Vysoká hra o (ne)závislost budoucí hlavy státu

5
(3)

Jana Zwyrtek Hamplová: Nejsme prezidentský stát, a prezident toho až tolik nemůže. Říká se. Není to pravda.

Prezident není vůbec tak bezmocný. Právě naopak. Politické strany to ví, a proto vše, co se nyní děje kolem vážně nemocného prvního muže země, je začátek souboje o ovládnutí pozic Pražského hradu. Ten bude chtít mít „svým člověkem“ pod kontrolou opozice, hrad bude chtít ovládnout „svým člověkem“ i koalice. Ostatně už nějaká jména padají… Ta snaha je zcela legitimní a logická, ale, také logicky, nebezpečně mocenská. O to víc by proto v dnešní době mělo platit, že Pražský hrad by neměl být politickou kořistí – právě pro ony velmi důležité pravomoci prezidenta, o kterých se až tak moc nemluví. Na Pražském hradě by měl být zástupce všech občanů naší země, což znamená nikoli favorit žádného politického uskupení – obzvláště v dnešní době, kdy se hraje takříkajíc o všechno, a kdy České republika bude potřebovat silnou a nezávislou hlavu státu navenek i dovnitř. Navenek proto, aby uchránila naši zemi před celosvětovým tlakem až diktátem akceptovat i jasné nesmysly (zahrnujíc sem i agendu byrokratické EU), dovnitř proto, aby ve své osobě stmelila už tak cíleně rozdělovaný národ, a umravnila důrazně ty, kteří to způsobují. A proč by měla být hlava státu skutečně nezávislá?

Nejvyšší důležitost vidím v oblasti soudnictví. Prezidentská funkce by měla být garantem její naprosté nezávislosti i v dalších letech – tedy, přeloženo do lidštiny, aby tu byl stále stav, kdy soudy bez mrknutí oka umravní i vládu a parlament, a kterýkoli státní úřad, bude-li to zapotřebí, a klidně se vysloví i proti EU, bude-li to nutné pro důstojný a bezpečný život v naší zemi. Žijeme bohužel v době, že to bude asi třeba – politikové si zvykli zapomínat na Ústavu i Listinu práv a svobod tak často, že se až tají dech, a nebezpečí tzv. zvenčí je po listopadu 89 historicky nevídané. A je to právě prezident, kdo jmenuje nejen soudce Ústavního soudu, jeho předsedu a místopředsedy, a jmenuje nejen předsedu a místopředsedy Nejvyššího soudu, ale vůbec všechny soudce v republice. Tedy to, kdo a jak v naší zemi bude rozhodovat o spravedlnosti a jaká ta spravedlnost bude, má v rukou právě Pražský hrad. Proto je pro nezávislost soudnictví důležité, kdo tím „Pražským hradem“ bude.

A můžeme pokračovat dalšími funkcemi, které má hlava státu v rukou – prezidenta a viceprezidenta Nejvyššího kontrolního úřadu, členy Bankovní rady České národní banky, jmenuje a povyšuje generály…

Zkrátka kdo co bude v naší zemi vykonávat, je pro náš každodenní život neskutečně významná věc. Věděli to před listopadem i soudruzi, a proto si justici bedlivě hlídali. Jinak by nemohla několik desítek let o některých případech rozhodovat, jak rozhodovala, a přihlížet změnám ústavy o vedoucí úloze jedné politické strany. Přejme si proto nadále české nezávislé soudnictví, které bude tvořeno osobnostmi s odvahou a vůlí bránit naše svobody do posledního dechu tzv. proti všem, a jakýkoli trend to nenápadně měnit hlídejme jako ohaři.

A protože nás nečekají snadné roky, považuji za další, obrovskou „zbraň“ hlavy státu, významné právo prezidenta účastnit se schůzí jak sněmovny, tak senátu, jejich výborů a komisí. To samo by ovšem bylo o ničem, kdyby se prezidentovi nemuselo na půdě sněmovny, senátu, i výborů a komisí, udělit slovo, kdykoli o to požádá. Pokud se tedy prezident dopoledne podívá na přenos ze sněmovny, jak se tam hádají o ničem, a „vytočí ho to“, může hned odpoledne poslancům říct, co si o tom myslí, a třeba je důrazně varovat, že když schválí to, co schválí, budou s ním mít problém. To se dotýká i vlády – prezident republiky má právo účastnit se jejich schůzí, vyžádat si od vlády a jejích členů zprávy a projednávat s vládou nebo s jejími členy otázky, které patří do jejich působnosti. Zda to využije výjimečně nebo často, a zda bude ovlivňovat kvalitu práce těchto orgánů, je jen a jen jeho volba.

Tedy ne, že není důležité, kdo bude či nebude sedět na Pražském hradě., Je to naopak pro základní hodnoty sakra důležité. Neposuzujte to podle dosavadních zkušeností s prezidenty porevolučních dob. Teď jsme totiž opět v době revoluční – a to je dost jiná liga.

Ale zpět k pravomocím hlavy státu… Osobně věřím, a často profesně zažívám, že soudnictví máme opravdu nezávislé; mé obavy se tedy týkají spíše budoucnosti, aby se tato hodnota „plíživě“ neztratila tak, jako se ztrácí respekt politiků k pilířům právního státu. Tu druhou oblast dosavadní prezidenti moc nevyužívali – což je možná škoda. Srovnat někdy poslance nebo vládu tzv. do latě by vůbec neškodilo. Velkorysejší jsem k senátorům, protože ti procházejí většinovou volbou, a na jejich kvalitě je to znát; a to, že se mi sem tam něco nelíbí, je normální, nikdo se nezavděčí všem. Zato ty hrátky u mikrofonu ve sněmovně, to je někdy „materiál“ – tak právě na ostrý „kartáč“ od hlavy státu. Kdyby si našla čas.

Proč se nad tím zamýšlím…

Díky okolnostem jsem zase více vstoupila do veřejného prostoru, což už jsem neměla nikdy v plánu. Nemohla a nemohu se totiž dívat na to, jak současní mocní jednu skupinu podvádějí, a druhou diskriminují. A nejvíce mi vadí to, co páchají na dětech. Ale o tom dnes nechci. Dnes je to o větě „Pravda vítězí“ na vlajce prezidenta České republiky. Skutečně? Skutečně dnes u nás vítězí?

Skrze ty paragrafy v každodenní praxi a vnímání tisíců lidských příběhů se dostávám do kontaktu s desítkami tisíc lidí – a vůbec nepřeháním. A proto vím, aniž chci zmiňovat souvislosti, jakou hlavu státu si lidé přejí – „odvážnou, silnou, nezávislou, neúplatnou, pracovitou, moudrou, stmelující, chytrou, vzdělanou…“ Dávají té funkci tolik přívlastků, že takový člověk se snad ani nenarodil… Svědčí to však o jedné vysoce důležité věci – lidé budou chtít hlavu státu odpovídající dnešní době, a tyto nároky na ni budou klást.

Nebude to tedy žádná zdvořilostní volba, lidem nepůjde o člověka, který bude, až ta doba přijde, umět důstojně kráčet Vladislavským sálem Pražského hradu a připínat vyznamenání. Lidé budou chtít člověka akčního, který dokáže kdykoli vkráčet mezi ně, a všechny tam nahoře přinutit jednat tak, aby nezapomínali na normální lidi dole. Budou chtít osvíceného „panovníka“ nebo „panovnici“, který, nebo která, z oné silné hradní pozice postaví “do latě” ty mocné, když to bude třeba – ať ty vnitrostátní, nebo ty za hranicemi. A to bez ohledu na to, zda půjde o koalici, opozici, východ či západ, zkrátka padni komu padni ve prospěch normálních lidí a jejich životů v České republice, která je malá, ale naše. Tedy budou chtít hlavu státu s jasnou osobní autoritou, jež se nebude bát bouchnout do stolu.

A splnit tyto nároky nebude žádná legrace. Apropó legrace – jak jsem jen mohla zapomenout na český smysl pro humor!? Samozřejmě i ten budou voliči od budoucí hlavy státu očekávat. Tož uvidíme.

Zdroj

Souhlasíte s článkem?

Průměrné hodnocení 5 / 5. Vote count: 3

Zatím nehodnoceno, budete prvním

Napsat komentář