala? Protože si nejsem nikdy jistá kdy který dokument zmizí. Takhle vím, kde ho mám a mohu se k němu vracet když začnu pochybovat.

Zdroj: My občané jsme lákáni, zastrašování a tlačeni abychom se vzdali svojí demokracie a svobody. Tento film je výzvou k boji. Musíme bojovat za svoji nezávislost – za právo rozhodovat si sami o svých zákonech pod kterými žijeme a za svobodu vytvářet naši vlastní budoucnost. Tohle je nejdůležitější volební rozhodnutí, jaké kdokoliv z nás učiní během našeho života. U voleb do parlamentu ve skutečnosti tolik nezáleží jestli zvolíte Konzervativce nebo Labouristy, protože víte, že za čtyři roky si to můžete rozmyslet. Tentokrát si to rozmyslet nemůžete. Tentokrát je to napořád a uvidíme jak to v EU funguje.

Pro politika nebo byrokrata je to jako nebe, protože je to moc bez odpovědnosti. Bylo to vymyšleno tak, aby velká masa lidí už nikdy nemohla kontrolovat vládu. Z EU se stává diktatura a to nepřeháním. Uvidíme, co EU udělala Británii. EU kompletně zničila anglický rybolov. Evropská politika které čelíme, je tou největší překážkou naší konkurence schopnosti. Zjistíme, proč je pevnost Evropa takovou kalamitou pro evropskou ekonomiku. Vidíme, že EU zvedá padací most.  EU se po ekonomické stránce stala případem na odpis. Určitě není v našem ekonomickém zájmu zůstávat uvnitř EU. Podíváme se na rizika svázání našeho osudu s upadající EU. Extremismus na obou stranách je podporován antidemokratickou podstatou EU. Pro nás to vůbec není bezpečné být v EU. Jsou tady nebezpečí, která souvisí s tím, že jako členové EU jsme zatahování do situací, ve kterých být nechceme. Podíváme se na to, jak by nezávislost mohla Británii transformovat. Máme velkou příležitost vytvořit obrovské množství nových pracovních míst. Mimo EU můžeme mít prosperitu na tokové úrovni jakou si teď neumíme ani představit. Žádají po nás, abychom se vzdali práva vládnout si sami. Co nám proti tomu nabízejí, aby se to mohlo vyplatit? Ukazuje to na naprosté pohrdání tím, jací si myslí, že lidé jsou, protože oni si opravdu myslí, že si nás nakoupí těmito malými tretkami. Na čem skutečně záleží, že bychom měli mít moc odvolat lidi, kteří nám vládnou. Budeme rozhodovat o tom, jak si přejeme žít náš život. Tohle je to nejdůležitější politické rozhodnutí, jaké kdo z nás během svého života udělá. Je to přes 40 let, co nás zeptali naposledy. Mohlo by to být půl století, než se nás zeptají znova, pokud vůbec někdy. Myslím, že tohle je poslední šance, kdy budeme hlasovat o členství v EU, pokud máme ještě rozpoznatelnou identitu jako Britové. A strašidelné je to proto, že když se rozhodneme špatně, budeme v tom určitě po celý svůj život a pravděpodobně po celý život našich dětí.

Jsem na cestě do Bruselu, abych lépe porozuměl tomu, co nám nabízí. Jde o naši schopnost říct sami sobě, že jsme skutečně demokratický a svobodný národ. Tak důležité to je. Výměnou za naše demokratická práva nás slibuji prosperitu a bezpečnost, Jsou tyto sliby přesvědčivé? Ve volbě před námi jde o demokracii a o to, jak moc si ji ceníme. Slovo demokracie pochází ze staré řečtiny. Demos je národ. Národ má vládnout, ne politici nebo demokrati. Ti nám mají sloužit, ne vládnout. Dali jsme jim nějakou moc, ale pouze dočasně a můžeme si ji od nich vzít, pokud se nám znelíbí. Taková je teorie.

Hned zkraje je tu zádrhel. Při mém prvním úkolu pochopit EU je mojí první výzvou vůbec ji najít. Tady v Bruselu je přes 90 budov EU a spoustu dalších ve Štrasburku a Lucemburku. Stejně impresivní jako ty modernistické budovy je počet ředitelství. rad, komisí a ministerstev, která je okupují. A tady máme první vrásku na EU. Aby demokracie fungovala, musí být transparentní. My občané musíme vědět, jak ten systém funguje. Lidé možná nerozumí jak přesně funguje britský ústavní systém, ale chápou podstatu. Každých 5 let zajdeme do školy nebo do kostela kde nakreslíme křížek na hlasovací lístek, ty se potom sečtou a vyhraje chlápek co má nejvíc hlasů. Tomu rozumíme. Zkuste pochopit, jak je jmenován evropský komisař. Je to vážně kavkovské. Nedokážete pochopit kdo dělá co, proč a komu se zodpovídá. EU, která uvaluje zákony na 28 zemí, je tvořena 7 hlavními institucemi mezi které patří Evropská rada, Rada EU, Soudní dvůr EU, Evropská komise a Evropský parlament.

Dotaz:

Víte, jaké je rozdíl mezi Radou Evropské unie a Radou Evropy?  Neví se.

Řekněte mi, kolik předsedů má EU. Neví se.

Jsou tu armády výborů, předsedů tohoto a komisařů onoho. Prý sdílená suverenita. Taková hovadina. Slovinští občané nemají o nic větší přehled než Britové, Švédi nebo Španělé o tom, co se ve skutečnosti děje. Nikdo tomu nerozumí a vypadá to, že je to úmyslně. Jedna strana ví, že když jedna strana je kněžství a ví, jak to všechno funguje a ten zbytek z nás obyčejných lidí není. Pak dochází k obrovskému přesunu moci. Bylo to vymyšleno tak, aby velká masa lidí nemohla kontrolovat vládu. Už nikdy.

Další problém. Aby demokracie fungovala, musíte vědět, kdo ji řídí a kdo jsou vaši zástupci. Lidé znají svoje premiéry, ale když se jich zeptáte na vedení EU, tak nikdo neví. Kdo jsou ti eurokrati a komu se zodpovídají? To je přesně ono. Kdo má tu Odpovědnost? Nemáte nad nimi vůbec žádnou moc a ani je většinou neznáte. v EU je parlament, ale není to parlament v tom smyslu jak ho známe. V EU parlament nerozhoduje. Většina lidí ani nezná, kdo je jeho europoslanec. Nikoho to moc nezajímá protože víme, že ve skutečnosti nejsou voleni do smysluplné zákonodárné pozice. Jediný parlament v historii lidstva, kde nemůžete iniciovat zákon, navrhnout zákon nebo dokonce navrhnout zrušení zákona. Všechno pochází od nevolené Evropské komise. V parlamentní demokracii můžete jednou za 5 let vyhodit všechno z okna a začít znovu. Pokud je něco evropským právem neexistuje nic, co by s tím volič v demokratickém procesu mohl udělat. Lidé, které volíme do Bruselu, nemají skoro žádnou moc. Dělají, co se jim řekne. Vždyť mají ještě menší moc než Sněmovna lordů. Hlasy pro tyto lidi jsou zbytečné. Ti lidé jsou zbyteční a Evropský parlament je zbytečný. Byrokratické struktury EU které jsou jmenovány a ne voleny nají všechnu reálnou moc. Reálná moc v EU, včetně zákonodárné pravomoci nepatří parlamentu, ale úředníkům EU. Debatují a svých zákonech potají. Nesmíme slyšet nebo číst jejich debaty.

Dějiny demokracie v Británii jsou dějinami daňových poplatníků požadujících právo na to, aby si sami určili, kolik se od nich vezme a jak by se to mělo utratit. Pokud teda máme platit daně chceme vědět kam jdou a jestli jsou utraceny špatně nebo hloupě máme mít možnost odstranit lidi, kteří je utrácejí. Britská vláda nesmí přijmout žádný zákon a uvalit žádnou daň aniž k tomu nejdřív získá souhlas britských občanů. Nemůžeme být daněni jinými lidmi bez našeho souhlasu. Teď jsme poddanými neskutečně komplexní státní mašiny kterou řídí anonymní úředníci které jsme nezvolili, ale kteří mají moc uvalit na nás zákony o kterých jsme nedebatovali a které nemůžeme žádným demokratickým způsobem zrušit.

Lidé, kteří vám říkají, že EU je nedemokratické, ji naprosto nechápou. Ona je antidemokratická. Pro úředníky a politiky EU je to jako teplá lázeň. Nebe pro politika nebo byrokrata, protože jejich moc je moc bez odpovědnosti. Důvod, proč jsou všechny velké strany pro EU je ten, že když jsou jejich politické kariéry ukončeny doma a oni zoufale hledají práci, nenajme je žádná komerční firma. Vědí, co jsou za sbírku sraček a tohle je jediné místo, kde je vezmou. Můžou tady dostat práci což jim dává svobodu nečelit voličům. Je to extrémně dobře placené, víceméně trvalé, nemají tu žádné voliče a nemusí se bát, že je po volbách lidé vyhodí.  V EU jim to vydělá 7 – 10 miliónů ročně a na konci šlechtický titul. Protože se neodpovídají daňovým poplatníkům jsou vůči sobě politici a byrokrati v EU štědřejší co se týká platu a výhod. To je to často zmiňované bruselské koryto a tady je příruční průvodce:

Obchody, kadeřnictví, manikúra, masáže, sauna jen pro bruseláky. Proč by tam neměli chtít být když tu mají veškerý luxus a plat větší jak britský premiér. V EU je 10 000 kteří mají plat větší jako britský premiér, to ke každý pátý člověk co pracuje pro EU. Pokud jste úředníkem EU máte příplatek na přestěhování, příplatek na bydlení, rodinný příplatek, příplatek na zábavu, příplatek na soukromou zdravotní péči, příplatek na soukromé vzdělání pro děti. Příplatek na zdravotní péči obsahuje i Viagru. Jako europoslanec dostanete k platu navíc přes 8 000,-Kč denně za to, že se tu ukážete. 1,5 miliónu Kč ročně na zaplacení PC a účtů za telefon a dalších 7,5 miliónů Kč ročně na pokrytí mezd asistentů, což v minulých letech často znamenalo manželku nebo děti. Navrch mají pro sebe speciální nízkou daňovou sazbu 8 – 24%, Nejde jen o úředníky a politiky kteří z toho mají výhody. EU tak směřuje řeky peněz od daňových poplatníků k intelektuálům střední třídy v našem rozrůstajícím se establishmentu placeném z veřejným peněz.

EU je velmi dobrá v kupování mocných a výřečných zájmových skupin ve všech členských státech. Když slyšíme velké veřejné instituce, neziskovek, muzeí, aktivistů, jak láskyplně hovoří o EU, musíme si vzpomenout, že jim EU dává obrovské částky peněz. EU dává obrovské sumy komunálním úřadům, universitám a uměleckým skupinám a operám. Tak vzniká ten refrén podporující EU. Každá charita nad určitou velikost dostátá peníze z Bruselu, každá neziskovka. Vidíme, že EU si účinně kupuje názory lidí. To, co tu vidíme je mafie, která se stala velmi dobrou v braní peněz od daňových poplatníků a v jejich předávání lidem, kteří mají to štěstí, že pro tento systém pracují. EU ráda propaguje svoji štědrost, třeba tady ba severovýchodě Anglie. EU investuje do vaší budoucnosti. No, není to od nich hezké? Kde na to asi vzaly peníze. Často nám připomínají, že umělecké centrum SAGW v Gatesheadu bylo postaveno za pomoci peněz EU. Už nám ale neříkají, že když žijete na severovýchodě, musíte za každou libru, co přijde z EU zaplatit 2,30 v daních. To však není jediná cena, kterou musí občané na severovýchodě platit za členství v EU.

Ryby. Odměnou za to, že se vzdáme suverenity, říkají nám, je větší vliv v Evropě, Abychom viděli, jaký vliv máme jsme u řeky Tyne. Moře je zde nebezpečné, ale voda je bohatá na makrely, lososy, sledě, rejnoky a krevety. N začátku 20. století se v Severním Shieldsu vykládalo 14 tisíc tun ryb ročně. Je to pořád každodenní aukce ryb a to v budově částečně financované z EU. V rohu jedné haly leží méně než než 100 přepravek částečně naplněnými rybami Dříve pracovala na břehu asi 200 firem a přepravovalo se  125 000 přepravek denně. Bylo to jiné. Teď je to 200 přepravek denně.

Když Británie vstupovala do společného trhu, ztratila kontrolu nad lovišti ryb. Když byly schvalovány kvóty, několik evropských zemí lobbovalo u EU, aby se práva k britským rybám rozdělily mezi ně. Britská vláda to nemohla zastavit. UE prostě vyhladila anglický rybolov. Ten sytém kvót co teď mají je prostě šílená. Lokálním rybářům se zakázalo rybařit ve vodách, ve kterých úspěšně rybařili po staletí. Podívejte se na Islanďany, Faeřeny a Nory. Prodávají nám ryby za milióny liber a jsou mimo společný trh. V Severním moři chytají naše ryby, to je šílené. EU platí britským rybářům za zničení jejich lodí. Říkají rybářů,, že pokud chtějí z rybolovu odejít, dostanou odchodné na ruku. Ničí naše lodě a spolu s tím dávají právo lidem odjinud aby lovili v těch samých vodách. Pro tyto rybáře tady neznamená členství v EU, že máme větší vliv na evropské záležitosti. Znamená to, že Evropa převzala řízení našich záležitostí. My jsme nezískali moc, ale ztratili jsme ji. Za dvě poslední desetiletí hlasovala Británie proti 72 zákonům a Radě EU a 72x byla poražena. Jak budeme hlasovat v Referendu? Vystoupit! Pro mnoho lidí v Británii je EU jako osina v zadku. Regulace EU vypadají absurdní a dotěrné. Nemáme rádi, když nás buzeruje nějaká parta byrokratů. Britům připadá, že to jde proti jejich nátuře. Je tu velký kulturní rozdíl.

Kdysi byli Britui svobodní a bez regulací. Po první světové válce přišly první regulace a po druhé světové následovaly další a politikům se to zalíbilo. Najednou měli bič v rukách a po válce se nehodlali této moci zbavit. Válku jsme vyhráli, tak jsme si mysleli, že je to v pořádku. Regulace, povinné ceny, protekcionismus, podpora zbankrotovaných odvětví. Politici říkali že je to výhra, ale byl to pravý opak. Podnikatelé byli nahrazeni byrokraty a ti místo inovací jen odškrtávali splněné úkoly. Produktivita a objem se zřítily a nedostatky hnaly ceny nahoru. Kupní síla klesala velmi rychle. Pro běžné spotřebitele ponurý život, kdy si nemohli zboží dovolit. Po devíti letech s příděly se čas měl obrátit.

Přišlo Německo se svým hospodářským zázrakem. Bylo po válce v troskách. Západní Německo dostalo Marshallovu pomoc, ale méně než půlku částky kterou dostala Británie. Na konci druhé světové války Německo potřebovalo zázrak a přišel muž který to zvládl. V prvních svobodných volbách se zázrak stal. Ludwig Erhard, syn prodavače, ministrem hospodářství a tuto pozici držel až do roku 1963. Začal tím že kompletně zrušil všechna nařízení které zdědil po Třetí říši a učinil tak proti silnému doporučení svých britských nadřízených, dalo by se říci, v okupované zóně. Způsobil revoluci v německé ekonomice, protože se zbavil obrovského množství regulací. Zrušil regulace cen, zrušil obchodní bariéry. Otevřený a svobodný obchod a deregulované hospodářství. Chtěli vidět odvětví která se o sebe umí postarat sama. Ta, která to neumí, musí ustoupit těm, co to umí. Německo se otevřelo světu a mělo volnější a snazší vstup na trh, výsledkem bylo, že německá ekonomika se stala velmi úspěšnou. Německo se rychle zvedlo a v Británii byl nedostatek a rostoucí ceny. V Německu bylo žádané zboží a mzdy rychle rostly. Pro Německo senzační výsledek. Výroba rostla a ceny klesaly. V Británii, která vyhrála válku, se pořád dávalo na příděl. Než jste se nadáli stačilo jedno dvě desetiletí a Německo se stalo motorem Evropy. Německo bylo přetvořeno na třetí velmoc a do toho přišla EU.

Přišlo něco s názvem Společný trh,.Největší volnotržní experiment moderní doby se zvedají závory mezi šesti evropskými zeměmi. Závory šly nahoru a cla dolů. To je smysl společného trhu utvořeného Francií, Itálií, Západním Německem, Holandskem, Belgií a Lucemburskem. Sníží a nakonec zruší obchodní bariéry mezi sebou a nechají si společná cla vůči ostatním zemím. Vstup do EHS vypadá jako dobrý nápad, znamená to utéct z ponurých, bezútěšných podmínek poválečné Británie. V 70. letech měla Británie obrovské problémy, dvojcifernou inflaci, třídenní pracovní týden, regulace mezd. Není se co divit, že Německý zázrak je ovlivnil. Británie byla přebyrokratizovaná a přeregulovaná. Evropa byla konkurenčnější a volnotržnější a vypadalo to, že jí patří budoucnost. Evropa znamenala slunce, víno, jídlo. Znamenalo to vyjít ven do světa a přiblížit se německému motoru. Jenže architekt EHS nebyl Němec, ale Francouz. Jean Monnet byl hluboko ve francouzské tradice velkého státu. Druhou světovou válku strávil v Británii a pomáhal právě s těmi regulacemi, které skoro zničily poválečnou britskou ekonomiku. Když Británie vstupovala v roce 1973, měli jsme vědět, co přijde. Dokumenty k podepsání museli přinést dva silní muži.

Brzy bylo jasné, že ten společný trh je mnohem víc než jen obchodní smlouva. Rostly blýskavé budovy, byrokracie rostla a cena za členství rostla také, protože EU si přisvojovala nové pravomoci a od členů požadovala víc peněz. Nevyhnutelně začala ta rozkvétající byrokratické mašina reflektovat hodnoty lidí z universit kteří ji řídili a kteří benefitovali z jejího štědrého financování. Zůstat v EU je správné, protože to tak chtějí civilizovaní, sofistikovaní lidí. Pokud věříte v EU, věříte v umění a ve financován í umění. Kulturní a politická elita má toto myšlení, že jejich rolí na planetě je řídit životy nás všech. Lidi musí být řízeni a musí na ně být dohlíženo. Světu musí být nařizováno shora a oni jsou ti, co mají nařizovat. Do toho projektu je zabudováno obrovské množství snobství. Myšlenka, že jste součástí elity která by měla rozhodovat jak mají běžní lidé žít svůj život. Tihle intelektuálové co shlížejí dolů na plebs a říkají, že nejste dostatečně chytří, abyste se rozhodli o budoucnosti své země. Jak stále rostla moc EU, tak rostl počet regulátorů a regulací. Třída byrokratů nenajde žádnou oblast života, na kterou nechtějí napsat příručku. Jaký máte vysavač, kam jdete k holiči, jakou velikost mají vaše boty. Tyto příručky jsou vršeny jedna na druhou, takže žádná rozumná lidská bytost nemůže v žádném případě rozumět tomu, jaká pravidla má poslouchat. Jsou to tisíce byrokratů, státních úředníků a administrátorů jejichž prací je posouvat papír, psát na papír, mít pravidla na papíře, hromadit víc a víc papíru, takže je rostoucí masa regulací a pravidel o velikosti zlatých stránek. Bez ustání a bez konce. To vidí byrokrati jako smysl svého počínání. Pokud by se měla všechna pravidla EU dát do jednoho dokumentu dnes byl by vysoký jako Nelsonův sloup. Regulace jsou tak rozsáhlé a komplexní, že ani EU není schopná říct, kolik zákonů pokrývá různé oblasti našich životů.

Tak použili některé šikovné databáze EU, abychom udělali nejlepší odhad, tak tady máme regulovaného euročlověka, která se probouzí ze svého regulovaného spánku a začíná svůj regulovaný den. Nemysleli byste si, že potřebujete zákon na povlak na polštář, ale EU jich má 5, ale to nic není, polštář uvnitř se řídí 109 různými zákony EU. Pokud správně počítáme, existuje pouze 11 zákonů EU, které se týkají radiobudíků. Máme kolem 400 zákonů, které regulují další věci na nočním stolku Honzy Občana. Nemůžete být příliš opatrní, co se týče povlečení a prostěradel, takže máme kolem 50 zákonů, která je regulují. Je tu 65 zákonů o koupelnách, ale mezi ty se netýkají toho, co je uvnitř. Jak dokázali vymyslet 31 zákonů na zubní kartáčky, je nepochopitelné. Zubní pasta má 47 zákonů. O zrcadlech víme, že se rozbíjí a špiní takže je pokrývá 172 zákonů. Co se týká sprchy tak ji jistí 118 zákon. Eurobyrokrati se asi bojí ručníků a o něco méně radiátorů. Máme 1246 zákonů o chlebu, ale jenom 520 se týká toustovače. Pouze 84 pokrývá ledničky, ale úžasných 12 000 zákonů o mléku. Miska 99 zákonů a lžíce více než 200 zákonů. To samé pro pomerančový džus, ale kafe – ruce pryč babi. Tento toxický džus z džungle tě může držet vzhůru celou noc. Nejlepší britský pes ani neví o psí legislativě, ale neznalost neomlouvá. Náš regulovaný člověk opouští svůj regulovaný dům. Máme 92 zákonů o chodníkách, tak už asi chápete. Regulace EU nás uvězňuje jako ostnatý drát.

Když jsme frustrovaní v našich každodenních životech těmito stupidními euroregulacemi, je to ke vzteku. Když chcete založit novou firmu, je to jako vstoupit na minové pole regulací. Vyhovět jim znamená velké náklady a nedodržení regulací hrozí ukončením podnikání. Velkým firmám to nevadí a proto podporují EU, která jejich účelům slouží velmi dobře. Korporace regulace podporují protože ničí menší konkurenty. Tyto firmy utrácejí v EU obrovské částky peněz. Co vás na začátku ohromí je obrovské počet pozvánek na vašem stole od lobbistů. Existují lidé co se živí tím, že jsou profesionálními lobbisty v Bruselu. Tady probíhá velké množství lobbingu. Vidíte lobbisty z různých firem a neziskovek. Výnosy které dostávají potlačením konkurence a navrhováním regulací tak, jak to sedí jim a ostatní nechává mimo, jsou velmi velké. Říkalo se tomu Klub bohatých a to je přesný popis toho, co to je. Regulace nedusí jen konkurenci doma. Představte si méně efektivního evropského výrobce. Tato firma byla kdysi skvělá, ale během let už je trochu ošuntělá, ale je domácká. Pořád to dělají tak, jako kdysi. Co jim chybí na efektivitě a nápadech dohánějí v šarmu starého světa. A sakra, co je tohle, nová otravná konkurenční firma kdysi v Asii. Najednou už Asiati dělají všechno lépe a staromilská výroba až není efektivní. Naše eurofirma zažívá těžké časy a musí přemýšlet jak dál. Buď se přizpůsobí a nebo zamíří do Bruselu. V Evropském ředitelství Výboru Komise pro zahraniční vztahy jejich problém vyslechne chápavý úředník. Jenže asijské výrobky jsou lepší a levnější. To je přesně to zneužívání kvůli kterému byla EU založena aby s tím bojovala. Úředník navrhne tři vynikající řešení.

Za prvé: Cla. Uvalme prostě na ty krásné orientální deštníky daň.

Za druhé: Kvóty. Omezme počet dovážených asijských deštníků.

Za třetí: Chytře napsané komplexní regulace které říkají, že abyste mohli vyrábět deštníky musíte nosit kšandy a jíst špagety.

Protekcionismem se prostě snažíte chránit odvětví, které by si jinak v konkurenčním prostředí nevedla dobře. Bariéru v obchodování uděláte tehdy, když má někdo lepší a levnější produkt. Proč byste dělali bariéru v jiném případě? Máme tu něco, co samo sebe představuje jako zónu volného obchodu, ale ve skutečnosti to staví závory a zdi zbytku světa. Náš neefektivní výrobce je nadšený, ale co ten zbytek z nás? Pokud podporujete a udržujete neefektivní způsoby podnikání, tak ti lidé kteří trpí, jsou zákazníci. Bráníme svým občanům v přístupu k lepším a levnějším produktům. Ať řeknete cokoliv: televize, notebooky, pohovky – regulace EU a obchodní bariéry tlačí nahoru cenu všeho. Životní náklady jsou nahoru a Evropané chudnou. Nebyli to jen výrobci, kteří chtěli ochranu. Zemědělcům se líbí, když jsou ceny vysoké. Když francouzský zemědělec zjistí, že např. afričtí zemědělci začínají prodávat svoje produkty v Evropě, nelíbí se mu to. Náš evropský komisař už tu rutinu zná. Cla, kvóty a regulace říkají, že musíte nosit baret a pít Ricard Pastis abyste mohli pěstovat jídlo.

Pro africké producenty jídla je to zhoubné když zjišťují, že čelí velkým celním překážkám, když se snaží vyvážet do Evropy. Takže je to špatně pro ně, protože si nemůžou vydělat peníze a je to špatně pro britské zákazníky, protože jejich jídlo stojí víc peněz. Protože jim nestačily obchodní překážky, chtěli zemědělci, aby ceny jídla byly ještě vyšší. Za tímto účelem nakoupila EU obrovitánské objemy zemědělské produkce a prostě ji nechala shnít, tím vytvořila umělý nedostatek který vytlačil ceny nahoru. To byly ty slavné jezera vína a hory másla. Britové říkají, že hromady máslo jsou neobhajitelné nesmysly a Francouzi říkají, že jsou nezbytné a naprosto rozumné. Netrvalo dlouho, aby lidé pochopili absurditu tohoto přístupu a jeho amorálnost. Tohle poškozuje nás spotřebitele. Kvůli EU stálo jídlo a pití po desetiletí mnohem víc, než by mělo. Přidává to 10 až 20% k ceně jídla.

Je to ještě horší, protekcionismus poškozuje i průmysl. Třeba ocelářství. Pokud jste producent oceli nelíbí se vám myšlenka levné oceli, která pochází z Ameriky nebo Asie. Raději byste, kdyby EU přišla s nějakými bariérami, skvělé pro oceláře, ale co když jste spotřebitel oceli? Předpokládejme, že vyrábíte mosty, železnice, jeřáby, roboty, lodě, auta, raketoplány nebo jiné věci které se vyrábějí z oceli. Vy teď musíte za ocel platit více než vaši konkurenti třeba v Jižní Koreji nebo Brazílii. Chránění jednoho výrobce zvedlo náklady ostatním výrobcům. Ta nemoc se šíří. Namísto jednoho nekonkurenčního odvětví jich teď máme několik. Třeba cukerná rafinerie v Londýně. Po staletí připlouval nezpracovaný cukr v ohromných množstvích po Temži, aby byl rafinován v továrně. Je připraveno 60 000 tun surového třtinového cukru ke zpracování. V minulých letech to tu bylo přeplněno loděmi ze zemí jako Brazílie, Austrálie a Indie které tu stály frontu, aby vyložily svůj náklad. EU je největší překážkou konkurence schopnosti našich podniků. Co dělají s tímto problémem? Nic, dnes zde není žádná loď s nezpracovaným cukrem a to je ten problém. Lodě, které dovážejí nezpracovaný cukr sem do Londýna, ten cukr na nich, jeho cena je nafouknutá tím, že EU omezuje od koho můžeme nakupovat cukr. A na množství toho cukru uvalují dovozní clo. Když neefektivní evropští producenti řepného cukru požádali EU o ochranné bariéry proti producentům třtinového cukru ze světa, bylo to pro naše rafinerie neštěstí. Rostou náklady, roste cena cukru pro zákazníky. Zatímco obrat a zisk se propadly.

Jak silné je tady protiunijní cítění právě teď? Zeptejte se lidí v továrnách. Dobře vědí, že ať budou pracovat sebetvrději, tak regulace které nastavila EU nás pořád mohou zničit. Ochrana neefektivních odvětví postihuje dobré producenty. Do roku 20029 jsme vyváželi 300 000 tun cukru. Euroregulace nás teď učinily neschopnými konkurence a nejen, že jsme přestali ten cukr vyvážet, aloe čelíme teď 250 000 tun dovozů do Británie kterým musíme konkurovat, takže je to dvojitá pohroma. Britskou ekonomiku to stojí 80-90 miliónů eur ročně jen za jednu jedinou rafinerii. Místo toho, abychom se dívali doc celého světa, vidíme, že EU zvedá padací most. EU se posunula z volného obchodu do kapitalismu pro kamarádíčky a protekcionismu. Ochrana poškozuje zákazníky kteří musí platit více za horší produkty, poškozuje odvětví jejichž náklady nuceně rostou. Nakonec poškozuje firmy které má chránit. Chránit firmu před konkurencí ji nedělá konkurenceschopnější. Najednou se můžete uvolnit a postavit vodu na kafe. Konkurence vás nutí být na pozoru a inovovat. Když to odstraníte, je to jako vyndat kabel ze zásuvky. Chráněním více a více odvětví rok za rokem skončila Evropa s ekonomikou na smrt nemocnou.

Když podpíráte krachující, zastaralé podniky které samozřejmě nemohou konkurovat, dostanete hospodářskou stagnaci, ne růst. Protekcionizmus ochuzuje Evropu, všichni jsme na tom díky němu hůře. Pak přišel šok, když byla ustavena Světová obchodní organizace – WTO. Zdi pevnosti Evropa začaly padat. Od rozvinutého světa po rozvojový svět se očekává, že redukce celních sazeb zasadí semínka globálního hospodářského růstu. WTO jejímiž členy jsme my, tak EU, udělala obrovský pokrok v odstraňování cel a bariér. Začali se otevírat trhy. Každá velká země je teď vázána jejími pravidly. Cla a další obchodní překážky byly roztrhány. WTO snížila většinu cel. V EU padla průměrná celní sazba na zemědělské produkty na 12% a na výrobky na 4%.  Evropská odvětví teď čelí výzvám mezinárodní konkurence. EU dostává velmi tvrdou lekci, ale pokud jste od konkurence izolováni několik desetiletí, tak je to šok, když konkurence přijde. Růst v EU už je tak slabý, že se téměř zastavil a nezaměstnanost mladých dosahuje šokujících proporcí. EU potřebuje svůj vlastní poválečný, hospodářský zázrak po německém vzoru. Ale ne aby EU zrušila regulace, hory pravidel stále rostou. Pořád chce dosáhnout růsti harmonizací, řízením shora a centrálním rozkazováním a to nefunguje. Je to na škodu právě té individuální iniciativě a inovaci která je srdcem ekonomického růstu.

Regulace je nepřítelem konkurence a konkurence je motorem růstu. Proto není překvapením, že se EU stala případem na odpis. Každý světadíl roste rychleji než Evropa. Když pomyslíte na Čínu a pak se podíváte na EU, tak je to špatně. Vstoupili jsme do EU a ta se stala jediným obchodním blokem na světě který upadá. Mysleli jsme, že nasedáme na vlak dynamické hospodářské lokomotivy, ale místo toho jsme se připoutali k mrtvole. Lidé nikdy nevyslovili Bruselu větší nedůvěru. Co se z EU stalo ve 21. století je to, co byla Británie, když byla nemocným mužem Evropy. I přes desítky let hospodářského úpadku pokračují elity EU jako by se nechumelilo. Nepohne s nimi kritika, nespokojenost občanů je netrápí. Frustrace obyčejných lidí se začíná projevovat. Musíme se soustředit na vybudování protipožární zdi, abychom předešli nákaze uvnitř eurozóny. Co všude vidíte je konflikt mezi vizí poměrně úzké profesionální střední třídy, která dominuje evropské politice a reakcí vůči tomu od větší části evropské populace. Nakonec dojde k tomu, že když cpete lidem do chřtánu diktaturu kterou nechtějí, vzepřou se. Naneštěstí to má na mnoha místech nepěknou podobu pravicového populistického nacionalismu. Extremismus na obou stranách je podporován antidemokratickou podstatou EU. Co vidíme? Extrémně pravicové strany, ultranacionalistické strany, V tuto chvíli nevíme jak bude vypadat budoucnost Evropy, ale nevypadá to dobře. Nevíme, jaké politické síly v budoucnosti posílí. Nevíme do jakých konfliktů můžeme být zataženi. Není pro nás bezpečné být v EU, kde jsme zataženi do nebezpečí z toho titulu, že jsme členové EU. Do situací, do kterých se nechceme dostat. Krajně pravicová strana Marine Le Penové vyhrála volby, získala 25% hlasů. Vzhledem k tomu, že EU neroste vypadají sliby prosperity a bezpečnosti prázdně. Kdybychom odešli, poradili bychom si? Nejsme moc malí? Pokud budeme mino EU bude s námi někdo obchodovat? Vypravili jsme se do evropské země abychom to zjistili.

Do Švýcarska které odmítá vstoupit do EU. V Curychu je příjemně, nádraží je krásné, všechno je zde krásné. Nejbohatší místo na světě. Je zařazeno jako město s nejvyšší kvalitou života na světě. Úhledné a efektivní, lidé jsou zdvořilí a ochotní a budovy jsou nádherné. Tohle místo je bohaté už několik století. Jak to Švýcaři zvládají žít bez těch úžasných výhod členství v EU. Švýcarsko není v EU a není to problém, protože má smlouvy o volném obchodu s mnoha zeměmi ve zbytku světa. Japonsko, Čína, Latinská Amerika. Říkají, že Švýcarsko musí být v EU, ale oni exportují na hlavu 5x více než EU. Jsou nejúspěšnějšími exportéry na světě. Pak jim EU říká, že musí být v EU kvůli pracovním místům, ale oni mají velmi velkou účast na trhu práce. 83% všech lidí v pracovním věku pracuje. To je mnohem více než ve zbytku Evropy. Mají nejnižší nezaměstnanost na světě. Švýcarsko je průmyslový gigant. Nestlé, Novartis, Roche atd. Curych je také jedno z největších světových finančních center, přestože jeho populace je méně než 2 milióny. Má totiž globální firmy jako USB nebo Credit Suisse. Na milión obyvatel mají více mezinárodních firem než snad jakákoliv jiná země. Není proto překvapení, že jsou nejbohatší zemí s HDP zhruba 2x větší než máme my. Říkat, že když vystoupíme z EU tak budeme další Švýcarsko je absolutně bizarní. Je to jedna z nejvíce prosperujících zemí na světě. Jim se nedaří o trošku líp než nám, jim se daří fantasticky. Mají 2x vyšší platy a vyšší příjmovou rovnost. Příjmy z práce jsou rozděleny stejně rovně jako ve Skandinávii. Pokud si myslíte, že vysoké daně vedou k rovnosti, podívejte se na Švýcarsko. Mají mnohem nižší daňové sazby, ale velmi vysokou příjmovou rovnost. Důvod, proč je Švýcarsko ekonomicky tak úspěšné je, že není členem EU. V EU jsou politici a byrokrati, co rozhodují o tom, co musí lidé dělat. V EU je to řízené shora a Švýcarsko je ztělesněním systému řízeného zespoda. Je to dokonalý opak rozpadající se EU. Je to super demokracie a to EU nezná.  Nezáleží na premiérovu, jestli se bude konat referendum, ale na lidech. Sesbíráte 50 000 podpisů a referendum musí být. Lidé si tam o všem rozhodují sami. To je naprosto jiné než elitářské koncepce politiky, kde rozhoduje osvícená elita která má pravdu a ve Švýcarsku jsou to lidí kdo má pravdu a politici se musí přizpůsobit. Úspěšní jsou proto, protože politici musí plnit zájmy lidu. Politiky a byrokraty tam drží na uzdě a veřejnost je kontroluje. Tady neprojdou všechny možné plány, které můžete najít třeba ve Francii. Ve Švýcarsku to veřejnost nebude tolerovat. Jsou nejméně regulovaní a to je jejich klíč k úspěchu.

Nakonec je zřejmé, že žádné obchodní smlouvy nejsou třeba a prostě jedete nakupovat a prodávat tak, jak se dělalo vždycky, dokud EU nezačala se smlouvami a regulacemi. Prostě nabídka a poptávka. To EU potřebuje Británii a ne naopak. Nejsme prosebníci EU, jsme pro ně největším trhem. Daleko více roste náš obchod se zeměmi se kterými nemáme smlouvu než obchod e EU. Podíl obchodu s EU upadá. Pokud se nám nabídnuté smlouvy nebudou líbit, tak je prostě nepodepíšeme. Budeme muset respektovat pravidla EU, ale oni zase ta naše. Takhle to chodí po celém světě. prostě se musí respektovat země které dováží nebo vyváží vzájemně. EU je zkostnatělé. Třeba smlouva o volném obchodu s Kanadou trvala EU 9 let. V tomto světě nejsou smlouvy pro obchod potřebné. Sečtěme HDP všech zemí, se kterými má EU smlouvu o volném obchodu. Je to 172 biliónů Kč. Božíčku, to zní jako hodně. Ale Švýcarsko – jeden trilión Kč. Maličký Singapur má smlouvy 7x cennější než ty, co má EU. A Jižní Korea 9x. Chille mám 8 miliónů obyvatel, jeho smlouvy mají 1 700 biliónů Kč. To je co? Když budeme podvádět a započítáme na hromadu EU i hodnotu jejího vlastního vnitřního trhu, pořád to nic není. Všichni jsou na tom lépe než EU. Vlastně nemají žádné pořádné smlouvy a je neuvěřitelné, že to nedokázali vyjednat.

Z 10 nejdůležitějších obchodních partnerů Británie mimo EU, má EU smlouvu pouze se dvěma. Být součástí EU vás odřízne od zbytku světa. Jsme v EU a máme spoutané ruce. Máme mnohem lepší možnosti když budeme mimo EU. Pokud vystoupíme uzavřeme smlouvy s nejlepšími částmi světové ekonomiky. Dnes Evropa nevypadá jako budoucnost. Ta se sestaví se zemí v Asii, Americe a Africe, Zaseknout se v pevnosti EU je to nejhorší, co se může stát. Uvnitř Evropy nás čeká stagnace. Máme velkou možnost vytvořit nová pracovní místa. Útěk z pevnosti EU by mohl být pro Británii nový začátek.  Je to skvělá země a má dobře nakročeno. Něco velmi zajímavého se stalo v této zemi. Změnili jsme se, přijali jsme podnikavost. Nechceme pracovat pro cizí firmy, chceme budovat naše vlastní. Proto si musíme vzít zpět právo vládnout si sami. Vzali nás svobodu a nabídli chléb a hry. Raději si vezmeme zpět svoji národní identitu. Oni si myslí, že lidé jsou na prodej za pár cetek a dokonce tomu věří.

V referendu si  budeme vybírat. Chceme aby nám vládla organizace kterou neznáme a která má moc uvalovat na nás zákony a kterých jsme nedebatovali a které nemůžeme zablokovat nebo zrušit. Musíme znovu získat právo britských občanů tvořit vlastní zákony. Pokud věříme, že nejlepším způsobem, jak posílit Spojené království je odevzdat každý rok více peněz a více pravomocí nikomu neodpovědné byrokŕatické elitě v Bruselu, tak bychom měli v EU zůstat. Pracující muži a ženy této země proti lidem, kteří si myslí, že mají lepší plán a lepší mozek než vy. Pokud se vám to nelíbí co uděláte? Budete hlasovat pro vystoupení z EU. Proč? Je to lid proti elitě – doufám, že masa lidí, kteří nejsou dotazováni v průzkumech o kterých nám média nebo televize neříkají přijdou k urnám a řeknou, že tohle je naše šance dostat zpět to, co nám patří. Vraťte nám kontrolu nad naší zemí. U voleb do parlamentu ve skutečnosti tolik nezáleží jestli zvolíte Konzervativce nebo Labouristy protože víte, že si to za 4 roky můžete rozmyslet. Tohle referendum je to nejdůležitější událostí Británie. Jde o naši budoucnost, svobodu, demokracii a právo vládnout si sami.

Zdroj

Souhlasíte s článkem?

Průměrné hodnocení 4.4 / 5. Vote count: 9

Zatím nehodnoceno, budete prvním