To je najednou strachu

0
(0)

Vidlák: Tímto článkem bych chtěl reagovat na text, který se předevčírem objevil v diskusi (článek “Zase jednou kovídek” – pozn. DD). Pod nickem liška mi tam jistý čtenář napsal následující: 

Vidlák mě přestal bavit, je z něj klasický střední proud. Poslušný střeďák, co mu nevadí, že mu sáhnou na dítě (Tuším se prezentoval úvahou nad vakcinací nezletilé dcery)

Původně jsem chtěl napsat jen krátkou reakci do komentáře, ale ono se mi to začalo rozrůstat a tak to dneska máte jako celý článek. Doufám, že jsem čtenáře lišku nepřestal bavit natolik, aby si to dneska nepřečetl. 

Takže: 

Milý čtenáři liško. Nevěděl jsem, že jsem Vás někdy bavil, takže mi nijak nezáleží na tom, že Vás teď už nebavím.  Ale zaujalo mě to, co jste napsal o mé dceři – že mi nevadí, že mi na ní sahají. Předpokládám, že to myslíte tak, že mi nevadí, že ji očkovali a že jsem jim to dovolil i přes rizika z toho plynoucí. 

Odpovím vám biblicky. Sám Ježíš v jedné své úvaze řekl, že člověka více znečišťuje to, co má v myšlenkách než tím co se dostane do něj. 

Já vlastně hrozně zírám, jak teď najednou všem záleží na dětech. Jak si je najednou bere každý do huby, jak se mluví o tom, že rok seděly doma, že musely nosit roušku…  Zírám,mkolik lidí má najednou péči,  aby děti náhodou nedostaly tyčinku do nosu nebo pigáro do ramene. To je najednou protestů, to se nám formují celé ligy a jiné organizace, fejsbůk je plný srdceryvných příběhů, div se nemobilizuje… 

Ale předtím  je všichni nechali třicet let napospas všem těm neziskovkám, aby jim valily ve škole klíny do hlavy. Třicet let nevadilo jim krok za krokem zničit výuku.  Třicet let jdou dětem znalosti dolů. Třicet let jim klesá jemná motorika,  protože dětem všichni koupili mobily a tablety. Nechali je válet, cpát se brambůrkami, koupili  jim velké televize do pokojů, dovolilo se jim koukat na jakýkoliv škvár a rozumným učitelům, co vyžadují znalosti, se hází  klacky pod nohy. 

Na obyčejných školách se hladce dovolila  inkluze a ti kteří se za ní nejvíc bili, ti pak dali  děti dali na výběrová gymnázia a nechali místní ředitele, ať si s tím nadělením nezvladatelných žáků nějak poradí. 

Třicet let bez problémů prochází, aby různé nevolené a neodpovědné společnosti stavěly děti proti rodičům. Přímo se pracuje na tom, aby děti jednou popřely život svých rodičů, aby je nechaly platit, aby se děti nechaly živit, aby se cítily být Evropany víc než Čechy a aby si pak mezi sebou povídaly o tom, jak je fotr nemožnej. Třicet let se nikdo nemobilizuje, když děti volí ve volbách proti majetku svých rodičů a snaží se, aby živitelé rodin pokud možno o všechno přišli. 

A najednou přijde  covid a všichni tu zahořeli opičí láskou. Najednou někoho zajímá, že děti v covidové době neměly tělocvik. Třicet let to nikoho nezajímalo a pokrokové matky chodily vymáhat do školy úlevy, pokrokové časopisy radily holkám, aby nesportovaly, když nejsou dobře nalíčené a oblečené, dlouhá léta se děti cpou sladkostmi, sedí před obrazovkami, paří hry, ven skoro nechodí, ale najednou v době covidové to začalo vadit. Tvrdím, že drtivá většina spolužáků mé dcery vůbec nepoznala rozdíl mezi distančkou a normální výukou. 

Najednou se řeší, že děti nosily roušku a nemohly pořádně dýchat. Třicet let koukáme, jak se ve školách běžně distribuuje  tráva, běžně se kouří už na základních školách, běžně se zkouší alkohol… nic. Nikoho netrápilo, že kupa dětí si zdraví ničí dlouhodobě a systematicky sladkými nápoji a nevhodnou stravou. Že si ničí plíce i mozek od hulení. 

Třicet let koukáme, jak se nám rozšiřují sítě na drogy. I ve Vidlákově je bez problémů k dispozici pervitin. Nic. Nikoho to nezajímá. Když na to učitel upozorní, tak se rodiče ještě čertí. Ale teď najednou vadí, když se dítěti šáhne do nosu tyčinkou. Tam, kam si normálně hrabe prsty a ti starší tamtudy prohánějí nikotin nebo koks.  Najednou je v tom hrozný problém. 

 Třicet let se to zanedbávalo, třicet let se tomu tleskalo  rodiče to takřka masově přivolávali.  Jestli já jsem dovolil, aby mi injekcí sáhli na dceru, tak v této zemi většina rodičů dopustila, že jejich dcerky jsou  už dávno myšlenkově znásilněné.  Já jsem dovolil, by dcera dostala do ramene něco, co v drtivé většině případů nic neudělá. Ale většina rodičů hladce dopustila, aby jejich děti žily v mizerných vztazích, vychovávané tak, aby poznaly svět a skoro neměly děti a ještě se  tomu tleskalo a považovalo to za pokrok. Statisíce rodičů hladce mrzačily svoje děti tahanicemi po rozvodech, matky byly odhodlány klidně odrovnat svoje děti, jen aby je nedostal nenáviděný bývalý manžel, otcové manipulovali s dětmi, aby je stavěli proti jejich matkám, tisíce mužů nemělo žádné výčitky svědomí, že se nezajímají o svoje syny, tisíce párů nemělo žádné výčitky rozbít rodinu pro prchavý okamžik štěstí bez ohledu na to, co to přinese dětem. Všechno podle zákona… stejně jako jsou i roušky podle zákona. 

Děti už dávno před covidem hynuly a hynou  na neschopnost lásky, neschopnost nasazení, neschopnost víry, neschopnost odhodlání. Jsou neschopné si vybudovat vztah, jsou neschopné dospět, jsou neschopné byť jen pravidelně chodit do práce. Zůstala jim jen snaha nějak vyplnit čas mezi dvěma orgasmy. Nějak zahnat nudu mezi dvěma zábavami. 

A teď se tu někdo třese,  aby tyhle zbytečné životy náhodou nedošly úhony. Aby náhodou nepřišly do nebezpečí. Co je jim platné, že budou žít? Co je platné, že nebudou mít vedlejší účinky od očkování, když už dávno mají vedlejší účinky ze školní docházky, z paření na počítačích, z drog, z mizerných kamarádů a ještě mizernějších milenců?

Na jedné straně zachraňují děti  od injekce a bojují proti systému aby jim je nenaočkoval a na straně druhé je systému každý den hodí do chřtánu, ať jim valí klíny do hlavy, aby se na nich vyřádil Člověk v tísni a Gretini následovníci.  Aby je postavili proti rodičům, aby zničili ty poslední zbytky normálního cítění.  A nic… žádné fejsbůkové výzvy, žádné lízátkové revoluce, žádná podpora učitelům… spíš naopak. 

Takže vy všichni, co to takhle máte… Já budu bojovat nejdřív proti tomu druhému. Moje naočkovaná dcera může mít nějaké ty následky. Ale nikdy to nebudou tak dlouhodobé a trvalé následky, jaké má dneska běžné dítě po několika letech u internetu plného porna a jiné plytké zábavy. Po injekci očkování se nikdy nezhorší život tak jako po injekcích pervitinu. Moje děti to v rouškách chvíli vydrží. Protože pak jdou ven na čerstvý a čistý vzduch, mají dost pohybu, udělají kus práce díky které naberou sebevědomí a víru ve vlastní síly i ve svojí rodinu. 

Já svoje děti i svojí ženu nikdy neopustím. A pokud jsem tím očkováním udělal chybu, tak udělám všechno pro to, abych to mojí dcerce pomohl nést a ponesu za ní, kolik to půjde.  Ale vy co jste svoje děti nechali rozervat mezi nové rodiny, kteří jste jim udělali v hlavách maglajs svým rozchodem, vy už to nikdy nenapravíte. Vy za ně už teď nic nenesete a strachem z očkování to nikdy neurovnáte.  Vy co jste svým nezájmem nechali děti zvlčet, vy to teď bojem proti očkování fakt nevytrhnete. 

Třicet let se zvysoka kašlalo na to, co s dětmi je. Výsledky jsou už zřetelně vidět všude. Nikdo nic neumí, nikdo nic nezná, většina mladých lidí neumí ani přijít včas do fachy. A nikoho to netankovalo. Takže blahopřeji…  poté co jste dovolili, aby vaše děti hlouply, aby se dostaly k drogám, aby uměly jen bušit do klávesnice, aby neměly pořádné vztahy, aby neuměly ani pracovat ani bojovat, ani myslet, tak se vám podařilo je zachránit od vakcíny proti covidu. Jistě díky tomu budou mít mnohem lepší život v nezaměstnanosti a na drogách. 

Vlastimil včera napsal v jednom komentáři toto: 

….Jinak byste věděl, že o virus dávno nejde. Hraje se o civilizaci, svobodu, principy demokracie…. 

Škoda že se podobně razantní obava o principy svobody a demokracie neobjevila už dávno před covidem v době, kdy jsme ještě neměli ztracenou generaci dětí. Škoda že se nenašel nějaký volný blok v době, kdy se hrálo o školní osnovy, kdy se hrálo o principy rodiny, kdy se hrálo o státní majetek, o naše vodárny i kanalizace, o firmy vyrábějící investiční celky. Bylo by pro mě uvěřitelnější, kdyby se bojem o naše děti zabýval někdo, kdo za ně bojoval posledních deset let a ne někdo, kdo teď ucítil příležitost. Neměl bych pocit, že vítězstvím proti rouškám vyřešíme 0,0001% našeho problému. A ten bagatelní zbytek, že máme zblblé děti, že nemáme armádu, že nemáme v našich rukou průmysl, že nám tu skoro nic nepatří, to se vyřeší hned po rouškách…. 

Je to tím počasím. V posledních dnech jsem vysloveně v depresi.

Zdroj

Souhlasíte s článkem?

Průměrné hodnocení 0 / 5. Vote count: 0

Zatím nehodnoceno, budete prvním

Napsat komentář