Mráz přichází z Bruselu
Evropská komise představila kroky, jejichž pomocí chce do roku 2050 dosáhnout tzv. „uhlíkové neutrality“. Podle řady odborníků by však měla jejich realizace značně negativní dopady na naši ekonomiku a energetickou bezpečnost.
Před více než 40 lety napsal ve svém vídeňském exilu Zdeněk Mlynář knihu „Mráz přichází z Kremlu“. Popisuje v ní události související s okupací Československa armádami Varšavské smlouvy v srpnu 1968. Název knihy se postupně stal synonymem pro cokoliv neblahého, co k nám od té doby z Moskvy přicházelo a přichází. Nicméně v poslední době čelíme narůstajícímu přívalu mrazivých jobovek přicházejících i z opačné světové strany. Konkrétně z Bruselu.
Aktuálně zažíváme tento mrazivý pocit v souvislosti s návrhy na dosažení tzv. „uhlíkové neutrality“ známé jako plán Green Deal (zde). Nechci je tu detailně rozebírat. To udělali už mnozí jiní přede mnou, a především ekonomové a energetičtí experti rozhodně fundovaněji, než bych to dokázala já (například zde, zde nebo zde). Shodují se především v tom, že Green Deal je jen obtížně ufinancovatelný, povede k dalšímu oslabování evropské ekonomiky a ztrátě její konkurenceschopnosti. A to vše s mizivým dopadem na zemské klima, protože podíl evropských znečišťovatelů na emisích CO2 je z globálního pohledu marginální (zde).
Bude to zkrátka drahé, ale zato k ničemu. A kdo tuto taškařici zaplatí? Podle plánů bruselské vrchnosti Evropané ve svých daních a v ceně zboží, kam se budou promítat všechny ty emisní povolenky, uhlíková cla a další „zelené“ poplatky. Jenom není zatím jasné, kolik peněz nám to doopravdy vytahá z kapes. Občas se sice objeví nějaké odhady (například zde), ale osobně bych byla v těchto případech velmi opatrná. Existuje totiž ještě celá řada neznámých, které mohou skutečný finanční dopad Green Deal na naše peněženky výrazně ovlivnit. Nicméně jedno se zdá být jisté. Budeme si muset zkrátka vybrat – buď platit jako mourovatí, nebo se v zimě ani neohřejeme. Z realizace bruselských nápadů nás tak nebude mrazit jen obrazně, ale i doslovně.
Podle ekonomů a energetiků bude mít Green Deal neblahý dopad také na naše hospodářství a energetickou soběstačnost. Nebo chcete-li bezpečnost. Přitom právě ekonomické důvody bývají obvykle uváděny jako to největší pozitivum z našeho členství v EU plynoucí. Budeme však moci nadále hovořit o jeho výhodnosti v případě, že bude Green Deal opravdu realizován a naše hospodářství tím utrpí? Ze silného argumentu pro naše členství by se pak paradoxně stal naopak neméně silný důvod pro vystoupení.
Ne, to není emotivní volání po „czexitu“. Bez toho, aniž by bylo jasné, co bude následovat pak, by totiž šlo o velmi neuvážený krok. Nelze zkrátka říct „a)“, aniž bychom se nezamysleli nad tím „b)“. Jenomže ono se ukazuje, že by nebylo od věci znát ono „b)“ i pro případ, že z EU neodejdeme. Tedy jak zajistit, aby česká ekonomika realizací Green Deal neutrpěla a naše země si zachovala i svoji energetickou bezpečnost.
Podle mne je tady otázka, zda máme v případě realizace tohoto plánu v EU nadále zůstávat, naprosto legitimní. Odpovědí by však nemělo být jen prosté „zůstat“ nebo „odejít“, ale v obou případech i to „b)“. Nejde přitom jen o otázky ekonomické, ale i politické. Což dle mého soudu konkrétně znamená, jak zabránit tomu, aby naše případné vystoupení z EU neznamenalo jenom výměnu vrchnosti bruselské za vrchnost jinou. A pokud v ní setrváme, jak posílit pravomoce členských států a zamezit tak transformaci EU v evropský superstát a přeměny Česka v jeden z jeho mnoha regionů.
A co navrhuji já? V tuto chvíli nevidím nic rozumnějšího, než usilovně hledat odpovědi na obě „b)“. I když vlastně existuje i jiná cesta. To kdyby se naplnila parafráze výroku „Cēterum cēnseō Carthāginem esse dēlendam“ připisovanému římskému senátorovi Marcu Porciu Catovi:
Ostatně soudím, že EU ve své polisabonské podobě musí být zničena.
