Na co čekáme

Setkávám se s kritikou, že moje myšlení je „pozitivně apokalyptické.“ Že čekám na zhroucení systému, které taky nemusí přijít. A že jediným výsledkem bude obrovské zklamání. Rád bych to vyjasnil.

Skutečně, v Prolomení hradeb i Cestě z nevolnictví opakovaně mluvím o tom, že naší nadějí jsou sebedestruktivní tendence nové aristokracie. A že musíme počkat, až se zničí sama. Ale to není myšleno tak, že bychom se jednoho dne probudili, a režim nebyl. Že bychom najednou zjistili, že se během pár dnů zhroutily korporace, zmizely neziskovky, rozpady se děsivé byrokratické aparáty státních a zejména nadstátních orgánů. Že by na Kavčích horách zůstala jen opuštěná budova. To se samozřejmě nestane nikdy.

Můžeme však počítat s tím, že uvnitř nové aristokracie bude přibývat problémů, neschopnosti, zbabělosti a korupce.

Můžeme však počítat s tím, že uvnitř nové aristokracie bude přibývat problémů, neschopnosti, zbabělosti a korupce. Že bude dále klesat schopnost vyřešit jakýkoliv reálný problém. A že zároveň s tím bude klesat schopnost systém potlačovat politickou i ekonomickou opozici.

Toto potlačování má řadu zdrojů a podob:

• Drtivá ekonomická převaha (třeba včetně toho, že největší inzerenti už otevřeně a hrdě vyhlašují, že inzerci nezadávají podle ekonomických kritérií, nýbrž podle toho, zda to které médium píše politicky korektně).
• Absolutní převaha v médiích (která z toho vyplývá, ale nejen z toho)
• Dominantní vliv ve školství
• Represivní aparát zahrnující speciální policejní útvary pro boj proti politické opozici, politicky korektní soudce, ale i neziskovky zaměřené na vyhledávání a likvidaci příslušníků opozice.
• Korumpování nebo diskreditace potenciálních vůdčích osobností na straně populistické opozice
• Podpora šíření těch nejbizardnějších konspirací, což vede ke rozbíjení skutečné opozice.

… a mohli bychom dlouho pokračovat.

Jenže existuje určitá míra neschopnosti, kdy sebevětší finanční a mediální převaha nestačí. To je ta „revoluční situace“. Pak bude čas na systémovou změnu. Za předpokladu, že vznikne opozice, která bude mít jasno v tom, co vlastně chce. A bude dost cílevědomá, aby to prosadila.

Nechť se včas ukáže, kdo si chce jen vyventilovat frustraci a křičet na náměstí a kdo je schopen dlouhodobě a soustavně pracovat.

Současné aktivity mají vlastně jen tři významy:

• můžeme se učit (např. včas dělat chyby, které by později byly fatální a poučit se z nich),
• můžeme se připravovat na tu budoucí „revoluční situaci“,
• můžeme testovat sílu režimu (jinak nepoznáme, že nadešla správná chvíle).

A svým způsobem taky testovat opozici. Nechť se včas ukáže, kdo si chce jen vyventilovat frustraci (byť oprávněnou) a křičet na náměstí (včera proti migraci, dnes proti zdravotním sestrám a zítra proti něčemu úplně jinému) a kdo je schopen dlouhodobě a soustavně pracovat.

Samozřejmě je lepší, aby SPD mělo po příštích volbách 30 poslanců než 15, ale nedělejme si iluze. Svou vůli prosadí globalističtí Piráti, nikoliv patriotické síly.

Podstatné je to, na co čekáme, a na co se připravujeme. Na co bychom se měli připravovat, chceme-li obstát, až ta příležitost přijde.